ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2683.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2683/2023-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobkyně PALETY-KUPKA GROUP s.r.o. , identifikační číslo osoby 01809326, se sídlem v Plzni 3 – Jižní Předměstí, Hřímalého 2707/20, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 84/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2023, č. j. 20 Co 191/2023-55, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne28. 3. 2023, č. j. 14 C 84/2022-49, řízení přerušil „podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, do doby pravomocného skončení řízení ve věcech vedených u zdejšího soudu pod sp. zn. 65 C 65/2022 a sp. zn. 76 C 48/2022“.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 145 320 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ohledně daňového přiznání žalobkyně k DPH za zdaňovací období měsíce června roku 2015, vedeného Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, poté Odvolacím finančním ředitelstvím (zakončeno vydáním rozhodnutí o odvolání č. j. 45058/18/5300-21443-710979), a to včetně navazujícího řízení před správními soudy – u Městského soudu v Praze (sp. zn. 9 Af 49/2018) a u Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 1 Afs 242/2021), dále jen „posuzované řízení“. V tomto řízení nebyla žalobkyně se svou obranou úspěšná, když správní soudy obou stupňů přisvědčily námitkám finančních orgánů, že se žalobkyně „dopouštěla podvodů na DPH“. V řízení před odvolacím finančním orgánem a před správními soudy bylo rozhodováno o daňové povinnosti žalobkyně i za jiná období, z nichž nejméně ve vztahu ke dvěma z nich se vedou u soudu prvního stupně další kompenzační řízení (ohledně DPH za prosinec 2014 je obdobná žaloba projednávána pod sp. zn. 65 C 65/2022, ohledně DPH za únor 2015 pak pod sp. zn. 76 C 48/2022, obě označené věci jsou podle zjištění soudů v pokročilejším stádiu projednávání, nežli je věc přítomná).
Usnesení odvolacího soudu žalobkyně napadla dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda bylo namístě řízení přerušit podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení §109 odst. w2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu (prvního a druhého stupně – poznámka Nejvyššího soudu) a musí silně odrážet okolnosti konkrétního případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014).
Přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je tradičně vnímáno jako fakultativní opatření soudu; opodstatnění má v situacích, kdy se to jeví být hospodárné a kdy tím neutrpí oprávněné zájmy účastníků. Je třeba mít na zřeteli ustanovení §6 o. s. ř., podle něhož soud postupuje v řízení předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 4713/2016).
Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud je oprávněn si ji vyřešit sám podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát nebo dokonce s odlišným výsledkem. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou (více) řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).
V projednávané věci není (v této fázi řízení, v níž jde toliko o dovolací přezkum dílčí procesní otázky) až tak významné, mají-li se „společně konané řízení“, resp. „společně prováděné úkony“ v souladu se žalobkyní citovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu, považovat za tři samostatná řízení, nebo je třeba je, z hlediska zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „OdpŠk“], po dobu jejich společného projednávání považovat za řízení jediné. I pokud by se měl prosadit názor dovolatelky, že šlo o tři po celou dobu zcela samostatná řízení, je podstatné, že po významnou dobu byla projednávána fakticky společně (ať už formou společného úkonu nebo jediného řízení před správními soudy), přičemž je žádoucí, aby po tuto „společnou dobu“ byla objektivní kritéria umocňující nebo naopak umenšující tvrzenou újmu žalobkyně (kritérium složitosti věci a postupu orgánu veřejné moci) posouzena ve všech třech kompenzačních řízeních pokud možno shodně.
Nejvyšší soud sice na straně jedné opakovaně zdůrazňuje, že každé déletrvající řízení je třeba hodnotit individuálně na základě kritérií zmiňovaných v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1644/2023), nicméně z tohoto pravidla stanoví výjimku pro případ, kdy jsou odškodňováni poškození v rámci jednoho a téhož nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, nebo ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 482/2012), neboť vychází z toho, že ve společném řízení týkajícím se více účastníků by v zásadě zákonná kritéria objektivní povahy (složitost věci a postup orgánu veřejné moci) měla být obvykle hodnocena ve vztahu ke všem poškozeným z téhož řízení obdobně, leda by pro odchylné posouzení svědčily zjištěné specifické skutkové okolnosti.
Uvedený závěr se přitom logicky přiměřeným způsobem prosadí i v poměrech projednávané věci, v níž žalobkyně akcentuje, že mají být odškodněna tři samostatně zahájená řízení o vyměření DPH, která byla následně završena společným úkonem v odvolacím řízení a navazujícím jediným řízením před správními soudy. Řečeno jinak: i kdyby se na společně konanou část řízení nemělo hledět jako na řízení jediné (nýbrž by šlo jen o společné úkony odvolacího orgánu, popř. na jedno řízení před správními soudy by se mělo hledět jako na třináct relativně samostatných rozhodnutí), což prosazuje v podaném dovolání žalobkyně, i tak by bylo třeba v zájmu zabránění dvojkolejnosti v rozhodování soudů postupovat i s ohledem na znění §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve všech třech před soudem prvního stupně vedených kompenzačních řízeních tak, aby objektivní kritérium složitosti věci a postupu orgánu veřejné moci a – byla-li žalobkyně jediným účastníkem daných řízení, tak i subjektivní kritérium postupu poškozeného [§31a odst. 1 písm. b), c) a d) OdpŠk] – bylo zhodnoceno pokud možno obdobně či stejně, a to dokonce i tehdy, kdyby bylo možno žalobkyni přisvědčit v tom, že nešlo ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu o řízení „souběžná“ (ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Současně platí, že odbývalo-li se rozhodování odvolacího finančního orgánu o odvolání proti třinácti platebním výměrům, stejně tak i návazné rozhodování správních soudů totožným způsobem, není namístě, aby byla ve výše označených třech kompenzačních řízeních vydána diametrálně odlišná či dokonce protichůdná rozhodnutí. Závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o vhodnosti přerušení řízení se proto výše nastíněné judikatuře Nejvyššího soudu nevzpírá a nezakládá tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Ostatní výhrady dovolatelky se pak již po výtce koncentrují k posouzení významu újmy způsobené ji každým jedním z probíhajících řízení o vyměření DPH, tedy mají vliv (až) na věcné posouzení uplatněného nároku, které však nebylo předmětem rozhodování odvolacího soudu (§212a odst. 6 o. s. ř.), tím méně pak mohlo být předmětem nynějšího dovolacího řízení. Odvolací soud pak své rozhodnutí nevystavěl na úvaze o tom, zda v jednotlivých řízeních je či není uplatňován tentýž nárok, toliko vysvětlil, že otázka vhodnosti přerušení řízení nesouvisí s posouzením problematiky nedostatku podmínky řízení tkvící v překážce věci zahájené (§83 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 9. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu