ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2893.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2893/2022-410
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. D. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševićem, advokátem se sídlem v Ostravě, Kpt. Vajdy 3046/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 220/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2021, č. j. 23 C 220/2020-261, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2022, č. j. 14 Co 11/2022-293, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 8. 2021, č. j. 23 C 220/2020-261, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2022, č. j. 14 Co 11/2022-293, se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 18. 6. 2019 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“), v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 139/2019, se žalobce mimo jiné domáhal náhrady ušlého zisku ve výši 4 716 850 Kč a zároveň zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 11 905 000 Kč, které mu měly být způsobeny v důsledku trestního stíhání pro trestný čin podvodu podle §205 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, které bylo proti němu posléze vedeno před Okresním soudem v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 63/2000 a v němž byl nakonec dne 19. 6. 2018 zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád. Obou uvedených nároků se domáhal podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“. Řízení o těchto nárocích bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 11. 2019 vyloučeno k samostatnému řízení vedenému pod sp. zn. 23 C 220/2020.
Soud prvního stupně o těchto nárocích rozhodl rozsudkem ze dne 18. 8. 2021, č. j. 23 C 220/2020-261, jímž žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 55 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do požadavku na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 11 850 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II), dále zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 4 716 850 Kč s příslušenstvím (výrok III), rozhodl o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení České republice ve výši 6 286 Kč (výrok IV) a žalobci rovněž uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3 000 Kč (výrok V).
K odvolání žalobce i žalované (která však následně vzala své odvolání zpět) Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2022, č. j. 14 Co 11/2022-293, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III ohledně částky 4 191 850 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně rovněž potvrdil, avšak co do částky 525 000 Kč s příslušenstvím jej ve výroku III (tak jako i ve výrocích IV a V) zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále rozhodl o tom, že řízení o odvolání žalované se zastavuje (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, tak jako i proti potvrzující části výroku II tohoto rozsudku, podal žalobce dovolání, přičemž v něm výslovně napadl i výroky II, III, IV a V rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání Nejvyšší soud coby soud dovolací projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle právě citovaného ustanovení lze dovoláním napadnout pouze pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle ustanovení §201 o. s. ř. je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání (navíc výroky IV a V rozsudku soudu prvního stupně byly zcela odklizeny kasační částí rozsudku odvolacího soudu), Nejvyšší soud dovolací řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 1. 2021, č. j. 23 C 220/2020-261, podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Co se týče dovolání v rozsahu, v němž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, je předně nutno uvést, že z velké části neobsahuje náležitosti kladené na dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Podle ustálené judikatury dovolacího soudu rovněž platí, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Navíc je třeba dodat, že se nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud dovolatel u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti dovolání pak plyne i z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 410/20, bod 16.
Dovolatel přitom v převážné části předmětného dovolání srozumitelným způsobem nevymezuje žádnou právní otázku (procesní či hmotně právní) řešenou v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu, kterou by se měl dovolací soud zabývat, a jeho nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu se povětšinou pohybuje toliko v rovině povšechného tvrzení spočívajícího v tom, že právní posouzení věci (popřípadě skutková zjištění) učiněné oběma nižšími soudy je nesprávné a žalobce by považoval za správné řešení jiné (opačné). Přitom z obsahu dovolání lze toliko dovodit, že žalobce (opět jen obecně) nesouhlasí s tím, kterak byla odvolacím soudem (a potažmo též soudem prvního stupně) posouzena (ne)existence příčinné souvislosti mezi nezákonným trestním stíháním a vznikem ať už majetkové nebo nemajetkové újmy na straně žalobce. Dále dovolání obsahuje rozsáhlou repetici skutkových tvrzení žalobce, včetně enumerace důkazních návrhů, které měly soudy podle žalobce provést, a skutkových zjištění, které z nich měly učinit, jež nicméně představuje prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího, což rovněž nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat postup soudu při hodnocení provedených důkazů, jak je zřejmé z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
Co do naplnění podmínek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. navíc dovolatel opakovaně simultánně zmiňuje dvě vzájemně se vylučující možnosti přípustnosti dovolání, a to tak, že rozhodnutí odvolacího soudu podle dovolatele závisí (jak v případě otázky příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání a vznikem újmy, tak v případě výše přiznaného zadostiučinění) na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena a současně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, což (jak plyne ze shora uvedeného) nevede ke splnění zákonem vyžadovaných náležitostí dovolání. K tomu lze na tomto místě ještě poznamenat, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Splnění náležitostí dovolání nevyhovuje ani dovolatelem opakovaně uvedené tvrzení, že jím nastolené otázky nebyly v rámci rozhodovací praxe dovolacího soudu za srovnatelné skutkové situace řešeny, neboť ani dovolatelem akcentovaná skutková jedinečnost jeho případu není s to napravit absenci zřetelně formulované právní otázky, kterou by se měl dovolací soud zabývat.
Ze shora uvedených důvodů tak dovolání zejména v části, v níž je tvrzena nesprávnost posouzení (ne)existence příčinné souvislosti mezi trestním stíháním vedeným proti žalobci a vznikem majetkové nebo nemajetkové újmy, trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Navíc jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací oproti mínění dovolatele dovodily existenci příčinné souvislosti mezi jeho „nezákonným“ trestním stíháním a vznikem nemajetkové újmy v jeho osobní sféře, a to včetně žalobcem zdůrazňovaných zvláštních aspektů této újmy (srov. zejména odstavce 30 a následující odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Jestliže pak žalobce nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění (celkem 150 000 Kč), kterýžto nesouhlas je doprovázen bez jakékoliv návaznosti pouze citací části rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3942/2016, je třeba doplnit, že dovolání nemůže být pro takový nesouhlas podle §237 o. s. ř. shledáno přípustným, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný výkon veřejné moci je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah prvoinstančního soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1818/2015). To platí i pro případy újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom Nejvyšší soud konstatuje, že výše zadostiučinění přiznaného žalobci v tomto řízení zcela zjevně nepřiměřená není. K tomu lze (nad rámec odůvodnění) doplnit, že žalobcem uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu omezením na jeho osobní svobodě (ať už v důsledku uvalení vazby v USA či výkonu trestu v České republice) je předmětem jiného soudního řízení.
Námitka žalobce, že soud prvního stupně neprovedl důkazy jím navržené a že odvolací soud tuto vadu neodstranil, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.
Další dovolací námitky vytýkající soudům nižších stupňů, že z provedeného dokazování neučinily skutková zjištění, která učinit podle žalobce měly, představují pouhou námitku nesprávného hodnocení důkazů, jíž se žalobce domáhá přezkumu skutkových závěrů o výši jemu ušlého výdělku, případně o intenzitě (významu) jemu vzniklé nemajetkové újmy. Přitom pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav, ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí, a řízení nebylo dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, publikované pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech dovolacího řízení tak rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí o věci samé, kterým se řízení končí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu