ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2963.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2963/2022-78
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně Římskokatolická farnost Bělčice , identifikační číslo osoby 65015584, se sídlem v Rožmitálu pod Třemšínem, Rybova 1, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 57/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 20 Co 89/2022-60, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, č. j. 20 Co 89/2022-60, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 11. 2021, č. j. 39 C 57/2021-143 (správně 39 C 57/2021-24), se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 1 267 800 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem Státního pozemkového úřadu při pozemkových úpravách, v jejichž rámci došlo k zániku pozemku, o kterém bylo v jiném řízení rozhodnuto, že se žalobkyni vydává na základě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“), a to pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2017, č. j. 11 C 11/2016-101.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 11. 2021, č. j. 39 C 57/2021-143 (správně 39 C 57/2021-24), žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná. Žalobkyně uplatnila u Státního pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitých věcí, mimo jiné pozemku č. PK 1223 v katastrálním území Bělčice (dále také „předmětný pozemek“). Proti negativnímu rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 25. 11. 2015 podala žalobkyně žalobu podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), a to dne 22. 1. 2016. Krajský soud v Českých Budějovicích nahradil rozsudkem ze dne 16. 10. 2017, č. j. 11 C 11/2016-101 (rozsudek nabyl právní moci dne 6. 12. 2017), rozhodnutí Státního pozemkového úřadu tak, že se žalobkyni vydává výše uvedený pozemek. Žalobkyně následně zjistila, že dotyčný pozemek neexistuje, neboť rozhodnutím Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, pobočka Strakonice, ze dne 27. 7. 2016, č. j. SPU 344427/2016, byl podle §11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“) schválen návrh komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Bělčice. Žalobkyně byla účastnicí řízení o komplexních pozemkových úpravách, proti rozhodnutí (které nabylo právní moci dne 2. 2. 2017) odvolání nepodala. Dne 30. 11. 2017 vydal Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv (datum právní moci není uvedeno). Shora uvedený pozemek tím v důsledku pozemkových úprav jako samostatná věc v právním slova smyslu zanikl a namísto něho vzniklé pozemky již nebyly ve vlastnictví státu (resp. povinné osoby). Žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk nebo zák. č. 82/1998 Sb.“., ve shora uvedené výši u žalované dne 7. 9. 2020 a žalovaná jej stanoviskem ze dne 10. 2. 2021 odmítla.
5. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který uvedl, že žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup, ke kterému došlo při pozemkových úpravách, se přímo odrazil v rozhodnutí o schválení komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Bělčice. Příčinou vzniku škody tak nemohl být tvrzený nesprávný úřední postup, nýbrž jen uvedené rozhodnutí, které však nebylo jako nezákonné zrušeno. Nebyly tak splněny všechny podmínky pro odpovědnost státu za škodu. Judikatura Ústavního soudu, která relativizuje podmínku zrušení či změny škodného rozhodnutí a na kterou žalobkyně v odvolání poukázala, není podle odvolacího soudu v projednávané věci přiléhavá, neboť vychází z předpokladu, že stěžovatel neměl reálnou možnost v podobě účinného opravného prostředku dosáhnout odstranění rozhodnutí. Žalobkyně však byla účastnicí řízení o komplexních pozemkových úpravách, do zpracovaného návrhu měla možnost nahlédnout a svědčilo jí právo odvolání, v němž mohla uplatnit způsobilou námitku probíhajícího restitučního řízení. Využití možnosti zákonem poskytovaných procesních prostředků poškozeným je přitom podle §8 odst. 3 OdpŠk jednou z podmínek pro vznik nároku na náhradu škody, která nebyla splněna. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) v celém rozsahu včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozsudky nižších soudů jsou založeny na otázce hmotného práva, která dosud nebyla v praxi dovolacího soudu uspokojivě řešena. Dovolatelka se domnívá, že odůvodnění odmítnutí jejího nároku je značně formalistické a tendenční, přičemž odvolací soud nedostatečným způsobem zohlednil specifika projednávané věci. Ústavní soud v nálezech ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, a ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20, podmínku využití všech dostupných opravných prostředků modifikuje a zmírňuje. V uvedených případech řešených před Ústavním soudem se nejednalo o situace (jak shrnul odvolací soud), kdy účastníci neměli možnost podání opravného prostředku, nýbrž šlo o případy, v nichž po účastnících řízení nebylo lze spravedlivě požadovat, aby všech prostředků k ochraně svých práv využili. Žalobkyně sice byla účastna řízení o pozemkových úpravách, avšak pouze a jedině z titulu, že byla vlastníkem jiných pozemků, které byly pozemkovými úpravami dotčeny. Ve vztahu k předmětnému pozemku v době vedení řízení de iure vlastníkem nebyla, a to v důsledku pro ni nepříznivého rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, které ovšem následně bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, který se však „bezprostředně po svém vydání stal nevykonatelným“. Byl to právě Státní pozemkový úřad, který vedl řízení o pozemkových úpravách, a zároveň byl jako povinná osoba účastníkem řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích na straně žalované. Musel tedy vědět, že proti jeho rozhodnutí je podána žaloba a že předmětný pozemek je historickým církevním majetkem. Přesto nezajistil blokaci tohoto církevního majetku, v důsledku čehož se jeho pochybení nejeví jako pouhé opomenutí, nýbrž jako nezákonný způsob, jak zabránit žalobkyni v úspěšné restituci. Dovolatelka se proto domnívá, že obecné soudy neposoudily správně otázku hmotného práva, zda lze za dané situace po žalobkyni jako účastníku řízení spravedlivě požadovat, aby v okamžiku, kdy její restituční nárok je nejistý, předvídala i jiné aspekty svého účastenství na řízení o pozemkových úpravách, než které vyplývají z jejího vlastnictví jiných řízením dotčených pozemků. Přístup obecných soudů je tak z pohledu žalobkyně nepřípustně formalistický a tento jejich postup poškodil žalobkyni v právu na spravedlivý proces.
7. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně byla v průběhu řízení o komplexních pozemkových úpravách v postavení účastníka řízení a jako kterémukoliv jinému účastníkovi jí z tohoto postavení vyplývalo právo kdykoliv nahlédnout do spisu nebo po dobu 30 dnů i do zpracovaného návrhu pozemkových úprav a podávat námitky a připomínky. Zákon nijak neomezuje, že tyto námitky a připomínky musí směřovat pouze na část týkající se pozemků ve vlastnictví konkrétního účastníka (zapsané na listu vlastnictví pro něj vedenému). Ověření stavu pozemků, o něž má účastník řízení zájem v jiném řízení, je dostatečným důvodem k využití těchto práv. Žalovaná má za to, že napadené rozhodnutí je věcně správné, v souladu s právními předpisy, jakož i s ustálenou judikaturou.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle §237 o. s. ř. , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné ani v rozsahu, v němž směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto v otázce náhrady nákladů řízení (což ovšem Nejvyššímu soudu nikterak nebrání v tom, aby uvedený výrok v důsledku jeho akcesority zrušil, shledá-li dovolání byť jen zčásti důvodným).
13. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ohledně nároku na náhradu škody v důsledku zmařené restituce.
14. Dovolání je přípustné ohledně existence odpovědnostního titulu státu v podobě nezákonného rozhodnutí podle §8 OdpŠk. Uvedenou otázku odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
15. Podle §5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
16. Podle §7 odst. 1 OdpŠk mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
17. Podle ustanovení §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
18. Podle §8 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán (odstavec 1). Nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné, lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, nebo návrh na zastavení exekuce (odstavec 3).
19. Nejvyšší soud připomíná, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pro založení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem státní moci (§1 odst. 1 OdpŠk) zapotřebí kumulativní splnění tří podmínek, a to 1) existence nezákonného rozhodnutí [§5 písm. a) a §8 odst. 1 a 2 OdpŠk], případně nesprávného úředního postupu [§5 písm. b) a §13 odst. 1 OdpŠk], 2) vznik újmy, a to majetkové (škody) nebo nemajetkové, a 3) existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem na straně jedné a újmou na straně druhé.
20. Pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§7 a §8 OdpŠk) platí, že „ačkoliv není vyloučeno, aby škoda (…) byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13, nebo ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014. Totožný názor pak sdílí i odborná literatura, viz VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář . 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 145 a násl.). Právní teorie obdobně uvádí, že za nesprávný úřední postup je třeba mít všechna ta deliktní jednání způsobená orgány a osobami uvedenými v §3 zákona, která jsou v jejich obvyklé rozhodovací činnosti nesprávná (a tudíž ve svém důsledku nezákonná), která se přímo nepromítla do obsahu rozhodnutí. Stalo-li se tak, jde o odpovědnost založenou (v takové případě výlučně) vydáním rozhodnutí a kritérium jeho nesprávnosti se projevuje v kvalifikovaném deliktním jednání, totiž v rozhodnutí, které lze mít za nezákonné (srov. IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář . Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 119 a násl.).
21. Nesprávný úřední postup úmyslně není zákonem nijak vymezen, protože „výstižnou definici nelze pro jeho mnohotvárnost podat“ (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 82/1998 Sb.) Jeho definice tak byla ponechána na judikatuře soudů. Z dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí, anebo naopak jde o takový postup řízení směřující sice k vydání rozhodnutí, který se však bezprostředně v obsahu rozhodnutí neodrazí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 161/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000).
22. V nálezu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09, Ústavní soud poukázal na to, že nesprávný úřední postup v zákoně není blíže definován, „z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv jinou než rozhodovací činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu“.
23. Odvolacímu soudu lze přisvědčit v závěru, že jednou ze zákonem stanovených podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, aby toto rozhodnutí bylo pro svou nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Na nezbytnost splnění této podmínky, vyplývající z citovaného §8 odst. 1 OdpŠk, je ostatně poukazováno i v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016, či usnesení ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005).
24. V projednávané věci však na základě dosud učiněných skutkových závěrů prozatím nelze prověřit správnost navazujícího právního posouzení provedeného odvolacím soudem (a spolu s ním i soudem prvního stupně). V rovině právní argumentace není totiž zřejmé, jakým způsobem a k jakému zcela konkrétnímu okamžiku mělo dojít ke vzniku škody na straně žalobkyně, a to v podobě zániku jejího restitučního nároku, popř. k pozdějšímu tvrzeně nevratnému zániku předmětného pozemku, jež byl původně historickým majetkem církve (obecně k účinkům rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 598/2014). Z odůvodnění soudů obou stupňů totiž není zřejmé, zda se tak mělo stát již s účinky k vydání rozhodnutí o schválení pozemkových úprav ze dne 27. 7. 2016, které mělo nabýt právní moci dne 2. 2. 2017, nebo až s účinky rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv ze dne 30. 11. 2017 (které podle zjištění soudů nižších stupňů nabylo právní moci 14. 12. 2017). Soudy se v projednávané věci omezily na konstatování, že předmětný pozemek (z hlediska možnosti jeho restituce) tzv. „bez náhrady“ zanikl v důsledku „pozemkových úprav“ (viz odstavec 2 rozsudku odvolacího soudu a odstavec 15 rozsudku soudu prvního stupně), aniž by bylo zřejmé, s jakým konkrétním časovým okamžikem zánik vlastnického práva státu (povinné osoby) spojovaly. Z narace žaloby, jak se podává z odstavce 1 rozsudku soudu prvního stupně, z níž bylo vycházeno i při činění závěrů o zjištěném skutkovém stavu, plyne že „Státní pozemkový úřad vydal dne 27. 7. 2016 rozhodnutí o schválení pozemkových úprav, č. j.: SPÚ-344427/2016, které dne 2. 2. 2017 nabylo právní moci. Účinky zápisu této skutečnosti nastaly ke dni 27. 2. 2017 a zápis byl proveden dne 17. 3. 2017. Na základě této skutečnosti Státní pozemkový úřad dne 30. 11. 2017 vydal rozhodnutí o výměně vlastnických práv v rámci komplexní pozemkové úpravy. Toto rozhodnutí tedy bylo vydáno po vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích; avšak ještě před jeho nabytím právní moci. Toto rozhodnutí pak nabylo právní moci dne 14. 12. 2017. Účinky zápisu jsou v katastru nemovitostí vedeny ke dni 30. 10. 2017, přičemž na základě pozemkových úprav pozemek zanikl a namísto něj vznikly pozemky jiné, z nichž ovšem žádný není ve vlastnictví státu“.
25. Právní kvalifikace učiněných skutkových zjištění tak zůstává nedostatečná, neboť není zřejmé, ve vztahu k jakému konkrétnímu rozhodnutí se měly ony právní účinky zápisu v katastru vztahovat. Jestliže rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o schválení výměny nebo přechodu vlastnických práv ze dne 30. 11. 2017 nabylo právní moci až dne 14. 12. 2017, tedy až poté, co předtím dne 5. 12. 2017, nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2017, pak by se v něm předchozí nesprávný úřední postup nemohl (nemusel) projevit za situace, kdy (právotvorný) rozsudek krajského soudu o tom, že žalobkyně je, coby restituent historického církevního majetku, vlastníkem předmětného pozemku, nabyl právní moci dříve.
26. V té souvislosti nelze pomíjet, že zákon primárně počítá s tím, že pravomocné rozhodnutí bude zrušeno na základě některého z mimořádných opravných prostředků, zatímco odstavec druhý §8 OdpŠk stanoví výjimku z tohoto pravidla v případě předběžně vykonatelných rozhodnutí. Existují však i výjimečné případy, kdy je nezákonnost rozhodnutí konstatována v jiném řízení než v řízení o mimořádném opravném prostředku, případně kdy k odklizení nezákonného rozhodnutí vůbec nedojde (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, a ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5631/2015). Pravomocné rozhodnutí nemusí být ve zcela výjimečných případech nutně výslovně zrušeno pro nezákonnost, avšak pro zjištění jeho nezákonnosti postačí, je-li tato konstatována jiným, později vydaným rozhodnutím soudu, vedle něhož nemůže původní rozhodnutí obstát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2407/2017). Tento názor odpovídá účelu a logice zákonné úpravy a je také v souladu se závěry Ústavního soudu projevenými již v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, ze kterého vyplývá, že Ústavní soud není příznivcem „rigorózního lpění na formálním zrušení (změnění) tvrzeného nezákonného rozhodnutí“, naopak, splnění podmínek odpovědnosti státu by mělo být posuzováno „v materiálním slova smyslu“.
27. Není-li tak z dosud učiněné provedené právní kvalifikace seznatelné, na základě kterého rozhodnutí, s účinky k jakému datu a zda vůbec žalobkyně byla připravena o uspokojení restitučního nároku, popř. zda až dodatečně pozbyla vlastnického práva k již restituovanému majetku, je již jen proto právní posouzení odvolacího soudu neúplné a proto nesprávné.
28. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s §243e odst. 2 o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
29. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1 , §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.
30. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. nyní vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
31. V dalším řízení soud prvního stupně v intencích shora uvedených úvah znovu zaměří svou pozornost k otázce (ne)existence odpovědnostního titulu. Nepřehlédne závěry, jichž Ústavní soud dosáhl ve svém výše zmiňovaném nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08 (ohledně potřeby tzv. materiálního chápání pojmu nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí), a rovněž v nálezu ze dne 3. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3516/20, resp. nálezů ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 38/02, ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 2578/10, ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 1688/09, a ze dne 26. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 6/95), v nichž vysvětlil specifické postavení oprávněné osoby v restitučním řízení i jeho podstatu. Nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi, ať už jsou jakéhokoliv charakteru, odůvodňovat nedostatky ve svém postupu (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Sluší se ve sledovaných souvislostech rovněž připomenout, že přestože dovolatelka byla účastnicí řízení o komplexních pozemkových úpravách a svědčilo jí právo vyjadřovat se ke schválenému návrhu, resp. podat odvolání proti rozhodnutí, jímž návazně došlo ke schválení pozemkových úprav, potažmo i vůči navazujícímu rozhodnutí o výměně vlastnických práv, pak na straně druhé nelze přehlédnout, že účastenství žalobkyně v uvedeném řízení bylo založeno přísně hmotněprávně na existujícím vlastnickém právu k pozemkům dotčeným zamýšlenými úpravami, ovšem zcela jiných pozemků, než předmětného pozemku č. PK 1223 v katastrálním území Bělčice, který byl ve vlastnictví státu [srov. pojetí účastenství dle §5 odst. 1 písm. a) zákona o pozemkových úpravách]. Bez významu by neměla zůstat ani skutečnost, že povinnost odděleně evidovat historický majetek církví a náležitě s ním nakládat při pozemkových úpravách bylo zákonnou povinností státních orgánů, konkrétně Státního pozemkového úřadu, srov. §3 odst. 5 (nyní jde o odstavec 4) a §9 odst. 14 zákona o pozemkových úpravách (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1689/2022). Rozhodnutí o schválení pozemkových úprav, resp. o výměně nebo přechodu vlastnických práv přitom nebyla ze své povahy (i z vlastní podstaty řízení o pozemkových úpravách) prioritně určena k prosazování či ochraně restitučních nároků, když osoby oprávněné k restituci církevního majetku jen z důvodu existence uplatněného nároku na vydání nemovité věci nebyly považovány za účastníky řízení.
32. Platí rovněž, že pokud je rozsudek o vydání nemovitého majetku v restituční věci nevykonatelný, je taková skutečnost obecně důvodem k podání žaloby pro zmatečnost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2661/21, týkající se §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a judikaturu v něm uvedenou). V projednávané věci by ovšem žalobkyně žalobu pro zmatečnost (pokud by se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ukázal jako nevykonatelný) podat pojmově nemohla, neboť jiný tzv. náhradní pozemek se dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (na rozdíl od úpravy provedené v zákoně o půdě) oprávněné nevydává a nápravy je třeba se domáhat jinými právními prostředky.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 3. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu