ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2974.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2974/2023-144
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Blue bar s. r. o. , IČO 27658741, se sídlem v Praze 4, Libušská 319/126, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 118 187 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 232/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 6. 2023, č. j. 91 Co 69/2023-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou ze dne 21. 7. 2022 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 118 187 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 440/2014.
2. Obvodní soudu pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 4. 1. 2023, č. j. 21 C 232/2022-53, zamítl žalobu, kterou žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy ve výši 118 187 Kč se zákonným úrokem v zákonné výši z částky 200 000 Kč od 3. 7. 2022 do 22. 7. 2022 a z částky 118 187 Kč od 23. 7. 2022 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 6. 2023, č. j. 91 Co 69/2023-98, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 14 437 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 3. 11. 2022 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 22 570 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části výroku I, a to v rozsahu částky 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, včasným dovoláním. Nejvyšší soud však dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Námitka žalobkyně pod bodem III. dovolaní, označená jako „Postup rozhodujícího orgánu/Postup žalobce/Princip proporcionality“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže. Podstatou námitky je výhrada, že odvolací soud nepoměrně zohlednil kritérium složitosti řízení (§31a odst. 3 písm. b/ zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, dále jen „OdpŠk“) a jednání žalobkyně v posuzovaném řízení (§31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) celkovým snížením o 10 % základní částky na straně jedné a současně zohlednil kritérium průtahů v posuzovaném řízení na straně soudů (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) celkovým zvýšením základní částky o 10 %. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na libovůli, je nelogické a v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, 30 Cdo 3509/2015, 30 Cdo 1276/2022 a další), podle které je třeba zhodnotit vliv jednotlivých skutečností na celkovou délku řízení a v jejich vzájemných souvislostech ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. V posuzovaném řízení soud prvního stupně postupoval zmatečně a několikrát porušil své procesní povinnosti a tyto jeho průtahy zatížily řízení extrémním způsobem. Odvolací soud tak měl zohlednit zjevný nepoměr při vyhodnocení jednotlivých kritérií podle §31a odst. 3 OdpŠk, když průtahy byly způsobeny zejména postupem soudů v posuzovaném řízení.
6. Dovolatelce je namístě dát za pravdu, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022, rezultuje závěr, že dovolání může být zcela výjimečně shledáno důvodným i v případě, že odvolací soud se ve své do značné míry diskreční úvaze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2880/2021) při stanovení procentuálního podílu jednotlivých kritérií relevantních pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení podle §31a odst. 3 OdpŠk dopustí zcela zjevného nedopatření při vyhodnocení jejich míry jejich závažnosti. Nedojde-li však k takovému zcela zásadnímu a zjevnému pochybení, má dovolací soud prostor pouze k posouzení správnosti základních úvah odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, je-li jejich nesprávnost dovoláním napadena (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 967/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2880/2021).
7. Nelze však přehlédnout, že žalobkyně oproti skutkovým zjištěním odvolacího soudu usuzuje na zjevný nepoměr při vyhodnocování kritérií podle §31a odst. 3 OdpŠk z toho, že postupem žalobkyně ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk a skutečnostmi, pro které se řízení mělo stát složitějším ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, došlo k navýšení doby trvání řízení o úhrnem jeden rok, zatímco nekoncentrovaností řízení na straně soudu došlo k prodloužení řízení o 5,25 roku; dovolatelka z toho dovozuje, že závěr odvolacího soudu o snížení základní částky odškodného o 10 % pro důvody podle §31a odst. 3 písm. b), c) OdpŠk a naopak navýšení základní částky odškodného od 10 % pro důvod podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk je zcela zjevně nepřiměřený.
8. Odvolací soud ovšem na rozdíl od dovolatelkou předestíraných skutkových závěrů dovodil, že relevantním nedostatkem ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk je nečinnost soudu prvního stupně v období od ledna 2015 (po obdržení odůvodněného odporu žalované) do června 2015 (tj. před vydáním výzvy soudu k doplnění žaloby) a poté především o nekoncentrovaný postup soudu a prodloužení řízení v souvislosti s opakovaným vrácením spisu odvolacím soudem bez věcného vyřízení v období od prosince 2019 do září 2021 (viz odst. 17 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku). Průtahy v řízení na straně soudu tedy odvolací soud shledal v celkové délce cca 28 měsíců, nikoliv 66 měsíců, jak uvádí žalobkyně. Jde-li o podíl dovolatelky na nepřiměřené délce řízení podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, odvolací soud žádný neshledal (viz odst. 21 dovoláním napadeného rozsudku). Složitost řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk odvolací soud pokládal za mírně zvýšenou vzhledem k opakovaným výzvám žalobkyně k odstranění vad jejích podání, vzhledem k tomu, že ve věci byl ustanoven tlumočník z vietnamského jazyka, propláceno tlumočné a proto, že soud zjišťoval adresu žalobkyní navržených svědků – cizinců (srov. odst. 20 dovoláním napadeného rozsudku). Odvolací soud ve svém rozhodnutí přímo nekvanitifikoval, jakým způsobem se jednotlivé jím zjištěné procesní úkony vedoucí k vyšší míře složitosti řízení projevily v celkové délce řízení, avšak z jejich prostého výčtu je zřetelné, že jejich celkový dopad nebyl řádově odlišný od průtahových prodlev, které odvolací soud zjistil a o nichž uzavřel, že řízení prodloužily o cca 28 měsíců. Přičemž současně platí to, na co sám dovolatel odkazuje, tedy že prodlevy v postupu na straně soudu jsou zpravidla (nikoliv však vždy) příčinou celkové nepřiměřené délky řízení, tudíž se odráží v základní částce zadostiučinění, a jeho zvýšení tak nemusí být přímo úměrné rozsahu, v němž se tyto prodlevy na celkové délce řízení podílely. V kontextu souzeného případu není proto nezbytné, aby se zvýšení základní částky zadostiučinění aplikací kritéria podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk rovnalo dvojnásobku snížení základní částky z důvodu aplikace kritéria §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 145/2022). Za uvedených okolností dovolací soud neměl důvod do úvahy odvolacího soudu o procentuálním navýšení, a naopak snížení základní částky ročního odškodného zasahovat. Nejvyšší soud totiž již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1494/2021) stran způsobu, na jehož základě má být odůvodněna výše přiměřeného zadostiučinění, s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), dovodil, že částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 zákona podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.“ Současně judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, podle nějž při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době (§31a odst. 3 OdpŠk), je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné. V judikatuře Nejvyššího soudu je tak již ustálen postup, dle nějž procentuální modifikace základní částky je vyčíslována ve vztahu k jednotlivým kritériím, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, jež soud v rámci toho kterého kritéria zohledňuje. Pokud tedy odvolací soud v projednávané věci snížil základní částku o 10 % na základě kritéria složitosti řízení a již se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, jaká část z tohoto procentuálního vyjádření se vztahuje ke skutkové složitosti, jaká ke složitosti procesní a jaká k zohlednění průběhu řízení před více instancemi, jde o postup v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu.
9. Uzavřel-li tak odvolací soud na základě popsaných okolností, že okolnosti ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk na straně jedné a okolnosti ve smyslu §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk na straně druhé jsou v posuzované věci v zásadě srovnatelné, není tento jeho úsudek zcela zjevně nepřiměřený a neopravňuje proto dovolací soud k zásahu do úvahy odvolacího soudu při vyhodnocení kritérií podle §31a odst. 3 OdpŠk (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1276/2022). Nesoulad mezi skutkovými závěry odvolacího soudu a skutkovým úsudkem dovolatelky přitom sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání, neboť dovolací soud je podle §241a odst. 1,3 o. s. ř. povolán pouze k právnímu přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1116/2023).
10. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nemůže být spjata ani námitkou žalobkyně pod bodem V. dovolání, označeném jako „Základní částka/valorizace“, a vytýkající odvolacímu soudu, že základní částky za rok trvání řízení stanovené Stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na dobu, která od jejich stanovení uplynula a turbulentní dobu posledního roku spojenou s extrémní inflací. Ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud základní částku nenavýšil a vyšel z rozmezí základních částek uvedeného ve Stanovisku a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021). Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci. Poukazuje-li potom žalobkyně v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, pak přehlíží, že závěry uvedeného nálezu se upínají k odčinění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (tedy jde o újmu z titulu nezákonného rozhodnutí, a nikoliv z nesprávného úředního postupu), kdy konstrukce jejího výpočtu je zcela odchylná (a není v relaci s dosud neměnnou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k odškodňování nepřiměřeně dlouhých řízení).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu