ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3211.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3211/2023-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce L. D. , zastoupeného Mgr. Pavlem Černým, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví , se sídlem v Praze 2, Palackého náměstí 375/4, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 90/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2023, č. j. 13 Co 41/2023-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 11. 4. 2016, č. j. KHSKM 15855/2016/BM/HOK, kterým bylo Správě a údržbě silnic Jihomoravského kraje, příspěvkové organizaci kraje, uděleno na dobu do 30. 12. 2020 povolení pro zdroj hluku představovaný provozem na pozemní komunikaci II. třídy č. 602 – ulice Jihlavská a Pražská v Brně a ulice Jihlavská v Troubsku, a v důsledku něhož byl žalobce v místě svého bydliště vystaven hluku přesahujícímu nejvyšší přípustné hygienické limity s tím, že toto rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2018, č. j. 29 A 85/2016 – 171. Řízení se původně účastnila v postavení druhé žalobkyně též žalobcova manželka, která uplatňovala obdobný požadavek na náhradu nemajetkové újmy v téže výši, vůči ní však již bylo řízení pravomocně skončeno.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 11. 2022, č. j. 45 C 90/2019-159, uvedenou žalobu zcela zamítl (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, přičemž ve výroku o nákladech řízení jej změnil pouze co do výše v něm vyčíslené částky, jinak i v tomto výroku uvedený rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou bylo rozhodnuto o věci samé, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda je nezbytnou podmínkou pro závěr soudu o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou nemajetkovou újmou i to, aby soud nejprve posoudil, zda bylo skutečně vydáno nezákonné rozhodnutí a zda žalobci vznikla i tvrzená nemajetková újma, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované například jeho rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014, a ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1945/2016, pokud se vznikem žalobcovy nemajetkové újmy nezabýval, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Svým závěrem, podle kterého vyhovění žalobě na náhradu nemajetkové újmy brání již sama skutečnost, že není dán vztah příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou nemajetkovou újmou, pročež je namístě žalobu zamítnout bez toho, aby bylo nezbytné zabývat se tím, zda tvrzená nemajetková újma žalobci skutečně vznikla, se totiž odvolací od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Poukázat lze v této souvislosti nejen na odvolacím soudem přiléhavě zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004, nebo rozsudek ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010, ale např. i na rozsudek ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3441/2012, nebo ze dne 28. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2116/2015, a na z nich plynoucí závěr, podle kterého musí-li být předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), splněny kumulativně (tj. nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, vznik škody či újmy a vztah příčinné souvislosti mezi nimi), pak v případě, že jeden z těchto esenciálních předpokladů chybí, není pro nadbytečnost namístě zkoumat i ostatní podmínky vzniku této odpovědnosti. Naproti tomu judikatura, kterou žalobce v dovolání uvádí, žádnou oporu pro jím dovozovaný závěr neskýtá.
Přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka (dle žalobcova názoru v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešená), jestli skutečnost, že nadlimitní hluk, jemuž byl žalobce vystaven, trval i po zrušení vydaného nezákonného rozhodnutí, vylučuje vztah příčinné souvislosti mezi tímto rozhodnutím a tvrzenou nemajetkovou újmou. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní. Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016). Zpochybňuje-li tedy žalobce v rámci uvedené otázky závěr odvolacího soudu o tom, že konkrétní skutečnost způsobila přerušení předmětného vztahu příčinné souvislosti, o právní otázku se jedná. Ze závěrů odvolacího soudu, které tento soud převzal od soudu prvního stupně (viz body 10 a 11 odůvodnění napadeného rozsudku, ve spojení s body 7, 8, a 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), ale vyplývá, že přerušení předmětného vztahu příčinné souvislosti není v napadeném rozsudku odvozováno jen od překročení nadlimitních hodnot hluku v době po zrušení nezákonného rozhodnutí, jehož se v dovolání zformulovaná otázka týká (výlučně na tomto závěru odvolací soud řešení otázky vztahu příčinné souvislosti nezaložil), nýbrž ke stejnému závěru soudy obou stupňů dospěly i vzhledem k překročení těchto limitů v době před jeho vydáním, neboť dovodily, že stav, který měl žalobci tvrzenou újmu působit, nevznikl (až) v důsledku předmětného rozhodnutí, neboť se již tehdy jednalo o stav dlouhodobý a trvalý. Závěr odvolacího soudu o přerušení vztahu příčinné souvislosti způsobeném naposledy uvedenou skutečností však žalobce v dovolání způsobem upraveným v §241a odst. 2, 3 o. s. ř. nezpochybnil, pročež by se ani odlišné řešení otázky, zda se na tomto přerušení podílela také skutečnost, že i v době po vydání nezákonného rozhodnutí byl stav v místě žalobcova bydliště stále nezměněn, nemohlo v jeho poměrech jakkoliv projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).
Tentýž závěr pak platí i ve vztahu k navazující otázce (rovněž dle názoru žalobce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené), zda je pro účely řešení předchozí otázky (tedy otázky přerušení vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou v důsledku vystavení žalobce nadlimitnímu hluku i v době po zrušení nezákonného rozhodnutí), významné, z jakého důvodu bylo předmětné rozhodnutí zrušeno.
Na řešení otázky, zda se v případě nemajetkové újmy, kterou žalobce dle svých tvrzení překročením hygienických limitů hluku utrpěl, jedná o zásah do práva, na něž se vztahuje čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie (kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, o níž se žalobce v dovolání zmínil), napadené rozhodnutí nespočívá. Za situace, kdy odvolací soud (vycházeje ze skutkového vymezení předmětu řízení, jímž byl podle §153 odst. 2 o. s. ř. vázán a kterým byl požadavek na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím představovaným rozhodnutím Krajské hygienické stanice Jihomoravského kraje ze dne 11. 4. 2016, č. j. KHSKM 15855/2016/BM/HOK) dospěl k závěru o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou (která by z porušení uvedených žalobcových práv případně vyvěrala), pro nějž žalobu vyhodnotil jako nedůvodnou, totiž tento soud na řešení uvedené otázky své rozhodnutí (logicky) nezaložil. Ani ve vztahu k této otázce proto nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z téhož důvodu je bezpředmětný žalobcův požadavek, aby Nejvyšší soud věc předložil Soudnímu dvoru Evropské unie k vyřešení předběžné otázky týkající se možného zásahu do výše zmíněných žalobcových práv, který by byl překročením hygienických limitů hluku vyvolán.
Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované, a to v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Viktor Sedlák
předseda senátu