ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3310.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3310/2022-298
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně G. , IČO XY, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 11 C 278/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 5. 2022, č. j. 58 Co 169/2021-257, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 5. 2022, č. j. 58 Co 169/2021-257, se zrušuje ve výroku II a v té části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o náhradu nemajetkové újmy v částce 144 500 Kč, a věc se v uvedeném rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně – pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 21. 11. 2019 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 902 916 Kč, sestávajících z částky 144 500 Kč požadované z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Zlínského kraje, Územním odborem v Kroměříži, oddělením hospodářské kriminality pod sp. zn. KRPZ-29007/TČ-2013-150881-KMA (dále též jen „posuzované řízení“), v němž žalobkyně vystupovala jako osoba poškozená, dále z částky 108 416 Kč jakožto náhrady škody za náklady vynaložené na odměnu a paušální náhradu hotových výdajů advokáta poskytujícího žalobkyni v trestním řízení právní pomoc, a konečně z částky 650 000 Kč požadované z titulu náhrady škody spočívající v tom, že částka 500 000 Kč byla převedena z účtu žalobkyně na třetí osobu a částka 150 000 Kč představovala rozdíl mezi cenou, za kterou měla být prodána nemovitost žalobkyně, a skutečnou kupní cenou.
2. Okresní soud v Kroměříži jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 4. 2. 2021, č. j. 11 C 278/2019-181, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně dala dne 19. 1. 2012 podnět k zahájení trestního stíhání svého bývalého jednatele, a to pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále též jen „tr. z.“), a trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §220 tr. z. V tomto podnětu žalobkyně uvedla, jaké částky její bývalý jednatel v letech 2010 až 2011 vybral v hotovosti z jejího účtu (celkem se jednalo o částku 4 637 567 Kč). Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně jako podatelka trestního oznámení měla v posuzovaném trestním řízení postavení poškozené, neboť se do něj připojila se svým nárokem na náhradu škody. Policejní orgán provedl šetření, na jehož základě pak usnesením ze dne 21. 8. 2013 předmětnou trestní věc odložil. Žalobkyně jako poškozená podáním ze dne 21. 5. 2015 dala podnět k nařízení kontroly zmíněné skončené trestní věci Nejvyššímu státnímu zastupitelství v Brně, které po provedení kontroly dospělo k závěru, že došlo k pochybení, a státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Kroměříži uložilo ve věci dále konat, neboť v předcházejícím řízení nebyla věc řádně objasněna. Z důvodu nedostatečné činnosti podala žalobkyně opakované stížnosti a podněty k odstranění průtahů a žádosti o přezkoumání postupu policejního orgánu. Zmíněná věc byla však usnesením policejního orgánu ze dne 12. 3. 2018, sp. zn. ZN 879/2013, opětovně odložena.
4. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni, která v předmětném trestním řízení vystupovala jako poškozená, nebyla trestním řízením způsobena škoda, případně nemajetková újma, neboť není osobou, proti které je zmíněné trestní řízení vedeno. Zdůraznil, že se žalobkyně ani nepokusila uplatnit svůj nárok na náhradu škody v řízení občanskoprávním a podotkl, že v trestním řízení je rozhodováno o vině a trestu obžalované osoby, přičemž o uplatněné náhradě škody v adhezním řízení nemusí být meritorně rozhodnuto, neboť poškozený může být odkázán na civilní řízení. Období trvání posuzovaného řízení od 24. 1. 2012 do 28. 8. 2018 potom soud první instance nehodnotil jako průtahy v přípravném řízení, neboť Policií České republiky bylo trestní oznámení prošetřováno a byly učiněny závěry, které vyústily v odložení věci. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žaloba na náhradu škody a přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu není po právu, pročež ji v celém rozsahu zamítl.
5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 58 Co 169/2021-257, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že je nadbytečné zabývat se posouzením, zda se orgány činné v trestním řízení dopustily průtahů, tj. nesprávného úředního postupu, neboť mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení v podobě průtahů a nemožností domoci se náhrady majetkové újmy po bývalém jednateli žalobkyně není dána příčinná souvislost. K požadavku žalobkyně stran náhrady škody rovněž potvrdil názor soudu prvního stupně, tedy že žalobkyně v okamžiku, kdy zjistila takové jednání svého bývalého jednatele, kterým jí byla způsobena škoda, měla (vedle podání trestního oznámení) podat civilní žalobu, jejímž prostřednictvím by se domáhala její náhrady. Odvolací soud přitom s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vyzdvihl, že odpovědnost státu nemá povahu všeobjímajícího institutu, který by jako jediný reparoval veškeré potenciální škody vzniklé poškozenému subjektu. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), vede poškozené k tomu, aby ještě před případným uplatněním nároku proti státu využili všech (jiných) procesních prostředků k ochraně svého práva, s jejichž uplatněním by bylo spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Nepokusila-li se tedy žalobkyně o uspokojení svých práv v řízení občanskoprávním, nezbylo odvolacímu soudu než odvoláním napadené rozhodnutí v celém rozsahu potvrdit.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku I, kterým byl potvrzen výrok I soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 144 500 Kč, včasným dovoláním.
8. Odvolací soud se dle názoru žalobkyně odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (například od rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2605/2021, 30 Cdo 1328/2009, 30 Cdo 1613/2009) při řešení otázky, zda lze žalobkyni odepřít náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení, v němž vystupovala jako oznamovatelka a poškozená. Dovolatelka uvádí, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu (například rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3369/17 či sp. zn. III ÚS 3520/17) má i poškozený v trestním řízení nárok na peněžitou náhradu za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení. Žalobkyně přitom musela být v dané trestní věci mimořádně aktivní, neboť orgány činné v trestním řízení se snažily trestní věc několikrát odložit, přičemž ani po 6 letech a 8 měsících nebylo v dané kauze rozhodnuto. Odvolací soud ovšem rezignoval na náležité odůvodnění potvrzujícího výroku stran částky 144 500 Kč, čímž se odchýlil i od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 78/2021.
9. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že závěr odvolacího soudu o nadbytečnosti posouzení, zda se orgány činné v trestním řízení dopustily průtahů (tj. nesprávného úředního postupu), považuje za správný, neboť mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení v podobě průtahů a nemožností domoci se náhrady škody po bývalém jednateli žalobkyně není dána příčinná souvislost. Dále konstatovala, že odpovědnost státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. může nastoupit teprve v případě, kdy účastník nemá reálnou možnost domoci se náhrady škody přímo vůči škůdci, přičemž k tomu neslouží trestní řízení, ale řízení občanskoprávní. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně pro nepřípustnost odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání je přípustné pro vyřešení otázky, zda má osoba vystupující jako poškozený v trestním řízení právo na přiznání zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce takového trestního řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Podle §13 odst. 1 OdpŠk je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ve smyslu §13 odst. 2 OdpŠk ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
17. Podle §31a OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
18. Podle §43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „tr. ř.“) ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§65), zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit.
19. Již v rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, publikovaném pod č. 1/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud poukázal na to, že nauka trestního práva vychází z toho, že adhezní řízení, ve kterém se projednává nárok poškozeného na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích nebo nárok poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení, je součástí trestního řízení (§12 odst. 10 tr. ř.) a splývá s ním, zejména pokud jde o dokazování; netvoří tedy žádnou samostatnou část, jež by byla formálně, popř. časově, oddělena (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 519). Dále Nejvyšší soud v témže rozhodnutí uzavřel, že nesamostatná povaha adhezního řízení vylučuje, aby přiměřenost jeho délky byla posuzována odděleně od délky trestního stíhání, jehož je součástí (§12 odst. 10 tr. ř.). Tento závěr má za následek, že i v případě, kdy se zadostiučinění za nemajetkovou újmu domáhá osoba, jež měla v trestním řízení postavení poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy v penězích, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§43 odst. 3 tr. ř.), je třeba důvodnost jejího kompenzačního nároku odvíjet vždy od závěru o nepřiměřenosti délky trestního stíhání. Uvedený závěr přitom nijak nezpochybňuje právo osoby, která jako poškozená v trestním řízení vznesla nárok na náhradu újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení (§43 odst. 3 tr. ř.), s úspěchem se domáhat zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení. Vyplývá z něj pouze, že nárok poškozeného na přiměřené zadostiučinění nelze posuzovat izolovaně bez ohledu na přiměřenost délky trestního stíhání.
20. Nelze přitom opomíjet, že účelem trestního řízení je především náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů (§1 odst. 1 tr. ř.), přičemž zájem poškozeného na uspokojení jeho nároku, který uplatnil v adhezním řízení, nepředchází hledisku preferujícímu dosažení primárního účelu trestního řízení. Na druhou stranu však není možné odhlédnout od toho, že právo poškozeného domáhat se v trestním řízení na obviněném náhrady škody nebo nemajetkové újmy, případně vydání bezdůvodného obohacení, představuje pro poškozeného výhodu odůvodněnou nejen obecným zájmem na hospodárnosti řízení (především z hlediska dokazování), nýbrž i zájmem poškozeného na včasném uspokojení jeho nároku. K významu adhezního řízení pro poškozeného přiměřeně srovnej již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20, či dále rozsudky téhož soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017, nebo ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3764/2020.
21. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž není pochyb o tom, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření (prověřování), přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Pro samu použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy je pak rozhodujícím faktorem to, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení, a to i v případech, kdy se v trestním řízení dosud rozhoduje pouze o trestním oznámení, až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, dále pak například rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Perez proti Francii ze dne 12. 2. 2004, stížnost č. 47287/99, či rozsudek téhož soudu ve věci Pfleger proti České republice ze dne 27. 7. 2004, č. 58116/00).
22. Z předestřených judikatorních závěrů tedy vyplývá, že i poškozený v trestním řízení se může domáhat zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení, jestliže v trestním řízení byl dán občanskoprávní prvek, jež je spojený s poškozeným. To platí i v případě, že poškozený uplatnil svůj nárok na náhradu škody již ve stádiu před sdělením obvinění, aniž následně došlo k zahájení trestního stíhání.
23. Odvolací soud tedy nepostupoval v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jestliže svou pozornost v dovoláním napadeném rozsudku soustředil výhradně k nárokům žalobkyně na náhradu škody, ohledně nichž dovodil absenci příčinné souvislosti s namítaným nesprávným úředním postupem, a přitom upozadil, že předmětem řízení je i nárok na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení, v němž žalobkyně uplatnila právo na náhradu škody. Ve světle výše reprodukovaných závěrů ustálené rozhodovací praxe přitom nemůže obstát závěr odvolacího soudu (byť vyjádřený toliko implicitně), že z důvodu absence příčinné souvislosti mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody (majetkové újmy) není třeba se zabývat otázkou vzniku újmy nemajetkové a v té souvislosti též tím, zda došlo v posuzovaném trestním řízení k nesprávnému úřednímu postupu a zda v příčinné souvislosti s ním byla žalobkyni způsobena újma nemajetkového charakteru.
24. I závěry judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu citované odvolacím soudem se vztahují k nárokům na náhradu škody coby majetkové újmy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2091/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4229/2010), resp. k právu na účinné vyšetřování (nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 540/17). Jinými slovy, tato rozhodnutí neřeší otázku vzniku práva osoby v postavení poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení.
25. Z výše uvedených důvodů je právní posouzení provedené odvolacím soudem v tomto směru neúplné, a tedy nesprávné.
26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu v napadené části podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího výroku o nákladech řízení, a vrátil mu jej v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
27. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. V následném řízení se přitom bude muset zabývat zákonnými kritérii, jež jsou významná nejen pro určení přiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, nýbrž eventuálně i pro určení formy a rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu