ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3353.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3353/2022-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně JASA s. r. o. , IČO 62956671, se sídlem v Benešově, Křižíkova 2081, zastoupené JUDr. Martinem Vychopeněm, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 1 868 346 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 63 C 52/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2022, č. j. 14 Co 125/2022-55, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 12. 2021, č. j. 63 C 52/2021-32, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 868 346 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 3. 2. 2021 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 5. 2022, č. j. 14 Co 125/2022-55, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 1 868 346 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která sestávala z částky 1 821 146 Kč s příslušenstvím představované mzdovými náklady vynaloženými v době od srpna 2010 do srpna 2019 na plnění uložené záznamní povinnosti a z částky 47 200 Kč s příslušenstvím tvořené náklady na právní zastoupení daňovým poradcem a vynaložené na zrušení uložené záznamní povinnosti. Tyto škody měly žalobkyni vzniknout v důsledku nezákonných rozhodnutí, a to rozhodnutí Finančního úřadu v Benešově ze dne 29. 6. 2010, č. j. 66920/10/021931203980, kterým byla žalobkyni uložena záznamní povinnost dle §39 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj, Územního pracoviště v Benešově ze dne 17. 1. 2019, č. j. 152321/19/2103-60561-208940, kterým bylo rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti k návrhu žalobkyně přezkoumáno a ponecháno v platnosti. Proti tomuto druhému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání a na jeho podkladě Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 20. 9. 2019, č. j. 37288/19/5300-22441-712599, rozhodnutí o ponechání záznamní povinnosti v platnosti změnilo tak, že rozhodnutí o uložení záznamní povinnosti zrušilo.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo proti výroku o věci samé, tedy proti výroku I v části, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, z části jako nepřípustné a z části pro jeho vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízení uplatnila více nároků, zabýval se Nejvyšší soud nejprve jejich charakterem.
V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, jestli se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, nebo ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20).
Ve světle výše uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu škody ve výši 47 200 Kč s příslušenstvím (náklady na právní zastoupení daňovým poradcem vynaložené na zrušení uložené záznamní povinnosti). Tento samostatný nárok odvíjející se od odlišného skutkového základu než zbylý nárok nepřevyšuje částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy.
Co se týče zbylého samostatného nároku na náhradu škody ve výši 1 821 146 Kč s příslušenstvím (mzdové náklady vynaložené od srpna 2010 do srpna 2019 na plnění uložené záznamní povinnosti), ohledně kterého dovolání objektivně přípustné dle §238 o. s. ř. je, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda dovolání obsahuje všechny zákonné náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř.
Žalobkyně v dovolání vymezila několik právních otázek [(1) zda má správce daně povinnost bez návrhu změnit nebo zrušit své rozhodnutí o uložení povinnosti daňovému poplatníku, pokud po jeho vydání dojde ke změně právního předpisu nebo judikatury a zda se jedná o nesprávný úřední postup, pokud tak neučiní, (2) zda jsou náklady vynaložené daňovým poplatníkem z důvodu plnění povinností uložených mu rozhodnutím správce daně, které bylo od samého počátku nezákonné a nedůvodné, škodou, za kterou stát odpovídá dle §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ a (3) zda lze rozhodnutí správce daně zrušené ex nunc z důvodu dodatečně vzniklé nezákonnosti považovat za nezákonné rozhodnutí dle §8 odst. 3 OdpŠk] a k jejich přípustnosti pouze obecně uvedla, že by měly být posouzeny jinak, neboť „dosavadní judikatura a ústavní konformita v posuzované věci je pro rozhodnutí ve věci žalobkyně nezákonná a nespravedlivá a soudy různých stupňů rozhodují v podobných otázkách rozdílně“.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Tento přístup pak byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb., kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne.
Tomuto požadavku však dovolání žalobkyně nevyhovělo, neboť žalobkyně pouze obecně uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení výše specifikovaných otázek, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, nijak však nespecifikovala, od kterého svého (svého dříve přijatého) řešení, tedy od které konkrétní judikatury dovolacího soudu, se má (podle mínění žalobkyně) ve vztahu ke každé z nastolených otázek dovolací soud odchýlit. Dovolání žalobkyně tedy neobsahuje všechny zákonné náležitosti dle §241a odst. 2 o. s. ř. a je tudíž vadné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu