ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3504.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3504/2022-122
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně J. P., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 316 843 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 230 C 46/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022, č. j. 44 Co 90/2021-101, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2022, č. j. 44 Co 90/2021-101, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 353 510 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 257/2007. Po podání žaloby vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 116 667 Kč, která jí byla žalovanou uhrazena dne 3. 7. 2020.
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2021, č. j. 230 C 46/2019-72, zastavil řízení co do částky 116 667 Kč (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 81 333 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu co do částky 155 510 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 450 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že podáním ze dne 15. 4. 2019 uplatnila žalobkyně svůj nárok u žalované, která stanoviskem ze dne 30. 6. 2020, č. j. MSP-1009/2019-ODSK-ODSK/6, hodnotila celkovou délku řízení jako nepřiměřenou a odpovídající výši zadostiučinění stanovila částkou 116 667 Kč. Tato částka byla žalobkyni vyplacena dne 3. 7. 2020, přičemž úrok z prodlení z této částky uhrazen nebyl.
4. Ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 52 C 257/2007 vzal soud prvního stupně za prokázaný průběh posuzovaného řízení z pohledu časové posloupnosti jednotlivých procesních úkonů, které byly v jeho průběhu realizovány, jakož i vydaných rozhodnutí. Žaloba o zaplacení částky 1 075 000 Kč s příslušenstvím (jakožto zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 176/98) byla podána dne 22. 10. 2007 s návrhem na vydání platebního rozkazu. Z rozkazního oddělení byla věc postoupena dne 26. 10. 2007 s odůvodněním, že je zapotřebí posoudit osvobození od soudních poplatků. Dne 23. 6. 2008 soud vyzval žalovanou k vyjádření k žalobě ve lhůtě 60 dnů. Žalovaná se vyjádřila dne 16. 9. 2008 a současně doložila schvalovací doložku dokládající pokyn k úhradě a úhradu částky 51 000 Kč žalovanou k přelomu prosince 2007 a ledna 2008. Podáním ze dne 29. 12. 2008 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 51 000 Kč. Usnesením ze dne 15. 1. 2009 bylo řízení o zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím zastaveno. Na základě odvolání žalobkyně krajský soud usnesením ze dne 25. 2. 2009 změnil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení ohledně příslušenství. Usnesením ze dne 19. 5. 2009 byla připuštěna změna žaloby v důsledku jejího rozšíření a doplnění. Žalobkyně dne 22. 12. 2009 rozšířila a doplnila žalobu. Rozsudkem ze dne 19. 3. 2010 bylo žalobě co do částky 106 000 Kč vyhověno, ve zbylé části byla žaloba zamítnuta. Žalovaná podala proti rozsudku odvolání dne 27. 4. 2010. Dne 13. 6. 2012 krajský soud rozsudek soudu prvního stupně částečně potvrdil a částečně změnil tak, že žalobkyni přiznal dalších 37 300 Kč a úrok z prodlení z částky 143 800 Kč. K dovolání žalobkyně byl rozsudek krajského soudu zrušen v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně zamítnutí částky 838 310 Kč s příslušenstvím. Krajský soud rozhodl opětovně rozsudkem ze dne 29. 10. 2014, jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zrušení dovolacím soudem. Na základě dovolání žalobkyně byl dne 10. 2. 2016 rozsudek krajského soudu opětovně zrušen. Dne 25. 1. 2017 vyhlásil krajský soud nový rozsudek, kterým změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 123 416 Kč s příslušenstvím. Dne 26. 4. 2017 žalobkyně podala dovolání, které bylo usnesením ze dne 25. 3. 2019 odmítnuto. Právní moci nabylo rozhodnutí Nejvyššího soudu ke dni 9. 4. 2019, čímž bylo řízení skončeno.
5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle čl. 36 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §13 odst. 1 a §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 257/2007 došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení.
6. Řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 22. 10. 2007 a skončeno dne 9. 4. 2019, trvalo tak 11 let a dobu lehce přesahující 5 měsíců. Žalobkyně zahrnula do uplatněného nároku též dobu předcházející tomuto řízení, kdy uplatnila svůj nárok u žalované, tj. ode dne 16. 4. 2007 do 15. 10. 2007. Celková délka řízení tak dosáhla bez pár dní 12 let. Při výpočtu zadostiučinění vycházel soud prvního stupně z částky 18 000 Kč za rok, přičemž v prvních dvou letech trvání sporu krátil částku o polovinu, neboť každé řízení nějakou dobu trvá. Za první 2 roky se jedná o 2 x 9 000 Kč, za dalších 10 let pak 10 x 18 000 Kč, základní částka tak činila 198 000 Kč. Jak procesní složitost, tak také složitost projednávané věci posoudil soud jako vyšší, neboť zde bylo kumulováno více nároků [zadostiučinění nemajetkové újmy a náhrada nákladů předchozího řízení, a to i před Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“]. Z těchto důvodů soud snížil základní částku o 20 %. V případě jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení, soud neshledal žádné ryze obstrukční jednání na straně žalobkyně. Ta sice využívala veškeré lhůty na jejich horní hranici a v jednom případě soudem poskytnutou dvouměsíční lhůtu o 16 dní nedodržela, avšak dle soudu šlo o prodlevu nepatrnou, kterou žalobkyni k tíži nekladl. Z této okolnosti však bylo možné usuzovat na snížený význam věci pro žalobkyni, neboť podávání vyjádření a opravných prostředků na konci lhůt celkově řízení prodlužuje v řádech měsíců. Při posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci během řízení dospěl soud prvního stupně k závěru o kratším prodlení v souvislosti s rozesláním žaloby, k delšímu průtahu (téměř dvouletému) u prvního projednání věci krajským soudem a v neposlední řadě pak i při posledním projednání věci před Nejvyšším soudem (opět téměř dvouletému). Z těchto důvodů soud navýšil základní částku o 20 %. V souvislosti s tímto kritériem soud prvního stupně dále uvedl, že ani žalovaná v rámci uplatněného nároku před podáním žaloby neučinila, s výjimkou akceptačního dopisu, žádné vyjádření směrem k žalobkyni a k částečné úhradě došlo až po podání žaloby, avšak určité kratší průtahy soud v rámci navýšení základní částky nezohlednil, když jisté menší prodlevy byly zohledněny již v samotné délce řízení. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalobkyně, že důvodem pro další navýšení je dvojí zrušení rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím z důvodu nerespektování zákonné úpravy a judikatury, neboť tuto skutečnost již zohlednil v celkové délce řízení, když základní částku navýšil nad polovinu hranice stanovené výměry. Žalobkyní namítaný zvýšený význam řízení soud neshledal vzhledem k jejímu neaktivnímu přístupu v průběhu řízení, neboť nevyužila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Z uvedeného soud dovodil, že zájem na rychlém vyřízení věci žalobkyně neměla, tudíž dospěl k závěru, že není namístě snížení ani zvýšení základní částky. Na základě uvedeného soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni by náležela částka 198 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovanou již byla dne 3. 7. 2020 žalobkyni vyplacena částka 116 667 Kč, zbývá doplatit částku 81 333 Kč.
7. Na jednání před odvolacím soudem konaném dne 26. 5. 2022 rozšířila žalobkyně svůj nárok o zaplacení další částky ve výši 80 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši od 27. 5. 2022 do zaplacení, neboť měla za to, že i v nynějším kompenzačním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) na tomto jednání připustil změnu žaloby.
8. Odvolací soud k odvolání obou účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 19 800 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím žalobu zamítl, ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 61 533 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil [výrok I písm. a)], potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III [výrok I písm. b)], zamítl žalobu o zaplacení částky 80 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 31 050 Kč (výrok III).
9. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že předmětné řízení trvalo od 16. 4. 2017 (správně 2007; poznámka dovolacího soudu) do 9. 4. 2019, tedy celkem bez několika dní 12 let, což je doba, jíž nelze považovat za přiměřenou, a je nepochybně namístě odškodnění peněžitou formou. Odvolací soud souhlasil též s výší výchozí roční částky [vzhledem k celkové délce řízení zapříčiněné i opakovaně (dvakrát) zrušenými rozhodnutími odvolacího soudu] a jejím snížením za první dva roky trvání řízení na polovinu.
10. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k jiné výši modifikace v případě složitosti řízení. Místo snížení o 20 % považoval soud vzhledem k soudem prvního stupně uvažovaným okolnostem (kumulace vícero uplatněných žalobních nároků majetkové a nemajetkové povahy – náklady za původní řízení včetně řízení o stížnosti před ESLP, zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou neprojednáním věci v přiměřené době), jakož i vícestupňovému průběhu řízení zakládajícímu obecně vzato větší stupeň hmotněprávní i procesní složitosti (bez ohledu na to, kdo byl tohoto vícestupňového postupu příčinou) za přiměřené snížení o 30 %. V této souvislosti odvolací soud připomněl, že poslední již neúspěšné dovolání žalobkyně taktéž významně přispělo k dalšímu prodloužení posuzovaného řízení, kdy mezi posledním rozhodnutím odvolacího soudu (dne 25. 1. 2017) a rozhodnutím dovolacího soudu (dne 25. 3. 2019) uplynula doba více než dvou let, čímž je zpochybněna námitka žalobkyně, že pro počet stupňů soudní soustavy svědčily výlučně nesprávnosti v postupech soudů v posuzovaném řízení. V případě ostatních kritérií se odvolací soud ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně o podmínkách pro zvýšení výchozí částky o 20 % z důvodu postupu soudu s ohledem na dvě zjištěné prodlevy na straně odvolacího soudu v rámci prvního projednání věci a u dovolacího soudu při posledním projednání věci a též pro procesní pochybení odvolacího soudu, pro něž byla jeho rozhodnutí dvakrát zrušena dovolacím soudem. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalobkyně na další zvýšení zadostiučinění o 20 % z důvodu pochybení odvolacího soudu, neboť měl za to, že uvedené procesní pochybení odvolacího soudu pokrývá již provedené navýšení. V ostatních fázích řízení bylo postupováno plynule. Ohledně kritéria jednání poškozeného se odvolací soud plně ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, který neshledal na straně žalobkyně žádné ryze obstrukční jednání. Za nepřiměřenou nepovažoval odvolací soud úvahu soudu prvního stupně, že okolnost využívání procesních lhůt pro podávání opravných prostředků žalobkyní na samém jejich konci lze promítnout do závěru o nikoli větším významu věci pro žalobkyni, neboť lze namítnout, že osoba, která má zvýšený význam na skončení věci nepochybně činí vše pro to, aby řízení, zvláště jde-li o řízení kompenzační, skončilo co nejdříve. Žalobkyně sice tvrdila zvýšený význam posuzovaného řízení z důvodu jeho charakteru kompenzačního řízení, ale uvedené řízení nepatří do kategorie tzv. privilegovaných řízení. Uvedené obecné tvrzení tak dle odvolacího soudu k dovození zvýšeného významu nepostačuje. Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně neshledal mimořádné důvody pro změnu hodnocení kritéria významu věci pro poškozenou jako standardního. Ve výsledku by tak žalobkyně měla mít nárok na zadostiučinění ve výši 178 200 Kč, které je o 10 % nižší než částka uvažovaná soudem prvního stupně. Od takto určené částky odvolací soud odečetl vyplacené zadostiučinění ve výši 81 333 Kč a výslednou částku rozdílu promítl do výroku I písm. a) tak, že co do částky 19 800 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
11. Výrokem II odvolací soud zamítl nárok žalobkyně na zaplacení další částky ve výši 80 000 Kč jako zadostiučinění za nynější kompenzační řízení, o kterou žalobkyně rozšířila svůj nárok na jednání před odvolacím soudem konaném dne 26. 5. 2022. Podle odvolacího soudu toto řízení, které započalo dne 15. 4. 2019 předsoudním uplatněním nároku u žalované a pokračující podáním kompenzační žaloby dne 4. 11. 2019 netrvalo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu nepřiměřeně dlouhou dobu, byť při zahrnutí předsoudní fáze řízení trvalo cca 3 roky a 2 měsíce. Řízení před odvolacím soudem bylo zahájeno dne 13. 5. 2021 předložením věci ze strany soudu prvního stupně a trvalo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu více než jeden rok, přičemž k nařízení odvolacího jednání došlo po deseti měsících od nápadu, tj. dne 14. 3. 2022. Do úvahy o přiměřenosti délky nynějšího kompenzačního řízení je dle odvolacího soudu třeba promítnout omezení spojená s nařizováním veřejných věcí v souvislosti s pandemií COVID-19 v letech 2021 – 2022, která se objektivně nepříznivě projevila v délce vyřizování veřejných věcí před soudy. Dle odvolacího soudu jde o okolnost vis maior, kterou nelze klást k tíži soudu. Uvedené období trvání pandemie tak lze zohlednit i v daném případě ve prospěch závěru, že pro přiznání zadostiučinění za tvrzené průtahy v nynějším kompenzačním řízení nejsou dány důvody, neboť toto řízení pro uvedenou objektivní překážku nelze z hlediska jeho celkové délky hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I písm. a) v rozsahu zamítnutí žaloby co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 19 800 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, písm. b) a výroků II a III napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním.
13. Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. by měl dovolací soud svoji dosavadní judikaturu změnit či minimálně zpřesnit a ve vyřešení otázky, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena.
14. Dovolatelka má za to, že pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 19 800 Kč s příslušenstvím zamítl a v jeho zamítavé části potvrdil, učinil tak postupem rozporným s konstantní judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelka si je vědoma skutečnosti, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především věcí soudu nalézacího, v nyní řešené věci však odvolací soud změnil hodnocení kritéria složitosti posuzovaného řízení bez provedení příslušných důkazů, což dle dovolatelky odporuje zcela konstantní judikatuře dovolacího soudu. V této souvislosti dovolatelka zdůraznila, že pokud předmětné dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, nelze fakt, že mezi posledním rozhodnutím odvolacího soudu (25. 1. 2017) a rozhodnutím dovolacího soudu (25. 3. 2019) uplynula doba více než dvou let, nijak omlouvat. S ohledem na citovaný způsob vyřízení dovolání je naopak nutno tento průtah přičíst jednoznačně k tíži žalovaného státu. Podle dovolatelky nelze ani vícestupňový průběh řízení posuzovat bez ohledu na to, kdo byl tohoto vícestupňového postupu příčinou, jak uvedl odvolací soud. Dovolatelka zde poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013, a ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, jimiž se odvolací soud neřídil. Odvolací soud přičetl dovolatelce k tíži podání neúspěšného dovolání, což je dle konstantní judikatury dovolacího soudu zapovězeno. V daném případě se totiž v žádném případě nejednalo o to, že by svých procesních práv jakkoli zneužila, což by takové přičtení k tíži mohlo ospravedlnit. Dovolatelka v této souvislosti dále odkázala na svou odvolací argumentaci, s níž se odvolací soud nevypořádal. V případě potvrzení zamítavé části rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud dle dovolatelky blíže nevyjádřil vůbec.
15. Dovolatelka nesouhlasí ani s hodnocením kritéria postupu soudu, při němž vzal odvolací soud v úvahu, že „v ostatních než výše citovaných fázích, kde došlo k prodlevám, bylo v posuzovaném řízení postupováno plynule“, neboť, jak vyplývá z judikatury dovolacího soudu, ohledně kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení se hodnotí případná jejich pochybení. Došlo-li v posuzovaném řízení k nesprávnému úřednímu postupu, pak není možno jakkoli tento omlouvat či zvýhodňovat žalovanou případným faktem, že v některých fázích bylo v posuzovaném řízení postupováno plynule.
16. Za správné nepovažuje dovolatelka ani posouzení kritéria jednání poškozeného. Odvolací soud se zde plně ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně o nesplnění podmínek pro zvýšení ani pro snížení zadostiučinění. Podle dovolatelky posuzoval odvolací soud toto kritérium nepřípustně zúženě, a tedy aktivisticky jen ve prospěch žalované, když při přijetí právního závěru přihlédl výslovně jen k „ryze obstrukčnímu jednání na straně žalobkyně“, přičemž pominul ve prospěch poškozeného uzákoněnou okolnost, „zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení“.
17. Za rozporný s judikaturou dovolacího soudu má dovolatelka též závěr odvolacího soudu, že okolnost využívání procesních lhůt pro podávání opravných prostředků žalobkyní na samém jejich konci lze promítnout do závěru o nikoliv větším významu věci pro žalobkyni, neboť osoba, která má zvýšený zájem na skončení věci nepochybně činí vše pro to, aby řízení, zvláště jde-li o řízení kompenzační, skončilo co nejdříve. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž vyplývá, že není povinností účastníka řízení jakkoli suplovat v daném směru povinnosti soudu. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu o bezpředmětnosti jí zpochybňovaných úvah soudu prvního stupně o tom, že nebyla v řízení více aktivní, čímž podporuje úvahu o spíše sníženém významu tohoto řízení. Ve výsledku však nebyla tato zjištění nijak záporně promítnuta do tohoto kritéria. Dovolatelka zde opět odkázala na svou odvolací argumentaci s tím, že se k ní odvolací soud nevyjádřil, přestože uvedený závěr musel ovlivnit jeho rozhodnutí. V této souvislosti tak nepovažuje dovolatelka napadený rozsudek odvolacího soudu za přesvědčivý.
18. Přestože dovolatelka v řízení kontinuálně uplatňovala v intencích judikatury ESLP nutnost vyššího odškodnění z důvodu kompenzačního řízení, dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru, podle něhož kompenzační řízení není zahrnuto do kategorie řízení, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje a neshledal důvodnou ani námitku dovolatelky, aby bylo pojmenováno nové modifikační kritérium, které by zvýšený význam kompenzačního řízení pro osobu poškozeného presumovalo. Odvolací soud však de facto ignoroval, že podle ESLP se neaplikují kritéria stanovená pro posuzování přiměřenosti délky běžných řízení pro posouzení přiměřenosti délky řízení o náhradě škody způsobené v důsledku nepřiměřené délky běžných řízení, že kdykoliv se vyskytnou průtahy v takových řízeních, potom orgán, který posuzuje výši kompenzace, by měl, pokud mu to vnitrostátní právo dovoluje, tak jako v případě České republiky, uznat vlastní průtahy a přiznat poměrně vysokou výši náhrady škody a že v zásadě by řízení nemělo trvat déle než jeden rok a šest měsíců na jednom soudním stupni a déle než dva roky na dvou soudních stupních. Takový postup odvolacího soudu představuje dle dovolatelky nepřípustnou svévoli a současně odchýlení od judikatury dovolacího soudu, neboť odvolací soud nedostál jedné ze svých povinností, čímž zapříčinil i nepřezkoumatelnost napadaného rozhodnutí a též porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces, jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008. Dovolatelka si je vědoma aktuální judikatury dovolacího soudu, podle níž není v případě kompenzačních řízení dán automaticky zvýšený význam pro poškozeného, je však přesvědčena, že by měl dovolací soud tento názor přehodnotit a to v návaznosti na judikaturu ESLP, zejména jeho rozsudky ze dne 26. 5. 2011 ve věci Golha proti České republice, stížnost č. 7051/06, ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, (a dalších), ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a Ciarmoli proti Itálii, stížnost č. 7932/04, ze dne 27. 9. 2011 ve věci CE.DI.SA Fortore S.N.C. Diagnostica Medica Chirurgica proti. Itálii, stížnost č. 41107/02 a 22405/03, ze dne 26. 11. 2013 ve věci Francesco Quattrone proti Itálii, stížnost č. 13431/07. Dovolatelka má za to, že v řešené věci nelze vycházet jen ze sjednocujícího stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), ale je třeba použít oproti běžným řízením kritéria podstatně „tvrdší“, resp. přiznat zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, či tyto skutečnosti zohlednit v rámci jinak nazvaného kritéria. V této souvislosti poukázala dovolatelka na nejednotný postup senátu 55 Co a 69 Co Městského soudu v Praze a 25 C Obvodního soudu pro Prahu 2.
19. Dovolatelka považuje napadené rozhodnutí za zmatečné a nepřezkoumatelné vzhledem k bodu 18, v němž je kalkulováno s vyplacenou satisfakcí ve výši 81 333 Kč. Podle dovolatelky není zřejmé, proč soud počítal jen s citovanou částkou, a dále pak po odpočtu od odškodnění ve výši 178 200 Kč částky 81 333 Kč by k doodškodnění zbývala částka 96 867 Kč a nikoli soudem přiznaná částka 61 533 Kč.
20. Podle dovolatelky není správná ani zamítavá formulace výroku II rozsudku odvolacího soudu týkající se rozšíření nároku na odškodnění z důvodu průtahů v tomto samotném již kompenzačním řízení o 80 000 Kč s příslušenstvím, neboť i v tomto případě se měl odvolací soud nepřípustně odchýlit od konstantní judikatury dovolacího soudu. Přestože dovolací soud jasně v zákonných intencích judikoval, jak v těchto případech postupovat, odvolací soud neprovedl řádné a dostatečné zjištění, natož pak vyhodnocení všech relevantních kritérií. Soud zhodnotil jen jedno z možných kritérií, a sice pouze celkovou dosavadní délku řízení. Nerespektoval tak konstantní judikaturu dovolacího soudu představovanou zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, a ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, z nichž vyplývá, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a vycházet z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Nelze tak a priori bez dalšího konstatovat jaká délka toho kterého kompenzačního řízení je ještě přiměřená a která nikoliv, což neodporuje závěrům, k nimž dospěl ESLP v rozsudku ze dne 8. 2. 2018 Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13. Nelze však opomenout, že přiměřenost délky kompenzačního řízení je třeba posoudit za užití kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení. Dovolatelka se neztotožňuje ani s potřebou odvolacího soudu zohlednit omezení spojená s nařizováním veřejných věcí v souvislosti s pandemií COVID-19 v letech 2021 - 2022, která se objektivně nepříznivě projevila v délce vyřizování veřejných věcí před soudy. Uvedenou skutečnost odvolací soud hodnotil jako vis maior, kterou je třeba též vzít přiměřeně v potaz při posouzení přiměřenosti celkové délky nynějšího kompenzačního řízení a nelze ji objektivně vzato klást k tíži soudu při rozhodování o kompenzačních nárocích. Dovolatelka předně namítá, že žalovaná takovou obranu vůbec nepoužila, což znamená, že odvolací soud porušil její právo na rovnost zbraní coby součást práva na spravedlivý proces, jak má vyplývat z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010. Pokud jde o samotné omluvitelné promítnutí omezení spojených s nařizováním veřejných věcí v souvislosti s pandemií COVID-19 v letech 2021 - 2022 do průběhu tohoto kompenzačního řízení, považuje dovolatelka toto posouzení za nesprávné a svévolné již proto, že je jen obecné povahy bez toho, aby řešilo, jak konkrétně měla tato omezení do kompenzačního řízení zasáhnout. Kompenzační řízení rozhodně nespadalo celé do období pandemie, navíc žalovaná ve svých doporučeních soudům v dotčeném období vždy zdůrazňovala, že není možné nevyřizovat či odkládat věci se zvláštní důležitostí (kam dle dovolatelky spadá taktéž řízení kompenzační) s tím, že plně postačí, když nebudou nadbytečně nuceni k účasti na jednání další „zbytné“ osoby. Uvedené závěry považuje dovolatelka rovněž za rozporné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2716/2019, podle něhož všechny důvody, které by mohly vést k omezení nebo vyloučení odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem veřejné moci, musí být vykládány restriktivně, neboť se jedná o odpovědnost absolutně objektivní.
21. Přestože je dovolatelce známo, že proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dovolání obecně přípustné není, napadá i tuto část rozsudku z důvodu nepřípustné svévole odvolacího soudu, který téměř zcela ignoroval celý obsah příslušné části jejího odvolání. V této souvislosti dovolatelka opět poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 903/2008, týkající se přezkoumatelnosti právního posouzení věci.
22. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Pokud by však dospěl k závěru, že pro vady je třeba zrušit též rozsudek soudu prvního stupně, nechť zruší i tento a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
23. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
24. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
25. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
26. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
27. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Dovolání je sice podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický (viz dále).
29. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
30. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř., a to řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v případě posouzení kritérií postupu soudu a jednání poškozeného. Dovolatel nevymezuje žádnou ze shora uvedených variant přípustnosti dovolání danou řešením té které otázky v judikatuře dovolacího soudu, příp. pokud namítá rozpor s touto judikaturou, tuto nijak blíže neoznačuje.
31. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být vymezena rozdílná judikatura dovolacího soudu.
32. Otázka složitosti a víceinstančnosti řízení nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud považoval s ohledem na soudem prvního stupně uvažované okolnosti (kumulace vícero uplatněných žalobních nároků majetkové a nemajetkové povahy – náklady za původní řízení včetně řízení o stížnosti před ESLP, náhrada nemajetkové újmy za neprojednání věci v přiměřené době), jakož i vícestupňový průběh řízení, zakládající obecně vzato větší stupeň hmotněprávní, jakož i procesní složitosti (bez ohledu na to, kdo byl tohoto vícestupňového postupu příčinou) za přiměřené snížení o 30 %. Dovolání není přípustné ani pro námitku dovolatelky, že odvolací soud nezohlednil nesprávnost v postupech orgánů veřejné moci během řízení spočívající v četných zrušovacích rozhodnutích, což mělo vliv též na posouzení složitosti řízení. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud se ztotožnil s výší výchozí roční částky zadostiučinění za rok posuzovaného řízení vyčíslené soudem prvního stupně na 18 000 Kč (se snížením za první dva roky trvání řízení na polovinu) právě též s ohledem na opakovaný víceinstanční průběh řízení, zapříčiněný i opakovaně (dvakrát) zrušenými rozhodnutími odvolacího soudu.
33. Stejně tak není dovolání přípustné pro tvrzení dovolatelky, že odvolací soud přičetl podání neúspěšného dovolání k její tíži, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Tvrzením, že poslední již neúspěšné dovolání žalobkyně, které bylo Nejvyšším soudem ve všech dovolacích námitkách odmítnuto pro nepřípustnost, zpochybňoval odvolací soud námitku žalobkyně, že pro počet stupňů soudní soustavy svědčily výlučně nesprávnosti v postupech soudů v posuzovaném řízení.
34. Ani otázka týkající se zvýšeného významu kompenzačního řízení pro poškozeného nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti jiných řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). Kompenzační řízení tedy nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Na těchto závěrech přitom nemá dovolací soud důvod nic měnit.
35. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka nepřípustného aktivismu odvolacího soudu spočívající v promítnutí omezení spojených s nařizováním veřejných věcí v souvislosti s pandemií COVID-19 v letech 2021 – 2022 při posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení, neboť odvolací soud tak činil na podkladě skutečností mu obecně známých.
36. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení z pohledu §31a odst. 3 OdpŠk, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
37. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné i pro řešení související otázky promítnutí omezení spojených s nařizováním veřejných věcí v souvislosti s pandemií COVID-19 v letech 2021 – 2022 do průběhu kompenzačního řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
38. Dovolání je důvodné.
39. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
40. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
41. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalobce může požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzačním řízení. V takovém případě není vyloučeno, aby poškozený svůj nárok uplatnil v průběhu odvolacího řízení a aby o tomto nároku rozhodl odvolací soud. Přitom je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Z toho také vyplývá, že dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020, či ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020).
42. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, dále vyplývá, že v požadavku na navýšení zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé posuzované řízení se jedná „pouze“ o nástroj, kterým se vnitrostátní soudní orgány snaží dosáhnout toho, aby byl poškozený řádně kompenzován ve světle kritérií obsažených v judikatuře ESLP (neboť nebylo-li odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení poskytnuto včas, nejedná se o účinný prostředek nápravy a poškozený tak stále je, až do doby poskytnutí adekvátního zadostiučinění, obětí porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1673/2010). Soudy v tomto vztahu vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení. Bylo-li poškozenému přiznáno přiměřené (adekvátní) zadostiučinění za posuzované řízení již v průběhu ještě neukončeného kompenzačního řízení, a to v přiměřené době, pak již není důvodu pro jeho další navyšování, i když je kompenzační řízení i nadále vedeno.
43. Vzhledem k přetrvávající nejednotnosti v rozhodování soudů nižších stupňů ohledně způsobu uplatňování požadavku poškozených na „navýšení“ zadostiučinění, Nejvyšší soud pro větší přehlednost shrnul, že jednak může poškozený 1) bez dalšího zohlednit pozdní poskytnutí kompenzace neformálním poukazem na to, že daná skutečnost umocňuje jeho již dříve uplatněný požadavek na poskytnutí zadostiučinění, jednak může 2) požadovat v průběhu kompenzačního řízení vedle dříve uplatněného zadostiučinění též jeho navýšení (např. o konkrétní nově určenou částku). V posledně uvedeném případě platí, že 2a) bylo-li v rámci kompenzačního řízení (včítaje v to i dobu předběžného uplatnění nároku) poškozenému přiznáno přiměřené zadostiučinění za posuzované řízení, ať už dobrovolným uspokojením nároku ze strany státu nebo na základě rozhodnutí soudu vydaném v přiměřeně dlouho trvajícím kompenzačním řízení, nemá poškozený na navýšení zadostiučinění za posuzované řízení nárok, a to bez ohledu na případnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení; 2b) jestliže bylo v průběhu kompenzačního řízení poskytnuto zadostiučinění v nedostatečné formě nebo výši, je možno k návrhu poškozeného zadostiučinění navýšit i s ohledem na navazující dobu, než bude poskytnuto adekvátní („plné“) zadostiučinění. V takovém případě je však možno částečné plnění zohlednit při zvažování v čase proměnlivého kritéria významu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk]; 2c) dojde-li naopak k přiznání odpovídajícího zadostiučinění za posuzované řízení v nikoliv přiměřené době trvajícího kompenzačního řízení, a kompenzace tak není poskytnuta včas, je namístě k návrhu poškozeného navýšení zadostiučinění poskytnout (zpravidla procentuálním navýšením zjištěné základní částky vážící se k původnímu posuzovanému řízení).
44. Jakkoliv se v případě posouzení důvodnosti požadovaného navýšení bude zpravidla jako postačující jevit stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení na základě obsahu spisu se závěrem o tom, zda je adekvátní zadostiučinění poskytováno ještě v přiměřené lhůtě či nikoliv, a jakkoliv je stále nutno mít na zřeteli, že se nejedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou samotného odškodňovacího řízení, závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby bude zpravidla namístě hodnotit přiměřeně podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, byť pro účely stanovení tohoto navýšení se již nebude provádět součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž bude na místě procentuální navýšení jinak stanoveného zadostiučinění (event. i poskytnutí zadostiučinění v penězích, ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se jako adekvátní jevily i jiné formy zadostiučinění), neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše (formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022).
45. V části VI. Stanoviska Nejvyšší soud konstatoval, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. §2 o. s. ř., §2 s. ř. s., §1 tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popř. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu.
46. Ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a přiměřenost délky kompenzačního řízení posoudit za užití všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk.
47. Odvolací soud při posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení uvedl, že řízení započalo dne 15. 4. 2019 předsoudním uplatněním nároku u žalované a pokračovalo podáním kompenzační žaloby u soudu dne 4. 11. 2019, z čehož usoudil, že ke dni rozhodnutí odvolacího soudu netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, byť při zahrnutí předsoudní fáze řízení trvalo cca 3 roky a 2 měsíce. Před odvolacím soudem bylo řízení zahájeno dne 13. 5. 2021 předložením věci ze strany soudu prvního stupně a trvalo ke dni rozhodnutí odvolacího soudu po dobu více než jednoho roku, přičemž k nařízení odvolacího jednání došlo po deseti měsících od nápadu, tj. dne 14. 3. 2022. Do své úvahy o přiměřenosti délky kompenzačního řízení dále promítl omezení spojená s nařizováním veřejných věcí v souvislosti s pandemií COVID-19 v letech 2021 – 2022 a uzavřel, že kompenzační řízení nelze z hlediska jeho celkové délky hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé.
48. Ze shora označené judikatury dovolacího soudu pro poměry nynější věci vyplývá, že pokud odvolací soud promítl do úvahy o přiměřenosti délky kompenzačního řízení omezení spojená s pandemií COVID-19, neměl tak učinit en bloc, nýbrž měl identifikovat konkrétní období nečinnosti, která měla být vyvolána právě omezeními spojenými s pandemií, a tyto konkrétní dopady do kompenzačního řízení posoudit ve smyslu všech kritérií stanovených v §31a odst. 3 OdpŠk, tedy např. do jaké míry byla konkrétní opatření soudu s ohledem na uvedená omezení objektivně nutná (např. s ohledem na vyhlášená opatření, omezení ve veřejném životě, tehdy dostupné poznatky o nemoci, její dopady na nemocnost u samotného soudu, věk a zdravotní stav soudců, dostupnost ochranných prostředků či možnosti jiných opatření apod.), do jaké míry byla vyvolána samotnými účastníky či jak na nastalou situaci, a to i v následném období, reagoval soud. Odvolací soud se však vypořádal de facto pouze s kritériem uvedeným v §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk. Jeho právní posouzení věci z hlediska případného navýšení zadostiučinění z důvodu délky samotného kompenzačního řízení je tak neúplné, tudíž nesprávné.
49. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
50. Dovolatelce nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí zmatečností a nepřezkoumatelností. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu dovolatelce nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
51. Dovolací soud nemá žádné pochybnosti ani o řádném a přesvědčivém odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř., neboť odvolací soud srozumitelně vyložil důvody, pro něž přistoupil ke svému rozhodnutí. Stejně tak neměl odvolací soud důvod k provádění dalších nebo zopakování již soudem prvního stupně provedených důkazů, když věc posoudil na základě stejných skutkových zjištění a skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.
52. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše uvedených právních otázek neúplné, tudíž nesprávné, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
53. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí přiměřenost délky kompenzačního řízení, přičemž vyjde ze shora uvedených právních závěrů dovolacího soudu. Pokud jde o posouzení dopadů omezení přijatých v souvislosti s pandemií COVID-19 na dané kompenzační řízení, je na soudu, aby si v tomto směru opatřil odpovídající skutková zjištění. Bude-li vycházet ze skutečností známých soudu z jeho činnosti, neopomene je účastníkům před svým rozhodnutím sdělit, aby se k nim mohli vyjádřit.
54. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
55. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 3. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu