ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.980.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 980/2022-104
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobců a) B. Z., narozeného XY, bytem XY, a b) D. Z., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 130 300 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 238 C 38/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, č. j. 44 Co 7/2020-82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2021, č. j. 44 Co 7/2020-82, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se žalobou podanou dne 28. 11. 2018 domáhali zaplacení částky 65 150 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému z žalobců jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014.
2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 238 C 38/2018-52, zamítl žalobu, podle které se žalobce a) a žalobkyně b) domáhali každý zaplacení částky ve výši 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I a II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III a IV).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobci dne 17. 2. 2014 podali k Městskému soudu v Brně žalobu pod sp. zn. 219 C 21/2014, kterou se domáhali po žalované odškodnění nemajetkové újmy ve výši 57 075 Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému z žalobců. Toto občanskoprávní řízení bylo pravomocně skončeno dne 20. 6. 2018 úspěchem žalobců (žalobci vymohli žalovanou částku) s tím, že celková délka řízení činila 4 roky a 4 měsíce a v jeho průběhu došlo jedenkrát k neodůvodněné nečinnosti soudu (v době od 27. 1. 2016 do 13. 3. 2017). Řízení se vedlo dvakrát před soudem prvního stupně a dvakrát před soudem druhého stupně. Žalobci dnem 4. 7. 2018 uplatnili u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení ve výši 65 150 Kč ve vztahu ke každému z žalobců, na což žalovaná reagovala stanoviskem, v němž dospěla k závěru, že bylo porušeno právo žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, avšak za dostačující satisfakcí považovala konstatování porušení tohoto práva.
4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též „OdpŠk“), a dospěl k závěru, že v řízení sp. zn. 219 C 21/2014 u Městského soudu v Brně bylo porušeno právo žalobců na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě s tím, že celková doba řízení v rozsahu čtyř roků a čtyř měsíců je doba nepřiměřená. Za takto způsobenou újmu nepřiznal soud žalobcům finanční odškodnění, neboť tuto nemajetkovou újmu bylo možno nahradit jiným způsobem, a to pouhým konstatováním porušení práva, které se soudu jeví jako dostačující. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že řízení bylo konáno na dvou stupních soudní soustavy, složitost věci byla obvyklá jak po skutkové, tak i po právní stránce a řízení nemělo pro stěžovatele velkého významu. Význam řízení pro poškozeného (žalobce) soud prvního stupně spatřuje jako nevelký s ohledem na to, že žalobci se domáhali nároku na přiměřené nemajetkové zadostiučinění v souvislosti s průtahy v předchozím řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 42 C 12/2000, tedy explicitně se nejedná o přiznání nároku, který by přímo a bezprostředně zasahoval do práv stěžovatelů. Soud prvního stupně konstatoval, s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, že žalobci neprokázali, že by řízení pro ně mělo velký význam, když jen poukázali na to, že délka posuzovaného řízení se projevila na jejich psychice a důvěře ve fungování spravedlnosti v ČR. V daném případě soud prvního stupně zohlednil, že se v podstatě jedná o další „kompenzační“ řízení, kdy žalobci požadují peněžité zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům. Soud prvního stupně ve shodě s usnesením Ústavního soudu měl za to, že přestože není zcela vyloučeno, že i v kompenzačním řízení mohou nastat průtahy, které jsou zaviněné soudy, je třeba se k nárokům uplatňovaným účastníky řízení stavit opakovaně zdrženlivě a rozhodnout vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. V daném případě měl za to, že v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014 došlo sice k průtahům, jelikož řízení trvalo 4 roky a 4 měsíce, avšak samotné konstatování porušení práva žalovanou se jeví jako dostačující zadostiučinění. S ohledem na uvedené žalobu zamítl jako nedůvodnou.
5. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho napadeném výroku I a/ změnil tak, že konstatoval, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014 došlo k porušení práva žalobce a) na projednání věci v přiměřené lhůtě, b/ potvrdil zamítnutí žaloby žalobce a) na zaplacení zadostiučinění ve výši 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v jeho napadeném výroku II a/ změnil tak, že konstatoval, že ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014 došlo k porušení práva žalobkyně b) na projednání věci v přiměřené lhůtě, b/ potvrdil zamítnutí žaloby žalobkyně b) na zaplacení zadostiučinění ve výši 65 150 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud žalobu zamítl i v části, kterou se žalobci a), b) domáhali po žalované zaplacení částek 80 000 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
6. Dle odvolacího soudu se soud prvního stupně dostatečně zabýval objasněním průběhu posuzovaného (kompenzačního) řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 219 C 21/2014 a dospěl též ke správnému závěru, že v případě tohoto řízení došlo k porušení práva žalobců na přiměřenou délku řízení, tedy k porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. l věty třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“). V případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle §14 a §15 OdpŠk, je tak nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§15 odst. 2 OdpŠk), neboť předběžné uplatnění nároku podle §14 OdpŠk je obligatorní zákonnou podmínkou pro případné uplatnění práva u soudu (§14 odst. 3 se spojení s §15 odst. 2 OdpŠk). Soud prvního stupně tedy nesprávně právně posoudil celkovou délku posuzovaného kompenzačního řízení, neboť do celkové délky nezahrnul fázi předběžného projednání nároku u příslušného úřadu, tj. další tři měsíce.
7. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil při stanovení formy přiměřeného zadostiučinění, pokud v dané věci shledal odškodnění konstatováním porušení práva za dostačující. K tomuto ovšem soud prvního stupně nesprávně zhodnotil, že se tak již stalo v rámci stanoviska Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 11. 2018. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, nedovodil, že se žalobcům dostalo přiměřeného zadostiučinění formou konstatování porušení jejich práva na projednání konkrétní věci v přiměřené lhůtě, a proto v příslušném rozsahu změnil rozsudek soudu prvního stupně.
8. Odvolací soud shodně jako soud prvního stupně neshledal důvody pro přiznání peněžitého zadostiučinění, neboť nelze souhlasit s úvahami žalobců, že by posuzované kompenzační řízení mělo u nich snad vyvolat zvýšené psychické útrapy, které by bylo třeba kompenzovat navýšením odškodného (kritérium významu řízení pro poškozené); k tomuto odvolací soud připomněl, že za nepřiměřenou délku původního nalézacího a exekučního řízení vyplatilo Ministerstvo spravedlnosti každému ze žalobců částku 122 925 Kč, a to dne 13. 2. 2014, v následném kompenzačním řízení žalobci požadovali vyplacení dalších částek (57 075 Kč s příslušenstvím každému ze žalobců), i v tomto rozsahu byli žalobci následně úspěšní, celkem každému ze žalobců tak bylo vyplaceno odškodnění ve výši 180 000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud konstatoval, že pokud žalobci v tomto dalším kompenzačním řízení (v projednávané věci) vznesli další finanční požadavky na odškodnění (pro každého ze žalobců 65 150 Kč s navýšením za průtahy v tomto odvolacím řízení o 80 000 Kč), lze stěží tento přístup akceptovat, když je zcela zjevné, že současné kompenzační řízení přestalo být nástrojem odškodnění psychických útrap žalobců za nepřiměřenou délku řízení, ale stalo se příležitostí k sanaci jejich neúspěchu v nalézacím a exekučním řízení (požadavky obou žalobců zde jsou jen o něco nižší než za celou délku původního nalézacího a exekučního řízení v trvání 13 let a 7,5 měsíce), přičemž již v předcházejícím kompenzačním řízení se žalobcům dostalo odškodnění ve více než dvojnásobné výši (2 x 180 000 Kč s příslušenstvím) oproti původní žalované částce v samotném nalézacím řízení. Odvolací soud uzavřel, že ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvody pro přiznání peněžitého zadostiučinění, neboť v konkrétním případě se jedná o zjevné zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení.
9. K zamítnutí požadavků žalobců na navýšení odškodnění za nepřiměřenou délku tohoto kompenzačního řízení o 80 000 Kč s příslušenstvím odvolací soud uvedl, že řízení bylo zahájeno žalobou ze dne 28. 11. 2018, soud prvního stupně po provedeném dokazování rozhodl ve věci 14. 8. 2019, po podání odvolání oběma žalobci byla věc dne 14. 1. 2020 předložena odvolacímu soudu, rozhodnuto bylo dne 7. 9. 2021; o délce tohoto dalšího kompenzačního řízení nelze hovořit jako o nepřiměřeně dlouhé, když trvalo 2 roky a 9 měsíců. Ani tyto nároky žalobců proto odvolací soud neshledal jako důvodné, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1750/2021.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (dále též „dovolatelé“) v celém jeho rozsahu dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívající v nesprávném posouzení formy přiměřeného zadostiučinění, neboť žalobcům nepřiznal finanční zadostiučinění, nýbrž jako přiměřenou satisfakci přiznal pouhé konstatování porušení práva, dále nepřiznal žalobcům jejich nároky na přiměřené zadostiučinění v tomto kompenzačním řízení a nesprávně stanovil i výši náhrady nákladů řízení.
11. Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
12. Z obsahu dovolání jsou seznatelné následné námitky dovolatelů:
a) Odvolací soud nepřiznal peněžité zadostiučinění, protože neshledal, že by posuzované řízení u žalobců vyvolalo „zvýšené psychické útrapy…, které by bylo třeba kompenzovat navýšením odškodného (kritérium významu řízení pro poškozené - §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk)“. Dle dovolatelů se odvolací soud odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále též jen „Stanovisko“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1989/2015, z nichž vyplývá, že konstatace porušení práva je dostatečná toliko za situace, která „nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce“, přičemž „je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný)“. Napadené rozhodnutí tak závisí na vyřešení otázky, zda je správný závěr odvolacího soudu o dostačující formě zadostiučinění konstatováním porušení práva, která je odůvodněna kritériem §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
b) Odvolací soud odůvodnil svůj závěr o formě odškodnění v podobě konstatování porušení práva obsahem a výsledkem původního nalézacího řízení, a dále též výsledkem posuzovaného řízení (navíc žalovaná v tomto směru ani nic netvrdila), což je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008, a také s rozsudkem senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01. Dovolatelé tedy formulují otázku, zda je správný závěr odvolacího soudu o dostačující formě zadostiučinění opřený o obsah „původního nalézacího řízení“, jeho výsledek, a dále též výsledek posuzovaného řízení.
c) Odvolací soud dle dovolatelů nesprávně právně uzavřel, že se jedná „o zjevné zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení“ (proto také neshledal důvod pro přiznání finančního zadostiučinění). K tomuto závěru dospěl svévolně, bez relevantních tvrzení žalovaného a bez důkazů. Dovolatelé následně formulují otázku, zda odvolací soud dospěl k závěru o údajném zjevném zneužití práv postupem souladným s konstantní judikaturou dovolacího a Ústavního soudu.
d) Odvolací soud se při odškodňování kompenzačního řízení odchýlil od judikatury ESLP, která jednoznačně uzavřela, že v případě průtahů v kompenzačním řízení je třeba tyto jednoznačně odškodnit podstatně vyšší měrou než průtahy v řízení běžném. Což se dle dovolatelů týká i navýšení odškodnění za délku kompenzačního řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
e) Rovněž s právním posouzením odvolacího soudu v otázce navýšení odškodnění za délku kompenzačního řízení dovolatelé nesouhlasí, neboť rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné, jelikož odvolací soud vůbec nezhodnotil relevantní zákonná kritéria. Při řešení této otázky se tak odchýlil např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010. Současně odvolací soud opomenul započíst dobu od předběžného uplatnění nároku u Ministerstva spravedlnosti do zahájení soudního řízení.
f) Soudy se dle dovolatelů dopustily vážných procesních pochybení (v průběhu posuzovaného kompenzačního řízení v období od roku 2015 – 2018) a odvolací soud se v této souvislosti ve svém rozhodnutí nevypořádal s těmito pro rozhodnutí (v dovolání specifikovanými) klíčovými argumenty, a tak se odchýlil od konstantní judikatury např. nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. 176/96, nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 1041/14, čímž porušil právo jednotlivce na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že je správný závěr odvolacího soudu o přiměřenosti konstatování porušení práva, neboť v této věci žalobci vycházejí pouze z presumované míry své újmy a nic jiného netvrdí a k této presumované újmě je třeba v případech řetězení kompenzačních řízení dle Ústavního soudu přistupovat zdrženlivě. Navrhla, aby bylo dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odmítnuto.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolání je sice podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok zrušil jako akcesorický (viz dále).
19. Námitky dovolatelů pod písm. b) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť na tam vytýkaném řešení právní otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Odvolací soud totiž ve smyslu označené prejudikatury nehodnotil výsledek předchozího kompenzačního řízení z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, nýbrž toliko shrnul, že za nepřiměřenou délku původního posuzovaného řízení o zaplacení 172 000 Kč s příslušenstvím bylo již žalobcům postupně poskytnuto zadostiučinění ve výši 2x 180 000 Kč a za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (v délce 4 roků a 7 měsíců) se žalobci domáhají dalšího zadostiučinění 2x 65 150 Kč, navýšeného o dalších 2x 80 000 Kč, a to pro svůj závěr, že „současné kompenzační řízení přestalo být nástrojem odškodnění psychických útrap žalobců za nepřiměřenou délku řízení, ale stalo se příležitostí k sanaci jejich neúspěchu v označeném nalézacím a exekučním řízení“, přičemž poukázal na zřejmý nepoměr mezi původní spornou částkou a celkovou výši již přiznaného a dále požadovaného zadostiučinění.
20. Ze stejného důvodů nemohou přípustnost dovolání založit ani námitky dovolatelů uvedené pod písm. d), neboť na otázce výše přiměřeného zadostiučinění napadené rozhodnutí nezáviselo, dospěl-li odvolací soud k závěru, že adekvátní formou zadostiučinění je toliko konstatování porušení práva. Pouze pro účely dalšího průběhu řízení, jakož i částečně ve vztahu k námitkám uvedeným dovolateli i pod písm. a), na tomto místě dovolací soud připomíná, že pro posouzení přiměřenosti délky kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti délky jiných řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, nebo ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3758/2021; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
21. Konečně dovolacímu přezkumu nemohly být podrobeny námitky dovolatelů uvedené pod písm. c), neboť přes avizovaný předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v řešení právní otázky odvolacím soudem odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dovolatelé nijak neoznačili judikaturu dovolacího soudu, od které se měl odvolací soud odchýlit, čímž v této části své dovolání zatížili vadou, neboť ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. řádně neuvedli, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Dovolání je nicméně přípustné v rozsahu námitek shora uvedených pod písm. a) a e), tedy otázek, za jakých podmínek lze konstatování porušení práva považovat za adekvátní formu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení a jaké jsou předpoklady pro poskytnutí dalšího zadostiučinění v důsledku nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení, při jejich řešení se odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je důvodné.
24. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
25. Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jejich odvolacími námitkami, kterými poukazovali na vážná procesní pochybení, jichž se soudy v posuzovaném kompenzačním řízení dopustily. Vytýkají tedy jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
26. Ústavní soud v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, dovodil, že v případě odůvodnění odvolacího soudu obecně postačuje, pokud se odvolací soud ztotožní s rozhodnutím soudu prvního stupně, což však neplatí, pokud účastník řízení předložil odvolacímu soudu nějaké nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty. Nejvyšší soud pak ve své judikatuře opakovaně uvádí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 137/2018), že z ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. [které upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku, a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o. s. ř.)] ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
27. Již z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že žalobci mj. poukazovali na průtahy v posuzovaném kompenzačním řízení, např. na konání prvního jednání až po roce a třech měsících od podání žaloby, na nedostatečnou přípravu prvního jednání (nezajištění souvisejících spisů), aby bylo možno rozhodnout při prvním jednání, či na zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně výhradně pro hrubé chyby. Soud prvního stupně k těmto námitkám žádný postoj nezaujal, neopatřil si k nim skutková zjištění, ani se nevyjádřil, proč je nepovažuje za relevantní, ačkoliv postup orgánů veřejné moci během řízení je podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk jedním z kritérií, ke kterým je nutno přihlížet při stanovení výše (a tedy i formy) přiměřeného zadostiučinění. Nápravu pak nezjednal ani odvolací soud, ačkoliv jednou z odvolacích námitek (i podle odůvodnění napadeného rozsudku) bylo nesprávné vyhodnocení neodůvodněné nečinnosti soudů a odvolací soud posuzoval adekvátní formu zadostiučinění s ohledem na kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk. Bez bližšího vysvětlení se odvolací soud zabýval pouze odvolací námitkou týkající se posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozené podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a posouzením dalších kritérií (kromě celkové délky řízení) se již přes námitky odvolatelů nezabýval. Nelze tedy uzavřít, že by uvedené námitky žalobců byly vypořádány tím, že by odvolací soud odůvodnění svého rozhodnutí postavil na vlastním uceleném argumentačním systému, který by logicky a v právu rozumně vyložil tak, že by podpora správnosti jeho závěrů byla sama o sobě dostatečná. V tomto smyslu se tak jedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
28. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).
29. Podle §14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v §6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).
30. Podle §15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).
31. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
32. V rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, Nejvyšší soud uvedl, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Rovněž ve Stanovisku (část V.) Nejvyšší soud konstatoval, že ESLP „jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně přihlásil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3683/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 722/2015).
33. V usnesení ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, Nejvyšší soud uvedl, že „samotné konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce.“
34. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [ §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je přitom nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010 ].
35. Nejvyšší soud rovněž ustáleně vykládá kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného tak, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou stranu a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Naopak zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně, u nichž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje. Nejde-li však o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1302/2020). Z citovaných judikaturních závěrů tak vyplývá, že i případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému.
36. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, na téma dalšího odškodňování kompenzačních řízení uvedl, že v případě (slovy Ústavního soudu) tzv. „kompenzačních řízení na druhou“, v nichž poškozený požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům, není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy. Přesto podle Ústavního soudu je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení.
37. V napadeném rozhodnutí odvolací soud neshledal důvody pro přiznání peněžitého zadostiučinění se zdůvodněním, že se jedná o „zjevné zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení“. K tomuto závěru dospěl především na základě srovnání hodnoty předmětu původního posuzovaného řízení (o zaplacení ceny díla), v němž nynější žalobci byli v procesním postavení žalovaných, částek, kterých se jim dostalo jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku původního posuzovaného řízení, a částek, které požadují jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku předchozího (nyní posuzovaného) kompenzačního řízení. Odvolací soud přitom současně nedospěl k závěru o nepatrném významu předmětu řízení pro poškozeného, byť jeho závěr, že posuzované řízení nemělo pro žalobce význam zvýšený, v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu není (viz shora bod 20). I žalovaná podle obsahu spisu (č. l. 20, 46 spisu) uplatňovala toliko tvrzení o sníženém, respektive nižším významu řízení pro žalobce se zdůvodněním, že se jedná o tzv. řetězení nároků. Současně odvolací soud nepřihlédl k dalším kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk, a to navzdory námitkám žalobců (srov. vady řízení shora).
38. Jakkoliv závěry shora označené judikatury nelze interpretovat tak, že konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě může představovat adekvátní formu zadostiučinění výlučně v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný či byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2043/2022), je třeba stále mít na zřeteli, že neposkytnutí peněžitého zadostiučinění je zásadně výjimečné a je na místě v těch případech, kdy doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Tak tomu jistě může být i v případech řetězících se kompenzačních řízení, zvláště pokud poškozený měl v tom původním možnost požadovat z důvodu poskytnutí zadostiučinění v nepřiměřené lhůtě jeho navýšení. Samotné srovnání částek, jak jej provedl odvolací soud, však bez dalšího vypovídací hodnotu nemá, není-li zřejmé (kromě toho, co vedle zažalované jistiny bylo pro účastníky původního posuzovaného řízení v sázce), na základě jakých skutečností byla stanovena částka přiměřeného zadostiučinění, po jaké době toto bylo poskytnuto, zda tuto dobu žalobci již v předchozím kompenzačním řízení považovali za nepřiměřenou či zda z tohoto důvodu požadovali její navýšení.
39. Z výše uvedeného vyplývá, že v dosavadním průběhu řízení nevyšly najevo skutečnosti, s nimiž ustálená judikatura dovolacího soudu spojuje možný závěr, že jako přiměřená forma zadostiučinění postačuje konstatování porušení práva. Takový závěr nelze učinit ani na základě zatím neúplných skutkových zjištění uváděných jako důvod odvolacím soudem. Zároveň odvolací soud řádně nezhodnotil veškerá kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk a nevypořádal se ani s konkrétními námitkami žalobců zejm. ve vztahu ke kritériu postupu orgánů veřejné moci během řízení podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Za tohoto stavu je závěr odvolacího soudu o adekvátnosti zadostiučinění formou konstatování porušení práva minimálně předčasný a jeho právní posouzení věci (přiměřené formy zadostiučinění) je tak nesprávné.
40. Ve Stanovisku v části „VI. Stanovení výše zadostiučinění“ Nejvyšší soud uvedl, že lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne. V rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, k tomu Nejvyšší soud dále dovysvětlil, že z hlediska podmínek pro toto navýšení (pro závěr o přiměřenosti doby) není podstatná samotná délka kompenzačního řízení, ale pouze kdy bylo zadostiučinění, které soud shledá jako přiměřené, žalobci (poškozenému) poskytnuto, tedy „jestliže žalovaný stát v rámci předběžného projednání poskytne poškozenému zadostiučinění, které soudy následně shledají přiměřeným, pak byl žalobci za nepřiměřenou délku původního posuzovaného řízení poskytnut řádně a včas účinný prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy a není důvodu, aby soud takto poskytnuté zadostiučinění jakkoliv navyšoval, a to bez ohledu na celkovou délku odškodňovacího řízení; žalobu vyjadřující nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení tedy vždy zamítne. Jestliže naopak žalovaný stát v rámci předběžného projednání neposkytne poškozenému včas přiměřené zadostiučinění, ať už zcela nebo ve formě či výši, kterou soudy následně neshledají dostačující (přiměřenou), pak takové zadostiučinění přizná soud. Jestliže pak poškozený v průběhu odškodňovacího řízení má za to, že je délka odškodňovacího řízení nepřiměřená, vyplývá z judikatury ESLP požadavek, aby zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo z tohoto důvodu navýšeno, jinak by se již nejednalo o účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.“
41. Odvolací soud přitom jako adekvátní formu zadostiučinění shledal konstatování porušení práva, přičemž na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v rámci předběžného projednání nároku nebylo ze strany Ministerstva spravedlnosti v rámci jeho stanoviska poškozeným poskytnuto, proto jej sám ve výroku svého rozhodnutí žalobcům přiznal. Za tohoto stavu, kdy současně žalobci uplatnili požadavek na navýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, tak bylo namístě zabývat se posouzením přiměřenosti dosavadní celkové délky kompenzačního řízení.
42. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, přijal na podkladě rozhodovací praxe ESLP závěr, že při posuzování odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, je v případě řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle §14 a 15 OdpŠk, nutno do celkové délky řízení započítat i dobu tohoto předběžného projednání, maximálně však dobu 6 měsíců (§15 odst. 2 OdpŠk). Stejný závěr pak Nejvyšší soud znovu zopakoval např. v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019.
43. Jakkoliv se v případě posouzení důvodnosti požadovaného navýšení bude zpravidla jako postačující jevit stručné shrnutí dosavadního průběhu řízení na základě obsahu spisu se závěrem o tom, zda je adekvátní zadostiučinění poskytováno ještě v přiměřené lhůtě či nikoliv, a jakkoliv je stále nutno mít na zřeteli, že se nejedná o odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobci nepřiměřenou délkou samotného odškodňovacího řízení, závěr o přiměřenosti či nepřiměřenosti posuzované doby bude zpravidla namístě hodnotit přiměřeně podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk, byť pro účely stanovení tohoto navýšení se již nebude provádět součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž bude na místě procentuální navýšení jinak stanoveného zadostiučinění (event. i poskytnutí zadostiučinění v penězích, ačkoliv při jeho včasném poskytnutí by se jako adekvátní jevily i jiné formy zadostiučinění), neboť je třeba mít na mysli, že prodleva v poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je jen dalším hlediskem pro stanovení jeho výše (formy) a takto stanovená částka je stále součástí zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (nikoliv kompenzačního) řízení.
44. Dovolací soud konstatuje, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu postrádá základní náležitosti nutné ke korektnímu posouzení přiměřenosti celkové délky tohoto kompenzačního řízení (resp. doby poskytnutí přiměřeného zadostiučinění) a souvisejícího žalobci uplatněného nároku (navýšení o 80 000 Kč pro každého ze žalobců) na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného (rovněž kompenzačního) řízení. Dovolací soud nemůže považovat za dostatečné, jak se odvolací soud velmi stručně a na hraně přezkoumatelnosti vypořádal de facto pouze s jedním z kritérií uvedeným v §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, jímž je celková délka řízení, kterou navíc neposoudil zcela správným způsobem, pokud do ní nezahrnul i dobu předběžného projednání. Přitom minimálně doba od předložení věci odvolacímu soudu do jeho rozhodnutí, téměř 20 měsíců, by si své zhodnocení v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci během řízení podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk jistě zasluhovala. Je namístě připomenout význam zmíněných kritérií, jež nejsou sice jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními. Dovolací soud tedy uzavírá, že pokud odvolací soud řádně neaplikoval zákonná kritéria při zjišťování (ne)přiměřenosti délky tohoto kompenzačního řízení (resp. doby, ve které bylo poskytnuto přiměřené zadostiučinění za posuzované řízení), je jeho právní posouzení věci i ohledně tohoto požadavku nesprávné.
45. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení formy zadostiučinění i co do posouzení přiměřenosti délky samotného (nynějšího) kompenzačního řízení nesprávné a současně řízení trpí vadami, které mohly mít vliv na správnost rozhodnutí, přičemž náprava nemůže být zjednána v dovolacím řízení, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
46. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí adekvátní formu, příp. i výši zadostiučinění, a to po zhodnocení všech kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk jak ve vztahu k posuzovanému (předchozímu kompenzačnímu) řízení, tak i ve vztahu k dosavadní délce tohoto kompenzačního řízení, samozřejmě setrvá-li po úplném zhodnocení všech kritérií na závěru, že celková délka předchozího kompenzačního řízení byla nepřiměřená a že žalobcům dosud žádné zadostiučinění za nemajetkovou újmu tímto vzniklou poskytnuto nebylo. Neopomene se přitom vypořádat ani se všemi skutečnostmi tvrzenými účastníky a jejich argumenty ve vztahu k naplnění jednotlivých kritérií podle §31a odst. 3 OdpŠk. Uvedené samozřejmě nevylučuje, aby odvolací soud přihlédl i k dalším skutečnostem, tvrzeným účastníky nebo které v řízení vyšly najevo, které podle jeho názoru mohou mít vliv na posouzení nemajetkové újmy, kterou žalobci v souvislosti z celkovou délkou posuzovaného řízení mohli pociťovat. Bude přitom dbát, aby odůvodnění jeho rozsudku splňovalo požadavky vyplývající z §211 ve spojení s §157 odst. 2 o. s. ř.
47. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu