ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3558.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3558/2022-239
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně AKRO investiční společnost, a. s., IČO 49241699, se sídlem v Praze 6, Slunná 547/25, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 45 437 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 56/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 91 Co 231/2022-218, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 7. 2022, č. j. 91 Co 231/2022-218, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 7. 6. 2022, č. j. 47 C 56/2022-210, přerušil řízení vedené o požadavku žalobkyně na zaplacení částky 45 437 450 Kč s příslušenstvím, a to podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu a do pravomocného skončení řízení vedeného u Specializovaného finančního úřadu pod č. j. 134268/19/4200-13782-105725. U zmíněného orgánu je totiž řešeno dodatečné daňové přiznání žalobkyně a z něj vyplývající výše její daňové povinnosti, která má souvislost se zažalovaným nárokem na náhradu škody, pročež se jedná o otázku, jež má význam pro rozhodnutí v projednávané věci.
2. Takto soud prvního stupně rozhodl v řízení, jehož předmětem je nárok žalobkyně na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Tvrzená škoda svou výší odpovídá dani z příjmů, kterou žalobkyně, jež obhospodařuje majetek AKRO globálního akciového fondu, otevřeného podílového fondu, zaplatila z majetku zmíněného fondu, a to z náhrady škody, jež jí dle posléze zrušených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 21 C 44/2000, a Městského soudu v Praze, sp. zn. 35 Co 34/2012, vyplatilo Ministerstvo financí, a kterou byla žalobkyně nucena zmíněnému ministerstvu následně vrátit. Vrácení zaplacené daně se žalobkyně přitom domáhá též v dosud neskončeném řízení vedeném před výše zmíněným finančním úřadem.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje.
4. Odvolací soud předně konstatoval, že prvostupňovým soudem aplikovaný §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu upravuje případ fakultativního přerušení řízení z důvodu, že probíhá jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu ve věci. Dle odvolacího soudu se musí jednat o takovou otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a zároveň si ji soud může podle §135 odst. 2 občanského soudního řádu vyřešit sám. Přerušení řízení současně musí mít i praktický smysl a být hospodárné. V případě řízení vedeného u Specializovaného finančního úřadu pod sp. zn. 134268/19/4200-13782-105725 však uvedené podmínky splněny nejsou. Zmíněný orgán sice v tomto řízení posuzuje otázku, která má podstatný význam i pro nyní vedené soudní řízení (neboť se týká otázky, zda žalobkyni vznikla škoda a v jaké výši), nejedná se však o otázku, kterou by si soud mohl podle §135 odst. 2 občanského soudního řádu vyřešit sám jako otázku předběžnou. Pravomoc k rozhodnutí o daňové povinnosti a výši daně z příjmů totiž podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, přísluší pouze správci daně. Podle názoru odvolacího soudu nadto žalobkyně svou žalobu v této věci podala předčasně, neboť s ohledem na probíhající daňové řízení dosud nelze postavit najisto, zda a v jaké výši jí tvrzená škoda vznikla. Přerušení řízení, které žalobkyně navrhuje, by tak nebylo v souladu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním.
6. Podle jejího názoru dovolací soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku, zda je soud podle §135 odst. 2 občanského soudního řádu oprávněn si jako předběžnou otázku posoudit, zda podílovému fondu vznikl nárok na vrácení daně z příjmů v případě, že plnění přijaté na základě později zrušeného rozsudku byl tento fond následně povinen vrátit. Tuto otázku přitom odvolací soud vyřešil nesprávně, neboť podle §135 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu je soud vázán pouze rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal a dále rozhodnutím o osobním stavu. Jiné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, a mezi něž spadá i rozhodování o daňových otázkách, však soud může posoudit sám, nebylo-li o nich již pravomocně rozhodnuto. Pokud tedy o vrácení daně dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je povinností soudu si danou otázku posoudit jako otázku předběžnou. S ohledem na složitost řešení této otázky je však žalobkyně přesvědčena o tom, že je namístě na výsledek probíhajícího daňového řízení vyčkat a do té doby toto soudní řízení přerušit. Po vydání pravomocného rozhodnutí v probíhajícím daňovém řízení by pak soud mohl v řízení pokračovat, přičemž by v souladu s §135 odst. 2 občanského soudního řádu z tohoto rozhodnutí vycházel.
7. Další otázku, kterou žalobkyně v dovolání zformulovala a která dle jejího názoru také nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, je, zda lze řízení přerušit v situaci, kdy má soud řešit otázky, které v soudním řízení oprávněn řešit není, a zda je soud povinen řízení podle §109 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu přerušit i v případě, že žalobkyně v návrhu na jeho přerušení odkázala na §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Rovněž i při řešení těchto otázek měl odvolací soud pochybit, pokud bez ohledu na to, z jakého důvodu žalobkyně přerušení řízení navrhla, toto řízení nepřerušil.
8. Žalobkyně se rovněž vymezila proti závěru odvolacího soudu o tom, že jí podaná žaloba je předčasná, pokud řízení vedené u příslušného finančního úřadu dosud nebylo pravomocně skončeno, a je tudíž nejisté, jaká škoda žalobkyni vznikla, s tím, že i v tomto případě se jedná o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
9. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, nebo aby napadené usnesení změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdí.
10. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné ve vztahu k otázce, zda je soud povinen řízení přerušit podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. i v případě, že účastník řízení navrhl jeho přerušení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí nespočívá, resp. odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Přípustnost dovolání ve smyslu zmíněného ustanovení tudíž nelze ve vztahu k této otázce dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
16. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda lze řízení přerušit, pokud má soud rozhodovat o otázce, kterou není oprávněn řešit, jakož i pro řešení otázek, zda je soud oprávněn si jako otázku předběžnou posoudit vznik nároku žalobkyně na vrácení přeplatku na dani z příjmů a jeho výši, a zda je žaloba předčasná, pokud daňové řízení, jež má význam pro existenci nároku, který je předmětem žalobou zahájeného řízení, nebylo dosud pravomocně skončeno. Přestože není naplněn důvod přípustnosti dovolání, který žalobkyně uvádí, odvolací soud se totiž při řešení těchto otázek odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
17. Dovolání je důvodné.
18. Podle §109 o. s. ř. soud řízení přeruší, jestliže a) účastník ztratil způsobilost jednat před soudem a není zastoupen zástupcem s procesní plnou mocí; b) rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit; c) dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení; d) rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí o předběžné otázce (odstavec 1). Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže a) účastník se nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy nebo proto, že je neznámého pobytu; b) zákonný zástupce účastníka zemřel nebo ztratil způsobilost jednat před soudem; c) probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět (odstavec 2).
19. Ustanovení §109 odst. 1 o. s. ř. dopadá na situace, ve kterých soud řízení přerušit musí obligatorně bez dalšího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 26 Cdo 933/2022). Dospěje-li soud k závěru, že některá ze situací upravených v tomto ustanovení v řízení nastala, je tudíž povinen řízení přerušit, aniž by bylo významné, zda některý z účastníků přerušení řízení navrhl (nebo dokonce jak tento svůj procesní návrh odůvodnil). Při tomto obligatorním přerušení pak soud ani nijak nehodnotí jeho vhodnost, a to vzhledem k délce řízení či jeho hospodárnosti. Založil-li tedy odvolací soud napadené rozhodnutí mj. na závěru, podle kterého není dán důvod pro přerušení řízení již jen proto, že zde nejsou podmínky pro přerušení řízení upravené v §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., což odůvodnil závěrem o tom, že pro řešení daného případu má podstatný význam otázka, kterou si však soud sám vyřešit nemůže, přičemž současně nevzdal v úvahu i znění §109 odst. 1 písm. b) téhož zákona, nemůže z tohoto pohledu jeho rozhodnutí obstát.
20. Odvolacímu soudu nelze přisvědčit ani v závěru, že v tomto řízení není oprávněn řešit otázku existence a případné výše vratitelného přeplatku žalobkyně na dani z příjmů. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu otázkami, které soud není oprávněn v tomto řízení řešit, a proto musí řízení podle §109 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přerušit, jsou především otázky, které zmiňuje §135 odst. 1 o. s. ř., tj. otázky, zda byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt, kdo je spáchal, jakož i otázky osobního stavu. Dalším případem jsou otázky, u nichž úprava rozhodování soudu o určitém právním vztahu obsahově vylučuje možnost řešit je v jiném řízení (např. neplatnost rozvázání pracovního poměru, nezákonnost stávky a jiné), a dále se jedná o situace, v nichž povinnost soudu přerušit řízení vyplývá přímo ze zákona, jak je tomu např. v §67 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění účinném do 9. 5. 2000 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1957/2014, ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3197/2016, ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017, ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4084/2019, ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2879/2020, nebo již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022, sp. zn. 26 Cdo 933/2022). Žádná z uvedených situací však v případě posouzení existence daňové povinnosti a její výše, resp. výše vratitelného přeplatku na dani, dána není, což ostatně odvolací soud v napadeném rozhodnutí ani nikterak nezpochybnil. Samotná odvolacím soudem akcentovaná zákonná pravomoc správce daně k vedení řízení o daňové povinnosti a o výši daně pak žádnou z uvedených situací rovněž zjevně nenaplňuje. Závěr odvolacího soudu, podle kterého soud v řízení předmětnou otázku nemůže řešit jako otázku předběžnou, tudíž není správný.
21. Neobstojí ani závěr odvolacího soudu, podle kterého přerušení předmětného řízení brání skutečnost, že žaloba byla v této věci podána předčasně. Soud žalobu zamítne tzv. „pro tentokrát“, aniž by se musel zabývat splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu a případně její výší, tehdy, jestliže škoda k okamžiku, ve kterém soud rozhoduje o uplatněném nároku na její náhradu, neexistuje, neboť dosud nevznikla, pročež byl nárok uplatněn předčasně (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 803/2003, publikovaný pod č. 6/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003, nebo ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1817/2011). Z tohoto závěru se podává, že pouhá odvolacím soudem vyjádřená nejistota v tom, zda již žalobkyni škoda skutečně vznikla, a pokud ano, pak v jaké výši, pro přijetí závěru o předčasnosti podané žaloby nepostačuje. Nesprávnost této úvahy odvolacího soudu nadto podtrhuje též fakt, že soudu nic nebrání tuto nejistotu odstranit tím, že sám vyřeší předběžnou otázku, s níž svou nejistotu spojuje. Lze tudíž uzavřít, že i při právním posouzení této otázky odvolací soud pochybil.
22. Za popsané situace tedy bylo na odvolacím soudu, aby zhodnotil, zda je dán důvod pro přerušení řízení upravený v §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. V případě fakultativního přerušení řízení podle tohoto ustanovení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálená v závěru, že §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Závěr o tom, zda jsou dány důvody pro fakultativní přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., je tudíž třeba navázat též na úvahy týkající se vhodnosti tohoto postupu, délky řízení a s tím souvisejícího práva účastníků na rychlou a účinnou ochranu (§6 o. s. ř.), ale i zamezení rozdílným rozhodnutím více soudů (soudců), a hospodárnosti tohoto postupu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1170/2017). Akcent na hospodárnost řízení ve spojení s důvodem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. klade i odborná literatura (srov. např. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 752, dále SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J., DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 546, neboJIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení (soudcovský komentář), Kniha II. §79-180 občanského soudního řádu, 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2016, s. 180-190). Aplikace tohoto ustanovení pak přichází na řadu mj. tehdy, pokud probíhá další řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu, přičemž se současně jedná o otázku, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud jinak může vyřešit sám podle §135 odst. 2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3016/15, nebo ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5930/2017). Smysl přerušení řízení v těchto situacích totiž spočívá v zajištění hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát, přičemž soud bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat. Proto by měl soud zvážit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. tedy záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu zahrnující též zvážení, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 40/2013, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, a ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5283/2014). Odvolací soud se však, vzhledem k nesprávným závěrům, které přijal v souvislosti s řešením dříve zmíněných otázek, těmito skutečnostmi nezabýval, následkem čehož posouzení naplnění podmínek pro případné přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. zůstalo z jeho strany neúplné, a tudíž nesprávné.
23. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
24. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto usnesení vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení, zahrnujících též náklady tohoto dovolacího řízení, rozhodne soud v rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu