ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3632.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3632/2022-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně B. M., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem Vavříkem, advokátem, se sídlem v Přerově, Bartošova 1660/16, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 610 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 44 C 20/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 23 Co 50/2022-76, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 610 000 Kč jako náhrady škody ve výši 600 000 Kč a náhrady zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 10 000 Kč, vzniklých jí v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu, České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“), spočívajícího v rozhodnutí ČSSZ ze dne 20. 11. 1998, kterým jí byl odejmut částečný invalidní důchod, a v rozhodnutí ČSSZ ze dne 13. 11. 2000, kterým byla zamítnuta její žádost o přiznání částečného invalidního důchodu ze dne 17. 7. 2000.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. 44 C 20/2021-52, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 610 000 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v rozsahu jeho výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrzen, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11).
V předmětné věci proto dovolání není přípustné v rozsahu nároku žalobkyně ve výši 10 000 Kč, který představuje náhradu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť v tomto rozsahu nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3).
Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání tak nemohou založit námitky dovolatelky o tom, že soud prvního stupně (jehož závěry převzal i odvolací soud) neúplně zjistil skutkový stav věci, když vycházel z nesprávného posudku lékaře OSSZ v XY ze dne 10. 11. 1998. V tomto případě se tedy nejedná o otázku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z jednotlivých skutkových zjištění učinil, neboť „otázka správnosti lékařského posudku“ je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario).
Žalobkyně nadto ani neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání pro další námitku, která je v dovolání uvedena (otázka promlčení případného nároku žalobkyně). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s uvedením vlastního právního hodnocení věci nepostačují. Dovolání tak v části obsahující uvedenou námitku žalobkyně trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než jej odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v části není přípustné (§237 o. s. ř.) a v části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu