ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3705.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3705/2022-265
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců a) Z. Z., narozené XY, bytem XY, Kanada, b) N. C. T. L., narozené XY, bytem XY, Kanada, a c) D. Y. L., narozeného XY, bytem XY, Kanada, zastoupených JUDr. Jiřím Exnerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 45/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 18 Co 68/2022-212, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022, č. j. 18 Co 68/2022-212, se ve výroku II. a v navazujících nákladových výrocích III. a IV. zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobci se žalobou doručenou dne 21. 2. 2019 po žalované domáhali, po částečném zastavení řízení dne 15. 1. 2021, zaplacení částky 336 000 Kč pro každého z žalobců jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout celkovou nepřiměřenou délkou trvání jednak správního řízení, jednak navazujících soudních řízení ve věci restitučního nároku na vydání pozemků vedeného před Státním pozemkovým úřadem (dále i jen SPÚ) s tím, že správní řízení trvalo více jak 22 let. Restituční nárok uplatnil právní předchůdce žalobců, pan H. M. F., který dne 5. 3. 1997 zemřel a jehož právním nástupcem byla jeho manželka H. F. F., která zemřela dne 20. 3. 2005. Do restitučního řízení pak vstoupili žalobci. K požadované částce žalobci dospěli, když za každý rok řízení požadují 20 000 Kč a zároveň připustili snížení této částky o 20 % za sdílenou újmu. Svůj nárok uplatnili u žalované dne 24. 9. 2018. Přípisem ze dne 15. 6. 2021 žalobci rozšířili původní nárok na zadostiučinění o zvýšení z důvodu nepřiměřeně trvajícího odškodňovacího řízení, a to „o částku, odpovídající dalším 33 měsícům trvání původního řízení a dále o jednu dvanáctinu této částky za každý další měsíc až do jeho pravomocného ukončení, spolu s úrokem z prodlení, jehož běh počíná dnem následujícím po doručení tohoto vyjádření žalované prostřednictvím nadepsaného soudu,“ přičemž v podání ze dne 9. 8. 2021 upřesnili, že tím měli na mysli částku 1 333,33 Kč za každý měsíc až do pravomocného ukončení zdejšího sporu. Soud tuto změnu žaloby připustil při jednání soudu dne 17. 9. 2021.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, č. j. 22 C 45/2019-162, uložil žalované zaplatit žalobkyni ad a) částku 232 201,60 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % z částky 213 835,60 Kč od 28. 3. 2019 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 19 065,60 Kč od 19. 8. 2021 do zaplacení (výrok I). Zároveň zamítl žalobu, kterou se žalobkyně ad a) na žalované domáhala zaplacení částky 151 798,80 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 213 835,60 Kč od 26. 9. 2018 do 27. 3. 2019, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 122 164,40 Kč od 28. 3. 2019 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 48 000 Kč od 16. 6. 2021 do 20. 8. 2021, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 934,40 Kč od 21. 8. 2021 do zaplacení (výrok II). Žalované dále uložil zaplatit žalobkyni ad b) částku 232 201,60 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% z částky 213 835,60 Kč od 28. 3. 2019 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 19 065,60 Kč od 19. 8. 2021 do zaplacení (výrok III). Žalobu žalobkyně ad b) zamítl v požadavku na zaplacení částky 151 798,80 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 213 835,60 Kč od 26. 9. 2018 do 27. 3. 2019, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 122 164,40 Kč od 28. 3. 2019 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 48 000 Kč od 16. 6. 2021 do 20. 8. 2021, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 934,40 Kč od 21. 8. 2021 do zaplacení (výrok IV). Žalované konečně uložil zaplatit žalobci ad c) částku 232 201,60 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75% z částky 213 835,60 Kč od 28. 3. 2019 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z částky 19 065,60 Kč od 19. 8. 2021 do zaplacení (výrok V). Zároveň zamítl žalobu, kterou se žalobce c) na žalované domáhal zaplacení částky 151 798,80 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 213 835,60 Kč od 26. 9. 2018 do 27. 3. 2019, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 122 164,40 Kč od 28. 3. 2019 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 48 000 Kč od 16. 6. 2021 do 20. 8. 2021, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 28 934,40 Kč od 21. 8. 2021 do zaplacení (výrok VI). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalované bylo uloženo na jejich náhradě zaplatit žalobcům částku 85 787,40 Kč (výrok VII).
3. Soud prvního stupně vzal za zjištěné, že nárok žalobců byl řádně předběžně projednán. Celková délka předmětného řízení trvala 22 let, 3 měsíce a 12 dní, a to od 16. 5. 1996 do 30. 8. 2018. Do tohoto období spadá restituční řízení vedené pozemkovým úřadem, řízení vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 28 Ca 151/1999, dědické řízení po uvedeném H. M. F., vedené ve státě Quebec, Kanada, dědické řízení po H. F., vedené Obvodním soudem pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 115/2008, dědické řízení po V. Z., vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1793/2014, řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 228/2018 a řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 269/2018. Dále bylo prokázáno, že žalobci se o záležitosti svých právních předchůdců intenzivně zajímali, když až do roku 2005 jim dlouhodobě pomáhali s vyřizováním všech úředních záležitostí, tedy i předmětného restitučního nároku. Toto se ještě zintenzivnilo po smrti pana F., kdy jeho pozůstalá manželka měla zdravotní komplikace a pomoc žalobců byla nezbytná. Žalobci uplatnili nárok u žalované dne 25. 9. 2018.
4. Soud prvního stupně posoudil po právní stránce nárok žalobců podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) a poukázal na to, že je namístě vycházet ze závěrů stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále také jen „Stanovisko“; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ). Celkovou délku řízení hodnotil jako nepřiměřenou a nezákonnou. Konstatoval, že v takovém případě se vznik nemajetkové újmy na straně poškozeného účastníka předpokládá, přičemž zásadně je namístě poskytnutí peněžitého zadostiučinění. Základní částku odškodnění přiznávanou v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč ročně přiznal soud prvního stupně na její horní hranici 20 000 Kč za rok, když na tomto místě zohlednil délku řízení a jeho typovou závažnost, neboť v restitučním řízení má být napravena v minulosti způsobená újma. Zároveň snížil zadostiučinění připadající na první dva roky řízení na polovinu. Soud prvního stupně též zohlednil, že řízení se nejprve účastnil od 16. 5. 1996 do 5. 3. 1997 pan H. M. F. a následně od 6. 3. 1997 do 20. 3. 2005 paní H. F. F., tedy po dobu 8 let, 10 měsíců a 3 dnů. Soud prvního stupně vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3945/2014, uveřejněného pod číslem 30/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle kterého částka přiznaná v součtu jednotlivým dědicům nesmí převyšovat částku, která by náležela původnímu účastníku řízení. Právním předchůdcům žalobců by za dobu od 16. 5. 1996 do 20. 3. 2005 náležela částka 156 831,40 Kč. Na místo právních předchůdců nastoupili v daném restitučním řízení žalobci, soud prvního stupně tedy výše uvedenou částku vydělil 3 a dobral se k částce 52 277 Kč náležející za toto období každému z žalobců. Za další část řízení od 21. 3. 2005 do 30. 8. 2018 náleží každému z dědiců zadostiučinění vypočítané postupem podle Stanoviska, procentuálně snížené z důvodu sdílení újmy nerozlučnými procesními společníky, neboť v případě více poškozených nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry sdílena. Ve světle těchto závěrů za období od 21. 3. 2005 do 30. 8. 2018 (tedy 13 let, 5 měsíců a 8 dní) byla každému z žalobců přiznána částka 268 771,90 Kč (13 x 20 000 Kč + 5 x 1 666,70 Kč + 8 x 54,80 Kč), redukována o 20 % za tzv. sdílenou újmu na 215 017,50 Kč. Jako další faktor ovlivňující výši zadostiučinění soud prvního stupně zohlednil celkovou zjevně nepřiměřenou délku restitučního řízení, neboť řízení před pozemkovým úřadem bylo řízením správním, v němž se měly uplatnit též lhůty dle §49 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. Rozhodnuto tedy mělo být do 60 dnů; za „ještě přiměřenou“ by šlo považovat dobu 2 let. Zohledněna byla i složitost řízení daná jeho restituční povahou a tedy zvýšenou právní a skutkovou složitostí, danou zejména tím, že jednotlivé restituční nároky byly uplatněny k víceru pozemkům. V průběhu řízení bylo nutno čekat na výsledek několika dědických řízení, kdy některá probíhala v zahraničí, bylo prověřováno několik restitučních titulů a zda již nedošlo k odškodnění podle zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně rovněž zohlednil skutečnost, že šlo o rozhodování ve dvou stupních a že žalobci i jejich právní předchůdci jsou cizinci s místem pobytu mimo území České republiky. Ze všech výše uvedených důvodů přistoupil k další redukci o 20 % z částky 267 294,50 Kč (52 277 Kč + 215 017,50 Kč), tedy k částce 213 835, 60 Kč. Soud prvního stupně nezjistil žádný aktivní úkon žalobců, kterým by pozemkový úřad vyzývali k akceleraci vyřizování věci, se zřetelem ke Stanovisku nicméně neměl za vhodné přičítat absenci postupu podle §174a zákona o soudech a soudcích, účinného od 1. 7. 2009, k tíži poškozených, neboť není povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Proto tuto nečinnost neposuzoval ve vztahu k základu nároku, hodnotil ji však ve vztahu k tvrzenému významu řízení pro žalobce, přičemž tento význam byl zvyšován tím, že tu jde o restituční řízení, v němž jde o nápravu dřívějších křivd.
5. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za délku daného odškodňovacího řízení soud prvního stupně uvedl, že trvalo od 21. 2. 2019 do 24. 9. 2021, tedy 2 roky, 7 měsíců a 2 dny, a přistoupil ke stanovení základní částky ve výši 15 000 Kč za rok, neboť délku řízení nepovažoval za vysoce nepřiměřenou, kdy zpravidla by mělo být soudní řízení ukončeno v rozmezí 2 let. Za první 2 roky pak náleží odškodnění v poloviční částce. Celkem tedy přiznal každému z žalobců částku 23 832 Kč (15 000 Kč + 7 x 1 250 Kč + 2 x 41 Kč), sníženou o 20 % s odkazem na sdílenou újmu, tedy na 19 065,60 Kč.
6. Celkem byla každému z žalobců přiznána částka 232 201,60 Kč (19 065,60 Kč + 213 835,60 Kč) s příslušenstvím a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta.
7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 27. 4. 2022, č. j. 18 Co 68/2022-212, zastavil odvolací řízení o odvolání žalované (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II., IV. a VI. ve věci samé (výrok II), změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku VII. jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 73 680 Kč, jinak jej potvrdil (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Konstatoval, že soud prvního stupně v rámci určení základní sazby na horní hranici rozpětí, tj. 20 000 Kč, zohlednil nejen kritérium délky řízení podle §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, ale i postup orgánu veřejné moci dle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, kdy se hodnotí, zda a jakým způsobem orgán veřejné moci reagoval na vzniklé procesní situace a zda měly průtahy řízení původ v jeho postupu. Bezdůvodná nečinnost a vadný postup orgánů veřejné moci spadají mezi výše uvedená pochybení, která zapříčinila nezákonnou délku řízení. Již v samotném stanovení základní sazby za příliš dlouhou délku řízení je tak zohledněn postup orgánů veřejné moci, neboť právě v důsledku tohoto chybného postupu došlo k prodlevám a k nepřiměřené délce správního řízení. Dle odvolacího soudu, nelze zhodnotit postup orgánů veřejné moci v základní sazbě a poté opakovaně v rámci moderace této sazby, neboť každé z kritérií podle §31a odst. 3 OdpŠk lze zohlednit pouze jednou.
9. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně taktéž v tom, že v rámci určení základní sazby zohlednil i kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného dle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, tj. že šlo o řízení restituční napravující v minulosti způsobené újmy (typová závažnost vznikající újmy).
10. Odvolací soud připomenul, že kritérium chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk zohledňuje, že poškozený svým chováním působí na délku řízení jak negativně (a svým jednáním přispívá k prodloužení řízení), tak i pozitivně. Dále uvedl, že (ne)činnost účastníka se posuzuje ve vztahu k tvrzenému významu pro žalobce, a že soud prvního stupně zjistil, že žalobci se o záležitosti svých právních předchůdců intenzivně zajímali, což se zintenzivnilo po smrti původního žadatele, zároveň však, že se žalobci nepokusili odstranit průtahy v řízení. V této souvislosti zdůraznil, že žalobci pouze obecně namítali, že pro ně řízení mělo zvýšený význam, avšak ten je dán již typem správního řízení, kterého se účastnili. Nejistota, zda a jak budou napraveny v minulosti napáchané křivdy a zda se domohou zpátky svého majetku, je restitučnímu řízení vlastní, proto judikatura upouští od dokazování významu řízení. Žádné další okolnosti zvyšující význam restitučního řízení však žalobci netvrdili. Nestačí pouze poukazovat na nadstandardní aktivitu žalobců v řízení, ale také na to, jak tato aktivita vedla ke zvětšení nemajetkové újmy žalobců a vznik této újmy prokázat. Odvolací soud konstatoval, že žalobci vznik takto zapříčiněné újmy netvrdili ani nedokazovali. Dodal, že soud prvního stupně dokonce přistoupil k moderaci náhrady újmy z důvodu sdílené újmy, když měl za to, že frustrace a nejistota, které byli žalobci během řízení vystaveni, se zmenšila a nebyla pociťována tak úkorně, neboť byla žalobci vzájemně sdílena. Úvahy o menší nemajetkové újmě (byť z důvodu sdílení) jsou dle odvolacího soudu v přímém rozporu s ideou, že žalobci v důsledku svého jednání pociťovali újmu o to větší, než by byla pro restituční řízení typická (a která již byla zohledněna v maximální základní sazbě). Případnou polemiku nad aktivitou žalobců a s ní spojené dokazování korespondencí se Státním pozemkovým úřadem hodnotil odvolací soud za tohoto stavu jako nadbytečné, neboť nemohlo ovlivnit výše popsané nedostatky v rovině tvrzení a důkazní.
11. Pokud jde o kritérium hodnocení složitosti restitučního řízení podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, odvolací soud uzavřel, že ji ovlivnila jak dědická řízení, která v mezidobí proběhla, tak i řada ostatních okolností, na které soud prvního stupně poukázal v odůvodnění rozsudku (restituční nároky byly uplatněny k více pozemkům, v rámci zákona č. 229/1991 Sb. i zákona č. 87/1991 Sb., proběhlo též řízení před Městským soudem v Praze a žalobci jsou cizinci žijící mimo území České republiky).
12. Také ve vztahu k vyčíslení nemateriální újmy za samotné odškodňovací řízení neměl odvolací soud postupu soudu prvního stupně co vytknout, ostatně žalobci sami se s vyčíslením svého nároku ztotožnili. Odvolací soud však nevyhověl požadavku žalobců, aby jim nad rámec již přiznané částky přiznal další částku za každý měsíc trvání odvolacího řízení až do jeho pravomocného skončení, jelikož odvolací řízení jednak netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a jeho délka necelého půl roku byla zapříčiněna i skutečností, že žalobci museli být dvakrát vyzýváni k odstranění vad odvolání, což délku odvolacího řízení nadbytečně prodloužilo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci (dále též „dovolatelé“) v rozsahu jeho výroku II včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku odchýlil od Stanoviska, při řešení otázky přihlédnutí ke kritériím obsaženým v §31a odst. 3 OdpŠk pro stanovení výše finančního zadostiučinění. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Vymezují následující námitky:
a) Kritérium postupu orgánu veřejné moci podle §31a odst. 3 písm. d) OdpŠk odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) vůbec (v rámci modifikace základní částky) nehodnotil. Odvolací soud ve vztahu ke kritériu podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk dále konstatoval, že „význam řízení pro žalobce byl dán jeho restituční povahou, která se promítla do stanovení výše základní sazby, a že další moderační úvaha nepřišla proto, že se jejich aktivita (využití prostředků k odstranění nesprávného úředního postupu) nepromítla do významu, který pro ně řízení mělo, tedy chybí tvrzení a důkazy, a provedené dokazování je nadbytečné, protože nemohlo ovlivnit nedostatky v rovině tvrzení a důkazní.“
b) Ve vztahu ke kritériu podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, tj. jednání poškozeného, je rozsudek odvolacího soudu nesrozumitelný a tedy nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud v něm rekapituluje odvolací námitku žalobců, že nalézací soud zjistil, že se o záležitost intenzivně zajímali (což bylo žalobci prokázáno) a následně uvedl, že se žalobci nepokusili odstranit průtahy v řízení. Tuto část odvolací argumentace dle dovolatelů odvolací soud přešel.
c) Odvolací soud nesprávně právně vyhodnotil, že jednotlivá moderační kritéria se do sebe vzájemně promítají a ke každému z nich má být prokazován vznik samostatné újmy. Dle dovolatelů se jedná o jednu nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení, kde jednotlivá kritéria slouží k jejímu vyčíslení vztaženému k základní částce.
d) Odvolací soud posoudil nesprávně rovněž požadavek žalobců na navýšení části přiznaného nároku z titulu trvání samotného odškodňovacího řízení, a to o částku odpovídající době vyřizování věci před odvolacím soudem, jelikož řízení před soudem tvoří z hlediska posuzování nemajetkové újmy způsobené jeho nepřiměřenou délkou jeden celek, proto nelze odmítnou uplatnění nároku zjištěním, že jeho odvolací část nepřiměřeně dlouhá nebyla.
14. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku II zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu, a to včetně hodnocení kritérií podle §31a odst. 3 písm. b), c), d) a e) OdpŠk. Uvedla, že napadený rozsudek ve vztahu ke kritériu jednání poškozeného není nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl nebo jako nedůvodné zamítl.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, nicméně vzhledem ke zrušení rozhodnutí ve věci samé, jak je dále uvedeno, a tím pádem i závislých nákladových výroků podle §243e odst. 2 o. s. ř., dovolací soud o odmítnutí dovolání v uvedeném rozsahu nerozhodoval.
21. Dovolání je přípustné jak v rozsahu otázky a), tj. posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci a významu předmětu řízení pro poškozeného ve vztahu k mechanismu stanovení (výpočtu) výše přiměřeného zadostiučinění, tak i pro otázku c), tj. především, zda ke každému s kritérií má být prokazována samostatná nemajetková újma z nepřiměřené délky řízení. Dovolání je rovněž přípustné pro otázku d), tj. jakým způsobem (za jakých podmínek) je třeba dojít k vyčíslení nemajetkové újmy za samotné odškodňovací (kompenzační) řízení. Při jejich řešení se totiž odvolací soud ve smyslu §237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
23. Dovolatelé pod otázkou b) namítají (částečnou) nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu spočívající v nesrozumitelnosti jeho odůvodnění v tom směru, že jednak „rekapituluje odvolací námitku, že nalézací soud zjistil, že žalobci se o záležitost intenzivně zajímali, a následně konstatoval, že se žalobci nepokusili odstranit průtahy v řízení“, s čímž žalobci nesouhlasili, neboť bylo prokázáno, že podnikali řadu konkrétních a pracných aktivit namísto správního orgánu. V tomto případě poukazuje dovolací soud na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013, v němž uvedl, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Tak je tomu i v projednávané věci, neboť žalobci byli schopni relevantně formulovat své dovolací výhrady na adresu rozsudku odvolacího soudu.
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
26. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
27. Způsob, na jehož základě má být odůvodněna výše přiměřeného zadostiučinění, Nejvyšší soud vyložil v bodě VI Stanoviska. Mimo jiné uvedl: „Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 zákona (OdpŠk) podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit.“ Nejvyšší soud dále konstatoval, že při stanovení základní částky bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé, bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici uvedeného intervalu (tj. 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení). Stejně tak lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.
28. Pokud tedy odvolací soud zohlednil kritéria uvedená v §31a odst. 3 pod písm. d) a e) OdpŠk (tj. kritérium postupu orgánů veřejné moci a kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného) již v základní částce a nikoliv v rámci procentuální modifikace této základní částky, aniž by navíc bylo zřejmé, v jakém rozsahu se to které kritérium na navýšení zadostiučinění podílelo, je takové stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v rozporu s metodikou obsaženou v bodě VI Stanoviska, takže právní posouzení věci [stanovení základní částky a posouzení kritérií dle §31a odst. 3 písm. d) a e) OdpŠk] odvolacím soudem je nesprávné.
29. Nejvyšší soud v bodě V Stanoviska dále uvedl, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích, přičemž Evropský soud pro lidská práva vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz rozsudek Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 29. 3. 2006, č. 64890/01, bod 93 nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva (srovnej též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009). Jinak řečeno, poškozený se nemusí soustředit na prokázání vzniku újmy, ale jeho tvrzení jsou podstatná pro posouzení její intenzity, které musí odpovídat forma a případně výše zadostiučinění. Vyvratitelná domněnka, na kterou dovolatelé poukázali, se uplatňuje ve vztahu k nepřiměřeně dlouhým řízením ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nikoliv k jinému nesprávnému úřednímu postupu (zde podle §13 odst. 1 věty první OdpŠk). Navíc je třeba poukázat na to, že nemajetková újma se u nepřiměřeně dlouhých řízení předpokládá, neboť způsobuje nejistotu v postavení účastníků řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2989/2012).
30. Odvolací soud dospěl k závěru, že „nestačí pouze poukazovat na nadstandardní aktivitu žalobců v řízení, ale také na to, jak tato aktivita vedla ke zvětšení nemajetkové újmy žalobců a vznik této újmy prokázat“, a to v souvislosti s konstatováním, že žalobci žádné další okolnosti zvyšující význam restitučního řízení netvrdili. Právní posouzení věci odvolacím soudem o povinnosti žalobců prokázat vznik nemajetkové újmy [v souvislosti s posouzením kritéria dle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk a nadstandardní aktivity žalobců v řízení] je tak v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a tudíž je nesprávné.
31. Pokud jde o uplatnění skutečnosti nepřiměřeně dlouze vedeného samotného kompenzačního řízení, Nejvyšší soud vychází z toho, že je možné v zásadě dvojím způsobem. Předně je myslitelné, aby poškozený žádal ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk náhradu nemajetkové újmy procesně samostatným přímým, a tedy dalším, nárokem za jeho délku (nezávisle na požadavku na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou původního řízení). Může však požadovat promítnutí délky kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k původnímu řízení žádá, v již probíhajícím kompenzační řízení. Posléze uvedená forma se projeví tak, že žalobce požaduje v probíhajícím odškodňovacím řízení jiné (vyšší nežli v dosavadním žalobním žádání) plnění anebo sice požaduje (bez rozšíření žalobního žádání) stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu zde doplněného o nový skutkový důvod. Procesně tak nemusí přitom nutně vždy jít o změnu žaloby spočívající ve zvýšení žalobního nároku, může jít toliko o uplatnění požadavku a nové skutečnosti, ke které by měl soud při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). Je-li samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé, lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, navrhne-li zvýšení odškodnění z tohoto důvodu žalobce [srov. část VI stanovení výše zadostiučinění ve Stanovisku nebo např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1424/2012, případně usnesení téhož soudu ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1321/2012). Zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně. Konečně dané navýšení nepředstavuje překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k případnému odškodnění porušení práva na přiměřenou délku kompenzačního řízení, byť by v něm přirozeně mělo být dřívější zohlednění nepřiměřené délky kompenzačního řízení a navýšení zadostiučinění ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení zohledněno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 2217/20, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1039/2020 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2730/2020).
32. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, jenž zvlášť stanovil základní částku přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení (15 000 Kč), kterou i zvlášť moderoval (ponížení o 20 % za sdílenou újmu), ačkoliv z přípisu žalobců ze dne 15. 6. 2021 vyplývá, že s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva požadují zvýšení původního nároku v důsledku nepřiměřeně trvajícího odškodňovacího řízení, tedy nikoliv jako samostatný nárok, o kterém by ostatně soudy v nynějším řízení pro poměr k věci (§14 odst. 1 o. s. ř.) ani nemohly rozhodnout. Nadto odvolací soud nezohlednil dobu trvání odvolacího řízení, tedy nepřihlédl k celkové době, ve které se žalobcům dostalo peněžité zadostiučinění za posuzované řízení ve výši, kterou sám odvolací soud shledal přiměřenou, pakliže vzal v potaz pouze dobu odškodňovacího řízení před soudem prvního stupně, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti, čímž se odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu obsažených v části V Stanoviska. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak i v otázce navýšení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení (a to jak co do posouzení nároku jako samostatného, tak co do způsobu stanovení toho navýšení, tak i co do chybného vymezení délky kompenzačního řízení).
33. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
34. V dalším řízení odvolací soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za posuzované řízení zohlední jednotlivá kritéria způsobem odpovídajícím shora označeným judikaturním závěrům. Při posuzování kritéria podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk neopomene ani závěry, ke kterým judikatura dovolacího soudu ve vztahu k restitučním řízením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). Ohledně navýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřeně dlouze trvajícího odškodňovacího řízení vyjde odvolací soud z toho, že lze zvýšit („navýšit“) základní částku za příslušný časový úsek (zpravidla procentuálním navýšením zjištěné základní částky vážící se k původnímu posuzovanému řízení) v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne. Jedná se však stále jen o navýšení v řízení požadovaného zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, jestliže toto nebylo (ani v kompenzačním řízení) poskytnuto včas. Samotná délka odškodňovacího řízení zde nemusí být relevantní, pokud samo přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení bylo poskytnuto včas, např. již v rámci předběžného projednání ze strany ministerstva nebo na základě prvního rozsudku odvolacího soudu, jak by se mohlo stát i v této věci (dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, body 50 – 54). V nynější věci žalobci návrh na navýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení z důvodu délky kompenzačního řízení učinili, současně je ale zřejmé, že jimi uváděný způsob navýšení zadostiučinění, ze kterého vyšel i odvolací soud, neodpovídá způsobu, jak byl tento popsán ve shora označené judikatuře dovolacího soudu.
35. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku dovolacího soudu.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 3. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu