ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.91.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 91/2022-463
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně M. M., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 354/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 11 Co 264/2019-321, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2019, č. j. 11 Co 264/2019-321, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nezákonným rozhodnutím, a to usnesením Policie České republiky ze dne 24. 10. 2011, č. j. KRPS-29644-297/TČ-2010-010081-ODKL, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro podezření ze spáchání zločinu úvěrového podvodu formou spolupachatelství, přičemž trestní řízení bylo vedeno u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 38/2012 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 4 To 11/2014, byla žalobkyně zproštěna obžaloby v plném rozsahu.
2. Po částečném pravomocném rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 31. 10. 2016, č. j. 18 C 354/2014-166, zůstal předmětem řízení nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 45 000 000 Kč.
3. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. 3. 2019, č. j. 18 C 354/2014-289, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 80 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 44 920 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III, IV, V).
4. Soud prvního stupně konstatoval, že v řízení byla prokázána existence nezákonného rozhodnutí, a to usnesení Policie České republiky ze dne 24. 10. 2011, č. j. KRPS-29644-297/TČ-2010-010081-ODKL, kterým bylo vůči žalobkyni zahájeno trestní stíhání a které mělo za následek vznik nemajetkové újmy žalobkyně, za níž odpovídá stát.
5. K povaze trestní věci soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně byla obviněna ze spáchání zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „trestní zákoník“), formou spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku. Měl za to, že úroveň společenského odsudku pojící se se skutkem, který jí byl kladen za vinu, je spíše nižší. Žalobkyně nebyla stíhána vazebně, trestní stíhání nebylo medializováno. Trestní stíhání žalobkyně trvalo od 24. 10. 2011 do 3. 4. 2014, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek, tedy celkem 2 roky a 6 měsíců, což je doba přiměřená složitosti věci, ve které bylo trestně stíháno celkem 13 obviněných. Žalobkyně neprokázala zásah do profesního života, do cti a dobré pověsti a do rodinného života. Byl však prokázán dopad trestního stíhání do psychické sféry žalobkyně a přeneseně i do fyzického zdraví žalobkyně, avšak náhrady škody na zdraví se žalobkyně v tomto řízení nedomáhala, neboť tento nárok uplatnila samostatně v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 11/2018. Soud prvního stupně však dopad trestního stíhání hodnotil v rámci újmy na osobnostních právech žalobkyně.
6. Soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu provedl srovnání s jinými případy odškodnění, které se s případem žalobkyně shodovaly v podstatných znacích. Šlo o kompenzační řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 202/2015, ve kterém bylo posuzováno trestní stíhání tamějšího žalobce pro trestný čin úvěrového podvodu a poškození cizích práv, za což mu hrozil trest odnětí svobody v délce 1 roku až 5 let a trest zákazu činnosti. Trestní stíhání trvalo 1 rok a 8 měsíců, žalobci byly na počátku trestního stíhání zajištěny peněžní prostředky na účtu ve výši cca 470 000 Kč, žalobce v řízení prokázal, že došlo k zásahu do rodinného života, když se mu v důsledku trestního stíhání rozpadlo manželství, a rovněž bylo prokázáno, že trestní stíhání existenciálně zasáhlo do profesního života žalobce, jeho trestní stíhání nebylo medializováno. Dále šlo o věc vedenou pod sp. zn. 31 C 617/2014, v níž byla poškozené přiznána kompenzace 50 000 Kč za trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, za což jí hrozil trest odnětí svobody na dva roky až osm let. V daném případě poškozená prokázala zásah trestního stíhání do soukromého života, dobré pověsti a jména, trestní stíhání trvalo 2 roky a 7 měsíců. V řízení byl prokázán zásah do psychické sféry žalobkyně nad rámec toho, jak by trestní stíhání zasáhlo každého člověka.
7. Soud prvního stupně v nynějším řízení uzavřel, že konstatování porušení práva není v daném případě dostačující kompenzací, a to s ohledem na to, že žalobkyně byla v trestním řízení shledána byť nepravomocně vinnou a byl jí uložen trest odnětí svobody v délce 5 let. Proto přikročil k přiznání finančního odškodnění. Při stanovení výše odškodnění soud vycházel ze srovnání s výše uvedenými případy. S ohledem na uvedené soud dospěl k závěru, že je odškodnění třeba stanovit ve výši 80 000 Kč, což je stejná částka jako v prvním srovnávaném případě, přestože žalobkyně neprokázala zásah do profesního a rodinného života na rozdíl od tamějšího poškozeného, a zásah do osobnostní sféry ve smyslu nadměrných duševních útrap byl prokázán do určité míry, neboť na duševních útrapách žalobkyně se současně podílely další faktory, ale současně na rozdíl od srovnávaných případů byla shledána nepravomocně vinnou a kdyby bylo rozhodováno o tomto případě ve stejné době, soud by přiznal žalobkyni částku v rozmezí od 50 000 Kč do 80 000 Kč, s ohledem na růst cen a mezd však byla přiznána jako odpovídající kompenzace právě částka 80 000 Kč, ve zbytku soud žalobu zamítl.
8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že se zamítá žaloba co do částky 20 000 Kč, jinak jej potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou před soudy obou stupňů (výrok II), a že náklady řízení státu nese Česká republika (výrok III).
9. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, z provedených důkazů vyvodil odpovídající skutková zjištění, která následně přiléhavě posoudil i po stránce právní. Odvolací soud odkázal v této souvislosti na písemné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil, přičemž měl výslovně za správné jeho posouzení, že následky nezákonného trestního stíhání měly mírně zvýšený dopad do žalobkyniny psychické sféry, neboť ta se obávala nejen samotného výkonu trestu, ale zejména o svého ne zcela zdravého syna, o kterého by v důsledku výkonu trestu nemohla pečovat. Jiné následky než zvýšenou psychickou tenzi žalobkyně v osobnostní sféře neměla, na osobní svobodě omezena nebyla a v důsledku trestního stíhání nebyla ani nijak snížena její vážnost ve společnosti, neboť její klienti spolupráci s ní neukončili, byli nadále přesvědčení jak o pracovní profesionalitě žalobkyně, tak o jejím lidském kreditu. Její matka o trestním stíhání v podstatě ani nevěděla a rovněž děti se od ní nikterak neodloučily, ani ji neodsoudily. Konečně měl za správné soudem prvního stupně provedené posouzení vlivu délky trestního řízení a povahy trestného činu, který byl žalobkyni kladen za vinu, tedy zohlednění okolnosti, že trestní stíhání netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, avšak žalobkyně byla souzena za závažný trestný čin, kdy jí hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, k němuž také byla soudem nepravomocně odsouzena, a konečně měl za správný též závěr, že případ žalobkyně nebyl medializován, takže se nedostal do širšího povědomí jejího okolí.
10. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru, že jak vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným, tak i právě s ohledem na komparaci souzené věci s jinými analogickými kauzami souzenými zdejším i Nejvyšším soudem, je odpovídající výší odškodnění 60 000 Kč, což koresponduje s obdobnými případy bezúhonných obviněných v průběhu trestního stíhání neomezených na osobní svobodě (rozhodnutími Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 169/2017, sp. zn. 20 Co 137/2017) s tím rozdílem, že trestní stíhání poškozených bylo medializováno, případně vešlo ve známost širšímu okruhu osob a byla poškozena jejich dobrá pověst. Zohlednil i žalovanou v odvolání zmíněný rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 20 Co 239/2017 – 251, s tím rozdílem, že trestní stíhání tam poškozeného bylo delší. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalobkyni přiznal ve výsledku částku 60 000 Kč jako odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu zvýšenou duševními útrapami spojenými s nezákonným trestním stíháním.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I (dle obsahu dovolání co do věci samé) napadla advokátkou zastoupená žalobkyně včasným dovoláním.
12. Dovolatelka předložila otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené praxe dovolacího soudu (sp. zn. 30 Cdo 1271/2016, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), a to zda:
1) je odvolací soud povinen ve svém rozhodnutí uvést, z jakých konkrétních důvodů se případ žalobkyně (či žalobce) žalující (žalujícího) zadostiučinění za nemajetkovou újmu shoduje s případy, které jsou využity pro srovnání s případem žalobkyně (žalobce), případně, zda je povinen specifikovat, zda v daném případě byla dána u žalobkyně (žalobce) shodná intenzita duševních útrap jakožto v soudem zmíněných případech.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že neuvádí znaky, v nichž spatřuje podobnost případu žalobkyně s citovanými případy před ním řešenými, a že neuvádí, zda bylo v daných případech též prokázáno, že došlo k duševním útrapám u osob, které se domáhaly odškodnění, či jaké intenzity tyto duševní útrapy dosahovaly.
13. Dovolatelka dále předložila otázky, které dle ní nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, zda
2) je soud povinen zohlednit při určení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním při použití metody porovnání s jinými případy inflaci, či jiné ekonomické ukazatele, přičemž dovolatelka poukázala na průměrnou míru inflace v letech mezi vyhlášením rozsudku v porovnávaných případech a vyhlášením rozsudku ve své věci,
3) lze považovat za přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, bylo-li stanovené na částku představující 1,78 násobek průměrné mzdy v roce, v němž bylo o odškodnění pravomocně rozhodnuto, přičemž v daném případě žalobkyni reálně hrozil trest odnětí svobody v citelné výši (5 let) a trestním stíháním byly žalobkyni prokazatelně způsobeny duševní útrapy.
14. Dovolatelka konečně předložila i otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016), a to, zda
4) odpovídá postupu dle §132 zákona č. 99/1963 Sb., pokud soudy obou stupňů zcela opomenou ve skutkových zjištěních uvést podstatné části výpovědi svědků, a tyto části výpovědí svědků tak při svém rozhodování nezohlední.
Podle dovolatelky se měl odvolací soud převzetím skutkových zjištění soudu prvního stupně založených na svědeckých výpovědích H. K. a F. Š. odchýlit zejména od judikatury Ústavního soudu stran tzv. opomenutých důkazů, a tím porušit právo dovolatelky na spravedlivý proces.
15. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné v rozsahu otázky 2), neboť se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže ve svém závěru o výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být žalobkyni způsobena trestním stíháním (nezákonným rozhodnutím o jeho zahájení) skončeným dne 3. 4. 2014, po provedení srovnání s jinými případy, o kterých měl odvolací soud za to, že se s případem žalobkyně v podstatných znacích shodují, nezohlednil případnou inflaci v mezidobí od vyhlášení rozsudků ve srovnávaných případech do vyhlášení svého rozsudku, neboť prodlení žalované s výplatou přiměřeného zadostiučinění je poškozenému kompenzováno nárokem na úrok z prodlení, a to od uplynutí šestiměsíční lhůty pro předběžné projednání nároku u Ministerstva spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Nic na tom nemění okolnost, že se žalobkyně žalobou zaplacení úroku z prodlení nedomáhá. Rovněž tak ani případnou nepřiměřenou délku odškodňovacího řízení nelze ve výši zadostiučinění za trestní stíhání zohlednit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2966/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byl odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 1955/22; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Podle nesporných tvrzení účastníků žalobkyně svůj nárok uplatnila u Ministerstva spravedlnosti dne 3. 10. 2014, nepochybně tedy i ona sama měla nejpozději k tomuto datu uplatněný nárok za existující. Ani dovolacímu soudu není z dovolacích námitek zřejmé, proč by na výši peněžitého zadostiučinění nad rámec případného úroku z prodlení měly mít vliv skutečnosti nastalé několik let po jeho splatnosti.
21. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka 3). Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od jedinečných okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, kterážto podmínka v případě právě projednávané věci splněna není (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). V dovolatelkou odkazovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3183/15 Ústavní soud především vytkl obecným soudů zřejmou nepřezkoumatelnost jejich závěrů, zejména ve vztahu ke specifickým okolnostem případu (legitimní očekávání poškozené, počátek trestního řízení vyplývající z jejího povolání advokátky, kdy z něj tamější stěžovatelka vyšla po téměř 6 letech s rozvráceným profesním, rodinným i osobním životem). Kritice podrobená odůvodnění soudů považoval Ústavní soud za nedostatečná, nevystihující účel náhrady nemajetkové újmy, a tím ve svém důsledku činící rozhodnutí excesivním. Dovolací soud však v nyní projednávané věci napadené rozhodnutí za excesivní neshledal.
22. Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. v rozsahu otázky uvedené v dovolání (tj. v rozsahu tam uvedených důkazů) pod bodem 4). V usnesení ze dne 23. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05 (akcentovaném též dovolatelkou) Ústavní soud uvedl svá měřítka ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, a to případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Dovolací soud však neshledal namítané odchýlení se odvolacího soudu od v dovolání uvedené judikatury [zejména co do opomenutí důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 139/05)]. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, z jehož skutkových zjištění vyšel i odvolací soud, totiž vyplývá, že soud označené svědecké výpovědi hodnotil a uvedl, které skutečnosti má na jejich základě za prokázané. Opisovat provedené důkazy není přípustné (§157 odst. 2 o. s. ř.). Okolnost, že se žalobkyně se skutkovými závěry soudu zcela neztotožňuje, nečinní z označených svědeckých výpovědí opomenuté důkazy. Současně v rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. již citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4714/2017) byl přijat závěr, že soud má povinnost své rozhodnutí přesvědčivě a řádně zdůvodnit, tento závazek však nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument žalobce (k tomu např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk proti Nizozemí ze dne 19. 4. 1994). Soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena, rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu.
23. Dovolání je však přípustné v rozsahu otázky 1), neboť při jejím vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
24. Dovolání je důvodné.
25. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud takové vady, s výjimkou dále vytknutého procesního nedostatku spočívajícího v neseznámení účastníků se srovnávanou judikaturou, neshledal.
26. Podle §31a odst. 1 a 2 OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
27. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že při stanovení formy a případné výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, přihlédne soud zejména k povaze trestní věci, délce trestního stíhání a především k dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno zejména s ohledem na zmíněná kritéria) s projednávanou věcí shodují. Neměla by se tedy bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
28. Nejvyšší soud poté v rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, upřesnil, že pokud žalobce neoznačí vhodná rozhodnutí ve srovnatelných věcech, pak uvedená skutečnost není důvodem pro zamítnutí žaloby, nýbrž je na soudu, aby provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí v rámci principu předvídatelnosti rozhodnutí seznámí. V této souvislosti dodal, že Ministerstvo spravedlnosti již uveřejnilo za účelem uvedeného srovnání databázi rozhodnutí odvolacích soudů, kterými bylo žalobcům přiznáno právo na peněžité zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, členěnou dle charakteru trestné činnosti, jež byla stíhané osobě kladena za vinu a dle soudem zjištěných dopadů do osobnostních práv, zvyšujících (nebo naopak snižujících) intenzitu nemajetkové újmy, která byla žalobci způsobena. Tuto databázi je možné nalézt na https://www.justice.cz/web/msp/odskodnovani2?clanek=penezni-zadostiucineni-za-ujmu-zpusobenou-trestnim-stihanim .
29. V nyní projednávané věci měl odvolací soud za správné srovnání s obdobnými případy, které provedl soud prvního stupně, avšak poté sám učinil srovnání s dalšími právními věcmi. Ke srovnávaným rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 169/2017, sp. zn. 20 Co 137/2017, poznamenal, že trestní stíhání tamějších poškozených bylo medializováno, případně vešlo ve známost širšímu okruhu osob a byla poškozena jejich dobrá pověst. Ohledně i žalovanou zmíněného rozsudku, č. j. 20 Co 239/2017 – 251 [ke kterému se žalobkyně vyjádřila v reakci na odvolání žalované (č. l. 318) v tom smyslu, že jej nepovažuje za vhodný a nelze z něj vycházet], konstatoval rozdíl s nynější věcí spočívající ve skutečnosti, že trestní stíhání tamějšího poškozeného bylo delší.
30. Dovolací soud konstatuje, že lze souhlasit s dovolacími námitkami žalobkyně, že odvolací soud neprovedl srovnání věci s jinými případy v souladu s výše citovanými judikaturními závěry Nejvyššího soudu, a to přestože dovolatelka v řízení neuvedla (až na mediální záznam odškodnění ve věci P. L.) žádný srovnávaný případ. Odvolací soud již zmíněná rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 169/2017, sp. zn. 20 Co 137/2017 (rozhodnutí v uvedených věcech nejsou součástí spisu, odvolacímu soudu byly zřejmě známy z jeho úřední činnosti), porovnával (artikuloval) poprvé až v odůvodnění svého rozsudku, čímž mimo jiné ani neumožnil poškozené plné uplatnění jejích práv, zejména poukázat na tato rozhodnutí k porovnání jako na nevhodná, či jiným způsobem nesrovnatelná (nepodobná) s jejím případem. Přestože odvolací soud poznamenal, že trestní stíhání tamějších poškozených bylo medializováno, případně vešlo ve známost širšímu okruhu osob a byla poškozena jejich dobrá pověst, nelze ani z napadeného písemného rozhodnutí zjistit (dle zvukového záznamu jednání před odvolacím soudem tato srovnání nebyla vůbec zmíněna), jaké dopady do osobnostních práv byly v porovnávaných věcech soudy zjištěny v kontrapozici s nynější poškozenou, a to zejména, pokud jimi odvolací soud odůvodňoval nejen 25% snížení (změnu) již nepravomocně přiznané částky zadostiučinění, ale i potvrzoval zamítnutí zbylého žalobkynina žádání. Pokud za dané situace uzavřel, že jde o srovnatelné případy, je takové právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné, neboť při absenci závěrů o tom, v čem případně spočívá odlišnost srovnávaných případů, jaké jsou naopak jejich společné znaky a jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítají do výše stanoveného zadostiučinění, případně z jakého důvodu tyto případy vůbec nelze pro porovnání použít, nebylo možno uzavřít, zda skutečně jde o případy srovnatelné. V úvahách odvolacího soudu ohledně stanovení výše přiznaného zadostiučinění tak (v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu) dosud absentuje úplné a relevantní srovnání jiných případů, v nichž byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy (vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání, popřípadě i z jiného důvodu), se skutkovým stavem, jaký odvolací soud zjistil v projednávané věci.
31. Za situace, kdy odvolací soud neprovedl v intencích shora označené judikatury dovolacího soudu řádné srovnání přiznané výše zadostiučinění s případy skutkově obdobnými, je jeho právní posouzení věci nesprávné.
32. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše přiměřeného zadostiučinění nesprávné, přičemž nejsou podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí, postupoval dovolací soud podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
33. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí srovnávané případy s projednávanou věcí souladným způsobem s výše uvedenými judikaturními závěry Nejvyššího soudu, zejména umožní stranám sporu se k těmto případům vyjádřit před svým rozhodnutím ve věci samé.
34. Soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
35. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 3. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu