ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2020.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 2020/2023-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce P. A. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 (identifikační číslo osoby 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení 64 913 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 273/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 23 Co 386/2022-112, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 840 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL. M., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhá zaplacení částky 64 913 Kč s příslušenstvím z titulu „rozdílu celkově zaplaceného pojistného a vyplaceného plnění“.
Rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 23 Co 386/2022-112, Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek ze dne 20. 4. 2022, č. j. 23 C 273/2021-57, ve znění opravného usnesení ze dne 2. 6. 2022, č. j. 23 C 273/2021-75, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované bylo uloženo zaplatit mu 64 913 Kč se specifikovanými úroky z prodlení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce a Generali Česká pojišťovna, a. s., uzavřeli dne 28. 6. 2007 (tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013; dále jen „obč. zák.“) smlouvu o investičním životním pojištění Profi INVEST č. 7026363928 s počátkem pojištění od 29. 6. 2007 a s pojistnou dobou 20 let, v níž se žalobce mimo jiné zavázal hradit pojišťovně měsíčně pojistné; k 26. 3. 2019 jí na pojistném uhradil 873 578 Kč. Pojistná smlouva obsahuje prohlášení pojistníka, že převzal Všeobecné pojistné podmínky životního pojištění typu ŽPP- DIK-0001 a doplňkové podmínky životního pojištění. Pojistná smlouva zanikla s výplatou odkupného ke dni 30. 6. 2019 a žalovaná žalobci vyplatila dne 3. 9. 2019 odkupné ve výši 153 667 Kč. Dne 7. 2. 2018 podal žalobce, zastoupen advokátem, návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem, jímž se domáhal vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy ve výši 209 934 Kč s příslušenstvím; v návrhu podrobně rozvedl důvody neplatnosti pojistné smlouvy, mimo jiné namítal, že smlouva je neurčitá z důvodu chybějící podstatné náležitosti. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pojistná smlouva je (absolutně) neplatná, protože neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění (konkrétní výše rizikového pojistného nebyla ve smlouvě ujednána a nelze ji zjistit ani z doplňkových pojistných podmínek či jiných smluvních dokumentů). Přisvědčil rovněž právnímu závěru soudu prvního stupně, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který počátek subjektivní promlčecí doby ve vztahu ke každé platbě pojistného spojil s okamžikem jejího zaplacení, neboť žalobce měl znát rozhodné skutkové okolnosti týkající se neplatnosti pojistné smlouvy již v době jejího uzavření, odvolací soud s podporou závěrů dovozených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 dovodil, že rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je, aby účastník věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor pojišťovna bezdůvodně obohatila, resp. aby přinejmenším tušil, že se smlouvou je něco v nepořádku. V posuzovaném případě měl žalobce jednoznačné pochybnosti o platnosti pojistné smlouvy již 6. 2. 2018, kdy jeho zástupce sepsal návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem, v němž podrobně a zcela sofistikovaně argumentoval neplatností pojistné smlouvy mimo jiné i z důvodu neurčitosti pojmu rizikového pojistného, kapitálové hodnoty a nákladů a poplatků, požadoval vydání bezdůvodného obohacení v přesně specifikované výši a až do ukončení smluvního vztahu již pojistné neplatil. Promlčecí doba uplynula 6. 2. 2020, a protože žaloba byla podána teprve 5. 8. 2021, je uplatněné právo promlčeno. Pokud jde o námitku promlčení, kterou v průběhu řízení žalovaná uplatnila, přisvědčil odvolací soud (s podporou argumentace použité v řadě rozhodnutí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu) soudu prvního stupně, který ji neshledal v rozporu s dobrými mravy a tento závěr přesvědčivě zdůvodnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž formuluje pět právních otázek s vědomím, že dovolací soud je v minulosti již vyřešil, a požaduje, aby je nyní vyřešil jinak (a to v intencích jeho požadavků); jde o následující otázky 1) „ je sdělení právního názoru advokáta dovolateli a následný sepis návrhu k finančnímu arbitrovi na určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy samo o sobě skutkovou okolností, která zakládá prokazatelnou a skutečnou vědomost dovolatele o vzniku bezdůvodného obohacení, která je relevantní pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení, a to bez ohledu na individuální specifika projednávané věci, zejména jednání obou smluvních stran, které jednají i po zahájení řízení před finančních arbitrem tak, jako by pojistná smlouva byla platná “; 2) „ jsou obecné soudy povinny z úřední povinnosti primárně zkoumat přítomnost zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách v souladu se směrnicí rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, ačkoli posuzovaná smlouva má i jiné vady zakládající dle vnitrostranických předpisů její absolutní neplatnost? “; 3) „ lze přiznat právní ochranu jednání účastníka v případě, kdy výsledek smluvního jednání, které bylo kvalifikováno jako absolutně neplatné, a kdy neplatnost zavinil výlučně účastník při přípravě smluvní dokumentace a svým následným jednáním, je výrazně v neprospěch dovolatele v pozici spotřebitele a je zjevně nespravedlivý z důvodu zjevného nepoměru vzájemných plnění? “; 4) „ lze přiznat právní ochranu jednání účastníka v případě, kdy zavinil absolutní neplatnost pojistné smlouvy tím, že jednal v rozporu s nekalými obchodními praktikami, přičemž v tomto jednání pokračoval i poté, kdy získal vědomost o vadách pojistné smlouvy, a námitkou promlčení by získal výrazně vyšší plnění, než by mu podle smlouvy náleželo v případě, že by tato byla platná? “; 5) „ lze za nepoctivé považovat jednání účastníka podléhajícího zákonné regulaci, který namítl promlčení práva dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy, ačkoli po dobu jejího trvání sliboval dovolateli poskytnout z této smlouvy plnění a jednal tak, jako by smlouva byla právně bezvadná, přestože z jiných řízení věděl, že v případě smluv obdobných konstatoval finanční arbitr a následně i obecné soudy absolutní neplatnost? “. Po podrobné rekapitulaci skutkového základu sporu prosazuje vlastní názor na počátek subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné pojistné smlouvy „ ve světle judikatury Soudního dvora Evropské unie “, a vlastní úvahy o nepřiměřenosti smluvního ujednání obsaženého v pojistné smlouvě a o právní ochraně jednání účastníka smlouvy před nekalými obchodními praktikami protistrany a jejím nepoctivým jednáním. Nadto odvolací soud viní, že při posouzení, zda jeho právo je či není promlčeno, neposoudil všechny zjištěné skutečnosti komplexně, nevzal v úvahu specifika projednávaného případu (zejména postavení smluvních stran), a své rozhodnutí dostatečně a přesvědčivě nezdůvodnil, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Nadále prosazuje, že námitka promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, kterou v řízení uplatnila žalovaná, měla být posouzena jako nemravná. Akcentuje, že způsob rozhodování soudů a jejich postoj k předestřeným faktům má zásadní vliv vůči stovkám tisíc spotřebitelů, kteří uzavřeli vadnou pojistnou smlouvu a o vadách smlouvy dosud nevědí. Apeluje na dovolací soud, aby spory spotřebitelů, jímž je i žalobce, posuzoval s ohledem na princip spravedlnosti. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se podrobně vyjádřila ke všem v dovolání formulovaným otázkám a namítá, že na otázkách č. 3, 4 a 5 (na poměření neplatných smluvních ujednání optikou zneužívajících klauzulí ve smyslu směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, aplikovatelnosti rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-458/19 ze dne 22. 4. 2021 k otázce objektivní promlčecí doby a použití zásady efektivity) není rozhodnutí odvolacího soudu založeno a nemohou tudíž založit přípustnost dovolání žalobce. Se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se žalovaná zcela ztotožnila a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popřípadě jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) odvolací soud spojil se skutečnou (prokázanou) vědomostí o bezdůvodném obohacení žalobce, nikoli se skutkovými okolnostmi, z nichž bylo možno tuto vědomost dovodit. Takový závěr odpovídá tomu, co dovodil Ústavní soud v nálezech ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21 (srov. na ně navazující rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 207/2022, ze dne 19. 1. 2023, sp. zn. 33 Cdo 670/2022, ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 361/2022, ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 524/2023, ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1808/2022, ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 303/2022, ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2900/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3149/2022, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2887/2022, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2958/2022 a ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3351/2022. Od závěrů dovozených v citovaných rozhodnutích nemá dovolací soud důvod se odklánět, nadto za situace, kdy dovolatel svou argumentaci založil na vlastní skutkové verzi co se týče jeho vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení, která se liší od skutkové verze, z níž vycházel při právním posouzení odvolací soud. V této souvislosti se sluší zdůraznit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu.
V otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, či usnesení ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, nebo usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Odvolací soud uvedené zásady při rozhodování respektoval a jeho úvahy v tomto směru nelze mít za nepřiměřené.
Zbylé právní otázky, které zformuloval žalobce v dovolání (zaměřené na přiznání právní ochrany jednání, nepřiměřenost smluvního ujednání, aplikaci zásady efektivity) Nejvyšší soud vyřešil komplexně v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, ve skutkově i právně obdobné věci a navázal na ně ve svých rozhodnutích ze dne 24. 7. 2023, sp. zn. 33 Cdo 48/2023, nebo ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3579/2022. Ani závěry dovozené v citovaných rozhodnutích nemá dovolací soud důvod revidovat, resp. měnit. Argumentace dovolatele dovolací soud ke změně nepřesvědčila a nadto lze souhlasit s žalovanou, že žalobce námitky reflektující otázky ad 3) až 5) v řízení před soudem prvního stupně ani před odvolacím soudem nevznesl, takže odvolací soud na nich své rozhodnutí nezaložil; již proto nemohou založit přípustnost dovolání v předmětném řízení.
Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy také proti nákladovým výrokům, ve vztahu k nim však není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu