ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2792.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2792/2022-522
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně VÝSTAVBA INŽENÝRSKÝCH STAVEB, a.s., se sídlem Praha 4, Podolské nábřeží 1124/2, identifikační číslo osoby 25131087, zastoupené Mgr. Jiřím Naušem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 438/45, proti žalované L. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Zuzanou Beranovou, advokátkou se sídlem Lysá nad Labem, Ke Střelnici 2072, o zaplacení 1 675 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 279/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2022, č. j. 91 Co 422/2021-476, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 537,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokátky Mgr. Zuzany Beranové.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 91 Co 422/2021-476, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 9. 2021, č. j. 27 C 279/2015-441, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1 675 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 1. 11. 2013, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastnic; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastnice uzavřely dne 23. 11. 2007 kupní smlouvu ve znění pozdějšího dodatku (dále jen „kupní smlouva“), kterou žalobkyně prodala žalované (a P. S.) tam specifikované nemovitosti za kupní cenu 5 500 000 Kč s tím, že 750 000 Kč kupující uhradili před podpisem smlouvy, částku 250 000 Kč do 10. 12. 2007 a doplatek ve výši 4 500 000 v určených splátkách nejpozději do 31. 3. 2013 (odvolací soud nesprávně uvedl do 31. 12. 2013). Smlouva obsahovala ujednání, podle něhož v případě, kdy platnost smlouvy zanikne podle předchozího odstavce, je kupující povinen uhradit prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 1 500 000 Kč a úhradu ve výši 40 000 Kč za každý započatý měsíc užívání předmětu převodu. Kupující kupní cenu řádně a včas neuhradili, čímž podle smlouvy došlo k jejímu zániku. Žalovaná užívala dotyčné nemovitosti do 20. 8. 2013. Dopisem ze dne 27. 8. 2013 žalobkyně oznámila započtení své pohledávky ve výši 4 300 000 Kč sestávající ze smluvní pokuty ve výši 1 500 000 Kč a úhrad za užívání nemovitostí žalovanou a původně žalovaným P. S. v době od listopadu 2007 do srpna 2013 ve výši 2 800 000 Kč, proti částce 2 475 000 Kč, kterou žalovaná a P. S. zaplatili na kupní cenu. Následně žalobkyně dotyčné nemovitosti prodala třetí osobě.
Odvolací soud výkladem dotyčných smluvních ujednání dospěl k závěru, že strany sjednaly smluvní pokutu pro případ zániku smlouvy, nikoliv k zajištění splnění smluvní povinnosti; takovou konstrukci shledal s ohledem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu nedovolenou a uzavřel, že žalobkyni právo na smluvní pokutu nevzniklo, když dotyčné ujednání nebylo - podle vůle stran - možno ani vyložit jako ujednání o odstupném nebo jiné formě utvrzení dluhu. Souhlasil se soudem prvního stupně, který smluvní ujednání týkající se úhrady za užívání nemovitostí v případě zániku smlouvy (žalobkyní uplatněný za období od listopadu 2007 do srpna 2013) vyložil tak, že tento nárok žalobkyni přísluší až po zániku smlouvy (tedy od 1. 4. 2013). Případný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitostí v době do zániku smlouvy shledal, s výjimkou části za období od 20. 7. 2013 do 31. 8. 2013, promlčeným. Konečně neshledal žalobu důvodnou i proto, že žalobkyně na svou pohledávku započetla částečnou úhradu kupní ceny ze strany kupujících (2 475 000 Kč), která však (při zohlednění výše uvedených závěrů) mnohonásobně pohledávku žalobkyně převyšuje, takže započtením došlo k jejímu zániku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně v podaném dovolání odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené judikatury (konkrétně závěrů uvedených v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 2239/2012, sp. zn. 33 Cdo 272/2020 a sp. zn. 33 Cdo 2493/2013) při řešení otázky, zda „ je platně ujednán závazek zaplatit smluvní pokutu v situaci, kdy tento závazek zajišťuje povinnost k zaplacení kupní ceny v situaci, kdy následkem nezaplacení kupní ceny do ujednaného termínu je jednak závazek zaplatit ujednanou pokutu, a jednak automatický zánik smlouvy “, neboť závěry týkající smluvní pokuty založil „ na nesprávném výkladu dosavadní judikatury “. Prosazuje, že „ s ohledem na způsob formulace “ se nejedná o smluvní pokutu za výkon práva, ale o sankci za porušení povinnosti žalovaných (zaplatit v úplnosti kupní cenu), která toliko přivodila zánik kupní smlouvy v důsledku rozvazovací podmínky.
Dále na přípustnost dovolání usuzuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, jež nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, zda „ je platně ujednána náhrada za užívání nemovitostí po celou dobu užívání v případě, že je ujednání o výši náhrady podmíněno odkládací podmínkou zániku kupní smlouvy pro nezaplacení zaviněné kupujícím “, kterou odvolací soud vyřešil nesprávně, dovodil-li, že se jedná o ujednání neplatné, a proto věc posoudil jako bezdůvodné obohacení. Podle dovolatelky jde o platně sjednanou odkládací podmínku ujednání o náhradě za užívání s tím, že jde o zcela jednoznačné (nepřipouštějící dvojí výklad) ujednání, které zákon „nezakazuje“, takže „ není důvod je posoudit jako neplatné ujednání “.
Dovolání není přípustné.
Ač je z argumentace (jíž prosazuje, že došlo ke sjednání smluvní pokuty k zajištění povinnosti zaplatit kupní cenu, a že byla sjednána povinnost k náhradě za užívání dotyčných nemovitostí za celou dobu jejich užívání) zřejmé, že se dovolatelka neztotožňuje s tím, jak odvolací soud dotyčná ujednání vyložil, odvolacímu soudu vytýká, že je posoudil jako ujednání neplatná, čemuž odpovídají k dovolacímu přezkumu předestřené formulace obou otázek („ zda je platně ujednán závazek či náhrada… “).
Na posouzení otázky (ne)platnosti ujednání týkajícího se náhrady za užívání dotyčných nemovitostí přitom není napadené rozhodnutí založeno, přičemž námitky týkající se správnosti výkladu (obou) dotyčných ujednání jsou skutkové povahy, neboť dovolatelka jejich prostřednictvím buduje (prosazuje) vlastní úsudek o tom, co si strany ve smlouvě sjednaly, prosazuje-li, že v prvním případě došlo ke sjednání smluvní pokuty k zajištění povinnosti zaplatit kupní cenu, a že (ve druhém případě) byla sjednána povinnost k náhradě za užívání dotyčných nemovitostí po celou dobu jejich užívání. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, který dovodil, že povinnost kupujících k úhradě za každý započatý měsíc užívání předmětu převodu (sjednaná v článku V. odst. 2 písm. b) kupní smlouvy) vzniká od okamžiku zániku smlouvy, nikoli před tímto zánikem, a že smluvní pokuta byla v článku V. odst. 2 písm. a) kupní smlouvy sjednána pro případ zániku platnosti smlouvy, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
K výkladu právního jednání (dříve právních úkonů) se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil tak, že „interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže … nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Pakliže je obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán“ (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2782/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4149/2008). Jazykové vyjádření dotčených ustanovení kupní smlouvy nevyvolává žádné pochybnosti o jejich výkladu; logickým, gramatickým ani systematickým výkladem nelze dospět k takové interpretaci, která by odůvodňovala nárok žalobkyně na smluvní pokutu za porušení smluvní povinnosti (uhradit kupní cenu) a nárok za užívání nemovitostí žalovanou i za dobu před zánikem kupní smlouvy. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud vyložil právní úkon v souladu s §35 odst. 2 obč. zák. a citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Navíc se dovolatelce nepodařilo zpochybnit závěr, na němž je rozsudek odvolacího soudu souběžně založen, že přiznání nároku na úhradu za užívání nemovitostí za období od listopadu 2007 do 31. 3. 2013 bránilo (kromě důvodně uplatněné námitky promlčení části tohoto nároku) též zjištění, že provedeným započtením došlo k jeho zániku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013). V projednávané věci odvolací soud potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, který byl založen na následujících závěrech: 1) smluvní pokuta sjednaná v čl. V. odst. 2 kupní smlouvy nezajišťuje a nesankcionuje porušení povinnosti, ale zánik kupní smlouvy, proto je neplatná a dotyčné ujednání nelze vyložit ani jako ujednání o odstupném nebo jinou formu utvrzení dluhu, 2) žalobkyně nemá nárok na úhradu za užívání nemovitostí za období od listopadu 2007 do zániku kupní smlouvy dne 31. 3. 2013 z důvodu, že náhradu za užívání nemovitostí sjednali účastníci od zániku smlouvy, 3) co se týče náhrady za užívání nemovitostí od 1. 4. 2013 do 31. 8. 2013, pak právo na náhradu za období od 1. 4. 2013 do 19. 7. 2013 je promlčeno, a 4) vzhledem k částce 2 475 000 Kč, kterou žalobkyni uhradili žalovaná a původní žalovaný P. S. a s ohledem na žalobkyní provedený zápočet pohledávek, částka 2 475 000 Kč mnohonásobně převyšuje pohledávku žalobkyně z titulu náhrady za užívání nemovitostí za období od 1. 4. 2013 a v tomto rozsahu tak tato pohledávka zanikla započtením.
Otázku práva na smluvní pokutu odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž institut smluvní pokuty zakotvený v ustanovení §544 a §545 obč. zák. je jedním z právních prostředků zajištění závazků, jehož účelem je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Smluvní pokuta je tedy peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svou smluvní povinnost, a to bez ohledu na to, zda porušením povinnosti vznikla věřiteli škoda. Pokutu lze dohodnout jak pro případ nesplnění vůbec, tak pro případ porušení jakékoliv jiné smluvní povinnosti. Ustanovení §544 odst. l obč. zák., jež je kogentní povahy, tedy umožňuje sjednání smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti ze smlouvy vyplývající. Odstoupení od smlouvy, ať již ze zákona nebo na základě ujednání účastníků (§48 odst. 1 obč. zák.), bez zřetele na to, zda k odstoupení dojde jednostranným úkonem nebo na základě dohody účastníků, nemůže být porušením smluvní povinnosti, nýbrž jde o výkon práva. To platí i tehdy, odstoupil-li účastník od smlouvy proto, že druhá strana porušila povinnost plynoucí ze smlouvy. Již v rozsudku ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, Nejvyšší soud posuzoval případ, kdy vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu byl podle smlouvy kumulativně vázán jak na porušení smluvní povinnosti jedné ze smluvních stran, tak na následné odstoupení od smlouvy druhou smluvní stranou, a dovodil, že nárok na smluvní pokutu v takovém případě nevznikl, neboť měl (a mohl) vzniknout až po zániku závazku v důsledku odstoupení od smlouvy, přičemž odstoupení od smlouvy má podle §48 odst. 2 obč. zák. ten následek, že se smlouva od počátku ruší a zanikají z ní vyplývající práva a povinnosti. Navázal tím na svou dosavadní judikaturu reprezentovanou např. rozsudkem ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96 (srov. také rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2577/98, ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 771/2001, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 33 Odo 111/2004, ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 813/2002, ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 815/2007, ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3362/2008, ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 234/2010, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 3455/2009, a ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1216/2010). Na totožných závěrech stojí i usnesení sp. zn. 33 Cdo 2493/2013, na něž odkazuje žalobkyně.
V projednávané věci článek V odst. 2 písm a) kupní smlouvy povinnost k zaplacení smluvní pokuty 1 500 000 Kč vázal na zánik platnosti kupní smlouvy (byť ten byl následkem porušení povinnosti kupujících zaplatit ve sjednané lhůtě doplatek kupní ceny). V důsledku porušení smluvní povinnosti nevznikla povinnost zaplatit smluvní pokutu, neboť - jak vyplývá z doslovného textu článku V odst. 2 písm. a) kupní smlouvy - tato povinnost byla spojena se zánikem kupní smlouvy. Odtud vyplývá správnost závěru odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v článku V odst. 2 písm. a) kupní smlouvy je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem.
Poukaz žalobkyně na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2239/2012, sp. zn. 33 Cdo 272/2020, není pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz přiléhavý.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. 1. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu