ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3597.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3597/2022-399
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Mgr. Františka Bureše , insolvenčního správce dlužnice DLC s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Roudné 102 (identifikační číslo osoby 280 89 341), se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2, proti žalované H. O. , bytem XY, zastoupené JUDr. Jiřím Trnkou, Ph. D., advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha 1807/14, o zaplacení 10 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 274/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 4. 2022, č. j. 7 Co 208/2022-346, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 6. 2012, č. j. KSCB 25 INS 2531/2012 - A – 18, zjistil úpadek dlužnice DLC s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Roudné 102 (identifikační číslo osoby 280 89 341), na její majetek prohlásil konkurz a insolvenčním správcem dlužnice ustanovil Ing. Pavla Vlčka, kterého posléze usnesením ze dne 5. 9. 2018, č. j. KSCB 25 INS 2531-2012 – B – 152, z funkce odvolal a novým insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Františka Bureše.
Žalobou podanou dne 16. 9. 2019 se Mgr. František Bureš jako insolvenční správce dlužnice DLC s. r. o. domáhal po žalované a obchodní společnosti TEKEN a. s. , se sídlem v Českých Budějovicích, Novohradská 747/19 (identifikační číslo osoby 281 09 341), zaplacení 10 900 000 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná uzavřela s L. K. 1. 12. 2009 smlouvu o půjčce, na základě níž obdržela půjčku ve výši 10 900 000 Kč, kterou se zavázala vrátit nejpozději 31. 12. 2016. Smlouvou ze dne 5. 1. 2012 postoupil L. K. svou pohledávku za žalovanou dlužnici DLC s. r. o. Obchodní společnost TEKEN a. s. (původně druhá žalovaná) přistoupila k předmětnému dluhu žalované dohodou o přistoupení k dluhu ze dne 30. 8. 2017; v ní se zavázala splnit dluh žalované ze smlouvy o půjčce ve výši 10 900 000 Kč. Ačkoli doba splatnosti uplynula, dlužná částka nebyla dlužnici (tj. DLC s. r. o.) uhrazena.
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 8. 2021, č. j. 15 C 274/2019-220, uložil žalované a TEKEN a. s. povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci rozsudku 10 900 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 1. 1. 2017 do zaplacení; současně jim uložil povinnost uhradit do 3 dnů od právní moci rozsudku společně a nerozdílně žalobci náklady řízení ve výši 99 967 Kč k rukám jeho právního zástupce a státu na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích soudní poplatek ve výši 545 000 Kč. Vyšel ze zjištění, že L. K. a žalovaná uzavřeli dne 1. 12. 2009 smlouvu o půjčce; předmět půjčky předal žalované v hotovosti před podpisem smlouvy o půjčce. Dne 5. 1. 2012 postoupil L. K. svou pohledávku za žalovanou obchodní společnosti DLC s. r. o. Žalovaná v srpnu 2017 kontaktovala Ing. Pavla Vlčka, jemuž tvrdila, že dluží obchodní společnosti DLC s. r. o. částku 10 900 000 Kč, a protože tyto peníze nemá, nabídla mu úhradu formou převodu dvou závodů a poté započetla své pohledávky z titulu prodeje podniku oproti svému závazku z předmětné smlouvy o půjčce. Dne 30. 8. 2017 uzavřeli TEKEN a. s. (prodávající) a Ing. Pavel Vlček jako insolvenční správce dlužnice DLC s. r. o. (kupující) smlouvu o koupi závodu (tj. obchodního podílu ve výši 100 % v obchodní společnosti DANABE s.r.o. a 100% akcií v obchodní společnosti Hotel Vyšehrad); současně TEKEN a. s. přistoupila k závazku žalované zaplatit do 31. 12. 2016 insolvenční dlužnici (DLC s. r. o.) dluh ve výši 10 900 000 Kč; závazek kupujícího uhradit kupní cenu za převod závodu měl zaniknout započtením vzájemných pohledávek. Podáním došlým soudu dne 12. 3. 2020 namítl žalobce neplatnost dohody o započtení ze dne 30. 8. 2017; soud posoudil námitku jako včasnou a důvodnou. Druhý (jednostranný) zápočet, který byl žalobci doručen dne 21. 4. 2021, učinila TEKEN a. s. „pro případ, že by byla platná smlouva o prodeji závodu, avšak neplatná by byla dohoda o započtení“ ; zamýšlela tím „ postavit najisto otázku zaplacení kupní ceny ze smlouvy“ , a proto započetla svou pohledávku ve výši 10 900 000 Kč z titulu neuhrazené kupní ceny ze smlouvy o prodeji závodu proti dluhu ve výši 10 900 000 Kč s tvrzeným účinkem k okamžiku, kdy se obě pohledávky staly způsobilými k započtení, tj. ke dni uzavření smlouvy. Odvolací soud posoudil tento zápočet jako absolutně neplatný pro rozpor s ustanovením §140 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), podle něhož je započtení vzájemných pohledávek dlužníka a věřitele po rozhodnutí o úpadku přípustné, jestliže zákonné podmínky byly splněny před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku (odst. 2) a podle §140 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona není započtení přípustné, jestliže se věřitel ohledně své započitatelné pohledávky nestal přihlášeným věřitelem. Jelikož žalovaná takovou svou pohledávku ve lhůtě stanovené v usnesení o úpadku nepřihlásila a přihlásit nemohla, soud uzavřel, že obě započtení jsou neplatná a tudíž neúčinná. Žalobu proto shledal zcela důvodnou, včetně nároku na zaplacení zákonných úroků z prodlení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 4. 2022, č. j. 7 Co 208/2022-346, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ve vztahu k žalované potvrdil a ve vztahu k TEKEN a. s. (tehdy druhé žalované) změnil tak, že žalobu zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalobce. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že L. K. podle smlouvy o půjčce z 1. 12. 2009 poskytl žalované půjčku 10 900 000 Kč, kterou jí předal v hotovosti před podpisem smlouvy; žalovaná se zavázala půjčku vrátit do 31. 12. 2016. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 5. 1. 2012 postoupil L. K. svou pohledávku z půjčky ve výši 10 900 000 Kč podle §524 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, obchodní společnosti DLC s. r. o. Odvolací soud přisvědčil závěru, že pohledávka za žalovanou z titulu smlouvy o půjčce nezanikla započtením oproti pohledávce z titulu dohody uzavřené 30. 8. 2017 mezi Ing. Vlčkem, insolvenčním správcem DLC s. r. o. a TEKEN a.s., neboť dohoda o započtení vzájemných závazků z 30. 8. 2017 je absolutně neplatná pro rozpor s §140 odst. 2 insolvenčního zákona; před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku (tj. před 7. 6. 2012) totiž nebyly splněny zákonné podmínky pro započtení. Započtení je rovněž v rozporu s §140 odst. 3 písm. a) insolvenčního zákona, neboť TEKEN a. s. nebyla přihlášeným věřitelem. Jako absolutně neplatný ze shodných důvodů posoudil odvolací soud také jednostranný zápočet z 21. 4. 2021 podepsaný žalovanou za TEKEN a. s. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud ztotožnil s tím, že dne 30. 8. 2017 byl uzavřen komplex smluv (šlo o tři právní jednání směřující k jedinému cíli), a dohodu o zápočtu uzavřenou mezi insolvenčním správcem a obchodní společností TEKEN a.s., kterou zastupovala žalovaná, posoudil jako absolutně neplatnou, shledal neplatným i přistoupení TEKEN a. s. k závazku žalované, včetně smlouvy o koupi závodu. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že TEKEN a. s. platně nepřistoupila k závazku žalované; proto je ze smlouvy o půjčce nadále zavázána pouze žalovaná a žaloba je důvodná pouze vůči ní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, a ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007) při posouzení, zda lze z posuzované smlouvy o půjčce (poměřované zákonem č. 40/1964 Sb.) obsahující ujednání o předání půjčky před podpisem smlouvy dovodit vznik právního vztahu z půjčky, která je reálným kontraktem. Pochybení odvolacího soudu shledává v tom, že na předání půjčky (jako základního předpokladu vzniku právního vztahu z půjčky) usoudil pouze z obligačních ujednáních smluvních dokumentů bez prokázání skutečné tradice finančních prostředků.
Žalobce se k dovolání vyjádřil a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem (nyní) posouzena jinak; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je formulace konkrétní otázky hmotného nebo procesního, která má být podrobena dovolacímu přezkumu. Tuto otázku je povinen vymezit výhradně dovolatel a dovolací soud je takovým vymezením vázán; vždy musí jít o právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Žalovaná přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázky hmotného práva, dovodil-li z písemné smlouvy o půjčce obsahující formulaci, že půjčovaný obnos byl vypůjčiteli předán před podpisem smlouvy, závěr o vzniku právního vztahu z půjčky; judikaturní závěry, od nichž se měl odvolací soud konkrétně odchýlit, však v dovolání neformuluje. Namítá-li (ryze obecně) rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, pomíjí, že závěry v citovaném rozhodnutí dovozené dopadají především na jinou skutkovou situaci, kdy šlo o bezhotovostní převod předmětu půjčky – peněz. V obecných otázkách je napadené rozhodnutí odvolacího soudu s tímto rozhodnutím, v němž Nejvyšší soud konstatuje, že smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsenzuální) povahu, takže vznik půjčky předpokládá nejen dohodu stran, ale i skutečné odevzdání předmětu půjčky, a uzavírá, že k odevzdání předmětu půjčky (peněz) nemusí nutně dojít pouze v době uzavření smlouvy o půjčce, ale může se uskutečnit i bezhotovostním převodem na účet dlužníka a nelze ani vyloučit, aby si smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníkovi předány z jiného důvodu, a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky, zcela v souladu. V rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007, který žalovaná v dovolání rovněž zmiňuje s tvrzením, že závěry v něm dovozené nebyly odvolacím soudem respektovány, se Nejvyšší soud zabýval rozložením důkazního břemene mezi strany sporu o plnění ze smlouvy o půjčce. Uzavřel, že důkazní břemeno ohledně tvrzení, že byla uzavřena smlouva o půjčce a že podle ní bylo dlužníkovi plněno, spočívá na věřiteli, zatímco důkazní břemeno ohledně existence právní skutečnosti, která měla za následek zánik dluhu, leží na dlužníkovi, věnoval se otázce, koho tíží důkazní povinnost a břemeno důkazní tehdy, je-li popřena pravost, resp. správnost soukromé listiny, na základě které mělo dojít ke vzniku závazku. I zde platí, že v obecné rovině je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu se závěry tohoto rozhodnutí v souladu, a že v něm poměřované dělení důkazního břemene mezi strany sporu v případě popření pravosti, resp. správnosti soukromé listiny, dopadá na situaci skutkově odlišnou.
V jakém směru (z hlediska jaké konkrétní právní otázky) se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, se spolehlivě nepodává ani z obsahu dovolání. Z formulace, že „odvolací soud dovozuje poskytnutí částky půjčky /jako základního předpokladu vzniku právního vztahu z půjčky/ pouze z obligačních ustanovení /různých smluvních dokumentů/ bez prokázání skutečné tradice finančních prostředků“, je navíc zřejmé, že dovolatelka sice usiluje o formulaci právní otázky, ve skutečnosti však uplatňuje námitky skutkové, resp. ohrazuje se proti výsledkům provedeného dokazování (pochybuje, zda v řízení bylo dostatečně prokázáno předání půjčeného finančního obnosu). Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel, však v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Stejně tak přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit výtky, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže neprovedl dokazování v potřebném rozsahu. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014); o takový případ se nejedná.
Shrnuto, dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, neslouží ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu, nebo k revizi hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, nebo ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu