ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3645.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3645/2022-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce P. Z. , se sídlem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, budova P 9 81, proti žalovaným 1) P. N. a 2) J. R., oběma bytem XY, zastoupeným Mgr. Miroslavem Pyskatým, advokátem se sídlem v Řečanech nad Labem, 1. máje 145, o 99 039 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 115 C 38/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 10. 2021, č. j. 115 C 38/2019-164, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 7. 2022, č. j. 27 Co 62/2022-201, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 10. 2021, č. j. 115 C 38/2019-164, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 7. 2022, č. j. 27 Co 62/2022-201, se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Miroslava Pyskatého, advokáta.
IV. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 10. 2021, č. j. 115 C 38/2019-164, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení 99 039 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši za dobu od 22. 3. 2019 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále „odvolací soud)“ rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. 27 Co 62/2022-201, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba proti první žalované, zrušil ho ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba proti druhému žalovanému a ve výrocích od něho odvozených, přičemž věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve výroku, jímž soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou, odvolací soud změnil rozsudek tak, že žalobci uložil povinnost nahradit první žalované náklady ve výši 49 072,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce. Současně žalovaného zavázal, aby první žalované nahradil náklady odvolacího řízení ve výši 9 962,90 Kč.
Proti rozsudku, jímž soud prvního stupně rozhodl vůči první žalované a proti rozsudku, jímž ve vztahu mezi ním a první žalovanou rozhodl odvolací soud, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost „ opírá o ustanovení §237 o. s. ř.“ a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Vytýká soudům, že rozhodly o pasivní legitimaci žalované v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku, které se týkají uzavření smlouvy a osob, které smlouvu uzavírají. Nesouhlasí se závěrem soudů, že objednatelem prací byl toliko žalovaný.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolatel v něm nezpochybnil právní posouzení věci, nýbrž požaduje přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. §104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů a soud, který je funkčně příslušný k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů, proto řízení o dovolání žalobce směřujícímu proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. 10. 2021, č. j. 115 C 38/2019-164, podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, ze dne 26. 10 2011, sp. zn. 20 Cdo 3313/2011, nebo ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4856/2016).
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. 7. 2022, č. j. 27 Co 62/2022-201, není přípustné.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Není úkolem dovolacího soudu z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti v něm dovozených závěrů, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a o. s. ř. ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, uznal, že se nejedná o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup, požaduje-li Nejvyšší soud po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání; bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání mu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání. Opačný postup by totiž představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017, nebo ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 6092/2017).
Dovolání uvedené postuláty nesplňuje. Dovolatel v něm sice prosazuje, že soudy nesprávně posoudily věcnou legitimaci žalované , avšak nespecifikuje, které ze čtyř kritérií přípustnosti stanovených v §237 o. s. ř. má v tomto směru za naplněné. V čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze dovodit ani z obsahu tohoto podání, neboť jeho podstatu tvoří kritika skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely, a nesouhlas s hodnocením provedených důkazů z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Sluší se připomenout, že takové výhrady ani nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř.
Absence údaje o tom, v čem podle dovolatele spočívá splnění předpokladů přípustnosti jeho dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výroky o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněny (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu