ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.48.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 48/2023-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce L. H. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Miroslavem Němcem, advokátem se sídlem v Plzni, Borská 588/13, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Spálená 75/16 (identifikační číslo osoby 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o 58 794 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 21/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022, č. j. 21 Co 171/2022-53, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 549,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL. M., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 58 794 Kč z titulu odkupného po zániku smlouvy o investičním životním pojištění, resp. vydání bezdůvodného obohacení.
Rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. 21 Co 171/2022-53, Městský soud v Praze (odvolací soud) potvrdil rozsudek ze dne 17. 2. 2022, č. j. 21 C 21/2021-25, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zamítl žalobu o zaplacení 58 794 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 25. 1. 2018 do zaplacení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13 648,80 Kč; zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 29. 11. 2012 uzavřeli účastníci smlouvu o investičním životním pojištění PROFI Invest s počátkem pojištění 1. 12. 2012 na pojistnou dobu 43 let; žalobce běžné pojistné platil měsíčně (naposledy dne 15. 12. 2017). Dne 19. 3. 2017 zmocnil žalobce M. N. k zastupování ve věci neplatnosti pojistné smlouvy a vrácení bezdůvodného bohacení nebo náhrady škody vzniklé v důsledku uzavření této smlouvy a následně dne 19. 12. 2017 zahájil řízení před finančním arbitrem, v němž se domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 106 000 Kč s příslušenstvím z důvodu neplatnosti pojistné smlouvy. Dopisem ze dne 22. 1. 2018 žalovaná žalobce informovala o ukončení pojištění a zaslání odkupného ve výši 7 777 Kč. Finanční arbitr dne 28. 1. 2019 vydal nález, kterým určil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 6 794 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu návrh žalobce zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit sankci dle §17a zákona o finančním arbitrovi ve výši 15 000 Kč; po vydání nálezu vzal žalobce návrh na zahájení řízení zpět a usnesením ze dne 31. 5. 2019 finanční arbitr nález zrušil a řízení zastavil. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že pojistná smlouva je (absolutně) neplatná, protože neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění (konkrétní výše rizikového pojistného nebyla ve smlouvě ujednána a nelze ji zjistit ani z doplňkových pojistných podmínek či jiných smluvních dokumentů) a dovodil, že právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které představují jím uhrazené platby pojistného, je promlčeno. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který vázal počátek subjektivní promlčecí doby již ke dni uzavření pojistné smlouvy, odvolací soud s podporou závěrů dovozených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21 dovodil, že rozhodující pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je, aby účastník věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor pojišťovna bezdůvodně obohatila, resp. aby přinejmenším tušil, že se smlouvou je něco v nepořádku. V posuzovaném případě žalobce nabyl vědomost o bezdůvodném obohacení nejpozději dnem 19. 12. 2017, kterým je datován jeho návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem; nejpozději k tomuto okamžiku byly žalobci známy okolnosti, z nichž lze na bezdůvodné obohacení usoudit, neboť v něm namítal neplatnost pojistné smlouvy a domáhal se na žalované vrácení plnění, které na jejím základě přijala. Subjektivní dvouletá promlčecí doba skončila nejpozději dne 19. 12. 2019 a žaloba byla podána dne 21. 1. 2021, tedy až po jejím uplynutí. Pro úplnost odvolací soud dodal, že ke dni podání žaloby uplynula i objektivní tříletá promlčecí doba podle §107 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) od data poslední úhrady, tj. od 15. 12. 2017. Námitku promlčení, kterou v průběhu řízení žalovaná uplatnila, neshledal v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že při posouzení okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby jeho práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i od rozhodovací praxe Ústavního soudu. V dovolání formuluje především otázku, zda v posuzovaném případě bylo na místě počátek subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy vázat k okamžiku, kdy mu jeho právní zástupce (advokát) sdělil, že pojistná smlouva, kterou účastníci uzavřeli, vykazuje právní vady, pro které může být posouzena jako neplatná (konkrétně se tak podle tvrzení žalobce stalo dne 19. 3. 2017), případně k okamžiku podání návrhu na zahájení řízení o určení neplatnosti smlouvy o životním pojištění a vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Prosazuje, že vědomost o neplatnosti smlouvy nelze dovozovat z pouhé pochybnosti, nýbrž až z jistoty, kterou získal teprve pravomocným rozhodnutím soudu, a je přesvědčen, že odvolací soud tuto otázku vyřešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i s nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Akcentuje, že i poté, co pojistnou smlouvu konzultoval s advokátem, nadále hradil běžné pojistné a pojistnou smlouvu pak vypověděl v souladu s pojistnými podmínkami, tedy způsobem, jako by byla platně uzavřena, a že žalovaná se po celou dobu trvání pojištění chovala tak, jako by pojistná smlouva byla platná, přijímala platby běžného pojistného, akceptovala výpověď pojistné smlouvy, vyplatila mu odkupné ve výši 7.777 Kč a pro daňové účely mu zaslala potvrzení o zaplaceném pojistném za soukromé životní pojištění vystavené ke dni 5. 1. 2018; neplatnost pojistné smlouvy odmítla již ve svém vyjádření k předžalobní výzvě ze dne 6. 6. 2017 a trvala na tom, že pojistná smlouva byla uzavřena platně. Argumentaci, že názor třetí osoby, byť právně vzdělané, není pro vědomost oprávněné osoby o bezdůvodném obohacení relevantní, dovolatel podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Cdo 306/2005. Dovolatel je rovněž přesvědčen, že neurčitá ujednání týkající se rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů způsobující neplatnost pojistné smlouvy jsou zneužívajícími ujednáními ve smyslu čl. 3 směrnice Rady 93/13/EHS a že nelze přiznat právní ochranu jednání žalované, jestliže výsledek smluvních ujednání, které byly kvalifikovány jako absolutně neplatné, je výrazně v jeho neprospěch coby spotřebitele a je zjevně nespravedlivý. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje v tomto směru za nekonformní s evropským právem a s rozhodovací praxí SDEU (konkrétně s rozsudkem SDEU ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. C-485/19). Dovolací důvod nesprávného právního posouzení dovolatel vyjádřil v rámci rozsáhlé polemiky se závěry přijatými soudy obou stupňů. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání podrobně vyjádřila a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §107 odst. 1 obč. zák., právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Soudní praxe je ustálena v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne.
To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo zprostředkovaně o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá.
Žalobce sice zpochybnil právní závěr odvolacího soudu, že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť marně uplynula subjektivní promlčecí lhůta stanovená v §107 obč. zák., učinil tak ale na podkladě vlastní skutkové verze. Oproti odvolacímu soudu, který vzal za prokázané, že vědomost žalobce o neplatnosti pojistné smlouvy se podává z návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem datovaného dnem 19. 12. 2017, žalobce prosazuje, že z obsahu citovaného podání lze dovodit pouze, že si nebyl jist, že smlouva je v pořádku, nikoli vědomost o její neplatnosti. Na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů dovolatel předkládá vlastní verzi o tom, zda znal skutečnosti, z nichž mohl usoudit na neplatnost pojistné smlouvy. Skutkový základ sporu však nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Irelevantní jsou proto odkazy dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21.
K otázce aplikace rozsudku SDEU ve věci C-485/19 na věc skutkově i právně obdobnou se vyslovil i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1984/22, dovodil, že „ závěry citovaného rozsudku SDEU, v němž SDEU odpovídal na předběžné otázky tehdy předkládajícího soudu Slovenské republiky související se zneužívajícími ustanoveními ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi, nejsou pro projednávanou věc použitelné. SDEU v tomto rozsudku rekapituloval, že předběžnou otázku předkládající soud řešil spor, kdy se spotřebitel - posléze žalobce - až po splacení jemu poskytnutého úvěru dozvěděl, že i v jeho úvěrové smlouvě se vyskytují ustanovení, která jsou nově posuzována jako zneužívající. Závěr o existenci zneužívajícího ustanovení ve smlouvě o spotřebitelském úvěru poskytnutého nebankovní společností však nelze bez dalšího přenášet na stěžovatelovu věc, neboť k takovému závěru - tedy k existenci zneužívajícího ustanovení - nedochází ani Česká národní banka ve stěžovatelem odkazovaném úředním sdělení. I Ústavní soud přitom ve své judikatuře opakovaně řeší spory plynoucí z úvěrových smluv uzavřených mezi spotřebitelem a nebankovní úvěrující společností [srov. k tomu např. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 1536/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz ]. I tato judikatura se dlouhodobě vyvíjela (a s ohledem na nález sp. zn. III. ÚS 1536/21 lze usuzovat, že se stále vyvíjí), přičemž Ústavní soud zdůrazňoval neblahý celospolečenský dopad praxe vedoucí k tomu, že se řada spotřebitelů kvůli nevyváženým úvěrovým smlouvám (zjevně obsahujícím zneužívající ustanovení, jak je zmiňuje i rozsudek C 485/19) dostala do neřešitelné finanční a sociální situace, z níž se často nedokázala vymanit. Lze sice uznat, že vedlejší účastnice způsobila stěžovateli finanční ztrátu v tom, že kdyby byl o všech parametrech pojistné smlouvy správně informován, patrně by k jejímu uzavření nepřistoupil a své prostředky by zhodnotil jinak. Z povahy životního pojištění nelze usuzovat na přesnou výši ztráty, která by stěžovateli vznikla, kdyby ve smluvním vztahu setrval, jak původně předpokládal. “ Podle Ústavního soudu je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu. I proto na danou věc závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr, neaplikoval.
K argumentaci, že nelze přiznat právní ochranu jednání žalované v případě, kdy výsledek smluvních ujednání je výrazně v neprospěch spotřebitele (resp. k výtce, že měla být aplikována tzv. zásada efektivity), se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 499/2023, ve skutkově i právně obdobné věci. Akcentoval, že je třeba odlišit soudní přezkum naplnění (obecných) požadavků na platnost právního úkonu (smlouvy), typicky právě z hlediska jeho určitosti, která představuje kvalitu jeho obsahu (jednajícím se nepodařilo jednoznačným způsobem stanovit obsah vůle, přičemž tuto se nepodařilo překlenout ani za použití výkladových pravidel), od obsahové kontroly ujednání ve smlouvě (testu přiměřenosti) – tedy zda konkrétní (platná) ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry (přiměřenosti) znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Vada ujednání spočívající v chybějícím obsahu vůle jednajících, jejímž následkem je neplatnost smlouvy, možnost zkoumání jeho přiměřenosti neumožňuje. Systém ochrany zavedený směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů (dále jen „směrnice“), vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah, a je založen na mechanismu přezkumu každé smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána, za účelem posouzení případného zneužívajícího charakteru (srov. rozsudky SDEU ze dne 26. 10. 2006, E.M.M.C. proti Centro Móvil Milenium SL, C-168/05, a ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM Zrt proti E.S.G., C-243/08, a ze dne 6. 10. 2009, Asturcom Telecomunicaciones SL proti C.R.N., C-40/08). Je založen na mechanismu přezkumu každé smluvní klauzule, která nebyla individuálně sjednána, za účelem posouzení případného zneužívajícího charakteru. S ohledem na takové nerovné postavení ukládá čl. 6 odst. 1 směrnice členským státům, aby stanovily, že zneužívající klauzule „nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazné“. Jak vyplývá z ustálené judikatury SDEU, jedná se o kogentní ustanovení, které směřuje k nahrazení formální rovnováhy, kterou smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, rovnováhou skutečnou, která může obnovit rovnost mezi těmito smluvními stranami (viz výše uvedené rozsudky SDEU ve věcech C-168/05 a C-40/08, a dále např. rozsudek ze dne 9. 11. 2010, VB Pénzügyi Lízing Zrt. Proti F.Sch., C-137/08). Cílem sledovaným zákonodárcem Unie v rámci směrnice je nastolit rovnováhu mezi smluvními stranami a zároveň v zásadě ponechat smlouvu jako celek v platnosti, nikoli zrušit všechny smlouvy, které obsahují zneužívající klauzule. Požadavek účinné soudní ochrany spočívající v povinnosti členských států zajistit účinnost práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, platí zejména pro procesní podmínky soudních řízení založených na takových právech.
Ustálená judikatura SDEU aplikuje zásadu efektivity (účinné soudní ochrany) v případech, kdy spotřebitelé uplatňují práva přímo vyplývající z unijního práva. SDEU zdůraznil, že pravidlo týkající se námitky promlčení není samo o sobě v rozporu se zásadou efektivity, pokud jeho použití v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných zejména směrnicí 93/13 a směrnicí 2008/48. Soudní dvůr totiž uznal, že ochrana spotřebitele nemá absolutní povahu a že stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s unijním právem (viz rozsudky ze dne 9. 7. 2020, Raiffeisen Bank SA proti J.B. a BRD Groupe Société Générale SA proti K.C., C-698/18 a C-699/18, a ze dne 16. 7. 2020, C.Y. proti Caixabank SA a L.G, P.K. proti Banco Bilbao Vizcaya Argentaria SA, C-224/19 a C-259/19). Článek 6 odst. 1 a článek 7 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání vnitrostátní právní úpravě, která sice stanoví nepromlčitelnost práva podat žalobu na určení neplatnosti zneužívajícího ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, avšak pro právo podat žalobu směřující k uplatnění restitučních účinků tohoto určení neplatnosti stanoví promlčecí lhůtu, s výhradou, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (v tomto smyslu viz citovaný rozsudek SDEU ve věcech C-698/18 a C-699/18, a rozsudek SDEU ve věcech C-224/19 a C-259/19).
Z výše uvedeného je zřejmé, že aplikace uvedené zásady se bude týkat především sporů, jejichž předmětem je přímý nárok spotřebitele vyplývající z porušení unijního práva (typicky jde o nároky vyplývající ze zneužívajících ujednání). V projednávané věci však o takovou situaci nejde. Jde o nárok ze smlouvy kombinující prvky investiční s pojištěním uzavřené se subjektem podléhajícím orgánu dohledu (Česká národní banka), přičemž ani soud, ani orgán dohledu žádný závěr o tom, že by uzavřená smlouva obsahovala zneužívající ujednání, neučinily. Neplatnost smlouvy byla důsledkem vady některých ujednání, nikoliv důsledkem porušení unijních pravidel, které spočívá v použití zneužívajících ujednání. Žalobcův nárok není důsledkem porušení jeho práv garantovaných unijním právem, ale jde o nárok vyplývající z porušení obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv. Nejde tudíž o případ, kdy spotřebitel dotyčný nárok nevymáhal proto, že nebyl schopen sám posoudit, zda má dotyčné smluvní ujednání zneužívající charakter, nebo že nevěděl o jeho zneužívající povaze, kdy je podle výše citovaných judikatorních závěrů nezbytné zohlednit nerovné postavení, v němž se nacházejí spotřebitelé vůči prodávajícím nebo poskytovatelům z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, a okolnost, že je možné, že spotřebitelé neznají, nebo si neuvědomují rozsah svých práv vyplývajících z unijního práva. Jinak řečeno není odůvodněn závěr, že nutnost uplatnění nároku žalobcem včas může nadměrně ztěžovat výkon práv, která mu přiznává unijní úprava, a že dotyčná úprava týkající se promlčení porušuje zásadu efektivity.
Protože důvod neplatnosti posuzované pojistné smlouvy spočívá v absenci určitého ujednání (ve smyslu §37 obč. zák. jde o vadu projevu, spočívající v tom, že určité ujednání, jež má přímý dopad na celou smlouvu, ve smlouvě obsaženo není), pak takové (chybějící, neexistující) ujednání logicky vzato nelze podrobit přezkumu z hlediska jeho přiměřenosti podle §56 odst. 1 obč. zák. (zda nejde o jednání, jež v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran).
Dovolací soud proto uzavírá, že v projednávané věci nejde o případ, kdy směrnice musí být vykládána tak, že brání použití vnitrostátní právní úpravy týkající se promlčení.
Ve vztahu k otázce „ zda lze přiznat právní ochranu jednání žalované v případě, kdy výsledek smluvního jednání, které bylo kvalifikováno jako absolutně neplatné pro vadu smluvní dokumentace připravené žalovanou, je výrazně v neprospěch dovolatele (spotřebitele) a zjevně nespravedlivý “ dovolatel neuvádí, od jaké judikatury se měl odvolací soud odchýlit (nevylíčil řádně přípustnost dovolání). Pouze požaduje, aby dovolací soud pro případ, že přisvědčí závěru o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v subjektivní promlčecí době, nepřiznal jednání žalované právní ochranu a neakceptoval její námitku promlčení. V této souvislosti pouze pro úplnost odkazuje dovolací soud na rozsáhlou judikaturu, v níž se vyjadřuje k námitce promlčení v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018, nebo ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019).
Žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy také proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí, ve vztahu k nim však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu