ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.715.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 715/2022-312
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně GEOX S.P.A. , se sídlem Montebelluna TV, Via Feltrina Centro 16, Italská republika, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem Praha 1, Klimentská 1207/10, proti žalované České spořitelně, a.s. , se sídlem Praha 4, Olbrachtova 1929/62 (identifikační číslo osoby 45244782), zastoupené JUDr. Ladislavem Smejkalem, advokátem se sídlem Praha 1, V Celnici 1034/6, o 1 340 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 69/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2021, č. j. 12 Co 150/2021-250, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 69.357 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Roberta Klenky, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vyplacení plnění ve výši 1 340 000 EUR z akreditivu otevřeného žalovanou ve prospěch žalobkyně (oprávněné z akreditivu) na základě smlouvy o otevírání akreditivů, uzavřené mezi společností X – TRADING s. r. o. a žalovanou.
Dne 26. 10. 2018 bylo vyhláškou Městského soudu v Praze č. j. MSPH 88 INS 17419/2018-A-3, zahájeno insolvenční řízení společnosti X – TRADING, následně byl (dne 4. 3. 2019) zjištěn její úpadek a na její majetek byl prohlášen konkurz (dne 10. 6. 2019). Usnesením ze dne 7. 11. 2018, č. j. 10 Nc 1037/2018-23, Obvodní soud pro Prahu 4 (na návrh podaný předběžným insolvenčním správcem dne 5. 11. 2018) uložil žalobkyni povinnost zdržet se požadování plnění vyplývajícího z akreditivu a žalované povinnost zdržet se výplaty plnění ze závazku vyplývajícího z akreditivu; účinky předběžného opatření zanikly dne 17. 12. 2019 (v důsledku právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2019, č. j. 25 Co 260/2019-161, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 2019, č. j. 55 C 332/2018-104, o zamítnutí žaloby insolvenčního správce ve věci samé; dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 12. 2021, č. j. 29 Cdo 897/2020-241, odmítl).
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 2. 2021, č. j. 38 C 69/2020-164, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 340 000 EUR spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 8. 11. 2018 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Poté, co se vypořádal s otázkou pravomoci českých soudů podle čl. 4 odst. 1 a čl. 5 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, zjistil, že společnost X – TRADING s. r. o. uzavřela dne 29. 6. 2011 s žalovanou smlouvu o otevírání akreditivů č. OAL/906/11/LCD, ve znění pozdějších dodatků. Na základě příkazu X – TRADING s. r. o. ze dne 11. 7. 2011 žalovaná vystavila akreditiv č. 72011070000247 LCI ve prospěch žalobkyně jakožto oprávněné z akreditivu, ve kterém se zavázala žalobkyni vyplatit peněžní prostředky do výše 1 340 000 EUR po předložení datované a podepsané žádosti o vyplacení akreditivu a kopie částečně nebo plně neuhrazené faktury nebo vrubopisu vystaveného žalobkyní nebo společností GEOX Hungary (dále jen jako „Akreditiv“). Žalobkyně prostřednictvím banky žalované (UniCredit S.p.A.) uplatnila dne 29. 10. 2018 u žalované žádost o vyplacení akreditivu do 7. 11. 2018, obsahující specifikaci požadované částky, prohlášení, že X – TRADING nesplnila své platební povinnosti ze smluv uzavřených s GEOX Hungary a fakturu na částku 1 340 000 EUR, resp. kopie jednotlivých neuhrazených faktur vystavených žalobkyní k úhradě společnosti X – TRADING. Žalovaná odmítla akreditiv žalobkyni opakovaně poskytnout (6. 11. 2018, 8. 11. 2018 a 17. 12. 2019) a žalobkyni nic nezaplatila s odůvodněním, že předložená faktura nemá požadované náležitosti a z důvodu podezření žalované na spáchání podvodu spočívajícího „ve vyvedení činnosti ze společnosti X – TRADING“, o němž měla žalobkyně „minimálně vědět“ . Soud prvního stupně skutkově uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že X – TRADING s.r.o. v účetnictví eviduje neuhrazené faktury GEOX Hungary v celkové výši 2 634 288 EUR, že v účetnictví X – TRADING s.r.o. chybí celkem 159 faktur v celkové výši 891 511,14 EUR, že minimálně některé z obchodů, na jejichž základě byly tyto faktury vystaveny, byly řádně uskutečněny a tvrzená účast žalobkyně nebo alespoň povědomí o (žalovanou tvrzeném) podvodu spočívajícím ve vyvedení činnosti z X – TRADING, nebyla prokázána. V souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), a přechodnými ustanoveními §3028 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zjištěný skutkový stav poměřoval zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem (dále jen „obč. zák.“) a Pravidly UPC 600. Obecně konstatoval, že závazek banky z akreditivu není závislý na závazku příkazce vůči oprávněnému, pro jeho vznik a obsah je rozhodující akreditivní listina a její doručení oprávněnému, resp. že závazek banky vůči oprávněnému je samostatný, právně nezávislý a je pro něj rozhodující výhradně obsah akreditivní listiny a podmínek, které jsou v ní stanoveny. Námitky, které by mohl použít vůči oprávněnému příkazce, banka použít nemůže, ledaže by je vtělila do akreditivní listiny. V odkazu na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu připomněl, že při využití akreditivu nese banka riziko svého klienta – příkazce. Soud prvního stupně tak uzavřel, že podmínky pro uplatnění akreditivu byly v dané věci splněny a žalovaná byla povinna žalobkyni plnit. Žalobkyni přiznal i úroky z prodlení s odůvodněním, že splatnost plnění akreditivu byla stanovena k 7. 11. 2018, žalovaná ve stanovené lhůtě neplnila, a ve smyslu §517 obč. zák. se dnem následujícím po splatnosti dostala do prodlení. K námitce žalované, že od 7. 11. 2018 do 17. 12. 2019 nemohla na akreditiv plnit kvůli předběžnému opatření, a proto se nemohla dostat do prodlení okamžikem uvedeným žalobkyní, soud konstatoval, že žalovaná již před účinností předběžného opatření a rovněž po jeho zániku odmítla žalobkyni plnit, takže předběžné opatření nepředstavovalo překážku, kvůli níž se žalovaná dostala do prodlení; nadto podle §365 obch. zák. by žalovaná nebyla v prodlení pouze v případě, že nemohla plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 12 Co 150/2021-250, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a po stránce právní (obdobně jako soud prvního stupně) v první řadě podrobně popsal funkci dokumentárního akreditivu obecně s tím, že dokumentární akreditiv je písemný (abstraktní) závazek banky odběratele (dokumentární povahy), že poskytne třetí osobě (nebo na její řad) úhradu za dodané zboží (resp. služby), a to pouze při splnění všech akreditivních podmínek; stand-by akreditiv (stand-by-credite) není instrumentem platebním, ale slouží jako zajišťovací nástroj a bývá použitelný na základě dokumentů svědčících o nesplnění určitého závazku (prohlášení beneficienta, že zboží nebylo zaplaceno, certifikát kontrolní společnosti, že zboží nebylo dodáno v požadované kvalitě či množství, apod. Rozvedl, že pro banku zavázanou z akreditivu není podstatný průběh a plnění závazků z hlavního závazkového vztahu mezi prodávajícím a kupujícím, tj. ze smlouvy vyžadující splnění závazku kupujícího prostřednictvím akreditivu, ale splnění podmínek sjednaných ve smlouvě o otevření akreditivu; beneficient musí splnit stanovené podmínky řádně a včas. Zavázaný z akreditivu (banka) není v případě uplatnění pohledávky z akreditivu oprávněn přezkoumávat podkladovou transakci. Přisvědčil názoru, že nelze přiznat právní ochranu jednání, které by mělo rysy zneužití práva. Jelikož v projednávané věci bylo prokázáno, že akreditivní listinou předepsané podmínky pro vyplacení akreditivu byly splněny a pohledávky na zaplacení dodaného zboží zajištěné akreditivem existují ve výši, která značně převyšuje žalovanou částku akreditivu, dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně má nárok na vyplacení akreditivu. Odvolací soud se vypořádal s četnými námitkami žalované; její námitku, že splněním z akreditivu jí vznikne nedobytná pohledávka vůči příkazci akreditivu, tj. společnosti X – TRADING, která se nyní nachází v úpadku, posoudil jako nedůvodnou, s argumentem že ze strany žalované jde o obchodní riziko, s nímž musela jako dlouholetý profesionální podnikatel v oboru bankovních služeb kalkulovat již v době, kdy takový nástroj vystavovala; ostatně proto jí i náležela odměna za přijetí tohoto rizika. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně má nárok na úrok z prodlení za celé uplatněné období, když předběžné opatření netvořilo jedinou překážku bránící žalované akreditiv plnit. Účinky předběžného opatření nastaly ke dni 7. 11. 2018 a skončily ke dni 13. 12. 2019, žalovaná přitom výplatu akreditivu odmítla již dne 6. 11. 2018, tj. ještě před nařízením předběžného opatření, a neplnila z něj doposud. Odvolací soud vyloučil analogickou aplikaci ustanovení §373 obch. zák., podle kterého se povinnost nahradit škodu zbaví ten, kdo prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost, s argumentem, že okruh okolností vylučujících odpovědnost za prodlení zákon stanoví taxativně a nelze je ani extenzivním výkladem zákona vztáhnout na další případy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně, zda
a) je banka oprávněna odepřít plnění ze stand-by akreditivu, jestliže má důvodné podezření, že právní titul pohledávky, jejíhož zaplacení prostřednictvím dokumentárního stand-by akreditivu se beneficient domáhá, ani pohledávka samotná neexistují?
b) vystaví-li dodavatel vůči odběrateli faktury za neexistující plnění, lze takovou fakturu považovat pro účely dokumentárního stand-by akreditivu bez dalšího za způsobilý doklad, který opravňuje beneficienta čerpat akreditiv a jehož předložením vznikne bance povinnost splnit závazek z akreditivu?
c) se může banka dostat do prodlení s plněním z dokumentárního stand-by akreditivu tím, že ještě před splatností akreditivu jej odmítne proplatit?
d) se může dlužník dostat do prodlení se splněním závazku, pokud před jeho splatností nastane dočasná právní překážka plnění, nezávislá na dlužníkově vůli, v jejímž důsledku dlužník plnit nemůže a nesmí? Nastanou účinky prodlení, včetně povinnosti platit úroky z prodlení, teprve po odpadnutí takové překážky? Je takovou překážkou účinné předběžné opatření, které zakazuje dlužníkovi plnit a věřiteli zakazuje plnění přijmout?
Dovolatelka namítá, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a odvolacímu soudu dále vytýká, že porušil její ústavně zaručená základní práva a svobody dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Žalobkyně se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla, aby ho Nejvyšší soud odmítl, eventuálně zamítl. Ve vztahu k otázce úhrady úroků z prodlení za dobu, kdy bylo v platnosti předběžné opatření, které žalované bránilo v úhradě akreditivu, připomněla, že žalovaná odmítla plnit ještě před nařízením předběžného opatření a plnění neposkytla ani po jeho zániku; odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou rozhodnutími ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1861/2012, či ze dne 20. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3504/2013.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není žalovanou formulovaná otázka sub a) ani otázka sub b). Nadto nelze přehlížet, že dovolatelka obě tyto otázky předkládané k dovolacímu přezkumu zakládá na vlastní skutkové verzi.
Podle §690 odst. 1 obch. zák. je banka povinna přezkoumat s odbornou péčí vzájemnou souvislosti předložených dokumentů a zda jejich obsah zjevně odpovídá podmínkám stanoveným v akreditivní listině. Povinnost banky přezkoumávat předložené dokumenty nezahrnuje přezkoumávání jejich pravosti, a zda odpovídají skutečnosti, pokud nejde o vady zjevné a odhalitelné při odborné péči. Je zaměřena na soulad s podmínkami akreditivu, na vzájemnou souvislost jednotlivých dokumentů. Přitom se vychází z dokumentů a zkoumání by banka prováděla, jen pokud by se jednalo o doklady samotné; podrobnosti stanoví Jednotné zvyklosti a pravidla pro dokumentární akreditivy (srov. Plíva, S. Komentář k §690. In: Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1293–1294.). Odvolací soud vyšel ze zásady, že nelze přiznat právní ochranu jednání, které by mělo rysy zneužití práva, a otázkou případné neexistence podkladové transakce a v souvislosti s tím tvrzeného podvodu ze strany žalobkyně a zneužití práva ve vztahu k žalované se zabýval, čímž dostál požadavkům kladeným ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 700/2009). Dospěl však ke zjištění, že obchody, na základě nichž byly vystaveny předložené faktury, byly řádně uskutečněny a tvrzená účast žalobkyně nebo alespoň povědomí o (žalovanou tvrzeném) podvodu, spočívajícím ve vyvedení činnosti ze společnosti X – TRADING, nebyla prokázána. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky, jimiž žalovaná v dovolání při popisu chování žalobkyně prosazuje vlastní (od odvolacího soudu odlišnou) verzi skutku, jsou tudíž bezcenné.
Argumentace, kterou dovolatelka spojuje se zbylými jí formulovanými otázkami, směřuje ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, že žalovaná je povinna plnit žalobkyni spolu s plněním z dokumentárního stand-by akreditivu i úroky z prodlení v plné výši, když po určitou dobu bránila splnění překážka v podobě předběžného opatření, kterým byla žalované uložena povinnost zdržet se výplaty plnění ze závazku vyplývajícího z akreditivu a jí odpovídající povinnost žalobkyně zdržet se požadování plnění vyplývajícího z akreditivu po žalované. Protože tuto právní otázku dovolací soud dosud neřešil (§237, §239 o. s. ř.), je pro její řešení dovolání přípustné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Především je třeba konstatovat, že podle §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se i na povinnost k placení úroků z prodlení aplikují dosavadní právní předpisy. V komentářové literatuře se dovozuje výslovně, že „původní právní úprava se použije i pro vymezení, kdy se smluvní strany dostávají do prodlení a jaká práva z prodlení vznikají.“ Srov. LAVICKÝ, Petr, HULMÁK, Milan. §3028 [Základní přechodné ustanovení]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2206, marg. č. 83.]
Podle §682 odst. 1 obch. zák. se smlouvou o otevření akreditivu zavazuje banka příkazci, že na základě jeho žádosti poskytne určité osobě (oprávněnému) na účet příkazce určité plnění, jestliže oprávněný splní do určité doby stanovené podmínky. Příkazce se zavazuje zaplatit bance úhradu. Akreditiv plní funkci platební, jeho prostřednictvím plní banka peněžitý závazek místo dlužníka (příkazce), ale na jeho účet. Kromě toho slouží akreditiv i k ochraně práv oprávněného (věřitele) a plní funkci zajišťovací tím, že usnadňuje uspokojení peněžité pohledávky oprávněného vůči příkazci. Závazek banky vůči oprávněnému není při tom závislý na závazku příkazce vůči oprávněnému. Pro jeho vznik a obsah je rozhodující akreditivní listina a její doručení oprávněnému. Princip nezávislosti závazku banky z akreditivu na právním vztahu mezi příkazcem a oprávněným vyjadřuje výslovně pravidlo uvedené v ust. §685 obch. zák. Závazek banky vůči oprávněnému je samostatný, právně nezávislý, neboť je pro něj rozhodující výhradně obsah akreditivní listiny a podmínek, které jsou v ní stanoveny. Námitky, které by mohl příkazce použít vůči oprávněnému, banka použít nemůže, ledaže by je vtělila do akreditivní listiny. Rovněž tak změna nebo zánik závazkového vztahu příkazce a oprávněného nemá přímý vliv na povinnost banky plnit podle akreditivní listiny, jestliže akreditiv platí. Obdobný princip je vyjádřen i v čl. 3 Jednotných zvyklostí a pravidel pro dokumentární akreditivy: akreditivy jsou svou povahou transakce oddělené od kupních nebo jiných smluv, jež mohou tvořit jejich podklad. Takové smlouvy se bank nikterak netýkají a nezavazují je ani v případě, kdy jakékoli odvolání na takovéto smlouvy je obsaženo v akreditivu. Při využití akreditivu nese vystavující banka riziko svého klienta - příkazce (nejčastěji se jedná o importéra). Z toho plyne nutnost řízení tohoto rizika, vystavující banka se proto snaží o omezení svého závazku stanovením maximální částky akreditivu (popř. rámce), lhůtou platnosti, přesnou formulací akreditivních podmínek a zajišťovacími instrumenty (zástava nemovitostí, pohledávek). Standby akreditiv je považován za druh dokumentárního akreditivu, rozdíl mezi „zbožovým“ dokumentárním akreditivem a standby akreditivem spočívá jen v charakteru a významu dokumentů předepsaných akreditivní listinou. U „zbožových“ akreditivů dokumenty do jisté míry zastupují zboží (faktury, dopravní doklady, certifikáty o zboží), u standby akreditivu se zajišťuje plnění jiných závazků, zejména správného splnění kontraktu povinným, mívá tedy více záruční funkci a k jeho realizaci při správném průběhu obchodní transakce ani nemusí dojít (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, č. j. 23 Cdo 700/2009-I).
Podle §365 obch. zák. je dlužník v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Podle §369 odst. 1 obch. zák., je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Podle §517 odst. 2 obč. zák., jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.
Podle §74 odst. 1 o. s. ř. může předseda senátu před zahájením řízení (ve věci samé) nařídit předběžné opatření, je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen. Podle ustanovení §76 odst. 1 písm. d) o. s. ř. může předběžné opatření spočívat také v povinnosti nenakládat s určitými věcmi nebo právy, dle písm. e) může soud předběžným opatřením účastníku uložit, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. Podle §77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. předběžné opatření zanikne (mj.) tehdy, jestliže nebylo návrhu ve věci samé vyhověno.
Doktrína obecně dovozuje, že úrokový závazek je ve vztahu k hlavnímu závazku vedlejší, akcesorický. Povinnost dlužníka platit úroky z prodlení začíná prvního dne prodlení a nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní, jehož předmětem je pohledávka věřitele a jí odpovídající dluh dlužníka. Dluh zaniká splněním, popř. jiným ze způsobů zániku závazků, a se zánikem dluhu zaniká i povinnost platit úroky z prodlení. Zůstává jen povinnost dlužníka zaplatit již dospělé úroky z prodlení ( Škárová, M. Komentář k §517. In Švestka, Spáčil, Škárová. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, 2009, s. 1546-1557). Zároveň platí, že o prodlení dlužníka se nejedná ani v případě, že se plnění stalo nemožným, neboť tím dochází k zániku povinnosti dlužníka plnit (tamtéž). Prodlení dlužníka nastává objektivně, jestliže nesplní svůj závazek jak včas (včas ve stanoveném místě), tak řádně (obdobně stanoví §324 obch. zák., že závazek zaniká, je-li splněn řádně). Prodlení trvá, pokud závazek nezanikl odstoupením od smlouvy, do doby kdy je splněn, resp. pokud bylo plněno vadně a závazek nezanikl odstoupením od smlouvy, do uspokojení práv z odpovědnosti za vady (§324 odst. 3 obch. zák.). Prodlení dlužníka nenastává jen v případě, že dlužník nemohl splnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Pokud tedy plnění znemožňují jiné okolnosti, dostává se dlužník do prodlení bez ohledu na to, zda tyto okolnosti vznikly nebo nevznikly na jeho straně, zda jim mohl nebo nemohl předejít nebo je ovlivnit. Z druhé věty dále vyplývá, že prodlení dlužníka může skončit, i když nedošlo ke splnění závazku, v důsledku toho, že se dostal do prodlení věřitel tím, že nepřijal řádně (tj. věcně řádně) nabídnuté plnění, jak to vyplývá z kontextu tohoto ustanovení s ustanovením §370 obch. zák. Může také v důsledku toho dojít k situaci, že se dlužník dostal do prodlení, potom však nastalo prodlení věřitele v důsledku toho, že věřitel neposkytl spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek, a to v rozporu se svými povinnostmi, a proto po dobu prodlení věřitele nebude dlužník v prodlení, ovšem po odpadnutí prodlení věřitele může prodlení dlužníka pokračovat, může tedy dojít ke „stavení prodlení“ dlužníka (Tomsa, M. Komentář k §365. In: Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010).
Usnesením ze dne 7. 11. 2018, č. j. 10 Nc 1037/2018-23, které bylo žalované doručeno dne 7. 11. 2018, byla žalobkyni uložena povinnost zdržet se požadování plnění vyplývající z Akreditivu a žalované povinnost zdržet se výplaty plnění ze závazku vyplývajícího z Akreditivu; navrhovateli, předběžnému insolvenčnímu správci X – TRADING s.r.o., Ing. Lee Loudovi, bylo uloženo, aby ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení podal žalobu ve věci samé proti odpůrcům 1) a 2), tedy žalobkyni a žalované v tomto řízení, a stanovil mu povinnost zaplatit soudní poplatek. Své rozhodnutí odůvodnil tvrzením navrhovatele, že pokud je čerpání na Akreditiv vylákáno podvodně, dojde k poškození majetkové podstaty a přihlášených věřitelů, insolvenční správce bude muset vymáhat plnění žalobou na plnění proti účastníku GEOX S.P.A., který je zřejmě v úpadku, a v majetkové podstatě patrně nebudou prostředky pro vedení takového sporu, zejména pokud by nakonec bylo plnění vymáháno mimo Českou republiku, a zároveň tím, že navrhovatel osvědčil pravděpodobnost úspěchu žaloby ve věci samé a naléhavý právní zájem na tomto určení.
Argumentace odvolacího soudu, že předběžné opatření bezesporu netvořilo jedinou překážku bránící žalované akreditiv plnit, když žalovaná výplatu akreditivu odmítla mj. již ke dni 6. 11. 2018, není zcela přiléhavá. Žalovaná se nemohla dostat do prodlení s plněním z dokumentárního stand-by akreditivu dříve, než nastala jeho splatnost. Do prodlení se žalovaná, jak ostatně tvrdí i žalobkyně, mohla dostat teprve 8. 11. 2018; od tohoto dne také úroky z prodlení v zákonné výši v žalobě žalobkyně nárokuje.
Dne 8. 11. 2018 již nepochybně působily účinky předběžného opatření, je proto třeba zodpovědět otázku, zda účinky předběžného opatření, které nastaly před splatností pohledávky, jejíž zaplacení bylo předběžným opatřením zakázáno, vylučují odpovědnost dlužníka za prodlení, včetně povinnosti platit úroky z prodlení.
Dovolatelka namítla, že odvolací soud nesprávně interpretoval ustanovení §365 a §369 obch. zák., když se do prodlení s úhradou Akreditivu dostala až dne 18. 12. 2019. Argumentuje tím, že je obecně vyloučeno, aby se dlužník mohl dostat do prodlení závazku za situace, kdy nezávisle na jeho vůli ještě před splatností závazku nastane právní překážka plnění, v jejímž důsledku je dlužníkovi zakázáno plnit, když prodlení ve smyslu §365 obch. zák. je pojímáno jako deliktní (protiprávní) jednání dlužníka, jenž se v prodlení ocitá, neboť spočívá v porušení jeho zákonné povinnosti splnit závazek řádně a včas. V důsledku porušení jeho zákonné povinnosti pak dlužníka stíhá sankce (mimo jiné) v podobě vzniku povinnosti zaplatit nad rámec vlastního dluhu ještě úroky z prodlení. Pokud však ještě před splatností závazku vznikne právní překážka plnění, která dlužníkovi zakáže plnit, resp. mu uloží povinnost zdržet se plnění až do doby, než nastane určitá skutečnost, musí být bez dalšího vyloučena případná protiprávnost jednání dlužníka, souladného s předmětným zákazem. Jinými slovy, bude-li dlužník jednat v souladu se zákazem, resp. povinností zdržet se plnění plynoucí z příslušné právní překážky, nemůže se dopustit protiprávního jednání, které by v tomto případě spočívalo v porušení jeho závazku plnit dluh řádně a včas, a tudíž se ani nemůže dostat do prodlení, které je důsledkem takového prodlení a sankcí za něj. Podle §396 odst. 1 obch. zák. je přitom dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení pouze tehdy, pokud se do prodlení se splněním peněžitého závazku skutečně dostal. Avšak, jak vyplývá z výše uvedeného, za situace, kdy dlužník jedná v souladu se zákazem založeným právní překážkou plnění, nemůže jednat protiprávně a do prodlení se dostat. V takovém případě je pak bez dalšího z povahy věci rovněž vyloučen vznik povinnosti platit úroky z prodlení. Dovolatelka poukazuje rovněž na ustanovení 76f o. s. ř., podle něhož platí, že právní jednání, které bylo učiněno tím, pro něhož je výrok vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření závazný, je neplatné, jestliže jím byla porušena povinnost uložená vykonatelným usnesením o nařízení předběžného opatření. Soud k této neplatnosti přihlédne i bez návrhu, tj. jedná se o neplatnost absolutní. Usnesení o nařízení předběžného opatření bylo účastníkům doručeno bezprostředně po jeho vydání. Splnění dluhu přitom nastává na základě jednostranného právního jednání dlužníka, kterým dlužník poskytuje věřiteli předmět plnění s úmyslem splnit svůj dluh. Ke splnění dluhu je dále nezbytné přijetí předmětného plnění věřitelem (žalobkyní), přičemž i takové přijetí se považuje za jednostranné právní jednání věřitele. Hmotněprávním následkem splnění dluhu je především zánik závazku nebo zánik celého závazkového právního vztahu včetně jednotlivých práv a povinností, které jsou jeho obsahem. Dovolatelka z toho dovozuje, že pokud by ode dne 7. 11. 2018 (včetně) po dobu trvání účinků předběžného opatření ve prospěch žalobkyně z akreditivu plnila, takové právní jednání by bylo absolutně neplatné, a stejně tak by bylo absolutně neplatné jednostranné právní jednání žalobkyně, kterým by plnění z akreditivu přijala. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu by tedy právní jednání účastnic řízení nemohla vyvolat zamýšlené soluční právní následky, splnění dluhu z akreditivu. Dále zdůraznila, že pro účely právního posouzení možnosti plnit po dobu trvání účinků předběžného opatření, je zcela irelevantní její subjektivní postoj k plnění z akreditivu; v důsledku vydání předběžného opatření totiž objektivně plnit nemohla, resp. předběžné opatření vydané soudem podle dovolatelky představuje ukázkový příklad právní překážky plnění, která znemožňuje vznik prodlení na straně dlužníka.
Dovolatelka však opomíjí, že podle konstantní judikatury, trvá-li smluvní povinnost k plnění a nesplní-li ji dlužník řádně a včas, může jeho prodlení vyloučit pouze prodlení věřitele, a nikoli jiná okolnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1861/2012). V dalším rozhodnutí (srov. usnesení ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 33 Cdo 398/2021) Nejvyšší soud doplnil, že pokud plnění znemožňují jiné okolnosti, dostává se dlužník do prodlení bez ohledu na to, zda tyto okolnosti vznikly nebo nevznikly na jeho straně, zda jim mohl nebo nemohl předejít nebo je ovlivnit. Konstantní judikatura v tomto směru dovodila, že důvodem, pro který by výkon práva na úroky z prodlení představoval výkon práva v rozporu s dobrými mravy, by mohlo být pouze, že požadavek na přiznání úroku z prodlení opomíjí zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, že nevychází ze smyslu institutu prodlení, případně že by byl dokonce zneužíván k poškození společnosti, nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by společnost zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro dovolatele by neznamenal podstatný přínos (srov. rozsudek ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 751/2005, usnesení ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1024/2010, ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2190/2012, ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1790/2011, a zejména ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2970/2013).
Nad rámec uvedeného je možné doplnit, že Nejvyšší soud dokonce připustil, že uvedené závěry formulované v poměrech úpravy §365 obch. zák., lze vztáhnout i na právní vztahy vzniklé za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku . Podle jeho §1970 po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroků z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Komentářová literatura k nové právní úpravě dokonce i v situaci, kdy by dlužník měl nést sankční následky za prodlení, které svým pochybením nijak nezpůsobil (platba např. nedošla včas jen proto, že technicky zkolaboval mezibankovní platební systém, což ovšem dlužník nemohl nijak ovlivnit ani předpokládat) - a o takovou situaci se v dané věci nejedná - dovodil, že by bylo možno pouze v extrémních případech uvažovat o uplatnění obecných korektivů výkonu práva, kdy by výkon práva na úroky z prodlení mohl být posouzen jako nepoctivý, resp. nemravný. Autoři komentáře však uzavírají, že jakkoli takovou kvalifikaci nelze teoreticky zcela vyloučit, k takovému výkladu §1970 se obecně nepřiklání a počítat je třeba s odpovědností skutečně objektivní (srov. Šilhán, J. Komentář k §1970. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1056–1058, marg. č. 39.; v obdobném duchu rovněž Bányaiová v komentáři k §1970. In Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek 5. Wolter Kluwer WK, 2021).
Dovolatelka námitku výkonu práva na plnění úroků z prodlení ze strany žalobkyně v rozporu s dobrými mravy v řízení řádně neuplatnila. Její argumentace je však nesprávná a bezpředmětná zejména proto, že plnění z akreditivu žalobkyni neposkytla dobrovolně ani po pominutí účinků předběžného opatření (resp. učinila tak, až po právní moci rozhodnutí odvolacího soudu), jak bude dále osvětleno. Jelikož si byl zákonodárce vědom, že nařízením předběžného opatření může vzniknout nejenom tomu, komu byla předběžným opatřením uložena povinnost, škoda nebo jiná újma, včlenil zákonem č. 59/2005 Sb. s účinností od 1. 4. 2005, do občanského soudního řádu ustanovení §77a, podle kterého, zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno nařízené předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla. Této odpovědnosti se navrhovatel nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k jiné újmě došlo i jinak (odst. 1). Podle §77a odst. 2 o. s. ř. je třeba žalobu na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy předběžné opatření zaniklo nebo kdy bylo pravomocně zrušeno, jinak právo zanikne; zmeškání této lhůty nelze prominout. Aplikováno na posuzovanou věc, pokud by žalovaná splnila svůj dluh poté, co zanikly účinky předběžného opatření, mohla uplatnit právo na náhradu škody spočívající v úrocích z prodlení zaplacených za dobu, kdy jí ve splnění závazku předběžné opatření bránilo, a to vůči navrhovateli předběžného opatření . Odpovědnost navrhovatele předběžného opatření za škodu je objektivní odpovědností, tj. navrhovatel se jí nemůže zprostit, ledaže by k jejímu vzniku došlo i jinak (resp. tehdy, pokud by předběžné opatření vůbec nebylo nařízeno, srov. Levý, J. Komentář k §77a. In Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. C. H. Beck, 2021, s. 398-400).
Ve shodě s odvolacím soudem proto dovolací soud uzavírá, že žalovaná je povinna platit úroky z prodlení od okamžiku, kdy se do prodlení dostala, do okamžiku, kdy splnila svůj dluh.
Protože odvolací soud při výkladu §365 obch. zák. ve spojení s §369 odst. 1 obch. zák. nepochybil (rozhodl v souladu se shora zaujatým výkladovým stanoviskem dovolacího soudu) a jeho rozsudek je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení správný, dovolací soud dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně byla ve věci úspěšná a žalovaná je proto povinna nahradit jí náklady potřebné k účelnému bránění práva. Náhrada nákladů dovolacího řízení v celkové částce 69 357 Kč sestává z mimosmluvní odměny za zastoupení žalobkyně advokátem při jednom úkonu právní služby (sepis dovolání) ve výši 57 020 Kč (§7 bod 7 a §11 odst. 1 písm. k/ advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty z odměny za zastupování a náhrady ve výši 12 037,20 Kč (§137 odst. 1, 3, §151 odst. 2 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. 3. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu