ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.121.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 121/2023-17583
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2023 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného J. H. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020, a to ve výroku o trestu odnětí svobody v trvání 3 let, podmíněně odloženém na zkušební dobu 5 let, který byl uložen obviněnému J. H.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o trestu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, byl obviněný J. H. uznán vinným pod bodem ad I. trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona, pod bodem ad II. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a pod bodem ad III. zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedená jednání byl obviněný J. H. odsouzen podle §329 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, kdy denní sazba činí 9.000 Kč, celkem ve výměře 4.500.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců.
Podle §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání pozemků, specifikovaných v daném rozsudku, jejichž vlastníky je společnost B., IČ XY, společnost B. K., IČ XY, a Z. Č., nar. XY, bytem trvale XY.
Podle §102 tr. zákoníku za použití §101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byla zabrána náhradní hodnota, a to pozemek p. č. XY v katastrálním území XY, zapsaný na LV XY, vedený u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště XY, jehož vlastníkem je Z. Č., nar. XY, bytem trvale XY.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným J. H. a E. B. uložena povinnost zaplatit poškozené M. V., se sídlem XY, IČ: XY, částku ve výši 11.761.117 Kč na náhradu majetkové újmy /představované náklady v souvislosti s ukončením smluv o smlouvách budoucích kupních ve výši 1.114.315 Kč, náklady za odložené prodeje ve výši 3.716.265 Kč, náklady na právní služby ve výši 1.144.099 Kč a náklady souvisejícími s pozastavením rozvoje dalších etap projektu ve výši 5.786.438 Kč/.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ: 69797111, Hlavní město Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, IČ: 000640581, Pražské služby, a. s., se sídlem Praha 9, Pod Šancemi 444/1, IČ: 60194120, Česká republika – Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3 – Žižkov, IČ: 013 12 774, Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci“, se sídlem Praha 5, Holečkova 8, IČ: 000 64 092, Vinohradská Properties, a. s., se sídlem Praha 10, Chorvatská 1400/11, IČ: 041 43 507, Garážový park Strašnice, a. s., se sídlem Praha 10, Konojedská 1581/38, IČ: 258 79 774, Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, IČ: 00006947, Tělovýchovná jednota Bohemians Praha, se sídlem Praha 10, Izraelská 6, IČ: 158 87 456, se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu obviněného P. Ch. a obviněné E. B.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019 podali státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, obviněný J. H. a poškození Hlavní město Praha, Česká republika – Státní pozemkový úřad, Česká republika – ministerstvo financí a Pražské služby, a. s., odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) a f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněného J. H. částečně zrušil, a to ve výrocích o trestu a ve výroku o náhradě škody týkajících se obviněného H. a poškozené M. V. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému J. H. podle §329 odst. 3 za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří (3) let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti (5) let.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost M. V., XY, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, které bylo podané v neprospěch obviněného J. H. a odvolání poškozených České republiky – Ministerstva financí, Hlavního města Prahy, České republiky – Státního pozemkového úřadu a Pražských služeb, a. s., podaná v neprospěch obviněného J. H. zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020, podal
nejvyšší státní zástupce v zastoupení náměstka nejvyššího státního zástupce (pro nepřítomnost nejvyššího státního zástupce by dovolání nebylo možno podat ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.) dovolání, a to v neprospěch obviněného J. H., opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Uvedl, že s důvody, kterými byl Vrchní soud v Praze veden při svém rozhodnutí o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, se neztotožňuje. V rozebírané věci obviněného se ukazuje, že Vrchní soud v Praze sklouzl ke zjednodušenému náhledu na splnění podmínek pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody, tedy nezohlednil dostatečně veškeré trestněprávně relevantní aspekty. Jestliže aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku vztáhl k okolnostem případu, není tento postup správný, a to již s přihlédnutím k výši škody způsobené trestným činem, která převyšovala částku 1,3 miliardy Kč. Výjimečnost okolností případu nelze spatřovat ani v míře zavinění na straně obviněného, jelikož tato byla naplněna v intenzitě více než dostačující, a to právě se zřetelem, že jednání obviněného zahrnovalo více útoků, jakkoli byly po právní stránce podřazeny pod tři úmyslné trestné činy . Jestliže Vrchní soud v Praze zmínil, že obviněný jednal ve stresu zaviněném vysokou pracovní vytížeností, pak ani takový odkaz není udržitelný, neboť trestná činnost byla páchána během delšího období let 2009 až 2012. Jeho jednání nebylo jednorázovým deficitem v organizaci pracovního procesu, ale pokrývalo více útoků, které naplňovaly skutkové podstaty tří úmyslných trestných činů. Pokud Vrchní soud v Praze uvedl, že se obviněný J. H. přiznal a vyslovil nad svými pochybeními lítost, uvádí nejvyšší státní zástupce s odkazem na bod 224 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, že ač obviněný vyjádřil lítost, obratem se pohoršoval se nad tím, že stojí před soudem a je mu za vinu kladena trestná činnost, což vyznělo spíše jako lítost nad tím, že trestná činnost byla odhalena a je stíhána. Jestliže Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku dále tvrdil, že obviněný mohl spoléhat na nápravu svých eventuálních pochybení, je třeba si v protikladu uvědomit, že vystupoval jako úřední osoba a nesl za předmětnou fázi úředního rozhodovacího procesu odpovědnost. Co se týká argumentace Vrchního soudu v Praze, podle níž se na vzniku škodlivého následku podílely nezávisle na sobě další subjekty, nejedná se o natolik mimořádnou okolnost, jež by odůvodňovala možnost postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť případy trestné součinnosti nejsou v praxi ničím ojedinělým. Rovněž neobstojí důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody záležející v předestřených poměrech obviněného J. H. Jestliže odvolací soud přihlédl k tomu, že od spáchání trestné činnosti uplynulo téměř deset let, může zmíněná okolnost za určitých okolností sice prospívat pachateli, avšak ve spojitosti s projednávaným případem není opodstatněné přikládat jí mimořádný význam ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku, a to zejména pro komplikovanost celé projednávané věci.
Ve vazbě na možnost soudcovského zmírnění trestu odnětí svobody prostřednictvím institutu zakotveného v §58 odst. 1 tr. zákoníku nejvyšší státní zástupce připomíná, že je nezbytné brát v potaz také kombinaci dalších, souběžně ukládaných druhů trestů. K tomu se nabízí poukázat zejména na závěrečnou pasáž právní věty rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr. Pokud tedy Vrchní soud v Praze nepřistoupil k uložení peněžitého trestu, nelze tento krok považovat za odpovídající. U obviněného J. H. byly totiž zjevně naplněny podmínky pro uložení peněžitého trestu, jelikož byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, přičemž opatřil jinému neoprávněný, tedy majetkový prospěch. Jestliže Vrchní soud v Praze zmínil nepřímo §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neučinil tak přiléhavým způsobem, neboť obviněnému nebylo kladeno za vinu spáchání přečinu, nýbrž zločinu. V neprospěch obviněného je tímto mimořádným opravným prostředkem napadán i výrok, jímž odvolací soud zrušil výrok z rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a následně sám rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. a poškozenou společnost M. V. s jejím nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. S tímto výrokem se nejvyšší státní zástupce neztotožňuje. Z výroku o vině vyplývá, že obviněný se podílel na trestné činnosti, v jejímž důsledku vznikla poškozené společnosti škoda, která tvoří znak skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) trestního zákona, resp. zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Přiléhavě nevyznívá ani argumentace odvolacího soudu, že z původního výroku o náhradě škody vypadla obviněná E. B., neboť nadále zůstává v patrnosti, a to i s přihlédnutím k poslednímu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022 sp. zn. 4 Tdo 915/2022, kterým byl zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022 sp. zn. 8 To 39/2021 a tomuto soudu přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uzavírá, že aplikací §58 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému nesprávně uložen trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020, a to ve výroku o trestu a ve výroku, kterým byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená společnost M. V. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému J. H., který se prostřednictvím svého obhájce k dovolání vyjádřil. Předně uvedl, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, že specifičnost daného případu vyvolává potřebu uložení trestu pod spodní hranici zákonné trestní sazby, kdy je potřeba nahlížet na celou událost komplexně. Uvádí, že vykonával funkci, která byla výjimečná, mimo jiné právě tím, o jak vysokých hodnotách majetku rozhodoval. Míra odpovědnosti takto kladená na jednotlivce byla už sama o sobě vysoce nadstandartní a riziková. Obviněný byl nad to ještě vystavován dlouhodobému tlaku vedení a třetích osob na urychlené zpracovávání podkladů, a to v reakci na průtahy vyřizování restitucí způsobené poddimenzováním příslušného pozemkového úřadu. Na výše uvedené navazuje další okolnost, totiž, že mimo restituční rozhodnutí, která jsou předmětem tohoto trestního řízení, vedl zcela řádný život. Jelikož restituenty ani jejich právní zástupce neznal, chybí zde i motivace a také jakýkoli majetkový prospěch obviněného. Skutečnost že všechna rozhodnutí mají vztah k týmž restituentům tak nasvědčuje právě existenci určité společné chyby, která jím nebyla odhalena. Dále je zde fakt, že se obviněný ke svým pochybením doznal a vyslovil nad nimi lítost. Zcela logicky mohl spoléhat na to, že v případě jeho pochybení zde jsou mechanismy, jak možným negativním následkům jeho nesprávného posouzení zabránit. Nelze mu proto klást k tíži to, že kvůli tomuto spoléhání se a výzvám měl za to, že v dané době jednal nedbalostně. Vyjádřená lítost obviněného s akcentací domnělé nedbalosti je tak zcela pochopitelná. Významnými okolnostmi, které je třeba též zohlednit při ukládání trestu, jsou pak doba, která uplynula od spáchání trestné činnosti, délka a medializace trestního řízení a jeho působení na obviněného, jeho věk, jeho způsobilost pokračovat v páchání trestné činnosti a v neposlední řadě jeho finanční poměry. Obviněný má tak za to, že výše uvedené okolnosti a jeho poměry jednoznačně prokazují, že je splněna podmínka pro aplikaci ust. §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Ve svém vyjádření dále uvedl, že nejvyšší státní zástupce zcela přehlíží specifičnost jeho pracovní pozice. Není běžné, aby jediný zaměstnanec nesl tak vysokou odpovědnost za správnost tisíců rozhodnutí o majetku v hodnotě mnoha milionů. Naopak nejvyšší státní zástupce opakovaně zdůrazňuje vysokou hodnotu škody, která však, jak bylo popsáno výše, opět vyplývá ze specifické činnosti obviněného a nemohla tak být významně ovlivněna. Nejvyšší státní zástupce zmiňuje a klade k tíži obviněnému počet útoků a odlišnosti odůvodnění některých rozhodnutí. Příčina, proč bylo v daném řízení vydáváno vícero rozhodnutí a tím i spácháno vícero útoků, bylo, že veřejnou soutěž na dodávání geometrických plánů vyhrál uchazeč, který je nebyl schopen dodávat a tak pod tlakem po dvaceti letech od podání žádosti a pod nátlakem vedení Ministerstva zemědělství docházelo alespoň k částečnému pokračování touto formou průběžných rozhodnutí. Nelze ani přisvědčit tvrzení, že obviněný nemohl jednat ve stresu a pod tlakem v důsledku vysoké pracovní vytíženosti, jelikož rozhodnutí byla vydávána v období 3–4 let. Obviněný dodává, že poddimenzovanost pozemkového úřadu byla dlouhodobá, stejně jako jeho nepřiměřená pracovní vytíženost, která se pouze s postupem času stupňovala. Stejně tak nesouhlasí se závěrem ohledně mechanismu opravných prostředků, zejména s tím, že v době vydání pozdějších rozhodnutí musel vědět, že účastníci nečiní kroky k nápravám dříve vydaných rozhodnutí. Obviněný uvádí, že naopak, nebránili-li se účastníci proti vydaným rozhodnutím, mohl nabýt dojmu, že je připravil správně. Dalším důvodem pro uplatnění ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku musí být dle obviněného i více než desetiletá doba, která uplynula od spáchání pochybení. Z hlediska vztahu obviněného ke spáchaným trestným činům je zásadní především okamžik dokončení jednání spojeného s trestněprávními následky. Skutečnost, kdy nastane škodlivý následek trestného jednání, nemohl obviněný ovlivnit. Z hlediska ukládání trestu tak má význam právě to, jaký je časový odstup od jeho jednání, kdy nejefektivnější je ukládání trestu bezprostředně, jelikož s odstupem času klesá význam některých funkcí trestu. Obviněný od dané doby již žádnou trestnou činnost nepáchal a s ohledem na své poměry již ani obdobnou trestnou činnost páchat nemůže. Pokud jde posledně o argumentaci k potřebě uložit peněžitý trest, jedná se pouze o další snahu o uložení co nejpřísnějšího trestu, zcela ignorující majetkové poměry obviněného a jeho schopnosti hradit takový případný peněžitý trest, jakož i nahradit škodu poškozeným v alespoň minimálním rozsahu.
Pokud jde o výrok ohledně nároku společnosti M. V. na náhradu škody, zde se obviněný plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Má za to, že v případě tohoto nároku se v rámci trestního řízení nepodařil plně prokázat přesný rozsah spoluodpovědnosti obviněného na uplatňovaném nároku na náhradu škody, za jejíž vznik nutně spoluodpovídá mj. též např. tehdejší zaměstnavatel obviněného, jakož i jiné osoby. Obviněný dodává, že nebyla dořešena otázka prvotní oprávněnosti převodu dotčených nemovitostí společnosti M. V., kdy šlo o pozemky potenciálně restituovatelné. Podle §5 odst. 3 restitučního zákona nemohla povinná osoba držící nemovitost, před vyřešením restituční žádosti, převést dané nemovitosti do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné. Tuto skutečnost společnost M. V. věděla, a přesto zahájila stavbu na pozemku, jehož vrácení bylo teprve předmětem řízení. Na základě výše uvedeného proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dle ust. §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl nebo dle ust. §265j tr. ř. dovolání zamítl.
Sdělením ze dne 8. 2. 2023 se k dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020, vyjádřila také poškozená společnost M. V. Poškozená společnost prostřednictvím svého zmocněnce uvedla, že se plně ztotožňuje se závěrem uvedeným v dovolání, že vznik škody i její výše byly soudem prvního stupně řádně zjištěny a odvolací soud neměl důvod poškozenou odkázat s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Stejně tak se poškozená plně ztotožňuje s argumentací v bodě 22 dovolání, kdy jen doplňuje, že §228 odst. 1 věta za středníkem tr. ř. obsahuje jasný imperativ pro soud, že pokud je výše škody (která doposud nebyla uhrazena) součástí popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku (jako je tomu v tomto případě), nesmí poškozeného odkázat s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozená zároveň považuje za důležité informovat Nejvyšší soud, že dne 1. 2. 2023 Vrchní soud v Praze vydal rozsudek ve věci odvolání E. B. (sp. zn. 8 To 39/2021), tj. druhé obviněné, vůči které poškozená svůj nárok na náhradu škody uplatnila a jejíž věc byla vyloučena ze společného řízení až v rámci odvolacího řízení, kterým sice částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 9/2019 ze dne 9. 7. 2020 (ve výroku o trestu a výroku o zabrání věcí a náhradní hodnoty), avšak ve vztahu k B. nezrušil výrok o povinnosti k náhradě škody poškozené, tedy tento výrok přiznávající poškozené nárok na náhradu škody vůči B. byl fakticky potvrzen a stal se pravomocným. Poškozená zatím nemá k dispozici písemné vyhotovení tohoto rozsudku, je však přesvědčena, že jde o relevantní informaci podporující důvodnost dovolání. Jak již bylo uvedeno, pokud je škoda v popisu skutku odsuzujícího rozsudku, musí soud přiznat náhradu škody. Pokud toto Vrchní soud v Praze již fakticky učinil ve vztahu k B., je třeba, aby se tak stalo také ve vztahu k H. Veškeré okolnosti podílu jednotlivých odsouzených na vzniku škody si následně musejí tito vypořádat mezi sebou v souladu s principy solidární odpovědnosti a samy o sobě nemohou být důvodem nepřiznání nároku na náhradu škody již v trestním řízení. V zájmu právní jistoty a ochrany oprávněných zájmů a práv poškozené, jakož i obecné spravedlnosti, je třeba dovolání vyhovět a fakticky tak přiznat nárok poškozené na náhradu škody také vůči H., resp. potvrdit výrok soudu prvního stupně o náhradě škody také ve vztahu k H., a to buď postupem dle §265m odst. 1 tr. ř., případně přikázáním Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako osoba k tomu oprávněná (§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.), učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné (§265a tr. ř.), a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší státní zástupce zároveň uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí se závěry Vrchního soudu v Praze, který po zhodnocení všech skutečností daného případu dospěl k závěru, že je zde důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku a pro neuložení peněžitého trestu. Zároveň dospěl Vrchní soud k závěru, že v průběhu trestního řízení nebyla dostatečně objasněna míra spoluzavinění obviněného J. H., jakož i výše oprávněného nároku na náhradu škody. Proto odkázal poškozenou společnost M. V. na řízení občanskoprávní, s čímž nejvyšší státní zástupce taktéž nesouhlasí.
Nejvyšší soud k nesouhlasu nejvyššího státního zástupce ohledně mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného H. uvádí následující.
Podle §58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
Základním předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kumulativní splnění 3 podmínek:
a) jsou zde určité okolnosti případu nebo poměry pachatele, které způsobují, že
b) použití normální (nesnížené) sazby trestu odnětí svobody s ohledem na její dolní hranici by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že
c) lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
K institutu mimořádného snížení trestu podle §58 tr. zákoníku lze obecně připomenout, že ačkoliv trestní zákoník nehovoří výslovně o výjimečných nebo mimořádných okolnostech případu a poměrů pachatele, je již z nadpisu tohoto ustanovení zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a nikoli o pravidelný postup soudu. Proto jej nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně R 24/1966-III.). Rovněž tak mimořádné snížení trestu odnětí svobody nemůže odůvodnit jen samotné doznání pachatele k trestnému činu, lítost nad jeho spácháním, náhrada způsobené škody, vedení řádného života apod. (srov. přiměřeně R II/1967, s. 14 a 15). Použití §58 odst. 1 tr. zákoníku je tedy výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. R I/1965, s. 9 a Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 791 792). Stejně tak nepostačuje, pokud se v daném případě vyskytuje více okolností, které svědčí ve prospěch pachatele, ale je vždy třeba plně respektovat výjimečný charakter tohoto institutu. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014).
Nejvyšší soud se závěry odvolacího soudu o výjimečnosti okolností svědčících pro mimořádné snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku nesouhlasí.
Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že obviněný se trestné činnosti dopustil v nepřímém úmyslu. Chyběla mu motivace k jednání vedená jakýmkoli majetkovým prospěchem. Pochybení, kterých se dopustil, přiznal a vyslovil nad nimi lítost. Jednal ve stresu zaviněném vysokou pracovní vytížeností. Kromě toho se mohl spoléhat na okolnost, že eventuální pochybení bude napraveno. Vrchní soud v Praze dále připomněl, že obviněný J. H. vedl před spácháním trestné činnosti naprosto řádný život. Od doby spáchání trestných činů uplynulo téměř deset let, aniž by mohl být označen za původce průtahů v trestním řízení. Nyní se nachází ve starobním důchodu a nehrozí, že by trestnou činnost opakoval. Vrchní soud v Praze proto uzavřel, že byly splněny podmínky §58 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak v mimořádných okolnostech případu, tak i z důvodů mimořádných poměrů obviněného.
Vrchní soud v Praze vztáhl aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku k výše uvedeným okolnostem případu. Nejvyšší soud ovšem konstatuje, že zvolený postup není správný. To zejména s přihlédnutím k výši škody způsobené trestným činem, neboť tato mnohonásobně překročila kvalifikační znak hranice škody velkého rozsahu. V posuzované souvislosti je namístě rovněž zdůraznit, že jednání obviněného zasáhlo do majetkových práv více poškozených. V neposlední řadě je také zřejmé, že skutkový děj vyjádřený ve výroku o vině se neomezuje na jeden izolovaný akt, nýbrž skutkový děj zahrnoval více jednání (útoků) rozprostřených do delšího časového úseku několika let. Obviněný H. se trestné činnosti dopustil v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Ačkoli se jedná o méně intenzivní formu zavinění, než je přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve světle výkladu institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku představuje pouze mírnější alternativu skutkové podstaty trestného činu. O intenzitě nepřímého úmyslu na straně obviněného patřičně vypovídá fakt, že jím připravované koncepty rozhodnutí nebyly v průběhu času skutkově a právně konzistentní, měnily například důvod právního nástupnictví žadatelky E. B. po zemřelém J. M. B. tak, aby mohlo být její žádosti vyhověno, což dokládá vědomou manipulaci se skutečnostmi, které vyplývaly z podkladů pro vydání jednotlivých rozhodnutí. Obviněný tak neopakoval stejnou chybu, nýbrž v průběhu přípravy rozhodnutí přizpůsoboval uplatněnou argumentaci, což prokazuje kladný volní vztah k trestněprávně relevantnímu následku. Popsané skutečnosti vylučují, aby v míře zavinění obviněného mohla být shledávána výjimečná okolnost, jež by sama či ve spojení s dalšími odůvodňovala aplikaci mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze také uvedl, že se obviněný J. H. přiznal a vyslovil nad svými pochybeními lítost, je třeba zdůraznit, že nešlo o úplné doznání, protože tento obviněný trval na tom, že nejednal úmyslně. Je třeba poukázat také na bod 224 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze, v němž se konstatuje, že občasně vyjádřená lítost obviněného byla vždy obratem devalvována jeho pohoršováním se nad tím, že stojí před soudem a je mu za vinu kladena trestná činnost.
Ani v postoji obviněného k trestné činnosti tak není možné shledávat okolnost, jež by odůvodňovala mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku také konstatoval, že obviněný mohl spoléhat na nápravu svých eventuálních pochybení. Na tomto místě nezbývá než znovu připomenout, že obviněný se trestné činnosti dopustil v souvislosti s věcnou přípravou osmi úředních rozhodnutí v průběhu několika let, pročež mu byl minimálně u pozdějších rozhodnutí již znám postoj účastníků řízení k opravným prostředkům. Vrchní soud v Praze dále argumentoval, že se na vzniku škodlivého následku podílely i další subjekty. S tímto názorem lze dle Nejvyššího soudu s ohledem na činnost spoluobviněných E. B. a P. Ch., kteří vystupovali v postavení nadřízených obviněného H., souhlasit. Ve shodě s názorem nejvyššího státního zástupce lze mít ale za to, že se nejedná o natolik mimořádnou okolnost, jež by odůvodňovala možnost postupu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že obviněným J. H. připravované koncepty rozhodnutí nebyly v průběhu času skutkově a právně konzistentní, což nepochybně vypovídá o úmyslné manipulaci se skutečnostmi, které vyplývaly z podkladů pro vydání jednotlivých rozhodnutí. S ohledem na povahu a intenzitu ingerence obviněného J. H. do skutkového děje nelze shledávat mimořádnou okolnost ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku ani v tom, že do určité míry sena vzniku trestněprávně relevantního následku podílely také další okolnosti či přístup dalších subjektů. Z hlediska vzniku škodlivého následku bylo totiž zásadní především angažmá obviněného J. H.
Nejvyšší soud dále uvádí, že s ohledem na poměry obviněného, zejména jeho dosavadní řádný život v kontextu jeho pokročilého věku, lze konstatovat, že jde pouze o polehčující okolnost ve smyslu §41 písm. p) tr. zákoníku. Stejně tak nelze pokročilý věk obviněného pro svoji obecnou povahu odůvodnit výjimečnost poměrů obviněného, jak je má na zřeteli §58 odst. 1 tr. zákoníku. Vrchní soud dále přihlédl k tomu, že od spáchání trestné činnosti uplynulo téměř deset let. Nejvyšší soud ovšem dodává, že ani této okolnosti nelze přikládat mimořádný význam ve smyslu §58 odst. 1 tr. zákoníku. Věc obviněného lze označit za skutkově a právně komplikovanou. Jeho trestní stíhání bylo zahájeno v roce 2016, přičemž odsuzující rozsudek soudu prvního stupně byl vydán v polovině roku 2020. Přestože řízení u soudu druhého stupně – s přihlédnutím ke kasačním zásahům Nejvyššího soudu vyvolaným dovoláními nejvyššího státního zástupce pro nedostatky předešlých rozhodnutí soudu druhého stupně – trvalo zhruba dva roky, tak i při tomto zohlednění dosahuje trestní stíhání délky šesti let, tedy se nachází stále na hranici akceptovatelnosti. S ohledem na vyložená specifika věci nemůže zde zjištěná délka trestního stíhání obviněného či doba uběhlá od spáchání skutku svědčit pro uplatnění mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
Lze tedy přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, že v daném případě nebyly dány výjimečné okolnosti případu ani poměry pachatele odůvodňující postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto z výše rozvedených důvodů neshledal závěry soudu druhého stupně o nutnosti postupovat při vyměření trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku správnými.
Nejvyšší státní zástupce nesouhlasí rovněž s výrokem Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen z rozsudku soudu prvního stupně nárok poškozené společnosti M. V. na náhradu škody vůči obviněnému.
Nejvyšší soud konstatuje, že předmětnou námitku nelze s úspěchem v dovolacím řízení s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnit, neboť se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, nýbrž o námitku procesní. Vada má dle nejvyššího státního zástupce spočívat ve zrušení výroku z rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti obviněného k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. a následnému odkázání poškozené společnosti M. V. s jejím nárokem podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedenou dovolací námitku však nelze podřadit pod uplatněný (ani žádný jiný) dovolací důvod, neboť nejvyšší státní zástupce nezpochybnil žádné ustanovení hmotného práva. Jeho argumentace je založena pouze na nesouhlasu s procesním postupem odvolacího soudu při rozhodování o nároku poškozené společnosti na náhradu škody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 4 Tdo 624/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018. sp. zn. 4 Tdo 1229/2018). Ve vztahu k této námitce lze proto uzavřít, že se jedná o ryze procesní námitku, neboť spočívá v tom, že Vrchní soud v Praze použil ustanovení §229 tr. ř. a ne ustanovení §228 odst. 1 tr. ř.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 45 T 9/2019, byl obviněnému J. H. podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen také peněžitý trest v celkové výměře 4.500.000 Kč. Vrchní soud v Praze tento peněžitý trest ve svém rozsudku ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020, obviněnému neuložil, s čímž nejvyšší státní zástupce nesouhlasí. Nejvyšší soud jen dodává, že uvedená námitka stojí mimo důvody dovolání ve smyslu §265b tr. ř., protože neuložení peněžitého trestu není v těchto případech žádným dovolacím důvodem. Lze připomenout konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), z níž vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je však reagováno toliko na situace, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu, což rozhodně není případ obviněného.
Lze tedy shrnout, že v důsledku nesprávné aplikace §58 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému J. H. uložen trest odnětí svobody ve výměře pod dolní hranici trestní sazby stanovené trestním zákoníkem na trestný čin, jímž byl uznán vinným, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nejvyšší soud zároveň dodává, že neshledal naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť v tomto směru vytýkané námitky jsou námitkami ryze procesními.
Nejvyšší soud proto ze shora uvedených důvodů shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce částečně důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, sp. zn. 8 To 90/2020, a to ve výroku o trestu odnětí svobody v trvání 3 let, podmíněně odloženém na zkušební dobu 5 let, který byl uložen obviněnému J. H. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl o trestu obviněnému J. H.
Při novém projednání věci bude Vrchní soud v Praze vázán právním názorem, který Nejvyšší soud zaujal (§265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno z podnětu dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, není odvolací soud povinen aplikovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř., podle kterého nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (zákaz reformace in peius).
Toto rozhodnutí přijal dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit v zasedání veřejném /§265r odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu