ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.175.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 175/2023-709
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněného M. Č., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 11 To 221/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 58/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 6 T 58/2022, byl obviněný M. Č. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 1. rozsudku), zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku (bod 2. rozsudku), přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 3. rozsudku) a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
1. dne 8. 10. 2021 okolo 1:00 hodin ve XY, okres XY, v XY ulici, v obytném domě č. p. XY, v bytě E. Ž. s kuchyňským nožem v ruce, s rukojetí zabalenou do ubrousku vyhrožoval E. Ž., I. K., E. W., J. Ř., a T. L. usmrcením a vzbudil v nich, kromě T. L., tak obavu z naplnění výhrůžek s ohledem na své předchozí agresivní chování a 15 cm délku čepele užitého nože,
2. dne 10. 10. 2021 v dopoledních hodinách v podkrovním bytě v ulici T. č. p. XY, ve XY, okres XY, v němž bydlel spolu s poškozenou E. Ž., přistoupil k poškozené s nožem v ruce, jenž jí přiložil k tělu, začal ji osahávat na prsou a když se jej poškozená snažila odtlačit a sdělovala mu, že s ním mít pohlavní styk nechce, udeřil ji pěstí do podbřišku, sahal jí na genitálie, otočil ji směrem zády k němu, přitiskl ji k oknu a přiložil jí nůž do oblasti ledvin, a se slovy, že jej bude poslouchat, protože je jeho „čubka“, ji chytl za vlasy a nařídil jí, aby ho uspokojila, když neposlechla, vzal její ruku a dal ji na svůj penis, poté jí roztáhl nohy a zasunul svůj penis i přes nesouhlas poškozené do její vagíny, a vykonal na ní soulož,
3. dne 17. 10. 2021 v době od 3:00 hodin do 3:30 hodin na adrese XY č. p. XY, ve XY, okr. XY, překonal vstupní dveře bytu v 2. patře, jenž užíval společně s poškozenou E. Ž., s nožem v ruce vnikl do její ložnice, vyhrožoval jí usmrcením, nůž namířil do oblasti jejích prsou a zatlačil, avšak poškozené se podařilo jeho útok odvrátit, načež ji obviněný chytil oběma rukama za uši a nejméně pětkrát ji udeřil hlavou o bočnici postele, udeřil ji pěstí do nosu, opět uchopil nůž a pořezal ji na čele a na levé paži, čímž jí způsobil četné oděrky, hematomy a řezné rány na hlavě a pažích, po čemž se mu poškozená vysmekla a z bytu uprchla, přičemž v ní uvedené jednání vyvolalo důvodnou obavu o její život a zdraví z důvodu předchozího neustálého slovního a fyzického napadání,
4. dne 17. 10. 2021 okolo 3:30 hodin, ve XY, okres XY, v XY ulici, při násilném vstupu do společné chodby bytového domu č. p. XY, osmi kopy prokopl vstupní dřevěné dvoukřídlé dveře, čímž ve výplni dveří vytvořil větší otvor a vyrazil kování zámku v křídle dveří, a způsobil tak spoluvlastníkům domu O. U., A. K. a T. B. škodu v celkové výši 19.000 Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný M. Č. odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody za nemajetkovou újmu poškozené E. Ž., nar. XY, částku ve výši 35 000 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Allianz pojišťovně, a. s., částku ve výši 68 520 Kč.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO 47114321, částku ve výši 9 120 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. Ž., nar. XY, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození O. U., nar. XY, a A. K., nar. XY, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 6 T 58/2022, podal obviněný M. Č. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 11 To 221/2022, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 11 To 221/2022, podal následně obviněný M. Č. prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že dovoláním napadá pouze výrok o vině uvedený pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně a že podává dovolání z důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dále konstatoval, že aby mohla být naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu musí být prokázáno úmyslné zavinění ze strany obviněného. V této souvislosti se pak zabýval výpovědí poškozené, a to jak v přípravném řízení, tak i v hlavním líčení a prezentoval svůj názor na obsah těchto výpovědí. Rovněž uvedl, že nesouhlasí s názorem soudu odvolacího v tom smyslu, že znásilnění a nedobrovolný sex je to samé. Nutno podotknout, že soud zjevně vyslovuje většinový názor společnosti na znásilnění bez jakéhokoli přihlédnutí k názorům menšin a v tomto případě i poškozené. Obviněný je přesvědčen o tom, že nemůže být odsouzen za trestný čin na základě jednoho jediného důkazu, kterým je navíc výpověď poškozené, když tato není potvrzována ani dalšími, byť i jen nepřímými důkazy např. lékařská zpráva, výpověď svědků, fotografie, video, apod.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a přikázal odvolacímu soudu, aby znovu rozhodl, příp. aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a shodný příkaz učinil tomuto soudu.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nutno podotknout, že dovolatel cituje dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jen citací zákonného znění, aniž by v dalším textu tu či onu tvrzenou vadu některému konkrétnímu dovolacímu důvodu přiřadil. Ponechává tuto otázku na dovolacím soudu, který však v tomto směru dovolání domýšlet nemůže, neboť by tím porušil zásadu nestrannosti soudního řízení, tak jak tuto zásadu vykládá Ústavní soud.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
Je třeba uvést, že zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven další (nový) dovolací důvod, podle nějž lze dovolání podat také tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného směřovaly do oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění, proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají. Obviněný totiž namítal nesprávné hodnocení provedených důkazů, a to výpovědi poškozené E. Ž., jakož i to, že dokazováním nebylo prokázáno, že by se projednávaného zločinu dopustil. Obviněný založil dovolání v celém rozsahu výlučně na námitkách, jimiž projevil nesouhlas se skutkovými zjištěními uvedenými v bodu 2. výroku o vině a s tím, že soudy vzaly za podklad těchto zjištění svědeckou výpověď poškozené. Tyto námitky navazovaly na obhajobu obviněného, která byla založena na jeho tvrzení, že se jednání uvedeného ve výroku o vině pod bodem 2. nedopustil. Takovými uplatněnými námitkami prosazoval vlastní, od soudů nižších stupňů odlišná, skutková zjištění, podle kterých poškozenou k pohlavnímu styku nepřinutil. V podaném dovolání však obviněný neuplatnil žádné námitky v tom smyslu, že by skutek uvedený v bodě 2. výroku o vině nenaplňoval znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Případně by přicházelo v úvahu formálně podřadit takové námitky pod nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní kvalifikaci neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Možno dodat, že obviněný výslovně ani nenamítl tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
K tomu je dále vhodné uvést, že není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že již Okresní soud v Kladně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku a jak je hodnotil. Jím učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, které hodnotil v souladu s jejich obsahem, přičemž nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) a své hodnotící závěry dostatečně vysvětlil. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
Nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v konzistentní svědecké výpovědi poškozené, která konkrétně, podrobně a bez významnějších rozporů popsala, jakému jednání obviněného byla vystavena, za jakých okolností k němu došlo, jak se mu bránila a proč se mu nakonec podvolila. Soudy si byly vědomy protichůdnosti tvrzení obviněného a poškozené a zaměřily proto dokazování také na objasnění osoby poškozené z hlediska vlastností zaručujících pravdivost její výpovědi. V tomto ohledu měl zásadní význam znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který se opíral o zevrubné vyšetření poškozené a vyzněl v jednoznačný závěr, že poškozená je osobou bez sklonů ke zkreslování popisovaných událostí či lhavosti. Lze jen dodat, že popis jednání obviněného, jak ho poškozená podala ve svědecké výpovědi, svědčí o tom, že nebyla vedena snahou zhoršit postavení obviněného nepodloženými tvrzeními. Svědeckou výpověď poškozené podporovaly, byť nepřímo, i další důkazy. Jde především o výpověď svědkyně Š., která mimo jiné uvedla, že obviněný záměrně navozoval situace, v nichž zůstával v bytě sám s poškozenou, a charakterizovala poškozenou jako zaraženou a ustrašenou. To navazuje na tvrzení poškozené, která uvedla, že docházelo k násilnému jednání obviněného ve vztahu k poškozené a dále to, že se jí poškozená s odstupem času zmínila i o znásilnění.
Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. a že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za tohoto stavu nebylo nijak dotčeno právo obviněného na spravedlivý proces. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (a současně ani pod jiné ustanovení §265b tr. ř. upravené dovolací důvody).
Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu