ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.241.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 241/2023-859
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2023 o dovolání obviněného M. D. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 183/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 134/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 4 T 134/2021, byl obviněný M. D. uznán vinným ze spáchání v bodě 1. zločinu týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, v bodě 2. zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„1. od blíže nezjištěné doby, nejméně však od počátku roku 2018 do 3. 2. 2021, kdy byl dle §76 odst. 1 trestního řádu zadržen Policií České republiky, nejprve na přesně nezjištěné adrese, následně v ulici XY, a od října roku 2020 v bytě na adrese XY, XY, fyzicky a psychicky týral svého nezletilého syna AAAAA (pseudonym), narozeného XY, a to tím způsobem, že mu podával potraviny, i přesto, že věděl, že jsou zkažené, a když nezletilý tyto potraviny odmítal jíst, tak jej do jídla nutil takovým způsobem, že se nezletilý v několika případech pozvracel, zavíral ho v pokoji a zakazoval mu si hrát, odpíral mu spánek, kdy nutil poškozeného být dlouho do noci vzhůru, a následně jej nevyspalého v brzkých ranních hodinách budil, bral mu přikrývku nebo jej spícího poléval vodou a jednou ho nechal i spát v mokrém oblečení, někdy ho naopak nutil, aby spal celý den, zakazoval mu spát v posteli, kdy nezletilý musel spát na zemi na podložce, koupal ho v horké vodě a vzápětí jej sprchoval studenou vodou, a to tak dlouho, až nezletilý poškozený ve dvou případech téměř omdlel, bezdůvodně syna pohlavkoval a nepřiměřeně fyzicky trestal bitím vařečkou, štípáním a taháním za vlasy, a to i za to, když zlobila dcera BBBBB (pseudonym), nebo aby tím potrestal jeho matku – K. M., nar. XY, záměrně jí zakazoval, aby jej rozvíjela v jeho přirozeném vývoji, kdy tato si s ním nesměla hrát a učit ho běžným dětským dovednostem, nezletilého AAAAA úmyslně ponižoval tím, že se snažil dětskou lékařku přesvědčit, že syn je retardovaný, přičemž si byl vědom, že tento je zanedbáván a nepřiměřeně fyzicky a psychicky trestán,
2. od blíže nezjištěné doby, nejméně však od počátku roku 2018 do 3. 2. 2021, kdy byl dle §76 odst. 1 trestního řádu zadržen Policií České republiky, nejprve na přesně nezjištěné adrese, následně v ulici XY, a od října roku 2020 v bytě na adrese XY, XY, fyzicky a psychicky týral, se vzrůstající intenzitou, svoji družku - poškozenou K. M., narozenou XY, a to tím způsobem, že ji téměř denně vulgárně verbálně napadal a opakovaně, v blíže nezjištěném počtu případů, třikrát až čtyřikrát do měsíce, zejména kvůli neshodám ohledně výchovy a péče o společné nezletilé děti – AAAAA, narozeného XY, a BBBBB, narozenou XY, bezdůvodně fyzicky napadal, a to údery rukou sevřenou v pěst do oblasti hlavy a různých částí těla, a to i v přítomnosti jejich společných nezletilých dětí, a házel po poškozené různé předměty, a to i ve chvíli, kdy byly v její bezprostřední blízkosti jejich společné nezletilé děti, kdy takovým jednáním způsobil poškozené v několika případech hematomy a modřiny po těle, poléval poškozenou vodou a ponižoval ji tím, že jí říkal, že je neschopná, nic neumí a je „debil“, v několika případech ji zamknul v bytě a zakazoval jí stýkat se s rodinou a známými, sledoval ji prostřednictvím mobilního telefonu, vyžadoval od ní peníze, a dále ji zastrašoval tím, že zabije nezletilého syna AAAAA, kdy jí doslova řekl: „Jak by ti bylo, kdybys jednoho dne přišla a AAAAA tady byl podřezanej a mrtvej“, když od něj chtěla poškozená s dětmi odejít, vyhrožoval jí, že když nebude mít BBBBB on, tak nikdo jiný a hrozil i tím, že narazí automobilem i s poškozenou a jejich společnými dětmi do sloupu, přičemž ve chvílích, kdy se poškozená snažila zastat nezletilého AAAAA a trýznivému jednání obžalovaného vůči synovi zabránit, tak na ni křičel a zastrašoval ji, nezletilého AAAAA naváděl k užívání vulgarismů vůči poškozené, např. výrazu „mrdka“ a k tomu, aby poškozenou - matku štípnul, polil ji vodou nebo jí dal facku.“ .
Za uvedené jednání byl obviněný M. D. odsouzen podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému AAAAA, nar. XY, nemajetkovou újmu ve výši 148 000 Kč.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 4 T 134/2021, podal obviněný M. D. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 183/2022, tak, že jej podle §256 zamítl.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 5 To 183/2022, podal následně obviněný M. D. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Uvádí, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované důkazy, které mohly přispět ke správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností. Obviněný se neztotožňuje s tvrzením týkajícím se časového určení počátku jeho jednání. Toto tvrzení dle něj nebylo jediným důkazem prokázáno, kromě opírání se toliko o tvrzení poškozené M. Obviněný dále opakovaně uvádí, že jeho jednání nevykazuje znaky týrání a subjektivní stránku týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Uvádí, že se soudy zabývaly pouze skutečnostmi, svědčícími v jeho neprospěch, zatímco důkazy, které měly pro obviněného zásadní význam, byly zamítnuty pro nadbytečnost, a to např. výpověď příbuzných obviněného, výslech J. C. Taktéž nebylo přihlédnuto k závadnému chování poškozené, zahrnujícímu spáchání podvodu, čímž dle obviněného došlo k porušení procesních pravidel spočívajících v odepření jeho procesních práv zaručující právo na spravedlivý proces. Obviněný poukazuje na neprokázané tvrzení poškozené, týkající se fyzického napadání, neboť nebyl doložen žádný faktický důkaz či lékařská zpráva, která by toto tvrzení prokazovala. Také nesouhlasí se závěry znaleckého posudku PhDr. Čírtkové, který považuje za jednostranný a neúplný. Navrhoval proto vypracování nového znaleckého posudku, což bylo nalézacím soudem odmítnuto pro nadbytečnost. Dále odmítá, že by se uvedených trestných činů dopustil, je přesvědčen, že soudy pouze nesprávně stanovily hranici mezi přísnou výchovou a týráním. Pokud soudy vyšly i pro tento případ ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie dětí a dospělých, tyto závěry označil rovněž za nesprávné a jednostranné. Současně odmítá návrh na přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy, neboť se uvedených jednání vůči synovi nedopustil. Závěrem nesouhlasí ani s druhem a výší trestu a navrhuje, aby Nejvyšší soud shledal dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil obviněného obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že těžiště dovolací argumentace obviněného spočívá ve zpochybnění samotného hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů. Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy však není možné zaznamenat žádný, natož pak zjevný nebo extrémní, rozpor. Je pravdou, že základním usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené K. M., a to vzhledem k oběma zjištěným skutkům. Poškozená v postavení svědka vypovídala opakovaně, pokud z některých jejích kroků bylo možné dovodit nekonzistentní postoj k předmětné trestní věci, své chování náležitě vysvětlila. V zásadě tak pouze podpořila svoji prvotní výpověď, neboť i tím, že od ní hodlala později ustoupit, dokumentovalo, že se dosud nevymanila z obviněným vytvořeného světa, v němž žila. Tento postoj poškozené pouze dokresluje, že pro ni byly určující přetrvávající vazby k obviněnému a setrvávání ve vztahu s ním, přičemž toto postavení bylo odrazem citové závislosti poškozené na obviněném. Celou situaci soudy zvážily velmi pečlivě a vyvodily z ní odpovídající závěry. Svědeckou výpověď poškozené hodnotily velmi obezřetně, přičemž vycházely také ze závěrů znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie a zdravotnictví, zvláštní specializace forenzní psychologie, který vypracovala znalkyně doc. PhDr. Ludmila Čírtková. Znalkyně u poškozené rovněž diagnostikovala parciální syndrom týrané osoby s dominujícími pocity obav a strachu z partnera a fyzického ohrožení dětí i její osoby. Soudy tak po zevrubném zhodnocení osoby poškozené a její výpovědi došly k přesvědčivému závěru, že její usvědčující výpověď je věrohodná, což je v souladu také s tím, že pokud bylo možné ověřit tvrzení poškozené jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost. V tomto směru lze odkázat na výpověď kamarádky poškozené P. S., sestřenice obviněného N. S. i sestry poškozené V. M., byť v tomto případě šlo o výpověď zprostředkovanou. Skutečnosti uváděné poškozenou byly potvrzeny i výpovědí poškozeného AAAAA a listinnými důkazy. Skutkový děj ve verzi popsané ve výroku rozsudku byl v plné míře prokázán. Státní zástupkyně dále uvádí, že v posuzované trestní věci není možné zaznamenat ani kategorii opomenutých důkazů, neboť soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní. Právě k tomu došlo v posuzované trestní věci, kdy soud prvního stupně se důkazními návrhy obviněného zabýval v bodě 20. a soud odvolací velmi podrobně v bodě 13. svého rozhodnutí. Byla tak aplikována zásada trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou nebo obhajobou, neboť je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Je totiž pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě.
Námitky právní ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil, pokud zpochybnil právní kvalifikaci jednak zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a jednak zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Státní zástupkyně uvádí, že jednání obviněného vůči nezletilému synovi není možné označit ze žádného úhlu pohledu za adekvátní. Užité tresty nelze mít za přiměřené, a to ani pro ten případ, pokud by se nezletilý nechoval podle představ otce. Rozumnost výchovného trestu totiž musí být zjevná jak co do povahy zvolených prostředků, tak co do přiměřenosti jejich použití. Tato hlediska však jednání obviněného vůči poškozenému evidentně nesplňuje, a proto zde byl znak týrání naplněn. Znak týrání byl naplněn rovněž v případě zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť obviněný s poškozenou družkou K. M. zle nakládal, a to jejím urážením za použití vulgárních výrazů. Fyzicky ji napadal, bránil jí v sociálním kontaktu s rodinou, známými a vyhrožoval jí pro případ, že by od něj chtěla s dětmi odejít. Týral ji rovněž psychicky, a to výrazným upřednostňováním mladší společné dcery BBBBB. Vzhledem ke shora uvedenému proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný M. D. své dovolání opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., přičemž z doslovné citace dovolacích důvodů je zřejmé, že nereagoval na novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022. Ač obviněný nesprávně označil dovolací důvody, nemá uvedená vada zásadní vliv na projednání jeho mimořádného opravného prostředku. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je obsažen v ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Zároveň je s účinností od 1. 1. 2002 v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uveden nový důvod dovolání, který se vztahuje ke skutkovým zjištěním, resp. k procesnímu postupu soudů. I k tomuto novému dovolacímu důvodu je třeba přihlížet a v rámci dovolání obviněného zohlednit jeho existenci. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněný dovolací důvod obviněný naplnil svými námitkami ve dvou jeho alternativách, neboť jednak zpochybnil skutková zjištění, neboť ta podle jeho názoru kolidují s provedenými důkazy a zmínil rovněž existenci důkazů opomenutých, neboť soudy nevyšly vstříc jeho důkazním návrhům.
Nejvyšší soud k této námitce pouze ve stručnosti uvádí, že v posuzované věci se nejedná o případ tzv. opomenutých důkazů. Soud prvního stupně se v bodu 20 odůvodnění rozsudku řádně vypořádal s tím, proč další návrhy na doplnění dokazování ze strany obviněného zamítl. Nebylo důvod nechat vypracovat nový znalecký posudek na osobu poškozené za situace, když soudy neměly žádné pochybnosti o správnosti závěrů znalkyně Doc. PhDr. Čírtkové. Co se týká návrhů na další výslechy svědků, považovaly je soudy za nadbytečné z důvodu, že lze stěží očekávat, že by tyto osoby dokázaly podrobněji popsat soužití poškozené a obviněného. Lze proto souhlasit se závěry soudů obou stupňů, které důvodně důkazní návrhy obviněného označily za nadbytečné, neboť skutkový stav byl provedenými důkazy prokázán s takovou mírou jistoty, že další důkazy by již nebyly způsobilé tento stav zvrátit.
Obviněný zároveň ve svém dovolání zpochybnil skutková zjištění, neboť ta podle jeho názoru kolidují s provedenými důkazy. Nejvyšší soud uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 10, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o obviněným namítaný rozpor. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědi poškozené K. M., která je podporována dalšími výpověďmi svědků, kteří přímo byli jednání obviněného vůči ní a AAAAA přítomni (svědkyně S.) nebo svědky, kterým se poškozená M. svěřila (svědkyně S., V. M., svědkyně L.). Rozhodně nelze pominout výpověď nezletilého AAAAA i svědkyň P. a Š., kterým AAAAA spontánně sděloval podrobnosti ze soužití s obviněným. Výpovědi těchto svědků jsou podporovány i závěry znaleckých posudků PhDr. Čírtkové (k poškozené M.) a PhDr. Hilbertové (k poškozenému AAAAA) a zprávami orgánů péče o dítě Městského úřadu v XY. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud dodává, že dokazování před nalézacím soudem bylo naprosto vyčerpávající, úplné, objektivní a zákonné s tím, že tyto důkazy, které byly provedeny, byly nalézacím soudem řádně pregnantně vysvětleny a zdůvodněny.
K námitce obviněného, že zamítnutím jeho důkazních návrhů došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému. V nastalé důkazní situaci nebylo možné aplikovat ani obviněným nárokovanou zásadu in dubio pro reo, neboť uplatnění uvedené zásady je na místě až tehdy, pokud soud dospěje po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících se verzí. V posuzované věci jsou však soudy učiněné skutkové závěry dostatečně důkazně podložené. Pokud se soudy na základě podrobně popsaných skutečností přiklonily k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy, nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k aplikaci zásady in dubio pro reo.
Obviněný M. D. ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného M. D.
Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný M. D. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v části dovolání však pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (např. výpovědi poškozené K. M., znaleckého posudku Doc. PhDr. Ludmily Čírtkové, znaleckého posudku PhDr. Blanky Hilbertové) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci (např. časové určení počátku tvrzeného jednání, neprokázané tvrzení poškozené, týkající se fyzického napadání), je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Obviněný pouze zpochybňuje způsob a výsledky hodnocení důkazů soudy, předestírá vlastní pohled na hodnocení důkazů a prosazuje svá vlastní, pro něj příznivější skutková zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že jeho jednání nevykazuje znaky týrání a rozporuje rovněž subjektivní stránku, a to jak vzhledem ke zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, tak ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud uvádí, že pokud jde o týrání, rozumí se jím zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy (viz č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).
Jednání obviněného, jak je již výše uvedeno, je jednoznačně potvrzeno svědeckou výpovědí poškozené K. M., která podrobně popsala společné soužití s obviněným, to jak ji slovně i fyzicky napadal v přítomnosti jejich společných nezletilých dětí, poléval vodou, ponižoval, zamykal v bytě, zakazoval jí stýkat se s rodinou a známými, sledoval ji prostřednictvím mobilního telefonu, požadoval od ní peníze, vyhrožoval smrtí její i jejich dětí. Poškozená dále popsala také chování obviněného vůči synovi AAAAA, zejména jak ho krmil zkaženými potravinami, zavíral v pokoji, zakazoval mu hrát si, odpíral mu spánek, poléval ho vodou, nechal ho spát v mokrém oblečení na zemi, bral mu přikrývku, umýval ho horkou a studenou vodou, nepřiměřeně ho fyzicky trestal, zakazoval matce, aby rozvíjela jeho dovednosti a naváděl AAAAA, aby své matce ubližoval a vulgárně jí nadával. Společně s dalšími důkazy, jakými jsou výpověď nezletilého AAAAA, závěry znaleckých posudků PhDr. Hilbertové a PhDr. Čírtkové, která ve svém posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie a zdravotnictví, zvláštní specializace forenzní psychologie, objasnila osobní vlastnosti poškozené, stejně tak jako typ násilí, k němuž v soužití mezi ní a obviněným docházelo, nelze uvěřit obhajobě obviněného, nýbrž lze mít za prokázané, že obviněný M. D. svým jednáním popsaným ve výroku rozsudku naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
Pokud jde o zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 psím. d) tr. zákoníku, obviněný tvrdil, že se z jeho strany jednalo vůči nezletilému synovi AAAAA pouze o výchovné metody. V posuzovaném případě však není pochyb o tom, že jednání obviněného vůči jeho synovi charakteristické rysy týrání nese a že míra intenzity týrání poškozeného překročila běžnou mez. Pokud jde o zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, i zde výše popsané jednání obviněného, bez jakýchkoliv pochybností naplňuje zákonné znaky týrání, neboť násilí ze strany obviněného vůči poškozené se projevovalo téměř ve všech jeho formách, tedy jako násilí fyzické, psychické, sociální, avšak i ekonomické, neboť mu musela odevzdávat své finanční prostředky. Obviněný týral blízké osoby, které s ním žily ve společné domácnosti. Svým chováním vědomě narušoval nezletilým dětem synovi AAAAA a dceři BBBBB bezpečné prostředí pro jejich rozvoj, vytvářel jim špatný vzor jednání v mezilidských vztazích a dokonce naváděl syna k nepřijatelnému chování vůči jeho matce K. M., a toto činil rovněž po delší dobu. Jeho jednání bylo úmyslné, neboť musel vědět, že tímto chováním vystavuje poškozenou K. M. i své děti psychickému a fyzickému násilí, kteří oprávněně jeho chování pociťovali jako těžké příkoří a ohledně AAAAA si musel být vědom, že ho poškozuje nejen tělesně, ale i na duševním vývoji. Lze proto souhlasit se závěry soudů obou stupňů ohledně právní kvalifikace daných skutků.
Obviněný současně odmítá návrh na přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy. Nejvyšší soud k této námitce pouze stručně s odkazem na bod 16 odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze dodává, že adhezní výrok je bezvadný a s důvodností přiznaného nároku na nemajetkovou újmu se lze plně ztotožnit. Výhrady směřoval obviněný i vůči výroku o trestu s tím, že trest odnětí svobody v trvání čtyř let s přímým výkonem označil za nepřiměřeně přísný, neboť shrnul, že není pachatelem tak narušeným, k jehož nápravě by bylo třeba trestu v jeho přísnější podobě.
Ve vztahu k námitce ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dodává, že obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání 2 až 8 let, přičemž jemu vyměřený trest je pod polovinou zákonné trestní sazby. Nelze navíc odhlédnout od toho, že obviněný byl v minulosti již dvakrát soudně trestán, byť pro typově jinou (majetkovou) trestnou činnost, kdy tato skutečnost mu přitěžuje, neboť ukazuje na to, že ani v minulosti řádný život nevedl.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný M. D. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu týrání svěřené osoby dle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a přečinu ohrožování výchovy dítěte dle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného M. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu