ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.62.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 62/2023-470
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání obviněné J. T., nar. XY v XY, XY, bytem XY, XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 44 To 235/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 53/2022, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 44 To 235/2022, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 44 T 53/2022, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 44 T 53/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná J. T. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle 216 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku účinného do 31. 1. 2019. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustila tím, že:
dne 6. 10. 2016 v XY , XY, na pobočce bankovní instituce Fio banka a. s. založila bankovní účet č. XY, ke kterému měla jako jediná dispoziční oprávnění a na který nebyla až do dne 27. 10. 2016 připsána žádná platba, přičemž dne 27. 10. 2016 byla připsána platba ve výši 111.390,03 EUR (tj. 3.009.758,61 Kč) z bankovního účtu č. XY vedeného pro americkou společnost International Coffee & Tea, LLC, ač jako skutečný příjemce byla označena společnost Haicof Limited PLC., a dne 31. 10. 2016 a 2. 11. 2016 se pokusila o převedení této částky na další bankovní účty, čemuž bylo bankovní institucí zabráněno [ve znění opravného usnesení],
přičemž americká společnost International Coffee & Tea, LLC, platbu realizovala na základě podvodného jednání neznámého pachatele a z okolností přijetí platby, tedy že bankovní účet obviněná jako státní příslušník Velké Británie, která k České republice nemá žádný vztah, založila čistě za účelem přijetí zahraniční platby ze Spojených států amerických, která byla adresována jinému subjektu, a tuto se obratem pokusila zaslat na další bankovní účet, tedy že se odesílatel platby, místo pobytu obžalované a místo založení bankovního účtu každý nachází v jiném státě a obžalovaná neměla k založení bankovního účtu v České republice žádný legitimní důvod, je zřejmé, že bankovní účet založila s cílem přijmout finanční prostředky, u nichž je třeba zastřít jejich původ, tedy u nichž je zřejmé, že pochází z trestné činnosti .
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněné podle §216 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 trest odnětí svobody v trvání 3 (tři) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. za ́koníku obvin ěné výkon tohoto trestu podmín ěně odložil na zkušebni ́ dobu ve vým ěře 5 (pěti) let. Dále obviněné podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění z území ČR na dobu 5 (pěti) let.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 44 T 53/2022, podal obhájce obviněné odvolání (ve věci bylo vedeno řízení proti uprchlé), které směřoval do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 44 To 235/2022, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 44 To 235/2022, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. do výroku o vině a trestu.
5. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obhájce obviněné spatřuje v tom, že proti obviněné bylo vedeno řízení proti uprchlému, přestože pro tento postup nebyly od počátku splněny podmínky podle §302 an. tr. ř. V důsledku takto vadného postupu byla obviněné znemožněna účast u hlavního líčení, ale i u veřejného zasedání o projednání jejího odvolání. Tímto byla zkrácena na svém právu, aby její věc byla projednána v její přítomnosti, a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Dovolatelka namítá, že v projednávané trestní věci dosud nebyl zjištěn její motiv vyhýbat se trestnímu řízení. Z trestního spisu totiž vyplývá pouze skutečnost, že se má zdržovat ve Velké Británii, tedy ve státě, jehož je státním občanem. Tuto skutečnost nelze bez dalšího považovat za akt, jímž by se měla vyhýbat trestnímu řízení ve smyslu §302 tr. ř. Argumentuje tím, že pro rozhodnutí o tom, že se koná řízení proti uprchlému, nestačí pouhé zjištění skutečnosti, že se daná osoba nachází v zahraničí, nýbrž je nutné, aby byl zjištěn motiv dané osoby vyhýbat se trestnímu řízení. Závěr o splnění podmínek vedení řízení proti uprchlému nelze vyvodit z bezúspěšného doručování obžaloby, předvolání k hlavnímu líčení a vyrozumění o konání veřejného zasedání k projednání odvolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 Tdo 73/2022). Obviněná rovněž akcentuje skutečnost, že námitku proti vedení řízení proti uprchlému uplatňuje po celé trestní řízení, avšak orgány činné v trestním řízení se s ní nikterak nevypořádaly. Ve spise dále chybí záznam dozorujícího státního zástupce podle §303 odst. 2 tr. ř. o vedení řízení proti obviněné jako proti uprchlé, ze kterého by bylo zřejmé, od kterého dne je proti obviněné konáno řízení proti uprchlému.
6. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Tvrdí, že v trestním řízení nebyl prokázán nelegální původ finančních prostředků, jejichž původ měla zastírat. Má za to, že prokázání nelegálního původu finančních prostředků je přitom podmínkou uplatnění trestní odpovědnosti za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti. Nestačí pouhé zjištění, že věc byla získána trestným činem, nýbrž musí být zjištěno jakým konkrétním trestným činem se tak stalo a nepostačuje pouhé podezření ze spáchání blíže nekonkretizované trestné činnosti. Dovolatelka tedy zdůrazňuje, že pro učinění závěru o spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti není dostatečným konstatování, že věc byla získána nějakým blíže neurčeným majetkovým trestným činem. Soudu prvního i druhého stupně vytýká, že dovodily její trestní odpovědnost za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti, přestože žádným z provedených důkazů v trestním řízení nebylo zjištěno, z jakého konkrétního trestného činu finanční prostředky pocházejí, jak byl takový trestný čin právně kvalifikován a kdo je jeho pachatelem. Proto dospívá k závěru, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
7. Dovolatelka dále namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku s ohledem na argumentaci v bodě V. dovolání. Prokázání kriminálního původu věci čili de facto prokázání hlavního trestného činu považuje za podmínku uplatnění trestní odpovědnosti za trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 tr. zákoníku. Za situace, v níž v trestním řízení nebyla prokázána existence hlavního trestného činu, nebyla zjištěna jeho právní kvalifikace a osoba pachatele hlavního trestného činu, nelze podle názoru obviněné dovozovat její trestní odpovědnost za spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Obviněná proto spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, neboť Obvodní soud pro Prahu 1 (stejně jako soud druhého stupně) jí shledal vinnou ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, přestože nebyl dostatečně prokázán zdrojový trestný čin.
8. Obviněná v závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšši ́ soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, č. j. 44 To 235/2022-428, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 44 T 53/2022, a rovněž aby zrušil všechna další rozhodnutí na tento rozsudek a toto usnesení navazující. Obviněná současně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1 věc znovu projednat a rozhodnout.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 1 NZO 1032/2022, nejprve stručně zrekapituloval průběh trestního řízení a následně předestřel argumentaci dovolatelky. Nejprve upozornil na to, že dovolatelka neoznačila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, neboť dovolatelka svým mimořádným opravným prostředkem napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto její odvolání, přičemž současně podle obsahu dovolání uplatnila, že již v rozsudku nalézacího soudu byly naplněny dovolací důvody v §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.
10. Státní zástupce následně předestírá obecné teze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., přičemž námitky obviněné považuje za uplatněné v mezích uvedeného dovolacího důvodu. Akcentuje, že naplnění tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné, ač jí měla být její přítomnost umožněna nebo zajištěna [porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)]. Jestliže tedy bylo ve věci konáno řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky, a v důsledku tohoto procesního postupu byla obviněné znemožněna účast na hlavním líčení nebo veřejném zasedání, je tato vada důvodem pro podání dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
11. Stran řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. státní zástupce uvádí, že jej lze konat jen proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Vzhledem k ustanovení §303 odst. 1 věta první tr. ř. konání uvedeného řízení v obecné rovině nebrání skutečnost, že uprchlý nebyl vůbec dopaden a o zahájení trestního stíhání se ani nedozvěděl. Současně je ovšem nutné respektovat čl. 38 odst. 2 Listiny (projednání věci veřejně, v jeho přítomnosti, možnost se vyjádřit ke všem prováděným důkazům, dodržení práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny). Státní zástupce zdůrazňuje, že právo obviněného vystupovat v řízení osobně patří k základním znakům spravedlivého procesu [čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „ Úmluva“)]. Z judikatury ESLP vyplývá, že odsouzení někoho v jeho nepřítomnosti je možné jen za zcela výjimečných okolností a po vyčerpání všech prostředků, které právo poskytuje k zajištění toho, aby konkrétní osoba byla postavena před soud. Konstatuje, že rozhodovací praxe se ustálila na stanovisku, že orgány činnými v trestním řízení musí být v případě závěru o vyhýbání se obviněného trestnímu řízení pobytem v cizině spolehlivě zjištěno, že pachatel pobývá v cizině v úmyslu se trestnímu řízení vyhnout a že takto motivován opustil území republiky anebo v cizině zůstal. To znamená, že pobyt v cizině sám o sobě ještě není důvodem vedení řízení proti uprchlému. Za skrývání se považuje takový způsob maření průběhu trestního řízení, kdy pachatel se na území republiky ukrývá v úmyslu oddálit nebo zmařit své dopadení a zajištění k úkonům trestního řízení. Dále konstatuje, že ze zjištění, že pachatel je „neznámého pobytu“, pak bez dalšího nelze dovodit, že se na území republiky skrývá, a ani to, že tak činí s cílem (v úmyslu) zabránit svému dopadení. Jen samotná skutečnost, že cizinec opustil území České republiky, také nemůže odůvodňovat postup podle §302 a násl. tr. ř. Ani návrat obviněného do státu, jehož je občanem, nelze bez dalšího považovat za akt, jímž se obviněný vyhýbá trestnímu řízení ve smyslu §302 tr. ř., zvláště když o vedení trestního řízení dosud ani neví.
12. Státní zástupce připomíná, že i když se přípravné řízení proti obviněné konalo ve formě řízení proti uprchlému, je povinností soudu po podání obžaloby zjišťovat, zda u obviněné přetrvávají důvody pro tento zvláštní způsob řízení i ve stadiu řízení před soudem. K takovému rozhodnutí o konání řízení proti uprchlému lze přistoupit jen tehdy, shledá-li soud splněné zákonné podmínky pro použití tohoto zvláštního způsobu řízení (§302 tr. ř.). I poté co soud akceptuje návrh státního zástupce na konání řízení proti uprchlému, je jeho povinností zkoumat, zda důvody pro tento zvláštní způsob řízení nadále trvají a tyto podmínky musí být dány v průběhu celého takto vedeného řízení. Ve vztahu k projednávané věci tak státní zástupce uvádí, že námitky obviněné jsou opodstatněné a v daném případě bylo trestní stíhání od počátku vedeno jako řízení proti uprchlému a obviněná neměla v žádné fázi řízení možnost se k jeho předmětu vyjádřit.
13. Předestírá skutečnost, že policejní orgán ve věci vydal usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné, kdy k osobě obviněné bylo v usnesení uvedeno, že by se podle sdělení Policejního prezidia ČR, Odboru mezinárodní policejní spolupráce, měla zdržovat na uvedené adrese v Londýně a byl jí vydán cestovní pas s platností do 20. 1. 2021. V odůvodnění usnesení bylo dále konstatováno, že se obviněnou nepodařilo vyslechnout z důvodu nezjištění její přítomnosti v České republice. Tento stav se nezměnil ani ve vyšetřování. K žádosti o právní pomoc bylo britským justičním orgánem sděleno, že se obviněná na uvedené adrese nezdržuje a na území Velké Británie je již 5 let v pátrání a žádná adresa pobytu k ní není známa. Obviněná byla následně vložena do Schengenského informačního systému a Obvodní soud pro Prahu 1 vydal příkaz k zadržení. Podnětu policejního orgánu k vydání evropského zatýkacího rozkazu (dále jen „EZR“) státní zástupce nevyhověl s odkazem na podmínku proporcionality [§193 odst. 3 ve spojení s §79 odst. 2 písm. a) zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „ZMJS“)]. Trestní stíhání v řízení proti uprchlému pak bylo zahájeno doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné obhájci, k čemuž došlo dne 5. 2. 2022. Státní zástupce po skončení vyšetřování podal obžalobu, v níž sice poukázal na to, že je vedeno řízení proti uprchlé, ale výslovně soudu nenavrhl, aby proti obviněné bylo podle §305 tr. ř. konáno řízení proti uprchlému. Poté ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 o konání řízení proti uprchlé, přičemž svůj závěr o splnění podmínek vedení řízení proti uprchlé opřel o to, že obviněná, která je státní příslušnicí Velké Británie, se vyhýbá trestnímu řízení tím, že se skrývá na dosud nezjištěném místě. V odůvodnění jen uvedl, že příkaz k zadržení nebyl realizován, že i přes snahu orgánů činných v trestním řízení se nepodařilo místo pobytu obviněné vypátrat, a to ani cestou mezinárodní pomoci, když institut EZR nebylo možné v uvedeném případě použít, neboť ten je možné vydat pouze v případě, že obviněné hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody alespoň v délce 4 měsíce. Státní zástupce akcentuje, že v odsuzujícím rozsudku již Obvodní soud pro Prahu 1 podmínky vedení řízení podle §302 a násl. tr. ř. dále nerozvíjel. Poukazuje rovněž na skutečnost, že se v rámci odůvodnění ukládaného trestu vyhoštění soud vyjádřil k možnému pobytu obviněné, když uvedl, že byť bližšími údaji nedisponuje, za nejpravděpodobnější označil výskyt obviněné v Londýně, s čímž se ztotožnil i soud druhého stupně a námitku obviněné o nesplnění podmínek na vedení řízení proti uprchlé odmítl.
14. Státní zástupce poukazuje poté na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci, v nichž vyloučily eventualitu pobytu obviněné na území České republiky, čímž fakticky popřely důvod, který vedl Obvodní soud pro Prahu 1 k rozhodnutí o konání řízení proti uprchlé, tzn. vyhýbání se trestnímu řízení tím, že se skrývá, neboť skrýváním se ve smyslu §302 tr. ř. je míněno ukrývání se na neznámém místě na území České republiky s cílem zabránit svému dopadení a vyhnout se tak trestnímu řízení. Takové poznatky však ve věci soudy reálně neměly, přesto v řízení využily variantu vyhýbání se trestnímu stíhání použitelnou pouze v případě skrývání se na území České republiky. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 státní zástupce vytýká i to, že v usnesení ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 44 T 53/2022, se stran šetření k možnému aktuálnímu pobytu obviněné v zahraničí za účelem jejího předvolání k hlavnímu líčení omezil toliko na konstatování podkladů získaných či zajištěných již v řízení přípravném. Navíc tento soud nesprávně vycházel z toho, že nelze využít EZR, protože ten lze podle tohoto soudu vydat pouze tehdy, pokud obviněné hrozí nepodmíněný trest odnětí svobody alespoň v délce 4 měsíce. Toto konstatování je podle státního zástupce ovšem zavádějící, protože za zločin podle §216 odst. 1 alinea první písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, lze uložit trest odnětí svobody na dvě léta až šest let nebo propadnutím majetku, což splňuje podmínky §193 odst. 2 písm. a) ZMJS. Státní zástupce se poté pokusil ozřejmit myšlení soudu, když ten měl pravděpodobně na mysli to, že v případě obviněné nebylo možno předpokládat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody delšího než 4 měsíce ovšem bez dalšího odůvodnění. Podle státního zástupce ovšem především soud pominul ustanovení §189 ZMJS, že při právní pomoci ve vztazích s Velkou Británií je použití EZR principiálně zcela vyloučeno [po brexitu v Dohodě o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé ze dne 30. 12. 2020 (dále jen „Dohoda“)]. Úprava předávání osob v Dohodě zavedla zvláštní proceduru předání osoby na základě zatýkacího rozkazu, která mj. vylučuje předání osoby na základě EZR (byť je obdobná) a má ve vztazích mezi členskými státy EU na jedné straně a UK na straně druhé nahradit odpovídající ustanovení Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957, jejích dodatkových protokolů a Evropské úmluvy o potlačování terorismu. K zanesení obviněné do Schengenského informačního systému pak státní zástupce poznamenává, že do tohoto se nezanáší údaje o výskytu osob na území Velké Británie. V posuzované věci tedy soudům státní zástupce vytýká, že nevyvinuly dostatečné úsilí, aby zjistily případný pobyt obviněné v jejím domovském státě a ověřily možnost jejího obeslání.
15. Za nepodložený považuje státní zástupce i případný závěr, že se obviněná svým pobytem na neznámém místě v zahraničí, kam zjevně vycestovala po činu z České republiky, pravděpodobně ve Velké Británii, vyhýbá svému trestnímu stíhání vedenému v České republice. Tento se neopírá o žádné relevantně zjištěné poznatky, které by nasvědčovaly takové motivaci obviněné. Z dostupných podkladů vyplývá, že soudy založily svůj závěr, že v případě obviněné byly splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému, na zjištění, že je neznámého pobytu a pravděpodobně vycestovala do svého domovského státu. Státní zástupce připomíná, že samotná skutečnost, že obviněná v cizině pobývá, pro závěr o vyhýbání se svému trestnímu stíhání nepostačuje, zvláště pokud o svém trestním stíhání vůbec neví. Současně předestírá, že je jistě nutno zohlednit skutečnost, že trestní stíhání bylo zahájeno až v roce 2022, tedy v době, kdy obviněná se již delší dobu pohybovala na různých neznámých místech. Bylo proto třeba, aby přistoupila další skutečnost, a to že k pobytu na neznámém místě v zahraničí se obviněná uchýlila v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení, který musí být zjištěn na základě konkrétních skutečností. K závěru, že se obviněná pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení, nestačí ani pouhé konstatování, že na adrese hlášeného pobytu je nedostupná a případně si zde nevyzvedává písemnosti.
16. Státní zástupce tedy dovozuje, že v předmětné věci nebyly splněny podmínky k vedení řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. a námitky obhájce obviněné mají opodstatněný základ. Bylo-li přesto řízení proti uprchlé konáno, pak v důsledku toho mohla být obviněné ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. znemožněna účast jak u hlavního líčení, tak u veřejného zasedání odvolacího soudu.
17. Vyjádření k dalším uplatněným námitkám vzhledem k uvedenému považuje státní zástupce do jisté míry za předčasné, ovšem i přes to ve stručnosti na tyto reagoval. Námitku obviněné o neprokázání či neexistenci zdrojového trestného činu považuje za podřaditelnou pod uplatněné dovolací důvody, ale zjevně neopodstatněnou. V prvé řadě z důvodu, že je založena na tvrzeních, která nemají v provedeném dokazování a zjištěných skutkových okolnostech oporu. Nepovažuje za pravdivé tvrzení dovolatelky, že nebyl prokázán nelegální původ finančních prostředků, které byly připsány na bankovní účet obviněné a jejichž původ obviněná zastírala. Zdrojový trestný čin byl v řízení na podkladě provedených důkazů zjištěn, dostatečně určitě identifikován a pojmenován i co se týče právního posouzení. S dovolatelkou souzní toliko v konstatování toho, že v řízení nebyl konkretizován pachatel tohoto zdrojového trestného činu, ovšem to nikterak nebrání právnímu posouzení doloženému skutku jako zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea první, písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019. Toho se dopustil ten, kdo zastíral původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, získal-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby byly prokázány zcela přesně a podrobně všechny okolnosti toho trestného činu, kterým byla věc získána, již vůbec není nutné ustanovit konkrétní osobu, která se ho dopustila. V řízení o trestném činu legalizace výnosu z trestné činnosti musí být ovšem bezpečně zjištěna skutečnost, že věc byla získána trestným činem, a musí být rovněž patrno, jakým trestným činem se tak stalo (např. trestným činem krádeže, podvodu atd.). Státní zástupce souhlasí s dovolatelkou, že nepostačuje pouhé podezření na spáchání trestné činnosti, kterou nelze specifikovat odkazem na konkrétní trestný čin. O takovou situaci se nicméně v posuzovaném případě nejednalo. Plně zde postačuje, že obviněná jako pachatel trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti byla srozuměna s tím, že předmětnou věc, v tomto případě finanční prostředky ve značném rozsahu připsané na bankovní účet založený výlučně za tímto účelem, získala v souvislosti s trestným činem podvodu spáchaným v zahraničí ke škodě konkrétního poškozeného a v konkrétní výši způsobené škody, byť třeba blíže neustanovenou osobou, a svým jednáním zastírala skutečný původ peněz.
18. Závěrem vyjádření státní zástupce uvádí, že dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v tomto případě obviněnou uplatněn opodstatněně. Navrhuje, aby Nejvyšší soud k dovolání obviněné podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022 sp. zn. 44 To 235/2022, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2022 sp. zn. 44 T 53/2022, a současně aby zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
19. Souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
21. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že v řízení proti uprchlému (§302 a násl. tr. ř.) se pro doručování opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému neuplatní obecná úprava obsažená v ustanoveních §130 odst. 1 tr. ř. a §137 odst. 4 tr. ř., nýbrž postup při doručování se řídí ustanovením §306 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že všechny písemnosti (tj. včetně opisu rozhodnutí odvolacího soudu) se doručují pouze obhájci. Vzhledem k tomu pak je i pro počátek běhu lhůty pro podání dovolání (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) významný toliko okamžik doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obhájci obviněného, který je oprávněn podat za obviněného dovolání jen do dvou měsíců od tohoto doručení.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou, naplňují jí uplatněný zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
23. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
24. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
25. Z podaného dovolání obviněné je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle §265 odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř.
26. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněné, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byla obviněná zkrácena na svém právu, aby věc byla projednána v její přítomnosti a bylo jí tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněné. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněné (viz rozhodnutí č. T 621/2004 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, svazek 26). Účelem práva obviněné na projednání trestní věci v její přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je jí v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti.
27. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Je ovšem třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného provedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
28. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
29. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
30. Z důvodu, že obviněná namítá dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř., které byly podle jejího názoru naplněny již v řízení před soudem prvního stupně, a její řádný opravný prostředek byl zamítnut, tak obsahově dovolatelka uplatnila rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až písm. g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. Obviněná jej uplatnila v jeho druhé alternativě.
31. Na základě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
32. Podstata dovolací argumentace dovolatelky spočívá v tom, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vedení řízení proti uprchlé. Pokud soudy vedly řízení proti uprchlé, pak bylo zkráceno její právo, aby věc byla před soudem projednána v její přítomnosti.
33. Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že řízení proti uprchlému je zvláštním způsobem řízení upraveným v §302 a násl. tr. ř. Platí, že řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Podstata řízení proti uprchlému spočívá tedy v tom, že trestní řád umožňuje výjimečně konat řízení v nepřítomnosti obviněného, kterého nelze postavit před soud, a který dokonce ani nebyl vyslechnut v žádném stadiu řízení, ani mu nebylo sděleno osobně obvinění z trestného činu, protože se trestnímu stíhání vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Platí, že důvody pro konání řízení proti uprchlému mohou nastat kdykoli v jeho průběhu, právě tak mohou pominout. Současně je třeba zdůraznit, že i když se přípravné řízení konalo důvodně ve formě řízení proti uprchlému, je povinností soudu vždy zkoumat, zda tyto důvody trvají i řízení před soudem. Z mezinárodních dokumentů (zejména Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ) vyplývá, že i v těchto případech je třeba respektovat právo obviněného na řádný proces.
34. Osoba se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině zejména tehdy, opustila-li území České republiky, případně zdržuje-li se v cizině v tomto úmyslu. Samotný pobyt v cizině ovšem sám o sobě ale není důvodem pro vedení řízení proti uprchlému. Musí být zjištěn motiv, tj. snaha uprchnout nebo vyhnout se trestnímu stíhání právě pobytem v cizině. Pro vyhýbání se v tomto smyslu není rozhodné, zda jde o státního občana České republiky, cizince nebo osobu bez státní příslušnosti (srov. k tomu i R 38/1995). Zároveň ovšem platí, že řízení proti uprchlému nelze vést, jestliže je zjištěno, že obviněný se v cizině nemůže svobodně rozhodovat o svém pobytu, např. proto, že se tam nachází ve vazbě či výkonu trestu (srov. R 2/2004).
35. Skrývání je takové maření průběhu trestního řízení, kdy pachatel se na území republiky ukrývá, a brání tak dopadení a zajištění. Způsob jeho jednání lze částečně porovnat s důvody tzv. útěkové vazby [srov. §67 písm. a) tr. ř.]. Znak skrývání ovšem není naplněn tehdy, jestliže obviněný často mění místo svého pobytu či zaměstnání za předpokladu, že přitom plní zákonem uložené povinnosti (např. přihlášení se k trvalému pobytu; srov. k tomu i NS 20/2003-T 473). Podobně nejde o skrývání v případě, kdy se pachatel střídavě zdržuje v místě trvalého pobytu a v místě (místech) přechodného pobytu [srov. přiměřeně i výklad k §67 písm. a) tr. ř.]. Nestačí tedy pouhé zjištění, že se obviněný nezdržuje v místě svého bydliště a opakovaně si nevyzvedává obsílky a předvolání zasílané mu orgány činnými v trestním řízení. V takovém případě je namístě učinit veškeré úkony ke zjištění důvodů nepřítomnosti obviněného a k případnému vypátrání jeho pobytu (např. vydání příkazu k zatčení podle §69 odst. 1 tr. ř.).
36. Podle §303 odst. 1 tr. ř. dále platí, že v řízení proti uprchlému se trestní stíhání zahajuje doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného obhájci, pokud je řízení proti uprchlému vedeno v přípravném řízení. Nebyl-li mu obhájce zvolen (§37 odst. 1 tr. ř.), je třeba ho ustanovit. O konání řízení proti uprchlému po podání obžaloby rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo i bez takového návrhu. Návrh může státní zástupce učinit už v obžalobě (§305 tr. ř.). Podle §306 odst. 1 tr. ř. se všechny písemnosti určené pro obviněného se doručují toliko obhájci, když ovšem podle §306 odst. 2 tr. ř. se předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání také vhodným způsobem uveřejní. Požadavek veřejného oznámení předvolání k hlavnímu líčení a veřejnému zasedání se opírá o zásadu veřejnosti řízení před soudem. Hlavní líčení, popřípadě veřejné zasedání se pak provede i v nepřítomnosti obviněného, a to bez ohledu na to, zda se obviněný o něm dověděl. V praxi se uveřejnění činí tak, že předvolání je vyvěšeno po stanovenou dobu v soudní budově na úřední desce a na elektronické úřední desce soudu (viz §3b odst. 2 Instrukce ministerstva spravedlnosti 505/2001-Org.). Dalším vhodným způsobem může být např. uveřejnění předvolání ve veřejných sdělovacích prostředcích nebo prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě (internetu) nebo jiným obdobně účinným způsobem. Opomenutí povinnosti uveřejnění předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání má stejné právní účinky, jako když není předvolání obviněnému řádně doručeno, a je tedy podstatnou vadou řízení [§258 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Jestliže je předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání vhodným způsobem uveřejněno, provede se hlavní líčení nebo veřejné zasedání i v nepřítomnosti obviněného, a to bez ohledu na to, zda se obviněný o něm dověděl. Jak již bylo konstatováno , pokud je konáno přípravné řízení proti uprchlému a státní zástupce hodlá podat na obviněného obžalobu, je možno, aby návrh na konání řízení proti uprchlému před soudem učinil již v obžalobě. Návrh státního zástupce tu má (v praxi) vždy formu písemnou. Po stránce obsahové bude přicházet v úvahu tvrdit a doložit skutečnost naznačenou v §302 tr. ř. I tento návrh podléhá přezkoumání soudu v rámci předběžného projednání obžaloby (§185 a násl. tr. ř.). Shledá-li soud, že podmínky pro konání řízení proti uprchlému v přípravném řízení nebyly dány, vrátí věc státnímu zástupci k došetření [§188 odst. 1 písm. e) tr. ř.]. V případě, že návrh na konání řízení proti uprchlému podá státní zástupce, musí soud zde vzhledem k dikci §305 tr. ř. vždy rozhodnout, tedy i v případě, v němž bylo konáno již přípravné řízení proti uprchlému a podmínky pro jeho konání trvají i v řízení před soudem. Soud rovněž může rozhodnout o konání řízení proti uprchlému i bez návrhu státního zástupce, shledá-li samostatně podmínky pro takový způsob řízení.
37. Jak již bylo naznačeno, dospěje-li soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř., je po podání obžaloby povinen na návrh státního zástupce nebo i bez návrhu rozhodnout o tom usnesením, a to i ve věci, ve které bylo trestní stíhání vedeno uvedeným způsobem již ve stadiu před podáním obžaloby. Bez rozhodnutí podle §305 tr. ř. nelze řízení proti uprchlému před soudem provést, tedy zejména nelze konat hlavní líčení a veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného jen s ohledem na to, že jde o tento způsob řízení. V řízení o opravném prostředku je nutno nerespektování uvedených zásad soudem považovat za závažnou vadu řízení, která je důvodem pro zrušení rozhodnutí, jež bylo na jeho podkladě učiněno, např. ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. o odvolání (viz R 57/2005-I.).
38. Z trestního spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 vedeného pod sp. zn. 44 T 53/2022 Nejvyšší soud zjistil následující rozhodné skutečnosti. V předmětné věci bylo vedeno řízení proti uprchlé již ve stádiu přípravného řízení, když policejní orgán, konkrétně Policie ČR, Obvodní ředitelství policie Praha I, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality, ve věci vydal dne 10. 9. 2020 č. j. KRPA-458536-98/tč-2016-001193-1-HOL usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné podle §160 odst. 1 tr. ř. (podle tohoto usnesení se obviněná měla zdržovat na uvedené adrese XY v Londýně). Z odůvodnění usnesení je patrno, že se obviněnou nepodařilo před zahájením trestního stíhání vyslechnout z důvodu nezjištění její přítomnosti v České republice. Následně bylo prostřednictvím EVP policejním orgánem dne 22. 2. 2021 požádáno o doručení písemností obviněné (výzva ke zvolení obhájce, usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř., usnesení podle §79a odst. 1 tr. ř. o zajištění peněžních prostředků a usnesení podle §79f odst. 1 tr. ř. o zrušení zajištění), když v žádosti je rovněž uveden poznatek, že Interpolem Manchester bylo zjištěno, že obviněná se zdržuje na adrese XY, XY, UK. Z odpovědi Ústředního orgánu Spojeného království ze dne 12. 5. 2021 (viz č. l. 387) vyplynulo, že obviněná se nenachází v seznamu voličů v dané lokaci, probíhá pětileté pátrání službou kriminální policie a vyšetřování, kdy na uvedené adrese byl tímto policejním orgánem zachycen jeden případ v roce 2019. Osoba užívající byt sdělila, že se před týdnem (28. 4.) odstěhovala (asi obviněná) a že nemají žádnou adresu. Poté státní zástupce rozhodl dne 3. 6. 2021 o zařazení údajů o osobě obviněné do Schengenského informačního systému za účelem pátrání po místu pobytu pro justiční orgány v trestních věcech [§38 ZMJS a čl. 98 odst. 1 Úmluvy o provedení Schengenské dohody a čl. 34 Rozhodnutí Rady EU č. 533/2007, a udělil souhlas k zadržení obviněné podle §76 odst. 1 tr. ř. z důvodu vazby podle §67 písm. a) tr. ř. Dne 7. 10. 2021 státní zástupce vydal pokyn, podle něhož by za 2 měsíce od vydání příkazu k zadržení podle §76a tr. ř. mělo být rozhodnuto o vedení řízení proti uprchlému (č. l. 10). Dne 3. 11. 2021, pod sp. zn. 43 Nt 2551/2021 (č. l. 3) byl podle §76a tr. ř. vydán soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1 příkaz k zadržení podezřelé J. T. Z odůvodnění příkazu je zřejmé, že obviněná je občanem Velké Británie, této se nepodařilo doručit usnesení o zahájení trestního stíhání ani cestou mezinárodní právní pomoci prostřednictvím justičních orgánů Velké Británie, neboť obviněná se na známé registrované adrese nezdržuje a odstěhovala se neznámo kam, přičemž dne 3. 6. 2021 byla zařazena do Schengenského informačního systému (bez výsledku). Dále z odůvodnění vyplývá, že z doposud zjištěných skutečností je podle policejního orgánu nesporné, že podezřelá pobývala v České republice pouze za účelem založení bankovního účtu a její současný pobyt není znám. Soudkyně shledala, že obviněná věděla, že nejedná v souladu se zákonem, dále že se odstěhovala, ale adresu si nezměnila. Podle soudkyně je tak dána důvodná obava, že obviněná uprchne a bude se skrývat, a proto byl dán i důvod útěkové vazby podle §67 písm. a) tr. ř.
39. Na č. l. 350 je pak zařazeno vyjádření M. Š. (z neznámého dne), v němž shrnuje dosavadní průběh trestního řízení proti obviněné, když bylo uzavřeno, že obviněná nepobývá na žádné ze známých či registrovaných adres a nepodařilo se zjistit místo současného pobytu podezřelé, nelze ji teď ani předvolat, předvést, zadržet. Policejní orgán měl za to, že byly splněny podmínky pro vydání EZR podle §193 odst. 1 ZMJS.
40. Dne 9. 11. 2021 vydal státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 pokyn, v němž uvádí, že v předmětné věci nelze vydat EZR, neboť nelze předpokládat u obviněné uložení nepodmíněného trestu delšího než 4 měsíce. Následně byl soudkyní Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 4. 2. 2022 pod sp. zn. 43 Nt 327/2022 ustanoven obhájce obviněné podle §36 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu nutné obhajoby, když proti obviněné bylo vedeno řízení proti uprchlé. Usnesení o zahájení trestního stíhání tak bylo doručeno ustanovenému obhájci (5. 2. 2022), takže v dané věci není pochyb o tom, že řízení proti uprchlé je vedeno od 5. 2. 2022.
41. Státní zástupce poté podal dne 14. 4. 2022 obžalobu, v níž poukázal na to, že je vedeno řízení proti uprchlé, ale výslovně soudu nenavrhl, aby proti obviněné bylo podle §305 tr. ř. konáno řízení proti uprchlému. Obvodní soud pro Prahu 1 pak usnesením ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 44 T 53/2022 rozhodl tak, že podle §305 tr. ř. bude proti osobě obviněné konáno řízení proti uprchlé. Fakticky se jednalo o první úkon ve věci ze strany soudu. V rozhodnutí o vedení řízení proti uprchlé soud prvního stupně konstatoval průběh přípravného řízení, přičemž splnění zákonných podmínek vedení řízení proti uprchlému opřel o závěr, že se obviněná, která je státním příslušníkem Velké Británie, vyhýbá trestnímu řízení tím, že se skrývá na dosud nezjištěném místě, když se tak vědomě vyhýbá soudnímu řízení. V odůvodnění dále uvedl, že příkaz k zadržení ze dne 3. 11. 2021 nebyl realizován.
42. V odsuzujícím rozsudku ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 4 T 53/2022, nalézací soud, podmínky vedení řízení podle §302 a násl. tr. ř. dále nerozvíjel. Současně je však vhodné akcentovat, že v rámci odůvodnění uložení trestu vyhoštění soud konstatoval, že obviněná se vyskytuje s největší pravděpodobností v Londýně, ve Velké Británii, když zároveň zdůraznil, že soud nicméně bližšími údaji týkajícími se aktuálního pobytu obviněné nedisponuje. Současně uvedl, že ve vztahu k České republice nebyly v případě obviněné zjištěny žádné bližší vazby ve smyslu shora citované judikatury týkající se překážek uložení trestu vyhoštění, přičemž podle soudu nelze ani předpokládat, že by se snad obviněná mohla na území České republiky nacházet.
43. Ze stejných předpokladů vycházel i odvolací soud v usnesení ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 44 To 235/2022 (bod 9 usnesení), když potvrdil správnost závěru orgánů činných v trestním řízení ohledně splnění podmínek pro vedení řízení proti uprchlé, když se nepodařilo dostupnými prostředky vypátrat pobyt obviněné a současně se ztotožnil se závěry ohledně pobytu obviněné na území České republiky toliko za účelem založení bankovních účtů.
44. Z pohledu těchto shora zjištěných skutečností přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti uplatněné argumentace obviněné. Předně je třeba zdůraznit, že z usnesení o vedení řízení proti uprchlé usnesením ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 44 T 53/2022, je patrno, že důvodem vedení řízení proti uprchlé je skutečnost, že tato se skrývá. Zde je ovšem třeba akcentovat, že jak již bylo naznačeno (viz bod 35 tohoto rozhodnutí), skrýváním se rozumí ukrývání na území České republiky. Pro tuto variantu vedení řízení proti uprchlému ovšem soud prvního stupně žádný poznatek neměl, nebo ho alespoň blíže nezdůvodnil v tomto usnesení, přičemž tento poznatek není ani seznatelný z předloženého spisového materiálu. Již z tohoto pohledu se jeví usnesení soudu o vedení řízení proti uprchlé značně problematické. Navíc soud prvního stupně při odůvodňování výroku o uloženém trestu vyhoštění v rozsudku v podstatě popřel, že by se mohla obviněná skrývat na území České republiky, když výslovně uvedl, že nelze předpokládat, že by se obviněná skrývala na našem území, a to za situace, aniž by mezi vydáním rozhodnutí o vedení řízení proti uprchlému a rozsudkem soudu prvního stupně byly v tomto směru zjištěny nějaké jiné důležité skutečnosti týkající se místa pobytu obviněné.
45. Lze tedy uzavřít, že v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí ve věci soudy nižších stupňů a priori vyloučily eventualitu pobytu obviněné na území České republiky. Soudy tak samy fakticky popřely důvod, který vedl nalézací soud k vydání rozhodnutí o konání řízení proti uprchlé, tzn. vyhýbání se trestnímu řízení tím, že se obviněná skrývá. Skrýváním se, jak již bylo shora uvedeno, ve smyslu §302 tr. ř. má na mysli ukrývání se na neznámém místě na území České republiky s cílem zabránit svému dopadení a vyhnout se tak trestnímu řízení. Zde je ovšem nutno konstatovat, že takové poznatky ve věci soudy reálně neměly, neboť tyto nejsou z předmětného usnesení o vedení řízení proti uprchlé patrné, ale nakonec ani z předloženého spisového materiálu. Přesto v řízení využily variantu vyhýbání se trestnímu stíhání použitelnou pouze v případě skrývání se na území České republiky. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně neuvádí žádné konkrétní skutečnosti, které by nepochybně svědčily o tom, že nedostavování se obviněné k úkonům v přípravném řízení nebo na předvolání soudu vychází z její snahy mařit trestní řízení vyhýbáním se projednání věci, ukrýváním se na neznámém místě nacházejícím se na území republiky, to vše v úmyslu zabránit projednání věci. Zde je opětovně nutno akcentovat, že pokud tyto podmínky splněny nebyly, nebylo ani možné řízení proti uprchlému konat, a bylo-li konáno, nebylo možné v něm pokračovat. Je totiž třeba stále mít na mysli, že řízení proti uprchlé je závažným zásahem do jejich zákonných práv, kdy ji mu není umožněno je v plné šíři uplatnit, a proto je nezbytné, aby před rozhodnutím o takovém způsobu řízení byly vyčerpány všechny možnosti a zákonné nástroje pro objasnění otázky, proč se obviněná na předvolání nedostavuje. Rozhodně nemůže pro zahájení řízení proti uprchlé postačovat pouhé konstatování, že se obviněná nezdržuje v místě svého bydliště, byť by taková úvaha mohla vycházet z opakovaně nevyzvednutých obsílek či předvolání zasílaných mu policejními orgány nebo soudem. Vždy je potřeba činit i další úkony a kroky, které mohou dát odpověď na otázku, na jakém místě se obviněná nalézá či proč se v místě svého bydliště nenachází.
46. Navíc lze mít za to, že soud prvního stupně se před vydáním usnesení ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 44 T 53/2022, o vedení řízení proti uprchlé, stran šetření, zda jsou v dané fází splněny podmínky pro vedení řízení proti uprchlé, toliko spokojil s tím, jaké úkony byly provedeny v rámci přípravného řízení k zjištění možného aktuálnímu pobytu obviněné v zahraničí. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně se toliko fakticky omezil na konstatování podkladů získaných či zajištěných již v řízení přípravném. Vlastní šetření ohledně místa pobytu obviněné po nápadu obžaloby nečinil, ale neučinil ani žádné další v úvahu připadající kroky k zajištění účasti obviněné v řízení před soudem. Současně zcela akceptoval i závěr státního zástupce stran nemožnosti vydání EZR v předmětné věci, když soud prvního stupně se nejenže nezabývaly zdůvodněním nenaplnění podmínek pro vydání EZR, ale současně ani nevěnoval pozornost nemožnosti vydat EZR stran Velké Británie, která z Evropské unie vystoupila, takže nebylo možno zákon č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen „ZMJS“) na postup mezi těmito státy vztáhnout, alespoň ve vztahu k EZR, a naopak bylo nutné zkoumat podmínky pro vydání obdobného zatýkacího institutu ve smyslu Dohody o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé ze dne 30. 12. 2020. Takto ovšem nebylo ze strany soudu, ale ani státního zástupce v přípravném řízení postupována.
47. Nejvyšší soud stran závěru o nemožnosti vydání EZR, ke kterému dospěl již státní zástupce, považuje za vhodné v prvé řadě uvést následující. Podle §193 odst. 1 ZMJS platí, že byl-li vydán příkaz k zadržení, příkaz k zatčení nebo příkaz k dodání do výkonu trestu nebo byly-li učiněny soudem úkony směřující k dodání osoby do výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody a nepodařilo-li se ji ve lhůtě 6 měsíců od vydání příkazu nebo provedení uvedených úkonů zadržet, zatknout, nebo dodat do výkonu takového trestu nebo ochranného opatření, předseda senátu vydá bez zbytečného odkladu evropský zatýkací rozkaz (dále jen EZR“). Lze-li důvodně předpokládat, že se osoba, o jejíž předání jde, zdržuje v jiném členském státu, je možné EZR vydat i před uplynutím lhůty 6 měsíců. Podle odst. 3 téhož ustanovení dále platí, že EZR se nevydá, je-li dána některá z překážek uvedených v §79 odst. 2 písm. a), c) nebo d) ZMJS. Žádost se tedy nepodá, jestliže lze předpokládat uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody kratšího než 4 měsíce nebo pouze jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody, nebo by vydáním osoby, o jejíž vyžádání jde, by vznikly České republice náklady nebo důsledky zjevně nepřiměřené veřejnému zájmu na trestním stíhání nebo výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody, nebo vydáním by byla osobě, o jejíž vyžádání jde, způsobena újma zjevně nepřiměřená významu trestního řízení nebo následkům trestného činu, zejména s ohledem na její věk, zdravotní stav nebo rodinné poměry. Předně je nezbytné akcentovat, že v dané věci bylo od zahájení úkonu trestního řízení vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu podle §216 odst. 1 písm. a), 3 písm. d) tr. zákoníku, za který byla obviněná ohrožena trestní sazbou dvě léta až šest let (§216 odst. 3 tr. zákoníku). Nutno zdůraznit, že podle čl. 40 Listiny čl. 90 věta druhá Ústavy platí, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Lze mít za to, že již samotná argumentace státního zástupce, že s ohledem na případnou trestní minulost obviněné by v případě uznání viny, by této nebyl uložen nepodmíněný trest, byla jistým způsobem nedostačující, když při rozhodnutí státního zástupce o nevydání EZR se tento spokojil pouze se strohým konstatováním, že EZR nelze vydat s odkazem na §193 odst. 3 a §79 odst. 2 písm. a) ZMJS (viz č. l. 10) bez jakýchkoliv bližších úvah.
48. Bez ohledu na shora uvedené lze pochybení soudu prvního stupně spatřovat ale zejména v tom, že se předně nezabýval tím, zda bylo vůbec možno v předmětné věci uvažovat o vydání EZR vzhledem ke skutečnosti, že Velké Británie vystoupila z Evropské unie, tedy zda lze ZMJS na justiční spolupráci mezi Velkou Británií a Českou republikou vztáhnout. V tomto směru je třeba poukázat na Dohodu o obchodu a spolupráci mezi Evropskou unií a Evropským společenstvím pro atomovou energii na jedné straně a Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska na straně druhé ze dne 30. 12. 2020 ( dále jen „Dohoda“), jenž nabyla prozatímní účinnosti dne 1. 1. 2021 a finální účinnosti dne 1. 5. 2021. Podle této Dohody není možné EZR pro Velkou Británii vydat a je nutné postupovat podle dohody uzavřené po brexitu Velké Británie, která mezinárodní spolupráci v trestních věcech upravuje. Oba soudy nižších stupňů tedy pominuly skutečnost, že při právní pomoci ve vztazích s Velkou Británií je použití EZR zcela vyloučeno vzhledem ke znění této Dohody. Předmětná Dohoda zavedla zvláštní proceduru předávání osob na základě zatýkacího rozkazu, která mj. vylučuje předání osoby na základě EZR (byť je obdobná) a má ve vztazích mezi členskými státy EU na jedné straně a UK na straně druhé nahradit odpovídající ustanovení Evropské úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957, jejích dodatkových protokolů a Evropské úmluvy o potlačování terorismu.
49. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle Dohody ze dne 30. 12. 2020, se předávání osob mezi členskými státy, mezi něž patří i Česká republika, a Spojeným královstvím, činí na základě mechanismu zatýkacího rozkazu (hlava VII. předávání osob). Spolupráce prostřednictvím zatýkacího rozkazu musí být nezbytná a přiměřená s ohledem na práva vyžádané osoby a zájmy obětí, přičemž se zohlední závažnost činu, pravděpodobný trest, který by byl uložen, a možnost, aby stát přijal mírnější donucovací opatření, než je předání vyžádané osoby, zejména s cílem vyhnout se zbytečně dlouhému trvání vazby. „Zatýkacím rozkazem“ se pro účely Dohody považuje soudní rozhodnutí, které vydal některý stát proto, aby jiný stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody. Zatýkací rozkaz lze vydat v případech jednání, které lze podle práva vystavujícího státu potrestat trestem odnětí svobody nebo ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně dvanácti měsíců, nebo byl-li již rozsudkem uložen trest nebo nařízeno ochranné opatření, v případě trestu nebo ochranného opatření v délce nejméně čtyř měsíců. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že zatýkací rozkaz lze vydat ve fázi před vydáním rozsudku za předpokladu, že osoba obviněná je stíhána za trestný čin, za která lze uložit z hlediska trestní sazby trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, přičemž postačí možnost uložení takového trestu, v této fázi řízení není nutno zvažovat, jaký konkrétní trest bude osobě obviněné uložen, tedy zda trest nepodmíněný či podmíněný.
50. S ohledem na výše uvedené, měl soud prvního stupně při rozhodování o postupu podle §305 tr. ř. zvážit vydání zatýkacího rozkazu, neboť obviněná byla ohrožena až šestiletým trestem odnětí svobody. Nicméně nalézací soud tyto okolnosti nevzal vůbec v úvahu při vydání usnesení podle §305 tr. ř. jako řízení proti uprchlé, kdy nejenže nepodnikl žádné kroky ke zjištění pobytu obviněné, nýbrž ani svůj závěr nikterak neodůvodnil, pouze toliko převzal tvrzení z přípravného řízení bez dalšího. Současně je vhodné uvést, že trestní politika EU i Spojeného království směřuje k potírání zločinnosti v oblasti praní výnosů z trestné činnosti, tudíž vydání zatýkacího rozkazu se v projednávané věci evidentně nabízela.
51. Nad rámec shora uvedených závěrů považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné zdůraznit, že důvody pro vedení řízení proti uprchlému mohou v průběhu trestního stíhání pominout a potom je třeba pokračovat v řízení podle obecných zásad. Je proto povinností orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů zkoumat vždy průběhu celého trestního řízení, zda důvody pro konání řízení proti uprchlému stále trvají. Rozhodovací praxe se tak, jak již bylo naznačeno, ustálila na stanovisku, že orgány činnými v trestním řízení musí být v případě závěru o vyhýbání se obviněného trestnímu řízení pobytem v cizině spolehlivě zjištěno, že pachatel pobývá v cizině v úmyslu se trestnímu řízení vyhnout a že takto motivován opustil území republiky anebo v cizině zůstal (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96).
52. Jak již bylo konstatováno, soud prvního stupně odůvodnil rozhodnutí o vedení řízení proti uprchlé tím, že obviněná se vyhýbá trestnímu stíhání tím, že se skrývá (blíže viz body 42-46 tohoto rozhodnutí). Nejvyšší soud se může toliko domnívat, že soud prvního stupně, a potažmo rovněž soud druhého stupně, měl spíše na mysli to, že se obviněná vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině. V tomto směru ovšem musí Nejvyšší soud souhlasit i se závěry státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že ani tento případný závěr se neopírá o žádné relevantně zjištěné poznatky, které by nasvědčovaly takové motivaci obviněné. Soudy pouze konstatovaly, že obviněná je neznámého pobytu. Zde je vhodné pro jistou stručnost odkázat na bod 51 tohoto rozhodnutí týkající se naplnění znaku, že se obviněn vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině.
53. Z dostupných podkladů totiž vyplývá, že soudy založily svůj závěr, že v případě obviněné byly splněny podmínky pro konání řízení proti uprchlému, fakticky na zjištění, že je neznámého pobytu a pravděpodobně vycestovala do svého domovského státu. Zde je nutno zopakovat, že samotná skutečnost, že obviněná v cizině pobývá, pro závěr o vyhýbání se svému trestnímu stíhání nepostačuje, zvláště pokud o svém trestním stíhání s velkou pravděpodobností vůbec neví. V tomto směru nelze pominout skutečnost, že trestní stíhání bylo zahájeno až v roce 2020, tedy v době, kdy obviněná se již delší dobu pohybovala na různých neznámých místech (vlastní skutek se stal v roce 2016), přičemž ani ve fázi před zahájením trestního stíhání nebyla obviněná nikdy vyslechnuta a ani nebylo zjištěno, že by jí mohlo být známo, že se o ní zajímají orgány činné v trestním řízení. Bylo tedy třeba, aby byla zjištěna další skutečnost, a to že k pobytu na neznámém místě v zahraničí se obviněná uchýlila v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení, která musí být zjištěna na základě konkrétních skutečností. K závěru, že se obviněná pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení, tedy nestačí ani pouhé konstatování, že na adrese hlášeného pobytu je nedostupná a případně si zde nevyzvedává písemnosti.
54. Dále je třeba zmínit, že případný návrat obviněné do státu, jehož je občanem, nelze bez dalšího považovat za akt, jímž se obviněná vyhýbá trestnímu řízení ve smyslu §302 tr. ř. Jestliže se nalézací soud nepokusil nijak zjistit po podání obžaloby místo pobytu obviněné, nepokusil se doručit obžalobu a předvolání k hlavnímu líčení prostřednictvím mezinárodní justiční spolupráce a prokazatelně ani nezvažoval vydání zatýkacího rozkazu podle Dohody a odvolací soud pokračoval v řízení proti uprchlému i přes takové pochybení, postupovaly oba soudy procesně nesprávně. Jinak řečeno, soudy obviněnou řádně nepředvolaly k hlavnímu líčení a posléze nevyrozuměly o konání veřejného zasedání způsobem umožňujícím jim popřípadě konat hlavní líčení či veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti v rámci řízení proti uprchlé. Zákonné podmínky pro řízení proti uprchlému ve smyslu §302 a násl. tr. ř. tudíž v posuzované věci nebyly splněny. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, kterým rozhodl o konání řízení proti uprchlému, nadto, jak již bylo naznačeno, není ani zcela pregnantně patrné, zda soud měl za to, že takové řízení vede proti obviněné z důvodu, že se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo proto, že se skrývá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2022, sp. zn. 4 Tdo 73/2022). Dále ze spisového materiálu není ani zřejmé, že by soud prvního stupně předvolání k hlavnímu líčení obviněné zveřejnil na úřední desce nebo elektronické úřední desce soudu či jiným obdobným způsobem, aby byla dána možnost obviněné se s probíhajícím trestním řízením vedeným proti ní seznámit a tohoto se účastnit. Již takové pochybení představuje závažnou procesní chybu soudu prvního stupně a samo o sobě bylo důvodem pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodu uvedených v §258 odst. 1 písm. a) tr. ř.
55. Kromě toho Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že s ohledem na to, že vedení řízení proti uprchlé neumožňuje obviněné realizovat osobně a bezprostředně její právo na obhajobu, jedná se vždy o závažný zásah do průběhu trestního řízení a práv osoby obviněné. I když řízení proti uprchlému upravuje zákon a důvody pro jeho konání nastávají tehdy, když pro ně zavdá příčinu obviněný, i při splnění zákonných podmínek by mělo být zpravidla konáno až po vyčerpání jiných důrazných prostředků, např. žádosti o předvedení či vydání příkazu k zatčení. Nebyl-li pobyt obviněné znám, měl by soud učinit dotazy na příslušné orgány, zda obviněná není někde hlášena k pobytu, zda není ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody apod. Žádný takový krok ze strany soudu nižších stupňů nebyl prokazatelně učiněn.
56. Lze tedy shrnout, že soud prvního stupně se nejenže nepokusil po nápadu obžaloby zjistit místo pobytu obviněné na území České republiky. Současně ani nepodnikl žádné reálné kroky ke zjištění pobytu obviněné ve Velké Británii, kam se podle jeho názoru obviněná vrátila, když ovšem neuvedl žádné důkazy, na základě nichž k tomuto závěru dospěl. Jak již Nejvyšší soud avizoval, soudu prvního stupně je nutno také vytknout, že se nevypořádal s motivem obviněné se trestnímu řízení v České republice vyhýbat, jestliže se o něm vůbec nedozvěděla, když pouhá skutečnost potencionálního návratu do Velké Británie a změny adresy bez oznámení nelze považovat za vyhýbání se trestnímu stíhání na území České republiky, pobytem v cizině. Zde je třeba opětovně akcentovat, že ke skutku mělo dojít v roce 2016 a k zahájení trestního stíhání došlo až v roce 2020, aniž by bylo v řízení prokázáno, že se obviněná dověděla, že proti ní byly zahájeny úkony trestního řízení, když obecně návrat cizince do domovského státu nelze interpretovat tak, že se snaží vybývat pobytem v cizině, trestnímu řízení. S ohledem na uvedené skutečnosti, tak lze mít za to, že dosud nebylo prokázáno bez důvodných pochybností, že se obviněná vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo že se skrývá, když nakonec je třeba zdůraznit, že si soudy ani řádně neobjasnily, zda se obviněná skrývá či zda se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině. Zároveň nevyčerpaly všechny zákonné možnosti jak zjistit pobyt obviněné a zajistit tak její účast v řízení před soudem.
57. Proto lze uzavřít, že jestliže obviněná prostřednictvím obhájce namítla, že proti ní bylo v určité fázi konáno řízení jako proti uprchlému podle ustanovení §302 a násl. tr. ř., ačkoliv pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky, a v důsledku toho jí bylo odepřeno právo na přítomnost u hlavního líčení, resp. u veřejného zasedání o odvolání, uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. právně relevantně a navíc důvodně. Podle uvedeného dovolacího důvodu lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dopadá na takové případy, kdy bylo hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno bez účasti obviněného v rozporu s tím, jak zákon jeho přítomnost umožňuje nebo zajišťuje. Jedná se i o situaci, kdy proti osobě obviněné bylo vedeno řízení proti uprchlému, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny zákonné podmínky (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1426/2003, ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 479/2004). Je tomu tak proto, že tímto postupem dochází k nepřípustnému zásahu do ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti, aby mu tak byla dána možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).
58. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolání obviněné je důvodné, když dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl naplněn, neboť proti obviněné bylo vedeno řízení jako proti uprchlé, byť proto nebyly splněny podmínky.
59. Jelikož v dané věci byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívající v porušení práva na přítomnost u hlavního líčení a veřejného zasedání u odvolacího soudu, který dovolatelka uplatnila prostřednictvím ustanoveného obhájce, tak Nejvyšší soud nepřezkoumával další námitky obviněné, které podřadila pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť by takový přezkum byl v současně době předčasný.
60. Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 44 To 235/2022, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 44 T 53/2022, včetně řízení, které jejich vydání předcházelo. Podle §265k odst. 2 tr. ř. dovolací soud zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
61. Věc se tak vrací do stadia, kdy Obvodní soud pro Prahu 1 bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení bude povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
62. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu