ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.84.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 84/2023-14589
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovoláních obviněných 1. P. O. , nar. XY, trvale bytem XY, a 2. M. T. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 11/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 9/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. O. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 2 T 9/2019, byli obvinění P. O. (bod III.) a M. T. (bod II.) uznáni vinnými ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve skutkové větě daného rozsudku.
Za uvedené jednání a za sbíhající se zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pro který byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 11. 2019, č. j. 4 T 1/2019-271, byl obviněný P. O. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 2 písm. b) a §43 odst. 1 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 (sto padesát) denních sazeb při výši denní sazby 1 300 (tisíc tři sta) Kč, to je 195 000 (sto devadesát pět tisíc) Kč.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost nahradit ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 11. 2019, č. j. 4 T 1/2019-271, který nabyl právní moci téhož dne, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro XY kraj, IČ: XY, se sídlem XY, na náhradě majetkové škody částku 3 987 267, 82 Kč.
Obviněný M. T. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 150 (sto padesát) denních sazeb při výši denní sazby 4 000 (čtyři tisíce) Kč, to je 600 000 (šest set tisíc) Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 2 T 9/2019, podal obviněný M. T. a státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněných M. T., P. B., M. R., K. L., V. S., M. T. a P. O. odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 11/2022, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněných M. R., K. L., V. S., M. T. a P. O. v celém výroku o trestu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody odsoudil obviněného P. O. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří (3) let a šesti (6) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 4 T 1/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněného M. T. odsoudil podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří (3) let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného M. T. a státní zástupkyně podané v neprospěch obviněných M. T. a P. B. byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 11/2022, podal následně obviněný P. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento důvod spat ř uje v prvé ř ad ě v tom, že mu byl uložen souhrnný trest, a č koli mu ukládán být nem ě l. Souhrnný trest mu byl ukládán ve vztahu k trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Most ě ze dne 6. 11. 2019. Tímto rozsudkem mu byl uložen trest ve vým ěř e 2 let, podmín ě n ě odložený na 2 roky. Rozsudek nabyl právní moci v den jeho vyhlášení, zkušební doba uplynula dne 6. 11. 2021, tedy p ř ed vyhlášením rozsudku soudem prvního stupn ě v této v ě ci. Obviněný namítá, že dle §43 odst. 4 tr. zákoníku se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže d ř ív ě jší odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Soudy prvního i druhého stupn ě m ě ly k dispozici dostate č né podklady o život ě obviněného v dob ě podmíne č ného odsouzení a po n ě m. Bylo jim známo, že žil od r. 2019 ř ádným životem a že nezavdal sebemenší p ř í č inu pro p ř em ě nu podmíne č ného odsouzení. Již v dob ě rozhodování soudu prvního stupn ě bylo zjevné, že nejsou dány žádné d ů vody pro na ř ízení výkonu trestu, totéž bylo zjevné p ř i rozhodování soudu odvolacího. Nikdo však nevyžádal stanovisko Okresního soudu v Most ě , ani nevyzval tento soud k vydání rozhodnutí o (ne)osv ě d č ení se ve zkušební dob ě . Okresní soud v Most ě byl ned ů vodn ě ne č inný, což m ě lo za následek, že rozhodnutí o tom, zda se obviněný ve zkušební dob ě osv ě d č il č i nikoli, v ů bec nevydal, a č koli z ve ř ejných rejst ř ík ů mohl zjistit, že jiné než toto trestní ř ízení proti jeho osob ě vedeno nebylo a není a že jediné trestní ř ízení, kterého je ú č asten, se týká skutk ů , které o mnoho let rozhodnutí Okresního soudu v Most ě p ř edcházelo. Dále má za to, že soud prvního stupn ě pochybil p ř i pou č ení a p ř i rozhodování o p ř ijetí prohlášení o vin ě . Obviněný uvádí, že prohlášení viny sice u č inil dobrovoln ě , ale č inil tak za situace, kdy byl p ř esv ě d č en o tom, že mu nebude uložen jiný trest, než trest podmíne č n ě odložený a trest pen ě žitý. Pokud by si byl v ě dom toho, že k odvolání státní zástupkyn ě mu m ů že být uložen i trest nepodmín ě ný, prohlášení viny by neu č inil. Obviněný má za to, že zp ů sob, jakým soud k pou č ení obviněných ve v ě ci p ř istoupil, nebyl správný, nebyl v souladu s trestním ř ádem, nebo ť v obviněném vzbudil nesprávný dojem, že mu nebude uložen trest nepodmín ě ný. Navrhl proto, aby byl napadený rozsudek, jakož i rozsudek jemu p ř edcházející dle §265k odst. 1 tr. ř . zrušen v rozsahu týkajícím se jeho osoby a aby v ě c byla vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu ř ízení. Sou č asn ě žádá, aby p ř edseda senátu na podklad ě dovolání podal návrh na p ř erušení výkonu trestu odn ě tí svobody, který v sou č asné dob ě vykonává. Pokud by tak p ř edseda senátu soudu prvního stupn ě neu č inil, žádá, aby o p ř erušení výkonu trestu rozhodl Nejvyšší soudu ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř .
Také obviněný M. T. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 11/2022, přičemž tímto dovoláním napadl v celém rozsahu výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o trestu svůj podklad. Dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že mu byl napadeným rozsudkem uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně, přičemž odvolací soud na základě nesprávného hmotněprávního posouzení podmínek ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku dospěl k uložení takového trestu, který je zjevně nepřiměřený. Uvádí, že zcela dobrovolně učinil prohlášení viny, ke kterému došlo ještě před počátkem dokazování v hlavním líčení a které přineslo zákonem předpokládaný efekt v podobě zkrácení a zjednodušení hlavního líčení. K odsouzení, které má obviněný v opisu z evidence Rejstříku trestů, nelze z důvodu zahlazení přihlížet. Jedná se o odsouzení ze dne 6. 11.2018 dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 za přečin podílnictví z nedbalosti podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ke kterému došlo již v roce 2011. Jednalo se o trestný čin zcela jiného druhu a výrazně menší společenské škodlivosti, který byl spáchán předtím, než došlo k jednání, za které byl odsouzen napadeným rozsudkem. Ačkoliv soud prvního stupně zcela důsledně nezhodnotil všechny podstatné polehčující okolnosti, nesáhl na rozdíl od odvolacího soudu k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, který představuje nejcitelnější zásah do života každého obviněného. Odvolací soud posoudil podmínky podle ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, avšak v rámci mimořádného snížení trestu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let za současného zrušení výroku o trestu soudu prvého stupně. Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody je s ohledem na shora uvedené konkrétní skutečnosti projednávané věci zjevně nespravedlivé a nepřiměřené. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto obviněný M. T. navrhl, aby Nejvyšší soud z titulu podaného dovolání zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 9 To 11/2022 ve výroku o trestu podle ust. §265k odst. 1 tr. ř. a podle ust. §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že uloží přiměřený trest, případně přikáže Vrchnímu soudu v Praze podle ust. §265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. T. přípisem ze dne 3. 10. 2022 doplnil své dovolání. Upřesnil, že dovolání opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Dále uvedl, že je přesvědčen, že odvolací soud nepostupoval správně při rozhodování o trestu, kdy vůbec nezohlednil zjevně nepřiměřenou délku trestního řízení. S odkazem na nálezy Ústavního soudu a usnesení Nejvyššího soudu považuje nepodmíněný trest odnětí svobody uložený napadeným rozsudkem odvolacího soudu za zjevně nepřiměřený, kdy nebyly zcela dostatečně zohledněny konkrétní skutečnosti projednávané věci, zejm. prohlášení o vině a průtahy v trestním řízení. Uvedl, že existence zjevně nepřiměřeného rozhodnutí je zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod obviněného, především pak do práva jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, popřípadě též podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Závěrem navrhl, aby předseda senátu soudu prvého stupně podle ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. učinil na podkladě dovolání a obsahu spisů vlastní návrh na odložení výkonu napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále zopakoval, že dovolatel P. O. spařuje v uložení souhrnného trestu nesprávné hmotněprávní posouzení. Namítl, že soudy měly vyčkat na rozhodnutí soudu příslušného v jeho předchozí trestní věci, zda se osvědčil. Státní zástupce uvádí, že splnění tohoto požadavku by znamenalo, že nalézací soud by vynesl rozsudek až po 11 měsících. Otázkou tedy je, zda soudy mají vyčkávat se svým rozhodnutím na pravomocné rozhodnutí o osvědčení obviněného z jeho předchozí trestní věci a jaká čekací doba je ještě přiměřená požadavku na rychlost trestního řízení podle §2 odst. 4 tr. ř. Státní zástupce ve svém vyjádření odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1489/2019 a usnesení ze dne 6. 1. 2021 sp. zn. 4 Tdo 1331/2020 a shrnuje, že soud si otázku osvědčení obviněného z předchozího trestního stíhání nemůže vyřešit jako otázku předběžnou, v této otázce je v zásadě povinen vyčkat na rozhodnutí soudu činného v předchozí věci obviněného. Vyčkávat ovšem nemusí, pokud by tím způsobil průtahy v trestním řízení. Z uvedených důvodů má proto státní zástupce za to, že soudy uložením souhrnného trestu nepochybily, neboť nebyly povinny vyčkávat na rozhodnutí soudu o osvědčení v původní dovolatelově věci. V této části odpovídá dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu, je však zjevně neopodstatněné. Dovolatel O. dále namítl, že před prohlášením viny byl nesprávně poučen. Pokud by si byl vědom toho, že mu odvolacím soudem může být uložen trest nepodmíněný, prohlášení viny by neučinil. Státní zástupce k tomuto uvádí, že otázka trestu zůstala otevřená a dovolateli muselo být zřejmé, zvláště, radil-li se s obhájcem, že podmíněný odklad takového trestu je velmi nepravděpodobný. I kdyby za takových okolností naznačil ochotu k podmíněnému odkladu výkonu trestu odnětí svobody soudce soudu nalézacího, dovolateli muselo být zřejmé, že nemá k dispozici žádné závazné stanovisko státního zástupce, že nezná názor vyššího státního zastupitelství a již vůbec ne soudu odvolacího. Pokud nebyl obviněný svým obhájcem včas varován před rizikem nepodmíněného trestu, jedná se nyní z jeho strany spíše o stížnost na nesprávnou taktiku obhajoby. Což je námitka zcela se vymykající jakémukoliv dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud ani ve své aktuální judikatuře nepřipouští, že by mohlo nějaký dovolací důvod založit pouhé nesplnění neurčitého „příslibu“ předsedy senátu, že v případě prohlášení viny bude nějakým způsobem zmírněn trest.
Dovolatel M. T. namítl, že mu byl uložen trest „zjevně nepřiměřený“. K tomuto obviněnému státní zástupce uvádí, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. Ani v této části tedy jeho dovolání neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu. Ze shora uvedených důvodů proto státní zástupe Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. obě dovolání odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se přípisem ze dne 7. 10. 2022 dále vyjádřil k doplnění dovolaní obviněného M. T. a uvedl, že tento obviněný svým podáním ze dne 3. 10. 2022 doplnil své předchozí dovolání o rozvedení námitky, že odvolací soud cestou §58 tr. zákoníku nedostatečně zohlednil zjevně nepřiměřenou délku trestního řízení, která v jeho případě činila 9 let. K délce trestního řízení státní zástupce nejprve konstatuje, že trestní stíhání dovolatele bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 31. 3. 2016. Odvolací soud učinil pravomocné rozhodnutí dne 20. 4. 2022. Trestní řízení tak trvalo přes 6 let. K tomu státní zástupce poukazuje na některé judikáty, v nichž se Nejvyšší soud zabýval kompenzací doby od spáchání skutku (a délkou trestního řízení) cestou snížení trestu podle §58 tr. zákoníku v dovolacím řízení a dodal, že z pohledu uvedeného výkladu lze dovolatelovu věc považovat za věc, v níž nelze dovodit, že by měla být provedena kompenzace cestou §58 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto i nadále trvá na tom, že námitky dovolatele proti uloženému trestu žádnému z dovolacích důvodů neodpovídají a setrvává na svém návrhu obsaženém v předchozím vyjádření ze dne 26. 9. 2022.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný M. T. uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a namítl, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, tedy trest zjevně nepřiměřený. Z toho důvodu také dovodil porušení svého práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Shodně judikoval i Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07: „S poukazem na citovaný dovolací důvod se totiž nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“. Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že dovolací důvod nespočívá v nepřiměřenosti uloženého trestu, ale v tom, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře, která spadá do rámce zákonné trestní sazby, nelze jako dovolací důvod uplatňovat nepřiměřenost trestu. Výše uvedené námitky obviněného T. proto nelze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ovšem ani pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud dodává, že v předmětné věci byl obviněný ohrožen při právní kvalifikaci podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku trestem odnětí svobody v rozmezí od 5 do 10 let. Vrchní soud v Praze vyměřil obviněnému za použití §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, tedy trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby. Nejvyšší soud pro úplnost odkazuje na odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, kde tento v odstavcích 25-35 logicky a přesvědčivě odůvodnil druh i výši uloženého trestu a popsal důvody uložení trestu sice pod dolní hranici trestní sazby, avšak nepodmíněného. Lze proto uzavřít, že uložený trest plně odpovídá kritériím uvedeným v §39 tr. zákoníku pro stanovení druhu a výměry trestu.
Posledně k námitce obviněného T., že uložením nepřiměřeného trestu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud nad rámec dovolacího důvodu uvádí, že žádný zásah do práva na spravedlivý proces obviněného neshledal. Soudy plně respektovaly veškerá procesní práva obviněného, včetně práva na obhajobu, jejich rozhodnutí přitom odpovídají i právu hmotnému.
Obviněný M. T. v doplnění svého dovolání dále namítl, že odvolací soud při rozhodování o trestu nezohlednil zjevně nepřiměřenou délku trestního řízení.
Při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Citované ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatná kritéria – dobu trestního stíhání a dobu od spáchání trestného činu. Soudy zpravidla vycházejí jen z délky trestního řízení zasahujícího již konkrétního obviněného. Tedy až od zahájení trestního stíhání do posledního rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud však bylo trestní stíhání zahájeno s podstatným odstupem od spáchání skutku, soudy zohledňují jako samostatné kritérium i dobu od spáchání trestného činu.
Nejvyšší soud ve stručnosti k výše uvedené námitce odkazuje na své usnesení ze dne 28. 6. 20166, sp. zn. 6 Tdo 780/2016 ve věci, v níž mělo od skutku uplynout 14 let a z toho 12 let mělo být vedeno trestní řízení. Shledal, že tyto délky samy o sobě k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 nepostačují, neboť okolnosti případu musí být výjimečné či poměry pachatele mimořádné. V případě obviněného M. T. došlo k zahájení trestního stíhání dne 31. 3. 2016. Jestliže odvolací soud učinil pravomocné rozhodnutí dne 20. 4. 2022, trvalo trestní řízení vedené proti obviněnému 6 let a 20 dnů, což lze považovat za dobu odpovídající složitosti projednávané věci. Jelikož tedy doba trestního řízení vedeného proti obviněnému (trestního stíhání) zjevně nepřiměřená nebyla, zbývá tak jen obviněným namítaná doba od spáchání skutku, tedy 9 či necelých 10 let od roku 2012 do roku 2022. Nejvyšší soud ovšem ve svých předchozích rozhodnutích nepovažoval ani delší dobu od spáchání skutku za dobu vyžadující kompenzaci cestou §58 odst. 1 tr. zákoníku – viz rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 780/2016 (od spáchání 14 let), 3 Tdo 1215/2018 (13 let) a 5 Tdo 565/2019 (18 let). Shodně se vyjádřil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který dovolatelovu věc považuje za věc, v níž ani z délky řízení ani z doby od spáchání trestného činu zpravidla nelze dovodit, že by měla být provedena kompenzace cestou §58 odst. 1 tr. zákoníku. Z těchto důvodů proto nelze ani této námitce obviněného T. ohledně uloženého trestu přisvědčit.
Obviněný P. O. v části svého dovolání podotkl, že před prohlášením viny byl nesprávně poučen. Uvedl, že pokud by si byl vědom toho, že mu odvolacím soudem může být uložen trest nepodmíněný, prohlášení viny by neučinil.
K této námitce odkazuje Nejvyšší soud na protokol o hlavním líčení ze dne 29. 9. 2021, z něhož je patrno že obviněný P. O. učinil prohlášení viny po poradě se svým obhájcem a po prohlášení, že je mu zřejmé, jaké trestní sazby zákon stanoví za trestný čin, který je v jeho skutku spatřován. Ze samotné trestní sazby muselo být obviněnému zřejmé, že podmíněný odklad takového trestu je velmi nepravděpodobný, neboť trest by musel být snížen výrazně pod dolní hranici trestní sazby. Nejvyšší soud ke zmíněné problematice odkazuje na své usnesení ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 Tdo 174/2022 z něhož vyplývá, že na mimořádné snížení trestu odnětí svobody při prohlášení viny není žádný nárok a záleží čistě na úvaze rozhodujícího senátu, zda k takovému kroku vůbec přistoupí. Bylo tedy zřejmé, a obhájce mohl a měl obviněného upozornit na to, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody, kterého se obviněný domáhal, není automatické a že s ním nelze počítat.
Obviněný P. O. v další části svého dovolání namítl, že v uložení souhrnného trestu spatřuje nesprávné hmotně právní posouzení. Poukazuje na to, že soudy nevyčkaly na rozhodnutí soudu příslušného v jeho předchozí trestní věci, zda se osvědčil, když v kladném případě by se na něj hledělo, jakoby odsouzen nebyl a podle §43 odst. 4 tr. zákoníku by mu nemohl být uložen souhrnný trest.
Nejvyšší soud uvádí, že jiné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu předvídaného ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnuje též otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, je-li namítáno nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu (např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu).
Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším. Krajský soud v Ústí nad Labem uložil obviněnému souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť odsuzoval pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin (věc vedená u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 4 T 1/2019). V návaznosti na to soudu vznikla povinnost podle citovaného ustanovení spolu s uložením souhrnného trestu zrušit výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Je namístě konstatovat, že zmíněné povinnosti Krajský soud v Ústí nad Labem respektoval.
Nejvyšší soud považuje za nutné odkázat na své rozhodnutí ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1489/2019, v němž Nejvyšší soud připomněl, že soud si otázku osvědčení obviněného z předchozího trestního stíhání nemůže vyřešit jako otázku předběžnou, nýbrž je v této otázce povinen vyčkat na rozhodnutí soudu činného v předchozí věci obviněného, ovšem pouze za respektování povinnosti uložené orgánům činným v trestním řízení projednávat věci urychleně bez zbytečných průtahů (§2 odst. 4 tr. ř.). Vyčkávat tedy nemusí, pokud usoudí, že by tím způsobil průtahy v trestním řízení. Pokud tedy časový prostor pro vyčkání dán není, soud nevyčká, rozhodne ke stavu v rozhodném okamžiku a ponechá zohlednění pozdějšího osvědčení obviněného v původní věci mechanismům bránícím výkonu trestu zopakovaného ve výroku o souhrnném trestu.
Na základě výše uvedeného lze učinit závěr, že pokud by soudy vyčkaly na rozhodnutí soudu příslušného v předchozí trestní věci obviněného P. O., zda se osvědčil, tedy na rozhodnutí Okresního soudu v Mostě, znamenalo by to, že by v projednávaném případě měl Krajský soud v Ústí nad Labem vyčkat do konce běhu roční lhůty po skončení zkušební doby z předchozího odsouzení. Tedy do 6. 11. 2022, neboť rozsudkem Okresního soudu v Mostu ze dne 6. 11. 2019 byl obviněnému uložen trest ve výměře dvou let, podmíněně odložený na dobu dvou let. Rozsudek nabyl právní moci v den jeho vyhlášení, tedy 6. 11. 2019, zkušební doba podmíněného odsouzení tak uplynula dne 6. 11. 2021 a roční lhůta k případnému rozhodnutí, zda se obviněný osvědčil či zda trest vykoná, uplynula dne 6. 11. 2022. Splnění tohoto požadavku obviněného by znamenalo, že nalézací soud by nerozhodl dne 13. 12. 2021, kdy vynesl rozsudek, nýbrž téměř až za další rok. Lze proto uzavřít, že Krajský soud v Ústí nad Labem nebyl povinen vyčkávat do 6. 11. 2022 na vyřešení otázky osvědčení obviněného v jeho předchozí trestní věci. Došlo by tím ke zdržení předmětného trestního řízení o 11 měsíců, což je doba nepřiměřeně dlouhá. Uplatněnou námitku stran uložení souhrnného trestu lze sice pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, je však zjevně neopodstatněná. Jak je uvedeno výše, soudy uložením trestu souhrnného nepochybily.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného P. O. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného M. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody pro postup podle §265o tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu