ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.170.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 170/2023- 883
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2023 o dovoláních, která podali obvinění 1. P. K. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, a 2. M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 10 To 79/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 3/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. K. a M. B. odmítají .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvinění P. K. a M. B. byli rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2022, sp. zn. 48 T 3/2022, uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), který spáchali ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to byl oběma obviněným podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. K., zastoupený opatrovníkem P. M., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a sám podle §259 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl o vině obou obviněných pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tento zločin pak oběma obviněným vrchní soud uložil trest odnětí svobody podle §209 odst. 4 tr. zákoníku ve shodné výměře 2 let, pro jehož výkon je zařadil podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. K., zastoupený opatrovníkem P. M., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Pokusu zločinu podvodu se obvinění podle výroku o vině rozsudku odvolacího soudu dopustili ve stručnosti tím, že společně v úmyslu popřít dědické právo oprávněného dědice M. K. a neoprávněně se tak obohatit o majetek zůstavitele J. K., nar. XY, zemřelého dne 9. 11. 2018, nejprve obviněný M. B. zhotovil a dne 16. 7. 2018 v XY, XY ulici č. XY, dal podepsat zůstaviteli alografní závěť, kterou sám jako svědek podepsal spolu se svědkyní K. Č., čímž svými podpisy stvrdili, že listina obsahuje poslední vůli zůstavitele, a že zůstavitel před nimi uvedeného dne svoji vůli výslovně projevil, a takto umožnili P. K. získat závěť se všemi náležitostmi, aby mohla být po smrti zůstavitele v dědickém řízení uplatněna, k čemuž následně i došlo v rámci dědického řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 8 pověřenou notářkou Mgr. Michaelou Oswaldovou pod sp. zn. 20 D 1128/2018. Obsahem této alografní závěti bylo odkázání veškerého movitého a nemovitého majetku zůstavitele J. K. do vlastnictví obviněného P. K., přičemž v rámci závěti zůstavitel rovněž vydědil svého syna M. K., jediného zákonného dědice. Obvinění v rámci tohoto jednání zneužili věku a vážného zdravotního stavu zůstavitele, kterého uváděli v omyl tím, že oba působí v organizaci zabývající se péčí o spoluobčany. K převodu majetku z titulu dědictví však nakonec nedošlo, přičemž způsobená škoda v době úmrtí zůstavitele měla činit celkem 8 240 000 Kč.
II. Dovolání obviněných
a) Dovolání obviněného P. K.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba obvinění, Nejvyšší soud bude nejprve stručně reprodukovat dovolání obviněného P. K., který uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Obviněný P. K. namítl extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním soudů a provedenými důkazy, který se projevil i v nesprávném právním posouzení skutku. Podle názoru obviněného použití norem trestního práva v jeho případě bylo v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. z ní vyplývajícím principem „ultima ratio“ , neboť ochrana majetku či majetkových práv měla být uplatněna prostředky občanského práva a teprve pokud by jejich uplatnění nebylo možné, nebo bylo neúčinné, bylo by namístě uvažovat o trestní odpovědnosti. V této souvislosti obviněný poukázal na judikaturu Ústavního soudu k této otázce.
6. Obviněný dále zpochybnil své úmyslné zavinění, podle jeho přesvědčení mu úmysl spáchat předmětný zločin nebyl dostatečně prokázán. Soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy pouze v jeho neprospěch, o čemž svědčí i zmatečné vyhodnocení svědecké výpovědi P. V., ošetřující lékařky, která se vyjadřovala ke zdravotnímu stavu zůstavitele J. K. Obviněný poukázal na rozpor v popisu zdravotního stavu ve výpovědi této svědkyně se záznamy ze zdravotní dokumentace zůstavitele, které rovněž vyhotovovala ona. Podle obviněného ze zdravotní dokumentace lze dovodit pravděpodobný závěr, že v době vyšetření zůstavitel netrpěl psychickou poruchou, která by mu bránila ve způsobilosti k právnímu jednání, tedy i v podpisu závěti. Závěr o vcelku dobrém zdravotním stavu zůstavitele potvrdili i další svědci, kteří s ním přišli do kontaktu, z nichž žádný neuvedl, že by nebyl schopen pochopit následky svého jednání z důvodu pokročilé fáze psychické nemoci, např. Alzheimerovy choroby, jak tvrdili ve věci přibraní znalci. Výpovědi svědkyň M. S. a I. H., sociálních pracovnic Městské části XY, i svědkyně K. Č., z nichž obviněný obsáhle citoval, které vypovídaly na základě osobních kontaktů se zemřelým, podle názoru obviněného v jeho prospěch, ponechaly soudy nižších stupňů bez hodnocení ve vztahu k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu, jímž byl uznán vinným. Obviněný namítl, že i s ohledem na skutečnosti, které uvedly tyto svědkyně k osobě zůstavitele, mohl nabýt přesvědčení, že J. K. je orientován a ví, co chce a jaké bude mít jeho jednání následky. Pokud by zůstavitel trpěl zdravotními potížemi, mohlo by jít jen o stav lehké demence, v rámci kterého i podle závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace gerontopsychiatrie MUDr. Ilony Divácké, MBA, byl do určité míry schopen rozlišit význam a důsledky právního jednání, čemuž nasvědčují i závěry učiněné P. V. Podle přesvědčení obviněného nebyl proveden žádný důkaz, který by potvrzoval, že se zůstavitel v době podpisu závěti nacházel ve stavu střední demence. Stejně tak neexistuje ani důkaz, že obviněný mohl rozpoznat tuto změnu v chování zůstavitele, a to i z důvodu, že jeho požadavek na vypracování revizního znaleckého posudku k této otázce byl ze strany soudů obou stupňů opakovaně zamítnut.
7. Podle přesvědčení obviněného navíc soudy přehnaně akcentovaly jeho dřívější pracovní zkušenosti v domě s pečovatelskou službou i vizitku „XY“, kterou J. K. předal. Odvolací soud ve svém rozsudku konstatoval, že obviněný jmenovanému nepravdivě tvrdil, že jsou z organizace zabývající se péčí o seniory a ukázal mu předmětnou vizitku s uvedením svého jména jako ředitele této organizace, ačkoli fakticky ani právně neexistovala. Obviněný namítl, že nebyl opatřen žádný důkaz o takové sebeprezentaci poškozenému či jakékoli jiné osobě, přesto se tento závěr stal podkladem rozsudku odvolacího soudu. Organizace tohoto jména byla jen neuskutečněnou ideou obviněného, jediné co po ní zůstalo, byla předmětná vizitka, kterou si ponechal. V rozhodné době pracoval jako učitel v autoškole a vizitku předal J. K. proto, aby jej mohl v případě potřeby kontaktovat. Tato vizitka byla použita místo kusu papíru s telefonním číslem a dovozovat z ní jakýkoli jeho nepoctivý záměr je iluzorní. Podle obviněného tedy chybí jakýkoli důkaz, který by jeho vinu pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku prokazoval, přičemž kladl důraz na svůj chybějící úmysl tento zločin spáchat. Skutková zjištění soudů odkazující na výpovědi svědků a další listinné důkazy jsou proto ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, což vedlo k chybnému právnímu posouzení věci.
8. Závěrem svého dovolání proto obviněný požádal, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, aniž by však navrhl další procesní postup. Obviněný rovněž navrhl s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav, aby bylo rozhodnuto o odkladu výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl tímto rozsudkem uložen.
b) Dovolání obviněného M. B.
9. Obviněný M. B. uplatnil ve svém dovolání důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
10. Podle obviněného odvolací soud svévolně hodnotil provedené důkazy zejména v bodech 8. a 10. svého rozsudku, z jeho strany došlo k deformaci obsahu důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Z těchto důvodů je napadený rozsudek zatížen vadou extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a skutečnostmi, které vyplývaly z provedených důkazů. Závěr, který učinil odvolací soud, neměl oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně, který byl založen na hodnocení důkazů, z nichž tento soud vyvodil nepodložené závěry o vážném zdravotním stavu zůstavitele J. K., podle nichž nebyl schopen pochopit obsah, význam ani podstatu jím podepsané závěti, nesprávně soud určil též výši škody 28 294 250 Kč. Přitom odvolací soud sám hodnotil provedené důkazy tak, že došlo k extrémnímu rozporu mezi těmito důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními zejména v otázce výše škody, která měla představovat hodnotu majetku zemřelého J. K. v době jeho smrti. Stejně postupoval odvolací soud ve svém zjištění, podle něhož obvinění měli zneužít jeho věku a vážného zdravotního stavu, uvádět jej v omyl tím, že působí v organizaci zabývající se péčí o spoluobčany a tímto tvrzením jej přiměli k podepsání závěti, která ve svých důsledcích byla pro něj nevýhodná. Obviněný ve shodě se svojí dosavadní obhajobou namítl, že zůstaviteli nikdy netvrdil, že je z organizace zabývající se péčí o seniory, což nebylo prokázáno ani provedeným dokazováním. Vizitku organizace „XY“ předal J. K. spoluobviněný P. K. proto, aby měl na něj kontakt. Rovněž nebylo prokázáno, že by dovolatel obstarával zůstaviteli nákupy a uklízel mu v bytě. Pouze díky svému technickému zaměření prováděl v domácnosti K. drobné opravy a po smrti staršího syna zůstaviteli pomáhal s napadením jeho závěti i s přípravou jeho vlastní závěti.
11. Za nepochopitelný označil obviněný M. B. závěr odvolacího soudu, podle něhož měl zneužít věk a vážný zdravotní stav J. K. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by svobodná vůle zůstavitele byla při podpisu závěti dne 16. 7. 2018 jakkoli ovlivněna. Svědkyně K. Č. ve své výpovědi potvrdila, že si před svým podpisem na závěti ověřila, že J. K. skutečně chce a souhlasí s tím, aby závěť byla takto sepsána, na což jí zůstavitel sdělil, že listina odpovídá jeho vůli. Závěr o zneužití věku a zdravotního stavu zůstavitele považuje obviněný za hypotetický a provedeným dokazováním neprokázaný.
12. Podle přesvědčení obviněného skutek zjištěný odvolacím soudem nebyl ani správně právně kvalifikován. Svým jednáním nemohli naplnit skutkovou podstatu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a to ani ve fázi pokusu tohoto zločinu, neboť J. K. neuváděli v omyl, pouze mu pomáhali naplnit jeho svobodnou vůli. Sám odvolací soud totiž konstatoval, že plnili vůli poškozeného ve vztahu k napadení závěti jeho zemřelého syna J. K., a stejně tak při sepisu a následném podpisu sporné závěti byla plněna vůle zůstavitele, který chtěl zabezpečit péči o svého druhého syna M. K. Ten se totiž z důvodu své závislosti na alkoholu nebyl schopen o sebe starat, přičemž zůstavitel se bál, aby v důsledku této závislosti o takto zděděný majetek nějakým neuváženým jednáním nepřišel.
13. Obviněný zdůraznil, že při podpisu závěti nebyl přítomen spoluobviněný P. K., kterému byl zůstavitelem odkázán veškerý jeho movitý i nemovitý majetek. On sám v tak častém kontaktu se zůstavitelem jako P. K. nebyl, viděl jej pouze několikrát, když byl u něj něco opravit, rozhodně neměl takovou důvěru J. K., aby mohl ovlivnit jeho svobodnou vůli. Podle přesvědčení obviněného byl zůstavitel v době podpisu závěti v uspokojivé fyzické i psychické kondici, stěží mohl předpokládat, že za několik měsíců zemře. Pokud by žil delší dobu, mohlo by dojít k úpravě jeho poslední vůle nebo k převodu jeho majetku na jinou osobu. Rovněž s ohledem na skutečnost, že nejvýznamnější majetek zůstavitele tvořily spoluvlastnické podíly na nemovitostech, mohli podle obviněného jen těžko kalkulovat s výrazným vlastním obohacením, neboť nabytí majetku po zůstaviteli bylo podmíněno závazkem doživotní péče o syna zůstavitele M. K., což by představovalo pro dědice významné náklady v rámci tohoto závazku, a to vedle nákladů spojených se správou a údržbou tohoto majetku.
14. Závěrem svého dovolání obviněný M. B. navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný požádal, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.
III. Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním
15. K dovoláním obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem připomněl, že s obdobnými námitkami obviněných se již vypořádaly ve svých rozhodnutích soudy obou stupňů, s jejichž argumentací se zcela ztotožnil, proto na ně odkázal. Ve vztahu k uplatněné námitce subsidiarity trestní represe, poukázal státní zástupce především na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., ale i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu k výkladu této zásady, z nichž vyplývá, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku přichází v úvahu jen ve výjimečných případech, za zcela mimořádných a zákonodárcem nepředpokládaných okolností konkrétního případu, o který však v posuzované věci nejde. Takto uplatněná námitka obviněného P. K. sice podle státního zástupce odpovídala dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale považoval ji za zjevně neopodstatněnou.
16. Ve vztahu k výhradám, které uplatnili oba obvinění, že v době podpisu závěti byl úsudek zůstavitele podstatně omezen počínající demencí, což považují za rozhodné skutkové zjištění, které obsáhle zpochybňují, státní zástupce uvedl, že pokud by tyto námitky nebyly opřeny pouze o obsahový či výslovný poukaz na zásadu „in dubio pro reo“ , mohly by odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nicméně dovolatelé si neuvědomili, že odvolací soud přijal jejich obhajobu, podle níž zůstavitel svým podpisem závěti projevil svoji vůli a tím odvolací soud korigoval zjištění soudu prvního stupně o osobě uvedené trestným činem v omyl. Namísto oprávněného dědice M. K., což konstatoval soud prvního stupně, odvolací soud dospěl k závěru, že v omyl obvinění uvedli zůstavitele J. K. Omyl u něho vyvolala nepravdivá informace o tom, že obvinění působí v organizaci, která se zabývá péčí o spoluobčany. Otázka, zda zůstavitel při podpisu závěti byl, či nebyl schopen projevit svoji vůli, byla odvolacím soudem rozhodnuta ve prospěch dovolatelů, není tudíž otázkou spornou. Odvolací soud ohledně schopnosti zůstavitele projevit svou vůli uzavřel ve shodě s obviněnými, že toho schopen byl. Obviněnými namítaný rozpor mezi důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními soudů ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto není dán.
17. Jedinou spornou otázkou podle státního zástupce zůstalo, zda obvinění vystupovali před zůstavitelem jako osoby působící v organizaci zabývající se péčí o seniory, což oba popřeli. V této souvislosti však jsou podle státního zástupce oba obvinění usvědčováni provedenými důkazy, především výpovědí svědkyně P. V. a svědka M. K., syna zůstavitele. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., by musela být rozhodná skutková zjištění soudů ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo založená na procesně nepoužitelných důkazech, nebo by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K takovým vadám však v předmětné věci nedošlo a odvolací soud učinil logický závěr, podle něhož právě vystupování obviněných, kteří se vydávali za pracovníky organizace poskytující pomoc seniorům, vzbudilo v zůstaviteli důvěru, že zastupují jeho, nikoli své vlastní zájmy.
18. Státní zástupce rovněž poukázal na to, že pokud by obvinění skutečně poskytovali zůstaviteli sociální služby, pak by jejich povolání za dědice bylo platné podle §1493 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), pouze za předpokladu, že by závěť byla učiněna ve formě veřejné listiny, tudíž notářským zápisem.
19. Dovoláními napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí podle přesvědčení státního zástupce žádnými vadami dokazování, v tomto směru nelze obviněnými uplatněným dovolacím námitkám přisvědčit. Namítané porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ , nemůže naplnit dovolací důvody, stejně jako tvrzení obviněného M. B., že skutek byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde. Ze strany tohoto obviněného totiž jde jen o odmítnutí skutkových zjištění soudů obou stupňů, aniž by v takto uplatněné námitce obviněný uvedl cokoli proti správnosti právního posouzení skutku. Podle státního zástupce procesní námitky uplatněné obviněným P. K. neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, námitka o neaplikování ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je zjevně neopodstatněná. Námitky obviněného M. B. neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, neboť jsou založeny pouze na tvrzení o nesprávném hodnocení provedených důkazů a porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ , ačkoli k němu nedošlo.
20. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a dovolání obviněného M. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek v obou dovoláních ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v ustanovení §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání jen označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné konkrétní výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).
23. Oba obvinění opřeli své dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný M. B. též o důvod pod písm. h) citovaného ustanovení.
24. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tyto alternativy představují tři samostatné skupiny vad důkazního řízení. Jde jednak o situace, ve kterých skutkové zjištění, které je vyjádřeno ve výroku o vině a případně rozvedeno v odůvodnění soudních rozhodnutí, nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Výsledkem je zjevný, ve smyslu dosavadní judikatury Ústavního soudu „extrémní“, rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů. Druhou skupinu vad tvoří případy, kdy naopak důkaz, respektive jeho obsah, vůbec není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být proto pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí varianta zahrnuje vady tzv. opomenutých důkazů spočívající v tom, že soudy buď odmítly provést účastníkem řízení navržený důkaz, aniž by svůj postup řádně a adekvátně stavu věci zdůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak nezahrnuly jej do svých hodnotících úvah. Z dikce §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že všechny výše uvedené vady se musí vztahovat k rozhodným, tedy nikoli okrajovým, skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. O zjevný rozpor se podle ustálené judikatury jedná v případě, v němž by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Zjevný nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014).
25. Dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. h) je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle §2 odst. 5 tr. ř., či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., neboť jde o otázky práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení a není ani oprávněn nahrazovat činnost soudu prvního stupně a soudu odvolacího a jimi správně zjištěným skutkovým stavem je vázán.
b) K námitkám obviněných
26. Námitky, které oba obvinění podřadili pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se opírají o tvrzený zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů, ačkoli jsou pouhou polemikou obviněných s hodnocením důkazů soudů obou stupňů. Oba obvinění tento dovolací důvod uplatnili pouze formálně, aniž by mu jejich konkrétní námitky svým obsahem odpovídaly. Pouhé odlišné hodnocení provedených důkazů obviněnými, byť bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Ve většině svých výhrad obvinění soudům obou stupňů vytýkají pouze způsob, jakým posuzovaly obsah provedených důkazů a odmítají z nich vzešlá skutková zjištění soudů, přičemž sami předkládají vlastní verzi skutkového stavu s jiným výsledkem. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.).
27. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi provedenými důkazy v posuzované trestní věci a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů, resp. odvolacího soudu. O takový rozpor ve smyslu jeho výkladu jde v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna apod. Zjevný (extrémní) rozpor je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy obou stupňů se však posuzovanou věcí řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu a na podkladě jeho výsledků mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu. Soudy v souladu s principy formální logiky vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněných (s korekcí odvolacího soudu, který zčásti přijal jejich tvrzení o zdravotních schopnostech zůstavitele chápat obsah jím podepsané závěti) a z jakých důvodů dospěly k vyvození trestní odpovědnosti obou obviněných.
28. Závěr o vině obviněných pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku založil odvolací soud nejenom na výpovědích svědků a znaleckých posudcích, které byly vzájemně v souladu, ale i na listinných důkazech. Proto nebyl důvod zpochybňovat zjištěný skutkový děj. Jak správně ve svém vyjádření k dovoláním obou obviněných poznamenal již státní zástupce, odvolací soud naplnění znaku objektivní stránky zločinu podvodu spočívajícím v uvedení někoho v omyl, vztáhl nikoli k osobě jediného zákonného dědice M. K. po zůstaviteli J. K., ale přímo k osobě tohoto zůstavitele. Dovodil totiž, že oba obvinění jej společně uváděli v omyl ve snaze neoprávněně se obohatit o jeho faktický majetek, jehož hodnota činila 8 240 000 Kč v době podpisu alografní závěti i v době smrti zůstavitele (viz bod 12. rozsudku odvolacího soudu). Podvodný úmysl obou obviněných přitom nespočíval v neschopnosti zůstavitele J. K. vyjádřit svoji vůli, z čehož vycházel soud prvního stupně, ale v tom, že obvinění zneužili jeho věk a vážný zdravotní stav a s vědomím těchto okolností spolu s vědomím jeho složité rodinné situace, spočívající nejenom v úmrtí syna J. K., který se do té doby staral jak o zůstavitele J. K., tak i o svého bratra M. K. závislého na alkoholu. Obvinění předstírali, že působí v organizaci zabývající se péčí o spoluobčany, především seniory. Právě skutečnost, že u zůstavitele vyvolali zdání své snahy o ochranu a péči o zůstavitele J. K. a o jeho syna M. K., jej přesvědčili k podepsání alografní závěti vytvořené M. B., podle níž měl být oprávněným dědicem z této závěti P. K. (viz bod 14. rozsudku odvolacího soudu). Pokud obvinění zpochybňovali, že by vůli zůstavitele ovlivnili tvrzením o své příslušnosti k organizaci pečující o seniory, je nutno ve shodě s vyjádřením státního zástupce poukázat na bod 40. rozsudku soudu prvního stupně, v němž již tento soud dospěl k názoru o ovlivnění zůstavitele těmito tvrzeními, s nímž se ztotožnil i odvolací soud. Podkladem pro tento závěr se pro soudy stala především výpověď P. V., která při svém výslechu uvedla, že J. K. k ní doprovázeli oba obvinění, kteří se jí představili jako pracovníci organizace pečující o seniory. Její výpověď potvrdil i svědek M. K., který při svém výslechu u hlavního líčení rovněž uvedl, že obviněný P. K. nabízel jeho otci kartičku s nápisem „XY“, a sliboval mu služby poskytované lidem, kteří jsou na tom psychicky a fyzicky špatně jako on. Nelze se proto přiklonit k výhradám obviněných, kteří navíc v dovoláních pouze vytrhávaly z kontextu určité části svědeckých výpovědí a interpretovali je výlučně ve svůj prospěch. Na podkladě obsahu trestního spisu je evidentní, že polemika obviněných s hodnotícími úvahami soudů nemá logickou návaznost na komplexní souhrn všech ve věci provedených důkazů, o jejichž obsah se opírá skutkový stav, a který se stal podkladem výroku o vině, jak je popsán v rozsudku odvolacího soudu a rozvinut v jeho odůvodnění.
29. Lze shrnout, že odvolacím soudem zjištěný skutkový stav odpovídá obsahu provedených důkazů, při jejich hodnocení se soudy nedopustily žádné deformace, ani se neopomenuly některým pro rozhodnutí významným důkazem zabývat. Skutečnost, že soudy odmítly návrh obhajoby na vypracování revizního posudku z oboru psychiatrie na zdravotní stav zůstavitele J. K. v době podpisu alografní závěti, soudy také dostatečně zdůvodnily. V tomto ohledu nelze ani pominout, že ve vztahu k otázce způsobilosti zůstavitele závěť podepsat vyšel odvolací soud z verze, že jeho zdravotní stav mu umožňoval tento právní úkon učinit. Uvedení zůstavitele v omyl je totiž nutno spatřovat nikoli v jeho nezpůsobilosti pochopit význam jím podepisované závěti, ale ve skutečnosti, že obvinění se vydávali za pracovníky organizace pečující o seniory jednající v zájmu zůstavitele a jeho syna, což neodpovídalo realitě. Poukaz obviněného P. K. na výpovědi svědkyň M. S., I. H. a K. Č. ve vztahu k otázce zdravotního stavu zůstavitele J. K. proto nemůže mít vliv na skutková zjištění odvolacího soudu, který nijak nezpochybnil způsobilost zemřelého alografní závěť podepsat. Ze stejného důvodu jsou bez významu i veškeré námitky obou dovolatelů vztahující se k otázce, zda byli oni sami schopni rozpoznat zhoršující se zdravotní stav zůstavitele ohledně rozvíjející se Alzheimerově chorobě, kterou trpěl, a která se projevovala rozvojem stavu demence ze stadia lehkého až středního v květnu až červnu 2018 do stadia středně těžkého až těžkého v říjnu 2018. Se zřetelem k takto korigovanému skutkovému zjištění odvolacího soudu se ještě více jeví bezvýznamným požadavek obhajoby na vypracování revizního znaleckého posudku z oboru psychiatrie k posouzení zdravotního stavu zemřelého J. K., neboť by jeho výsledek nemohl mít na rozhodnutí ve věci žádný vliv.
30. Všechny skutkové okolnosti zjištěné soudy nevyvolávají ani žádné pochybnosti o úmyslném jednání obou obviněných, kteří ve vzájemné součinnosti usilovali o vlastní obohacení na úkor zůstavitele J. K. a jeho syna M. K., který byl ze zákona jeho jediným dědicem. V tomto směru právě jednání obviněného M. B., který získal od J. K. plnou moc k zastupování vystavenou dne 19. 4. 2018, následně připravil text alografní závěti ve prospěch spoluobviněného P. K., zajistil její podpis nejen zůstavitelem, ale i dvěma svědky, jedním z nichž se stal on sám a druhou pak K. Č., potvrzuje, že oba obvinění aktivně uváděli zůstavitele v omyl předstíráním, že jimi činěné úkony jsou v jeho prospěch, a to právě při současném předstírání, že zastupují organizaci pomáhající seniorům v obtížných životních situacích, v jaké se nacházel zůstavitel a jeho syn M. K. Obviněným tedy rozhodně nešlo, jak se hájí obviněný M. B., o pomoc J. K., ale usilovali o své obohacení právě na úkor zůstavitele, kterého za tímto účelem uváděli v omyl tvrzeními o svých zkušenostech a profesionálních schopnostech vykonávat péči o lidi, kteří ji sami nezvládnou.
31. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá ani námitka obviněného P. K., který se dovolával uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití prostředků trestního práva jako „ultima ratio“. Ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku totiž nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze obecně sankcionovat též mimotrestními prostředky. V předmětné věci nelze vytýkat soudům obou stupňů, že by nesprávně vyhodnotily skutečnosti významné z hlediska potřeby využít prostředků trestního práva k postihu obviněných za spáchaný skutek. Rozhodně jednání obviněných kvalifikované jako pokus zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku s hrozící škodou až 8 240 000 Kč vůči zůstaviteli v nedobrém zdravotním stavu a ve složité rodinné situaci, nelze označit za čin bagatelní, spáchaný za výjimečných okolností, které by svědčily o natolik nízké míře společenské škodlivosti, jež by neodpovídala ani běžně se vyskytujícím případům téhož druhu. Soudy obou stupňů zohlednily okolnosti, za kterých byl čin spáchán, jeho závažnost i zištný motiv obviněných a v důsledku všech takto hodnocených kritérií aplikovaly ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku ve shodě s jeho výkladem přijatým ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Takto uplatněná námitka obviněným P. K. opět primárně vychází z jiného skutkového stavu (popírá využití vizitky o svém zapojení do instituce pečující o seniory), nikoli z takových okolností spáchání činu, které by nebylo třeba postihovat prostředky trestního práva, proto nemůže být vyložena jako odpovídající důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V. Závěrečné shrnutí
32. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných P. K. a M. B. podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť jimi uplatněné dovolací námitky nenaplňovaly žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení. O dovolání obviněných bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Protože Nejvyšší soud rozhodl uvedeným způsobem, nebyl důvod rozhodovat podle §265o odst. 1 tr. ř. o návrzích obou obviněných o odklad výkonu rozhodnutí odvolacího soudu napadeného jejich dovoláními.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
JUDr. Bohuslav Horký