ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.481.2023.1
sp. zn. 5 Tdo 481/2023- 1839
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání, které podal obviněný Luboš Foltýn , nar. 26. 9. 1959 v Plzni, trvale bytem Květná č. 434, Město Touškov, okr. Plzeň-sever, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 7 To 189/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 2 T 14/2017, takto:
Podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, se věc obviněného Luboše Foltýna postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Předchozí řízení ve věci
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 5. 2022, sp. zn. 2 T 14/2017, byl obviněný Luboš Foltýn (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Jeho podstata spočívala ve stručnosti v tom, že v Plzni na přesně nezjištěném místě v blíže neurčené době, pravděpodobně v březnu 2014, nejpozději však v srpnu 2014, v úmyslu se obohatit obviněný uzavřel jako kupující s již odsouzeným Petrem Janečkou jako prodávajícím kupní smlouvu o převodu nemovitostí, ovšem Petru Janečkovi, který při tom vystupoval jako jednatel obchodní společnosti Folrent servis, s. r. o., již dne 6. 1. 2014 zaniklo oprávnění jednat za tuto společnost, čehož si byl obviněný Luboš Foltýn vědom. Kupní smlouva zahrnovala budovu č. p. XY na pozemku parc. č. XY a budovu bez čísla popisného a čísla evidenčního na pozemku parc. č. XY, v katastrálním území XY, obec XY, a byla falešně datovaná ke dni 3. 1. 2014, kdy byl Petr Janečka jednatelem uvedené společnosti. Kupní cena za převáděné nemovitosti byla podle smlouvy dojednána ve výši 2 000 000 Kč a její úhrada měla být provedena formou zápočtu vzájemných pohledávek, aniž by však k nim byl právní důvod. Obviněný nechal notářsky ověřit podpisy tzv. legalizací ke dni 1. 10. 2014 a uvedenou padělanou smlouvu dne 3. 10. 2014 předložil společně s návrhem ze dne 3. 10. 2014 k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí Katastrálnímu úřadu Plzeň-město, přičemž Petr Janečka návrh ze dne 3. 10. 2014 vědomě podepsal v části označené „I. Údaje o účastnících řízení – právnických osobách“ jako jednatel obchodní společnosti Folrent servis, s. r. o. V době podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nebyl Petr Janečka oprávněn jednat za obchodní společnost Folrent servis, s. r. o., čehož si byl obviněný Luboš Foltýn vědom a návrh ze dne 3. 10. 2014 v části „I. Údaje o účastnících řízení – fyzických osobách“ rovněž podepsal a učinil tak ve snaze dosáhnout toho, aby byl zapsán jako vlastník uvedených nemovitostí. Poté, co Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-město, rozhodnutím ze dne 29. 10. 2014, č. j. V-11059/2014, zamítl uvedený návrh na vklad, podal obviněný dne 25. 11. 2014 proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni, přičemž tento soud na základě zmíněné kupní smlouvy rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 19 C 207/2014, rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva obviněného k uvedeným nemovitostem. Vrchní soud v Praze pak rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 4 Co 124/2015, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně, čímž byla poškozené obchodní společnosti Folrent servis, s. r. o., způsobena škoda ve výši nejméně 1 290 000 Kč.
2. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále byl obviněnému podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 3 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému rovněž uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti Folrent servis, s. r. o., škodu ve výši 1 290 000 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti zmíněnému rozsudku Okresního soudu Plzeň-město podal obviněný odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 7 To 189/2022, podle §258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Přitom odvolací soud pozměnil popis skutku v tom směru, že Krajský soud v Plzni na základě výše zmíněné kupní smlouvy, o které se mylně domníval, že byla uzavřena řádně dne 3. 1. 2014, tedy k datu, kdy byl Petr Janečka ještě jednatelem obchodní společnosti Folrent servis, s. r. o., rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 19 C 207/2014, rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva obviněného Luboše Foltýna k uvedeným nemovitostem. Za to uložil odvolací soud obviněnému podle §209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené obchodní společnosti Folrent servis, s. r. o., škodu ve výši 1 290 000 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato společnost se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Ve věci obviněného Luboše Foltýna rozhodovaly soudy nižších stupňů opakovaně. Nejprve byl shledán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 2 T 14/2017, a následně rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 386/2020, a to zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Týmiž rozsudky byl odsouzen i spoluobviněný Petr Janečka. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný Luboš Foltýn dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v tehdy platném znění, nyní jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. V tomto dovolání obviněný upozornil především na nedostatek v popisu skutku ve výroku o vině spočívající v neuvedení osoby, která měla být jednáním obviněných uvedena v omyl. Jelikož o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí rozhodovaly soudy, předpokládal obviněný, že touto osobou by měl být soud. V takovém případě tedy podle jeho názoru nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť podle judikatury soud nelze považovat za subjekt, který by mohl být uveden v omyl. V této souvislosti obviněný odkázal mimo jiné i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, uveřejněné pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. O tomto dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že usnesením ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1195/2021, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně obviněného Luboše Foltýna rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2021, sp. zn. 7 To 386/2020, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 8. 2020, sp. zn. 2 T 14/2017. Dále podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Konkrétně se Nejvyšší soud neztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů, že osobou uvedenou v omyl byl katastrální úřad. Subjektem, na základě jehož rozhodnutí došlo ke vkladu vlastnického práva obviněného do katastru nemovitostí, totiž nebyl katastrální úřad, nýbrž Krajský soud v Plzni, který povolil tento vklad vlastnického práva obviněného do katastru nemovitostí rozsudkem ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 19 C 207/2014, a tím nahradil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, katastrální pracoviště Plzeň-město, ze dne 29. 10. 2014, č. j. V-11059/2014-405. Tento rozsudek pak byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 4 Co 124/2015. Soudy nižších stupňů se v projednávané věci nevypořádaly s judikaturou, podle níž není soud rozhodující v občanskoprávním řízení subjektem, který by bylo možno uvést v omyl podáním žaloby obsahující vědomě nepravdivá tvrzení. Soudy ani blíže nekonkretizovaly, která osoba by měla být uvedena v omyl. Z důvodu zmíněných nedostatků tedy nebylo možné dovodit naplnění všech znaků zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jak to učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud tedy svým rozhodnutím uložil soudu prvního stupně, aby upravil popis skutku i právní větu tak, aby bylo jasně vyjádřeno, který subjekt byl jednáním obviněného uveden v omyl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
6. Obviněný Luboš Foltýn podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 7 To 189/2022, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž nejprve obsáhle zrekapituloval průběh dosavadního trestního řízení a následně konstatoval, že soud prvního stupně zcela ignoroval pokyn Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1195/2021, když ze skutkové věty jeho rozhodnutí není zřejmé, vůči komu se měl obviněný dopustit trestného činu podvodu, tedy koho a jak měl uvést v omyl.
7. Podle názoru obviněného rozhodl odvolací soud v rozporu s pravidlem in dubio pro reo , když nezprostil obviněného obžaloby. Skutkové zjištění, že uzavřená kupní smlouva nevznikla dne 3. 1. 2014, je v rozporu s provedenými důkazy, zejména se svědeckými výpověďmi manželky obviněného K. F. a jeho synovce P. F. Dosavadní řízení je zatíženo důkazní nouzí, protože zde není jediný jasný důkaz k prokázání viny obviněného.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle obviněného v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž nelze soud, který rozhodoval o vkladu vlastnického práva, považovat za subjekt, který by mohl být uveden v omyl. Konkrétně obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, z něhož vyplývá, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení nelze pokládat za subjekt, který by mohl být uváděn v omyl podáním účastníka řízení obsahujícím vědomě nepravdivé údaje . Naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívajícího v „uvedení někoho v omyl“ nelze spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu, která obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takových podáních totiž nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl. Dále obviněný zmínil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, podle něhož závěry rozhodnutí uvedeného výše lze vztáhnout i na řízení nesporné, přičemž soud, ať již v řízení sporném či nesporném, je povinen zjišťovat skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Soud je tak místem nalézání práva, což z povahy věci vylučuje možnost zařadit jej mezi osoby, které mohou být uvedeny v omyl pachatelem trestného činu. Ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, uveřejněném pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr., bylo mimo jiné uvedeno, že osobou, která je zde uvedena v omyl nebo jejíhož omylu pachatel využívá, je jiný, resp. skutečný dědic (dědicové), nikoli tedy soud, u kterého se vede řízení o dědictví. Ani v tomto případě tedy nebyl zpochybněn názor, že soud není subjektem, který by mohl být v civilním řízení uveden v omyl.
9. Obviněný v dovolání dále namítl, že v projednávané věci nelze předchozí řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí přirovnávat k rejstříkovému řízení, jak činí nepřiléhavě odvolací soud. V posuzovaném případě totiž Krajský soud v Plzni a Vrchní soud v Praze přímo konstitutivním způsobem založily vlastnický vztah obviněného k převáděným nemovitostem, neboť vlastnické právo k nemovitostem se nabývá vkladem do katastru nemovitostí.
10. Podle obviněného rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl povolen vklad vlastnického práva obviněného do katastru nemovitostí, napadla obchodní společnost Folrent servis, s. r. o., odvoláním s poukazem na to, že příslušná kupní smlouva je pokusem o podvod, protože ji Petr Janečka podepsal až v době, kdy již nebyl jednatelem obchodní společnosti Folrent servis, s. r. o., o jejíž nemovitosti šlo. Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 4 Co 124/2015, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni s tím, že uznání podpisu Petrem Janečkou na dané kupní smlouvě za vlastní až v době, kdy již nebyl jednatelem společnosti, není rozhodné pro posouzení otázky platnosti smlouvy. Námitka obchodní společnosti Folrent servis, s. r. o., že kupní smlouva je výsledkem pokusu o podvod, tedy před vrchním soudem neobstála.
11. Ve svém dovolání obviněný rovněž namítl, že uzavřením kupní smlouvy se spoluobviněným Petrem Janečkou dne 3. 1. 2014 došlo jen k naplnění smlouvy o budoucí kupní smlouvě, kterou dříve uzavřel s Janem Mičkou st. Jinak by se mohl obviněný domáhat naplnění této budoucí smlouvy i v rámci soudního řízení.
12. Navíc sjednaným převodem nemovitostí podle obviněného nemohl být nikdo poškozen, když sama obchodní společnost Folrent servis, s. r. o., byla účastníkem smluv a po celou dobu byla srozuměna s převodem nemovitostí.
13. Obviněný poukázal na argumentaci odvolacího soudu pod bodem 56. odůvodnění jeho rozsudku, kde je pasivní přístup poškozené obchodní společnosti Folrent servis, s. r. o., vykládán k jeho tíži, ačkoliv je obviněný přesvědčen, že by k takovému rozhodnutí došlo i v případě, kdyby poškozená společnost byla aktivnější. Jestliže byla trestní odpovědnost obviněného dovozena v důsledku pasivity poškozené společnosti v předchozím občanskoprávním řízení, je podle názoru obviněného trestní řízení nepřípustné a v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe.
14. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 7 To 189/2022, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
15. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Luboše Foltýna prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru odvolací soud respektoval procesní postup vyplývající z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu. Jediná vada dřívějšího odsuzujícího rozsudku zrušeného Nejvyšším soudem byla napravena, aniž by jakkoliv vyžadovala další doplnění důkazního stavu věci. Pokud jde o ostatní námitky, které již obviněný uplatnil i ve svém prvním dovolání v této trestní věci, podle státní zástupkyně se k nim už Nejvyšší soud vyjádřil ve svém předchozím usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1195/2021, přičemž je vyhodnotil jako neodpovídající dovolacím důvodům či jako nedůvodné. Proto státní zástupkyně neshledala důvod ani k závěru, že by použití prostředků trestního práva v tomto případě kolidovalo se zásadou subsidiarity trestní represe, konkrétně z důvodu pasivního postoje poškozené společnosti v souvisejícím občanskoprávním řízení. V této souvislosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, podle kterého došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Obviněný Luboš Foltýn opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
17. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) Ke sporné otázce týkající se možnosti uvedení soudu v omyl
18. Lze přisvědčit námitce obviněného Luboše Foltýna, že soud prvního stupně ignoroval pokyn Nejvyššího soudu obsažený v usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1195/2021, když ze skutkové věty jeho rozhodnutí není zřejmé, vůči komu se měl obviněný dopustit trestného činu podvodu, koho a jak měl uvést v omyl. Tento nedostatek ovšem napravil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 7 To 189/2022, když do popisu skutku doplnil skutečnost, že v omyl byl uveden Krajský soud v Plzni při rozhodování o vkladu vlastnického práva obviněného do katastru nemovitostí. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (konkrétně pod body 46. až 57.) zmínil i dosavadní judikaturu, podle níž soud nelze uvést v omyl ve smyslu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Právě s ohledem na různá specifika a charakter jednotlivých řízení, v nichž mohou civilní soudy rozhodovat, považuje senát č. 5 trestního kolegia Nejvyššího soudu za neudržitelný takový názor, že soud není bez dalšího subjektem, který lze uvést v omyl. K tomu ve stručnosti uvádí následující.
19. Ve své rozhodovací činnosti se soudy již zabývaly otázkou, kdo může být podvodným jednáním pachatele trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku (resp. dříve podle §250 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, platného do 31. 12. 2009, dále ve zkratce „tr. zák.“) uveden v omyl, resp. čí omyl nebo neznalost podstatných skutečností může pachatel využít. Na tuto judikaturu zčásti poukázal i obviněný Luboš Foltýn ve svém dovolání. Konkrétně jde zejména o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, uveřejněné pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení není subjektem, který by bylo možno uvést v omyl podáním žaloby obsahující vědomě nepravdivá tvrzení. Přestože byla uvedená věc posuzována za účinnosti předcházející právní úpravy, jsou přijaté závěry použitelné i po nabytí účinnosti trestního zákoníku vzhledem k zachování podstatných okolností významných pro posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Skutkový stav ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 229/2004 byl právně kvalifikovaný jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 a §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a spočíval ve stručnosti v tom, že obviněný podal návrh na vydání směnečného platebního rozkazu, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit obviněnému částku 515 369,20 Kč s příslušenstvím, přičemž k tomuto návrhu připojil listinu označenou jako „Směnka bez protestu“ znějící na tuto částku, kterou obviněný vyhotovil na tzv. hlavičkovém papíře předtím bianco podepsaném žalovaným. V citovaném rozhodnutí senát Nejvyššího soudu řešil otázku, zda lze podáním žaloby k obecnému soudu, v níž žalobce záměrně tvrdí nepravdivé skutečnosti, naplnit znak skutkové podstaty podvodu podle §250 tr. zák. spočívající v uvedení v omyl nebo využití omylu. Při jejím zkoumání senát č. 11 vycházel mimo jiné z historické soudní judikatury z období tzv. první československé republiky, podle níž v podání žaloby k soudu, i kdyby vycházela z vědomě nepravdivých tvrzení, nelze spatřovat naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu (viz Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu 1919 až 1948, Vážný, č. 393/1921). Je tomu tak proto, že žalovaný má v civilním řízení možnost bránit se nároku, může vyvracet nesprávná tvrzení žalobce a civilní soud je povinen věc náležitě objasnit. Tento názor považoval senát č. 11 za použitelný též v řízení o vydání směnečného platebního rozkazu podle §175 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), v jehož průběhu soud z vlastní povinnosti musí zkoumat předložené listiny (tj. i směnku) z hlediska jejich formálních zákonných náležitostí, tedy i to, zda není důvod pochybovat o pravosti směnky. Pouze za předpokladu, že jsou splněny všechny formální zákonné předpoklady, vydá soud směnečný platební rozkaz, v němž žalovanému uloží, aby do tří dnů od doručení rozhodnutí zaplatil požadovanou částku a náklady řízení, nebo aby ve stejné lhůtě podal námitky, v nichž musí uvést vše, co namítá proti platebnímu rozkazu (např. i to, že předložená směnka nebyla platnou listinou). Včas podané a odůvodněné námitky sice neruší směnečný platební rozkaz, ale odkládají jeho právní moc a vykonatelnost. Soud v dalším řízení rozhodne, zda směnečný platební rozkaz ponechá v platnosti, anebo zda jej zruší a v jakém rozsahu. Pokud jej zruší, projedná věc ve sporném řízení. Stejně postupuje i tehdy, pokud po podání žaloby zjistí, že nebyly splněny formální předpoklady pro vydání směnečného platebního rozkazu (např. proto, že je důvod k pochybnostem o pravosti směnky). S ohledem na zásady, jež ovládají civilní sporné řízení, zejména tedy zásadu projednací a zásadu zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností (§120 odst. 2, 3 o. s. ř., §132 a §153 odst. 1 o. s. ř.), je soud místem nalézání práva, takže senát č. 11 Nejvyššího soudu dovodil, že je vyloučeno, aby byl obecný soud ve sporném civilním řízení subjektem, který by mohl být uveden v omyl pachatelem trestného činu podvodu. Opačná interpretace by totiž podle něj vedla k podezření ze spáchání trestného činu podvodu vždy, když by účastník civilního sporného řízení neunesl břemeno tvrzení, jež by bylo způsobilé vést k rozhodnutí o povinnosti žalovaného plnit žalobci, což by se v konečném důsledku promítlo do základních práv účastníků soudního řízení (viz čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Uvedený reprodukovaný názor zastává dovolací soud i v novější praxi, např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1437/2013.
20. Závěry shora citovaného rozhodnutí (pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.) byly rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, rozšířeny i na řízení nesporná. Názor, že soud není subjektem, který by mohl být v civilním řízení uveden v omyl, nebyl zpochybněn ani trestním kolegiem Nejvyššího soudu v jeho stanovisku ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, uveřejněném pod č. 51/2011 Sb. rozh. tr. Dosavadní judikatura byla v tomto smyslu určitým způsobem modifikována usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 3 Tdo 946/2020, a to ohledně rejstříkového řízení při zápisu změny osoby jednatele a jediného společníka společnosti s ručením omezeným. S ohledem na specifické rysy rejstříkového řízení, v němž převažuje spíše písemný charakter řízení a rozsah přezkumné činnosti soudu je, i vzhledem k zákonným lhůtám, omezený, Nejvyšší soud zde připustil, že rejstříkové řízení lze do jisté míry přirovnat k řízení před správními orgány, přičemž správní orgány lze uvést v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016).
21. Podle dosavadní judikatury tedy nelze soud rozhodující v občanskoprávním řízení uvést v omyl, protože tento soud je povinen věc náležitě objasnit. To vyplývá i ze zásady projednací a zásady zjišťování skutkového stavu věci bez důvodných pochybností (§120 o. s. ř.). Podle názoru senátu č. 5 Nejvyššího soudu však mohou nastat i situace, kdy tato povinnost soudu bude, s ohledem na specifika konkrétního řízení, omezená (jde např. o rejstříkové řízení, jehož se týká rozhodnutí ve shora zmíněné věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 946/2020), a nebude tak možné dospět k jednoznačnému závěru, že soud není subjektem, jehož by bylo možné uvést v omyl ve smyslu trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
22. V nyní projednávané věci obviněného Luboše Foltýna je třeba zohlednit i skutečnost, že nešlo o klasické občanskoprávní řízení sporné, v rámci kterého by byl soud uveden v omyl, nýbrž o řízení podle části páté o. s. ř., tedy řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, a rozhodnutí soudu zde tudíž nahrazuje rozhodnutí správního orgánu (tj. katastrálního úřadu). Občanskoprávní soudy v této věci v důsledku pasivity poškozené obchodní společnosti Folrent servis, s. r. o., v řízení před krajským soudem a následné koncentrace řízení před vrchním soudem neměly možnost odhalit podvodné jednání obviněného. V rámci občanskoprávního řízení zkoumaly jen otázku, zda byla obchodní společnost Folrent servis, s. r. o., v okamžiku uzavření kupní smlouvy omezena v nakládání s majetkem ve smyslu §47 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. To byl totiž důvod, proč katastrální úřad původně nepovolil zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. Když však soudy zjistily, že zmíněná obchodní společnost není omezena v nakládání se svým majetkem, vklad povolily. Byly uvedeny v omyl, když mylně vycházely z toho, že Petr Janečka byl v době podpisu kupní smlouvy oprávněn jednat za obchodní společnost Folrent servis, s. r. o., o jejíž nemovitosti šlo. Katastrální úřad tedy zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí jen proto, že se domníval, že tato obchodní společnost je v exekuci a omezena v nakládání se svým majetkem. Kdyby tato otázka nevyvstala, neměl by katastrální úřad důvod zamítnout návrh a došlo by k zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch obviněného Luboše Foltýna. Před občanskoprávními soudy se tedy řešila úplně jiná otázka. I sám katastrální úřad ve svém vyjádření k žalobě připustil, že jeho postup nebyl správný, když nevzal dostatečně v úvahu, že v rozhodné době nebyla vedena exekuce na majetek účastníka, a naopak exekuční řízení probíhalo pouze proti obchodní společnosti Interspedico, s. r. o. (viz s. 3 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. 4 Co 124/2015). I z toho lze dovozovat, že by jinak rozhodl o zápisu do katastru nemovitostí. V posuzovaném případě tedy soudy rozhodující v občanskoprávním řízení, které povolily vklad vlastnického práva obviněného k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí, takto rozhodly po posouzení jen formálních náležitostí dokumentů, které bylo nutné předložit katastrálnímu úřadu pro vklad vlastnického práva do katastru, a zabývaly se pouze splněním formálních předpokladů pro tento úkon, ale nikoli věcným přezkumem v tom smyslu, jestli byly naplněny i hmotně právní předpoklady pro převod vlastnického práva k daným nemovitým věcem.
23. Otázkou, zda je možné uvést soud v omyl ve smyslu trestného činu podvodu, se senát č. 5 Nejvyššího soudu zabýval již v usnesení ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, kterým postoupil věc velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Dospěl totiž k závěru, že to možné je, tedy k odlišnému závěru, než který byl vyjádřen v rozhodnutí uveřejněném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr. K rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu v této otázce však nedošlo v důsledku zpětvzetí dovolání obviněného v tehdy projednávané věci. Senát č. 5 odůvodnil svůj názor mimo jiné tím, že byť v soudním řízení sporném je soud povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností a druhá strana sporu má právo předkládat svá tvrzení a případně vyvrátit oprávněnost žaloby, nemusí vždy tzv. zvítězit pravda. Možnosti soudu a stran sporu nejsou bezbřehé, a pokud si pachatel např. pečlivě připraví svou verzi a počíná si obzvlášť rafinovaně, není vyloučeno, aby se domohl neoprávněného nároku a aby tímto (podvodným) způsobem dosáhl rozhodnutí soudu ve svůj prospěch či ve prospěch jiné osoby. Tak např. při liknavosti druhé strany sporu či nedbalou obhajobou nebo „jen“ v důsledku důkazní nouze a neschopnosti vyvrátit tvrzení žalobce nemusí se jí též i přes náležité úsilí podařit ihned přesvědčit soudy o vlastní verzi skutkového děje a výsledek řízení pak zvrátí až díky mimořádnému opravnému prostředku – třeba žalobou na obnovu řízení nebo pro zmatečnost. Senát č. 5 Nejvyššího soudu tehdy rovněž dodal, že omezování okruhu osob, které by bylo možno uvést v omyl, nemá v zákoně žádnou oporu. Možnost omezení subjektů uváděných pachatelem trestného činu podvodu v omyl je ve zjevném rozporu s metodou jazykového výkladu a s jeho pravidly morfologickými, sémantickými, syntaktickými i gramatickými. Znění skutkové podstaty podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku vychází zřetelně z formulace předchozího ustanovení §250 odst. 1 tr. zák., které zase navazovalo na znění §249 zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, účinného od 1. 8. 1950. Ani jedno z uvedených ustanovení nepočítalo se žádným omezením okruhu osob, které by bylo možno uvést v omyl, resp. jejichž omylu by bylo možné využít, naopak všechna počítala s tím, že někdo, tj. jiný, má být uveden v omyl. Skutečnost, že by soud nebylo možné uvést v omyl, tedy nevyplývá ani z historického výkladu, ani ji nelze dovodit při mezinárodním srovnání.
24. Na uvedeném názoru setrvává senát č. 5 Nejvyššího soudu a i nadále považuje za neudržitelný názor vycházející z rozhodnutí pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., resp. z rozhodnutí na něj navazujících, která se vůči prvně uvedenému více či méně vymezovala tak, aby jeho podstata sice nebyla narušena, ale zároveň jej určitým způsobem zmírnila, či zúžila použitelnost vysloveného závěru ve snaze zamezit negativním důsledkům z něj vycházejícím i na další reálně nastalé situace. Bylo by sice možné výkladem postupně zužovat dosah citovaného rozhodnutí, a to tak, aby se nakonec vztahovalo výlučně na sporné civilní řízení, zatímco na další typy civilního soudního řízení – nesporného by se uvedené rozhodnutí nevztahovalo. To je ovšem úkolem velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, který by měl znovu posoudit další možné situace a s přihlédnutím ke všem argumentům dospět k závěru, zda lze soud uvést v omyl ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Je sice pravdou, že soud je nadán určitými pravomocemi a ani v civilním řízení není zcela odkázán na podání a vůli účastníků a může provést i jiné důkazy než navržené, nelze však popřít fakt, že mnohdy je účastníky záměrně klamán, aby tito získali neoprávněný prospěch. Soud sice musí skutečně zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností, nicméně často je při tom odkázán pouze na důkazy předložené stranami (obecně ke spornému civilnímu procesu viz zejména §120 odst. 2 o. s. ř.), kterým může uvěřit z důvodu neodhalení sofistikované lži a nepravosti a na jejich základě rozhodnout nesprávně, neboť se mu nepodařilo náležitě zjistit skutkový stav. Vždyť to je i důvodem pro existenci jak řádných, tak i mimořádných opravných prostředků. Vzhledem ke změně právní úpravy civilního procesu spočívající ve faktickém posílení zásady formální pravdy se vyjádření, že soud nikdy nelze uvést v omyl, tedy, že civilní soud je neomylný, jeví spíše jako proklamace politická, než fakticky zohledňující jak obvyklý průběh civilního řízení, jeho právní úpravu, tak základní zásady a koneckonců i účel trestního práva.
26. Senát č. 5 Nejvyššího soudu proto dospěl k názoru, že soudci jako fyzické osoby mohou být uvedeni v omyl. Není přitom možné souhlasit ani s argumentací vyslovenou v citovaném rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr., že by to vedlo ve všech případech při neunesení důkazního břemene v civilních věcech k podezření ze spáchání trestného činu podvodu. Neunesení důkazního břemene je jen procesní pomůckou pro spor, v němž není skutkový děj dostatečně vyjasněn a jsou o něm pochybnosti. Postupuje se podle známé zásady „kdo tvrdí, prokazuje“, neprokáže-li a není zároveň zcela jednoznačně objasněno, že záměrně lživými tvrzeními či falešnými důkazy klamal soud, aby získal neoprávněný prospěch, nemůže být odpovědný za podvod, ale pouze nevyhraje civilní spor. Pokud však účastník řízení záměrně klamal (např. předložil v řízení právě padělanou směnku, aby získal plnění, na něž nemá právo) a je to v civilním řízení prokázáno, vzniká skutečně podezření ze spáchání trestného činu podvodu a je zde důvod i pro civilní soud oznámit tuto skutečnost státnímu zástupci či policejnímu orgánu (§8 odst. 1 tr. ř.). Pak ovšem neplatí ani argument, že se tím účastníkům brání ve svobodném přístupu k soudu a k vyjádření před soudem (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); účastníkům se pouze brání zneužívat tohoto práva k uplatňování nároků, které jsou zjevně neoprávněné. Nelze stavět na roveň takovou situaci, kdy je určitá pohledávka z nějakého důvodu sporná, nejistá či případně existující, ale nevymahatelná (třeba v případě naturálních obligací), se situací, kdy někdo uměle vytvoří falešné podklady svědčící o určitém závazku poškozeného, a tyto, například při dobré znalosti situace a předpisů civilního procesu, úmyslně využije takovým způsobem, že tomuto od počátku „podvodně“ vytvořenému požadavku na plnění zajistí exekuční titul, čehož lze dosáhnout v zásadě i bez jakéhokoliv vědomí osoby poškozené (povinné). Naopak lze říci, že je-li s odkazem na zásadu vigilantibus iura fakticky v civilním řízení posilována zásada formální pravdy, tím spíše je namístě trestněprávní postih takových jednání, která jsou ryzím zneužitím takto pojatého civilního procesu. Jen takovým přístupem lze dosáhnout rovnováhy, kde trestní právo jako prostředek ochrany společnosti ultima ratio nastupuje pouze jako odpovídající doplněk ochrany v těch případech, které jsou společensky škodlivé a které nejsou dostatečně upraveny v mimotrestních právních předpisech.
27. Senát č. 5 Nejvyššího soudu je přesvědčen, že záměrem zákonodárce nebylo omezit podvedené osoby jen na některé z nich, jak se to zatím vykládá v aktuální judikatuře, ale naopak rozšířit možnost uvést v omyl či využít omylu i na jednání podrobně rozvedená v §120 tr. zákoníku. Nadto, i kdyby nemělo dojít ke změně dosavadního výkladu, podle kterého soud nelze uvést v omyl, v citované judikatuře (rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.) není vůbec řešen pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. Uváděl-li pachatel záměrně v omyl soud, aniž by věděl o judikatuře, podle níž soud nelze uvést v omyl, měl by se podle obecných zásad dopustit pokusu trestného činu podvodu na nezpůsobilém předmětu útoku, u něhož není vyloučena trestnost.
IV. Závěrečné shrnutí
28. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem zaujal senát č. 5 Nejvyššího soudu závěr, že soud lze uvést v omyl, resp. využít jeho omylu, přičemž k tomu, aby byl dokonán trestný čin podvodu, musí být naplněny i všechny jeho další znaky. Senát č. 5 proto v souladu s ustanovením §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, postoupil věc obviněného Luboše Foltýna k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, neboť zaujal ve věci právní názor rozporný s výkladem možnosti uvedení soudu v omyl, jak předpokládá skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, vyjádřeným v usnesení senátu č. 11 Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.
29. Pro úplnost je třeba dodat, že senát č. 5 se nezabýval další částí námitek, jimiž obviněný rovněž argumentoval ve svém dovolání, neboť se s nimi vypořádal již ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1195/2021, na které lze v tomto směru odkázat.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu