ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.1059.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 1059/2023-658
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovolání, které podal obviněný R. B. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 7. 2023, č. j. 50 To 215/2023-618, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 116/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 31. 5. 2023, č. j. 3 T 116/2022-581 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byl obviněný R. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 1)], zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákoníku [pod bodem 2)], přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku [pod bodem 3)] a přečiny výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [pod bodem 4)], kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že
1) v době od srpna 2021 nejméně do prosince roku 2021 na různých místech v Karlových Varech opakovaně pohrůžkami, že matce poškozeného sdělí důvody dřívější krádeže zlata a pošpiní jeho pověst v tehdejším zaměstnání v OD XY, že řekne, že bere fety, nutil poškozeného J. V. k poskytování finančních prostředků v různých částkách, kdy J. V. v obavě ze splnění výhrůžek, zejména z obavy z reakce matky a ztráty zaměstnání a také ze strachu z osoby obžalovaného, o němž věděl, že se v minulosti dopustil násilného trestného činu, obžalovanému postupně předal 53 700 Kč a dále dne 8. 11. 2021 na základě nátlaku obžalovaného uzavřel v prodejně XY v Karlových Varech, XY, úvěrovou smlouvu se společností Essox, s. r. o., na částku 73 100 Kč, kterou financoval nákup dvou mobilních telefonů zn. Samsung S21, které následně předal obžalovanému, jenž je obratem prodal za částku 34 700 Kč a utržené peníze si ponechal, zatímco splátky úvěru, které v souhrnu mají činit 105 360 Kč, hradí doposud poškozený,
2) dne 17. 4. 2022 přibližně mezi 08:00 hod. a 09:00 hod., sledoval poškozeného J. M. na cestě z horního vlakového nádraží v Karlových Varech až k XY, u něhož v úmyslu vzít si jeho věci poškozeného chytil za krk, škrtil ho a natlačil ho na lavičku na levém břehu řeky Ohře (ve směru proudu), kde ho napadl pěstmi do obličeje a břicha, bránil mu vstát a požadoval, aby mu poškozený dal občanský průkaz a ukázal peněženku, občanský průkaz mu vytrhl z ruky a ponechal si ho a peněženku, kterou mu poškozený vydal, vrátil, neboť v ní nebyly peníze, přičemž poškozený při napadení utrpěl zlomeninu nosních kůstek, zhmoždění hlavy a břicha a též psychický otřes,
3) dne 19. 4. 2022 v přesně nezjištěné denní době v Karlových Varech, XY ulice, v areálu železniční stanice Karlovy Vary XY se dotazoval službu konajícího bezpečnostního pracovníka R. K., zda je na místě T. P., kterého hledal proto, že měl službu dne 17. 4. 2022, v jejímž průběhu řešil incident obžalovaného s poškozeným J. M. a J. M. se zastal, a před R. K. vyhrožoval, že T. P. rozbije hubu a zabije ho, až ho potká, přičemž máchal kapesním nožem a takto jednal, protože si byl vědom, že R. K. o jeho výhrůžkách T. P. informuje, a jeho výhrůžky mohly v poškozeném vyvolat obavy z jejich uskutečnění, neboť pracovníci ostrahy obžalovaného znali jako narkomana a osobu násilné povahy,
4) dne 24. 4. 2022 okolo 03:50 hod. v Karlových Varech, XY, před klubem XY, uhodil pěstí do hlavy poškozeného I. M., který upadl hlavou na dřevěné schodiště klubu XY, krátkodobě ztratil vědomí a utrpěl frakturu mastoidálního komplexu za pravým uchem s krvavou sekrecí do pravého ucha, což si vyžádalo lékařské ošetření, aniž by byl poškozený následně omezen v obvyklém způsobu života, avšak s ohledem na způsob útoku mohlo dojít ke zranění, které by poškozenému po dobu delší jednoho týdne obvyklý způsob života znesnadnilo,
a tohoto jednání se dopustil, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 2. 10. 2019, sp. zn. 2 T 51/2019, odsouzen mimo jiné za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spočívající v napadení jiné osoby.
2. Za všechny tyto trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému podle §173 odst. 1 a §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a to při současném zrušení výroku o trestu z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 3 T 52/2022, jakož i všech dalších na tento výrok obsahově navazujících rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit na náhradě škody poškozeným J. V. částku 73 000 Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 4 036 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % od 13. 1. 2023 do zaplacení.
3. Současně byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se měl podle obžaloby státního zástupce dopustit tak, že v přesně nezjištěné době na počátku dubna, pravděpodobně mezi 9. 4. 2022 a 15. 4. 2022, nejprve v Karlových Varech na křižovatce ulic XY a XY úmyslně vrazil pravým ramenem do procházejícího C. J., začal mu vulgárně nadávat, a když se poškozený otočil a chtěl z místa odejít, kopnul ho zezadu do pravého lýtka a ze zadní kapsy mu vytáhl peněženku, ze které vzal částku 150 Kč, kterou si ponechal, zatímco peněženku odhodil, a v následujících dnech poté poškozenému C. J. dále vyhrožoval. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený C. J. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti všem výrokům odsuzující části tohoto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Plzni svým usnesením ze dne 19. 7. 2023, č. j. 50 To 215/2023-618 (dále též jen „napadené usnesení“ nebo „napadené rozhodnutí“) zamítl jako nedůvodné podle §256 tr. ř.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Suché dovolání, jež explicitně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. V úvodu svého podání souhrnně konstatoval, že krajský soud se dostatečně nevypořádal s některými skutečnostmi významnými pro rozhodnutí (zmiňovanými nyní znovu v dovolání), v důsledku čehož došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutků a tedy k uznání viny obviněného a k zamítnutí jeho odvolání. Na uvedené je třeba nahlížet i z jiného úhlu pohledu. Aby obviněný mohl být uznán vinným danými trestnými činy, musely by zde existovat důkazy, které by vylučovaly jakoukoli pochybnost o jeho vině. V daném případě však nebylo jednoznačně prokázáno, že spáchal skutky takovým způsobem, jak bylo uvedeno v obžalobě. Následně pak obviněný ve vztahu ke všem čtyřem bodům odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně podrobně rozvedl, proč podle něj měla být důkazní situace vyhodnocena jinak, než jak učinily soudy obou stupňů.
6. K jednání pod bodem 1) zdůraznil, že poškozenému J. V. nikdy fyzicky neublížil a ani mu násilím nevyhrožoval. To nakonec připustil i sám poškozený, stejně tak jako i to, že peníze, které obviněnému dával, byly vlastně půjčky. Tomu odpovídá i jejich facebooková komunikace. Neexistuje jediný svědek předání peněz ani toho, že by obviněný poškozeného k tomuto nutil. Soud vůbec nepřipustil, že by obviněný mohl mluvit pravdu a poškozený mohl lhát. Rovněž případ koupě mobilních telefonů postrádá přímé důkazy a vina obviněného byla založena na upřednostnění výpovědi poškozeného. Svědek J. usvědčil poškozeného ze lži, pokud tento tvrdil, že jej obviněný někdy zmlátil. Soud špatně vyhodnotil důkazní situaci, když odsouzení obviněného opřel více méně o jeho trestní minulost a znalecký posudek a nikoli o přímé a nepochybné důkazy. Taktéž zamítl důkazní návrh obviněného na opatření výpisu z účtu poškozeného za dobu alespoň jednoho roku po podání trestního oznámení, čímž mohla být potvrzena verze obhajoby, že větší výběry poškozeného s trestnou činností možná vůbec nesouvisely.
7. I u skutku pod bodem 2) chybí jakýkoli přímý důkaz o spáchání trestného činu loupeže. Soud se nijak nevypořádal s obhajobou, proč, pokud by obviněný poškozeného J. M. škrtil a mlátil, by jej pak následně doprovázel na dolní nádraží a riskoval své zatčení a navíc se ještě snažil poškozenému zastavit krvácení. Tuto skutečnost potvrdili svědci – mladí kluci na skateboardech. Hodnoceny nebyly ani další námitky, např. vysokého tlaku a pádu, když uvedení svědci v podstatě nic jiného neviděli. Uvedli, že obviněný poškozeného vedl, nikoli že jej táhl, na dolní nádraží. Vše, co mohlo být pro obviněného pozitivní, soud vyhodnotil jako nepodstatné a zabýval se jen tím, co mohlo vést k jeho usvědčení.
8. To obdobně platí i u jednání pod bodem 3). Výpovědi svědků nebyly bez všech pochybností usvědčující a i zde soud hodnotil dílčí rozpory v neprospěch obviněného. Tvrzeními svědků se nezabýval blíže, aby mohl vyhodnotit jejich věrohodnost. Mimo jiné šlo o informace o Ukrajinci – řidiči „M.“. Toho chtěl obviněný původně vyslechnout jako svědka, avšak následně na tento svůj návrh rezignoval. Soud se pak sám z vlastní iniciativy nepokusil tohoto svědka zajistit a předvolat, ačkoli jeho výpověď mohla být významným důkazem ohledně věrohodnosti jiného svědka, který o něm mluvil.
9. K nesprávnému právnímu posouzení věci došlo i v případě skutku pod bodem 4) odsuzujícího rozsudku. Výpověď svědka M. V. a jeho přítelkyně sice svědčí o tom, že obviněný někoho udeřil, ale nikoli již o tom, co tomu předcházelo, tedy zda např. opilý poškozený I. M. obviněnému nevyhrožoval a obviněný se pouze nebránil. Soud zde opět hodnotil pouze část incidentu a opět tu, která šla k tíži obviněného. Nesprávně se opřel pouze o kamerový záznam incidentu s tím, že úderu obviněného nic nepředcházelo.
10. V závěru svého dovolání obviněný shrnul, že všechny dostupné důkazy jsou nepřímé a byly zhodnoceny v jeho neprospěch, aniž by se soud zamýšlel nad možností jiného průběhu trestné činnosti, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení jednotlivých skutků. Na obviněného bylo automaticky nahlíženo jako na pachatele, byť jeho vina nebyla prokázána v žádném případě tak jednoznačně, jak bylo prezentováno v rozsudku. Soud vycházel více ze svých domněnek a úvah než ze samotných důkazů, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo .
11. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil a sám ve věci rozhodl (aniž by však jakkoli specifikoval, jak by mělo nové rozhodnutí vypadat).
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve připomněl, že v souladu s ustanovením §265f odst. 1 a §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud přezkoumává zásadně jen ty výroky napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, a dále že dovolatel musí kromě jiného vymezit alespoň jeden z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., a to nejen jeho zákonným označením, ale i okolnostmi, jimiž je podložen. Reakce státního zástupce je tudíž ohraničena výlučně námitkami a dovolacími důvody, které obviněný uplatnil, a jejich rámec nepřekročí.
13. Státní zástupce zdůraznil, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se ovšem soudy bezezbytku a správně vypořádaly. Oba soudy nižších stupňů na totožné výhrady dovolatele reagovaly přiléhavě a je nadbytečné opakovat argumenty z jejich rozhodnutí, s jejichž nosnými body se státní zástupce ztotožňuje. Pádné odpovědi na všechny své výhrady obviněný nalezne v přiléhavé argumentaci obsažené v odůvodněních rozhodnutí obou soudů.
14. Dovolací námitky obviněného v té podobě, v jaké byly uplatněny, rozhodně nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Východiskem pro existenci tohoto dovolacího důvodu jsou výlučně stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném meritorním rozhodnutí a nikoli vlastní představy obviněného o tom, jak se skutkový děj odehrál či měl odehrát. Obviněný přitom v rámci své dovolací argumentace vůbec netvrdí, že skutková zjištění soudů vyjádřená ve výroku a podrobně rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nenaplňují znaky přisouzených trestných činů. Jeho dovolání je vystavěno na prostém nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy a na přesvědčení, že nalézací soud nerespektoval pravidla dokazování vymezená zejm. v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takto formulované námitky se však s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozcházejí a jiný dovolací důvod [vyjma důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. – viz níže] obviněný vůbec nevytkl, a to ani jeho zákonným (paragrafovým) označením, ani případnou slovní citací vady tak, jak vyplývá ze zákonného znění.
15. V další části svého vyjádření pak státní zástupce podrobně zrekapituloval usvědčující důkazy a všechny podstatné zjištěné skutečnosti, na jejichž základě byl obviněný uznán vinným pod body 1) – 4) odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, s tím, že rozhodnutí soudů jsou správná a zcela správná je i zvolená právní kvalifikace. Vzhledem k tomu, že po provedeném dokazování soudy neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, nemohlo dojít k porušení zásady in dubio pro reo , jak tvrdí obviněný. Nelze se ztotožnit s jeho názorem, že pokud proti sobě stojí dvě odlišná tvrzení, resp. dvě skupiny důkazů, tak je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného. Uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě pouze tehdy, pokud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů přetrvávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Jinak vyjádřeno, jestliže se podaří pochybnosti odstranit tím, že důkazy budou hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině (třebaže jsou mezi nimi určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo v posuzované věci. Žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a o vině obviněného neměl.
16. Nejsou-li uplatněné námitky dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pak nemohou být ani (obviněným rovněž vytýkaným) dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Jeho naplnění je totiž vázáno právě na faktickou existenci některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř.
17. S ohledem na výše uvedené státní zástupce vyjádřil názor, že námitky obviněného nespadají pod žádný z dovolacích důvodů, a navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby rozhodnutí o dovolání bylo ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
18. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
19. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
20. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV.
Důvodnost dovolání
21. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného sice nelze podřadit pod jím explicitně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak s jistou mírou tolerance je lze formálně subsumovat pod též namítaný (jakkoli jen implicitně a bez odkazu na příslušné zákonné ustanovení) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tř. ř. v jeho první a třetí alternativě a v té souvislosti pak i pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Důvodnými je však neshledal.
22. Námitky obviněného jsou soustředěny výlučně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se fakticky poukazuje na údajný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními a částečně i na to, že soudy nižších stupňů údajně nedůvodně odmítly provést obviněným navržený důležitý důkaz. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutků. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněného ve smyslu jeho skutkových námitek), pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (bude se jednat o jiné trestné činy, příp. nepůjde o žádné trestné činy), aniž by navíc obviněný toto jakkoli blíže rozvedl (tj. jak by podle něj měla být předmětná jednání správně kvalifikována a proč). Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn , byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Veškeré námitky obviněného však ve skutečnosti směřují pouze k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav, tedy se vztahují pouze k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. Nejvyšší soud každopádně v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy navržené obviněným, ani že by správně zjištěné jednání obviněného bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by napadené rozhodnutí, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
24. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
25. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
26. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení obviněný v kontextu svého dovolání též implicitně namítá) nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, což se ovšem v projednávané trestní věci stalo.
27. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud v Karlových Varech a Krajský soud v Plzni v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 a §138 tr. ř., dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětných skutků, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného, jakož i to, proč jeho další důkazní návrh považovaly za nadbytečný a nepotřebný pro rozhodnutí ve věci. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Je zjevné, že při provádění a hodnocení důkazů tyto soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., veškeré relevantní důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a na základě toho pak učinily správné skutkové závěry.
28. Nelze jim vůbec nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily především na výpovědi poškozeného J. V., svědků M. J., K. M., P. B., výpisech z bankovního účtu poškozeného, úvěrové smlouvě a paragonu ohledně nákupu mobilních telefonů poškozeným, smlouvě o zprostředkování prodeje mobilních telefonů obviněným a komunikaci mezi obviněným a poškozeným zajištěné v mobilním telefonu poškozeného [u skutku pod bodem 1)]; výpovědi poškozeného J. M. korespondující s výpověďmi svědků O. K. a T. P., protokolu o prohlídce těla poškozeného s fotodokumentací, lékařské zprávě o ošetření poškozeného po činu, hlášeních o mimořádné události a o průběhu služby svědka O. K. a protokolu Policie ČR o zadržení obviněného [u skutku pod bodem 2)]; výpovědi svědka R. K., poškozeného T. P. a hlášení o průběhu služby zpracovaného oběma jmenovanými [u skutku pod bodem 3)]; výpovědi svědků M. V., J. K. a V. B., výpovědi poškozeného I. M., kamerovém záznamu zachycujícím útok obviněného na poškozeného, protokolu o ohledání místa činu, záznamu o hlášení předmětného incidentu na linku 158 a lékařské zprávě o zranění poškozeného [u skutku pod bodem 4)].
29. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy bez výjimky všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Dovolací námitky jsou pouhým opakováním námitek odvolacích, přičemž Krajský soud v Plzni se těmito detailně zabýval (viz str. 4–5, odst. 16. – 23. napadeného usnesení). Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněného spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
30. Jak už bylo naznačeno, dovolacím námitkám obviněného nebylo možné přisvědčit ani zčásti. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustil předmětných skutků, je správný, a zcela správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. Nejvyšší soud se v podstatnému ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. str. 4–5, odst. 16. – 23. napadeného usnesení odvolacího soudu a zejména str. 6–13, odst. 11. – 16., 18. – 25., 27. – 33. a 35. – 41. rozsudku soudu prvního stupně).
31. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
32. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné učinit už jen několik málo poznámek.
33. V první řadě byl správný závěr zmíněných soudů v tom směru, že rozsah a výsledky do té doby provedeného dokazování byly dostačující pro vydání meritorního rozhodnutí, tj. že návrh obviněného na doplnění dokazování (výpisem z účtu poškozeného J. V. za delší období po spáchání činu) byl již nadbytečný a že stejně neúčelné by byly i pokusy o výslech blíže neidentifikovaného Ukrajince jménem M. (na čemž nakonec ani sám obviněný netrval). Oba nižší soudy se s danou záležitostí dostatečně vypořádaly, jakkoli krajský soud tak učil jen odkazem na příslušnou část odůvodnění rozsudku okresního soudu, s níž se podle svého vyjádření plně ztotožnil (viz str. 13–14, odst. 43. rozsudku okresního soudu a str. 3, odst. 15. a str. 5, odst. 23. usnesení krajského soudu). Za daného stavu jistě nelze dojít k závěru, že by zde byla vada v podobě opomenutých podstatných důkazů [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě], jak naznačoval obviněný.
34. V kontextu celé odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, jaký způsob jednání je obviněnému vlastní, a toto plně koresponduje se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který byl opatřen ve věci Okresního soudu v Rokycanech, sp. zn. 2 T 51/2019. Osobnost obviněného byla shledána významně narušenou, disociální, emočně nestabilní, impulzivní, narcistickou, s nízkou frustrační tolerancí a se sklonem k agresivnímu jednání. Soudy nižších stupňů naprosto správně odmítly obhajobu obviněného, který bez výjimky ve všech bodech obžaloby zpochybňoval věrohodnost usvědčujících výpovědí poškozených a dalších podstatných svědků v podstatě s tím, že z jejich strany jde o křivé obvinění. Obhajoba obviněného byla nelogická a skutečně jen těžko uvěřitelná sama o sobě, posuzováno izolovaně u každého jednotlivého bodu zvlášť, a je-li na ni nazíráno komplexně v celé šíři řešené trestní věci, pak je třeba ji označit za absolutně nepřijatelnou. Obviněný vše vylíčil v podstatě jako jakýsi komplot mnoha osob (které se ovšem většinou ani vzájemně neznaly), když se všichni v této věci slyšení důležití svědci proti němu spikli a křivě jej obvinili ve snaze dostat jej za mříže, aniž by ovšem současně nabídl jakékoli přijatelné vysvětlení, proč by tak měli činit, pokud se on ve skutečnosti ničeho zlého nedopustil.
35. Ve vztahu ke všem čtyřem bodům odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně obviněný brojil (ať už výslovně nebo implicitně) proti údajnému porušení zásady in dubio pro reo , avšak uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Jestliže naopak žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, pak se zásada in dubio pro reo uplatnit nemůže. V posuzované trestní věci jisté pochybnosti vznikly a přetrvaly (i po dokazování provedeném v hlavním líčení) pouze u skutku pod bodem 4. obžaloby, který byl kvalifikován jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a kde jako poškozený figuroval C. J. Z toho důvodu byl také obviněný v této části obžaloby zproštěn. U všech zbylých bodů obžaloby však byla důkazní situace diametrálně odlišná – o vině obviněného žádné rozumné pochybnosti nebyly a nejsou.
36. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným fakticky či formálně deklarované dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. Z důvodu vzájemné podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani další obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
V.
Způsob rozhodnutí
37. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 12. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek