ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.1193.2022.1
sp. zn. 6 Tdo 1193/2022-6175
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2023 o dovoláních, která podali obvinění T. K. , nar. XY, bytem XY, XY, a P. H., nar. XY, bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 6 To 21/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 9/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. K. a P. H. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 43 T 9/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění T. K. a J. K. uznáni vinnými zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a obviněný P. H. zločinem dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustili podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„obžalovaní T. K. a J. K. ve funkci jednatelů společnosti A. R. A., IČ XY, sídlem XY, XY (dále pouze spol. A.), která od roku 2006 produkovala audiovizuální dílo s pracovním názvem „Poslední z Aporveru“, s úmyslem opatřit společnosti A. prostředky na tvorbu tohoto díla od Ministerstva kultury České republiky, a to z Programu podpory filmového průmyslu (kdy agenda závazků souvisejících s tímto programem přešla podle §62 z. č. 496/2012 Sb., o audiovizi s účinností od 1. 1. 2013 na zřízený Státní fond kinematografie, IČ 014 54 455, sídlem Dukelských hrdinů 530/47, Praha 7) ve formě tzv. vratky 20 % uznatelných vynaložených nákladů na tvorbu audiovizuálního díla jako dotace vyplacené na účet žadatele, po vzájemné dohodě s obžalovaným P. H., jednatelem společnosti C. P., IČ XY, sídlem XY, XY, za účelem navýšení uznatelných nákladů o další fiktivní náklady společnosti A. umožňující požádat o vyšší dotaci z uvedeného programu připadající na rok 2011,
vyhotovili a podepsali Obchodní smlouvu o vzájemné spolupráci datovanou 15. 12. 2010 sjednanou mezi spol. C. P. jako dodavatelem a spol. A. jako příjemcem, ve které se společnost C. P. zavázala vyrobit na svůj náklad a nebezpečí kompletní mattepainty (tvorbu pozadí a dalších komponentů pro výrobu animací a kompozic) za cenu 19 200 000 Kč,
dále vyhotovili a podepsali dodatek č. 1 této smlouvy datovaný 24. 02. 2011, ve kterém změnili předmět smlouvy tak, že se spol. C. P. zavázala dodat dílo (komponenty) pro stereoskopickou verzi - tzv. 3D verzi, a přepracovat již vyrobené podklady do 3D verze s cenou navýšenou o 38 800 000 Kč, tj. s celkovou cenou 58 000 000 Kč,
dále vyhotovili a podepsali dodatek č. 2 této smlouvy datovaný 28. 03. 2011, ve kterém se spol. C. P. nad rámec dosud stanoveného předmětu díla zavázala vytvořit 3D modulaci prostředí s cenou navýšenou o 6 400 000 Kč, tj. s celkovou cenou ve výši 64 400 000 Kč,
ač všichni tři věděli, že společnost C. P. žádný předmět uvedené smlouvy a dodatků nezhotoví a tedy nedodá, a ač věděli, že uvedená smlouva a dodatky s fiktivním předmětem plnění slouží pouze k tomu, aby společnost A. mohla vykázat při podání žádosti o dotaci vyšší rozsah uznatelných nákladů a tím i dosáhnout vyšší dotace z Programu podpory filmového průmyslu za rok 2011, než která by byla společnosti A. poskytnuta v případě uvedení reálných (skutečných) nákladů, a to spolu s účelovými převody mezi bankovními účty společnosti C. P. a společnosti A. zřízenými u ČSOB a.s. (účet spol. A. č. XY) a u Raiffeisenbank a.s. (účet spol. A. č. XY), uskutečněnými od června do prosince 2011, které simulovaly úhrady vzájemných závazků,
přičemž s uvedeným úmyslem podal dne 14. 1. 2011 obžalovaný J. K. za společnost A. u Ministerstva kultury ČR žádost ze dne 13. 01. 2011 o evidenci projektu Poslední z Aporveru spolu s předběžným podrobným rozpočtem projektu obsahujícím pod položkou 3010 náklady na postprodukci v celkové výši 65 250 000 Kč zahrnující i fiktivní náklady z výše uvedené smlouvy a jejich dodatků, a poté podal obžalovaný J. K. za společnost A. dne 30. 11. 2011 u Ministerstva kultury ČR žádost o poskytnutí dotace podle Programu podpory filmového průmyslu, ve které uvedl skutečnou výši uznatelných nákladů 124 753 250 Kč s uvedením 20 % z uznatelných nákladů představujících výši dotace 24 950 650 Kč, a to spolu s čestným prohlášením opatřeným datem 30. 11. 2011, ve kterém obžalovaný J. K. za společnost A. prohlásil, že všechny informace v žádosti a přílohách jsou pravdivé, a stvrdil vědomost trestní odpovědnosti v případě uvedení nepravdivých údajů, ač spolu s obžalovanými T. K. a P. H. již od uzavření obchodní smlouvy o vzájemné spolupráci věděli, že účetně vykazované náklady za rok 2011 na tzv. mattepaint ve výši 64 400 000 Kč od dodavatele, společnosti C. P., jsou fiktivní a že tedy celková výše uznatelných nákladů 124 753 250 Kč jako základ pro dotaci ve výši 20 % je nepravdivá, navýšená o částku 64 400 000 Kč,
přičemž na základě výše uvedené žádosti a k ní se vztahujících příloh obsahujících nepravdivé údaje o uznatelných nákladech společnosti A. jako žadatele dotace rozhodlo Ministerstvo kultury ČR, Odbor médií a audiovize, Praha 1, Maltézské náměstí 1 dne 15. 12. 2011 o poskytnutí dotace pro projekt Poslední z Aporveru u žadatele (příjemce dotace), společnosti A. ve výši 24 950 700 Kč, ze které byla část dotace, a to ve výši 12 880 000 Kč ke škodě Ministerstva kultury ČR, nyní zastoupeného Statním fondem kinematografie, přiznána na základě výše uvedených nepravdivých údajů o zhotovení a dodání mattepointu, přičemž dotace ve výši 24 950 700 Kč byla na účet společnosti A. číslo XY připsána dne 19. 12. 2011,
čímž obžalovaní J. K. spolu s T. K., oba jednající za společnost A. jako žadatele o dotaci, a za pomoci P. H. podepisujícího za společnost C. P. smlouvy a dodatky jako prostředky umožňující nepravdivě vykazovat náklady na zhotovení audiovizuálního díla a tím i požadovat vyšší dotaci, způsobili poškozenému Státnímu fondu kinematografie škodu ve výši 12 880 000 Kč“.
2. Každý z obviněných byl odsouzen podle §212 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 2 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla každému uložena rovněž přiměřená povinnost nahradit během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil poškozenému škodu způsobenou trestným činem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění zavázáni k povinnosti společně a nerozdílně zaplatit poškozenému Státnímu fondu kinematografie částku ve výši 12.880.000 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 6 To 21/2021. Podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ohledně obviněných J. K. a P. H. ve výroku o náhradě škody s tím, že ve zbývající části ponechal napadený rozsudek beze změny. Odvolání obviněného T. K. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 6 To 21/2021 (dále také jen „napadené usnesení“), napadli obvinění P. H. a T. K. dovoláními.
5. Obviněný P. H. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě. Namítl, že napadené usnesení postrádá řádné odůvodnění ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Stran nenaplnění subjektivní stránky uplatnil rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
6. Obviněný uvedl, že závěr o fiktivnosti plnění poskytnutého C. P. byl učiněn soudy nižších stupňů v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Napadené usnesení odvolacího soudu označil za vnitřně rozporné, jelikož na jednu stranu je v něm konstatováno, že předmětné plnění nemělo být vůbec dodáno, na druhou stranu se odvolací soud poměrně obsáhle zabýval tvrzením o vytvořených 3D mattepaintech apod. Dále odvolacímu soudu vytkl, že na jedné straně byla pro soud otázka (ne)existence fakturovaného a uplatněného plnění vysoce relevantní z hlediska rozhodování o vině, na straně druhé se spokojil se závěrem znalce, že sice existuje enormní množství vytvořeného materiálu, jeho obsah však znalec nezkoumal. Takový postup spatřoval obviněný vadným, neboť obsah datových nosičů měl být řádně zkoumán. Jedná se z jeho pohledu o námitku extrémního rozporu, jelikož kdyby soudy správně hodnotily provedený důkaz, nutně by dospěly k závěru, že plnění bylo řádně provedeno, a není tedy podklad pro rozhodnutí o vině. Dále namítl, že soudy dospěly i k nesprávnému závěru o výši škody.
7. Závěr o naplnění subjektivní stránky daného trestného činu také považoval za extrémně rozporný a dodal, že odvolací soud se touto námitkou vůbec nezabýval. Jeho obhajoba spočívala v tom, že nevěděl o skutečnosti (a opak nebyl prokázán), že společností C. P. fakturované plnění mělo být předmětem žádosti spol. A. R. A. (dále také jen „A.“), o dotaci.
8. S ohledem na uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
9. Obviněný T. K. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Ač bylo podle něj v řízení zcela nesporně prokázáno, že práce na 3D formátu filmu byly provedeny (byť vinou zamítnutí dalších důkazních návrhů nebylo možno prokázat v jakém rozsahu), přičemž je zřejmé, že není jiná reálná varianta, než že tak bylo učiněno na základě Smlouvy z 15. 12. 2010 a jejích dodatků (dále také jen „Smlouva“), zopakoval odvolací soud stejný závěr jako soud prvního stupně, že smluvní vztah vzniklý ze zmíněné smlouvy byl od počátku zcela fiktivní, jelikož na jejím základě nebylo údajně poskytnuto žádné plnění. Smlouva však v žádném případě fiktivní nebyla a mělo být podle něj zkoumáno, v jakém rozsahu bylo plnění poskytnuto, a nikoliv tuto problematiku odmítnout s tím, že je další zkoumání v tomto směru nadbytečné. Za této situace označil nelogickým i závěr o výši údajně způsobené škody, neboť vyčíslená škoda odpovídá tomu, že žádné plnění poskytnuto nebylo.
10. Soudům nižších stupňů dále vytkl, že je (obviněné) „hází do jednoho pytle“ . Podle něj však nebyl prokázán jakýkoli jeho úmysl spáchat trestný čin. Od počátku uváděl, že otázku dotací měl na starosti obviněný J. K., on (obviněný T. K.) se o tyto záležitosti nestaral. Co se pak týče obviněného P. H., odmítl, že by s ním měl být jakkoli spolčen, neboť průběh dokazování náležitě vypovídá o tom, že nejenže nebyli „na jedné lodi“ , nýbrž se lze opodstatněně domnívat, že společnost C. P. byla jedním ze subjektů, které se při procesu tvorby řešeného filmu neoprávněně obohacovaly na účet společnosti A. V této souvislosti odkázal na bod 74. napadeného usnesení a odmítl, že by měl být jakkoli spojován s problematikou smluvního vztahu mezi společnostmi C. P. a R. V návaznosti na uvedené obviněný T. K. konstatoval, že on je sám v celé věci spíše poškozeným.
11. Další zásadní pochybení, kterého se dopustily soud i znalec Petr Oukropec, spatřoval v nahlížení na problematiku udělování dotací Státním fondem kinematografie, a to pohledem současnosti. Proto mnoho postupů, které byly tehdy zcela obvyklé, jsou vnímány jako nelogické či dokonce trestné.
12. Rozhodná skutková zjištění obou soudů nižších stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, označil za vnitřně rozporná s obsahem provedených důkazů s dodatkem, že ve vztahu k nim nebyly nedůvodně opatřeny či provedeny navrhované podstatné důkazy, a to konkrétně zpracování nového posudku z důvodu podjatosti znalce Petra Oukropce a navrhované zkoumání LTO disků (pásků). Ty jsou přitom podle obviněného zcela zásadním důkazem o tom, že Smlouva včetně dodatků nebyla fiktivní. V tomto směru pak podrobněji rozvedl svou argumentaci. Mj. uvedl, že nerozumí postupu odvolacího soudu, který nejprve doplnil dokazování zkoumáním obsahu extérního disku Apple (díky čemuž bylo prokázáno, že plnění ze smlouvy nemohlo být zcela fiktivní), aby pak rezignoval na nutnost náležitého zkoumání 25 ks zajištěných LTO disků, u nichž je i díky výpovědi L. R. zcela nepochybné, že obsahují důležitá data pro zjištění skutečného rozsahu plnění poskytnutého na základě Smlouvy.
13. Jednotlivé důkazy nejsou podle obviněného T. K. objektivním podkladem pro rozhodnutí soudu o jeho vině. Takové rozhodnutí bylo učiněno v důkazní nouzi, v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž byla porušena zásada in dubio pro reo . Namítl i porušení jeho práva na spravedlivý proces.
14. Další pochybení spatřoval obviněný T. K. ve výroku odvolacího soudu o tom, že byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ohledně výroku o náhradě škody pouze ve vztahu k obviněným J. K. a P. H., a nikoliv i ohledně jeho. V tom spatřoval porušení principu beneficium cohaesionis .
15. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání.
16. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se vyjádřil k oběma dovoláním současně. Uvedl, že dovolání svým obsahem pod zjevný rozpor podřadit nelze, jelikož jednotlivé námitky vůči hodnocení důkazů ze strany soudů, vůči zákonnosti důkazního podkladu a vůči rozsahu provedeného dokazování nevykazují znaky žádné ze tří alternativ, na něž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pamatuje. Obvinění se svými námitkami snažili zpochybnit skutkové závěry přijaté oběma soudy o fiktivnosti vykazovaných plnění, případně o jejich vědomé spoluúčasti na vylákání dotace na základě nepravdivých údajů o zhotovení a dodání mattepaintu podle Smlouvy. Z celého řetězce ve věci provedených důkazů však jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností vyplynulo, že obchodní vztah mezi zainteresovanými společnostmi byl jen vědomě a záměrně za účelem navýšení nákladů uznatelných pro účely vyplacení dotace předstírán a Smlouva byla záměrně uzavřena za účelem formálního doložení smluvního podkladu pro vyplacení pobídek, nikoli s perspektivou jejího naplňování smluvními stranami. Takový závěr nebyl přitom podle státního zástupce vystavěn výlučně na znaleckém posudku FAMU a výslechu znalce Petra Oukropce. Jeho závěry byly střípkem v mozaice všech dalších důkazů, které byly soudy navzájem propojeny a zcela logicky vyhodnoceny. Žádný vnitřní rozpor odůvodnění napadeného usnesení nelze spatřovat v konstatování odvolacího soudu, že plnění podle Smlouvy nemělo být ze strany společnosti C. P. vůbec dodáno, v komparaci s tím, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněných, že 3D mattepainty byly kompletně vytvořeny a podle Smlouvy dodány. V bodě 73. napadeného usnesení odvolací soud existenci mattepaintů ve 3D verzi zcela přesvědčivě oddělil od Smlouvy, jejího obsahu a toho, co na jejím základě měla a reálně mohla společnost C. P. dodat. Jestliže je správný závěr o tom, že plnění ze Smlouvy bylo vykazováno jen formálně a ve skutečnosti se jednalo o plnění zcela fiktivní, logicky tomu podle státního zástupce musí odpovídat i závěr o výši způsobené škody v částce 12.880.000 Kč.
17. Námitka obviněného T. K., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo, není podle státního zástupce relevantní, jelikož soudy žádnou důvodnou pochybnost v rovině skutkových zjištění neměly a fakticky ji ani podle něj v případě komplexního posouzení všech důkazů nelze dovozovat. Soudy nepochybily ani v posouzení subjektivní stránky trestného činu v příslušné formě úmyslu, jež byla u obou obviněných vzhledem k jejich jiné formě trestní součinnosti na skutku posouzena odlišně. Ani námitku stran tzv. opomenutých důkazů ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal státní zástupce opodstatněnou.
18. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného T. K., která směřovala do výroku o jeho povinnosti k náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, resp. namítající nezrušení tohoto výroku odvolacím soudem v napadeném usnesení i ve vztahu k jeho osobě. Odvolací soud mohl k námitce promlčení přihlédnout pouze v případě obviněných, kteří tuto námitku uplatnili. Tu však obviněný T. K. nevznesl, a proto v jeho případě pravomocnému přiznání nároku poškozenému nic nebránilo. Odvolací soud podle státního zástupce nemohl v případě výroku o náhradě škody rozhodnout v jeho prospěch ve smyslu §261 tr. ř. Jestliže obviněný T. K. svým požadavkem v dovolání, aby bylo v adhezním řízení přihlédnuto k promlčení i v jeho případě, uplatnil námitku promlčení, opomněl přitom, že námitku promlčení v dovolacím řízení nelze vznést ani v řízení občanskoprávním, jelikož dovolací soud může přezkoumávat pouze závěry vyslovené soudem odvolacím.
19. S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Současně vyslovil svůj souhlas s učiněním i jiného rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jejich odmítnutí.
21. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podaná proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 6 To 21/2021, jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnými vznesené námitky svým obsahem vyhovují jimi uplatněným důvodům dovolání.
23. Podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
25. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
26. Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že námitky obou obviněných (s výjimkou níže uvedenou stran dovolací námitky obviněného T. K.) lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť oba uplatnili rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba obvinění totiž fakticky své námitky, a to včetně námitky ohledně výše způsobené škody, směřovali do oblasti dokazování (skutkové), resp. namítli zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Obvinění jimi zpochybňovali závěr o úplné fiktivnosti plnění ze Smlouvy a jejích dodatků. I pokud jde o namítanou subjektivní stránku, obvinění uvedli, že tato nebyla prokázána, a proto na základě toho nebylo možné závěr o úmyslném zavinění učinit. Soudům oběma stupňů vytkli neúplnost dokazování, jakož i nesprávné hodnocení důkazů provedených a porušení zásady in dubio pro reo . Namítli také vadu tzv. opomenutých důkazů, kterou spatřovali v tom, že soudy nezkoumaly řádně obsah datových nosičů (obsah externího disku Apple a LTO pásků) a že nebyl za tímto účelem vypracován nový znalecký posudek. Takové námitky formálně odpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě první a třetí tohoto ustanovení. Pro úplnost je třeba dodat, že dovolání Nejvyšší soud posuzoval také z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (uplatněným obviněným T. K.) v jeho druhé alternativě.
27. Nejvyšší soud však v posuzované věci žádný, natož pak zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Obvinění se přitom domáhali toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jejich představám odpovídajícím způsobem, přičemž prosazovali vlastní skutková tvrzení, případně pouze některé skutečnosti plynoucí z některých důkazů, aniž by zohlednili všechny relevantní ve věci provedené důkazy, jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, což právě učinily soudy nižších stupňů.
28. Není ani úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že již Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, na základě jakých důkazů uznal obviněné vinným ze spáchání předmětného skutku a jak je hodnotil. Pokud se přitom dopustil jistých nepřesných hodnotících úvah, tyto byly řádně korigovány odvolacím soudem, který právě mj. za účelem prověření úvah soudu prvního stupně doplnil dokazování. Své hodnotící závěry odvolací soud logicky a poměrně obsáhle zdůvodnil. Nutno konstatovat, že učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů zcela konkrétně odkázaly. Za této situace nelze učinit závěr, že by zmíněná skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Závěr soudů, že obchodní vztah mezi společnostmi A. R. A. a C. P., byl fiktivní, předstíraný za účelem navýšení uznatelných nákladů pro účely projednávaných pobídek, je tedy třeba označit za správný.
29. Ani v posouzení subjektivní stránky u každého z obviněných soudy nepochybily (blíže zejména bod 67. rozsudku soudu prvního stupně a bod 79. napadeného usnesení odvolacího soudu). Lze poznamenat, že argumentace obviněného T. K. o tom, že je ve věci spíše poškozeným a že se společnost C. P. obohacovala na úkor společnosti A., je poněkud protichůdná, jestliže zároveň staví svoji obhajobu na tom, že Smlouva fiktivní nebyla a mattepainty byly společností C. P. dodány (což vypověděl i při hlavním líčení). Opět i v kontextu provedených důkazů nelze uvěřit tomu, že by se v pozici jednatele společnosti A. a současně režiséra filmu nezajímal a nestaral o finanční prostředky potřebné k realizaci a dokončení tohoto díla. V těchto souvislostech je třeba poukázat také na výpověď svědka O. M. Ten vypověděl, že subjekt R. mu byl obviněnými T. K. a J. K. představen jako americká koprodukční společnost, která do projektu investuje peněžní prostředky v době, kdy vázlo financování projektu z dalších zdrojů. Byl to přitom právě obviněný T. K., který ho požádal o podepsání smlouvy se společností R., kterou mu předložil k podpisu v kanceláři společnosti A. (bod 14. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené jednak vypovídá o tom, že se i obviněný T. K. zajímal o financování filmového projektu, jednak podporuje závěr o fiktivnosti Smlouvy, jelikož společnost R. měla být podle tvrzení obviněných tvůrcem 3D mattepaintů, nikoliv investorem. Také závěr stran naplnění subjektivní stránky u obviněného P. H. byl správný. K tomu je možno nad rámec toho, co uvedly soudy nižších stupňů, poukázat na výpověď obviněného T. K., který sice uvedl, že neví, zdali obviněný P. H. věděl o čerpání dotace od Státního fondu kinematografie, na druhou stranu na otázku, kdo všechno z participujících společností a fyzických osob věděl, že společnost A. pobírá na výrobu filmu nějakou dotaci či příspěvek od Státního fondu kinematografie, odpověděl, že „… to museli vědět všichni, protože se to vyvěšuje veřejně … a celá filmová obec studuje, kdo kolik dostal … na tabulky z fondu se dívá každý, aniž bychom to museli někomu oznamovat …“ (č. l. 5658). V tomto směru Nejvyšší soud dále odkazuje na výše uvedené relevantní pasáže soudů nižších stupňů.
30. V návaznosti na uvedené je třeba poznamenat, že (jak důvodně konstatoval i státní zástupce) bylo-li plnění ze Smlouvy vykazováno jen formálně a ve skutečnosti se jednalo o plnění zcela fiktivní, logicky tomu odpovídá i závěr o výši způsobené škody v (celé) částce 12.880.000 Kč.
31. K namítanému porušení zásady in dubio pro reo lze uvést, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, jak tomu bylo v posuzované věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
32. Nejvyšší soud dále k námitkám obviněných konstatuje, že odvolací soud zdůvodnil, proč přistoupil ke zkoumání obsahu datových nosičů (externí disk Apple a LTO pásky) znalcem, resp. zpracovatelem znaleckého posudku Petrem Oukropcem, jaké výsledky toto zkoumání přineslo a jak je zasadil do kontextu dalších provedených důkazů včetně především výpovědi svědka L. R. (zejména bod 70. a násl. napadeného usnesení). Jinými slovy z jeho odůvodnění je zřejmé, proč netrval na dalším hlubším zkoumání předmětného disku, resp. proč nezadal vypracování nového znaleckého posudku. Nejvyšší soud přitom neshledal v tomto postupu a jeho odůvodnění takové nedostatky, jež by založily vadu ve smyslu třetí alternativy podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu lze dodat, že obviněný T. K. sice tvrdí podjatost jmenovaného znalce, argumentace, kterou v tomto směru uplatňuje, však nemůže být považována za dostatečnou a přesvědčivou. Nehledě na to je s podivem, že se o jeho vyjádření ve svém tvrzení o nesprávnosti napadených rozhodnutí rovněž opírá. Zejména je třeba ovšem zdůraznit, že předmětný znalecký posudek nebyl jediným či rozhodujícím usvědčujícím důkazem a že řízení netrpělo deficitem, pro který by jako celek ztratilo charakter řízení spravedlivého. Pokud již byla zmínka o vyjádření dotyčného znalce, jež by mělo potvrzovat obhajobu obviněných, že Smlouva a plnění jí sjednané nebylo fiktivní, je toto nutno hodnotit v kontextu celé jeho výpovědi a dalších provedených důkazů (zejména výpovědi svědka L. R., svědka J. P. z přípravného řízení či svědka O. M.) s tím, že takový význam rozhodně nemá.
33. Je třeba uzavřít, že námitkám obviněných Nejvyšší soud nepřisvědčil. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustili předmětného skutku, je správný. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, přičemž žádné důvodné pochybnosti o něm nevznikly. Jelikož se Nejvyšší soud ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů tak, jak byly korigovány soudem odvolacím, na relevantní pasáže obou rozhodnutí odkazuje.
34. Na tomto místě Nejvyšší soud dodává, že problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
35. Nejvyšší soud ještě doplňuje, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Ty byly přitom v dané věci dodrženy.
36. Obviněný T. K. dále namítl vadný postup odvolacího soudu, který měl podle něj zrušit výrok o náhradě škody také ve vztahu k jeho osobě, a to na základě ustanovení §261 tr. ř.
37. K takové námitce Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že svojí podstatou neodpovídá uplatněným a ani jiným dovolacím důvodům vymezeným v §265b odst. 1 tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten předpokládá specifické vady sice procesního charakteru, nicméně týkající se oblasti dokazování a učiněných skutkových zjištění. Předpokladem pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo jiných skutkových okolností. Namítané procesní pochybení odvolacího soudu, že v rozporu s §261 tr. ř. neaplikoval zásadu beneficium cohaesionis , ovšem upravuje předpis trestního práva procesního. Jestliže uplatněná námitka neodpovídá z daných důvodů těmto a ani jiným důvodům dovolání, pak ji nelze podřadit ani pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
38. Obiter dictum Nejvyšší soud ve stručnosti uvádí následující. Smyslem zásady beneficium cohaesionis je zabránit tomu, aby v téže věci byla vydána vzájemně si odporující rozhodnutí, přičemž současně představuje významnou záruku důsledné nápravy nesprávných rozhodnutí a zamezuje nadbytečnému rozšiřování nutnosti uplatnění mimořádných opravných prostředků (Draštík, A., Fenyk, J. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, dostupný v systému ASPI.).
39. Nejvyšší soud z uvedeného zdůrazňuje, že předmětná zásada slouží k tomu, aby došlo k nápravě vadných rozhodnutí. V daném případě však nebylo možno hovořit o vadném rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výroku o náhradě škody (bod 81. napadeného usnesení). Odvolací soud do něj správně zasáhl k námitce promlčení toliko ve vztahu k obviněným J. K. a P. H., neboť jen tito obvinění ji uplatnili (bod 82. a násl. napadeného usnesení). Jak patřičně konstatoval také státní zástupce, s ohledem na dlužnickou solidaritu v dané věci, má námitka promlčení vznesená jen jedním žalovaným (spoluobviněným) coby jedním ze solidárních dlužníků účinky toliko pro něj, nikoli pro jiného žalovaného spoludlužníka (obviněného T. K.). Takový názor odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž může mít námitka promlčení právní účinky jen vůči tomu dlužníkovi, který takovou námitku vznesl (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5805/2017).
40. Jestliže obviněný T. K. v rámci své dovolací argumentace odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 1966, sp. zn. 1 To 333/66, publikované pod č. 38/1967 Sb. rozh. tr., pak je namístě konstatovat, že na rozdíl od případu řešeného v odkazované věci, v nyní posuzovaném případě se nejednalo o nápravu vadného rozhodnutí stran náhrady škody v tom smyslu, že by soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním významným ve vztahu k náhradě škody.
V.
Způsob rozhodnutí
41. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněná odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu