ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.177.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 177/2023-473
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. J. F. , nar. XY, okres Dębica, Podkarpatské vojvodství, Polská republika, trvale bytem XY, XY, okres Rakovník, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 7 To 65/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 32/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. F. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 3 T 32/2022, byl obviněný M. J. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 11. 11. 2021 v době od 09:20 do 09:30 hodin na dvorku před vchodem do domu v ulici XY, XY, okres Rakovník, ve stavu toxické psychózy, který si přivodil dlouholetou nadměrnou konzumací alkoholu, v důsledku čehož byla jeho schopnost rozpoznat protiprávnost svého jednání a schopnost své jednání ovládat snížena forenzně podstatnou měrou, v úmyslu usmrtit napadl poškozeného R. K., narozeného XY, tak, že jej nožem o celkové délce 33 cm, z toho s délkou čepele 19,6 cm, pětkrát bodnul do oblasti levé poloviny hrudníku a břicha, čímž mu způsobil zranění spočívající ve vzniku diskrétního plášťového pneumothoraxu vlevo, drobné přítomnosti plynu v mezihrudí v blízkosti průdušnice vlevo, bodných ran v oblasti stěny hrudní a břišní vlevo s traumatickými změnami a aktivním krvácením do širokého svalu zádového a svalu pilovitého, dvojnásobného porušení kontinuity břišní stěny a pobřišnice s výhřezem tuku do podkoží v místě 7. – 8. mezižebří a drobné mělké rány na zádech v levé horní polovině, tato zranění poškozeného akutně ohrozila na životě s nutností jeho okamžitého transportu do nemocnice, kde se podrobil urgentnímu operačnímu zákroku s hospitalizací do 20. 11. 2021 a s následnou pracovní neschopností do 31. 12. 2021, přičemž útokem lokalizovaným na hrudník a břicho poškozeného mohlo dojít k poranění některého orgánu uloženého v oblasti levé poloviny hrudníku a břicha, jako jsou levá plíce, srdce, hrudní srdečnice, slezina, játra, což mohlo vést k poškození těchto orgánů, případně až k úmrtí poškozeného, přičemž při neposkytnutí odborné lékařské pomoci a neprovedení operačního výkonu by byl ohrožen život poškozeného, kdy hrozila ztráta krve, která by mohla vést k rozvoji poúrazového a pokrvácivého šoku, přičemž k fatálnímu následku nedošlo shodou náhod za přispění aktivní obrany poškozeného a jeho fyzické konstituce.“
2. Podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku 79.021 Kč s úrokem z prodlení a poškozenému R. K. částku 9.257 Kč.
3. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 7 To 65/2022, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. z podnětu obou podaných odvolání napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a ve výroku o ochranném opatření, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal napadený rozsudek nedotčený.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Urbana dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že soudy dospěly k nesprávnému právnímu hodnocení skutku a z dokazování vyvodily nesprávné závěry, které mají následek právě v nesprávném právním posouzení skutku.
5. Konkrétně zpochybnil ze strany soudů provedená hodnocení jeho volního vztahu, tedy vůli a úmysl spáchat trestný čin vraždy, čili jiného úmyslně a vědomě usmrtit, nebo se o to pokusit. Byl toho názoru, že absentuje prokázání jeho úmyslného zavinění.
6. Následně shrnul argumentaci soudů obou stupňů (mj. zmínil, že soudy obou stupňů vychází též z hodnocení znalců z oboru psychiatrie a psychologie), přičemž vyjádřil výhrady vůči tomu, jak hodnotily znalecké posudky a jaké z nich učinily závěry s tím, že nestačí pro konstatování o jeho úmyslném zavinění. Mj. v daných souvislostech zmínil též tu skutečnost, že jednal ve stavu toxické psychózy a že způsob zasazení ran podle hodnocení znalce MUDr. Šňupárka vypovídá jednoznačně o afektivním jednání. Rozhodnutí soudů jsou podle něho v rozporu se starší, ale doposud platnou, výkladovou doktrínou i v rozporu s novou judikaturou vyšších soudů.
7. V návaznosti na to obviněný namítl, že v právním hodnocení soudů „chybí prokazování“ , že zde byl v době spáchání skutku přítomen úmysl. Soudy dále zjevně presumují stav tzv. lhostejnosti k následku, který lze považovat za srozumění s následkem. V právní literatuře převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Soudy v takových případech na podkladě výpovědi pachatele zpravidla dovozují jeho srozumění s následkem, tedy úmysl nepřímý. Vůle, ať již ve formě chtění nebo srozumění musí směřovat k následku v podobě smrti jiného.
8. Následně obviněný zmínil, že z provedeného dokazování vyplynulo, že podle znalkyně Mgr. Ortmannové je zde převaha negativních faktorů, náhled na příčiny svého onemocnění nemá, je citově plošší, nestará se o svou rodinu atp. K tomu dodal, že z uvedených závěrů nelze dovozovat jeho aktivní vztah k následku posuzovaného skutku, a to ani s použitím tzv. lhostejnosti k následku. Tento způsob prokazování úmyslu je konstantní judikaturou zakázán. Poukázal přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09.
9. Navázal, že si pamatuje, že snad bodl poškozeného dvakrát a jakmile zaslechl křik o krvi, okamžitě přestal a sám si nebyl vědom toho, že by způsobil větší zranění. To zjistil až po seznámení se se spisovým materiálem. Z jím popsaného děje lze těžko dovozovat jeho jakýkoliv volní vztah k samotnému útoku. K tomu připomněl rozhodnutí č. 19/1974 Sb. rozh. tr. a č. 19/1969 Sb. rozh. tr. Z jeho strany nebyl úmysl na jakoukoliv osobu útočit. Nůž měl v ruce právě proto, že mu hlas v toxické psychóze našeptával, že mu budou řezány uši. Otázka spouštěče jeho chování – výkřik poškozeného – nebyla spolehlivě vyřešena. Zdůraznil, že z hlediska dokazování je třeba úmysl, byť nepřímý, prokázat jednoznačně, a nikoliv jej pouze presumovat. Připomněl rozhodnutí č. 62/1973 a č. 53/2021 Sb. rozh. tr. Nebyla-li v jeho věci volní složka nade vši pochybnost prokázána, nemůže být odsouzen za úmyslný trestný čin.
10. V úvahu by podle něj při neúplném vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností přicházela aplikace ustanovení §147 tr. zákoníku, nebo pokud by odvolací soud shledal neúmyslné uvedení se do stavu nepříčetnosti návykovou látkou, pak aplikace ustanovení §360 tr. zákoníku.
11. S uvedenými tvrzeními se soud prvního stupně podle dovolatele nevypořádal, pouze v bodu 50. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl to, co je dovolatelem citováno v jeho dovolání. Stejně reagoval soud odvolací, kdy pouze odkázal na bod 50. rozhodnutí nalézacího soudu. Aktivní vztah pachatele k následku vůbec soudy nižších stupňů nerozebraly, zavinění zjevně presumovaly. Svědectví znalkyně z oboru psychiatrie a psychologie, že zde absentoval vztah k úmyslu ublížit poškozenému, soudy vůbec nebraly v potaz. Dále nereflektovaly fakt, že měl vše provést pod vlivem psychózy. Zcela obrátily svědectví znalce MUDr. Zdeňka Šňupárka, kdy měl obviněný zasazovat rány způsobem, se kterým se znalec setkal jenom v případě afektivního jednání, nikterak promyšleně a cíleně s rozmyslem zabít. Soudy použily obecnou definici, která je v literatuře i praxi považována za zcela nedostatečnou. Pokud by soudy postupovaly směrem v judikatuře naznačeným, nikdy by nemohly dojít k závěru o úmyslném trestném činu, neboť uvedené dokazování by nebylo schopno prokázat jeho úmysl jiného usmrtit, a naplnit tak podstatu zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 7 To 65/2022, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. 3 T 32/2022, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
13. Pro úplnost se uvádí, že obviněný podal rovněž prostřednictvím svého druhého obhájce JUDr. Jana Kočího elektronické podání označené jako dovolání, avšak toto podání není dovoláním, neboť nesplňuje náležitosti stanovené trestním řádem, konkrétně bylo podáno prostřednictvím e-mailové pošty bez elektronického podpisu. Tato situace byla již řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1003/2018. V něm jmenovaný soud mimo jiné vyslovil, že „Dovoláním v podobě emailové zprávy se zabýval i Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 1981/17, kdy připomněl, že se již v minulosti opakovaně zabýval procesními náležitostmi podání s elektronickým podpisem a v usnesení ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 59/16, se vyjádřil záporně k otázce, zda je možné v trestním řízení zaslat účinně podání prostřednictvím e-mailu bez elektronického podpisu a následně je doplnit v písemné (listinné) podobě. Ústavní soud v tomto rozhodnutí aproboval závěry Nejvyššího správního soudu (jako kárného soudu), podle nichž je absence elektronického podpisu nedostatkem formy podání, nikoliv jeho obsahu, přičemž vady formy nelze podle trestního řádu hodnotit jako odstranitelný obsahový nedostatek jedné z povinných náležitostí podání, neboť jejich následkem se o podání vůbec nejedná (srov. usnesení č. j. 11 Kss 2/2017-63 ze dne 27. 4. 2017). Tyto závěry vycházejí ze stanoviska pléna Nejvyššího soudu sp. zn. Plsn 1/2015, přičemž v tomto stanovisku Nejvyšší soud mimo jiné konstatuje, že trestní řád nestanoví žádné další zvláštní požadavky na podpis podání, a to ani v případě podání učiněného v elektronické podobě; proto se zde užije obecná úprava vyplývající z ustanovení §6 zák. č. 297/2016 Sb., tedy že k podepisování elektronickým podpisem lze použít pouze uznávaný elektronický podpis.“ Nejvyšší soud tak nemohl k tomuto podání přihlížet .
14. Ve věci se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který ve vztahu k dovolací argumentaci mj. uvedl, že z důvodu potřeby objektivního vyhodnocení dovolatelova psychického stavu byla provedena řada důkazů, které napomohly objektivnímu posouzení jeho příčetnosti. Klíčový význam měl zejména znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie vyhotovený MUDr. Mgr. Evou Navrátilovou a Mgr. Hanou Ortmannovou, potažmo výpovědi uvedených znalkyň. Znalkyně jednoznačně uzavřely, že u obviněného byla zjištěna mj. celková depravace osobnosti v důsledku dlouholeté nadměrné konzumace alkoholu a známky počínající alkoholové demence. Alkohol měl na jeho jednání v době spáchání (nacházel se ve stavu toxické psychózy) zcela zásadní vliv, ačkoliv on sám nebyl v daném momentě bezprostředně pod jeho vlivem. Otázka zdravotního (psychického) stavu dovolatele byla provedenými důkazy objasněna spolehlivě.
15. S tím souvisí i jeho výhrady, v jejichž rámci rozporoval úmyslné zavinění a nastínil možnost posouzení jednání jako trestného činu opilství podle §360 tr. zákoníku. Státní zástupce akcentoval, že taková možnost v úvahu nepřicházela, neboť byl v době činu příčetný. Pro eventuální kvalifikaci pachatelova jednání jako tohoto trestného činu je třeba stav nepříčetnosti, což nebyl případ dovolatele.
16. Z hlediska subjektivní stránky je podstatné, že obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby poškozeného R. K. úmyslně usmrtil, přičemž k dokonání činu nedošlo jen souhrou šťastných náhod nezávislých na dovolatelově vůli. S ohledem na parametry nože, jímž útočil proti hrudníku a břichu, si musel být vědom, že poškození zde uložených orgánů může vést ke smrti. Závěr soudů, podle kterého obviněný naplnil všechny znaky zločinu vraždy podle §140 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je podle státního zástupce správný.
17. Státní zástupce proto shledal dovolání zjevně neopodstatněným a navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
18. V doplňujícím sdělení státní zástupce dodal, že posouzení jednání obviněného jako trestného činu opilství podle §360 tr. zákoníku nebo trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 tr. zákoníku nepřichází v úvahu. V prvém případě tomu brání zjištění, že obviněný byl příčetný (byť zmenšeně). V druhém případě dovolatel přehlédl, že se jedná o čin nedbalostní, přičemž tuto formu zavinění s ohledem na povahu jednání dovodit nelze.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
20. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 7 To 65/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř. (s výjimkou výše uvedenou, jež však na uvedeném konstatování nic nemění), ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho pod statou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
23. Obecně pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
Důvodnost dovolání
24. Obviněný uplatnil námitky, kterými tvrdil absenci subjektivní stránky jeho jednání, neboť údajně neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Poukázal na to, že vzhledem k jeho duševnímu stavu v době spáchání činu je jeho úmyslné zavinění vyloučeno. Tyto námitky je formálně možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, nicméně jsou zjevně neopodstatněné.
25. Trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Podle §140 odst. 2 tr. zákoníku se posuzuje jednání toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení.
26. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
27. Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností,
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.
28. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty pachatelem alespoň v obecných rysech.
29. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (in. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 211–222).
30. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chování pachatele.
31. Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn. (ŠÁMAL, Pavel. §15 [Úmysl]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223, marg. č. 11.)
32. Nepřímý (eventuální) úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat. Tyto závěry nesmějí však nabýt povahy jakýchsi presumpcí. (viz Usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 743/08).
33. Dovolatel ve svém podání s odkazem na jím citovanou judikaturu prezentoval, že v jeho případě neexistoval žádný smrtící úmysl vůči poškozenému, neboť nůž měl v ruce právě proto, že mu hlas v toxické psychóze našeptával, že mu budou řezány uši. Měl za to, že se soudy nižších stupňů s nastolenou otázkou nevypořádaly. Jeho zavinění podle něj soudy nižších stupňů pouze presumovaly.
34. Jeho názor však dovolací soud nemůže akceptovat. Naopak právě s odkazem na dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, z něj Nejvyšší soud připomíná, že zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin a spočívá na složce vědění a složce vůle. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele.
35. Z objektivních skutečností charakterizujících posuzovaný skutek byl v dané věci správně soudy nižších stupňů dovozen vražedný úmysl obviněného. V bodě 50. soud prvního stupně vyložil a odůvodnil svůj závěr, že se obviněný dopustil svého jednání v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit. Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že tento závěr, který aproboval svým rozhodnutím i odvolací soud, nemá charakter pouhé spekulace či jakési presumpce, nýbrž je založen (má obsahové ukotvení) ve zcela konkrétních, spolehlivě zjištěných skutkových okolnostech, jež byly přiléhavě a logicky hodnoceny. Soudy správně akcentovaly použitou zbraň (nůž s délkou čepele téměř 20 cm), lokalizaci útoku (údery byly vedeny z vůle obviněného soustředěně, cíleně do jedné lokality, do prostoru levé poloviny hrudníku a břicha), vyšší intenzitu a počet úderů (mj. fakt, že nejméně dvě rány pronikly do těla v celé šíři ostří a nejméně do 8 cm hloubky). Tyto okolnosti s dostatečnou mírou spolehlivosti a přesvědčivosti ve svém komplexu odůvodnily závěr, že obviněný si musel být vědom toho, že může poškozeného usmrtit a s tímto fatálním následkem byl srozuměn. Odvolací soud přiléhavě zmínil i motiv jednání obviněného, jakkoliv podmíněný psychotickým prožíváním v důsledku toxické psychózy, kterou si ovšem obviněný přivodil zaviněně. Nutno přitom zdůraznit, že obviněný jednal jako pachatel příčetný, byť jeho příčetnost byla zmenšena. K usmrcení poškozeného přitom nedošlo jen shodou okolností, a to zejména v důsledku aktivní obrany poškozeného, který byl mohutnější fyzické konstituce, a taktéž v návaznosti na pomoc ze strany manželů M. a včasný zákrok přivolaných záchranářů.
36. Nejvyšší soud proto shrnuje, že nemá pochybnosti o správnosti závěru soudů nižších stupňů o úmyslném zavinění obviněného ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Dodává, že i kdyby obviněný v posuzované věci jednal v afektu (viz jeho námitku v bodě 11. shora), nemá to vliv na jeho trestní odpovědnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 818/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2018, sp. zn. 8 Tdo 913/2018). Důvodová zpráva k trestnímu zákoníku k tomu uvádí, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, a proto trestní zákoník sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (dvanáct až dvacet let odnětí svobody), na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli, přičemž může jít i o jednání v afektu nebo v podobném stavu. (ŠÁMAL, Pavel. §140 [Vražda]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1463, marg. č. 5.).
37. Dovolatel na svoji obhajobu argumentoval svým psychickým stavem, když podle učiněných zjištění se nacházel ve stavu toxické psychózy. Tuto okolnost nicméně soudy nikterak neopomněly, nýbrž se jí v dostatečné míře zabývaly. V tomto ohledu jsou významné zejména znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie znalkyň MUDr. Mgr. Evy Navrátilové a Mgr. Hany Ortmannové a jejich výpovědi. Znalkyně dospěly k závěru, že u obviněného byla zjištěna mj. depravace osobnosti v důsledku dlouholeté nadměrné konzumace alkoholu a známky počínající alkoholové demence. V době činu se nacházel ve stavu toxické psychózy, kterou si přivodil dlouhodobým nezřízeným pitím alkoholu. Přitom znal jeho účinky na svůj organismus, mohl a měl je předvídat (vzhledem k tomu, že v minulosti prošel léčbou a do podobného stavu se díky alkoholu nedostal poprvé, byl schopen si tyto důsledky uvědomit; lékaři byl dostatečně poučen o tom, jak je pro něj konzumace alkoholu nebezpečná). Znalkyně vysvětlily, že toxická psychóza vzniká jako přímý následek účinku drog (a tedy i alkoholu) a rozvíjí se minimálně 48 hodin a později po požití poslední látky. Nejedná se o intoxikaci, přičemž lidé, u nichž propuká, jsou v daný moment tzv. čistí, neboť droga v těle v tu chvíli v těle není. Dochází však k poškození mozku projevující se s určitým časovým odstupem po přerušení konzumace. Alkohol měl na jednání obviněného v době spáchání činu zásadní vliv, ačkoliv on sám nebyl v okamžiku spáchání činu bezprostředně pod jeho vlivem. Jeho schopnost rozpoznat v době činu protiprávnost svého jednání a toto ovládat byla v důsledku toxické psychózy podstatně snížena, avšak nebyla vymizelá. Lze tak konstatovat, že obviněný v době činu nebyl nepříčetný. Obviněný se choval s ohledem na jeho stav racionálně.
38. V návaznosti na to je nutno vyloučit případné posouzení jeho jednání jako trestného činu opilství podle §360 tr. zákoníku, neboť pro tuto eventuální kvalifikaci jeho jednání by byl nutný stav nepříčetnosti. Stejně tak není možno posoudit jednání obviněného jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §147 tr. zákoníku, neboť se jedná o trestný čin nedbalostní, což není zde posuzovaný případ.
39. Dovolací soud tak shledal, že závěr učiněný soudy nižších stupňů, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky (včetně subjektivní stránky) trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, je správný.
40. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že na místě nebylo ukládat trest postupem podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, tj. pod dolní hranicí trestní sazby odnětí svobody za současného uložení ochranného léčení. Podle tohoto zákonného ustanovení má-li soud za to, že by vzhledem k zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§99) dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v §58 odst. 4, a uloží zároveň ochranné léčení.
41. Pachatelem uvedeným v §40 odst. 1 tr. zákoníku se přitom rozumí ten, kdo spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky. Jinak řečeno ustanovení §40 odst. 1 tr. zákoníku má na mysli pachatele, který si stav zmenšené příčetnosti vlivem návykové látky nepřivodil svým jednáním vůbec (např. jde-li o důsledek jeho vrozeného onemocnění), nebo přivodil si ho sice vlastním jednáním, ale takovým, které ani z nedbalosti nezavinil (např. požitím alkoholického nápoje, jehož důsledky neznal a kterému nebyl schopen odolat) (viz PÚRY, František. §40 [Ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 537, marg. č. 1.).
42. Za stav způsobený vlivem návykové látky je považován rovněž takový stav pachatele, kdy se u něj v důsledku předchozího nezřízeného užívání alkoholu následně vyvinula alkoholová závislost a v reakci na to toxická psychóza, přičemž mu byly alespoň v základních obrysech známy jak důsledky konzumace alkoholu, tak i obtíže spojené s dočasnou abstinencí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018). Okolnost, že mezi požitím návykové látky (zde alkoholu) a vznikem stavu toxické psychózy, v níž pak obviněný spáchal dotčený trestný čin, byl určitý časový rozestup (podle znaleckého posouzení rozvoj minimálně 48 hodin), nemá význam pro posuzování viny obviněného. Podstatné je, že zde existuje příčinná (kauzální) souvislost mezi jednáním spočívajícím v požití alkoholu a vznikem toxické psychózy (dlouhodobá konzumace alkoholu byla jedinou příčinou rozvoje psychotického stavu). Obviněný přitom účinky alkoholu na svůj organismus a na své ovládací a rozpoznávací schopnosti znal a mohl a měl je předvídat. Důsledky jeho užití si byl schopen uvědomit. Je tedy na místě opětovně konstatovat, že obviněný si psychotický stav (toxickou psychózu), v jehož důsledku se v době činu nacházel ve stavu zmenšené příčetnosti, přivodil zaviněně. To pak vede k závěru, že ustanovení §40 tr. zákoníku nebylo možno v jeho případě aplikovat.
43. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu