ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.18.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 18/2023-13694
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2023 o dovolání, které podal obviněný L. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 2022, č. j. 12 To 145/2021-13581, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 47/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále též „soud prvního stupně“ nebo „nalézací soud“) ze dne 26. 4. 2021, č. j. 2 T 47/2014-13486 , byla podle §222 odst. 2 tr. ř. trestní věc obviněného L. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“), v obžalobě Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou ze dne 7. 6. 2016, č. j. 1 ZT 96/2012-446, kvalifikovaná jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a po provedeném dokazování u hlavního líčení ustálená v rozsahu skutkového děje níže popsaného, tj. že
jako jednatel a společník obchodní společnosti L. – K., se sídlem XY, okr. Rychnov nad Kněžnou, poté se sídlem XY, XY, která provozovala nestátní zdravotnické zařízení, jež bylo v Královéhradeckém kraji (ordinace XY, XY) registrováno pod XY a v Pardubickém kraji (ordinace XY) pod XY,
v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 v úmyslu získat pro společnost L.-K. neoprávněný majetkový prospěch záměrně vykazoval poskytnutou zdravotní péči, hrazenou z veřejného zdravotního pojištění v rozporu s tím, kde byla ve skutečnosti jednotlivým pacientům poskytnuta, neboť ji v případě stovek pacientů (unicitních rodných čísel) účelově rozepisoval a převáděl mezi ordinacemi v Královéhradeckém kraji a Pardubickém kraji, čímž vědomě obcházel regulační mechanismy příslušných úhradových vyhlášek, zejména institut unicitního rodného čísla, neboť na základě uzavřených smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče bylo proplácení poskytnuté zdravotní péče realizováno zdravotními pojišťovnami vždy odděleně a samostatně podle jednotlivých samosprávných krajů, konkrétně pak
A) v případě poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR :
zdravotní péči, která byla pojištěncům VZP ČR poskytnuta v ordinacích Královéhradeckého kraje, záměrně převedl a vykázal do ordinace XY v Pardubickém kraji v celkovém rozsahu 424 unicitních rodných čísel (106+183+135+0) za jednotlivá pololetí a zdravotní péči, která byla pojištěncům VZP ČR poskytnuta v ordinaci XY v Pardubickém kraji, záměrně převedl a vykázal do ordinací v Královéhradeckém kraji v celkovém rozsahu 1032 unicitních rodných čísel (336+318+325+55) za jednotlivá pololetí,
B) v případě poškozené Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR:
zdravotní péči, která byla pojištěncům ZPMV ČR poskytnuta v ordinacích Královéhradeckého kraje, záměrně převedl a vykázal do ordinace XY v Pardubickém kraji v celkovém rozsahu 226 unicitních rodných čísel (70+52+73+31) za jednotlivá pololetí
a zdravotní péči, která byla pojištěncům ZPMV ČR poskytnuta v ordinaci XY v Pardubickém kraji, záměrně převedl a vykázal do ordinací v Královéhradeckém kraji v celkovém rozsahu 427 unicitních rodných čísel (118+111+126+72) za jednotlivá pololetí,
C) v případě poškozené Vojenské zdravotní pojišťovny ČR:
zdravotní péči, která byla pojištěncům VoZP ČR poskytnuta v ordinacích Královéhradeckého kraje, záměrně převedl a vykázal do ordinace XY v Pardubickém kraji v celkovém rozsahu 36 unicitních rodných čísel (6+8+16+6) za jednotlivá pololetí a zdravotní péči, která byla pojištěncům VoZP ČR poskytnuta v ordinaci XY v Pardubickém kraji, záměrně převedl a vykázal do ordinací v Královéhradeckém kraji v celkovém rozsahu 149 unicitních rodných čísel (42+38+64+5) za jednotlivá pololetí,
přičemž mezi poskytnutými zdravotními výkony byly vykázány i ty, které nepodléhaly regulačním mechanismům a v případě uplatnění nároku na jejich úhradu zdravotnickým zařízením L.-K. by byly proplaceny v celém rozsahu, za takové situace by pak v posuzovaném období jednotlivým zdravotním pojišťovnám žádná škoda nevznikla,
postoupena České lékařské komoře, neboť soud shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako kárné provinění .
2. O stížnosti státního zástupce proti tomuto usnesení rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále též „stížnostní soud“) usnesením ze dne 30. 8. 2022, č. j. 12 To 145/2021-13581 , jímž ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Barbory Grubnerové (i. s. JUDr. Alice Říhové) dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g), h), m) tr. ř. Nejdříve (v části B.) stručně vymezil vady, jež mají naplňovat jím zvolené dovolací důvody, přičemž podrobnější odůvodnění připojil v části E. V části C. svého dovolání se podrobně věnuje otázce přípustnosti svého dovolání, přičemž v návaznosti na judikaturu Nejvyššího soudu dospívá k závěru, že jeho dovolání je přípustné. Na to navázal v části D. podrobnou rekapitulací dosavadního průběhu řízení.
4. Dovolací důvod podle písm. f) zvolil proto, že nebyly splněny podmínky pro postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř. Podle mínění dovolatele soud prvního stupně neustálil svá skutková zjištění a svou volnou tvorbou a odchýlením se od popisu skutku se dostal do pozice pomocníka veřejné žaloby v rozporu s ustálenou judikaturou. Krom toho se uvedený soud nezabýval otázkou, jaké kárné provinění by ve skutku mělo být spatřováno. Soud nemůže pouze pro zcela abstraktní možnost, že v prokázaném jednání lze spatřovat jakýkoliv disciplinární delikt, věc postoupit jinému orgánu k posouzení podle §222 odst. 2 tr. ř. Pokud totiž neexistuje ani možnost, že by mohlo jít o nějaký konkrétní disciplinární delikt podle konkrétního právního předpisu, musí soud obviněného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Základní náležitostí nejméně odůvodnění usnesení o postoupení věci jako disciplinárního deliktu jinému orgánu je tedy uvedení možného disciplinárního deliktu, který by v prokázaném skutku mohl být spatřován, není-li již takový odkaz uveden v samotném výroku usnesení o postoupení věci.
5. K dovolacímu důvodu podle písm. g) obviněný uvedl, že odůvodnění vůbec nezmiňuje celou řadu důkazů, natož aby se jimi soudy zabývaly a hodnotily je, jedná se tudíž o opomenuté důkazy. Podle mínění dovolatele nelze v jeho případě využít restriktivní výklad stran aplikace citovaného dovolacího důvodu, podle něhož by se na kárné provinění uvedené ustanovení nevztahovalo. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva je naopak třeba širokého výkladu ve smyslu označení skutku, o němž soudy rozhodly, jako o „činu kriminální povahy“. Uvedený dovolací důvod se proto podle obviněného vztahuje i na usnesení o postoupení věci.
6. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, podle kterého sice nebylo prokázáno, že způsobil nějakou škodu, či že jeho zdravotnické zařízení bylo chybným vykazováním zdravotní péče poškozeno, avšak ke škodě (a finančnímu efektu) zajisté došlo. Tento skutkový závěr soud prvního stupně učinil, ačkoliv k němu neprovedl žádný důkaz. Není vůbec zřejmé, jak konkrétně měl obviněný záměrně vykazovat poskytnutou zdravotní péči v rozporu s tím, kde byla ve skutečnosti poskytnuta, a účelově ji rozepisovat a převádět mezi jednotlivými ordinacemi. Obviněný totiž sám žádnou zdravotní péči nevykazoval. Neměl ani k dispozici počítač. Pokud některé zdravotní sestry tvrdily, že ve zdravotních kartách byly nějaké značky, byly jejich výpovědi značně rozporuplné. Obviněný dále poukázal na rozpor v případě aplikace vakcíny, kterou sám neprováděl.
7. Od samého počátku trestního řízení tvrdí, že způsob vykazování zdravotní péče, který prováděla zdravotní sestra a následně administrativní pracovnice bez ohledu na místo jejího poskytnutí, nebyl nikdy měněn a byl stejným způsobem praktikován od samotného počátku, kdy obviněný vykonával svou praxi jako fyzická osoba a kdy ještě neexistovaly žádné regulace prostřednictvím referenčních hodnot. Přitom pro účely vypočtu úhrady za zdravotní péči v prvním roce existence zdravotnického zařízení (rok 2005) byly zdravotními pojišťovnami převzaty jako referenční hodnoty údaje vykázané za zdravotní péči, kterou poskytl jako fyzická osoba v předchozím období. Bez jakéhokoliv podkladu v provedených důkazech, a tedy v extrémním rozporu s provedenými důkazy, soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že chybným vykazováním zdravotní péče sledoval finanční efekt, kterého dosáhl v jistém čase. Sám soud prvního stupně připouští, že komplexní přehled by bylo možno získat pouze za situace opatření všech vstupních dat pro výpočet úhrady v jednotlivých obdobích od počátku působení zdravotnického zařízení. Uvedené navrhoval provést jako důkaz, což však soud prvního stupně zamítl. Pokud skutek, o němž nejsou důvodné pochybnosti, nebyl zjištěn, měl soud rozhodnout o jeho zproštění obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) tr. ř.
8. Obviněný shledává porušení svého práva na obhajobu a na spravedlivý proces v nesplnění povinnosti soudu prvního stupně vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit důkazní postup a důvody svého rozhodnutí. Usnesení soudu prvního stupně je nesrozumitelné, nejasné a z tohoto důvodu také nepřezkoumatelné. Z odůvodnění především není zřejmé, jaké skutečnosti vzal soud za prokázané a z jakých důkazů svá skutková zjištění učinil, tedy o které důkazy je opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.
9. Vadu naplňující dovolací důvod podle písm. h) dovolatel shledává v posouzení trestného činu podvodu jako činu trvajícího. Trestný čin podvodu je deliktem stavovým, který může být sice spáchán v určité sérii, více dílčími skutky, pak ovšem jde o pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku. Upozorňuje proto, že soudy měly provést dokazování k jednotlivým dílčím útokům. On však po celou dobu řízení netuší, co konkrétně je mu vlastně kladeno za vinu, protože v popisu skutku nejsou identifikováni jednotliví pacienti. V důsledku svého nesprávného posouzení soudy ve své podstatě z popisu skutku vypustily jeden rok, který ve své podstatě odpovídá zřejmě dvěma dílčím útokům pokračujícího trestného činu podvodu. O těchto dílčích útocích nebylo vlastně formálně rozhodnuto, byť materiálně zřejmě soudy považují tyto dílčí útoky za neprokázané a zřejmě ho chtěly pro tyto dílčí útoky zprostit podle §226 písm. a) tr. ř.
10. Naplnění dovolacího důvodu podle písm. m) shledává v jeho druhé variantě, neboť stížnostním soudem došlo k porušení revizního principu. To znamená, že stížnostní orgán se neomezí toliko na námitky vytýkané ve stížnosti, ale aktivně prověří přezkoumávané usnesení a řízení jemu předcházející i z hlediska vad, které se v něm vyskytují, přestože na ně stěžovatel neupozornil. V daném případě to byl dokonce on sám, kdo ve svém vyjádření ke stížnosti státního zástupce poukázal na vady usnesení o postoupení věci, soud druhého stupně však tyto výtky zcela ignoroval, nijak se k nim nevyjádřil, a omezil se toliko na přezkum vad vytýkaných státním zástupcem v jeho stížnosti. Krom toho se samotným přezkumem usnesení o postoupení věci zabýval jen velmi povrchně.
11. Stížnostní soud v bodě 44. uvedl, že se soudy prvního a druhého stupně se stanoviskem státního zástupce ke stanovení výše škody neztotožnily a že za situace, kdy byl možný dvojí výklad stanovení výše škody, okresní soud aplikoval zásadu in dubio pro reo. Dovolatel s tím však nesouhlasí, neboť podle jeho mínění soud prvního stupně takový závěr neučinil, naopak uvedl, že žádnou škodu nezpůsobil, a dokonce byl sám poškozen. Není tudíž pravdou, že by soud prvního stupně učinil závěr, že je možné, že škoda vznikla i že nevznikla a že v pochybnostech dospěl k závěru v jeho prospěch, tudíž že škoda nevznikla.
12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 2022, č. j. 12 To 145/2021-13581, a usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 4. 2021, č. j. 2 T 47/2014-13486, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že jestliže dovolání brojí proti postoupení věci, je namístě aplikovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., a vzhledem k tomu, že se naznačené pochybení vztahuje na rozhodnutí soudu prvního stupně, po němž následovalo zamítavé rozhodnutí soudu druhého stupně, je třeba vzít v potaz rovněž druhou variantu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Podané dovolání obviněného lze pokládat za přípustné ve světle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 8 Tdo 512/2007. Po přezkoumání spisového materiálu konstatoval, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové není zatíženo takovými vadami, které by svědčily o opodstatněném naplnění zmiňovaných dovolacích důvodů.
14. Výhrady vztahující se k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nabývají podobu prosté polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudů nižších stupňů. Namítá-li obviněný rozpor ve výpovědích zdravotních sester, nabízí se poukázat na odstavec 29. a násl. usnesení Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou. Tento soud přesvědčivým způsobem uzavřel, z jakých důvodů považuje výpověď M. za zcela nevěrohodnou, kdežto výpovědi S. R., Z., R., U. a H. potvrdily, že se zdravotní úkony vykazovaly jinak, než odpovídalo skutečnosti. O zištném záměru obviněnému k popsanému způsobu vykazování zdravotních úkonů nebylo pochyb. Námitka, že obviněný počítačem nedisponoval a osobně zdravotní úkony nevykazoval, neobstojí, jelikož tak pro jeho potřeby činily osoby, jež zaměstnával.
15. Veškeré výhrady týkající se způsobené škody či jejího výpočtu se jeví být mimoběžné. Okresní soud totiž předmětnou věc postoupil podle §222 odst. 2 tr. ř. právě z toho důvodu, že se nepodařilo prokázat znak objektivní stránky skutkové podstaty podvodu podle §209 tr. zákoníku, jímž je způsobení škody. Přesto se podařilo prokázat, že obviněný účelově zneužíval unicitního rodného čísla svých pacientů při fiktivním vykazování zdravotních úkonů v rámci dvou krajů, v nichž prováděl úkony zdravotní péče, a to ve snaze získat výhodu u zdravotních pojišťoven na základě separátně uzavřených smluv v každém z těchto krajů. Pokud obviněný v rámci dovolání poukazuje na 14 pacientů, jež se mohlo mýlit, zdá se tato argumentace rovněž nepřiléhavá, jelikož v tomto směru byl rozhodnutím soudu podle §226 písm. a) tr. ř. vysloven zprošťující výrok.
16. Jednání obviněného by mohlo být posouzeno jako kárné, resp. disciplinární provinění ve smyslu stavovských předpisů České lékařské komory. Zákon nepožaduje, aby soud zjistil a konstatoval, že skutek je skutečně kárným proviněním, ale postoupení věci váže na odůvodněný předpoklad, že příslušným orgánem může být takto posouzen. Jen orgán oprávněný projednávat toto kárné provinění je oprávněn v rámci své pravomoci učinit takové závazné rozhodnutí, aniž by byl při svém rozhodování vázán názorem soudu. Za správný nelze považovat názor obviněného, že by mělo být v rozhodnutí o postoupení věci označeno, jaké konkrétní kárné provinění mohlo být tímto skutkem spácháno, jelikož jeho právní kvalifikace záleží až na orgánu příslušnému k projednání kárného provinění. Co se týče řešení otázky promlčení, pamatuje na takovou situaci též §2 odst. 1 písm. c) disciplinární řádu České lékařské komory, podle něhož promlčecí doba činí jeden rok, přičemž po dobu, kdy je v téže věci vedeno řízení u jiného orgánu, zejména u orgánu činného v trestním řízení, se běh promlčecí doby staví.
17. Porušen nebyl ani revizní princip. Krajský soud v Hradci Králové se jako stížnostní soud zabýval správností všech výroků napadeného usnesení, přezkoumal i řízení jemu předcházející, takže nebyl dán důvod, pro nějž by stížnostní soud nemohl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost státního zástupce zamítnout. Stejně lze uvést, že napadené usnesení je srozumitelné a logické, přičemž vychází z důvodů, z nichž je zřejmé, proč stížnostní soud rozhodl tak, že stížnost státního zástupce zamítl.
18. Pokud obviněný namítl nevyčerpání obžaloby, je třeba upozornit, že ve výroku, jímž se podle §222 odst. 2 tr. ř. postupuje věc jinému orgánu, je třeba uvést skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Skutek, pro který se věc postupuje, musí totiž odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen tento skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou proto adekvátním způsobem korigoval popis skutku, který postoupil České lékařské komoře k projednání kárného provinění, aby tento odpovídal jeho skutkovým závěrům o absenci všech požadovaných znaků původně uvažovaného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
19. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). V reakci na dovolání obviněného Nejvyšší soud toliko dodává, že nepovažuje za nezbytné podrobněji odůvodňovat svůj závěr o tom, že obviněný je osobou oprávněnou podat dovolání proti rozhodnutí soudu o postoupení věci (resp. proti rozhodnutí stížnostního soudu jako soudu druhého stupně, který potvrdil usnesení soudu prvního stupně), ač sám není oprávněn rozhodnutí soudu první ho stupně napadnout řádným opravným prostředek (stížností), neboť v uvedeném směru se jeho rozhodovací praxe ustálila na řešení vycházejícím z názoru přiznávajícímu mu právo takové rozhodnutí dovoláním napadnout.
21. Jelikož při rozhodování o podaném dovolání Nejvyšší soud dále, tj. po učinění kladného závěru ve vztahu k výše uvedeným otázkám, posuzuje, zda dovolatelem uplatněné námitky obsahově odpovídají jím uplatněným důvodům dovolání, jeví se vhodné na tomto místě připomenout, jak zákon (tj. trestní řád ve svém ustanovení §265b) obviněným vznesené důvody vymezuje.
22. Z odkazovaného ustanovení (ve vztahu k důvodům vzneseným dovolatelem) plyne, že [ d ] ovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
f) bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí,
g) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy,
h)rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
m) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeném v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
23. S přihlédnutím k citovanému vymezení obviněným uplatněných dovolacích důvodů, jím konkrétně uplatněným námitkám a způsobu, jakým Nejvyšší soud o dovoláních rozhoduje (neuplatnění revizního principu v řízení o dovolání a posouzení zákonnosti napadených rozhodnutí výlučně na podkladě dovolacích námitek – viz vymezení přezkumu v §265i odst. 3 tr. ř.), přistoupil dovolací soud k vlastnímu zhodnocení důvodnosti obviněným podaného mimořádného opravného prostředku.
IV.
Důvodnost dovolání
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
24. Užití tohoto důvodu dovolání obviněným je třeba hodnotit jako formálně opodstatněné, neboť (prostřednictvím napadení rozhodnutí soudu druhého stupně) směřuje vůči rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu , přičemž obviněný namítá, že takto bylo rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu vadu usnesení soudu prvního stupně spatřuje v tom, že o postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř. rozhodl, aniž alespoň v jeho odůvodnění vyložil, jaké kárné provinění by ve skutku mohlo být spatřováno.
25. K uvedené námitce je úvodem vhodné poznamenat, že podle citovaného ustanovení trestního řádu [ s ] oud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat. K postoupení věci tudíž soud přistoupí tehdy, jestliže na základě zhodnocení jím provedeného dokazování dospěje k závěru, že skutek, o němž rozhoduje, nelze posoudit jako (žádný, nikoli snad jen obžalobou označený) trestný čin, za současného zjištění, že tento skutek, o němž má následně rozhodovat orgán, jemuž je věc postupována, je svým charakterem protiprávní, a tudíž existuje možnost jeho posouzení jako činu nikoli soudně trestného (v podobě přestupku či kárného provinění).
26. Zákon nevyžaduje, aby soud ve svém rozhodnutí o postoupení věci, a zde je nutno dodat, že zejména v jeho výrokové části, ale ani v jeho odůvodnění, jednoznačně a zcela konkrétně vymezil, jaký přestupek nebo kárné provinění v něm soud shledává. Takové jednoznačně určené právní posouzení skutku soudem by naopak bylo třeba vnímat jako nepřípadné, neboť při vázanosti skutkovým zjištěním soudu vyjádřeným ve výrokové části rozhodnutí o postoupení věci přísluší jeho právní posouzení výlučně tomu orgánu, který o něm má podle soudního rozhodnutí o postoupení věci rozhodnout (v případě posuzovaném je tímto orgánem Česká lékařská komora se sídlem v Olomouci). Na straně druhé je nutno obviněnému přisvědčit v tom, že při postoupení věci jinému orgánu se soud nemůže předběžnému posouzení možnosti kvalifikovat skutek, o jehož postoupení rozhoduje, jako některý přestupek či kárné provinění, vyhnout. Při absenci skutkového podstaty přestupku či kárného provinění, pod jehož znaky by tento (soudem nově vymezený skutek) bylo možno podřadit, totiž nelze o postoupení věci jinému orgánu rozhodnout. Z toho současně plyne, že pak přichází v úvahu jen postup soudu spočívající ve zproštění obviněného obžaloby (event. její části) podle §226 písm. b) tr. ř. (míněno za situace, že o důkazní podloženosti skutkových závěrů vyjádřených popisem skutku ve výrokové části usnesení o postoupení věci nevznikají důvodné pochybnosti).
27. S ohledem na právě uvedené (aniž by byla zohledněna specifika věci dále uvedená) by proto bylo možno za nedostatek dovoláním napadených rozhodnutí pokládat to, že žádné předběžné posouzení toho, jaké kárné provinění by bylo možno v postupovaném skutku shledávat, neobsahují, neboť usnesení soudu nalézacího k tomuto neuvádí vůbec nic a usnesení soudu stížnostního se omezuje (bod 55. odůvodnění usnesení) na konstatování, že „jednání popsané ve výroku usnesení by mohlo být příslušným orgánem posouzeno jako kárné provinění“. Dlužno dodat, že na toto konstatování uvedený soud navázal sdělením, že „[s]oud není oprávněn zavazovat příslušný orgán stanoviskem, jak má rozhodnout, neboť to je výlučně v kompetenci tohoto orgánu“ s tím, že „Česká lékařská komora není naprosto vázána stanoviskem soudu, protože věc rozhoduje zcela autonomně podle svých vlastních disciplinárních předpisů a podle svého přesvědčení“.
28. Na straně druhé nelze opomenout, že stížnostní soud se přece jen (byť lze uvést, že ne zcela dostatečně – viz dále bod 29.) k otázce důvodnosti postoupení částečně vyjádřil v bodě 54. odůvodnění usnesení, kde uvedl, že „chování obžalovaného nebylo zcela v souladu s pravidly pro vykazování a úhradu zdravotní péče“. Z odůvodnění rozhodnutí stížnostního soudu tak lze podle Nejvyššího soudu seznat, že se soud danou otázkou zabýval v tom smyslu, že jednání obviněného v části, jež tvoří základ skutku, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto způsobem upraveným v §222 odst. 2 tr. ř., má znaky protiprávnosti, která může (nikoli nutně musí, neboť toto již souvisí s posouzením skutku orgánem, jemuž věc byla postoupena) založit jeho odpovědnost tomu odpovídajícím kárným proviněním (termín obsažený v citovaném ustanovení trestního řádu), resp. disciplinárním proviněním (ve smyslu stavovského předpisu).
29. Bylo by jistě možno dodat, že zákonné postoupení je vázáno i na posouzení další otázky, jak ji nastínil ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce, tj. vyhodnocení toho, zda nezanikla odpovědnost obviněného za přestupek či kárné provinění [rovněž v takové případě by bylo namístě rozhodnout o vině obviněného způsobem upraveným v §226 písm. b) tr. ř.], která zůstala napadenými rozhodnutími nezodpovězena, avšak při posuzování toho, zda dovolací argumentace obviněného odůvodňuje na podkladě tohoto dovolacího důvodu jím požadovanou jejich kasaci, vyšel dovolací soud z následujícího hodnocení.
30. K prolomení právní moci a tím i zájmu na stabilitě rozhodnutí, která právní moci nabyla a jež jsou závazná a vykonatelná, by v dovolacím řízení mělo docházet zásadně jen tehdy, pokud nelze na jejich další existenci setrvat. Vyjádřeno jinými slovy, i pokud napadená rozhodnutí ne ve všech směrech vyhovují požadavkům, které je na ně třeba s ohledem na zákonnou úpravu klást, jsou ve své podstatně správnými a v komplexním hodnocení ve svých výrocích zákonná (jako je tomu podle Nejvyššího soudu i v tomto případě), pak není důvodným je zrušovat.
31. Vztáhne-li se toto východisko na věc posuzovanou, pak ve vztahu k prvně označenému (ve skutečnosti jen zdánlivému) nedostatku odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů, tj. nevyložení toho, jaké kárné provinění by mohlo být Českou lékařskou komorou dovozeno ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v postupovaném skutku, lze uvést, že by obviněným uplatněná námitka kasaci napadených rozhodnutí založila tehdy, pokud by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tu není možnost kárného, resp. disciplinárního postihu, vzhledem k neexistenci skutkové podstaty, která by mohla být použita při právním posouzení postupovaného skutku. K takovému závěru však a priori, a to je rozhodující pro posuzovanou věc, dospět nelze.
32. Aniž by dovolací soud (aby svým vyjádřením nepřímo neovlivnil rozhodnutí uvedeného orgánu) zaujímal stanovisko k právnímu posouzení skutku, o jehož postoupení oba soudy nižších stupňů pravomocně rozhodly, nemůže pominout tu část vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného (bod 6. vyjádření), v níž nastínil možné alternativy vyvození kárné odpovědnosti obviněného. I s přihlédnutím k této skutečnosti, aniž by dohledával případné další možnosti právního posouzení postupovaného skutku, Nejvyšší soud dovozuje, že z tohoto hlediska (možnosti vyvození disciplinární odpovědnosti obviněného na podkladě stavovského předpisu) je postoupení věci jinému orgánu podle §222 odst. 2 tr. ř. odůvodněno. Je pak – jak již v napadeném usnesení zmínil stížnostní soud – na ve věci rozhodujícím orgánu, aby posoudil, zda je obviněného ve vztahu k postoupenému skutku možno činit odpovědným pro porušení těchto, případně jiných ustanovení.
33. Výše avizované specifikum věci, které vede Nejvyšší soud k závěru, že zejména stížnostnímu soudu nelze vytýkat porušení spočívající v absenci vyložení toho, jaké kárné (disciplinární) provinění by mohlo být v postupovaném skutku spatřováno, je dáno tou skutečností, že ani zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, ve znění pozdějších předpisů, ani stavovské předpisy České lékařské komory neobsahují vymezení definičních znaků kárného provinění, potažmo vymezení jeho skutkové podstaty (zde na rozdíl od Řádu České stomatologické komory č. 1/2010, disciplinárního řádu, který tak činí v §2). Neupravují-li předpisy, které ČLK používá při disciplinárním řízení se svými členy (tj. Stavovský předpis České lékařské komory č. 4, Disciplinární řád České lékařské komory), vymezení disciplinárního přestupku (vyjma toho, že citovaný zákon hovoří v §18 odst. 3 o uložení disciplinárního opatření za „závažné porušení povinností člena komory“), a potažmo ani jeho jednotlivé druhy (toliko v rámci řešení právních následků zjištěné disciplinární odpovědnosti je mimo disciplinárního provinění, za které se ukládá disciplinární opatření, hovořeno též o méně závažném disciplinárním provinění, ohledně něhož se upouští od jeho uložení), poté není možno spravedlivě po soudu požadovat, aby ve své rozhodnutím o postoupení věci jinému orgánu konkrétněji vymezoval, jaké disciplinární provinění v postupovaném skutku je možno spatřovat. Pokud se tudíž soudy (resp. soud stížnostní) omezily v odůvodněních napadených rozhodnutí na konstatování možnosti posoudit postupovaný skutek jako kárné provinění a nekonkretizovaly (na rozdíl od státního zástupce v jeho vyjádření k dovolání obviněného), např. jaké porušení etických zásad ve výčtu obsaženém v §1a disciplinárního řádu by bylo možno zvažovat při právním posouzení postupovaného skutku jako disciplinárního přestupku, pak absence takového vyložení nemůže být pokládána za vadu, pro niž by Nejvyšší soud napadená rozhodnutí měl zrušit. Dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatele, že disciplinární postih by se mohl týkat jen porušení etických zásad při poskytování lékařské péče lékařem („… Česká lékařská komora se v rámci disciplinárního řízení zabývá dodržováním etických zásad při poskytování lékařské péče lékařem a nenáleží jí přezkoumávat v rámci disciplinárního řízení způsob vykazování a účtování zdravotní péče zdravotním pojišťovnám“), neboť poukázat lze na to, že Stavovský předpis České lékařské komory č. 10, Etický kodex České lékařské komory v rámci obecných zásad stanoví též to, že „[l]ékař má znát zákon a závazné předpisy platné pro výkon povolání a tyto dodržovat.“ Připomíná se, že státní zástupce ve svém vyjádření poukázal i na ta ustanovení stavovských předpisů, která souvisí s poskytováním zdravotní péče pacientům zprostředkovaně [§1a odst. 1 písm. i) disciplinárního řádu]. Nelze proto zcela jednoznačně (v rámci předběžného posouzení) dospět k závěru, že vyvození disciplinární odpovědnosti dovolatele je a priori vyloučeno a že tudíž v době rozhodování soudů nižších stupňů existovala překážka, která by jim bránila (z právě řešeného úhlu pohledu) vydat rozhodnutí o postoupení věci.
34. Co se týče druhé skutečnosti, neřešení otázky případného zániku disciplinární odpovědnosti pro promlčení, v poměrně rozsáhlém dovolání se obviněný této otázky dotýká jen v bodě 33. jeho odůvodnění, kde uvádí, že „[j]e totiž též na soudu, aby si i při posouzení této eventuality uvážil, zda je vůbec možno obviněného pro sledovaný disciplinární delikt postihnout, zda např. neuplynula promlčecí doba (srov. k tomu např. Rt 68/1980)“. V návaznosti na tuto citaci pak tvrdí (zjednodušeně vyjádřeno), že neexistuje možnost posouzení postupovaného skutku jako kárného provinění. Vzhledem k uvedenému je nezbytné uzavřít, že námitku promlčení kárného postihu obviněný ve svém dovolání neuplatnil a že tudíž není důvod, aby se dovolací soud touto otázkou dále zabýval (právě pro výše připomenutý způsob rozhodování dovolacího soudu vázaný na dovolatelem konkrétně uplatněné námitky).
35. Nad rámec nezbytného je možno v této souvislosti připomenout, že i k této otázce, tj. promlčení, se ve svém vyjádření (v bodě 6.) k dovolání obviněného vyjádřil státní zástupce. Ten odkázal na příslušné ustanovení Disciplinárního řádu České lékařské komory, podle něhož „[d]isciplinární provinění nelze projednat, uplynula-li od jeho spáchání promlčecí doba, jež činí jeden rok.“ (§2 odst. 1 věta první). Běh promlčecí doby se podle téhož ustanovení staví „po dobu, kdy je v téže věci vedeno řízení u jiného orgánu, zejména u orgánu činného v trestním řízení“ [alternativa uvedená pod písm. c)]. Na orgánu rozhodujícím o kárné provinění pak nepochybně je, aby ji samostatně při svého rozhodování posoudil.
36. Dodat snad lze, že z pohledu řešení této otázky má význam ustanovení §12 odst. 10 tr. ř., podle něhož „[t]restním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona …, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé …“. Z obsahu spisu plyne, že k zahájení úkonů trestního řízení stran podezření ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (též způsobem zakládajícím podstatu postupovaného skutku, z něhož byl podezřelý dnešní dovolatel), došlo dne 13. 9. 2010 a že k zahájení jeho trestního stíhání pro skutek totožný s tím, o němž bylo rozhodnuto usnesením o postoupení věci jinému orgánu, právně kvalifikovaný jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, došlo na podkladě usnesení policejního orgánu ze dne 15. 5. 2012, jehož opis obviněný převzal dne 4. 6. 2012.
37. Tuto část vypořádání námitek obviněného lze uzavřít konstatováním, že oba soudy (stížnostní soud se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil) dospěly ke skutkovému zjištění vyjádřenému popisem skutku obsaženým ve výroku usnesení soudu nalézacího, tzn. že obviněný „vědomě obcházel regulační mechanismy příslušných úhradových vyhlášek“ a že se tak dopouštěl jednání, jež bylo v rozporu s obecně závaznou právní normou, a z tohoto důvodu (při dalším vymezení skutku) rozhodly o postoupení věci proto, aby Česká lékařská komora, jako stavovský orgán oprávněný rozhodovat o disciplinárních proviněních lékařů, samostatně vyhodnotila, zda v soudním rozhodnutí vymezené jednání obviněného zakládá (či nikoli) jeho odpovědnost za tento (nikoli soudně trestný) delikt.
38. Z důvodů výše vyložených nedospěl Nejvyšší soud k závěru, že by napadená rozhodnutí byla zatížena vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39 . Úvodem této části je vhodné poznamenat, že Nejvyšší soud neshledává zákonnou překážku, která by bránila obviněnému v možnosti opřít své dovolání, napadající rozhodnutí stížnostního soudu, jež jako správné potvrdilo usnesení soudu prvního stupně o postoupení věci, o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Všechny tři jeho varianty se sice vztahují k okolnostem, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu , avšak odkazovanou zákonnou dikci nelze interpretovat tak, že by svého uplatnění měla nabýt pouze v situaci, kdy soud k závěru o vině obviněného trestným činem dospěl a tento pak popsal v rámci tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Dovolateli je nutno přiznat právo tento dovolací důvod uplatnit i v případě jiných rozhodnutí, jež soud vydal ve vztahu ke skutku, který byl obžalobou označen za trestný čin, neboť jeho výslovné upravení v trestním řádu bylo motivováno vymezením vad, k jejichž existenci stejně musel Nejvyšší soud při svém rozhodování přihlížet při posuzování důvodnosti dovolání obviněného z důvodu realizace průchodnosti jeho práva na spravedlivý proces. Jeho zakotvení současně umožnilo nejvyššímu státnímu zástupci brojit i proti takovým vadám rozhodnutí, jež byly dříve zohledňovány jen ve prospěch obviněného (blíže viz usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.). Za skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu , je tak třeba považovat i ta, která jsou důvodem pro vyloučení trestní odpovědnosti obviněného, a jejichž důsledkem je jiné než odsuzující rozhodnutí, tedy jak skutková zjištění odůvodňující rozhodnutí o zproštění obviněného obžaloby, či skutková zjištění odůvodňující např. postoupení věci jinému orgánu. Možnost užití tohoto dovolacího důvodu je třeba vyvozovat z toho, že i tato jiná rozhodnutí vzešla z řízení vedeného o trestném činu a že mají tudíž bezprostřední vztah k posouzení otázky, zda byl či nebyl trestný čin spáchán, resp. zda důkazním řízením byla či nebyla prokázána taková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu . Není proto důvodu k tomu, aby možnost jeho užití byla dovozována (a zde pouze ve vztahu k obviněnému coby dovolateli) z nutnosti prosazení zásad ovládajících spravedlivý proces, neboť jeho aplikovatelnost je třeba přiznat dovolateli obecně, tedy nejen obviněnému, ale i nejvyššímu státnímu zástupci. Připustit je tak třeba možnost nejvyššího státního zástupce (či též příslušného orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce) brojit dovoláním opřeným o §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. proti rozhodnutí soudu o postoupení věci i za současného užití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentem, že toto je vadné i v důsledku nesprávnosti skutkového zjištění (tedy že správně měl soud dospět ke skutkovým zjištěním, která jsou subsumovatelná pod příslušné znaky trestného činu), a stejně tak je třeba – i vzhledem k rovnosti procesních stran – přiznat stejné právo obviněnému, který může rovněž namítat, že správně nemělo být učiněno zjištění vyjádřené v popisu skutku, které odůvodňuje rozhodnutí o postoupení věci. Je však třeba současně dodat, že oba zvažovaní dovolatelé musí své námitky uplatnit způsobem, který zákon předpokládá.
40. Není třeba opakovat, že revizní princip se v řízení o dovolání neuplatňuje a že žádná změna v tomto směru nenastala ani v období od 1. 1. 2022, kdy nastala účinnost zákona č. 220/2021 Sb., který rozšířil katalog dovolacích důvodů o nově formulovaný dovolací důvod, který je uveden pod písm. g) §265b odst. 1 tr. ř. To znamená, že hodlá-li dovolatel dosáhnout se svým mimořádným opravným prostředkem úspěchu, musí své námitky formulovat konkrétně. Ve vztahu k alternativě první ( rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ), kterou je třeba v případě napadení rozhodnutí o postoupení věci interpretovat tak, že zjevný rozpor je dán mezi popisem skutku, jenž je předmětem postoupení, a obsahem provedených důkazů, musí dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. poukázat konkrétně na to, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci. Shodný výklad tohoto dovolacího důvodu sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, v němž uvedl, že „[n]ení-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ´ v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání´ … Dovolací důvod podle současného §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.“
41. Obviněný ve svém dovolání (str. 5 až 7) nevymezil, kterou alternativu tohoto dovolacího důvodu uplatňuje, byť z tohoto, co namítá („skutkové závěry, které soud prvního stupně promítl do výrokové části usnesení o postoupení věci, jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů“) a co konkrétně rozvádí v části E. svého dovolání, je třeba dovodit, že jeho uplatnění opírá o alternativu první. V rámci své dovolací argumentace totiž nevznáší nic, co by bylo třeba vyložit tak, že soudy ve svých dovoláním napadených rozhodnutích svá skutková zjištění opřely o procesně nepoužitelné důkazy (alternativa druhá), či že by ve vztahu k nim nedůvodně neprovedly navrhované podstatné důkazy (alternativa třetí).
42. Převede-li se výše uvedené východisko (bod 40.) na dovolací argumentaci obviněného, poté musí Nejvyšší soud konstatovat, že rozpor mezi obsahem provedených důkazů a základním skutkovým zjištěním soudů popisujících skutek, jehož právní posouzení v důsledku postoupení věci ponechaly na České lékařské komoře, neosvědčuje. Důvodem pro postoupení věci, a nikoli zproštění obviněného obžaloby, o což evidentně usiluje, je zjištění soudů, že veden vlastními zájmy prováděl záměrně skutečnosti neodpovídající zápisy o místě ošetření pacientů, a tím jednal v rozporu s náhradovými vyhláškami, tedy protiprávně. Obviněný sice namítá, že mezi výpověďmi svědků navzájem a mezi nimi a listinnými důkazy jsou rozpory, avšak nikterak přesvědčivě a zejména konkrétně nedokládá, že by uvedený skutkový závěr soudů neměl oporu v provedeném dokazování, resp. soudem hodnocených důkazech. Zcela přehlíží, jak správně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření, že soudy jasně vyložily, z kterých svědeckých výpovědí vyšly (stížnostní soud v bodě 52. svého usnesení uvedl, že soud prvního stupně „se zabýval mj. svědeckými výpověďmi zdravotních sester M., S. R., Z., R., U. a H., dále H. O. i S. J. a dovodil, že zdravotní sestry vycházely z požadavků obviněného na převody pacientů a vykazování zdravotní péče“), a kterou výpověď (svědkyně M.) a proč naopak vyhodnotily jako nevěrohodnou (body 30., 31. a 48. odůvodnění usnesení nalézacího soudu). Stejně tak přesvědčivě vyložily, proč činí odpovědným za falšování údajů o místě ošetření pacientů obviněného (tamtéž bod 47., 49.).
43. Nejvyšší soud nezaznamenal, že by se soudy nižších stupňů dopustily jakékoli deformace obsahu zmiňovaných svědeckých výpovědí. Poznatky, jež z nich nabyly a stručně zmínily v odůvodnění svých rozhodnutí, mají v těchto důkazních prostředcích dostatečné ukotvení. Způsob jejich hodnocení nelze považovat za rozporný s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., byť se dovolatel poukazem na nehodnocení další důkazů snaží dovolací soud přesvědčit o opaku. Nejvyšší soud neshledává důvodu k tomu, aby závěr soudů o tom, že v ordinacích obviněného docházelo k masovému a skutečnosti neodpovídajícímu vykazování poskytnutí léčebné péče jednotlivým pacientům co do místa jejich realizace, označil za důkazně nepodložený, zcela odporující výsledkům důkazního řízení a tím pádem i svévolný, pro který by na podkladě první varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo třeba dovoláním napadená rozhodnutí zrušit.
44. Aniž by přejímal roli vyhrazenou při hodnocení důkazů tomu soudu, který důkaz provádí, musí dovolací soud alespoň ve stručnosti zmínit, že předpisům odporující praxe při vykazování poskytnuté léčebné péče v ambulancích byla zdravotními sestrami v hlavním líčení podrobně popsána. Například svědkyně E. S. R. popsala, že na zdravotních kartách byly značky psané tužkou, o nichž měl lékař domluvené s tím, kdo zapisoval do počítače, že značka znamená konkrétní ambulanci, do které se měl pacient vykázat (protokol o hlavním líčení ze dne 7. 12. 2017, č. l. 12364). Ve stejném smyslu se vyjádřila taktéž svědkyně D. Z. (id., č. l. 12367) či L. U. (protokol o hlavním líčení ze dne 29. 1. 2018, č. l. 12400–12401). Posledně jmenovaná spolu se svědkyní M. H. shodně vypověděly, že po „problému s VZP“ se značky gumovaly (id. a č. l. 12403). M. H. krom toho vypověděla, že ví, že se vykazovaly úkony jinak, než jak to odpovídalo objektivní realitě, neboť jí kolegyně řekly, že nějaké ošetření se vykazovalo v XY a nějaké v XY. Rozhodoval o tom pan doktor a sestry je pak na jeho pokyn gumovaly (id., č. l. 12402). Nejvyšší soud proto činí závěr, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nelze označit za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
45. K tomuto závěru musí Nejvyšší soud dodat, že jej činí při vědomí toho, že obviněný vznesl i další námitky. Řada z nich (otázka absence bližšího zdůvodnění toho, proč soud uzavřel, že jeho jednání nevedlo ke vzniku škody na straně poškozených zdravotních pojišťoven, problematika skutku popsaného pod bodem I. žalobního návrhu, atd.) jsou pro rozhodování dovolacího soudu irelevantní, neboť nemají bezprostřední dopad na popis skutku, o němž soudy formou postoupení věci jinému orgánu rozhodly. Souvisí mnohem spíše s jiným rozhodnutím, které nalézací soud při rozhodování o obžalobě na obviněného podané učinil, a to pravomocným rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. 2 T 47/2014-13481, o zproštění obviněného obžaloby pro část skutku popsaného pod bodem I. žalobního návrhu.
46. Větší pozornost dovolacího soudu nezasluhuje námitka obviněného o tzv. opomenutých důkazech, kterou formuluje poukazem na to, že v rozhodnutí o postoupení věci se soud nevypořádal se všemi důkazy, které v rámci dokazování provedl. V uvedeném směru zasluhuje reakci dovolacího soudu jen taková námitka, která je dostatečně konkrétní na to, aby se k ní bylo možno vyjádřit. Obviněný nemůže očekávat (neuplatňuje-li se revizní princip), že dovolací soud bude za něj formulovat jeho dovolací námitky, či že bude domýšlet, co jimi hodlal sdělit, resp. že v rámci spisového materiálu čítajícího přes třináct tisíc stran bude vyhledávat důkazy a posuzovat, zda a jaký význam by měly ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí. To vše za situace, že řada důkazů se nepochybně vztahovala k té části žalobních tvrzení, o nichž soud rozhodl již zmiňovaným zprošťujícím rozsudkem.
47. Konkrétněji se obviněný vyjádřil v části, kdy namítl nereagování stížnostního soudu na tu část jeho obhajoby, v níž poukazoval na skutečnost, že měly být nesprávně vykazovány úkony v podobě aplikace vakcíny, přestože vakcínu sám neaplikoval a se záznamem o aplikaci vakcíny ani s jeho vykázáním nepřišel vůbec do styku. Přestože lze s obviněným souhlasit do té míry, že zdravotní sestry shodně uvedly, že v případě, kdy pacient nepotřeboval k lékaři a navštívil ambulanci pouze za účelem aplikace vakcíny, provedla tento úkon sestra bez intervence obviněného, přičemž vyhotovila také záznam, který se převážel namísto celé karty pacienta, nelze se ztotožnit s jeho závěrem, že uvedené vyvrací, že se skutek stal. Žádná ze zdravotních sester totiž nevypověděla ničeho, z čeho by bylo možno dovodit, že na základě jimi předloženého záznamu bylo možné provést zápis pouze k ordinaci, v níž byl úkon skutečně proveden. Stejně tak z nich nevyplynulo, že by se záznamy nemohl přijít do kontaktu. Naopak v jejich výpovědích zaznělo, že v případě nejasností byla situace evidence konzultována s obviněným. Na základě toho lze tudíž uzavřít, že provedené důkazy ve vztahu k úkonům aplikace vakcín nevyvracejí závěr nalézacího soudu o tom, že tyto byly nesprávně vykazovány.
48. Uvedená konstatování ústí do závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř .
49. Námitky obviněného, které podřadil pod tento dovolací důvod, se s podstatou věci, tedy právním posouzením skutku, o němž bylo rozhodnuto napadenými rozhodnutími, míjí. Jeho výhrady se totiž netýkají skutku popsaného v rozhodnutích o postoupení věci, nýbrž skutku, pro který na něj byla podána na obviněného obžaloba. Obviněný totiž namítá, že si soudy rozhodující o obžalobě neujasnily povahu žalovaného trestného činu (v žalobním návrhu popsaném skutku spatřoval státní zástupce zločin podvodu) a jemu pak nepřizpůsobily své rozhodnutí. Brojí tak vůči časovému vymezení skutku, ohledně něhož soudy rozhodly o postoupení věci jinému orgánu, resp. patrně namítá, že svým rozhodnutím nevyčerpaly celou obžalobu, v níž byl stran vytýkaného jednání popsán skutek ve větším časovém rozpětí. Pokud snad má z námitek obviněného plynout, že soudy nerozhodly o části skutku zprošťujícím výrokem, pak je nutno uvést následující skutečnosti. Takto vytýkané pochybení by bylo nutno hodnotit nikoli jako vadu hmotněprávního posouzení, nýbrž vadu procesního charakteru (patrně ve smyslu chybějícího výroku – ve smyslu dovolací argumentace výroku podle některé z alternativ §226 tr. ř. s ohledem na význam ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. a dovolatelem dovozovaný charakter pokračujícího trestného činu, stran něhož na něj byla podána obžaloba), která by mohla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento dovolací důvod však obviněný jednak neuplatnil, jednak by o jeho naplnění nebylo možno uvažovat v souvislosti s rozhodnutími soudů, jimiž byla věc (ohledně části žalobního tvrzení) postoupena jinému orgánu. V tomto rozhodnutí (ve formě usnesení) z povahy věci nemůže zprošťující výrok chybět, neboť o zproštění obviněného obžaloby, případně její části, může soud (jak se ostatně stalo stran části skutku popsaného pod bodem I. obžaloby) rozhodnout jen formou rozsudku.
50. Co se týče poukazované časové rozdílnosti skutku postupovaného a skutku, pro který byla na obviněného podána obžaloba, lze zopakovat to, co již ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl státní zástupce (bod 8. vyjádření). Ve výroku rozhodnutí o postoupení věci je soud povinen vymezit skutek v rozsahu jeho skutkových zjištění, která učinil na základě vyhodnocení jím provedených důkazů. Z toho plyne, že pokud zjistí, že jednání obviněného, které by mohlo být posouzeno jako přestupek či kárné provinění, nebylo prokázáno (vyjma skutečností nezbytných k jeho posouzení jako trestného činu) ani v rozsahu časového vymezení obsaženého v žalobním návrhu, musí při popisu skutku patřičně upravit i tuto jeho složku.
51. Právě uvedené skutečnosti ústí do závěru, že obviněnému nelze přisvědčit ani v jeho tvrzení o existenci vady zakládající tento dovolací důvod.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř .
52. Jelikož Krajský soud v Hradci Králové na podkladě podané stížnosti přezkoumal napadené usnesení soudu prvního stupně o postoupení věci, je zřejmé, že k naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě (první alternativa při tomto konstatování z povahy věci nepřichází v úvahu) by mohlo dojít jen při zjištění, že napadené usnesení zatěžovala vada, která by odůvodňovala učinění závěru o existenci některého z dovolacích důvodů upravených v §265b odst. 1 tr. ř. pod písmeny a) až l). Takové zjištění však Nejvyšší soud neučinil. Obviněný sice namítal, že jím napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházející usnesení nalézacího soudu je zatíženo vadami naplňujícími dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) a h) tr. ř., avšak jak dovolací soud výše vyložil, jeho tvrzením nelze přisvědčit.
53. Opření tohoto dovolacího důvodu o námitku ohledně porušení omezeného revizního principu ze strany stížnostního soudu nelze hodnotit jako vyhovující obsahovému zaměření tohoto dovolacího důvodu, neboť může být posouzena toliko z pohledu zachování práva obviněného na spravedlivý proces (k tomu viz níže).
K dalším námitkám uplatněným obviněným v jeho dovolání
54. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani těm nářkům obviněného, které ústí do tvrzení, že postupem a rozhodnutími soudů nižších stupňů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, ať již důvody pro takový závěr měly spočívat ve vadném procesním postupu stížnostního soudu (nerespektování omezeného revizního principu uplatňujícího se v řízení o stížnosti), či ve způsobu vyhotovení jejich rozhodnutí (nepřezkoumatelnost a zmatečnost jejich odůvodnění, nevypořádání se se skutečnostmi namítanými obviněným), případně jiných skutečnostech.
55. Protože tyto výhrady obviněného nejsou podřaditelné pod žádný ze zákonem upravených důvodů dovolání, vyjádří se k nim Nejvyšší soud stručnějším způsobem, a to toliko za účelem zamezení jakýchkoli pochybností o porušení odkazovaného základního práva obviněného.
56. Úvodem je vhodné připomenout, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
57. Pokud je obviněným dovozováno, že stížnostní soud nerespektoval zásady a principy uplatňující se v řízení o stížnosti (otázka revizního principu), z toho, že nenachází explicitní odpovědi na výhrady, které soustředil do svého vyjádření ke stížnosti státního zástupce napadající usnesení nalézacího soudu o postoupení věci, resp. z toho, že uvedený soud nerozhodl podle jeho očekávání (hodlal dosáhnout svého následného zproštění obžaloby), pak na tyto jeho nářky musí Nejvyšší soud sdělit následující skutečnosti. Z obsahu poměrně rozsáhlého odůvodnění usnesení stížnostního soudu (celkem 36 stran), v němž je podrobně rekapitulován průběh trestního stíhání obviněného, včetně podrobného rozvedení důkazního řízení provedeného před soudem prvního stupně, je zjevné, že se dotyčný soud ztotožnil se způsobem řešení věci, neboť ve shodě se soudem dovolacím neshledal hodnocení důkazů nalézacím soudem libovolným, porušujícím požadavek formulovaný §2 odst. 6 tr. ř., potažmo pak z tohoto hodnocení dovozené skutkové závěry za odporující požadavku §2 odst. 5 tr. ř. Pokud shledal učiněné skutkové a právní závěry správnými, neměl důvod k tomu, aby rozhodl způsobem odlišným, než který vyjádřil ve výroku svého usnesení, a následně ani k tomu, aby se pak vyslovoval samostatně (zejména pak detailněji) k výhradám vzneseným obviněným.
58. Obě dovoláním napadená rozhodnutí, resp. jejich odůvodnění není možno označit za odporující ustanovení §134 odst. 2 tr. ř., neboť z nich lze v dostatečném rozsahu nabýt poznatku, proč na straně jedné soudy neuznaly obviněného vinným trestným činem, který v žalovaném skutku spatřovala obžaloba, ani trestným činem, na nějž státní zástupce jako alternativní kvalifikaci v případě sdílení názoru o neprokázání škody, coby zákonného znaku objektivní stránky trestného činu podvodu, poukázal, a na straně druhé, proč nepřistoupily k vydání zprošťujícího rozsudku i stran té části skutku, o níž rozhodly při aplikaci §222 odst. 2 tr. ř. (vědomé a o vůli obviněného opřené obcházení ustanovení úhradových vyhlášek).
59. Nepřípadným je tvrzení dovolatele, že soud nepřípustným způsobem nahrazoval činnost státního zástupce, pokud samostatně formuloval skutek, o jehož postoupení rozhodl. Již charakter vydaného rozhodnutí, kdy namísto státním zástupcem požadovaného trestně právního postihu obviněného soud rozhodl způsobem, který – ve spojení se zamítavým usnesením stížnostního soudu – takový postih vylučuje, svědčí o tom, že soud roli státního zástupce nepřevzal. Po státním zástupci, je-li toho názoru, že výsledky dokazování odůvodňují vyslovení viny obviněného trestným činem, nelze požadovat, aby (byť jen alternativně) formuloval popis skutku, ohledně něhož by pak soud za užití §222 odst. 2 tr. ř. rozhodl o postoupení věci. Protože na rozdíl od zprošťujícího výroku, kde soud uvádí skutek v podobě jeho popisu v žalobním návrhu, při postoupení věci musí výrok obsahovat skutek zjištěný soudem. Je pak nasnadě, že jeho nezbytnou úpravu (žalobní skutek by měl zásadně vyjadřovat skutkovým popisem všechny znaky příslušného trestného činu, což naopak nesmí skutek uvedený ve výroku rozhodnutí, jímž se věc postupuje jinému orgánu) musí provést sám soud. Podle Nejvyššího soudu je věc posuzovaná zcela odlišná od té, která byla předmětem výtek i ze strany Ústavního soudu v jeho rozhodnutích (nález ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05 či ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07), neboť pouze v situaci, že je skutek soudem upravován do podoby, aby vyjadřoval všechny znaky nezbytné pro jeho hmotněprávní subsumpci pod příslušné ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (tedy příslušného trestného činu), lze hovořit o činnosti, při níž se soud staví do pozice pomocníka veřejné žaloby rovněž usilujícího o odsouzení obviněného.
60. V souvislosti s formulací skutku ve výroku usnesení o postoupení věci se obviněný ve své dovolací argumentaci (str. 7 dovolání) dotkl i problematiky totožnosti skutku. Učinil tak při odůvodnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z pohledu rozhodování o jeho dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné k této námitce [ústící do požadavku, že je třeba „zastavit trestní stíhání obviněného podle §172 odst. 1 písm. a) tr. řádu, příp. zprostit obviněného obžaloby podle §226 písm. a) tr. řádu“] uvést následující skutečnosti. Jak již bylo zmíněno výše, ve vztahu k rozhodnutí o postoupení věci nepřichází v úvahu se touto námitkou zabývat. Významu by mohla tato nikoli hmotně právní (nýbrž procesně právní) námitka opřená o problematiku totožnosti skutku nabýt tehdy, pokud by obviněný tvrdil, což však nečiní, že předmětem postoupení věci se stal zcela jiný skutek, tedy skutek, jenž není ani zčásti totožný se skutkem, o němž se vedlo jeho trestní stíhání. Takový závěr však učinit nelze, neboť totožnost skutku je dána totožností jednání obviněného, jehož podstatou bylo vykazování poskytnutí zdravotní péče pacientům v ordinacích jiného kraje, než tomu bylo ve skutečnosti.
61. Zmínit lze i to, že se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, že v důsledku popisu skutku v obžalobě nebyl schopen identifikovat, jaké skutečnosti jsou mu vytýkány, což mělo dopad na jeho možnosti obhajoby. V obou podaných obžalobách byla výše uvedená podstata jeho jednání spojená s tvrzením žalobce, že toto jednání bylo příčinou vzniku škody na majetku poškozených zdravotních pojišťoven, dostatečně jasně vyjádřena. Ve vztahu ke skutku (vyjadřujícího zjednodušeně řečeno totéž bez kauzálního následku v podobě vzniku škody), pro který došlo k postoupení věci, je třeba uzavřít, že jeho popis je dostačující, neboť představa obviněného, že by snad měl obsahovat údaje o všech pacientech, jejichž ošetření bylo záměrně nesprávně vykázáno do jiné ordinace, je mylná.
V.
Způsob rozhodnutí
62. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ve shodě s posouzením dovolání obviněného státním zástupcem dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti jeho dovolacích námitek a nezjistil ani porušení základních práv obviněného, pro které by měl přistoupit ke kasaci jím napadených rozhodnutí, rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
63. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu