ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.194.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 194/2023-449
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2023 o dovolání obviněného P. T. , nar. XY, Slovensko, státní občan Slovenské republiky, trvale bytem XY, XY, Slovenská republika, na území České republiky naposledy bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 8 To 230/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 200/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 50 T 200/2021, byl obviněný P. T. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který byl podle §201 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněné I. H., o tom, že obviněný a spoluobviněná jsou podle §82 odst. 3 tr. zákoníku povinni podle svých sil zaplatit nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobili nezletilým AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), a rovněž bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na nemajetkovou újmu.
2. Proti uvedenému rozsudku podali obviněný P. T. (do výroků o vině a trestu) a zmocněnec poškozených (do výroků týkajících se nároku na náhradu nemajetkové újmy) odvolání. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 8 To 230/2022, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu ohledně obviněného P. T. a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který byl podle §201 odst. 3 tr. zákoníku a §58 odst.1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle §82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost podle svých sil zaplatit nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil nezletilým AAAAA a BBBBB. V dalším bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o nárocích poškozených na nemajetkovou újmu. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání zmocněnce poškozených zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný P. T. dopustil přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku tím, že
v přesně nezjištěné době nejméně od počátku roku 2017 do konce srpna 2019 v místě tehdejšího bydliště v XY, XY, XY a jinde, společně se svou partnerkou, odsouzenou I. H., nar. XY, řádně nepečovali o svého nezletilého syna AAAAA, nar. XY, a v době nejméně od XY do konce srpna 2019 řádně nepečovali ani o mladšího syna nezletilého BBBBB, nar. XY, přičemž obviněný se na zanedbání řádné péče o oba nezletilé podílel zejména tím, že s nezletilým AAAAA nedocházel ani nijak nezajistil jeho docházku na doporučená odborná lékařská vyšetření pedagogicko-psychologická, psychiatrická a logopedická, nebránil matce nezletilých, odsouzené I. H., v uplatňování ponižujících fyzických trestů vůči nezletilému AAAAA a sám jich příležitostně užíval, společně s matkou nedostatečně stimulovali duševní vývoj obou nezletilých, zejména po stránce emoční i edukační, v jehož důsledku byl vývoj obou nezletilých nerovnoměrný, a oba nezletilí jevili ve stíhaném období známky zanedbání, deprivace a nedostatečného výchovného působení v rámci rodiny, v rámci něhož oba rodiče opakovaně vystavovali nezletilé syny vzájemným partnerským konfliktům, kdy zanedbání a psychická deprivace nezletilých dětí byla v přímé souvislosti s nedostatečnou péčí zejména ze strany matky, která o ně měla celodenně pečovat v rámci rodičovské dovolené, avšak v této své povinnosti významně selhávala, na což obžalovaný adekvátně nereagoval a sám ani zprostředkovaně nepřispěl k nápravě této situace, přestože mu muselo být zřejmé, že zejména nezletilý AAAAA jako hyperaktivní dítě potřebuje zvýšenou individuální péči mj. i k zamezení opakovaných úrazů, a měl si jako rodič být vědom, že se obě nezletilé děti při nedostatku péče a pozitivních podnětů ze strany rodičů nemohou řádně vyvíjet a že konfliktní domácí prostředí může mít významný dopad na jejich psychický vývoj.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 8 To 230/2022, podal obviněný P. T. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání opřené o dovolací důvody podle 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přičemž došlo i k porušení práva na spravedlivý proces, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel vytkl, že provedené důkazy jsou v extrémním rozporu, že skutek tak, jak je popsán, provedeným důkazům neodpovídá. Podle jeho mínění soudy řádně neobjasnily skutkový stav a dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině. Odvolací soud patřičně nereagoval na námitky uplatněné v řádném opravném prostředku obviněného a jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. Neexistuje důkaz, z něhož by vyplynulo, že ze strany dovolatele či matky nezletilých dětí docházelo k zanedbání péče o nezletilé. Soudy pochybily, když při absenci usvědčujících důkazů nepostupovaly podle pravidla in dubio pro reo a nezprostily oba obviněné obžaloby. Nalézací soud pochybil rovněž tím, že nepřezkoumal obžalobu (§181 odst. 1 tr. ř.) a případně věc nevrátil k došetření státnímu zástupci (tento postup dal obviněný ke zvážení dovolacímu soudu). Je na soudech, vyšetřovacích orgánech, aby hodnotily důkazy v jejich vzájemné souvislosti a aby v případě, že dovozují, že je nutno doplnit dokazování, takto postupovaly. Při rozhodování nemohou soudy vycházet z libovůle, tj. upřednostňovat jeden důkaz před druhým.
6. Podle mínění dovolatele není zřejmé, z jakých důkazů vycházely vyšetřující orgány, když dovodily dobu páchání stíhaného jednání od počátku roku 2017 do srpna 2019 (po změně provedené odvolacím soudem). V úvahu se dají vzít toliko lékařské zprávy osvědčující zranění u nezletilého AAAAA. Nicméně dovolatel se s AAAAA dostavil k dětskému lékaři, jemuž sdělil, že matka nezletilého použila na nezletilého vařečku, až dne 29. 7. 2019 (dovolatel v tomto kontextu akcentoval, že si použití vařečky spoluobviněnou vymyslel, aktuálně své původní tvrzení popírá, přičemž i znalkyně MUDr. Markéta Kulvajtová připustila možný vznik poranění v návaznosti na užití vařečky pouze v jednom z případů). Pokud došlo před tímto datem k poškození na zdraví nezletilého, stalo se tak v důsledku jeho nekontrolovaného jednání, nikoliv cizím zaviněním - jednáním rodičů nezletilého (tito naopak vždy vyhledali pro nezletilého lékařskou pomoc). Dovolatel v této souvislosti zdůraznil, že AAAAA trpí hyperaktivitou (viz závěr I. R., dětské neuroložky) a chová se nezvladatelně. Hyperaktivita není nemoc, nýbrž vrozená odlišnost ve vývoji centrální nervové soustavy. Mezi projevy ADHD, hyperaktivity, lze řadit i vyšší úrazovost. Z výpovědí obviněných, svědků J. S. a V. E. a ze zpráv organizace S. (Středisko pomoci dětem a rodinám) a Mateřské školy D. přitom vyplývá, že AAAAA sebou běžně tluče o zem, vyskakuje, rozjíždí se na odstrkovadle proti dveřím a má i snahu vjíždět do vozovky (v jednom případě tomu na poslední chvíli zabránila matka nezletilého). Dovolatel namítl, že odvolací soud nevyhověl jeho návrhu na doplnění dokazování o opětovný výslech znalce MUDr. Martina Zítka, který zpracoval znalecký posudek, z něhož se podává, že onemocnění AAAAA není způsobeno péčí ze strany rodičů, AAAAA je zdráv, odpovídá svým vrstevníkům po fyzické stránce; BBBBB je zdráv bez obtíží (sám odvolací soud vyslovuje pochybnost ve vztahu k nezletilému BBBBB, který se narodil dne XY, tudíž koncem srpna 2019 dosáhl téměř jednoho roku věku, nicméně ponechává v popisu skutku i posouzení péče o tohoto nezletilého, aniž by bylo konkrétně zjištěno, v jakém směru byla péče o BBBBB zanedbaná). Znalec také konstatoval, že „péče o dítě na základě předložené dokumentace je v rámci širší normy přiměřená, nejsou známky, které by odpovídaly týrání nebo zneužívání dětí“. Návrh dovolatele na doplnění dokazování směřoval k zjištění, do jaké míry se na zdravotním stavu AAAAA podílí dědičnost.
7. Soudy se přiklonily ke znaleckému posudku zpracovanému znalkyněmi MUDr. Ivanou Horáčkovou a PhDr. Janou Procházkovou, které dovodily, že projevy nezletilého AAAAA nesvědčí pro poruchu centrálního nervového systému ve smyslu ADHD. Podle znalkyň je u AAAAA dána zanedbanost, je u něj doložena vyšší úrazovost a nedostatečné zajištění jeho potřeb, včetně psychických; rozhodně je ohrožen prostředím. Znalkyně mimo jiné odkazují na zdravotnickou dokumentaci. V této však žádná zmínka o zanedbání výchovy není. Zanedbanost nezjistili ani pracovníci organizace S., Mateřské školy D., OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí) či další lékaři. Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že znalecký posudek znalkyň MUDr. Ivany Horáčkové a PhDr. Jany Procházkové byl nadřazen ostatním důkazům, a to přesto, že znalkyně neprovedly všechny potřebné úkony pro správné zjištění stavu u dětí. Na rozdíl od pracovníků S. a OSPOD znalkyně nedocházely do rodiny, neseznámily se s prostředím a neviděly hračky patřící nezletilým. Nezletilé vyšetřovaly v ordinaci, tj. v cizím prostředí, přičemž z ničeho nevyplývá, že by s nezletilými hovořily v jejich rodném jazyce.
8. Dovolatel uzavřel, že je-li hlavním příznakem ADHD nepozornost, impulzivita a nadměrná aktivita a z provedených důkazů, tj. nejen ze svědeckých výpovědí, ale i z lékařských zpráv, vyplývá, že je u nezletilého diagnostikována hyperaktivita, je zjevné, že je závěr o vině nesprávný. V řízení nebylo prokázáno násilí ze strany rodičů nezletilých, nebylo prokázáno zanedbání, nebyl prokázán skutek. Provedené důkazy označil za extrémně rozporné a odvolací soud se nevypořádal se všemi podstatnými námitkami obviněného. Zjištěný skutkový stav nevykazuje znaky žádného trestného činu. Obviněný zdůraznil, že se necítí být vinen, i tak ale považuje následné projednání věci s pracovníky OSPOD či S., jakož i spolupráci spoluobviněné matky nezletilých s orgány OSPOD na Slovensku za dostatečné. S odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe poznamenal, že trestní represe nemá v dané věci opodstatnění. Uvedl, že dokonce došlo ke zrušení dohledu.
9. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud, neztotožní-li se s jeho stanoviskem stran vrácení věci k došetření státnímu zástupci, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 8 To 230/2022, zrušil a podle §265 l , odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Na případ, kdy dovolatel uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Převažující část obsahu mimořádného opravného prostředku tvoří výhrady proti skutkovým zjištěním. Obviněný v návaznosti na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tvrdil, že se přisouzeného ani jiného trestného činu nedopustil, avšak jde o námitku neopodstatněnou. Oba soudy nižších stupňů realizovaly komplexní a bezvadné dokazování, přičemž byla ustálena také správná skutková zjištění, upřesněná odvolacím soudem stran doby páchání trestné činnosti a specifikace dovolatelova jednání, a zejména (oproti soudu nalézacímu) došlo k odlišnému posouzení formy zavinění obviněného. Skutkovým zjištěním a na to navazující právní kvalifikaci podle státního zástupce nelze ničeho vytknout. Účast dovolatele na protiprávním jednání – byť jeho podíl na něm byl v porovnání se spoluobviněnou I. H. významně užší a dopustil se ho „pouze“ v nedbalostní formě zavinění – z nich spolehlivě vyplývá. Zjevný rozpor zásadních skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného trestného činu a provedených důkazů v posuzované trestní věci dán není.
11. Pokud jde o výhradu stran doby páchání skutku, státní zástupce poznamenal, že již samotná povaha projednávaného trestného činu z logiky věci zpravidla neumožnuje ohraničit přesně určenými dny období, kdy se pachatel protiprávního jednání dopouštěl, a kdy tedy vyvolal ohrožující stav a tento posléze ukončil. V aktuálně řešené trestní věci proto soudy zcela legitimně vymezily počátek jednání (tedy vyvolání ohrožujícího stavu) momentem, kdy se u nezletilého AAAAA počala objevovat první nestandardní zranění a kdy byly známy první poznatky o tom, že péče rodičů neodpovídá potřebám nezletilého. Ukončení ohrožujícího jednání pak Městský soud v Praze v porovnání s Obvodním soudem pro Prahu 9 mírně upravil a omezil je měsícem srpnem 2019 a nikoli zářím 2019, neboť z listinných důkazů vyplynulo, že v té době již rodiče zahájili spolupráci s dotčenými orgány. Z tohoto pohledu je také bez praktického významu, zda si AAAAA některé ze zranění způsobil sám v důsledku své zvýšené aktivity. Předmětem trestního řízení proti dovolateli a spoluobviněné totiž nebyla vysoká úrazovost nezletilého AAAAA či snad nadměrné bití a týrání jeho a nezletilého bratra BBBBB, ale právě zanedbání péče ze strany rodičů při výchově nezletilých synů s následky tohoto zanedbání jak na úrovni mentální (především u AAAAA), tak i v oblasti citové (u obou chlapců), vedoucí posléze k jejich výrazné emoční deprivaci.
12. K dovolatelem opakovaně zmiňovanému onemocnění ADHD a výhradám proti znaleckému posudku znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a dětská psychologie, MUDr. Ivany Horáčkové a PhDr. Jany Procházkové státní zástupce uvedl, že již nalézací soud zejména v bodech 59. – 61. podrobně vysvětlil (což akceptoval i odvolací soud) důvody, pro které se ztotožnil se zjištěními znalkyň a přisvědčil jejich závěrům a nikoli tvrzením znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pediatrie, MUDr. Martina Zítka. Nalézací soud akcentoval především odbornost obou znalkyň i skutečnost, že obě provedly osobní vyšetření poškozených, a měly tak dostatečný podklad pro svůj závěr stran příčin, které u nezletilých, zejména AAAAA, vedly k zanedbání péče. Nalézací soud správně upozornil, že MUDr. Martin Zítek nezletilé nevyšetřoval a k závěrům o případné diagnóze ADHD u nezletilého AAAAA nebyl jako znalec pediatr kompetentní. Je všeobecně známo, že hyperaktivní děti potřebují zvýšenou pozornost a péči. Rodiče se pak musejí s takovou skutečností řádně vypořádat, přičemž mají k dispozici poměrně širokou síť odborné pomoci. Z tohoto pohledu je stěžejní – a to bez ohledu na existenci či neexistenci konkrétní diagnózy u nezletilého AAAAA – že dovolatel jako rodič si potřeby zvýšené péče měl a musel být vědom již s ohledem na opakované úrazy AAAAA, přičemž těmto následkům měl odpovídajícím chováním předcházet. Nelze pominout, že dovolatel jako rodič nezletilých dětí byl za jejich řádnou výchovu spoluodpovědný. Bylo tedy jeho povinností, aby zejména u nezletilého AAAAA zajistil jeho docházku na logopedii, dětskou psychologii apod., resp. aby jednání matky dětí, spoluobviněné I. H., nepřehlížel. Dovolatelem tvrzená skutečnost, že veškeré projevy strádání synů byly zapříčiněny ADHD a hyperaktivitou AAAAA, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť byla zcela vyvrácena především zjištěními plynoucími ze znaleckého posudku zmíněných znalkyň.
13. Podle státního zástupce obviněný všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku naplnil, na rozdíl od spoluobviněné I. H. však v nedbalostní formě zavinění ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Těžiště jeho viny spočívalo v tom, že jednání matky přehlížel a sám nepodnikl dostatečné preventivní kroky k nápravě. Jak správně akcentoval Městský soud v Praze (bod 22.), obviněného jistě nelze vyvinit z péče o vlastní nezletilé děti, za jejichž výchovu byl spoluodpovědný, neboť zjištěnému závadovému jednání matky po delší dobu jen přihlížel a sám neučinil potřebné kroky k nápravě, byť tak učinit mohl.
14. Státní zástupce shledal podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen námitku nerespektování zásady subsidiarity trestní represe, nemá ji však za opodstatněnou. Po připomenutí podstaty zmíněné zásady plynoucí z právní teorie i judikaturních rozhodnutí však dospěl k závěru, že na trestní věc obviněného ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku aplikovat nelze. Jeho jednání totiž zcela odpovídá jiným, typově podobným případům přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku spáchaným srovnatelným způsobem, za obdobných skutkových okolností a v totožné, nedbalostní formě zavinění. Ačkoli je aktuálně situace dětí v zásadě stabilizovaná, na tomto se svým chováním a spoluprací s příslušnými slovenskými sociálními orgány podílí spíše jejich matka, přičemž obviněný tuto stabilní péči nebyl schopen trvale zajistit ani v době po dokonání aktuálně stíhaného trestného činu, kdy žil přechodně s jinou partnerkou a v péči měl pouze nezletilého AAAAA. Jeho čin tudíž spadá do oblasti trestního práva, neboť způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem jednal tak, že jím spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin.
15. Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodováno ve smyslu §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného P. T. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
17. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
20. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit.
21. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání naznačil, j e vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
22. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud důvodnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, když odvolací soud v rámci veřejného zasedání konaného dne 25. 10. 2022 návrh obviněného na doplnění dokazování opětovným výslechem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pediatrie, MUDr. Martina Zítka zamítl, přičemž své rozhodnutí také náležitě zdůvodnil. Byť v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu není systémově zakomponována pasáž explicitně hodnotící důvody nevyhovění výše uvedenému návrhu na doplnění dokazování, odvolací soud s poukazem na znalecký posudek zpracovaný znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, i dětské psychiatrie, MUDr. Ivanou Horáčkovou a znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychologie, pedopsychologie, PhDr. Janou Procházkovou fakticky vysvětlil, proč považoval za nadbytečné znovu vyslýchat znalce MUDr. Martina Zítka. Tento znalecký posudek k důkazu proveden byl před nalézacím soudem a odvolací soud v bodě 19. svého rozhodnutí s odkazem na body 59. – 61. rozsudku soudu prvního stupně rekapituloval, proč považoval za správné důvody nalézacího soudu pro akceptaci závěrů znalkyň MUDr. Ivany Horáčkové a PhDr. Jany Procházkové (v podrobnostech dále viz níže). Obviněným zmiňovaný znalecký posudek nebylo zapotřebí odvolacím soudem opakovaně provádět ani postupem podle §263 odst. 7 tr. ř., tedy z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění, a zjevně se jednalo o důkazní návrh, prostřednictvím kterého obviněný hodlal opakovaným provedením důkazu před odvolacím soudem pouze favorizovat znalecké závěry, které jeho obhajobě více vyhovovaly. Odvolací soud tedy svým povinnostem plně dostál, o návrhu obviněného formálně rozhodl a v odůvodnění svého rozhodnutí popsal, jak se s navrhovaným důkazem (který v předchozí fázi řízení již byl proveden) vypořádal při procesu hodnocení v souvislosti s důkazy ostatními. Proto nelze hovořit o případném opomenutí důkazů.
23. Dovolací soud dále ve věci nezaznamenal zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 52. – 65. rozsudku nalézacího soudu, body 12. – 21. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Dovolací soud nicméně pro úplnost doplňuje, že pokud jde o výtku týkající se vymezení stíhaného období, nutno ve shodě se státním zástupcem konstatovat, že soudy zcela legitimně vymezily počátek jednání momentem, kdy se u nezletilého AAAAA počala objevovat první nestandardní zranění a kdy byly známy první poznatky o tom, že péče rodičů neodpovídá potřebám nezletilého. Soudy vycházely ze zdravotní dokumentace nezletilého AAAAA, z níž vyplynulo, že AAAAA byl od počátku r. 2017 ošetřen v souvislosti s tím, že měl upadnout ve sprchovém koutu na okraj sprchové vaničky (XY), přelézt postýlku, přepadnout na zem a udeřil se do hlavy (XY), při běhu upadnout čelem na roh skříně (XY), bouchal se hlavou o zeď (XY), při běhu se udeřit hlavou o dveře (XY). Odvolací soud přitom z hlediska trvání skutku upravil jeho popis tak, že jednání obviněného trvalo do konce srpna 2019, nikoli září 2019, když z provedených listinných důkazů vyplynulo, že z podnětu OSPOD Městské části Praha 14 byla zahájena spolupráce s organizací S. a po zahájení této spolupráce oba rodiče projevili snahu situaci řešit (organizace spolupracovala s obviněnými od 29. 8. 2019, její pracovníci docházeli do rodiny 1x za 14 dní, v té době nebyla zaznamenána žádná pochybení v péči rodičů, rodina obratem reagovala na doporučení konzultovat zdravotní stav AAAAA s lékaři apod.). Odvolací soud současně při zásahu do popisu skutku časově upravil a formálně oddělil žalované jednání vůči nezletilému BBBBB, který se narodil až dne XY – jednání vůči tomuto nezletilému totiž mohlo započít teprve dnem jeho narození. Odvolací soud v této souvislosti relevantně upozornil, že v daném případě nešlo o úpravu nutnou, neboť jde o trvající delikt, který kontinuálně po narození nezletilého BBBBB navazoval absencí řádné péče o tohoto nezletilého – a to minimálně v oblasti citové – na již trvající zanedbání péče o nezletilého AAAAA. Každopádně ve smyslu námitek obviněného soudy poměrně podrobně a logicky odůvodnily, na základě jakých důkazů a z nich plynoucích zjištění dospěly k závěru o vymezení období páchání trestného činu, a v uvedeném směru tedy ani rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za deficitní.
25. Dovolací soud nemůže přisvědčit názoru obviněného, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Naopak nutno zdůraznit, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, se výtkami obviněného pečlivě zabývaly a na všechny zásadní podrobně a relevantně reagovaly. Soudy se vypořádaly se stěžejní námitkou týkající se tvrzení obviněného, podle něhož zranění AAAAA nebyla způsobena zanedbáním péče ze strany rodičů, nýbrž vznikla v důsledku diagnostikované hyperaktivity nezletilého a na to navazujícího jeho nekontrolovaného chování (body 58. až 60. rozsudku nalézacího soudu, body 18. a 20. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud skutečnost, že nezletilý AAAAA trpí hyperaktivitou, nerozporoval (ostatně ji učinil i součástí popisu skutku). Uvedl však, že existence hyperaktivity nemění nic na samotném závěru ve věci. I přes uvedené zjevné problémy v chování nezletilého v inkriminovaném období rezignovali rodiče na péči o nezletilého, když její potřeba byla naopak umocněna a vyvstala prokazatelně i v důsledku neuspokojivého rodinného zázemí. Soud upozornil na všeobecně známou skutečnost, že hyperaktivní děti potřebují zvýšenou pozornost a péči. S takovou poruchou dítěte se však musí rodiče (tedy i obviněný) řádně vypořádat, přičemž k dispozici je jim poměrně rozsáhlá sociální síť služeb, včetně OSPOD a mnohých neziskových organizací a mateřských center, jakož i odborná pomoc zdravotnických zařízení. Obviněný si potřeby zvýšené péče měl a musel být jako rodič vědom už jen s ohledem na opakované úrazy, které nezletilý AAAAA utrpěl. Jeho povinností bylo zraněním syna, a to i za podpory lékařů, předcházet. Odvolací soud však současně relevantně připomněl, že předmětem trestního řízení proti oběma obviněným nebyla vysoká úrazovost nezletilého AAAAA, ale celkové zanedbání péče rodičů při výchově obou nezletilých s následky tohoto zanedbání, u nezletilého AAAAA jak na úrovni mentální, u obou nezletilých pak výrazně též v oblasti citové, vedoucí k emoční deprivaci. Pokud se obviněný stal rodičem nezletilých dětí, byl za jejich řádnou výchovu a péči o ně spoluodpovědný. Bylo na něm, aby zejména u nezletilého AAAAA zajistil jeho docházku na logopedii, dětskou psychologii atd., což až do konce léta 2019, kdy orgány OSPOD zahájily v rodině šetření vedoucí až k uložení soudního dohledu, nečinil. Dovolací soud v reakci na opakovanou obhajobu obviněného, podle níž v řízení nebylo prokázáno násilí ze strany rodičů nezletilých, akcentuje, že obviněnému bylo kladeno za vinu, že řádně nepečoval o své nezletilé děti. Byť podle skutkových zjištění soudů jeho jednání zahrnovalo i příležitostné uplatňování fyzických trestů vůči nezletilému AAAAA, ve shodě se státním zástupcem nutno zdůraznit, že v případě zjištění nadměrného bití a týrání nezletilých by přicházela v úvahu jiná právní kvalifikace skutku než přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným. Něco takového (tedy nadměrné fyzické trestání vykazující znaky týrání nezletilého dítěte) však obviněnému kladeno za vinu nebylo a není, přičemž obviněný svými dovolacími námitkami zpochybňuje závěry, které soudy nižších stupňů nečinily a ani je nevyjádřily v popisu skutky výroku o vině obviněného.
26. Dovolací soud shledává přesvědčivými důvody, které vedly ve věci činné soudy k příklonu ke znaleckému posudku zpracovanému znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie včetně dětské psychiatrie, MUDr. Ivanou Horáčkovou a znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví dětská psychologie, pedopsychologie, PhDr. Janou Procházkovou oproti znaleckému posudku MUDr. Martina Zítka (srov. body 59. až 61. rozsudku nalézacího soudu, bod 19. rozsudku odvolacího soudu; obviněný totiž opakovaně poukazoval zejména na závěry znalce MUDr. Martina Zítka, že nezletilý AAAAA trpí s vysokou pravděpodobností poruchou ADHD, která je příčinou jeho opakovaných poranění a dalších zdravotních příznaků, a nelze prokázat, že by se jednalo o syndrom zneužívaného dítěte). Odbornost obou prve uvedených znalkyň i skutečnost, že obě provedly osobní vyšetření nezletilých, a to za přítomnosti rodičů, a měly tak dostatek podkladů k závěrům, jak ověřit příčiny, které vedly u nezletilých – především pak u AAAAA – k zanedbání péče o obě děti, jsou dostatečně pádnými argumenty pro postup shodně zvolený oběma soudy. Obviněným preferovaný znalec MUDr. Martin Zítek nezletilé nejen osobně nevyšetřoval, ale navíc (což sám připustil) ani k závěrům o případné diagnóze ADHD není jako znalec – pediatr kompetentní, neboť tuto může stanovit toliko dětský psycholog. Znalkyně potřebného oboru a odvětví však jednoznačně a přesvědčivě shledala těžiště problémů nikoliv v diagnóze nezletilého, nýbrž v nevhodném a nepodnětném rodinném prostředí. Možno zároveň ve stručnosti doplnit, že znalecké závěry MUDr. Ivany Horáčkové a PhDr. Jany Procházkové tvoří páteřní skutková zjištění stran dopadu působení rodinného prostředí obviněného a matky dětí na osoby obou nezletilých synů, kteří vykazují známky výchovného zanedbání a psychické deprivace, nedostatečné stimulace a oba syny je třeba řadit do kategorie dětí zanedbávaných a ohrožených prostředím s ohledem na opakované fyzické násilí, zvýšenou úrazovost a nedostatečné zajištění potřeb, včetně potřeb psychických. Znalkyně zároveň posoudily oba poškozené jednotlivě a vyjádřily se k rodinnému prostředí a podílu otce i matky na řešené neutěšené situaci. Také tyto závěry byly adekvátně zakomponovány do výroku o vině obviněného.
27. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
28. Obviněný dále s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Svoje přesvědčení o vadnosti hmotněprávních závěrů však fakticky nepodpořil žádnou konkrétní argumentací, na kterou by mohl Nejvyšší soud adekvátně reagovat. Toliko konstatoval, že zjištěný skutkový stav nevykazuje znaky žádného trestného činu, a s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe namítl, že s ohledem na projednání věci s pracovníky OSPOD či S. nemá trestní represe v daném případě opodstatnění. Protože není úkolem Nejvyššího soudu dotvářet za obviněné dovolací argumentaci, dovolací soud pouze ve stručnosti uvádí následující:
29. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
30 . Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
31 . Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku, k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
32. Dovolací soud je přesvědčen, že jednání obviněného formální znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku naplnilo.
33. Označený přečin spáchá, kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
34. Protože dovolatel netvrdil, že jeho jednání nenaplnilo formální znaky trestného činu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, dovolací soud toliko v krátkosti poznamenává, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně a v jeho odůvodnění, potažmo i v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, výstižně obsahují všechny znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku; v tomto směru nelze mít proti závěrům soudů žádných výhrad. Obviněný tím, že nejméně od počátku roku 2017 do konce srpna 2019 společně se svou partnerkou řádně nepečovali o svého nezletilého syna AAAAA, nar. XY, a v době nejméně od XY do konce srpna 2019 řádně nepečovali ani o mladšího syna BBBBB, nar. XY, kdy obviněný se na zanedbání řádné péče o oba nezletilé podílel způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, z nedbalosti ohrozil rozumový, citový a mravní vývoj dítěte tím, že závažným způsobem porušil svou povinnost pečovat o dítě, a pokračoval v páchání takového činu po delší dobu.
35 . V daném případě byly všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti splněny; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní odpovědnosti a s ní spojených trestněprávních důsledků vůči jeho osobě. Lze odkázat na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, které se možnosti uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podrobně věnovaly (bod 73. rozsudku nalézacího soudu, bod 23. rozsudku odvolacího soudu). Nalézací soud vyložil, že společenská škodlivost jednání obviněných je dána zájmem státu na řádné výchově dětí a ochraně jejich rozumového, mravního a citového vývoje. Uplatnění trestní odpovědnosti obou obviněných shledal nutným s ohledem na způsobený následek a riziko dalšího negativního ovlivnění vývoje nezletilých BBBBB a AAAAA. Mimotrestní prostředky nebyly způsobilé na obviněné působit s dostatečnou autoritou, obvinění ani přes uložený soudní dohled nad výchovou stále důsledně nedodržovali doporučení lékařů a OSPOD, jak vyplynulo z aktuálních zpráv OSPOD.
36. Odvolací soud se s argumentací soudu nalézacího ztotožnil. Připustil, že podle aktuální zprávy OSPOD Městské části Praha 14 se zdála být situace ohledně nezletilých dětí stabilizována, konstatoval však, že se na tomto podílela výhradně matka obou nezletilých dětí, a to ve spolupráci se slovenskými orgány sociální péče. Byť otec dočasně o děti v době absence pracovního zařazení pečoval, neboť žil s partnerkou, která jej živila, ve chvíli, kdy zůstal sám a byl nucen pracovat, nebyl schopen se postarat ani o staršího AAAAA, který měl navštěvovat předškolní zařízení, a navrhoval jeho umístění v ústavu. O potřebě působit na obviněného trestněprávními prostředky svědčí již samotný přístup obviněného ke stíhanému skutku, kdy po krátkém období péče o nezletilého AAAAA s přítelkyní v rámci stanoveného dohledu opět ztratil náhled na svou rodičovskou odpovědnost (omezil se na finanční plnění vůči nezletilým), ale i nalézacím soudem uvedené zprávy (viz bod 73. rozsudku nalézacího soudu), z nichž je patrno, že samotné projednání věci na OSPOD Městské části Praha 14 by nestačilo k nápravě při péči o oba nezletilé, neboť přes nařízený soudní dohled nad oběma nezletilými nebyl nezletilý AAAAA ani po opakovaných doporučeních umístěn v žádné z mateřských škol, obviněný odmítal podávat medikaci předepsanou psychiatrem, odmítal nezletilého nechat hospitalizovat, jak mu bylo doporučeno atd. Soud neopomněl ani rozhodnutí obviněného na jaře 2022 ponechat nezletilého AAAAA (tehdy ještě v jeho péči) matce a následně i v ústavu a vydat se válčit na Ukrajinu. Zatímco matka nezletilých se vrátila na rodné Slovensko a začala spolupracovat se slovenskými sociálními orgány (byť až v momentě, kdy byla po odsouzení nalézacím soudem odmítnuta vlastní rodinou a bez sociální pomoci by zůstala na ulici), obviněný byl v novém fungujícím svazku dočasně pečujícím otcem se snahou o nápravu do doby, než se zhroutilo jeho nové partnerské soužití. Chování obviněného pak přesně koresponduje se závěry znalkyň z oboru dětské psychologie a psychiatrie, že rodiče zaměstnává především jejich partnerský nesoulad a péče o děti pro ně není prioritní – což se u obviněného opětovně projevilo po rozchodu s novou partnerkou, kdy osoby obou dětí svěřil plně do rukou jejich matky, přestože věděl, že zůstala i s dětmi na Slovensku zcela bez podpory a zázemí.
37. Dovolací soud tedy uzavírá, že čin obviněného se dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, opodstatněně do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek je třeba posoudit jako trestný čin se všemi odpovídajícími důsledky. Ve shodě s odvolacím soudem i státním zástupcem nutno zdůraznit, že byť je aktuální situace týkající se nezletilých dětí v zásadě stabilizovaná, na tomto se nepodílel obviněný, nýbrž spoluobviněná I. H., matka dětí. Pakliže bylo shledáno u obviněného zavinění toliko v nedbalostní formě a jeho podíl na trestné činnost ve srovnání s matkou nezletilých synů citelně menší, byla tato skutečnost ve prospěch obviněného dostatečně zohledněna aplikací §58 odst. 1 tr. zákoníku, tedy uložením trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby.
38. Pokud jde o námitku stran postupu podle §181 tr. ř., tato má ryze procesní charakter, pod žádný z dovolacích důvodů ji podřadit nelze, nadto je zcela nepřípadná, poněvadž přezkum obžaloby nespadá do gesce ani odvolacího soudu, ani soudu dovolacího. Podle §181 odst. 1 tr. ř. podanou obžalobu je třeba u soudu nejprve přezkoumat z toho hlediska, zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad, zejména prověřit, zda je dána příslušnost soudu k projednání věci (§16 až 22), zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem, a zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možno hlavní líčení provést a v něm rozhodnout. K tomu slouží předběžné projednání obžaloby. Samosoudce podle §314c odst. 1 tr. ř. obžalobu a návrh na potrestání předběžně neprojednává, přezkoumá je však z hledisek uvedených v §181 odst. 1 a §186 tr. ř. Obecně řečeno, eventuální předběžné projednání obžaloby s možným rozhodnutím podle §314c odst. 1 písm. a) a §188 odst. 1 písm. e) tr. ř. je (na rozdíl od přezkoumání obžaloby či návrhu na potrestání) postupem fakultativním, jehož účelem je pouze zhodnocení výsledků přípravného řízení z hlediska, aby věc byla dostatečně připravena na její projednání v hlavním líčení. Každopádně pokud přezkoumání obžaloby náleží mezi povinnosti soudu prvního stupně (a samosoudce neshledal důvody pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření, na což navazovalo procesně bezvadné provedení důkazního řízení v hlavním líčení a meritorní rozhodnutí ve věci), je lichou představa dovolatele, že by měl obdobným způsobem postupovat Nejvyšší soud v rámci řízení dovolacího.
V. Způsob rozhodnutí
39. Námitkám obviněného P. T. obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku dovolací soud nepřisvědčil, neboť ač formálně relevantně uplatněné, dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) jimi naplněny nebyly. Dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 3. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu