ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.23.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 23/2023-899
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2023 o dovolání obviněného O. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2022, sp. zn. 6 To 230/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 211/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 70 T 211/2018, byl obviněný O. K. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 19. 9. 2018 v době kolem 2.00 hod. v XY na ulici XY v obytném domě č. XY za situace, kdy poškozená L. J., nar. XY, jej odmítla vpustit do svou osobou obývaného bytu č. 21 nacházejícího se v 6. patře dané budovy, kde tehdy s jejím souhlasem jinak přebýval, s úmyslem vstoupit tam proti její vůli svými opakovanými kopy nohou v místě zámku vylomil uzamčené dveře vedoucí do uvedeného bytu, takže ty se otevřely a on pronikl dovnitř, kde veden záměrem vzít jí z ruky a ponechat si u sebe její mobilní telefon zn. Apple iPhone X, o kterém mu ona bezprostředně předtím sdělila, že si na něj nahrála videozáznam jeho zmíněného kopání do dveří, ji chytil rukama za tělo, povalil takto na zem, kdy narazila hlavou do dřevěné boudy pro kočku, a tam ji tahal za vlasy a několikrát uhodil pěstí do těla a hlavy, následkem čehož jmenovaná skutečně výše specifikovaný přístroj upustila na podlahu, odkud se mu podařilo jej sebrat, načež byl poškozenou uchopen za ruce či oděv, takže i jemu telefon vypadl, avšak v tom, aby si jej ona vzala zpět, k čemuž se sklonila, jí zabránil tak, že ji nevelkou intenzitou síly kopnul nohou do oblasti hlavy, mobil si opět vzal a odešel s ním z bytu pryč, kdy posléze jej hodil do výtahové šachty v předmětném domě a poškodil jeho ochranné sklo, přičemž tímto odcizením přístroje způsobil poškozené L. J. škodu ve výši 30 200 Kč, zároveň jí shora vylíčeným poškozením dveří bytu a jejich zámku zapříčinil další škodu dosahující celkem 1 880 Kč a dále jí popsaným fyzickým útokem způsobil lehká zhmoždění ve střední části temenní krajiny hlavy s povrchní oděrkou o průměru 7 mm, pod dolní čelistí vlevo, na horní části levé paže a na pravém předloktí, když tato poranění si vyžádala průměrnou dobu léčení do 7 dnů bez omezení v běžném způsobu života a nutnosti lékařského ošetření.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 70 T 211/2018, podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě odvolání. Obviněný brojil proti výrokům o vině a trestu, státní zástupce zaměřil svůj řádný opravný prostředek v neprospěch obviněného na výrok o trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2022, sp. zn. 6 To 230/2021, byl z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný O. K. nově odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2022, sp. zn. 6 To 230/2021, podal obviněný O. K. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na některých procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim také nebyly nedůvodně provedeny obviněným navrhované podstatné důkazy.
5. Dovolatel vytkl, že on i poškozená L. J. popisují průběh skutkového děje diametrálně odlišně a shodují se prakticky pouze v tom, že vykopl dveře bytu, v němž měl právo bydlet, a mezi ním a poškozenou došlo k potyčce. Nikdo jiný incident neviděl, policie se dostavila na místo až po jeho ukončení, sousedé na chodbu bytového domu nešli, aby se podívali, co se děje, jde tedy o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Soudy však uvěřily poškozené, a to přesto, že mezi ním a jí není z hlediska trestní minulosti zásadního rozdílu. Oba se v minulosti dopustili úmyslného trestného činu, přičemž při hodnocení jejich věrohodnosti nemůže hrát roli skutečnost, že poškozená se ve lhůtě podmíněného odsouzení osvědčila, a tedy se na ni hledí, jako by nebyla odsouzena. Nadto je nesporné, že nepravdivou výpověď již podala, a to buď před policejním orgánem v jiné trestní věci, anebo v trestním řízení v posuzovaném případě. Připomněl, že poškozená na něj v minulosti podala trestní oznámení, v rámci něhož taktéž tvrdila, že jí byl obviněným odcizen mobilní telefon. Následně se dostavila na policii, kde svou výpověď doplnila a uvedla, že se telefon našel v bytě, tedy že k žádné krádeži či loupeži nedošlo. V hlavním líčení v posuzované věci vypověděla, že tehdy lhala (že telefon našla), a to v úmyslu obviněnému pomoci. Dovolatel upozornil, že jeho verze události není v rozporu s verzí slyšených svědků či s dalšími důkazy, jak uvádí odvolací soud. Naopak verze poškozené je v rozporu s výpověďmi svědků Z. K. a J. K. a její vlastní vyjádření pak obsahují rozpory.
6. Za této situace podle obviněného nebylo možné s přihlédnutím k pravidlu in dubio pro reo učinit bez provedení výslechů navržených svědků A. L. a M. S. závěr, že výpověď poškozené je věrohodná. Uvedení svědci poté, co se skutek stal, s poškozenou o skutku osobně hovořili a poškozená měla oběma sdělit, že nevypovídala pravdivě o odebrání mobilního telefonu při incidentu a že lituje trestního stíhání obviněného ohroženého nepodmíněným trestem odnětí svobody. I samotná poškozená připustila, že se svědky o projednávané události hovořila. Návrhu na provedení výslechu těchto svědků však nebylo vyhověno.
7. Obviněný dále namítl procesní nepoužitelnost některých v řízení provedených důkazů. Zdůraznil, že v případě výpovědi svědka M. H., strážníka městské policie, lze vycházet pouze z té části, kde svědek popisoval, co na místě viděl a slyšel, nikoliv z té části, kde sděloval, co mu poškozená uváděla, neboť v té části by se jednalo o nezákonné zprocesnění vysvětlení, které na místě podávala policistovi poškozená (odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012). Rovněž výpověď poškozené podle něj obsahuje procesně nepoužitelnou část, a to tu, která následuje po kapciózním předestření části obžaloby, které obviněná toliko potvrdila výrokem „je to pravda“. Obviněný vytkl i procesní nepoužitelnost odborného vyjádření, resp. výpověď jeho zpracovatele V. K. Zdůraznil, že odborné závěry, mezi něž nepochybně náleží posouzení údajných zranění poškozené v porovnání s jí popisovaným mechanismem úrazového děje, je možné spolehlivě učinit na základě znaleckého posudku, který by měl být zpracován znalcem, přičemž znalec by pak také měl být k důkazu soudem jako znalec a nikoliv jako svědek vyslechnut.
8. Odvolací soud sice obviněnému dal za pravdu, že došlo k pochybení policejního orgánu, který při nalezení telefonu nesejmul daktyloskopické nebo jiné stopy, na druhou stranu ale konstatoval, že to nemělo vliv na průběh trestního řízení. Přitom pokud by byly daktyloskopické stopy z telefonu sejmuty, má obviněný důvodně za to, že by byla prokázána jeho nevina, protože by jeho otisky (ani např. stopy pachové) na mobilním telefonu zjištěny nebyly. Telefonu se totiž rozhodně nezmocnil a tedy jej ani nikam neodhodil.
9. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 1. 2022, sp. zn. 6 To 230/2021, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně požádal dovolací soud, aby v souladu s §265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon napadeného rozsudku, proti němuž je jeho dovolání podáváno.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání konstatovala, že obviněný opakuje z valné části svoji obhajobu, kterou uplatnil již před soudy nižších stupňů, přičemž podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Námitku obviněného, že soudy dospěly na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým závěrům, neboť jeho vinu postavily pouze na tvrzení poškozené, aniž by řádně zdůvodnily, proč neuvěřily jeho tvrzení, lze podle mínění státní zástupkyně pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřadit, materiálně však pod tento dovolací důvod nespadá. Upozornila na konstantní judikaturu vztahující se k aplikaci pravidla in dubio pro reo a uvedla, že nalézací soud dostál své povinnosti a důkladně, logicky a přesvědčivě odůvodnil, proč uvěřil tvrzení poškozené a nikoliv obviněnému (viz body 19. až 20.). K samotné výpovědi poškozené soud zkonstatoval, že se poškozená k incidentu vyjadřovala podrobně již v přípravném řízení a opakovaně v průběhu hlavního líčení, přičemž všechny její výpovědi jsou obsahově shodné. Nalézací soud výpověď poškozené zhodnotil jako korespondující s dalšími provedenými důkazy, zejména výpověďmi svědků M. H., J. V., E. U., S. U., T. D., P. H. a zpracovatele odborného vyjádření za účelem objektivizace zranění poškozené V. K., dále listinnými důkazy – zmíněným odborným vyjádřením, protokolem o prohlídce těla poškozené, protokolem o ohledání místa činu s fotodokumentací, zprávou Městské policie Ostrava a úředním záznamem vyhodnocujícím oba telefonické hovory na linku tísňového volání 158 ze dne 19. 9. 2018 v době 02.15.27 hod. a 02.15.40 hod. Nalézací soud neshledal u poškozené žádnou motivaci lhát, a to ani v podobě obhajobou tvrzeného záměru získat majetkový profit, neboť poškozená se k trestnímu řízení nepřipojila s žádnými majetkovými nároky. Právě tyto skutkové závěry soudu – a nikoli vlastní představy dovolatele o tom, jak se skutkový děj odehrál a jak je zapotřebí důkazy hodnotit – se také staly dostatečným podkladem pro závěr o vině obviněného a pro užitou právní kvalifikaci. Pokud tedy obviněný v rámci podaného dovolání do jisté míry zpochybňoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, není možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění soudů z provedených důkazů vyplývají. Svým povinnostem dostál rovněž odvolací soud, který se ztotožnil se skutkovými zjištěními a právními závěry nalézacího soudu a zejména v bodě 9. se zabýval námitkami obviněného obsahově shodnými s námitkami uplatněnými v rámci dovolání. V bodě 14. provedl další podrobné zhodnocení věrohodnosti poškozené ve světle negativních námitek obviněného vůči její osobě a velice podrobně rozebral ve věci provedené důkazy, které hodnotil totožně s nalézacím soudem.
12. Stran nově uplatněné námitky procesní nepoužitelnosti důkazu, resp. svědecké výpovědi M. H. – strážníka městské policie – státní zástupkyně poznamenala, že poukaz obviněného na citované rozhodnutí není přiléhavý a v uváděném kontextu vůbec na řešený případ nedopadá, neboť se zabývá podstatou procesní nepoužitelnosti svědecké výpovědi zakročujícího policejního orgánu, kterým je ve smyslu §12 odst. 2 tr. ř. i příslušník Policie České republiky. Podstatou posuzovaného případu je výpověď strážníka městské policie, který postavení policejního orgánu nemá. Naopak na řešenou problematiku dopadá např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 7 Tz 232/2000, z něhož státní zástupkyně citovala, a uzavřela, že svědek M. H., strážník městské policie, který byl jednou z prvních přítomných osob na místě činu a kterému poškozená (navíc v souladu s dalšími provedenými důkazy) popsala průběh skutkového děje a označila i osobu pachatele, podal zcela korektní a procesně použitelnou výpověď. Stejně lichou je i námitka procesní nepoužitelnosti výpovědi poškozené, neboť v průběhu hlavního líčení nalézací soud zcela zákonně za užití §211 odst. 3 tr. ř. provedl důkaz rovněž přečtením protokolů o její dřívější výpovědi z důvodu podstatného odchýlení se od ní u hlavního líčení. Námitkou procesní nepoužitelnosti odborného vyjádření V. K., a tím i následného výslechu jeho zpracovatele v rámci hlavního líčení v procesním postavení svědka, se již soudy řádně ve svých rozsudcích zabývaly. Státní zástupkyně nadto připomněla, že odborné vyjádření je listinným důkazním prostředkem (§112 odst. 2 tr. ř.), kterým si orgány činné v trestním řízení nebo strany (§89 odst. 2 tr. ř.) opatřují od osob nebo orgánů k tomu způsobilých odborné skutkové poznatky, které nevyžadují hlubšího (znaleckého) posouzení. Odborným vyjádřením může být zejména lékařská zpráva o zranění poškozeného nebo vyjádření o ceně odcizených věcí apod. V posuzovaném případě bylo nutno posoudit toliko lehká zranění poškozené, nedosahující intenzity ublížení na zdraví, přičemž postup orgánů činných v trestním řízení podle §105 odst. 1 tr. ř. (vypracování odborného vyjádření) byl shledán soudy postačujícím. Za dané procesní situace byl adekvátně nalézacím soudem proveden důkaz výslechem zpracovatele zmíněného vyjádření v procesním postavení svědka.
13. Pokud obviněný rovněž namítl, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy (znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, k posouzení poranění poškozené a výslech svědků A. L. a M. S.), podle státní zástupkyně tato námitka předmětnému dovolacímu důvodu obsahově odpovídá, jedná se však o námitku neopodstatněnou, neboť o opomenuté důkazy v projednávaném případě nejde. Soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). Tuto námitku navíc obviněný uplatnil již v rámci podaného odvolání a odvolací soud se jí důkladně zabýval, přičemž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, proč ji nepovažoval za důvodnou (bod 8.). Stejným způsobem se soudy vypořádaly s návrhem obviněného na doplnění dokazování znaleckým zkoumáním z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, k posouzení poranění poškozené, jenž úzce souvisí s námitkou obviněného o procesní nepoužitelnosti odborného vyjádření. Návrhy obviněného na doplnění dokazování tedy nebyly soudy opomenuty, byly však shledány nadbytečnými.
14. Státní zástupkyně proto dospěla k závěru, že dovolání obviněného O. K. zčásti uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá, zčásti je pak zjevně neopodstatněné. Navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného O. K. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
18. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku totiž nelze přisvědčit.
19. K opomenutí důkazů, které obviněný v dovolání naznačil, je vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
20. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud důvodnými. Posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, když odvolací soud navrhované důkazy nepominul, formálně o nich rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2022 (viz č. l. 852) a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, proč návrh na provedení výslechu svědků A. L. a M. S. pro nadbytečnost zamítl. Uvedl, že projednávané trestné činnosti nebyli přítomni, tudíž nemohou přinést žádné nové skutečnosti týkající se průběhu protiprávního jednání obviněného a nejde tak o svědectví přímých účastníků incidentu. Všechny dosud provedené důkazy a jejich hodnocení vinu obviněného prokazují. Odvolací soud se rovněž zabýval návrhem na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jemuž rovněž nevyhověl. Uvedl, že ve věci postačuje vypracování odborného vyjádření z oboru zdravotnictví a výslech znalce v procesním postavení svědka, přičemž případně vypracovaný znalecký posudek s ohledem na provedené důkazy a jejich hodnocení nemůže dospět k jiným, rozdílným závěrům, než ke kterým dospěl znalec V. K. v odborném vyjádření a ve svém výslechu (srov. body 13. a 16. rozsudku odvolacího soudu). Dovolací soud shledal argumentaci odvolacího soudu logickou a přesvědčivou. Má za to, že soud plně dostál své povinnosti a své zamítavé rozhodnutí o návrhu na doplnění dokazování řádně a dostatečně zdůvodnil. Za této situace pak nelze hovořit o opomenutí důkazů.
21. Dovolací soud pro úplnost k námitce obviněného, že policejní orgán opomněl na nalezeném mobilním telefonu zajistit daktyloskopické nebo jiné stopy, opakuje ve shodě s argumentací odvolacího soudu, že orgány Policie České republiky zasahující na místě činu mohly mobilní telefon zajistit a pokusit se sejmout z něj daktyloskopické či jiné stopy a tyto nechat následně vyhodnotit. Situaci však v dané chvíli vyhodnotily jinak, v čemž z hlediska důkazní precizace je možno spatřovat pochybení. Samozřejmě je však již není možné zpětně jakkoli napravit, navíc nemá vliv na další průběh trestního řízení a prováděné dokazování a závěry, ke kterým soud ohledně viny obviněného dospěl, byly podloženy dostatečným množstvím přesvědčivých důkazů jiných (viz níže).
22. Pokud jde o tvrzenou nepoužitelnost důkazů, dovolací soud obecně připomíná, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Dovolací soud ve shodě se státní zástupkyní konstatuje, že výpověď svědka M. H., strážníka městské policie, je procesně použitelná. Obviněným citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012, uveřejněné pod č. 5/2014 Sb. rozh. tr., na posuzovanou věc skutečně nedopadá, neboť se zabývá podstatou procesní nepoužitelnosti svědecké výpovědi policistů, tj. příslušníků Policie České republiky, nikoliv strážníků obecní/městské policie. Podle citovaného rozhodnutí: „Pokud se policisté před zahájením trestního stíhání v rámci šetření na místě dotazovali poškozeného na to, co se stalo, vyžadovali tím od něho vysvětlení podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a měli o takovém vysvětlení sepsat úřední záznam podle §158 odst. 5 tr. ř. (ve znění účinném v době činu). Úřední záznam podle tohoto ustanovení ovšem nebylo možné použít jako důkaz. Nepoužitelnost úředního záznamu o vysvětlení podaném podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. nebylo možno obejít tím, že policisté byli v postavení svědků vyslechnuti k tomu, jak se k věci před nimi poškozený při jejich šetření na místě vyjadřoval.“ Státní zástupkyně správně upozornila na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 7 Tz 232/2000, podle něhož důkazní význam úředního záznamu strážníků obecní (městské) policie sepsaný podle §21 odst. 3 zákona obecní policii je v trestním řízení omezen v tom smyslu, že slouží jako podklad pro zjištění, jak postupovali strážníci, a nikoli jako podklad pro zjištění, jak jednaly jiné osoby. Takovým úředním záznamem proto v trestním řízení nelze nahrazovat chybějící výpověď strážníka v procesním postavení svědka. Každopádně nelze přisvědčit závěru prosazovanému dovolatelem, že by snad výpověď uvedeného svědka byla částečně či zcela procesně nepoužitelná, neboť svědek v souladu s výše uvedenými pravidly podal výpověď k tomu, co vnímal na místě činu bezprostředně po projednávané události mezi obviněným a poškozenou.
23. Nejvyšší soud považuje za procesně použitelné rovněž výpověď poškozené a důkaz v podobě výslechu V. K., zpracovatele obviněným rozporovaného odborného vyjádření. Ve způsobu, jakým byl prováděn výslech poškozené, neshledává dovolací soud nic nepřípustného. Kladení kapciózních či sugestivních otázek v tomto výslechu nespatřuje. Postup soudu podle §211 odst. 3 tr. ř., tedy čtení předchozí výpovědi svědka, pokud se tento v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi, je postupem trestním řádem nejen předvídaným, nýbrž pro soud obligatorním. Zkratku v dotazování soudu odkazem na popis skutkového děje v obžalobě nelze považovat za kapciózní dotaz a procesně vadný postup soudu. Co se týče znalce V. K., který byl v hlavním líčení vyslýchán jako svědek, nelze než souhlasit s argumentací odvolacího soudu, který se námitkou uplatněnou i v rámci dovolacího řízení podrobně zabýval, přičemž relevantně podotkl zejména to, že odborné vyjádření je v praxi považováno za listinný důkaz (srov. §112 odst. 2 tr. ř.), a je-li třeba zpracovatele odborného vyjádření vyslechnout, vyslechne se jako svědek (srov. rozhodnutí publikované pod č. 35/1980 Sb. rozh. tr.). Odvolací soud rovněž (a ve shodě s nalézacím soudem) správně naznal, že postup, kdy ve věci bylo vypracováno odborné vyjádření, je zcela dostačující, neboť bylo třeba objasnit skutečnosti důležité pro trestní řízení, ke kterým je potřeba odborných znalostí, přičemž se současně nejedná o žádnou složitou otázku vyplývající z náročnosti odborného posouzení, kde by bylo nutno přibrat znalce. Proto postačuje pouze vypracování odborného vyjádření a výslech jeho zpracovatele v hlavním líčení v procesním postavení svědka. Nadto zpracovatel odborného vyjádření je zapsán v seznamu znalců (v oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie) a nelze tedy zpochybnit ani jeho erudici k vyhotovení odborného vyjádření. Dovolací soud pro úplnost doplňuje, že z hlediska úvah o případné nutnosti přibrání znalce k vypracování znaleckého posudku je rovněž významné, že obviněný byl stíhán pro zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znakem není způsobení těžké újmy na zdraví [srov. §173 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, tedy v rámci kvalifikované skutkové podstaty]. Zpracovatel odborného vyjádření se tak vyjadřoval pouze k velmi lehkému charakteru poranění na těle poškozené a mechanismu jeho vzniku, přičemž toto poranění neomezilo poškozenou v obvyklém způsobu života, nevyžádalo si žádné ošetření, ani nehrozil vznik jiného závažnějšího zranění. Za daných okolností lze souhlasit se závěry soudů nižších stupňů i se závěrem zpracovatele odborného vyjádření, že by zpracování znaleckého posudku bylo zcela nadbytečné a plně postačuje důkaz v podobě odborného vyjádření. Pak je také správným postup soudu, který zpracovatele vyslechl u hlavního líčení v procesním postavení svědka (viz výše).
24. Dovolací soud dále ve věci nezaznamenal zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 19. – 23. rozsudku nalézacího soudu, body 9. – 17. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
25. Dovolací soud pro úplnost doplňuje, že soudy nižších stupňů při ustanovování skutkového děje důvodně vycházely z výpovědi poškozené L. J. korespondující s výpověďmi svědků M. H., J. V., E. U., S. U., P. H. a T. D., dále s odborným vyjádřením z oboru zdravotnictví, zpracovaným znalcem V. K., s odborným vyjádřením ke stanovení výše způsobené škody, zpracovaným znalcem Jiřím Kleinem, s odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví trasologie, s protokoly o ohledání místa činu a pořízenou fotodokumentací, s protokoly o prohlídce těla poškozené L. J. a pořízenou fotodokumentací a dalšími provedenými listinnými důkazy, zejména s úředním záznamem vyhodnocujícím telefonický hovor na lince tísňového volání 158 a zprávou Městské policie Ostrava (volání na tísňovou linku 156). Soudy se zejména věrohodností výpovědi poškozené pečlivě zabývaly a dospěly k relevantnímu závěru, že o ní nejsou dány žádné pochybnosti. Všechna vyjádření poškozené jsou ve vzájemném souladu, jsou konzistentní a konvenují s dalšími v řízení provedenými důkazy, přičemž sama poškozená byla toho mínění, že jednání obviněného by nemělo být posouzeno jako loupež (když se vyjádřila k nedostatku majetkového motivu jednání obviněného), což je nutno hodnotit jako přístup svědčící o absenci jejího úmyslu obviněného v rámci trestního řízení jakkoliv poškodit. Soudy při hodnocení věrohodnosti poškozené vzaly v potaz její trestní minulost i předchozí incident mezi ní a obviněným, který skončil rozhodnutím policejního orgánu o odložení věci. V kontextu tohoto v minulosti projednávaného incidentu, jehož součástí mělo být rovněž odcizení mobilního telefonu obviněným, považovaly za logické vysvětlení poškozené, která uvedla, že na policii sdělila jinou skutečnost vyvinující v konečném důsledku obviněného proto, že obviněnému chtěla pomoci. Akcentovaly opakované rozchody a následná obnovení soužití mezi ní a obviněným, tedy to, že poškozená neměla zájem, aby byl obviněný trestně stíhán, neboť v té době se s ním snažila znovu obnovit soužití. Neuvěřily výpovědím svědků Z. K. a J. K., rodičů obviněného, z nichž vyplynulo, že po nich poškozená požadovala částku 30 000 Kč za to, že stáhne trestní oznámení, že jí byly tyto peníze následně předány a poškozená v návaznosti na to trestní oznámení stáhla. Tyto výpovědi označily za nevěrohodné, účelově motivované, vedené snahou pomoci vyvinit syna z předmětné trestné činnosti. Výpověď poškozené pak byla logicky a důsledně zasazena do kontextu ostatních důkazů, zejména svědků vnímajících incident, svědků z řad městské policie, objektivních nálezů poranění na těle poškozené a v neposlední řadě i obsahu hovoru na tísňovou linku, z něhož je zřejmé autentické a spontánní sdělení obviněné bezprostředně po události, že jí byl odcizen obviněným poté, co vykopl vstupní dveře do bytu, mobilní telefon, jímž vykopnutí nahrávala, a byla nucena volat na linku 158 bez SIM karty z tabletu svého syna.
26. S ohledem na výše uvedené nelze než konstatovat, že obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena a že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy proto nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo , jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
V. Způsob rozhodnutí
27. Námitkám obviněného O. K. obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku dovolací soud nepřisvědčil, neboť ač formálně relevantně uplatněné, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jimi naplněn nebyl. Dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
28. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněného na přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatel není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinil podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal, a to s ohledem na výsledek řízení o dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 1. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu