ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.518.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 518/2023-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2023 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY, státního občana Slovenské republiky, aktuálně bytem a adresa pro doručování XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 7 To 26/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 72/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 1 T 72/2022, byl obviněný M. V. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti dvou měsíců se zařazením do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uloženo, aby zaplatil na náhradě nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného poškozenému P. G., nar. XY, částku 92 588,60 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu bylo uloženo, aby zaplatil na náhradě škody České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, částku 47 145 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený P. G. odkázán s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný označené trestné činnosti dopustil tím, že
dne 26. 8. 2021 kolem 01.30 hodin v Prostějově na náměstí XY, před tehdejším barem „C.“, se dostal do konfliktu s poškozeným P. G., narozeným XY, během něhož se vzájemně bili pěstmi; poškozený po jednom z úderů upadl na zem, kde zůstal ležet, a obžalovaný do něho kopal a závěrem silou dupnul poškozenému na pravý kotník; způsobil mu tím zlomeninu vnitřního kotníku kosti holenní, zlomeninu zadní hrany kosti holenní, roztržení vazivového spojení dolních částí kosti holenní a kosti lýtkové a zlomeninu horní části těla kosti lýtkové; toto zranění si vyžádalo operační řešení s aplikací osteosyntetického materiálu a přiložení sádrové fixace po koleno s následným dlouhodobým domácím léčením a rehabilitací ve zdravotnickém zařízení, která byla ukončena 3. 1. 2022, avšak pro přetrvávající bolesti pravého hlezenního kloubu, které se zvýraznily od 23. 2. 2022, je poškozený stále v pracovní neschopnosti s plánovaným dalším operačním zákrokem ve Fakultní nemocnici Olomouc.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 1 T 72/2022, podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 7 To 26/2023, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 7 To 26/2023, podal obviněný M. V. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že krajský soud zamítl jeho odvolání přesto, že rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Měl za to, že rozhodnutími soudů obou instancí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to v důsledku prolomení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo .
5. Nerozporoval, že mezi ním a poškozeným došlo ke rvačce. Tato skutečnost je shodným tvrzením obou aktérů. Byl to však opilý poškozený, kdo rvačku vyprovokoval a kdo v průběhu ní utrpěl zranění pravého kotníku. Obviněný se chování poškozeného bránil. Nalézací soud naznal, že zranění kotníku způsobil poškozenému obviněný. Jeho vinu postavil na výpovědi opilého poškozeného, že ucítil ostrou bolest a když vzhlédl, viděl od něj obviněného odcházet. Z uvedeného tvrzení soudy dovodily, že obviněný poškozenému dupnul na nohu. Toto tvrzení však není podloženo žádným důkazem. Šlo tedy o situaci tvrzení proti tvrzení. Důležitým důkazem ve věci je znalecký posudek vypracovaný MUDr. Martinem Dobiášem, Ph.D., podle něhož ke zranění poškozeného mohlo dojít dvěma způsoby – buď aktivním dupnutím jiné osoby na nohu poškozeného, anebo v důsledku nekoordinovaného pádu poškozeného v průběhu rvačky. Znalec přitom nebyl schopen říct, která varianta se jeví pravděpodobnější.
6. Dovolatel vytkl, že skutkový závěr, podle něhož poškozenému dupnul na nohu, je v naprostém rozporu s obsahem provedeného důkazu v podobě výslechu poškozeného, který netvrdil dupnutí na nohu, toliko ucítil ostrou bolest, vzhlédl a viděl obviněného odcházet. Soudy vycházejí zjevně z úředních záznamů o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř., k jejichž obsahu nelze přihlížet. Nereflektovaly, že poškozený byl opilý, což mohlo výrazně snížit jeho vnímání bolesti v době konfliktu. Tím pádem ve chvíli, kdy opadl adrenalin z „boje“ a ustoupilo jeho alkoholové opojení, mohl poškozený teprve pocítit bolest v kotníku. Dává smysl, že ke vzniku zranění došlo v průběhu potyčky, a to zřejmě tehdy, když obviněný a poškozený spadli na zem. S touto verzí však soudy vůbec nepracovaly. Nalézací soud ostatně ani nezdůvodnil, proč podle jeho názoru nedošlo ke zranění druhým, znalcem předkládaným způsobem – tj. nekoordinovaným pádem (a odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18, o povinnosti soudů rozhodovat ve prospěch obviněného, lze-li dospět k vícerým verzím skutkového děje).
7. Dovolatel dále namítl, že nalézací soud při posuzování věrohodnosti osoby poškozeného zlehčoval jeho trestní minulost. Opomněl zejména jeho odsouzení za trestný čin loupeže a rovněž to, že se dopustil dvou přestupků ublížení na zdraví. V tomto ohledu spatřoval obviněný tzv. dvojí metr, když v jeho případě bylo přihlíženo k přestupku, který se stal téměř před 5 lety, jako k přitěžující okolnosti.
8. Měl také za to, že krajský soud se nevypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami, především pokud jde o hodnocení propouštěcí zprávy ze dne 27. 8. 2021 soudem nalézacím. Ten uvedl, že lékař při lékařské prohlídce hodnotil pouze zjevné zranění poškozeného, a zaměřil se tedy na jeho kotník, ale nikoliv na zbytek těla poškozeného. Jestliže však ošetřující lékař poškozeného J. Ch. uvedl, že hlava, hrudník, břicho ani horní končetiny nevykazují známky poranění, je podle dovolatele zřejmé, že poškozený nemluvil pravdu, když uvedl, že do něj obviněný několikrát kopnul. Nalézací soud bagatelizací postupu lékaře hodnotí tento důkaz v rozporu s jeho obsahem. Odvolací soud se taktéž nevypořádal s námitkou týkající se odsouzení obviněného i za trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 7 To 26/2023, a rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 1 T 72/2022, zrušil a Okresnímu soudu v Prostějově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně na základě přesvědčení o své nevině a o úspěchu v dovolacím řízení požádal předsedu senátu Nejvyššího soudu, aby ještě před rozhodnutím odložil výkon napadaného rozhodnutí podle §265o tr. ř.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný primárně brojí vůči hodnocení důkazů, potažmo proti skutkovým zjištěním. Jak vyplývá mj. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, zásah dovolacího soudu by však přicházel v úvahu jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (skutečně závažný, extrémní rozporu, který by předmětný dovolací důvod naplnit mohl) ovšem v dané věci neshledal.
11. Podle státního zástupce naopak soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř., a rozhodnutí jsou plně přezkoumatelná. Lze odkázat zejména na výpověď přímého svědka – poškozeného P. G., která je v souladu se závěry znalce MUDr. Martina Dobiáše, Ph.D., byť znalec nevylučuje i jiný mechanismus vzniku poranění, která odpovídá též listinným důkazům v podobě zachycené elektronické komunikace a kterou podporují též výpovědi svědků J. K., Z. H. a P. O. Současně nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by relevantně snižovaly věrohodnost poškozeného. O situaci „tvrzení proti tvrzení“ se tedy nejedná. Verze skutkového děje prezentovaná obviněným je nelogická a postrádá oporu v provedeném dokazování, přičemž je možno označit ji za vyvrácenou provedeným dokazováním. Skutková zjištění v provedených důkazech podklad mají, přičemž k napadení poškozeného došlo způsobem popsaným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
12. Pokud jde o výhradu obviněného, že odvolací soud nereagoval na všechny odvolací námitky, mohl si počínat poněkud pečlivěji, nicméně v konečném důsledku nebyl obviněný na svých procesních právech zkrácen. Napadené rozhodnutí totiž nutno posuzovat jedině v návaznosti na rozsudek soudu prvního stupně, se kterým tvoří širší a vzájemně podmíněný celek. O libovůli ze strany soudů nebo o nepřezkoumatelnosti tudíž nelze hovořit.
13. Pokud žádnou z obviněným namítaných vad státní zástupce neshledal, navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
14. Dovolatel v reakci na vyjádření státního zástupce uvedl, že s tímto nesouhlasí a setrval na dovolací argumentaci. Z provedených důkazů nevyplynulo, jak ke zranění poškozeného došlo, kdy sám poškozený o dupnutí nehovoří, obviněného u toho neviděl a neuvedl to ani žádný ze svědků. Ani elektronická komunikace mezi poškozeným a obviněným není důkazem o vině a neplyne z ní, že by obviněný zranění způsobil. Nebylo-li toto prokázáno, nemohl být naplněn ani základní znak skutkové podstaty – způsobení těžké újmy na zdraví. Obviněný zopakoval přesvědčení, že poškozený utrpěl poranění při vzájemném pádu obou na zem a pro opilost nezaregistroval, ve kterém okamžiku došlo ke zranění kotníku. Vyslovil i výhradu vůči časové (ne)náročnosti jednání u odvolacího soudu a jeho vypořádání se s odvolacími námitkami a zopakoval svůj návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. V. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelné pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
19. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit a dovolání obviněného opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. nutno označit za zjevně neopodstatněné.
20. Ve věci není dán zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (body 5. až 21. rozsudku nalézacího soudu, str. 3 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
21. Dovolací soud nicméně nad rámec konstatuje, že obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině usvědčován výpovědí poškozeného P. G., která koresponduje se závěry znalce MUDr. Martina Dobiáše, Ph.D., s obviněným bagatelizovanou elektronickou komunikací a s výpověďmi svědků J. K., Z. H. a P. O. Soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily, proč dospěly k závěru, že obviněný ve finální fázi konfliktu dupnul poškozenému silou na pravý kotník a proč neuvěřily tvrzení obviněného o pádu poškozeného na zem, kterýžto měl mít za následek zranění soudy připisované zmíněnému dupnutí na kotník. Nalézací soud uvedl, že předestíraná (a ničím nepodložená) verze obviněného, že mohlo dojít k poranění kotníku v následném čase do příjezdu sanitky, kdy obviněný opouští tělo poškozeného a vrací se do baru, byla vyvrácena jednak výpovědí poškozeného P. G., jednak výpovědí svědka J. K. Podle soudu je evidentní, že k poranění kotníku poškozeného muselo dojít ještě předtím, než obviněný po bezprostředním skončení konfliktu opustil poškozeného ležícího na zemi a odcházel do baru. Že by mohlo dojít k poranění kotníku v průběhu vzájemné potyčky, vylučuje skutečnost, že by takové poranění kotníku muselo evidentně znamenat ukončení možnosti jakékoliv aktivní obrany ze strany poškozeného, které by muselo vyústit v reakci na bolestivé zranění kotníku při takovém pádu. Nic takového však nepopisuje ani obviněný, ani poškozený. Soud doplnil že výpověď svědka T. B. (který podporoval obhajobu) trpí nekonzistentními mezerami v tom, co viděl a neviděl, a současně věrohodnost tohoto svědka je snižována výpověďmi svědkyň Z. H. a P. O., které vyloučily, že uvedený svědek mohl pozorovat celý průběh skutkového děje, neboť stál se svědkyněmi po většinu doby za rohem. Stejně tak zahájení konfliktu údajně nevhodným chováním poškozeného vůči uvedeným svědkyním je těmito svědkyněmi vyvráceno. Soud dodal že snaha obviněného krátce po činu vyřešit věc tak, aby nemuselo dojít k trestnímu stíhání nebo k soudnímu vyřízení věci, nasvědčuje tomu, že obviněný cítil odpovědnost za vznik poraněného kotníku poškozeného.
22. Nejvyšší soud argumentaci nalézacího soudu, s níž se ztotožnil i soud odvolací, sdílí. Nalézací soud si byl plně vědom nutnosti velmi důsledně hodnotit věrohodnost a obsah zejména svědeckých výpovědí (pro vzájemné vazby svědků a obviněného, popř. poškozeného, pro silnější ovlivnění alkoholem apod.) a činil tak za maximálně podrobného hodnocení výpovědí v kontextu ostatních ve věci provedených důkazů. Přitom dospěl ke spolehlivému závěru o vině obviněného bez důvodných pochybností a jeho skutkové závěry odpovídají logice hodnocení jednotlivých důkazů v jejich vzájemných souvislostech. Dovolateli sice lze přisvědčit, že sám poškozený, ani osoba jiná, nepopsali ve svých výpovědích přímo dupnutí na kotník ze strany obviněného, nicméně tato skutečnost plyne z lékařské zprávy o urgentním příjmu poškozeného na ortopedii Nemocnice Agel Prostějov dne 26. 8. 2021 ve 2:24 hod., tedy bezprostředně po projednávaném skutku, s takovou hypotézou tedy nutně pracoval i znalec z oboru zdravotnictví, soudní lékařství, který ji vyhodnotil jako jednu ze dvou reálně možných (vedle nekontrolovaného pádu poškozeného na zem), a o takovém úrazovém ději se vyjádřil, byť na základě informace z doslechu od poškozeného, též svědek M. S. Daný poznatek byl správně zakomponován též do analýzy průběhu potyčky obou aktérů, z níž odchází obviněný bez obav z dalšího ataku poškozeným, tedy s pocitem bezpečí, neboť poškozeného zanechal ležícího na zemi zjevně paralyzovaného. Pakliže poškozený, o věrohodnosti jehož výpovědi ani dovolací soud nemá pochybnost (byť se dovolatel snažil poukázat zejména na jeho pestrou trestní minulost včetně odsouzení mj. pro násilnou trestnou činnost; i taková osoba je však nesporně schopna podat pravdivou výpověď, nadto je-li ověřena obsahem důkazů jiných), pocítil teprve v závěru potyčky, ležíc s nohama na zemi ostrou bolest v kotníku a spatřil v těsné blízkosti vzdalujícího se obviněného, nelze skutkové konstrukci nalézacího soudu opřené o shora uvedené důkazy ničeho vytknout a podporuje ji i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, soudní lékařství. Pokud obviněný kritizoval pojetí obsahu lékařské zprávy ze dne 27. 8. 2021, která negovala viditelná poranění hlavy, hrudníku, břicha a horních končetin poškozeného, i s touto námitkou se vypořádal již soud prvního stupně (bod 20. jeho rozsudku), přičemž nelze než souhlasit, že absence viditelného zranění nemůže automaticky znamenat, že do daných částí těla poškozený nebyl udeřen či kopnut, následky se mohly projevit později nebo také vůbec a obviněný sám potyčku zahrnující vzájemné údery potvrdil. Jako nepřípustnou spekulaci lze nadto označit tvrzení dovolatele, že poškozený pod vlivem alkoholu a adrenalinu neregistroval bolest zraněného kotníku v dřívější fázi potyčky, neboť natolik masivní zranění, vykazující bolest okamžitou a velmi intenzivní, s okamžitou imobilitou a nepřirozeně vyvrácenou končetinou, by sotva bylo poškozeným co do bolestivosti nepostřehnutelné i přes ovlivnění alkoholem. Nelze se tedy ztotožnit s ústředním argumentem dovolatele, že z provedených důkazů nemůže vyplynout závěr o dupnutí, pokud jej nikdo ze svědků nepopsal, neboť takový závěr je dobře patrný z uceleného řetězce důkazů ostatních v návaznosti na zejména výpověď poškozeného, jakož i na následnou ochotu obviněného kompenzovat zdravotní újmu poškozenému (byť z obsahu elektronické komunikace nelze dovozovat výslovné „přiznání“ se obviněného ke konkrétnímu úrazovému ději, jak ovšem správně pojal již soud prvního stupně). Nelze tak ani přisvědčit, že by se ve věci jednalo o důkazní situaci „tvrzení proti tvrzení“, či že by soudy nepracovaly s verzí vzniku poranění poškozeného druhým z možných způsobů podle znaleckého posudku, neboť v podstatě převážná část odůvodnění zejména soudu nalézacího představuje ucelený argumentační systém takovou verzi vyvracející.
23. Nejvyšší soud proto uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy neporušily pravidlo in dubio pro reo , na které ve svém dovolání kladl obviněný důraz. Toto pravidlo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by zranění poškozeného bylo způsobeno toliko jeho pádem na zem. Soudy nižších stupňů se rozhodně neocitly v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu (viz nález ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování principu presumpce neviny, na který dovolatel odkazoval. Soudy posuzovaly věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozeného a v souladu s ustálenou judikaturou postupovaly obzvláště pečlivě a obezřetně při jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů.
24. Nejvyšší soud doplňuje, že dovolací argumentace obviněného je pouhým opakováním námitek a argumentů, které obviněný vznášel od počátku trestního řízení a s nimiž se zcela logicky a přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně v zevrubném odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolacímu soudu pak nelze ničeho vytknout, pokud za takové situace, zabývaje se důsledně odvolacími námitkami obviněného, na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu odkázal a doplnil je zcela okrajově, tudíž odůvodnil své rozhodnutí stručněji. Takový postup odvolacího soudu nelze označit za nepřijatelný. Není v rozporu ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu (zde srov. např. usnesení ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj. ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II ÚS 2947/08). Celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku (tím spíše to platí ve vztahu k mimořádnému opravnému prostředku), připouští sice stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však, jak již bylo shora poukázáno, být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999 č. 30544/96 ve věci García Ruiz proti Španělsku). Takovému požadavku odvolací soud přes zmíněnou stručnost argumentace odůvodnění dostál.
V. Způsob rozhodnutí
25. Námitkám obviněného M. V. obsaženým v jeho mimořádném opravném prostředku dovolací soud nepřisvědčil, neboť ač formálně relevantně uplatněné, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jimi naplněn nebyl. Pakliže dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, přičemž nebylo shledáno pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být věcně naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
26. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněného, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není osobou oprávněnou k podání takového návrhu, proto bylo jeho podání hodnoceno jako podnět k takovému postupu, čemuž nic nebrání. Předseda senátu soudu prvního stupně však spis s příslušným návrhem nepředložil a předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 7. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu