ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.631.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 631/2023-877
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. K. , nar. XY, trvale bytem |XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 To 612/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 8 T 105/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 8 T 105/2020 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. K. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„jednajíce jako fyzická osoba, při vědomí své nepříznivé finanční situace, rozsahu a výše dosud splatných závazků jak svých, tak i společnosti I. IČO XY, se sídlem XY, jejímž je jediným jednatelem a společníkem, s úmyslem získat pro sebe neoprávněný finanční prospěch a dohodnuté práce neprovést, - dne 26. 9. 2018 v přesně nezjištěné době v obci XY, ulici XY, ve Spolkové republice Německo, po předchozí domluvě na výměně oken, převzal od V. Š., nar. XY, finanční částku ve výši 6.000 Euro (dle kurzu ČNB ze dne 26. 9. 2018 hodnota 1 Eur/25,605 Kč) tedy částku ve výši 153.630 Kč, jako zálohu na výměnu oken v domě, a to pro podnikající subjekt M. T., IČO XY, s termínem zhotovení do 17. 11. 2018, kdy do doby sjednaných termínů zhotovení, ani následně, zálohu uvedenému podnikajícímu subjektu M. T., XY, IČO XY, nepředal, sjednané práce nebyly provedeny, finanční částka za dohodnuté a neposkytnuté práce přes opakované výzvy ze strany V. Š. nebyla do současnosti vrácena, kdy se stal následně nekontaktním, čímž způsobil V. Š., nar. XY, škodu v celkové výši 153.630,- Kč“.
2. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podmíněně odložen podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 22 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený V. Š. (dále také jen „poškozený“) odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Současně byl obviněný tímto rozsudkem zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. pro skutek, podle nějž
„ jednajíce jako fyzická osoba, při vědomí své nepříznivé finanční situace, rozsahu a výše dosud splatných závazků jak svých, tak i společnosti I. IČO XY, se sídlem XY, jejímž je jediným jednatelem a společníkem, s úmyslem získat pro sebe neoprávněný finanční prospěch a dohodnuté práce neprovést,
- dne 17. 9. 2018 v přesně nezjištěné době v obci XY, ulici XY, ve Spolkové republice Německo, po předchozí ústní domluvě ohledně provedení prací souvisejících s výměnou izolací na domě, převzal od V. Š., nar. XY, finanční prostředky ve výši 120.000 Kč, jako zálohu na výměnu izolace v domě s termínem zhotovení do 29. 10. 2018,
kdy do doby sjednaných termínů zhotovení ani následně sjednané práce nebyly provedeny, finanční částka za dohodnuté a neposkytnuté práce přes opakované výzvy ze strany V. Š. nebyla do současnosti vrácena, kdy se stal následně nekontaktním, čímž způsobil V. Š., nar. XY, škodu v celkové výši 120.000,- Kč.“ , neboť tento skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 To 612/2022, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
5. Na tomto místě Nejvyšší soud dodává, že v této věci již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 12. 5. 2022, sp. zn. 6 Tdo 39/2022, kterým zrušil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 T 105/2020, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 4 To 338/2021, a Okresnímu soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 To 612/2022 (dále také jen „napadené usnesení“), napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), h), m) Tr. ř.
7. Nesprávné právní posouzení v této věci má podle obviněného počátek v tom, že oba soudy nižších stupňů pominuly závazný právní názor Nejvyššího soudu v tom směru, že druhá převzatá částka ve výši 6.000 EUR má charakter věci cizí, na rozdíl od první zálohy, tj. částky 120.000 Kč. Obviněný dále uvedl, že Nejvyšší soud se zabýval tím, že by se ve vztahu k částce ve výši 6.000 EUR mohlo jednat o trestný čin zpronevěry, avšak podle skutkových zjištění nebylo prokázáno, co se s poskytnutými prostředky stalo.
8. V návaznosti na vyjádřený závazný právní názor dovolacího soudu se měl soud prvního stupně podle obviněného v rámci dalšího dokazování zabývat především tím, zda byly svěřené finanční prostředky jako cizí věc skutečně zpronevěřeny, či nikoli, k čemuž však nedošlo. Namísto toho soud prvního stupně závazný právní názor opustil, otočil hodnocení důkazů a přistoupil ke změně právní kvalifikace stíhaného jednání na trestný čin podvodu. Byl přitom veden mylnou domněnkou o vázanosti údajným právním názorem dovolacího soudu, že se jedná o podvod. Ve skutečnosti se totiž podle obviněného jednalo o otázku skutkového hodnocení, zda jednal v úmyslu vylákat finanční prostředky a dílo neprovést, což mohlo vést k právní kvalifikaci jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Žádný takový závěr totiž z usnesení Nejvyššího soudu nevyplývá. Obviněný přitom uvedl, že v rámci zásady volného hodnocení důkazů by ani nemohl dovolací soud zavázat soud prvního stupně svým odlišným náhledem na hodnocení důkazů, ze kterých by byla vyvozena skutková zjištění ohledně subjektivní stránky. Z ústního odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně však podle obviněného vyplývá, že se tento soud cítil být vázán jiným hodnocením důkazů, než o jakém byl vnitřně přesvědčen. Jeho závěry o podvodném úmyslu označil za rozporné s jeho předchozím rozhodnutím, přičemž k takovému odlišnému názoru dospěl soud prvního stupně na základě týchž důkazů jako v případě prvního rozsudku. Odvolací soud se pak podle něj s námitkami v tomto směru dostatečně nevypořádal.
9. Další námitka obviněného se týkala důkazu – písemného sdělení M. T. Podle něj se jedná o procesně nepoužitelný důkaz, neboť jmenovaná měla být vyslechnuta jako svědkyně. Neprovedením jejího výslechu oba soudy nižších stupňů rezignovaly na jednu ze základních zásad trestního řízení, a sice zásadu ústnosti, potažmo přímosti, když se spokojily s jejím pouhým písemným sdělením. V tom obviněný spatřuje také porušení jeho práva na obhajobu, jelikož svědkyně nebyla řádně poučena v souladu s trestním řádem, nemohl jí klást otázky apod. Jedná se přitom o podstatný důkaz pro skutková zjištění týkající se subjektivní stránky trestného činu podvodu.
10. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný podřadil námitku stran podjatosti odvolacího soudu. Tu spatřoval v tom, že odvolací soud v napadeném usnesení hovořil o podvodném úmyslu i ve vztahu k první záloze, resp. ve vztahu ke skutku, pro nějž byl zproštěn. Tím podle něj odvolací soud porušil zásadu presumpce neviny.
11. V neposlední řadě obviněný uvedl, že i kdyby dovolací soud nazíral na námitku nesprávného právního posouzení skutku procesně úzce s tím, že by pouze posuzoval soulad nově formulované skutkové věty výroku o vině s větou právní, postup obou soudů nižších stupňů spočívající v nerespektování právního názoru dovolacího soudu, dezinterpretaci jeho usnesení a porušení zásady volného hodnocení důkazů nemůže obstát z ústavněprávního hlediska.
12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna případná další rozhodnutí na napadená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Českých Budějovicích věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
13. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i dovolání obviněného. Následně k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že by se mohlo zdát, že tento byl z formálního hlediska naplněn, nicméně z hlediska věcného tomu tak nebylo. Poukázal na argumentaci obviněného, který podjatost odvolacího soudu opíral pouze o účelově vytržené úvahy soudu vtělené do odůvodnění, jimiž hodnotil postup soudu prvního stupně. Tyto dílčí úvahy se přitom v žádné podobě neprojevily ve výrokové části napadeného usnesení.
14. Námitky obviněným uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opodstatněnými rovněž neshledal. Pokud jde o argumentaci podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle státního zástupce obviněný nevznesl dostatečně konkrétní hmotněprávní relevantní námitky, a na podkladě uplatněného dovolacího důvodu tak v podstatě ani nevytvořil procesní prostor k přezkumu právního posouzení. K tomu dodal, že odpovědnost za formulaci dovolacích námitek leží primárně na obviněném, přičemž námitky obviněným v dovolání nekonkretizované nelze za něj domýšlet.
15. Státní zástupce dále uvedl, že je zcela v pravomoci obecných soudů stanovit si potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na jejich úvaze, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Stanovují tedy potřebný rozsah dokazování tak, aby zabránily provádění zjevně nadbytečných důkazů a průtahům v řízení. V dané věci nelze podle něj soudům ničeho vytknout co do rozsahu dokazování, přičemž v této souvislosti je třeba poukázat i na stanovisko odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl úplné dokazování a náležitým vyhodnocením provedených důkazů zjistil úplně a správně skutkový stav věci, který patřičně právně kvalifikoval. Státní zástupce se také vyjádřil k rozsahu činnosti odvolacího soudu stran zjišťování skutkového stavu. V návaznosti na to pak uvedl, že se neztotožňuje s opakovanou argumentací obviněného, uplatněnou již v odvolacím řízení, jejíž podstatou je námitka, že neprovedením osobního výslechu svědkyně M. T. došlo ke zkrácení práva obviněného na obhajobu a porušení zásady spravedlivého procesu. V této souvislosti odkázal rovněž na ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. a uzavřel, že se nejednalo v daném případě ani o tzv. opomenutý důkaz.
16. Nepřisvědčil ani argumentaci k právnímu posouzení, shodující se v podrobnostech s argumenty snesenými obviněným již v odvolacím řízení. Tato byla podle státního zástupce podrobně vyvrácena již odvolacím soudem, vyjádřil s ní souhlas a v podrobnostech na ni odkázal. Jednání obviněného, pro které byl uznán vinným, dosahuje podle jeho názoru také míry škodlivosti nezbytné pro jeho posouzení v rámci trestněprávní odpovědnosti, tedy jako trestný čin.
17. Závěrem státní zástupce uvedl, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a navrhl proto , aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
19. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 To 612/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
22. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
24. Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§265b odst. 1 tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
25. Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že dovolací argumentace obviněného je poměrně velmi strohá a fakticky nemá potenciál osvědčit naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. [ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] tak, jak jsou předpokládány. Přestože obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil v jeho druhé alternativě (k tomu dále viz níže), namítl rovněž porušení zásady volného hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, resp. jeho námitky se z převážné části zakládaly na tom, že soud prvního stupně v novém řízení změnil své hodnotící úvahy při stejných důkazech, na základě čehož dospěl (podle tvrzení obviněného) nesprávně k podvodnému úmyslu. Obviněný však současně neuvedl žádné konkrétní vady skutkového charakteru, které by svědčily o tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. která taková skutková zjištění pokládá za vnitřně rozporná s obsahem (jakých konkrétních) provedených důkazů. Jednalo se ve své podstatě o obecná tvrzení, která tento zjevný rozpor nijak nedoložila, neosvědčila.
26. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Odlišnost dovolacího důvodu podle současného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po novelizaci podle Ústavního soudu „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
27. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
28. Pouze stručně pak lze uvést, že v novém řízení soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu nevybočil z mezí zásad zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž způsob hodnocení provedených důkazů vyložil ve svém rozsudku, jehož odůvodnění odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Učiněná skutková zjištění, se kterými se ztotožnil odvolací soud, mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených, v rozhodnutí konkretizovaných důkazech. Nelze přitom hovořit o tom, že by tato skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, či by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, tedy že by byla ve zjevném rozporu s provedenými důkazy.
29. V návaznosti na to je třeba konstatovat, že nelze spatřovat pochybení soudu prvního stupně v tom, že v novém řízení hodnotil provedené důkazy v původním řízení tak, že v případě skutku prvého dospěl ke zprošťujícímu výroku a v případě skutku druhého obviněného uznal vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soud prvního stupně tak totiž učinil po komplexním zhodnocení důkazů, přičemž není vadou, pokud dokazování nezopakoval či nedoplnil, jestliže učiněná skutková zjištění mají oporu v těchto provedených důkazech, jsou promítnuta do skutkové věty výroku o vině a odpovídají zvolené právní kvalifikaci.
30. Obviněný v podstatě neuplatnil ani žádné hmotněprávní námitky, a proto ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neosvědčil, byť namítl nesprávné právní posouzení skutku. To totiž spatřoval v tom, že soud prvního stupně měl opustit závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v jeho zrušujícím usnesení v dané věci, že se v případě částky 6 000 EUR jednalo o věc cizí a namísto toho, aby zjišťoval, zda tyto finanční prostředky byly jako věc cizí zpronevěřeny, dospěl k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.
31. Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně v intencích kasačního usnesení postupoval, nikoliv však v tom smyslu, jak se domnívá obviněný, že „byl veden mylnou domněnkou o vázanosti údajným právním názorem dovolacího soudu, že se jedná o podvod“. Nejvyšší soud ve svém předcházejícím usnesení připustil možnost posoudit jednání obviněného jako trestný čin podvodu, přičemž je skutečností (a v tomto smyslu lze přisvědčit obviněnému), že nešlo o závazný právní názor. Bylo ponecháno na soudu prvního stupně, jak se s věcí v kontextu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu vypořádá, resp. aby věc i po skutkové stránce znovu patřičně a zevrubně posoudil a na tomto základě budoval své další rozhodnutí. Nutno pak i v kontextu výše uvedeného zdůraznit, že soud prvního stupně takto postupoval. Důsledně samostatně zhodnotil provedené důkazy a na tomto základě učinil taková skutková zjištění, která mu umožnila skutky, jichž se obviněný dopustil, přiléhavě právně posoudit. Právní závěry, jež učinil, obstojí. Dlužno přitom zmínit, že dostatečně odůvodnil, proč se v případě skutku prvního nejednalo o trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku a proč naopak v případě skutku druhého k tomuto závěru dospívá. Závazný právní názor Nejvyššího soudu o cizí věci stran zálohy 6.000 EUR, z nějž soud prvního stupně vycházel, resp. zohlednil při svých právních závěrech i tam zmiňovanou judikaturu Nejvyššího soudu, přitom se závěrem o spáchání přečinu podvodu nijak nekoliduje. Nelze mu tedy vyčítat, že nakonec po důsledném vyhodnocení provedených důkazů učinil taková skutková zjištění, na základě nichž v jednání obviněného vyjádřeného v popisu skutku časově druhého důvodně shledal naplnění znaků trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, což odůvodnil a promítl také do skutkové věty odsuzujícího výroku. V obdobném duchu stran postupu soudu prvního stupně v novém řízení se přitom vyjádřil již odvolací soud, a to zejména v bodech 19. a 20. napadeného usnesení.
32. Nejvyšší soud opakuje, že obviněný ani neuvedl žádnou konkrétní hmotněprávní námitku, proč by se nemohlo v daném případě jednat o podvod, jeho výtky směřovaly výlučně k postupu soudu prvního stupně v novém řízení, resp. k postupu odvolacího soudu, který se podle obviněného dostatečně nezabýval jeho námitkami. Žádnou relevanci jim s ohledem na výše uvedené však přiznat nelze. Odvolací soud se přitom s odvolací argumentací obviněného vypořádal, přičemž pouze proto, že jí nevyhověl, neznamená, že se s ní nezabýval. K tomu je možno již na tomto místě doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
33. Odvolací soud se přitom dostatečně vypořádal v bodech 15. a 16. napadeného usnesení i s námitkou, kterou obviněný uplatnil i v rámci dovolání podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Podřadit pod tento dovolací důvod ji sice lze, nicméně opodstatněnou ji neshledal ani Nejvyšší soud. Písemné sdělení M. T. (firma T.) nelze považovat za procesně nepoužitelný důkaz. Jak uvedl i odvolací soud, písemná vyjádření (obecně listinné důkazy) jsou standardním a zcela přípustným zdrojem informací použitelných v soudním řízení. V ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. se mj. uvádí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Jak patřičně poukázal také státní zástupce, je na soudech, v jakém rozsahu provedou dokazování a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkové stavu významná. Nutno uvést, že předmětným písemným sdělením jmenovaná toliko sdělila, že žádná záloha na výrobu a montáž oken obviněným nebyla poskytnuta, což potvrdil ve své svědecké výpovědi O. S., jehož výslech byl v tomto směru podstatný, neboť skutečnosti obsažené v dané zprávě M. T. čerpala právě z informací jím poskytnutých. Jmenovaný svědek přitom přímo s obviněným, potažmo se svědkem L. Š. fyzicky jednal, resp. posléze také telefonicky s poškozeným. Nebyl tedy důvod, aby byla jako svědkyně vyslechnuta i M. T. Nelze proto v dané věci za tohoto stavu hovořit o porušení práva na spravedlivý proces, resp. o zkrácení práva obviněného na obhajobu.
34. Na závěr se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného podřazenou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je podmíněno kumulativním splněním dvou podmínek, a to že ve věci rozhodl vyloučený orgán, a že tato okolnost nebyla dovolateli známa již v původním řízení, anebo pokud mu byla známa, byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce (tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Přitom musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
35. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Soudce nebo přísedící je dále ve smyslu odst. 2 citovaného zákonného ustanovení vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako státní zástupce, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného, přitom po podání obžaloby je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Podle §30 odst. 3 tr. ř. platí, že z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen státní zástupce, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn. Podle §30 odst. 4 tr. ř. je z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení vyloučen soudce nebo přísedící, který ve věci rozhodoval v původním řízení. Podle §30 odst. 5 tr. ř. je z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.
36. Nutno konstatovat, že poměr vyloučené osoby k věci či osobám, jichž se úkon přímo dotýká, musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby přistupovat k věci a k úkonům v ní činěným objektivně (srov. přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001).
37. V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001).
38. Pro poměr k osobám , jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení), bude vyloučen soudce nebo přísedící, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, popř. ve vztahu úzce přátelském, anebo naopak nepřátelském.
39. Na tomto místě je ještě možno uvést, že z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodnout o vyloučení senátu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 173/96, publikovaný pod č. 34/1997 Sb. rozh. tr.). Námitky směřující k vyloučení orgánů činných v trestním řízení z vykonávání úkonů trestního řízení lze vznášet jen proti konkrétním osobám, které se na provádění těchto úkonů skutečně podílejí, nikoli proti neurčitým osobám (např. proti všem soudcům určitého kraje) (ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. §30 [Podjatost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 373.).
40. S ohledem na shora rozvedená teoretická východiska Nejvyšší soud v nyní projednávané věci konstatuje, že byť lze námitku obviněného o podjatosti odvolacího soudu formálně se značnou mírou tolerance pod tento dovolací důvod podřadit, opodstatněnou ji neshledal. Z dovolací argumentace je zřejmé, že obviněný brojil proti postupu senátu odvolacího soudu jako takového, jemuž vytkl porušení presumpce neviny, které spatřoval v tom, že odvolací soud v napadeném usnesení hovořil o podvodném úmyslu i ve vztahu k první záloze, resp. ve vztahu ke skutku, pro nějž byl zproštěn. Je však třeba ve shodě se státním zástupcem konstatovat, že obviněný svou argumentací účelově vytrhává úvahy odvolacího soudu vtělené do odůvodnění jeho rozhodnutí, kterými hodnotil postup soudu prvního stupně. Odvolací soud ve svém usnesení neuvádí takové skutečnosti, které by byly způsobilé vytvořit základ pro konstatování, že by byla naplněna některá z okolností uvedených v §30 tr. ř. Úvahy odvolacího soudu je třeba zasadit do kontextu celého jeho odůvodnění, v němž obviněnému objasňuje, proč soud prvního stupně dovodil jeho trestní odpovědnost jen v případě skutku druhého. Reagoval tím přitom na námitku obviněného, který soudu prvního stupně vytýkal, že zatímco v případě prvního skutku předmětný soud naplnění znaků trestného činu podvodu nakonec neshledal, v případě druhého skutku k závěru o podvodném úmyslu dospěl. Nutno přitom zdůraznit, že úvahy odvolacího soudu se v žádném případě neprojevily do výroku napadeného usnesení v tom směru, že by jimi zhoršil postavení obviněného oproti rozsudku soudu prvního stupně. Je třeba konstatovat, že žádná okolnost svědčící o podjatosti členů senátu odvolacího soudu dána není, přičemž způsob vypořádání se s námitkami obviněného, resp. způsob, jakým odvolací soud přistoupil k rozhodnutí o odvolání obviněného a toto rozhodnutí odůvodnil, nelze interpretovat jako projev podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř.
41. S ohledem na vše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně vytýkanými vadami netrpí.
V.
Způsob rozhodnutí
42. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu