ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.808.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 808/2023-756
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2023 o dovolání, které podal obviněný R. J. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2023, č. j. 8 To 23/2023-659, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 3/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2022, č. j. 5 T 3/2022-595 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný R. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tak, že
v přesně nezjištěný den v období od Vánoc roku 2020 do konce měsíce května 2021, s velkou pravděpodobností v průběhu měsíců březen nebo duben 2021, v přízemí rodinného domu čp. XY, v obci XY, okres XY, XY kraj, za účelem vlastního sexuálního uspokojení a zneužívaje své fyzické převahy, uchopil svoji dceru – poškozenou nezletilou AAAAA (pseudonym), jejíž věk jako otec podílející se na její výchově znal, v chodbě domu za nohu, stáhl ji ze židle, na níž seděla, pěstí ji udeřil do břicha, následně ji pronásledoval do kuchyně, kam utekla, a kde si nad ni stoupl, osahával ji na prsou a poté se obnažil, vsunul jí penis do úst, uchopil rukou za vlasy a takto ji přes její předchozí verbální nesouhlas přiměl k orálnímu pohlavnímu styku, přičemž po několika pohybech ústy po penisu se poškozené nezletilé podařilo z úchopu vymanit a utéct do bytu své babičky, nacházejícího se v první patře domu.
2. Za toto jednání byl obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl dále zavázán zaplatit nezletilé poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku 250 000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům) rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 8 To 23/2023-659 (dále též jen „napadený rozsudek“ nebo „napadené rozhodnutí“). Rozsudek soudu prvního stupně byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, přičemž podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud sám znovu rozhodl tak, že se obviněnému podle §185 odst. 3 tr. zákoníku ukládá trest odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon se podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazuje do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Kubečka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. V úvodu svého podání souhrnně konstatoval, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a že jeho odvolání nebylo vyhověno v části napadající výrok o vině a trestu, i když zde již existovaly výše zmíněné dovolací důvody.
5. Podle dovolatele z rozsudku soudu prvního stupně vůbec nevyplývá, jakými úvahami byl tento soud veden při hodnocení důkazů, když jej uznal vinným, a dané rozhodnutí tak je nepřezkoumatelné. Usvědčuje jej pouze výpověď poškozené, která ovšem vykazuje značné rozpory, což namítal již v nalézacím řízení. Nezbývá mu proto než zopakovat svou předchozí argumentaci k základním skutkovým zjištěním, jež jsou podle jeho názoru ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
6. Následně obviněný poukázal na rozpor mezi tím, jak řešený skutek popsala poškozená a její sestra. Ta uvedla, že celá událost skončila tím, že obviněný poškozenou shodil ze židle, o následném útoku pěstí na poškozenou a jejím znásilnění vůbec nehovořila. Poškozená navíc tvrdila, že po celém incidentu utekla do bytu babičky v prvním patře, kde měla její sestra sledovat televizi. To je ovšem v rozporu s tím, že sestra poškozené, jak tvrdil i obviněný, byla prvotnímu útoku vůči poškozené (shození ze židle) přítomna. Nemohla tudíž být zároveň u své babičky v prvním patře i v přízemí domu, kde měla sledovat útok na poškozenou. Soud tento rozpor nevysvětlil a ani v tomto ohledu nezopakoval výslech zúčastněných osob (nezletilých svědkyň). Přesvědčivě nevyznívá ani to, že by po prvotním útoku obviněného poškozená utekla do kuchyně, místo aby šla rovnou za svojí babičkou. Stejně tak orální styk s ní by byl možný jen za její součinnosti. Soudy se těmto rozporům nevěnovaly a v podstatě obrátily důkazní břemeno v neprospěch dovolatele.
7. Pokud soudy odkazovaly na závěr znalkyně Mgr. Čermákové (že výpověď poškozené je pravděpodobně líčením autentických událostí), tak z tohoto důkazu nelze jednoznačně dovodit, že výpověď poškozené je pravdivá. Pouhá pravděpodobnost k odsouzení obviněného nestačí, bez provedení dalších věcných důkazů zůstává pouze neprokázanou možností se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Tento nedostatek nemůže být zhojen pouhou vírou soudu v pravdivost neprokázaných tvrzení a musí nastoupit uplatnění zásady in dubio pro reo .
8. Nalézací soud se též naprosto nepodloženě snažil založit zjištění o motivu, resp. pohnutce obviněného na tom, že je závislý na alkoholu, ačkoli to znalec vyloučil. V tomto směru soud odkázal na trestní spis obviněného z roku 2005 a na jeho základě spolu s listinnými důkazy o projevech poškozené na sociálních sítích a aktuálními znaleckými posudky rozvedl znalecky nepodložené úvahy o motivaci obviněného za použití terminologie z oblasti psychologie. Konkrétně konstatoval, že dané závěry se mu jeví jako reálné a pravděpodobné, aniž by ovšem vysvětlil důvod.
9. Na jednom místě odůvodnění svého rozsudku dále soud prvního stupně uvedl, že nenalezl žádný motiv poškozené pro křivé obvinění dovolatele, aby pak na jiném místě (v odstavci 54.) takových důvodů popsal hned několik (spočívajících, obecně řečeno, ve špatných vztazích poškozené a obviněného, jako dcery a otce). Poškozená se mohla také inspirovat u své tehdejší kamarádky BBBBB (pseudonym), která měla být dne 23. 10. 2021 brutálně sexuálně napadena. Soudy měly v tomto směru doplnit dokazování spisem Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 T 4/2022, a nikoli konstatovat, že tato věc (kde jako poškozená figurovala zmíněná BBBBB) s projednávanou trestní věcí dovolatele nesouvisí. Z deníčku poškozené navíc vyplývá, že záznamy v něm se plně neshodují s předmětným skutkem jak časově, tak z hlediska formy údajného sexuálního násilí. Soudy též nijak nereagovaly na tvrzení svědka F. R., že mu poškozená sama nabízela orální sex. Nelze vyloučit možnost, že si poškozená vše vymyslela, když nebyl nalezen ani jediný důkaz, který by tuto tezi vyloučil. Do tohoto kontextu zapadá i následné „uzdravování se“ poškozené. Její stav se zlepšil, jakmile ji okolí, včetně policie a soudu, začalo brát vážně. Protože jí to prošlo a dosáhla svého, tak se zbavila stresu, psychosomatických potíží, přestala se sebepoškozovat, zhubla na normální váhu, zlepšila se prospěchově ve škole atd.
10. Ve věci tedy zůstala celá řada nesrovnalostí, bez logického zhodnocení a zdůvodnění, což je důvodem nepřesvědčivosti a nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Na základě provedeného dokazování nelze dovodit vinu dovolatele. Pochybení nalézacího soudu nenapravil ani soud odvolací. Navrhuje se proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a posledně uvedenému soudu přikázal ve věci znovu jednat.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta v první řadě upozornila na skutečnost, že obviněný stejné námitky jako v dovolání uplatňuje už od samého počátku trestního řízení. Jeho tvrzení, že ve věci existuje tzv. extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování a skutkovými zjištěními, nelze přijmout. Rozpory v některých aspektech výpovědi poškozené jsou logickým důsledkem toho, že se déle než půl roku snažila jí popisovaný traumatický zážitek sama zvládnout, což se jí však nezdařilo. Uvedené vyústilo v sebepoškozování a ventilování se skrze zápisky do deníčku. Z toho je zjevné, že se poškozená, na rozdíl od tvrzení obviněného, snažila vyhnout řešení celé záležitosti obviněním dovolatele. Až když u ní takto vzniklý stres překonal únosnou mez, vyšla celá věc najevo. Uvedené podporují i závěry obsažené ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (poznámka Nejvyššího soudu: zde se jedná evidentně o písařskou chybu, míněn byl zcela jistě znalecký posudek z oboru školství a kultura, odvětví psychologie znalkyně Mgr. Lenky Čermákové). Znalkyně sice připustila, že poškozená by byla schopna si celý incident vymyslet, ovšem pouze v obecné rovině. Pokud by poškozená pojala záměr obviněného nepravdivě obvinit, nemusela by tento záměr realizovat natolik sofistikovaným, teatrálním a pro ni i krajně fyzicky nesnesitelným způsobem (sebepoškozováním a téměř otravou alkoholem). Současně nelze pominout, že se znalkyně jednoznačně přiklonila k závěru, že výpověď poškozené je pravděpodobně autentickým líčením osobně prožitých událostí. Jednání obviněného bylo jednoznačně prokázáno a použitá právní kvalifikace je přiléhavá.
12. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s učiněním i jiného než navrhovaného rozhodnutí v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
13. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
14. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
15. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první a třetí alternativě, nikoli však již pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Naplněn nemůže být ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to už proto, že napadeným rozsudkem odvolacího soudu nebylo rozhodnuto o zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž bylo tomuto odvolání naopak vyhověno, byť jen částečně (ve vztahu k výroku o trestu, když byl obviněnému uložen mírnější trest odnětí svobody).
17. Námitky obviněného jsou soustředěny výlučně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje na údajný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními a částečně i na to, že soudy nižších stupňů údajně nedůvodně odmítly provést obviněným navržené důležité důkazy. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněného ve smyslu jeho skutkových námitek), pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nebude se jednat o žádný trestný čin). Takovouto konstrukci však samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn , byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Veškeré námitky obviněného však ve skutečnosti směřují pouze k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav, tedy se vztahují pouze k jedinému dovolacímu důvodu, a to podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Nejvyšší soud každopádně v posuzované věci žádný, natož pak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal. Rovněž tak nezjistil, že by nebyly nedůvodně provedeny podstatné důkazy navržené obviněným, ani že by správně zjištěné jednání obviněného bylo vadným způsobem právně kvalifikováno, resp. že by napadené rozhodnutí, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nebyl zde proto žádný důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat.
19. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
20. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.
21. Jak zdůraznil Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (jehož porušení obviněný v kontextu svého dovolání též implicitně namítá) nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení, resp. že mu zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám. Je jím zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, což se ovšem v projednávané trestní věci stalo.
22. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Krajský soud v Hradci Králové a Vrchní soud v Praze v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí dostatečně podrobně, logicky a přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětného skutku, jak tyto důkazy hodnotily, na základě čeho mají za vyvrácenou obhajobu obviněného, jakož i to, proč jeho další důkazní návrhy považovaly za nadbytečné a nepotřebné pro rozhodnutí ve věci. I podle názoru Nejvyššího soudu bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu a učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Pokud za dané situace založily rozhodnutí o vině obviněného především na výpovědi nezletilé poškozené AAAAA v kombinaci se znaleckým posudkem z oboru školství a kultura, odvětví psychologie znalkyně Mgr. Lenky Čermákové, pak jim nelze nic vytknout. Pravdivosti výpovědi poškozené navíc nasvědčují i další zjištěné skutečnosti, např. výrazné změny v jejím chování v době těsně následující po řešeném činu obviněného. To, že k těmto negativním změnám došlo, vyplývá nejen ze svědeckých výpovědí části rodinných příslušníků poškozené, ale např. i z výpovědi svědkyně K. S. (vedoucí příměstského tábora, který poškozená opakovaně navštěvovala), více kamarádek poškozené, jakož i ze zpráv DDÚ SVP ZŠ a ŠJ XY XY, pedopsychiatra MUDr. Martina Správky, praktického lékaře pro děti a dorost MUDr. Dalibora Dýmy aj. Ze všech těchto důkazů se podává, že u poškozené se během krátké doby rozvinuly výrazné psychické problémy, úzkostně depresivní stavy, spojené se sebepoškozováním a sebevražednými myšlenkami, což vyústilo až v opakovanou hospitalizaci poškozené, zároveň došlo k výraznému zhoršení její školní docházky a prospěchu atd. Zmínění svědci navíc poškozenou shodně popsali charakterově kladně s tím, že jim v důležitých věcech nikdy nelhala. V souhrnu tak zcela jistě nelze uzavřít, že by skutková zjištění soudů byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že by soudy tyto důkazy hodnotily svévolně, bez akceptovatelného racionálního logického základu apod. Je tomu právě naopak.
23. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy bez výjimky všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Sám obviněný ostatně uvádí (na str. 2 svého podání), že mu nezbývá nic jiného, než v dovolání zopakovat svoji dřívější argumentaci (s níž se ve věci rozhodující soudy podle jeho názoru správně nevypořádaly). Ve skutečnosti vůbec nejde o situaci, že by z provedených důkazů vyplývalo něco jiného, než s čím oba soudy nižších stupňů pracovaly a z čeho při svém rozhodování vycházely. Podstata dovolání obviněného spočívá toliko v polemice se způsobem, jakým soudy provedené důkazy zhodnotily. Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Rozhodně nejde o situaci předvídanou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která by měla vést Nejvyšší soud k zásahu v rámci dovolacího řízení.
24. Dovolacím námitkám obviněného nebylo možné přisvědčit ani zčásti. Závěr soudů nižších stupňů o tom, že se dopustil předmětného skutku, je správný, a správná je i použitá právní kvalifikace. Skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí, a to bez jakýchkoli důvodných pochybností. Nejvyšší soud se v podstatnému ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů a odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí.
25. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
26. Nejvyšší soud rovněž již mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že pokud obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a tyto soudy se s danými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, pak jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
27. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly soudy prvního a druhého stupně, tak považuje Nejvyšší soud za potřebné učinit už jen několik málo poznámek.
28. V první řadě byl správný závěr soudů prvního i druhého stupně v tom směru, že rozsah a výsledky do té doby provedeného dokazování byly dostačující pro vydání meritorního rozhodnutí a že návrhy obviněného na doplnění dokazování (výslechem nezletilé poškozené v hlavním líčení, výslechem svědka – policisty B. M. a trestním spisem obviněného J. R., vedeným u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 4/2022) byly nadbytečné. Oba nižší soudy se s těmito návrhy obviněného dostatečně vypořádaly, jakkoli vrchní soud tak učil jen s odkazem na příslušnou část odůvodnění rozsudku krajského soudu, s níž se podle svého vyjádření plně ztotožnil (viz str. 36-37, odst. 60 rozsudku krajského soudu a str. 3, odst. 12 rozsudku soudu vrchního). Pokud obviněný naznačoval, že křivé obvinění ze strany poškozené mohlo být inspirováno tím, co se stalo její kamarádce BBBBB (viz již zmíněná věc Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 4 T 4/2022), soud prvního stupně mj. správně nepřehlédl, že z více provedených důkazů (viz výše) vyplynulo, že k prudkému zhoršení psychického stavu poškozené, jež typicky odpovídá předchozí sexuální traumatizaci, došlo dávno před datem 23. 10. 2021, kdy měla být sexuálně napadena její kamarádka BBBBB, tedy podstatně dříve, než od ní poškozená o tomto napadení mohla získat jakékoli poznatky.
29. Za daného stavu jistě nelze dojít k závěru, že by zde byla vada v podobě opomenutých podstatných důkazů [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě], jak uvádí obviněný.
30. Přisvědčit nelze ani tvrzení dovolatele, že se soudy nižších stupňů odmítly zabývat otázkou možného křivého obvinění ze strany poškozené. Je tomu právě naopak. Oba soudy si této možnosti byly vědomy, zabývaly se jí a v odůvodnění svých rozhodnutí zcela konkrétně uvedly, na základě jakých úvah dospěly k závěru, že v tomto případě o křivé obvinění nejde (viz zejména str. 25-26, odst. 30 a str. 30-31, odst. 44 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4, odst. 17-18 rozsudku soudu druhého stupně). Zopakovat a zdůraznit lze především to, že poškozená sama vůbec nechtěla čin oficiálně oznámit, dlouhou dobu se nesvěřila vůbec nikomu a s následky činu obviněného se snažila vyrovnat vlastními silami. Až když se jí to dlouhodobě nedařilo, její psychický stav se čím dál tím víc zhoršoval, a když jí začala být poskytována odborná pomoc ze strany dětské psycholožky Z. R., rozhodla se svěřit právě jí, formou sepsání určitých poznámek, s jejichž obsahem se seznámila i matka poškozené a ta se rozhodla pro podání trestního oznámení. K tomu všemu však došlo až s velkým časovým odstupem od spáchání činu. Nešlo o situaci, že by poškozená sama iniciativně učinila oznámení ve chvíli, kdy byla s obviněným v těsném a častém kontaktu, v úmyslu se jej „zbavit“. Informace o činu vyšly najevo de facto až jako výsledek probíhající psychoterapeutické podpory poškozené ve chvíli, kdy kontakt mezi ní a obviněným byl už naprosto minimální (v té době již byla poškozená na základě soudního rozhodnutí svěřena do péče matky).
31. Oba soudy nižších stupňů si byly zjevně vědomy všech „nesrovnalostí“ ve výpovědi poškozené, na které obviněný rozsáhle a detailně poukazuje ve svém dovolání (včetně dílčích rozporů s obsahem jiných svědeckých výpovědí), těmito se zabývaly, dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly a dospěly k jednoznačnému závěru o vině obviněného (viz str. 9-37 rozsudku krajského soudu a str. 4, odst. 17-18 rozsudku soudu vrchního). Obviněný ve svém dovolání sice brojil (ať už výslovně nebo implicitně) proti údajnému porušení zásady in dubio pro reo , avšak uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde však nenastala. Jestliže soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá (tak jak tomu bylo i v této věci), pak se zásada in dubio pro reo uplatnit nemůže.
32. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudek soudu prvního ani druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemůže být dán, jak už bylo zmíněno výše, proto, že odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně nebylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu zamítnuto ani odmítnuto, nýbrž mu bylo, byť jen částečně, vyhověno.
V.
Způsob rozhodnutí
33. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 9. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek