ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.823.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 823/2023-316
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2023 o dovolání obviněného R. N. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 3 To 65/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 78/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 2 T 78/2022, byl obviněný R. N. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené N. T., nar. XY, k rukám jejího zmocněnce Mgr. Michala Marčišina, advokáta, částku 500 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy.
2. Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že
dne 12. 6. 2021 po 4:00 hodině v XY, okres XY, XY, v bytě číslo XY nacházejícím se ve 3. patře, přišel do pokoje za na pohovce sedící poškozenou N. T., nar. XY, tuto povalil, nalehl na ni svým tělem, s čímž poškozená, v úmyslu přimět obviněného, aby svého jednání zanechal, vyjádřila jednak slovně jednoznačný nesouhlas, jednak kladla aktivní odpor, když se obviněného snažila odstrčit, vysmeknout se mu, tahala ho za vlasy a za uši, na což obviněný nijak nereagoval, poškozené vysvlékl tepláky a kalhotky, pročež si poškozená dala ruce na své přirození, obviněný ji však chytil ruce svýma rukama a držel jí je za předloktí podél těla, čemuž se poškozená bránila tak, že obviněného kousla do levého ramene, dále se obviněný pokoušel vniknout svým penisem do vagíny poškozené, což se mu s ohledem na suchost vagíny nepodařilo, proto poškozenou uspokojoval orálně, čímž došlo k jejímu zvlhčení, a tak svým penisem do její vagíny vniknul a vykonal na ní soulož, přičemž v důsledku tohoto jednání poškozená N. T., nar. XY, vykazuje zvýrazněné úzkostné projevy v podobě akutní reakce na stres.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 2 T 78/2022, podal obviněný odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 3 To 65/2023, byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené N. T. a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněnému byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit poškozené N. T. k rukám jejího zmocněnce Mgr. Michala Marčišina nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 3 To 65/2023, podal obviněný R. N. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ), m) tr. ř. a namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l ).
5. Vytkl, že popis skutku, podle něhož poškozená „vyjádřila jinak slovně jednoznačný nesouhlas“, neodpovídá skutkovým zjištěním a také není dostatečně konkretizován. Skutkovým zjištěním neodpovídá ani formulace, podle níž poškozená „vykazuje zvýrazněné úzkostné projevy v podobě akutní reakce na stres“. Dovolatel vyložil, že akutní reakce na stres je (psychiatrická) porucha, která vzniká jako reakce na výjimečně silný fyzický či psychický stres. Rozvíjí se i u pacientů, kteří v minulosti nikdy netrpěli žádnou psychickou poruchou. Průběh bývá převážně krátkodobého charakteru, obvykle odeznívá po několika hodinách, nanejvýš dnech (podle mezinárodní klasifikace nemocí MKN-10, F43.0). Poškozená tak nemohla tyto projevy vykazovat v období více než několika dnů po výjimečném duševním nebo fyzickém stresu. Dále měl za to, že výpověď poškozené je v rozporu s jinými důkazy. Učinil komparaci vyjádření poškozené s vyjádřeními svědkyň K. P., M. L., K. P., rozené P., N. K., A. P. a A. Š., jako i s listinnými důkazy – s fotodokumentací pořízenou z kamerových záznamů Městské policie v Kyjově ze dne 12. 6. 2021, se zprávou o ambulantním vyšetření, s protokolem o prohlídce těla poškozené – a konstatoval, že výpověď poškozené je nevěrohodná. Zdůraznil, že poškozená na jednu stranu tvrdila, že jí byla jeho blízkost v hospodě nepříjemná, na druhou stranu se této blízkosti evidentně při návratu do bytu nebránila. Dále poznamenal, že sama poškozená nepřipisovala zjištěné modřiny jeho osobě, což odpovídá i zprávě o ambulantním vyšetření, kde nejsou zaznamenána žádná zranění poškozené ani žádná vyjádření poškozené o jakýchkoliv potížích. Co se týče stop na těle poškozené, podle fotografií a jejich popisu absentují v protokolu o prohlídce těla poškozené „hematomy na předloktí, na levém rameni a v podpaží“, a obviněnému tak není zřejmé, jak k těmto skutkovým zjištěním soud dospěl. Podle protokolu o prohlídce těla poškozené byly zjištěny na pravé paži, levém stehně a boku modřiny, na pravém předloktí jizva, pravé koleno jizvy, paty – puchýře. Kvalita fotografií o prohlídce těla poškozené je podle názoru obviněného nízká a soud neuvádí, jaká skutková zjištění z tohoto důkazního prostředku učinil. Navíc tato zjištěná zranění neodpovídají popisu použitého násilí při znásilnění, který poškozená učinila. Pokud měl obviněný na poškozenou nalehnout svým tělem a držet ji za ruce na předloktí a poškozená měla obviněného tahat, bouchat rukama, tak by tomuto spíše odpovídaly stopy (kontuze, podlitiny, hematom) pouze na dlaních a předloktí poškozené. Pokud obviněný držel poškozenou za ruce za předloktí, tak jej poškozená nemohla tahat, bouchat rukama. Poškozená několikrát vypověděla, že měla šílený strach, a přesto ráno zůstala v bytě sama s obviněným a klidně spala. Je také přinejmenším zarážející (a nelogické), když poškozená utrpěla akutní reakci na stres, proč již ten den byla ve společnosti jiných osob na posezení ve sklepě, jak uvedla. O nevěrohodnosti poškozené svědčí i její urputná snaha zajistit si svědky z hospody, když ani policejnímu orgánu nesdělila, že se bezprostředně po styku svěřila K. P., rozené P., že se dne 15. 6. 2021 svěřila K. P., svému tehdejšímu příteli, jehož jméno navíc odmítla sdělit. Uvedené svědkyně se zničehonic vyskytly až ve fázi řízení před soudem. Co se týče výpovědí svědkyň, kterým se měla poškozená bezprostředně po skutku svěřit, tak obě shodně vypověděly – zdůraznily, aniž by takováto otázka byla kýmkoliv položena (ve spontánní části výpovědi), že před skutkem poškozená s obviněným nic neměla. Je zcela zřejmé že obě svědkyně byly připravovány na svoji svědeckou výpověď, obě výpovědi měly totožné znaky, což není přirozené. Svědkyně K. P., rozená P., vědomě neuvedla tu skutečnost, že byla dne 13. 6. 2021 s poškozenou na policii a dále po celou dobu s ní. Soud posuzoval hodnověrnost výpovědi poškozené vcelku podrobně. Oproti tomu k výpovědi obviněného byl velmi strohý, kdy pouze konstatoval, že je jeho výpověď nevěrohodná, a to jen z toho důvodu, že poškozená vypovídala jinak – dobrovolnost styku popřela. Obviněný nicméně ve všech fázích trestního řízení vypovídal konstantně a v jeho výpovědi nejsou žádné nelogické údaje. Pokud jde o výpověď svědkyně A. Š., soud učinil pouhou domněnku stran její nevěrohodnosti a neprovedl žádný důkaz, který by prokazoval nepravdivost výpovědi svědkyně v kterékoliv její části. Obviněný měl za to, že z odůvodnění rozsudku není seznatelné, jaká skutková zjištění soud učinil z protokolu o prohlídce těla obviněného. Soud ohledně stopy po kousnutí na jeho těle pouze prezentuje svůj názor o době jejího vzniku s tím, že je čerstvější než jeden týden. Názor soudu není nijak odborně odůvodněn, natožpak dokázán. Jedná se o pouhou spekulaci soudu k době vzniku stopy po kousnutí, což je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, který již opakovaně uvedl, že porušení práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny představují např. situace, v nichž soud nahradí posouzení skutečnosti, k němuž je potřeba odborných znalostí, vlastní úvahou, aniž si vyžádá znalecký posudek.
6. Podle názoru obviněného se znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, Mgr. Michal Pernička, Ph.D., nepřijatelně vyjádřil ke konkrétní věrohodnosti poškozené. Toto kategorické posouzení náleží pouze a jen soudu. Posudek jmenovaného znalce je současně nepřezkoumatelný, když některé metody jsou pouze vyjmenovány, avšak není známo, k jakým zjištěním na základě jejich použití znalec dospěl. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že posudek postrádá několik zákonných náležitostí podle zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech [§28 odst. 1, 2 písm. a), f), h)]. Dovolatel vytkl, že soud provedl důkaz listinami, a to protokolem o ohledání místa činu, přičemž je žádným způsobem nehodnotil, čímž porušil §2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku není zřejmé, jaká skutková zjištění učinil z hovoru mezi poškozenou a svědkyní A. Š., z protokolu o prohlídce těla poškozené, z protokolu o prohlídce těla obviněného, z vyhodnocení kamerových záznamů, ze zhodnocení terapeutického procesu z pohledu psychoterapeutky, ze screenshotů zaslaných svědkyní K. P., z fotografií na č. l. 220–224 a z internetových stránek týkajících se České asociace pro psychoterapii. Co se týče fotografií na č. l. 220–224, jedná se o vytištěné fotografie z původní digitální podoby, nikoliv o bezprostřední důkazní prostředek. Proto došlo k porušení zásady přímosti (§2 odst. 11 t. ř.) a zásady bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. ř.). Není zřejmé, kdy a kde byly fotografie pořízeny. Navíc neprokazují příčinnou souvislost mezi skutkem a následkem, tedy přibrání na váze poškozené. Nicméně z jedné fotografie (č. l. 222) je zřejmé, že poškozená nemá zábrany se stýkat a bavit s osobami druhého pohlaví (nejedná se tedy o sociální staženost poškozené). Z internetových stránek týkajících se České asociace pro psychoterapii je pak evidentní, že se jedná o státem neautorizovanou skupinu osob, která si dala za cíl ustanovit psychoterapii jako samostatný obor, ošetřit pravidla pro její poskytování napříč obory, zvýšit dostupnost kvalitní psychoterapie pro klienty. Tato asociace a výstupy jejích členů (a kandidátů) jsou irelevantní, protože jsou nepřezkoumatelné. Ze zhodnocení terapeutického procesu z pohledu psychoterapeutky není prokázáno, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou. Neprokazuje, že úzkostné stavy jsou důsledkem skutku (jednání obviněného).
7. Dovolatel namítl neprovedení navrhovaných důkazů – kamerových záznamů, zvukového záznamu o přijatém oznámení na linku 158, výslechu tehdejšího přítele poškozené. V odvolání navrhl provedení listinných důkazů jejich čtením podle §213 odst. 2 tr. ř., provedení výpovědí svědka L. M., kterému se měla poškozená svěřit do 5 dnů po skutku, provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, na posouzení duševního stavu obviněného. Nalézací soud sice důkazy provedl, ale nezhodnotil je, přičemž svévolně hodnotil provedené důkazy, a odvolací soud navržené důkazy neprovedl a ani nijak neodůvodnil jejich neprovedení. Obviněný dále vytkl, že v rozporu s §209 odst. 1 tr. ř. nebyl po návratu do jednací síně seznámen s obsahem výpovědi svědka – poškozené – a nebylo mu umožněno jí klást otázky. Rozhodnutí nalézacího soudu označil za nepřezkoumatelné a nevyhovující požadavkům stanoveným judikaturou Ústavního soudu.
8. Výhrady vztáhl i vůči adheznímu výroku. Poškozená uplatnila náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč bez rozlišení na jednotlivé zvláštní druhy. S nárokem na náhradu škody se připojila včas, ale nikoliv řádně (srov. §43 odst. 2 tr. ř.), přičemž soudy takovému nekonkrétnímu návrhu nemohly vyhovět. Dovolatel odkázal na ustanovení §2956 a §2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a konstatoval, že podle judikatury Nejvyššího soudu výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení je třeba odůvodnit podobně, jako se odůvodňuje rozhodnutí v civilních věcech, především jej opřít o příslušné ustanovení hmotněprávního předpisu, z něhož vyplývá povinnost k náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení. Tomuto požadavku na odůvodnění však nalézací soud nedostál. Obecné zásady pro stanovení výše náhrady za nemajetkovou újmu jsou upraveny zejména v §2957 občanského zákoníku, přičemž výčet okolností zde vyjmenovaných je demonstrativní a podle judikatury Nejvyššího soudu je tak třeba zohlednit i další okolnosti jak na straně poškozeného, tak i na straně škůdce. Jednu z těchto okolností (v quasimoderačním významu) představují majetkové poměry škůdce. Odvolací soud neuvádí, podle jaké právní normy nemajetkovou újmu přiznal. Rozsudek odvolacího soudu v této části je nepřezkoumatelný.
9. Dovolatel namítl, že odvolací soud nerozhodl řádným výrokem o jeho odvolání, a to podle §256 tr. ř., tedy že je zamítá. Rozhodl pouze o části odvolání týkající se náhrady nemajetkové újmy. V tomto spatřuje obviněný chybějící výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Přezkoumávaný rozsudek považuje za vadný též proto, že se odvolací soud s jeho námitkami řádně nevypořádal a nerozhodl o nich, v důsledku čehož nebyly splněny procesní podmínky zákonem stanovené pro rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Navíc odvolací soud nevyhověl žádnému z důkazních návrhů obviněného. Na podporu své argumentace poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/2018, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 982/2020.
10. Závěrem shrnul, že dokazování v trestním řízení neproběhlo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a v řízení nebylo postupováno podle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.). Ve věci dokazování jde o situaci „tvrzení proti tvrzení“, kdy zpochybnil náležitě pečlivé hodnocení důkazů soudy, byl-li obviněný usvědčován jediným přímým důkazem – výpovědí poškozené, nadto jako osoby se zájmem na výsledku trestního řízení.
11. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 3 To 65/2023, a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 2 T 78/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby nebo aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil obviněný i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání konstatovala, že v něm obsažené námitky obviněný uplatňuje v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení. Především je třeba odmítnout extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Jednání obviněného bylo prokázáno výpovědí poškozené bez motivu ke křivému obvinění, která ani neučinila trestní oznámení, záznamem o oznámení na linku 158 svědkyně K. P. a zejména znaleckými závěry z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, o obecné i specifické věrohodnosti poškozené (vyjádření znalce státní zástupkyně podrobně rozvedla). Výpověď poškozené je dále podpořena výpověďmi svědkyň K. P., K. P. a N. K. Namítal-li dovolatel, že o jeho odvolání nebylo rozhodnuto, poukázala státní zástupkyně na to, že krajský soud rozhodoval právě na základě jeho odvolání, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a ve prospěch obviněného rozhodl znovu sám. O odvolání obviněného tak rozhodnuto bylo.
13. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a to podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného R. N. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je obviněný podal včas (§265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ), m) tr. ř.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Za právně relevantní dovolací argumentaci lze tedy považovat též takovou, která důvodně poukazuje na ty závažné procesní vady, které ve svých důsledcích zpravidla mají za následek porušení práva na spravedlivý proces a jsou podřaditelná pod alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. Buď že určitý výrok nebyl vůbec učiněn, a tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174, 3175).
19. Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného v řízení nedošlo. Odvolací soud na podkladě řádného opravného prostředku obviněného meritorně přezkoumal napadený rozsudek a tento podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené N. T., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit této poškozené k rukám jejího zmocněnce nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolací soud, byť tedy explicitně nerozhodl o zamítnutí odvolání obviněného, pokud jde o výroky o vině a trestu (proti čemuž nelze mít žádných výhrad, jak bude níže vyloženo), řádný opravný prostředek v rozsahu výroků o vině a trestu shledal nedůvodným. Za této situace lze konstatovat, že namítl-li obviněný ve svém dovolání, že jeho odvolání nebylo vyhověno přesto, že v řízení existovaly důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., postupoval v souladu s podmínkou uvedenou v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
20. V projednávaném případě dovolací soud výše uvedená pochybení nezaznamenal. Výtkám obviněného obsaženým v podaném mimořádném opravném prostředku nelze přisvědčit a dovolání obviněného opřené o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), l ), m) tr. ř. nutno označit za zjevně neopodstatněné.
21. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., obviněný odvolacímu soudu vytkl, že explicitně nerozhodl o jeho řádném opravném prostředku, a že tudíž v rozhodnutí tohoto soudu chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání. Byť je námitka obviněného pod citovaný dovolací důvod podřaditelná, v konkrétním případě nemá opodstatnění. Především i státní zástupkyně správně poukázala na to, že odvolací soud rozhodoval pouze na základě řádného opravného prostředku obviněného a těžko tedy tvrdit, že o jeho odvolání nerozhodl. V daných souvislostech je vhodné poukázat na ta usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019, ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 944/2019, ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019, ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 52/2021, a jiná), v nichž Nejvyšší soud reagoval na rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu ve vztahu k otázce, zda musí odvolací soud v případě, kdy alespoň zčásti vyhoví opravnému prostředku a napadené rozhodnutí, byť jen zčásti, zruší, učinit o zbývající části námitek formální (zamítavý) výrok. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích dospěl k závěru, že je-li z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, že soud odvolacím námitkám nepřisvědčil, nedopustil se pochybení – vady v podobě chybějícího výroku – pokud takový závěr ve výrokové části nikterak nevyjádřil, např. výrokem, že jinak, tj. kromě výroku, jenž zrušil a ohledně něhož znovu rozhodl, zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nedotčen. Jestliže se odvolací soud s námitkami obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal, nelze tvrdit, že se těmito nezabýval jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil. Dovolací soud pak odkazuje i na aktuální stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, podle něhož: „Porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky není, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu §265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami.“.
22. V projednávané trestní věci rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 3 To 65/2023, obsahuje ve svém odůvodnění pasáže týkající se výroků o vině a trestu, proti nimž obviněný ve svém odvolání taktéž brojil, které odvolací soud přezkoumal a shledal správnými (srov. body 6. až 15. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud explicitně uvedl, že přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěrům v jeho odůvodnění dále rozvedeným. Konstatoval, že neshledal žádné procesní, skutkové ani právní vady, co se týká skutkového děje, právní kvalifikace a uloženého trestu, když pochybení v rozhodnutí soudu prvního stupně shledal toliko ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, což napravil, přičemž jinak odvolání obviněného neshledal důvodným (srov. body 5. a 17.). Za této situace je zjevné, že odvolací soud povinnostem vyjádřeným ve shora citované judikatuře Nejvyššího soudu a v aktuálním stanovisku pléna Ústavního soudu dostál. S přihlédnutím k náhledu Ústavního soudu na danou problematiku neshledal dovolací soud v postupu soudu odvolacího pochybení vyžadující nápravy v dovolacím řízení, obzvláště s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud ve svém výroku, kterým rozhodnutí soudu nalézacího částečně zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a o tomto ve smyslu §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl, uvedl formulaci „jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn“. Z hlediska právní jistoty učinil odvolací soud vše pro to, aby nebylo o výsledku odvolacího řízení žádných pochyb, a jeho výrok tak obsahuje dostatečné vyjádření toho, že z podnětu odvolání obviněného došlo toliko k úpravě výroku o náhradě nemajetkové újmy, ve zbytku bylo odvolání fakticky zamítnuto. Odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 8 Tdo 982/2020, není případný, neboť v této věci šlo o procesně zcela odlišnou situaci dvou odvolatelů (obviněného a státního zástupce), v níž odvolací soud svým výrokem učinil nejasným, z podnětu kterého odvolatele jaký výrok učinil.
23. Dovolací soud dále ve vztahu k dalším námitkám obsaženým v mimořádném opravném prostředku konstatuje, že konfrontuje-li dovolací argumentaci obviněného s jeho dosavadní obhajobou a s jeho argumentací v odvolacím řízení, pak je zřejmé, že se touto svojí argumentací zcela opakuje. Z judikatury dovolacího soudu přitom vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Naznačená situace nastala i v posuzované trestní věci, poněvadž z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších soudů je zřejmé, že oba soudy se prakticky se všemi námitkami obviněného zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly.
24. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a případných opomenutých důkazů, j e vhodné uvést, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
25. Výtky obviněného směřující proti úplnosti provedeného dokazování neshledal dovolací soud důvodnými. Nalézací soud ve svém rozhodnutí podrobně vysvětlil, proč jako nadbytečné zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování (srov. str. 13. až 14.). Pokud jde o svědka D. V., přítele K. P., uvedl, že jmenovaný sice byl rozhodného večera přítomen v hospodě, kde byli i poškozená s obviněným, nicméně zcela absentuje poznatek, že by jmenovaný jako svědek mohl cokoli relevantního uvést. Ohledně navrhovaného přehrání kamerových záznamů soud hodnotil rozdíl mezi videozáznamem a z něj pořízenými fotografiemi a správně dospěl k závěru, že obsah fotografií je plně dostačující k prokázání nikým (ani poškozenou) nerozporované skutečnosti o způsobu chůze poškozené a obviněného z hospody domů, když ani tento poznatek bezprostředně nesouvisí se samotným projednávaným skutkem. Jde tedy o důkaz evidentně nadbytečný a bez vypovídací potence. Totéž lze uzavřít stran zvukového záznamu hovoru na linku 158, který ani nerealizovala sama poškozená, nýbrž svědkyně K. P. oznamující poznatek stran znásilnění poškozené v noci z pátku 11. 6. 2021 na sobotu 12. 6. 2021 „nějakým R.“. I odvolací soud považoval návrhy obhajoby na doplnění dokazování za nadbytečné, zejména návrh na výslech tehdejšího přítele poškozené, kterého poškozená odmítla identifikovat, a návrh na přehrání kamerových záznamů ohledně pohybu obviněného a poškozené v noci z 11. 6. na 12. 6. 2021, neboť tento by nemohl ničím vyvrátit trestné jednání, které i odvolací soud považoval za prokázané provedenými důkazy (srov. bod 13. rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud mohl věnovat pasáži o návrzích obviněného na doplnění dokazování podrobnější pozornost, zejména o nich i formálně rozhodnout ve veřejném zasedání, byly-li takové návrhy zakomponovány do písemného odvolání a obhájce na písemné odvolání při veřejném zasedání odkázal. K otázce eventuálního doplnění dokazování se však přece jen vyjádřil a důkazní návrhy zhodnotil pod bodem 13. svého usnesení. Ačkoli explicitně zmínil jen některé důkazní návrhy, je z jeho formulace zřejmé, že návrhy na doplnění dokazování vyhodnotil nadbytečnými jako celek, „zejména“ pak demonstrativním uvedením zmínil některé z důkazů, u nichž je nadbytečnost obzvláště evidentní. K samotnému dovolání lze uvést, že obviněný sice namítl neprovedení jím navržených důkazů, ovšem nevznesl žádnou argumentaci, která by svědčila o tom, že se jednalo o důkazy podstatné, které nebyly odvolacím soudem provedeny nedůvodně. I dovolací soud považuje důkazní řízení za dostatečně ucelené pro závěr o vině obviněného, na který konkrétní důkazní návrhy nemohou mít relevantní vliv. Navrhované doplnění dokazování by nepřineslo žádné nové poznatky ve věci, nemělo by vliv na již učiněná skutková zjištění soudů a bylo by zcela nadbytečné. Nejvyšší soud tak má za to, že posuzovaná trestní věc není stižena vadou opomenutých důkazů, na kterou by byl nucen reagovat kasačním rozhodnutím.
26. Dovolací soud dále ve věci nezjistil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 14 až 17 rozsudku nalézacího soudu, body 6. až 12. rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
27. Dovolací soud k opakovaným výhradám obviněného k učiněným závěrům o vině ve shodě se soudy nižších stupňů uvádí, že obhajobou rozporovaná výpověď poškozené N. T. je výpovědí podrobnou, autentickou a konzistentní, korespondující s dalšími v řízení provedenými důkazy a nevzbuzující pochybnosti o její věrohodnosti. Nalézací soud, vědom si nedostatku jiných přímých důkazů, věrohodnost výpovědi poškozené a výpovědi obviněného pečlivě hodnotil. V tomto ohledu přihlédl též k vlastnímu vnímání způsobu jejich projevu. Vycházel přitom i ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, k osobě poškozené, který zpracoval znalec Mgr. Michal Pernička, Ph.D., a podle něhož je poškozená jak obecně věrohodná, tak specificky věrohodná ve vztahu k projednávané události, tedy z psychologického hlediska líčí skutečně prožité události. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, který na rozdíl od obhajoby neshledal žádné pochybení při zpracování tohoto znaleckého posudku a konstatoval, že je zcela v kompetenci znalce vyjádřit se jak k obecné, tak specifické věrohodnosti poškozené, což spadá právě do oboru klinické psychologie. Podle znalce je zcela přirozené, pokud poškozená v rámci jednotlivých výpovědí přeskakovala v myšlenkách, postupně doplňovala různé detaily, nebo naopak si je již s odstupem času nevybavovala, protože na ně chtěla tzv. zapomenout. O její nevěrohodnosti by svědčila naopak tzv. „strojově“ opakovaná, obsahově totožná výpověď. Je rovněž zcela přirozené, že její výpověď byla doprovázena emocemi od pláče, smutku, přes stud až po rozčílení, jak měl možnost soud pozorovat. Za přirozené a odpovídající prožitému traumatu označil znalec zvýrazněné úzkostné projevy, které se u poškozené po projednávané události projevily a které se mohou i nadále projevovat, jak o tom sama poškozená referovala. Věrohodnost výpovědi poškozené pak podle názoru soudu podporuje i její následné chování (po znásilnění) – pocity výčitek a evidentní neochota celou záležitost oznamovat. Učinila tak svědkyně K. P. (rozená P.) dne 13. 6. 2021 telefonicky na linku 158, poté, kdy se jí poškozená spontánně svěřila a podrobně popsala prožitou událost, včetně např. obrany spočívající ve škrábání a kousnutí, které objektivně bylo následně u obviněného opravdu zjištěno na základě provedené fotodokumentace jeho těla. Obviněný měl v době ohledání 2 podlitiny na levém rameni a podlitinu v podpaží, což koresponduje s aktivním odporem, který poškozená kladla při znásilnění. Dále na podporu výpovědi poškozené vypovídala i svědkyně K. P., které se poškozená rovněž svěřila, vypadala velice vyděšeně a roztržitě a řekla, že byla znásilněna (tato svědkyně dále u hlavního líčení dohledala konverzaci na Instagramu, o čemž byly pořízeny screenshoty). I svědkyni N. K. se poškozená tu noc, kdy bylo vše nahlášeno na policii prostřednictvím K. P., rovněž svěřila, neboť za touto svědkyní poškozená přijela po dlouhé době, kterou strávila na policii. Svědkyně ani na chvíli nepochybovala o tom, že jí poškozená sdělovala pravdu, neboť s ní byla v každodenním kontaktu a znala její reakce. Této svědkyni se poškozená svěřila s tím, že obviněnému již v restauraci dala najevo, že se jí nelíbí jeho náklonnost, a dále popsala i znásilnění, které proběhlo v bytě. Poškozená i této svědkyni sdělila, že s obviněným rozhodně nechtěla pohlavní styk, bylo jí to nepříjemné a bolelo ji to, jeho jednání se aktivně bránila. Výpověď poškozené je podporována i listinnými důkazy, a to oznámením přijatým na linku 158 a ohledáním těla jak poškozené, tak obviněného.
28. Ve světle shora uvedených důkazů, které jednoznačně prokazují jednání popsané ve skutkové větě výroku o vině, nelze soudům nižších stupňů vytýkat, že na základě důvodů uvedených v jejich rozhodnutích neuvěřily výpovědím obviněného a svědkyň A. Š. a A. P. Jestliže za této situace dospěly k závěru o nevěrohodnosti vyjádření obviněného, resp. jeho tvrzení ohledně dobrovolnosti pohlavního styku, nelze jim ničeho vyčítat. Ve shodě se soudy nižších stupňů lze doplnit, že svědkyně A. Š., která vypovídala ve prospěch obviněného, měla k obviněnému blízký vztah, poněvadž s ním v rozhodné době bydlela, resp. jej přijala k bydlení ve svém bytě a nechávala si od něho částečně hradit nájem, a současně s ním udržovala intimní poměr. Soudy též správně dovodily zcela reálné obavy svědkyně o celkovou reputaci její rodiny a domácnosti s ohledem na projednávané události.
29. Obviněný tedy v rámci dovolání setrvale odmítal způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, který je však v naprostém souladu s pravidly elementární logiky, a zpochybňoval též odborné znalecké závěry, které mu z logických důvodů nevyhovují, aniž by je však relevantně zpochybnil. Obsáhle sice komparuje výpovědi svědků a poškozené, avšak zcela pominul návaznost výpovědi poškozené na plejádu dalších, byť nepřímých důkazů. Rozhodně se tak ve věci nejedná o obviněným prezentovaný případ „tvrzení proti tvrzení“, kdy by výpověď poškozené představovala jediný ve věci usvědčující důkaz. Stejně tak poukazoval na to, že chování poškozené nenasvědčovalo nejprve nevhodnému chování obviněného a poté utrpěnému znásilnění. Opřel se však o marginálie, které poškozená sama nijak nezpochybnila, jsou zcela přiměřené situaci a nevinu obviněného z nich nelze dovodit (totéž se týká obviněným analyzovaných možných a nemožných poranění na jeho těle či těle poškozené). Stejně tak nelze uzavřít, že poškozená je osobou s výrazným zájmem na výsledku trestního řízení, neboť, jak soudy správně uzavřely, nebyl zjištěn žádný motiv křivou výpovědí obviněnému ublížit a zejména to ani nebyla poškozená, kdo znásilnění ohlásil, přičemž ani v následujících fázích prověřování trestného činu ji nelze považovat za příliš spolupracující. Pokud se obviněný vymezil proti absenci hodnocení soudů stran některých důkazů, lze pouze stručně poukázat na to, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14]. Po prostudování přezkoumávaných soudních rozhodnutí je přitom patrné, že takovýto nezbytný, ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba vyvrácena, nepochybně skýtají. Krom toho se relevantními námitkami obhajoby obviněného ve věci činné soudy zaobíraly dostatečně. Dostatečně vyhodnotily veškeré relevantní důkazy, vypořádaly se s obhajobou obviněného, popsaly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Pakliže jedna ze skupiny důkazů, a to skupina důkazů v porovnání s tou druhou značně „bohatší“ a přesvědčivější, spolu vzájemně korespondovala a bezpečně prokazovala stíhané jednání, postupovaly soudy zcela správně, pokud se k této skupině důkazů přiklonily a na základě ní učinily závěr o vině.
30. Dovolací soud tedy uzavírá, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování. Obhajoba obviněného byla v řízení jednoznačně vyvrácena a dovolací výtky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Ve věci není dán žádný, už vůbec ne zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
31. Námitka obviněného, že v rozporu s §209 odst. 1 tr. ř. nebyl po návratu do jednací síně seznámen s obsahem výpovědi poškozené a nebylo mu umožněné jí klást otázky, pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný nespadá. Nadto se opět jedná o opakovanou námitku obviněného, jíž se odvolací soud zabýval a věcně správně na ni reagoval. Podle §209 odst. 1 tr. ř. předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§55 odst. 2), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka.
32. V projednávané trestní věci (kdy oprávněnost výslechu poškozené bez přítomnosti obviněného je zjevná a mimo dovolací námitky) nebyl obviněný s obsahem prvního výslechu poškozené, jemuž nebyl přítomen, bezprostředně po návratu do jednací síně seznámen, tudíž mu ani nebylo umožněno klást poškozené dotazy. Uvedená situace nastala v důsledku rozsáhlosti výslechu, který byl toliko zvukově zaznamenáván a jehož písemná podoba v danou chvíli neexistovala. Nicméně v reakci na výtku obhajoby byl obviněnému doručen protokol o předmětném hlavním líčení, přičemž obhájce soudu sdělil, že má na poškozenou doplňující dotazy, a požádal o její opětovný výslech. Okresní soud této žádosti správně vyhověl, přičemž obviněný měl možnost klást poškozené dotazy prostřednictvím svého obhájce, čehož využil. Podle názoru odvolacího soudu, s nímž se soud dovolací ztotožňuje, ačkoliv ani v případě tohoto hlavního líčení nebyl obviněný po návratu do jednací síně aktuálně seznámen s obsahem výpovědi poškozené a nekladl jí dotazy, podstatné je, že jí je kladl jeho obhájce v průběhu výslechu, čímž byla práva obviněného v plném rozsahu realizována. Nadto nelze přehlédnout, že obhajoba posléze soudu sdělila, že již nemá další návrhy na svědecké výpovědi, resp. nepožaduje doplnění výpovědi poškozené. Odvolací soud relevantně poznamenal, že prvotní neseznámení obviněného s výpovědí poškozené, resp. s jejími odpověďmi na dotazy obhájce, nepředstavuje procesní pochybení takové závažnosti, které by (zejména s ohledem na následný konvalidační postup soudu prvního stupně) představovalo porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
33. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., z obsahu podaného mimořádného opravného prostředku je patrné, že obviněný prakticky veškeré své výhrady zaměřil proti skutkovým závěrům přijatým soudy nižších stupňů. Svoje přesvědčení o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. založil na domněnce, že soudy učinily nesprávná skutková zjištění. Dovolání ve skutečnosti neobsahuje jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním, popř. s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, a zákonnými znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Protože není úkolem Nejvyššího soudu dotvářet za obviněné dovolací argumentaci, dovolací soud toliko v krátkosti konstatuje, že učiněná skutková zjištění umožňují učinit závěr, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
34. Co do námitky nesprávnosti výroku o náhradě škody nutno nejprve připomenout, že tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo vydat bezdůvodné obohacení získané trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody nebo nemajetkové újmy, resp. vydání bezdůvodného obohacení, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu či nemajetkovou újmu nebo za získání bezdůvodného obohacení, rozsah náhrady škody nebo vydání bezdůvodného obohacení, společnou odpovědnost za škodu apod. Hmotněprávní problematika řešící otázku odpovědnosti za vznik škody je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v ustanoveních §2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ či „o. z.“). Podle §2894 občanského zákoníku (v nejobecnější podobě) platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).
35. V trestním řízení se povinnosti uhradit škodu stanoví podle §228 odst. 1 tr. ř., odsuzuje-li soud obviněného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil. Nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obviněnému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
36. V projednávané věci odvolací soud rozsudek nalézacího soudu podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené N. T., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost nahradit této poškozené k rukám jejího zmocněnce nemajetkovou újmu ve výši nižší (100 000 Kč). Odvolací soud tedy redukoval přiznaný nárok a upřesnil, že tzv. metodikou Nejvyššího soudu je stanoveno nutné využití znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví odškodňování nemateriálních újem na zdraví, zejména co se týká bolestného či ztížení společenského uplatnění. Měl za to, že u nyní projednávané trestné činnosti je možné poškozené přiznat toliko nemajetkovou újmu za její psychické útrapy, které bezesporu musela v souvislosti s násilným trestným činem obviněného utrpět, a zároveň odůvodnil, jaké měl na mysli. Ve zbytku nároku na náhradu škody v rozsahu ztížení společenského uplatnění nebo i tzv. bolestného, které budou podloženy znaleckým posudkem vypracovaným znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví odškodňování nemateriální újmy na zdraví, svým odůvodněním odkázal poškozenou na občanskoprávní řízení (ač po formální stránce absentuje výrok rozsudku podle §229 odst. 2 tr. ř., vyhověl-li poškozené v jím vzneseném nároku pouze částečně).
37. Obviněný v kontextu adhezního výroku vytkl, že poškozená uplatnila náhradu nemajetkové újmy nikoli řádně (bez rozlišení na jednotlivé zvláštní druhy), odkázal na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu o potřebě znaleckého posouzení dopadu trestného činu na zdraví poškozeného a namítl nedostatečné odůvodnění výroku odvolacím soudem a nepřezkoumatelnost (mj. zejména neuvedl, podle jaké právní normy nemajetkovou újmu přiznal).
38. Dovolací soud konstatuje, že výtky směřující proti výroku o povinnosti nahradit škodu, resp. nemajetkovou újmu, proto, že není řádně odůvodněn a je nepřezkoumatelný, nelze podřadit pod hmotněprávní námitky, a tedy s důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nekorespondují. I přesto Nejvyšší soud jen pro úplnost poznamenává, že s nárokem na náhradu škody soudy pracovaly po právu, neboť byl vymezen zákonnými důvody i celkovou částkou. Nakonec i Ústavní soud v tomto směru odmítá přepjatý formalismus a preferuje pozitivní rozhodnutí o nároku poškozených znásilněním na náhradu nemajetkové újmy v podobě duševních útrap lhostejno, zda poškozená podřadí svůj nárok pod §2956 o. z. či pod „další nemajetkovou újmu“ podle §2958 o. z. Od poškozeného nelze požadovat, aby svůj nárok kvalifikoval podle hmotného práva, taková kvalifikace a rozhodnutí o přiměřenosti odčinění imateriální újmy je výlučnou odpovědností soudce (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 1222/22). Zejména odvolací soud pak v projednávané věci upřesnil, že pouze části vznesených nároků lze vyhovět, konkrétně v rozsahu nemajetkové újmy na zdraví v podobě psychických, či duševních útrap poškozené (byť neuvedl konkrétní zákonná ustanovení, na §2956 a §2957 o. z. výslovně odkazuje odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 17 až 18). V takovém případě je možno úvahu soudů opřít o listiny a znalecké posudky o zdravotním stavu poškozené a není zapotřebí znaleckého vyjádření přímo k vyčíslení nároku, jako je tomu v režimu §2958 o. z. stran náhrady při ublížení na zdraví a při usmrcení, konkrétně ohledně bolestného a ztížení společenského uplatnění (nikoli však u tzv. další nemajetkové újmy). Soud prvního stupně výroku o náhradě nemajetkové újmy věnoval potřebnou část odůvodnění rozsudku a velmi podrobně vysvětlil své úvahy k němu se vztahující. Odvolací soud sice odůvodnil své rozhodnutí poněkud stručněji než soud prvního stupně, avšak nutno vzít v potaz, že jde o rozhodnutí odvolacího soudu, které může plně odkázat na argumentaci soudu prvního stupně, shledá-li ji správnou, a věnuje se pouze části, v níž přiznaný nárok korigoval. Ač jsou dány požadavky na odůvodnění adhezního výroku mj. i odkazem na konkrétní právní normu (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08) a odvolací soud ji explicitně neuvedl, není pochyb o tom, o která ustanovení občanského zákoníku je opřen závěr o povinnost obviněného k náhradě nemajetkové újmy poškozené. Obě rozhodnutí soudů nižších stupňů nutno vnímat v komplexu a návaznosti a na konkrétní ustanovení občanského zákoníku odkázal dostatečně ve svém rozsudku již soud prvního stupně. Proto dovolací soud nemá za to, že by bylo v naznačeném směru porušeno právo obviněného na spravedlivý proces a že by bylo možno rozhodnutí soudů nižších stupňů hodnotit jako nepřezkoumatelná. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že výrok o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy podle §228 odst. 1 tr. ř. je plně odůvodněn.
V. Způsob rozhodnutí
39. Dovolací soud shledal, že námitky, jimiž obviněný odkazoval na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), l ) tr. ř., nemají opodstatnění. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
40. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného R. N. je jako celek zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 10. 2023
Mgr. Pavel Göth
předseda senátu