ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.879.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 879/2023-463
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný V. P. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2023, č. j. 9 To 30/2023-390, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 15/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. P. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2023, č. j. 49 T 15/2022-342 (dále též jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „rozhodnutí soudu prvního stupně“), byl obviněný V. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době, nejméně v období od roku 2007 do roku 2014, v místě svého trvalého bydliště v bytě v Praze 8 – XY, XY, v době, kdy u něj byl jeho syn, poškozený tehdy nezletilý AAAAA (pseudonym), který byl svěřen do péče matky a podle dohody mezi rodiči docházel ve stanovené dny k otci, v blíže nezjištěném počtu případů nejméně 10x při sprchování osahával a prohmatával penis poškozeného a v posteli, na které společně spali, sahal poškozenému pod pyžamo na penis a rukou jej prohmatával, od roku 2010 v blíže nezjištěném počtu případů, nejméně 2x při osahávání penisu poškozeného v posteli vzal jeho ruku a položil si ji na svůj penis přes oblečení, ruku poškozeného stále držel svojí rukou a rytmicky s ní pohyboval, aby došlo ke stimulaci penisu obviněného, a od roku 2012 nebo 2013 obviněný v blíže nezjištěném počtu případů nejméně 10x v posteli masturboval penis poškozeného až do vyvrcholení, poškozený nejprve vzhledem ke svému tehdy nízkému věku nechápal chování obviněného a považoval jej za správné a za chování mezi otcem a synem běžné, později v průběhu dospívání poškozený pochopil, že jednání jeho otce je špatné, ale nijak se mu nebránil, neboť na takové jednání již byl zvyklý, obviněný při tomto jednání využil psychické a fyzické bezbrannosti poškozeného vyplývající jednak z jeho převahy fyzické a psychické, a také z převahy dospělé autority – otce poškozeného, kdy nezletilý byl vzhledem ke svému tehdy nízkému věku po všech stránkách nedostatečně vyspělý tak, aby mohl jeho jednání pochopit, posoudit, domyslet, vyhodnotit a dostatečně projevit svou vůli a dát jednoznačně najevo svůj nesouhlas s jeho jednáním a odpor k němu, nebo se jinak účinně bránit, a později již byl na takové jednání přivyklý, toho si byl obviněný nepochybně vědom, a stavu poškozeného využil k dosažení svého cíle, tohoto jednání se dopustil i přesto, že jako jeho otec znal věk poškozeného a věděl, že poškozený v té době dosud nedosáhl věku patnácti let.
2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za užití §58 odst. 2 písm. b) a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému současně uložena povinnost zaplatit poškozenému AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku 250.000 Kč, a to ve 48 měsíčních splátkách po 5.208 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 7. 3. 2023 do zaplacení s tím, že splátky je povinen hradit vždy nejpozději do každého patnáctého dne v měsíci počínaje dnem 15. 4. 2023, pod ztrátou výhody splátek.
Proti tomuto rozsudku podala odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, a to do výroku o trestu v neprospěch obviněného. Na jeho podkladě Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 14. 6. 2023, č. j. 9 To 30/2023-390 (dále též jen „napadený rozsudek“ nebo „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině a o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy uložil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Špačka dovolání s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení. Pokud v té souvislosti současně uvedl (na str. 2 v odst. 2.2 svého podání) §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak se jedná zjevně jen o písařskou chybu, když slovně jasně vyjádřený dovolací důvod odpovídá ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. V úvodu svého podání obviněný předeslal, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu, podle níž se dovolatel v zásadně nemůže domáhat toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí trestní sazby. V projednávaném případě však odvolací soud ve svém rozhodnutí vyslovil obecné závěry, kterými se vyjádřil k obecné aplikovatelnosti §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a obviněný je tudíž toho názoru, že vzhledem k možným obecným dopadům napadeného rozhodnutí při sjednocování judikatury jde o možnou výjimku podléhající přezkumu Nejvyššího soudu. Nadto poukázal na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, podle něhož nelze závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu považovat za ústavně konformní.
6. Podle mínění dovolatele odvolací soud vycházel z nesprávného předpokladu, že je aplikace §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro trestné činy znásilnění vyloučena. Takový závěr nemá oporu v zákoně a je svou povahou v rozporu se zněním tohoto ustanovení. V dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu chybí podrobnější hodnocení toho, jaké jsou podmínky pro aplikaci §58 odst. 1 a §58 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný má za to, že právní formulace podmínek jejich užití je odlišná a aplikace těchto ustanovení by tedy měla dopadat na odlišné případy. Ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku bylo do trestního zákoníku zakomponováno v souvislosti s institutem prohlášení viny. Vzhledem k tomu, že obviněný prohlašuje svoji vinu a na základě toho se neprokazují konkrétní okolnosti případu, nemělo by se z těchto konkrétních okolností případu vycházet ani při postupu podle §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
7. Odvolací soud při zkoumání poměrů obviněného dospěl k závěru, že představují samou hranici, kdy by bylo možné uvažovat o tom, že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Dále však odvolací soud vycházel z nesprávného předpokladu, že aplikace §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je pro trestné činy jako znásilnění vyloučena. Podle názoru dovolatele tím zaměřil svoji pozornost právě na okolnosti případu. Prvoinstanční soud naopak správně poukázal na nutnost jazykového výkladu §58 odst. 2 tr. zákoníku.
8. Dovolatel dále poukázal na to, že se jednání dopustil před více než devíti lety. Odvolací soud nijak neodůvodnil, proč i po takto dlouhé době, kdy k trestné činnosti nedochází, je nezbytné ho oddělit od společnosti. Nijak se nevypořádal ani s judikaturou Ústavního soudu (nález I. ÚS 554/04 ze dne 31. 3. 2005), která dovozuje, že dlouhá doba mezi trestným jednáním a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Neodůvodnil ani to, proč jeho náprava není jinak možná, a to zvláště s ohledem na závěry znaleckých posudků k jeho osobě. Nezohlednil též §38 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož soud při ukládání trestních sankcí přihlédne i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem. Uvěznění dovolatele má totiž negativní vliv na uspokojení nemajetkové újmy poškozeného. Uložením nepodmíněného trestu soud obviněnému znemožňuje splácet nejen závazek vůči poškozenému, ale i závazek z úvěru u UniCredit Bank, který převzal za účelem zaplacení náhrady nemajetkové újmy poškozenému. Přestože tedy státní zástupkyně podala pouze odvolání do výroku o trestu, odvolací soud měl podle názoru dovolatele přezkoumat i správnost výroku o náhradě nemajetkové újmy, neboť odvoláním napadený výrok o trestu a výrok o náhradě nemajetkové újmy spolu jednoznačně souvisejí. Uložená trestní sankce tak je podle dovolatele nepřiměřená a nebyla uložena v souladu s ústavním principem proporcionality trestní represe.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozsudek, jímž napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle §265k odst. 1 tr. ř. zruší a věc vrátí tomuto soudu k dalšímu řízení, nebo podle §265m při zrušení napadeného rozsudku sám hned ve věci rozhodne tak, že se odvolání státního zástupce zamítá. Zároveň požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, a vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
10. K dovolání obviněného se následně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Hned na úvod poznamenal, že věc považuje za nanejvýš spornou, když logická je jak argumentace odvolacího soudu, tak i argumentace dovolatele. Existují jak logické argumenty pro snížený trest uložený soudem nalézacím, tak i stejně logické argumenty odvolacího soudu proti takovému snížení. Spornost věci se nakonec projevila i v tom, že na otázku užití §58 tr. zákoníku neměli jednotný názor ani soudci a státní zástupci působící v tomto řízení.
11. Po zvážení se státní zástupce nakonec přiklání k závěru odvolacího soudu. Dodal však, že předmětná věc je specifická tím, že pro snížení trestu svědčí více na sobě nezávislých okolností a proti tomu stojí povaha spáchané trestné činnosti (znásilnění dítěte) a pochybnost, zda by v takovém případě vůbec bylo možné trest snížit pod dolní hranici trestní sazby. Pokud jde o námitky dovolatele, vymezil dvě základní otázky – z hlediska procesního, zda lze vůbec dovolatelovy námitky uplatnit cestou některého z dovolacích důvodů či zda je vůbec možno posuzovat je v dovolacím řízení, a z hlediska hmotněprávního, zda jsou tyto námitky věcně správné či nikoli.
12. K otázce, zda námitka proti neužití fakultativních alternativ mimořádného snížení trestu podle §58 tr. zákoníku může či nemůže založit některý z dovolacích důvodů, uvedl, že dosavadní obsáhlá a ustálená judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu, že se o dovolací důvod nejedná, byla zpochybněna dovolatelem zmíněným nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23 (dále též jen „nález ze dne 27. 6. 2023“), obsahujícím stanovisko opačné, ovšem nikoli jednomyslné.
13. Závěr o obecné přípustnosti dovolání při nepoužití §58 tr. zákoníku Nejvyšší soud zaujal pouze ve svém starším usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, kde skutečně připustil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v tehdy účinném znění) může založit i absence mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1 tr. zák., jež odpovídá znění nyní platného §58 odst. 1 tr. zákoníku. Další vývoj judikatury se však ubíral jiným směrem, což státní zástupce doložil citací řady rozhodnutí Nejvyššího soudu. Upozornil také na dvě publikovaná usnesení, a to pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr. a č. 7/2021 Sb. rozh. tr., kdy Nejvyšší soud nakonec i prostřednictvím svého trestního kolegia vyslovil názor, že cestou dovolání se nelze domáhat snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku a nelze tak činit ani podle odstavců 2, 3, 6, 7 citovaného ustanovení trestního zákoníku účinného od 1. 10. 2020.
14. Takto pojímal přípustnost dovolání proti způsobu užití §58 tr. zákoníku ve své judikatuře i Ústavní soud, a to až do nálezu ze dne 27. 6. 2023. V něm odmítl jak předchozí judikaturu Nejvyššího soudu, tak i judikaturu vlastní. V uvedeném nálezu poukázal na shora citované usnesení Nejvyššího soudu z roku 2007 a následnou odlišnou judikaturu označil za nesprávnou či nejednotnou. Nelze však pominout argumentaci, kterou uplatnil soudce Jan Wintr ve svém odlišném stanovisku k tomuto nálezu, zejména, že Ústavní soud „poprvé v historii“ sáhl ke „zrušení trestního rozsudku pro nepoužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 trestního zákoníku“ a že mimořádné snížení trestu podle §58 by mělo zůstat institutem výjimečným .
15. Z uvedeného je zřejmé, že ani senát Ústavního soudu, který učinil nález ze dne 27. 6. 2023, nebyl v náhledu na předmětnou procesní otázku jednotný. O možných právních názorech ostatních senátů Ústavního soudu lze dosud jen spekulovat. Za této situace považuje státní zástupce za nejvhodnější, aby Nejvyšší soud setrval na své dosavadní judikatuře. Jedná se o nejrychlejší cestu k případné další ústavní stížnosti a k vyjasnění, zda nález ze dne 27. 6. 2023 obsahuje názor osamocený nebo zda svůj náhled na rozsah dovolacích důvodů změnily i ostatní senáty Ústavního soudu.
16. Následně státní zástupce připomněl dosavadní judikaturu týkající se posuzování trestů v dovolacím řízení, z níž před nálezem ze dne 27. 6. 2023 vyplývalo, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů v zásadě neodpovídá. Přiměřenost trestu mohl dovolací soud posoudit pouze ve dvou případech. Jednak v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by nastaly výjimečné podmínky vymezené nálezem sp. zn. II. ÚS 492/2017, a jednak mimo dovolací důvody, pokud by se jednalo o porušení ústavní zásady proporcionality trestních sankcí, tedy o tresty výjimečné svou nespravedlností.
17. K proporcionalitě trestních sankcí existuje již poměrně obsáhlá judikatura Nejvyššího soudu. Tento soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, připustil zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v dovolacím řízení, avšak jen výjimečně a mimo dovolací důvody, „pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným“. Uložený trest neobstál v testu proporcionality. Shodně Nejvyšší soud argumentoval i ve svých dalších rozhodnutích, které státní zástupce vyjmenoval. Zároveň upozornil na restriktivní náhled Nejvyššího soudu, který je možné doložit na příkladu usnesení ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018. V judikovaných věcech bylo porušení proporcionality trestních sankcí posuzováno velmi restriktivně, s požadavkem na extrémní a nepřiměřený zásah trestu do osobní sféry odsouzeného.
18. Z tohoto pohledu je ve věci dovolatele nutno uznat, že při nezrušení velkorysého výroku o náhradě nemajetkové újmy a při existenci splátek úvěru na další újmu již uhrazenou, se výsledek trestního řízení poněkud vymyká jiným obvyklým případům. Výrok o náhradě nemajetkové újmy vychází z předpokladu pobytu dovolatele na svobodě, nikoli ve výkonu trestu. Z hlediska principů demokratického právního státu může být považováno za sporné, pokud nový výrok o trestu učinil nadále existující výrok o náhradě nemajetkové újmy spíše nesplnitelným. Otázkou ovšem je, zda je existence předmětného výroku o náhradě nemajetkové újmy dostatečným důvodem, aby se nepodmíněný trest odnětí svobody uložený dovolateli v trvání 5 let, tedy na samotné dolní hranici trestní sazby, jevil jako extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a proto v rozporu se zásadou proporcionality trestní represe. Nadto je zřejmé, že uvedený rozpor mezi výrokem o trestu a výrokem o náhradě nemajetkové újmy může být v budoucnu odstraněn vzájemnou dohodou dovolatele a poškozeného o úpravě jejich vzájemných občanskoprávních vztahů.
19. Poslední otázkou je, zda by důvodem mimořádného snížení trestu podle §58 tr. zákoníku nemohla být délka trestního řízení nebo doba od spáchání trestného činu. Pokud jde o zohlednění délky trestního řízení, státní zástupce poukázal na judikaturu, v níž se Nejvyšší soud zabýval kompenzací doby uplynulé od spáchání skutku (a délky trestního řízení) cestou snížení trestu podle §58 tr. zákoníku v dovolacím řízení, a učinil následující obecné závěry.
20. Ustanovení §39 odst. 3 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatná kritéria – dobu trestního stíhání a dobu od spáchání trestného činu. Soudy zpravidla vycházejí jen z délky trestního řízení zasahujícího již konkrétního obviněného, tedy až od zahájení trestního stíhání do posledního rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud však bylo trestní stíhání zahájeno s podstatným odstupem od spáchání skutku, soudy zohledňují jako samostatné kritérium i dobu od spáchání trestného činu. Jestliže délka trestního stíhání přesáhne dobu 6 let nebo jestliže dojde k několikaleté nečinnosti orgánu činného v trestním řízení, obviněnému je nutno toto porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů, kompenzovat, a to zejména snížením trestu.
21. Pokud se tato doba pohybuje kolem 6 let, zpravidla postačí kompenzace v rámci zákonné trestní sazby. Jestliže se tato doba přiblíží hranici 10 let, přiléhavou kompenzací může být i mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Každou věc je nutno posoudit individuálně s ohledem na případné dlouhé nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, obstrukce obhajoby a na důvody neutrální – objektivní. Překročení shora uvedených dob znamená jen možnost, nikoli nutnost kompenzace – hledisko délky řízení může a nemusí být zohledněno. Z hlediska naplnění dovolacího důvodu je přitom rozhodné, zda soud kompenzaci provedl, byť to výslovně nezmínil v odůvodnění svého rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 5 Tdo 565/2019).
22. V době rozhodování odvolacího soudu uplynula od spáchání dovolatelova skutku doba blížící se hranici 10 let. Z pohledu uvedeného výkladu jde tedy o věc, v níž by již mohla (ale nemusela) být připuštěna kompenzace doby více než 9 let od spáchání skutku cestou §58 odst. 1 tr. zákoníku. Tato doba výrazně přesahuje dobu 6 let, při níž zpravidla postačí kompenzace v rámci zákonné trestní sazby. K užití §58 tr. zákoníku tak soud mohl, avšak nemusel, přistoupit již s ohledem na tuto dobu. Z důvodu dlouhé doby od spáchání skutku, nasvědčující možnosti rychlejší nápravy, snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby připustil i odvolací soud, jak je patrno z bodu 12. jeho rozsudku. Takové snížení trestu nakonec předpokládal i státní zástupce, když navrhoval trest pouze čtyřletý.
23. Vzhledem k povaze předmětného trestného činu ovšem nelze dobu uplynulou od jeho spáchání přeceňovat. Jedná se o trestný čin proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti s obětí, která dosáhla 18 let teprve dne 30. 5. 2019. Nicméně doba od spáchání i podle názoru odvolacího soudu ve shora citované části odůvodnění nasvědčuje tomu, že by nápravy dovolatele bylo možno dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Doba od spáchání trestného činu sice neodůvodňuje snížení trestu podle §58 odst. 1 tr. zákoníku, avšak svědčí o tom, že nápravy dovolatele bylo možno dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání, což je jednou z podmínek umožňujících snížit trest podle odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení. Podstatné je, že již z charakteru předmětného trestného činu plyne, že doba od spáchání se často odvine od pozdního oznámení a může být tedy delší, než tomu bývá u trestných činů jiné povahy.
24. Závěrem státní zástupce shrnul, že ve věci existují silné argumenty ke snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby cestou §58 tr. zákoníku. Obviněným uplatněná námitka ovšem neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Otázkou pak je, zda nastaly výjimečné okolnosti pro zrušení uloženého trestu pro pouhé porušení zásady proporcionality trestních sankcí (především pro existenci výroku o vysoké náhradě nemajetkové újmy nebo pro délku doby od spáchání trestného činu), aniž by se dovolací soud musel opřít o některý z dovolacích důvodů. Vzhledem k povaze spáchaného trestného činu není podle státního zástupce možné považovat uložený trest za natolik nespravedlivý, aby jím došlo k porušení zásady proporcionality.
25. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
26. Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
27. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněnému důvodu dovolání.
28. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV.
Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že k tíži obviněného nehodnotil jeho formální pochybení při označení důvodu, o který opřel své dovolání. Jak už bylo řečeno výše, na str. 2 v odst. 2.2 svého podání obviněný místo §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zjevně jen v důsledku písařské chyby uvedl §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud vycházel z jasně daného obsahu dovolání obviněného a jím jednoznačně slovně vyjádřeného dovolacího důvodu spočívajícího v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (než posouzení samotného skutku). Přisvědčit mu každopádně nemohl, a to z více důvodů.
30. Předně je třeba uvést, že námitky obviněného nespadají pod žádný z důvodů dovolání taxativně vyjmenovaných v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádné takové vady však obviněný v této věci neuplatnil. Nedožaduje se toho, aby mu byl uložen trest v rámci zákonem dané trestní sazby. Rozhodnutí odvolacího soudu napadá proto, že mu trest byl uložen v „běžné“ zákonné trestní sazbě, když nebylo aplikováno ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. To je ovšem postup závislý vždy na úvaze soudu. Pokud jsou splněny všechny podmínky uvedené v citovaném zákonném ustanovení, pak soud takto postupovat (mimořádně snížit trest odnětí svobody) může, ale nemusí.
31. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu obviněný nemůže dovoláním úspěšně brojit proti tomu, že soud v jeho případě neaplikoval §58 tr. zákoníku. Výjimkou za určitých okolností může být pouze neuložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby za užití ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, které se však týká specificky ukládání trestu pachateli označenému jako spolupracující obviněný (což není případ dovolatele). Použití tohoto ustanovení je totiž při splnění v něm stanovených podmínek na rozdíl od jiných případů (vyjmenovaných v odstavcích 1, 2, 3, 6 a 7) obligatorní. V té souvislosti je třeba připomenout nedávné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, jež bylo následně drtivou většinou hlasů schváleno trestním kolegiem Nejvyššího soudu a na základě toho uveřejněno pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. Bylo v něm výslovně konstatováno, že námitka spočívající v tom, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení §58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b tr. ř.
32. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky stran neaplikování §58 odst. 1, 2, 3, 6 nebo 7 tr. zákoníku v dovolacím řízení, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb).
33. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe (jakkoli jde evidentně o sankci vyměřenou v rámci zákonem stanovené trestní sazby a dokonce na její samé spodní hranici). K takovému závěru však nedospěl. Naopak, v zásadě se ztotožnil s názorem odvolacího soudu prezentovaným v napadeném rozhodnutí, že v tomto konkrétním případě mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nebylo namístě. Dovolatele proto odkazuje na relevantní pasáže odůvodnění napadeného rozhodnutí.
34. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující argumenty (otázky) obviněných se opakovaně zabýval i Ústavní soud. Například ve svém usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (viz např. věc řešená před ESLP García proti Španělsku). Totožné stanovisko Ústavní soud zaujal i ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16 (zde s odkazem na rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku) a řadě jiných. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení dovolací, je-li zjištěno, že soud nižšího stupně již shodným námitkám obviněného věnoval dostatečnou pozornost.
35. Pokud jde o konkrétní důvody významně zpochybňující vhodnost použití ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v této věci, ve stručnosti lze připomenout, doplnit a zdůraznit následující. Obviněný byl odsouzen za dva závažné úmyslné trestné činy, přičemž trestní sazba stanovená na přísnější z nich [zločin znásilnění §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] je dána na pět až dvanáct let odnětí svobody. Předmětného jednání se dopouštěl po velmi dlouhou dobu (7 až 8 let v rozmezí r. 2007–2014) a vůči dítěti nízkého věku (v době začátku trestné činnosti 6 let a v době jejího ukončení 13 let). Ovládací i rozpoznávací schopnosti obviněného byly v době činu, jehož se dopustil ve formě přímého úmyslu, plně zachovalé. Pokud jde o větší časový odstup od spáchání činu, tak k tomuto došlo evidentně zejména kvůli nízkému věku poškozeného, který dosáhl zletilosti až dne XY. O činu obviněného se rozhodl promluvit teprve, když dosáhl dospělosti a když se u něj dlouhodobě výrazně projevovaly negativní následky tohoto činu (došlo k poruše jeho psychosexuálního vývoje, nebyl schopen navázat běžný partnerský vztah a vést normální sexuální život). Jednání (přístup) obviněného nelze označit za upřímnou lítost ve smyslu §41 písm. o) tr. zákoníku, když zjevně nešlo o skutečně upřímně míněný projev lítosti, o skutečnou snahu o nápravu či zmírnění následků jeho trestné činnosti. Až poté, co s ním státní zástupkyně v přípravném řízení odmítla uzavřít dohodu o vině a trestu (obsahující ujednání o uložení pouze podmíněného trestu odnětí svobody), obviněný zaslal poškozenému omluvný dopis a poté (pouhé dva dny před stanoveným termínem hlavního líčení u soudu prvního stupně) s poškozeným uzavřel dohodu o náhradě nemajetkové újmy. Je pravdou, že v hlavním líčení dne 8. 3. 2023 prohlásil vinu ve smyslu §206c tr. ř., čímž zjednodušil průběh řízení před soudem a eliminoval i další potenciální viktimizaci poškozeného, avšak nelze přehlédnout, že až do té doby byl jeho přístup právě opačný – svoji vinu popíral prakticky v celém rozsahu (doznal pouze jediný případ z roku 2014, kdy se měl údajně jen párkrát dotknout penisu poškozeného) s tím, že jinak si poškozený vše vymyslel. Veškeré okolnosti, které soud prvního stupně zohlednil ve prospěch obviněného [v souvislosti se závěrem, že je namístě aplikovat ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku] tedy nastaly až těsně před hlavním líčením a byly nepochybně motivovány právě především snahou obviněného vyhnout se uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a nikoli jeho upřímnou lítostí a skutečnou snahou po nápravě. Před odhalením trestné činnosti, jakož ani v dřívějším průběhu tohoto trestního řízení, se o nápravu způsobených následků zjevně nijak nesnažil.
36. Nad rámec toho, co v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl odvolací soud, považuje Nejvyšší soud za potřebné učinit již jen několik málo poznámek v návaznosti na konkrétní námitky obviněného obsažené v jeho dovolání.
37. Především není pravdou, že by Vrchní soud v Praze nijak nezdůvodnil, proč je podle něj i přes časový odstup 9 let od spáchání činu namístě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tímto se uvedený soud zabýval naopak detailně, bylo to de facto základním obsahem a hlavní podstatou odůvodnění jeho rozhodnutí (v širším kontextu viz str. 3–5, odst. 10–18 napadeného rozsudku a specificky viz přelom str. 4 a 5, odst. 15).
38. Dále obviněný poukázal na to, že odvolací soud údajně nezdůvodnil ani to, proč náprava pachatele (dovolatele) není možná, když podle závěrů znaleckých posudků není jeho pobyt na svobodě nebezpečný a prognóza jeho dalšího vývoje je z psychiatrického hlediska spíše pozitivní. K tomu je třeba uvést, že vrchní soud nic takového (že náprava obviněného není možná) netvrdil a z ničeho takového při svém rozhodování nevycházel. Svůj závěr, že aplikace §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku není namístě, odůvodnil s poukazem na jiné relevantní skutečnosti, a to zejména s ohledem na povahu trestné činnosti obviněného. Jestliže došel k takovému závěru, pak je již zjevně bezpředmětná další argumentace obviněného v tom smyslu, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody může negativně ovlivnit i samotného poškozeného (když mu obviněný nebude schopen zaplatit náhradu nemajetkové újmy tak, jako kdyby byl na svobodě). S tím pak částečně souvisí i další argument, že je obviněný ve své podstatě trestán dvakrát, když výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody zásadně zhorší jeho ekonomickou situaci, a to až tak, že nebude schopen splácet své závazky a bude mu hrozit exekuce či dokonce úpadek. Netřeba zvlášť zdůrazňovat, že jde o argument z hlediska současného rozhodování v dovolacím řízení nevýznamný. Na možné následky svého jednání měl obviněný myslet podstatně dříve, a to zejména v době, kdy se trestné činnosti dopouštěl, resp. než ji začal páchat.
39. Argumentaci, že odvolací soud nedostatečně přihlédl k zájmům poškozeného a že toto pochybení ve svém důsledku vedlo k uložení nepřiměřeně přísného trestu obviněnému, je třeba odmítnout. Na poslední chvíli převzatý závazek k náhradě nemajetkové újmy poškozenému (když obviněný na základě průběhu trestního řízení a nastalé důkazní situace seznal, že jeho popěrné obhajovací stanovisko zřejmě nebude úspěšné, a tudíž mu bezprostředně hrozí trest odnětí svobody od 5 do 12 let), nemůže dovolatel úspěšně využít k účelové argumentaci, že mu neměl být uložen (jinak jasně hrozící) nepodmíněný trest odnětí svobody. Připustit takovou praxi by v podstatě znamenalo, že určité skupině pachatelů (dostatečně movitých, resp. způsobilých získat bankovní úvěr v dostatečné výši apod.) by bylo, na rozdíl od jiných, umožněno se svým způsobem „vykoupit“ z hrozícího dlouhého pobytu ve věznici.
40. Důvodným Nejvyšší soud neshledal ani odkaz na formulační rozdíly mezi ustanoveními §58 odst. 1 a §58 odst. 2 tr. zákoníku. Dovolatel zde vyjádřil přesvědčení, že při zvažování (ne)aplikace §58 odst. 2 tr. zákoníku soudy nemohou, na rozdíl od §58 odst. 1 tr. zákoníku, zohledňovat z dokazování vzešlé „okolnosti případu“, nýbrž vedle poměrů pachatele jen „povahu spáchané trestné činnosti“. Jak ovšem vyplývá z aktuálního komentáře k trestnímu zákoníku [PÚRY, František. §58 (Mimořádné snížení trestu odnětí svobody). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1081, marg. č. 3.], při zvažování povahy trestného činu se v dané souvislosti vychází zejména z obecných kritérií určujících povahu a závažnost trestného činu ve smyslu §39 odst. 2 tr. zákoníku. Podle tohoto zákonného ustanovení jsou povaha a závažnost činu určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Tím vším se také Vrchní soud v Praze řídil a v odůvodnění svého rozsudku to dostatečným způsobem rozvedl a vysvětlil. Rozhodně není pravdou to, co se nyní snaží tvrdit obviněný (viz poslední odstavec na str. 5 jeho dovolání), že zjištěnými okolnostmi činu, jeho následky apod. neměl odvolací soud vůbec argumentovat, neboť to není s ohledem na znění §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku podstatné. Jak vyplývá z výše citovaného zákonného ustanovení a komentáře k trestnímu zákoníku, opak je pravdou.
41. Jediné, v čem lze s dovolatelem souhlasit, je to, že aplikaci §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku není možné a priori plošně vyloučit u všech trestných činů znásilnění. Souhlasit však již nelze s tím, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku (konkrétně na str. 4 v odst. 13) konstatoval opak. Formulace, kterou Vrchní soud v Praze na tomto místě použil, sice není ideální, rozhodně však nepřipouští takový výklad, jaký prezentoval obviněný na str. 4, v bodě 5.2 svého dovolání. Naopak je zjevné, že vrchní soud v dotčené pasáži odůvodnění svého rozhodnutí hovořil o nemožnosti aplikace §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nikoli obecně u všech trestných činů znásilnění, nýbrž konkrétně ve vztahu k trestnému činu dovolatele řešenému v této věci (viz první až třetí řádek zmíněného odst. 13 odůvodnění, kde bylo výslovně uvedeno „… neumožňuje povaha trestných činů …, kterých se obžalovaný dopustil, a kterou určují …“).
42. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí vadou, která by naplňovala některý z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a současně jím ani nebyl uložen natolik nepřiměřeně přísný a zjevně nespravedlivý trest, aby to bylo v rozporu s ústavně zakotvenou zásadou proporcionality trestních sankcí. Aplikace již mnohokrát zmíněného ustanovení §58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku sice v tomto konkrétním případě do úvahy teoreticky přicházet mohla, avšak pokud Vrchní soud v Praze v napadeném rozhodnutí důvody k takovému postupu neshledal a svůj závěr patřičným způsobem odůvodnil, pak nepoužití citovaného zákonného ustanovení a v souvislosti s tím nesnížení obviněnému ukládaného trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nemůže být důvodem pro zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení.
43. K nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, na který obviněný ve svém dovolání odkazoval, je třeba především uvést, že toto rozhodnutí se týkalo skutkově a z hlediska rozhodování obecných soudů i Ústavního soudu zcela odlišného případu. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu Nejvyššímu soudu vytkl, že jeho předchozí rozhodovací praxe (v otázce, zda lze neaplikování §58 tr. zákoníku připustit jako dovolací důvod) nebyla v daném směru zcela jednotná (přičemž poukázal konkrétně na usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, v němž bylo toto připuštěno) a že tudíž daná trestní věc měla být předložena k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu nebo měla být vyřešena stanoviskem celého trestní kolegia tohoto soudu.
44. Zmíněného usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, si je Nejvyšší soud samozřejmě vědom, avšak nejedná se podle jeho mínění o rozhodnutí odůvodňující v současné době postup podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších přepisů. Jde totiž o právní názor o procesním právu, přičemž příslušný senát Nejvyššího soudu nedospěl k jednomyslnému závěru, že řešená procesní otázka má po právní stránce zásadní význam (viz §20 odst. 2 citovaného zákona o soudech a soudcích), resp. že je ji nezbytné (ve své podstatě znovu, tj. přes existenci již zmíněného rozhodnutí publikovaného pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.) uvedeným procesním postupem řešit. Ve skutečnosti dospěl k závěru opačnému. Důvodem je především to, že v citovaném nálezu uvedené usnesení ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3Tdo 668/2007, je zcela ojedinělé a dávno a mnohokrát překonané. V době před vydáním tohoto rozhodnutí i po něm (tj. během posledních 16 let) Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujímal názor opačný, tj. že nepoužití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. Tato jednotná praxe byla v nedávné době potvrzena publikací již odkazovaného usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, a to konkrétně pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr. (jež ovšem v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, zmíněno nebylo). Naprosto stejným způsobem na věc dosud ve své konstantní judikatuře nahlížel i sám Ústavní soud – viz např. usnesení ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3227/18, nebo ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. III. ÚS 817/21. V obou těchto rozhodnutích se Ústavní soud zabýval mj. i opakovaně zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, které označil za ojedinělé a z hlediska řešené problematiky za nevýznamné. Ve shodě s Nejvyšším soudem vycházel z toho, že ustanovení trestního zákoníku umožňující snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby je fakultativním ustanovením, které předpokládá úvahu soudu. Jestliže soud přezkoumatelným způsobem vylučujícím svévoli odůvodní ukládaný trest a jeho výši, pak se námitka směřující proti neaplikování §58 tr. zákoníku nachází mimo dovolací důvody a ani Ústavnímu soudu nepřísluší takové rozhodnutí rozporovat.
V.
Způsob rozhodnutí
45. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
46. Pokud obviněný ve svém dovolání a v jeho doplnění požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil, resp. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí (o němž musí být formálně rozhodnuto) může totiž se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se však v daném případě nestalo. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. 10. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek