ECLI:CZ:NS:2023:6.TDO.947.2023.1
sp. zn. 6 Tdo 947/2023-1074
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2023 o dovolání, které podal obviněný M. V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 2 To 25/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 9/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání M. V. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 10 T 9/2019 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění M. V. a M. S. uznáni vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustili podle zjištění jmenovaného soudu skutkem popsaným ve skutkové větě výroku o vině.
2. Za tento trestný čin byl obviněný M. V. odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem. Obviněný M. S. byl odsouzen podle §175 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu v rozsahu stanoveném trestním zákoníkem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného M. T. (dále také jen „poškozený“) na náhradu škody.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 2 To 25/2022. Podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. k odvolání obou obviněných napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že je uznal vinnými zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku účinného od 1. 10. 2020, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že
„dne 6. 12. 2017 kolem 19.30 hodin, v Praze 1, XY, v prostoru restaurace XY, kam vylákali na schůzku poškozeného M. T., nar. XY, se po předchozí vzájemné domluvě společně pokusili pod pohrůžkou násilí přimět poškozeného k převedení 30 Bitcoinů (v hodnotě 7 810 200 Kč), na účet M. V., a to tím způsobem, že do restaurace XY přišli v doprovodu L. S., nar. XY, a M. B., nar. XY, jejichž přítomnost využili k zastrašení poškozeného, M. S. si přisedl k poškozenému tak, aby mu znesnadnili případný odchod, následně M. V. předložil poškozenému Dohodu o narovnání, jejímž podpisem by se poškozený zavázal k uhrazení částky 30 Bitcoinů ve prospěch M. V., a spolu s M. S. požadovali její podepsání a následné převedení Bitcoinů, když to poškozený odmítl, M. S. mu sdělil, že mu M. V. dluží 30 Bitcoinů, a tím pádem mu je dluží on, a že neodejde, dokud je nedostane, a pokud to nepůjde po dobrém, tak jej naloží do auta a zajedou někam, kde to z něj vymlátí, přičemž v úmyslu zdůraznit svou hrozbu poškozeného M. T. uchopil za ruku a simuloval jeho tažení do vozidla, a poté, co poškozený chtěl na místo přivolat policii, přidržel mu ruku s telefonem, aby nemohl telefonovat, v reakci na to poškozený vstal a po obsluze restaurace požadoval přivolání policistů, kterým vše následně sám oznámil, ihned poté M. V. a M. S. včetně svého doprovodu restauraci opustili, přičemž při odchodu M. S. poškozenému M. T. sdělil, že si na něj venku počkají, kdy uvedené jednání M. V. a M. S. u poškozeného M. T. vyvolalo důvodnou obavu o život a zdraví, což bylo ještě umocněno přítomností L. S. a M. B. na místě“.
4. Za tento trestný čin obviněného M. V. odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, přičemž jeho výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 roků. Obviněného M. S. odsoudil podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž jeho výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody. Odvolání státního zástupce odvolací soud zamítl podle §256 tr. ř.
5. Nejvyšší soud na tomto místě pro úplnost uvádí, že v dané věci již rozhodoval, a to usnesením ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 6 Tdo 752/2021, kterým zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 10 To 88/2020, ve vztahu k obviněnému M. V. a s přiměřeným užitím §261 tr. ř. i ve vztahu k druhému obviněnému, a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze pak přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu (§265l odst. 1, 3 tr. ř.).
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 2 To 25/2022 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný M. V. (dále také jen „dovolatel“) dovoláním, v jehož úvodu uvedl, že „dovolání směřuje proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a uložen mu trest, z důvodu, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tato skutečnost je namítána a již byla Nejvyšším soudem úspěšně projednána, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný“.
7. Pro konkretizaci vytýkaných vad pak stručně uvedl, že ve věci nebylo dodrženo jeho právo na zákonného soudce. Podotkl v této souvislosti pouze tolik, že tímto zákonným soudcem měl být JUDr. Vladimír Stibořík, přičemž pokud by se tento mohl úspěšně vyloučit z projednání věci, totožné důvody platí i pro všechny soudce Vrchního soudu v Praze, a pak by měl tedy ve věci rozhodovat Vrchní soud v Olomouci. V následné pasáži dovolání soudům vytkl, že byl uznán vinným pokusem zločinu vydírání spáchaného ve spolupachatelství, ačkoli pro takový závěr neexistoval žádný důkaz. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by poškozenému vyhrožoval. Mezi nimi se jednalo pouze o standardní závazkový vztah, pro jehož řešení se dovolatel připravoval zcela standardně s vyhlídkou uzavření dohody o narovnání. Svědectví poškozeného označil za smyšlené s tím, že jím mohl být spáchán trestný čin. Soudům vytkl, že tomuto jeho svědectví byl kladen nepatřičný důraz. Závěrem uvedl, že napadený rozsudek je rozhodnutím excesivním, protiprávním do takové míry, že v několika úrovních porušuje předpisy ústavní síly. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud buď trestní stíhání jeho osoby zastavil, nebo věc vrátil soudu prvního nebo druhého stupně k novému rozhodnutí.
8. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Zmínil, že dovolatel konkrétním zákonným odkazem žádný dovolací důvod neoznačil, z úvodní části dovolání je však možno dovodit, že jeho úmyslem bylo uplatnit následující dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), g), h), l) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., uvedl, že byť dovolatel nijak neupřesnil, kterou z variant tohoto důvodu vytkl, z povahy věci lze dojít k závěru, že se jedná o variantu druhou stran náležitého obsazení soudu, kterým je míněno i hledisko související s právem na zákonného soudce. Státní zástupce však tuto námitku opodstatněnou neshledal. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 6 Tdo 752/2021, bylo rozhodnuto, aby Vrchní soud v Praze věc znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu než ve složení JUDr. Zdeněk Sovák, JUDr. Ivo Skoupý a Mgr. Vanda Činková, přičemž po vrácení věci na daný soud se zbývající člen daného senátu (č. 10) JUDr. Vladimír Stibořík vyloučil postupem podle §30 odst. 1 tr. ř., tudíž tento senát znovu rozhodovat nemohl. Věc tudíž byla přidělena senátu č. 2 podle pravidel rozvrhu práce, a proto státní zástupce uzavřel, že o podaných odvoláních zjevně rozhodoval věcně a místně příslušný soud, který byl také náležitě obsazen. V návaznosti na to státní zástupce zdůraznil, že k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel žádnou konkrétní námitku, která by tomuto důvodu odpovídala, neuplatnil, a tedy nekonkretizoval, zda u některého ze členů senátu č. 2 spatřoval důvod pro vyloučení ve smyslu §30 tr. ř.
9. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že byť dovolatel vyjádřil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou kromě jiného založena na procesně nepoužitelných důkazech, neuvedl, o jaké důkazy se jedná a z jakých důvodů by měly být procesně nepoužitelné. Námitku vystavěnou na pochybnostech o správnosti skutkových zjištění, které se podle dovolatele opírají jen o výpověď poškozeného a nekorespondují s dalšími důkazy, sice lze podle státního zástupce s jistou dávkou tolerance pod zmíněný dovolací důvod podřadit, je však podle něj zjevně neopodstatněná. Dokazování totiž bylo realizováno komplexně a bezvadně, provedené důkazy byly nejen jednotlivě, ale i ve vzájemných souvislostech řádným způsobem vyhodnoceny, přičemž učiněné skutkové závěry z nich logicky vyplývají.
10. Jestliže dovolatel uvedl, že odsuzující rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotněprávním posouzením, vytkl tím podle státního zástupce vadu podřaditelnou pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uplatněné námitky se však podle něj s tímto důvodem dovolání věcně rozcházejí. Meritum dovolací argumentace je totiž vystavěno na zpochybnění skutkových závěrů soudů, přičemž dovolatel netvrdil, že právní kvalifikace přisouzeného jednání neodpovídá těm skutkovým zjištěním, k nimž obecné soudy dospěly. Ani v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel nevymezil, v čem má tvrzené pochybení spočívat, a který výrok tedy chybí či je neúplný. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl. Současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 4. 2023, sp. zn. 2 To 25/2022, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nutno uvést, že dovolatel dovolací důvody sice nevymezil jejich zákonným označením, učinil tak nicméně slovním vyjádřením, z něhož je dostatečně jednoznačně patrné, že uplatnil níže uvedené dovolací důvody. Nejvyšší soud proto hodnotil, zda dovolatelem vznesené námitky svým obsahem vyhovují těmto důvodům dovolání.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
15. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
IV.
Důvodnost dovolání
19. Nejvyšší soud konstatuje, že z první výhrady dovolatele tak, jak ji vymezil, nelze jednoznačně určit, zda chtěl uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) či b) tr. ř., byť slovně (jak již výše zmíněno) určil oba dva tyto důvody. Jestliže však uvedl, že nebylo dodrženo jeho právo na zákonného soudce, jelikož tím měl být JUDr. Vladimír Stibořík, jedná se o námitku, která odpovídá extenzivnějšímu výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jak k němu dospěla judikatura.
20. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo ustanovením §27, §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu ( usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, publikované pod č. 36/2012 -II. Sb. rozh. tr.) apod. Z pohledu ústavního vymezení je náležitým obsazením soudu míněno i hledisko, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, konstatoval, že podstatou tohoto práva je, že příslušnost soudu pro řešení konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly a že podle předem stanovených pravidel se musí odehrávat i přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu v rámci takto určeného soudu. Při výkladu daného článku je třeba pamatovat na to, že smyslem tohoto ustanovení není garantovat pouze to, že soudce bude vybrán podle zákonných pravidel, ale především to, že soudce bude vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel, dostupných a srozumitelných účastníkům řízení i veřejnosti.
21. V nyní posuzované věci nastala procesní situace, kdy se po zrušujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 6 Tdo 752/2021, zbývající člen senátu č. 10 Vrchního soudu v Praze JUDr. Vladimír Stibořík usnesením ze dne 21. 1. 2022, sp. zn. 10 To 88/2020, vyloučil z projednání této trestní věci podle §30 odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí bylo dovolateli řádně doručeno, přičemž stížnost proti němu nepodal. Jelikož na základě obou citovaných usnesení jmenovaných soudů byli všichni členové ze senátu č. 10 vyloučeni z projednání této věci, byla věc přidělena podle rozvrhu práce zastupujícímu senátu č. 2 ve složení JUDr. Luboš Vrba, Mgr. Bc. Viktor Mach a JUDr. Alexander Károlyi.
22. Nutno přitom dále uvést, že Vrchní soud v Praze si byl vědom jistého pochybení stran vyloučení soudce JUDr. Vladimíra Stiboříka z hlediska ustanovení §31 odst. 1 tr. ř. O tom svědčí skutečnost, že byl podán podnět ke stížnosti pro porušení zákona, která však byla ministrem spravedlnosti odložena, na což navazovalo transparentní předestření celé této nastalé situace procesním stranám se žádostí o jejich vyjádření s dotazem, zda případně vznášejí námitky proti složení senátu č. 2, resp. zda vznášejí námitku podjatosti. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze a (co je podstatné) také dovolatel se písemně vyjádřili tak, že žádnou námitku nevznášejí. Výše jmenovaní členové senátu č. 2 vrchního soudu poté usnesením ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 2 To 25/2022, aby se do budoucna předešlo případným námitkám podjatosti , rozhodli podle §31 odst. 1 tr. ř. a contrario s odkazem na §30 odst. 1 tr. ř. tak, že nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí v této trestní věci. Ani proti tomuto usnesení nebyla ze strany dovolatele (či jiné oprávněné osoby) stížnost podána.
23. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené konstatuje, že za daných okolností dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. věcně naplněn nebyl, resp. lze učinit ten závěr, že odvolací soud byl náležitě obsazen, a proto shledal tuto námitku neopodstatněnou.
24. Za popsaného stavu nelze hovořit ani o úspěšném uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nutno uvést, že dovolateli byly tyto okolnosti známy již před rozhodnutím odvolacího soudu, přičemž výslovně sdělil, že žádné námitky nevznáší, resp. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 2 To 25/2022, ani nepodal stížnost. V dovolání pak koneckonců ani nespecifikoval, z jakých důvodů by měli být členové senátu č. 2 Vrchního soudu v Praze, kteří v této věci rozhodovali, ve smyslu §30 tr. ř. vyloučeni.
25. K tomu je nutné ještě připomenout, že ústavní imperativ, na který dovolatel ve svém dovolání poukazuje, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny základních práv a svobod), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).
26. K dalším námitkám dovolatele je třeba uvést, že směřovaly výhradně do oblasti skutkové. Soudům vytkl, že byl uznán vinným předmětným trestným činem na základě „žádného důkazu“, aniž by byla jeho vina bez pochybností prokázána, přičemž byl podle něj dán nepatřičný důraz svědectví poškozeného. Takovou dovolací argumentaci lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, nicméně Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná závěry Ústavního soudu z usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22. Z něj se podává, že „[n]ení-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s §265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze , v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ …. Dovolací důvod podle současného §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny.“
27. Nejvyšší soud přitom dále konstatuje, že v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. O zjevný rozpor se přitom jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolatel přitom pouze prosazoval vlastní verzi skutkového děje s tím, že brojil proti věrohodnosti výpovědi poškozeného a jejího hodnocení soudy, aniž by přitom zohlednil všechny relevantní ve věci provedené důkazy, tedy nejen výpověď poškozeného.
28. Soud prvního stupně při zjišťování skutkového stavu nevybočil z mezí zásad zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž způsob hodnocení provedených důkazů vyložil ve svém rozsudku, jehož odůvodnění odpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených, v rozhodnutí konkretizovaných důkazech. Nelze přitom hovořit o tom, že by tato skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, či by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, tedy že by byla ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Pokud odvolací soud přistoupil ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, stalo se tak výlučně s ohledem na změnu §138 tr. zákoníku od 1. 10. 2020 provedenou zákonem č. 333/2020 Sb. (bod 23. napadeného rozsudku). Jinak se s učiněnými skutkovými zjištěními ztotožnil, jakož i se závěrem, že jednání obou obviněných vykazuje znaky pokusu trestného činu vydírání. Z hlediska uplatněné dovolací argumentace je třeba uvést, že se vypořádal také s námitkou stran hodnocení výpovědi poškozeného a jejího zasazení do kontextu dalších provedených důkazů. V podrobnostech lze odkázat na bod 22. napadeného rozsudku.
29. Nejvyšší soud ještě dodává, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
30. Uvedl-li dovolatel v úvodu svého dovolání, že jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, mj. založena na procesně nepoužitelných důkazech [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě], nijak tuto tvrzenou vadu neodůvodnil. Žádnou argumentaci pak dovolatel neuplatnil ani ve vztahu k důvodům podle §265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. Neposkytl tak žádný podklad pro posouzení jejich tvrzené existence. Znovu je přitom nutno akcentovat, že nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly, a odkázat na skutečnosti rozvedené v bodě 26. tohoto usnesení.
31. S ohledem na vše uvedené je třeba uzavřít, že zásah do rozhodnutí soudů nižších stupňů není namístě.
V.
Způsob rozhodnutí
32. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 10. 2023
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu