ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1086.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1086/2022-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1. 2023 o dovolání obviněného J. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 6 To 47/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 168/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 12. 2021, č. j. 13 T 168/2020-263, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v blíže nezjištěné době od počátku roku 2016 do 5. 10. 2017 v Uherském Hradišti a případně na jiných místech pod různými záminkami urgentní potřeby finančních prostředků postupně vylákal od R. V. různé finanční částky jako krátkodobé půjčky v celkové výši 388 000 Kč s tím, že mu je vždy v krátké době vrátí, přestože od počátku věděl, že mu půjčené finanční prostředky dle domluvy ani částečně nevrátí, finanční částky přes opakované sliby ani částečně nevrátil, čímž způsobil poškozenému škodu v celkové výši 388 000 Kč.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 4. 2022, č. j. 6 To 47/2022-287, bylo odvolání obviněného J. P. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obě předcházející rozhodnutí ve věci spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně v rámci nesprávného právního posouzení namítal nesprávné hodnocení otázky protiprávního jednání a otázky úmyslu jakožto pojmových znaků trestného činu a dále jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi. Soudy pak podle jeho mínění porušily jeho právo na nestranné posouzení věci, neboť jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy.
5. Dovolatel měl za to, že se jednalo o občanskoprávní věc, a nebylo prokázáno úmyslné jednání. Zdůraznil, že sám poškozený R. V. uvedl, že byl řádně seznamován s aktivitami a záměry obviněného. Za nepřípustné označil hodnocení dlouhodobého či opakovaného půjčování finančních prostředků jako protiprávního jednání, neboť trestní právo by pak muselo hrát významnou funkci i v insolvenčních řízeních. Poškozený měl být při ochraně svých práv a právních zájmů aktivní, mohl si zjistit případnou nesolventnost dovolatele v běžných veřejných seznamech dlužníků, a především měl své zájmy hájit v občanskoprávním sporu, čehož nevyužil. Z popisu skutku není zřejmé naplnění podvodného úmyslu ani objektivní stránky vytýkaného trestného činu. Stran podvodného úmyslu označil za relevantní jednání pachatele předcházející transferu majetkové hodnoty z dispozice poškozeného do dispozice pachatele, jednání spadající do stadia po uskutečněném transferu nelze považovat za součást jednání rozhodného pro naplnění znaků trestného činu podvodu. Musí být přitom prokázáno, že pachatel již v době uzavření smluvního vztahu jednal v úmyslu svým závazkům vůbec nedostát nebo nedostát ve smluvené lhůtě. Jestliže až po uzavření vztahu vznikly překážky, které bránily dlužníku závazek splnit a které v době uzavření smluvního vztahu nemohl předvídat, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu. Úmysl obviněného přitom nebyl jakkoli prokázán, kdy sám poškozený potvrdil, že podrobné podmínky vrácení zápůjčky nebyly stanoveny, až později byla sepsána směnka. Následné neuhrazení zápůjčky však není důkazem o spáchání trestného činu. Nebylo rovněž prokázáno, že by údajné úmyslné jednání bylo v příčinné souvislosti se způsobenou škodou na majetku poškozeného.
6. Soudy pak nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio , neboť trestní právo v zásadě nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, ve kterých je na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva. Je nepřijatelné, aby tuto ochranu aktivně přebíraly orgány činné v trestním řízení. Ochrana závazkových právních vztahů má být primárně uplatňována prostředky občanského práva, až když jsou neúčinné a porušení soukromoprávního vztahu současně naplňuje znaky určité skutkové podstaty trestného činu včetně jeho společenské škodlivosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
7. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, a aby obviněného zprostil obžaloby.
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedla, že námitka nesprávného právního posouzení skutku pro absenci popisu skutku umožňující učinění závěru o podvodném jednání obviněného včetně jeho podvodného úmyslu se zcela míjí s popisem odpovídající části tzv. skutkové věty výroku o jeho vině. Podle ní byly krátkodobé půjčky lákány od poškozeného s klamavým příslibem, že budou v krátké době vráceny, aniž by bylo rozhodným, zda byla poškozenému zamlčena aktuální finanční situace dovolatele. Při poměrně výrazné míře zadluženosti obviněného byl uznán vinným tím, že při uzavírání předmětných krátkodobých zápůjček od počátku věděl, že poškozenému zapůjčené finanční prostředky dle domluvy nevrátí, a to ani částečně. Uvedené skutkové okolnosti jeho podvodného jednání tedy ničeho nevypovídají o tom, že by teprve po uzavření smluvního vztahu vznikly překážky, které by mu bránily ve splnění jeho závazku a které v době uzavření nemohl předvídat. Pro posouzení úmyslného jednání obviněného zůstává podstatnou jeho majetková situace k době uzavření zápůjček, o které věděl, že mu neumožní splnit jeho přísliby vůči poškozenému. Ani předkládané investiční úsilí obviněného nebylo způsobilé jeho finanční situaci zvrátit, pohybovalo-li se ve sféře budoucích nejistých událostí. Poškozenému nelze vytýkat nedodržení jeho nezbytné míry obezřetnosti při vynakládání finančních prostředků při míře informovanosti ze strany obviněného o tom, jak si v rámci svých obchodních a investičních projektů slibně vede, nota bene byla-li jejich návratnost zajištěna směnkami, u nichž neměl důvod k pochybám, zda jsou kryté. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1137/2015, podle něhož jde o podvodné jednání také tehdy, pokud je poškozený schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací si je neověří vůbec nebo tak neučiní včas. Není sporu o tom, že poškozený vynaložil své finanční prostředky za účelem poskytnutí krátkodobých půjček za dovolatelova klamavého příslibu jejich vrácení, jednajíce tak ve stavu omylu, do kterého byl z jeho strany uveden. Namítal-li obviněný, že takové jednání spadá až do stadia poté, co uvedený transfer již uskutečnil, pak se opět pohybuje mimo popis rozhodných skutkových okolností výroku o vině.
9. Z hlediska aplikace norem trestního práva při poukazovaném respektu k zásadě subsidiarity trestní represe zdůraznila, že předmětem trestního řízení se staly skutkové okolnosti, za kterých dovolatel s poškozeným uzavíral smlouvy spočívající v uvedení druhé smluvní strany v omyl o tom, že platební závazky nebudou včas a řádně plněny. Onen výchozí občanskoprávní vztah s poškozeným naplnil jednáním vedeným jeho podvodným záměrem, které pokrývalo všechny znaky skutkové podstaty podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že obviněný přisouzeným jednáním beze zbytku naplnil znaky skutkové podstaty přečinu podvodu, je zcela správné užití trestního práva i s ohledem na jeho povahu prostředku ultima ratio (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Není proto namístě úvaha, že orgány činné v trestním řízení poskytovaly ochranu soukromému zájmu fyzické osoby na ochraně jejího majetku, aby nahrazovaly absentující aktivitu při využití prostředků práva civilního. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
11. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tento je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Skutkový stav je zde hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
12. Z tohoto pohledu je pak možno prvně upozornit na skutečnost, že obviněný sice formálně namítal jiné nesprávné hmotněprávní posouzení spočívající v extrémním nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi a vyslovil svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, avšak fakticky tato svá tvrzení nepodložil konkrétní argumentací. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu tohoto mimořádného opravného prostředku. Jelikož dovolací soud není povinen (ale ani oprávněn) dotvářet argumentaci dovolatele, předmětnou obecně vznesenou námitkou obviněného se nezabýval. Obviněný dále vyjádřil své přesvědčení, že nebyl naplněn znak protiprávnosti jeho jednání, objektivní ani subjektivní stránka přečinu podvodu a čin nebyl posouzen v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe a principem ultima ratio . Tyto námitky obviněného v zásadě lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jimi dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci skutku užitou nalézacím soudem, avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
13. Obviněný měl nejprve za to, že nemohl být naplněn znak protiprávnosti jeho jednání, jenž je stanoven v §13 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se jednalo o ryze občanskoprávní věc. Hodnocení dlouhodobého či opakovaného půjčování finančních prostředků jako protiprávního jednání označil za nepřípustné, jelikož to by trestní právo muselo hrát významnou roli i v insolvenčních řízeních. K tomu je nutno akcentovat, že obviněnému nebylo kladeno za vinu, že by nevrátil poškozenému z titulu smlouvy o zápůjčce poskytnuté finanční prostředky, přičemž prostředky občanského práva by v takovém případě byly plně způsobilé k poskytnutí dostatečné ochrany oprávněných majetkových zájmů věřitele. Je mu totiž vytýkáno, že jako dlužník uvedl věřitele (poškozeného) již při uzavírání smlouvy v omyl, neboť neměl v úmyslu zapůjčené finanční prostředky vůbec vrátit. Právě v této skutečnosti je shledána protiprávnost jeho jednání, která založila jeho trestní odpovědnost za trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických osob poukazem na primární existenci institutů občanského práva (či jiných právních odvětví), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012).
14. Dále dovolatel rozporoval existenci podvodného úmyslu na jeho straně, neboť tento musí být dán již v době uzavření smluvního vztahu. K tomu je vhodné obecně předestřít, že v rámci trestného činu podvodu je po subjektivní stránce vyžadován úmysl, který musí být dán v okamžiku, ve kterém na základě podvodného jednání pachatele dotčená osoba činí právní jednání spojené s majetkovou dispozicí, tj. pachatel již např. v době uzavření smlouvy, jejímž obsahem je povinnost vrátit genericky určenou věc, musí prokazatelně jednat v úmyslu tak neučinit vůbec, popřípadě nikoli ve sjednané lhůtě, anebo alespoň s vědomím toho, že svoji povinnost nebude schopen s ohledem na své majetkoprávní poměry splnit řádně a včas.
15. Aplikují-li se uvedené obecné závěry na projednávanou věc, je z hlediska existence podvodného úmyslu podstatné zejména skutkové zjištění, že v daném časovém úseku obviněný vylákal od poškozeného pod různými záminkami postupně různé finanční částky jako krátkodobé půjčky, přestože od počátku věděl, že zapůjčené finanční prostředky nebudou vráceny ani částečně podle vzájemné domluvy. Tento počáteční úmysl obviněného byl prokázán zejména jeho vědomostí o vlastní dlouhodobě nepříznivé finanční situaci (výše jeho závazků v předmětné době činila téměř 3 mil. Kč). Jednal pak přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť poškozeného R. V. uvedl v omyl, že budou zapůjčené finanční prostředky v krátké době vráceny, ač pro svou neutěšenou finanční situaci byl minimálně srozuměn s tím, že nebude schopen dostát svému závazku a nebude v jeho možnostech mu poskytnutou finanční částku vrátit. Současně nelze přisvědčit jeho argumentaci, že překážky bránící dostát jeho závazkům vznikly teprve až po sjednání smluv a provedení daných transferů, neboť tyto existovaly již od počátku vytýkaného jednání, tedy v době uzavření smluv. Ani předkládané investiční úsilí obviněného nebylo způsobilé jeho finanční situaci zvrátit, jestliže se pohybovalo ve sféře budoucích nejistých událostí, a tedy stále mimo krátkodobé období, na které byly zápůjčky sjednávány. Jedná-li pachatel s vědomím, že vůbec nemá finanční prostředky, aby je mohl v sjednané době vrátit poškozenému, a musí si je teprve opatřit, a současně má v době uzavření jednotlivých smluv z minulosti rozsáhlé nesplacené dluhy, je jeho záměr vrátit peníze závislý na nejisté budoucí události, k níž může, ale také nemusí dojít. V takovém případě je ale srozuměn s možným porušením zájmu chráněného trestním zákoníkem a jedná v nepřímém úmyslu. Jinak řečeno, i pokud obviněný nejednal přímo s cílem nikdy nezaplatit, s takovou eventualitou počítal a byl s ní srozuměn. Nepřímý podvodný úmysl obviněného nevylučuje, aby existovala určitá možnost, že obviněný získá finanční prostředky, taková situace se však v podstatě vymykala z obvyklého chodu věcí a obviněný na ni nemohl spoléhat. Nadto lze poznamenat, že obviněný neprovedl ani žádné kroky směřující ke splnění závazku, naopak poškozenému opakovaně činil konkrétní přísliby vrácení finančních prostředků, načež přestával komunikovat, a navrácení celé zapůjčené částky podmiňoval dalšími zápůjčkami.
16. Vyjádřil-li se odvolací soud v tom smyslu, že lze připustit absenci podvodného úmyslu na samotném počátku půjček (viz odstavec 8. odůvodnění jeho usnesení), mínil tím období od roku 2005, v němž si počal obviněný (potažmo jeho bratr) půjčovat od poškozeného peníze. Bylo však explicitně zdůrazněno, že v předmětné trestní věci je obviněnému kladeno za vinu jeho počínání v časovém úseku let 2016 a 2017 představující zlomek zapůjčených finančních prostředků. V této době pak již prokazatelně musel s ohledem na výši svých dluhů vědět, že není schopen peníze vrátit a bezdůvodně spoléhal na nejistou událost v budoucnu, která ani nenastala. V tomto časovém úseku odvolací soud absenci podvodného úmyslu nijak nezpochybnil.
17. Pakliže obviněný dále namítal, že poškozený měl být při ochraně svých práv a právních zájmů aktivní, přičemž si mohl zjistit jeho nesolventnost ve veřejných seznamech dlužníků, lze konstatovat, že takovou námitku (byť ne přímo) rozporuje objektivní stránku přisuzovaného trestného činu, a to v podobě nedostatečné obezřetnosti poškozeného, pro níž by nebyl naplněn znak uvedení v omyl. Lze však dospět k závěru, že poškozený R. V. jakožto věřitel z uzavřených zápůjček byl uveden obviněným v omyl nepodloženým ujišťováním obviněného, že mu budou finanční prostředky vráceny.
18. Bezesporu je pravdou, že podle stávající judikatury nelze na straně oklamaného odhlížet od sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01). Nicméně současně platí, že musí být vždy brány v potaz též specifické okolnosti daného jednání, nelze požadovat, aby osoba vstupující do soukromoprávního vztahu přistupovala ke smluvnímu partnerovi jako k potenciálnímu podvodníkovi a detailně vždy zkoumala jeho solidnost a solventnost. Kladení vysokých či přehnaných požadavků na obezřetnost poškozených by ve výsledku mohlo vést k beztrestnosti řady pachatelů, neboť ti by se vždy mohli jednoduše dovolávat neobezřetnosti poškozených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016).
19. Nejprve je potřeba uvést, že poškozený nebyl předem (tedy dříve, než v posuzovaném časovém období uzavřel předmětné smlouvy) upozorněn na platební neschopnost obviněného. Je pravdou, že poškozený uvedl, že se nezajímal o majetkové poměry obviněného a neměl žádné informace o jeho závazcích. Nicméně byl opakovaně a průběžně obviněným ujišťován, že je vše v pořádku, vše se daří a dluhy budou vyrovnány, přičemž současně se snažil mít alespoň podepsané směnky od obviněného, neboť se domníval, že takto se případně domůže svých peněz. Odvolací soud poškozeného označil za typ naivního, snadno manipulovatelného člověka, který v důsledku opakovaného ujišťování navrácení více peněz obviněnému důvěřoval, přičemž právě této skutečnosti si byl obviněný vědom a využíval ji (viz odstavec 8. odůvodnění jeho usnesení). Námitka obviněného, že si poškozený mohl jeho nesolventnost ověřit v běžných veřejných seznamech dlužníků je v tomto směru irelevantní, neboť neexistují žádné oficiální veřejné rejstříky dlužníků (a dovolatel ani takový rejstřík nekonkretizuje). Pokud existují některé dílčí dlužnické registry, tak jsou často omezeny (prověření jen vlastní osoby žadatele atd.), navíc často i zpoplatněny. Takový dílčí registr by nadto neposkytl jasnou odpověď, že se potenciálně jedná o podvod. Nadto o podvodné jednání půjde rovněž tehdy, pokud je poškozený schopen zjistit nebo ověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací si je neověří vůbec nebo tak neučiní včas (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003). Je také vhodné poznamenat, že pachatel může uvést poškozeného v omyl i tehdy, jestliže si je poškozený vědom nepříznivé situace pachatele, a přesto mu poskytne finanční prostředky, neboť takové povědomí poškozeného či jeho míra znalosti ekonomické situace obviněného ho nezbavuje odpovědnosti za jeho jednání (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1536/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 4 Tdo 873/2018). Ačkoli by tedy poškozený s ohledem na objektivní realitu v podobě řetězících se půjček mohl mít jistou povědomost o aktuální finanční situaci obviněného, nebyla v době uzavírání smluv narušena jeho důvěra stran jeho platební schopnosti, neboť s ohledem na neustálé ubezpečování ze strany obviněného nepředpokládal, že by se obviněnému v jeho podnikatelských aktivitách nedařilo. Ostatně sám obviněný vypověděl, že poškozeného neinformoval, že je na něj vedeno 17 exekucí, přičemž se prezentoval jako solventní. Takové jednání lze označit za faktickou manipulaci s poškozeným, jelikož obviněný navozoval pocit důvěry zneužívaje osobní vztahy (znali se dlouho, a to přes bratra obviněného V. P., jelikož jejich manželky pocházely z XY), kterážto skutečnost je dobře způsobilá ovlivnit rozhodování osoby poškozené do té míry, že zastíní její naivní počínání či rozhodování.
20. Takovéto jeho jednání bylo bezesporu v příčinné souvislosti se způsobenou škodou na majetku poškozeného, neboť poškozený byl uváděn v omyl ohledně splnění závazku, čímž byla způsobena škoda spočívající v tom, že závazek nebyl řádně a včas splněn, tedy zapůjčené finanční prostředky poškozenému nebyly (a to ani částečně) vráceny. Rovněž je namístě konstatovat, že nelze přisvědčit obviněnému, že by z popisu skutku nebylo zřejmé naplnění podvodného úmyslu obviněného ani objektivní stránky, neboť z něj zřetelně vyplývají.
21. Důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byl dále uplatněn relevantně v těch částech, v nichž námitky dovolatele směřovaly proti neužití zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio . Obviněný je opíral o skutečnost, že nebyla zohledněna soukromoprávní povaha závazkových vztahu, v jejichž rámci měl poškozený dbát na to, aby střežil svá práva, a to prostředky práva soukromého. K tomu je nejprve potřeba uvést, že obviněný zcela ignoroval fakt, že zásada subsidiarity trestní represe nachází své uplatnění jen a pouze tehdy, jsou-li naplněny tzv. formální znaky trestného činu. Nejvyšší soud pak ve shodě s názorem dovolatele a ustálenou judikaturou (na níž rovněž dovolatel, byť nekonkrétně poukázal) konstatuje, že trestní právo opravdu nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v rámci soukromoprávních vztahů. Avšak v případech, kdy dojde k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu v rámci občanskoprávních vztahů nelze automaticky dospět k závěru, že řešení občanskoprávní cestou je postačující.
22. Nejvyšší soud podotýká, že zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno právě principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
23. V konkrétní věci obviněného J. P. se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné. Nejvyšší soud opakovaně akcentuje, že právě v případě jednání se soukromoprávním základem nelze paušálně uplatňovat princip ultima ratio . Je potřeba vzít v potaz délku páchání trestné činnosti, kdy se nejednalo o jednorázový exces, nýbrž o opakované půjčky v rozmezí skoro dvou let, přičemž byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť byla způsobena škoda v celkové výši 388 000 Kč přesahující hranici větší škody [srov. §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Ačkoli aplikace zásady subsidiarity trestní represe není zcela vyloučena ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.), po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií nelze dospět k závěru, že by společenská škodlivost tohoto případu nedosahovala ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Bylo-li dovolatelem poukazováno na počínání poškozeného, který si dostatečně nechránil svá práva, nelze takovou skutečnost přeceňovat v jeho prospěch a už vůbec z ní nelze dovozovat výjimečnost daného případu, jelikož obviněný si byl po dlouhou dobu vědom skutečnosti, že zapůjčené finanční prostředky nebude schopen vrátit, a přesto ve svém počínání pokračoval. Případná existence soukromoprávních institutů tak nemůže nic změnit na jeho trestní odpovědnosti a konkrétní jednání obviněného bylo důvodně hodnoceno jako trestný čin.
24. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného J. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 1. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu