ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1114.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1114/2022-677
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 o dovolání obviněného T. M. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 44 To 381/2021, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 40/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 9. 2021, č. j. 24 T 40/2021-527, byl obviněný uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu v počtu 125 denních sazeb po 800 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle §68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen v deseti měsíčních splátkách po 10 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže dílčí splátka nebude zaplacena včas.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že v období od 1. 12. 2016 do 27. 10. 2020 v Praze 7, na svém pracovišti Odboru operativní spolupráce Ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci Policejního prezidia ČR, tvrdil za účelem neoprávněného přiznání a výplaty náhrad cestovních výdajů při vzniku nebo změně služebního poměru podle §149 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, zaměstnavateli nepravdivé údaje o svém faktickém bydlišti tak, že deklaroval adresu trvalého pobytu XY, XY a způsob ubytování v místě pravidelného pracoviště jako „podnájem“, a to v žádosti o přiznání náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky ze dne 1. 12. 2016, na základě čehož mu zaměstnavatel téhož dne schválil dojíždění 4x měsíčně ve výši zákaznického jízdného vlakem ve 2. vozové třídě nebo autobusem v přímém směru jízdy a stravné, a poté totéž znovu uvedl v jím podepsaném Dodatku k přiznání náhrad ze dne 15. 1. 2019, ačkoli ve skutečnosti po celou dobu bydlel v místě svého služebního působiště v jím vlastněném bytě č. 13 v XY, XY, a na náhrady cestovních výdajů ani stravné proto neměl nárok, přičemž zaměstnavateli opakovaně předkládal ke schválení náhrady cestovních výdajů při vzniku a změně služebního poměru, konkrétně v případech uvedených v rozsudku, přičemž na základě těchto výkazů byly uvedené částky obžalovanému proplaceny, a tímto jednáním způsobil svému zaměstnavateli, poškozené České republice – Ministerstvu vnitra, škodu v celkové výši 179 709 Kč.
3. Odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve všech výrocích, Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 9. 2022, č. j. 44 To 381/2021-636, podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Takto bylo rozhodnuto poté, co Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obviněného usnesením ze dne 12. 1. 2022, č. j. 44 To 381/2021-572, podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc týkající se shodného jako již výše popsaného skutku řediteli bezpečnostního sboru ke kázeňskému řízení, protože nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat. Proti uvedenému usnesení podal nejvyšší státní zástupce dovolání, přičemž usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, č. j. 7 Tdo 404/2022-605, bylo toto usnesení zrušeno a Městskému soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Konkrétně obviněný naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, které vyvracely tvrzení soudů obou stupňů o vině obviněného. Ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť vytýkané jednání není trestným činem. A nakonec ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. konstatoval, že v daném případě bylo napadeným usnesením rozhodnuto o zamítnutí podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by k takovému úkonu odvolacího soudu byly splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem. Odvolacím soudem nebyly odstraněny vady vytýkané v odvolání, přičemž rozsudek soudu prvního stupně měl být zrušen z důvodů podle §258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. ř., a dále sám zatížil řízení vadou zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), písm. h) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a dovolatele zprostil obžaloby.
6. Obviněný své dovolání následně doplnil. V rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upřesnil, že v řízení k jeho návrhu nebyl proveden znalecký posudek z oboru písmoznalectví u žádosti o přiznání náhrad, ačkoli pouze ten mohl rozhodnout o odborné skutečnosti shody rukopisu na konkrétních listinách. Soud se přitom při posuzování zjevně odborné otázky opíral pouze o své vlastní pocity a vyvozoval z nich odborné závěry. Za rozhodující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu označil, jaký obsah žádosti podepsal, neboť žádost mohl nejprve podepsat a neznámá osoba (z úředního aparátu) následně vyplnit. Odvolací soud nadto vycházel z procesně nepoužitelného důkazu, a to vlastního hodnocení odborné otázky z oboru písmoznalectví, uvedl-li po vizuálním srovnání písma dovolatele s jiným vzorkem, že se jedná o shodný rukopis. Soud měl postupovat podle §105 odst. 1 tr. ř. a přibrat znalce ke zjištění původce vlastnoručně psaného textu. Dále rozporoval úvahu odvolacího soudu, že je podstatné, kdo žádost podepsal více, než kdo ji vypsal, neboť nereflektovala veškeré skutkové okolnosti. Soudy nebylo objasněno, kdo žádost vyplnil ani kdy byla vyplněna. K podpisu totiž mohlo dojít ještě před jejím vyplněním, což nebylo vůbec dokazováno.
7. Rovněž nebylo prokázáno, že kopie žádosti založená ve spisu byla dokumentem, který dovolatel podepsal (ani to neuvedl, pouze uvedl, že neví, jaký dokument podepsal, toliko ví, že tento nebyl plně vyplněn) ani že se jednalo o autentickou kopii originálu žádosti. Uvedené skutečnosti byly v rozporu se zásadou in dubio pro reo kladeny dovolateli k tíži a byla z nich vyvozována jeho trestní odpovědnost. Vyžádání originálu této listiny nalézací soud zamítl pro nadbytečnost, ač se jednalo o základní dokument, kterým bylo prokazováno spáchání trestného činu. V této souvislosti obviněný poukázal na zásadu bezprostřednosti podle §2 odst. 12 tr. ř., která vyžaduje, aby orgány činné v trestním řízení použily důkazních prostředků původních, protože každý zprostředkující článek přináší oslabení informační hodnoty důkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 3 Tz 37/2018). Soud se měl přímo seznámit s obsahem originálního důkazního prostředku a nikoli jen s jeho tvrzenou kopií a postupoval tak v rozporu se zákonem.
8. Dále obviněný vyjádřil své přesvědčení, že nebyly bez důvodu provedeny důkazní návrhy na výslechy svědků, jejichž výpověď byla podstatná. Především poukázal na obhajobou navrženou svědeckou výpověď otce obviněného V. M., jež byla odmítnuta pro nadbytečnost a presumovanou nevěrohodnost tohoto svědka. Takové odůvodnění označil za neakceptovatelné, neboť se nejednalo o řádné odůvodnění důkazního návrhu, ale o obecné předpojaté hodnocení soudu. Příbuzenský poměr svědka k obviněnému nezakládal jeho nezpůsobilost svědčit, měl být vzat v potaz při hodnocení jeho výpovědi po jejím provedení. Akcentoval, že nalézací soud považoval výslech tohoto svědka za relevantní a podstatný, neboť byl zamýšlen a z technických důvodů na straně soudu neproveden, a jeho označení za nadbytečný tak neodpovídalo skutečným procesním důvodům, z jakých nebylo k jeho výslechu přistoupeno. Skutečnost, že se provedení důkazu stalo nereálně dostupným, neboť tento svědek zemřel, nebylo možno přičítat v neprospěch obviněného. S ohledem na smrt svědka a nečinnost soudu fakticky nebylo možno zjistit bez důvodných pochybností skutkový stav, neboť se nemohl vyjádřit ke stěžejní otázce přestěhování se do místa služebního působiště. Bez relevantního odůvodnění byly zamítnuty také opakované návrhy obviněného na provedení výslechu dalších svědků, a to D. N., M. W. a J. L., ač jsou tito svědci osobami, které jsou schopny popsat způsob vyplňování dotčených žádostí a související postupy poškozeného v souvislosti s podáváním žádosti o předmětné náhrady.
9. Odvolací soud k námitkám obviněného pochybení nalézacího soudu nezhojil. Uvedeným postupem tak došlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces v kontextu opomenutých důkazů a byl porušen §125 odst. 1 tr. ř., neboť se nalézací soud přesvědčivě nevypořádal ani nezdůvodnil, proč neprovedl obhajobou navržené důkazy. Stran vady tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavkům na odůvodnění soudních rozhodnutí poukázal na judikaturu Ústavního soudu. Soud podle ní musí přesvědčivě vysvětlit, že skutečnost, k níž byl důkaz navržen, má již za prokázanou jiným již v řízení provedeným konkrétním důkazem a musí vysvětlit, z jakého konkrétního důvodu je provedení důkazu nadbytečné a z čeho dovozuje, že navržené důkazy nemohou přispět ke zmírnění viny obviněného. Proto je rozsudek nalézacího soudu nezákonný a současně nepřezkoumatelný.
10. Za další dovolací námitku spadající pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označil skutečnost, že předmětný skutek, jak je popsán ve výroku (tzv. skutkové větě) odsuzujícího rozsudku, nenaplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to ani z hlediska objektivní, ani z hlediska subjektivní stránky tohoto trestného činu, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Absentoval zde znak „uvedl v omyl“, přičemž poškozený uveden v omyl vůbec nebyl, když mu byly známy veškeré skutečnosti o osobních, vlastnických a ubytovacích poměrech dovolatele. Ve skutkové větě není žádným způsobem popsána subjektivní stránka trestného činu. Informace o ní je uvedena až v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, spočívající v tom, že „záměrně uvedl nepravdivé informace o svém bydlišti“, avšak jedná se o ničím nepodloženou domněnku, neboť nebylo prokázáno, že by uvedené údaje uvedl záměrně. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 434/07, podle kterého absenci jakéhokoli údaje vyjadřující ve skutkové větě výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu nelze nahradit ani právní větou výroku ani odůvodněním rozsudku. Vyjádřil přitom své přesvědčení, že nelze akceptovat, aby se tato skutečnost složitě vyvozovala z výkladu popisu skutečností ve skutkové větě. Nebyl tak dodržen §120 odst. 3 tr. ř., neboť formulovaná skutková věta nevyjadřovala všechny znaky úmyslného trestného činu, kterým byl uznán vinným.
11. Skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou pak založená na procesně nepoužitelných důkazech, neboť odvolací soud uvedl, že vysvětlení ohledně pojmu podnájem ve chvíli, kdy je byt splácen na hypotéku, zaznělo během přípravného řízení od obviněného. Soud tak zásadní tvrzení stran „bydlení ve vlastním bytě“ prokazoval důkazem vyplývajícím z podání vysvětlení obviněného v přípravném řízení, který před soudem proveden nebyl.
12. Ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, neboť vytýkané jednání není trestným činem. Jednáním dovolatele popsaným v rozsudku nalézacího soudu nedošlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu a zároveň vůbec nedosahuje společenské škodlivosti požadované trestním zákoníkem. Poukázal na potřebu aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku i ve světle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, neboť následek nelze považovat za jediný znak rozhodující o společenské škodlivosti skutku, ale je třeba nahlížet na jednání jako celek; tj. je třeba zohlednit, zda se nejedná o jednání, které je uspokojivým způsobem sankcionováno netrestními předpisy. Takový postih by v případě dovolatele měl významně větší prostor, zejména při prokázané existenci zásadních nedostatků na straně poškozeného. Poškozený jako zaměstnavatel nesprávně aplikoval zákon, žádosti nevyřizoval na základě přezkoumatelné úvahy o nároku a zaměstnance metodicky nevedl. Nadto disponoval všemi potřebnými údaji o dovolateli, tedy i údaji o vlastněném majetku. Akcentoval, že byl svým nadřízeným vyzván, aby žádost podal zástupci zaměstnavatele, který musel vědět o tom, že dovolatel má mimo jiné i vlastní byt. Nebylo prokázáno, že by obviněný měl z čeho jednoznačně poznat, kde je jeho jednání legitimní a kde se pohybuje v prostoru nedostatku na straně zaměstnavatele, ani jeho vědomost o tom (s ohledem na jeho vzdělání technického směru a profesní kvalifikaci zaměřenou na mezinárodní policejní spolupráci), že zaměstnavatel koná nekvalifikovaně. Zaměstnavatel pak vědom si svého pochybení až následně po odsouzení obviněného zařadil školení k uplatňování nároku na cestovní náhrady. Dovolatel měl tak za to, že koná v souladu s právem a neměl ani v úmyslu se obohatit na úkor jiného. Údajné obohacení nadto vrátil. Rovněž zmínil, že schválení náhrad a jejich dílčí vyplácení podléhalo povinnosti podle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, podle něhož je nutné v každém okamžiku vzniku výdaje z rozpočtu přezkoumat účelnost výdaje, tedy ani v případě jednotlivých měsíčních výplat nebyl řádně proveden schvalovací proces ze strany poškozeného. Obviněný je přitom příslušníkem bezpečnostního sboru, o jehož osobním a profesním životě nebyly v řízení prokázány žádné pochybnosti, vykonává funkci předsedy společenství vlastníků jednotek, poukázal na svá služební hodnocení i dohodu uzavřenou s Oblastním spolkem Českého červeného kříže Praha 1. V jeho případě je tak zcela dostačující postih mimotrestními prostředky, a to soukromoprávními v podobě povinnosti nahradit škodu, případně prostředky v rámci služební kázně. K tomu dodal, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1002/2015, platí, že jestliže příslušný orgán veřejné moci bezdůvodně nevyužije možnosti, které mu poskytují právní předpisy k výkonu jeho pravomoci, přichází v úvahu použití zásady subsidiarity trestní represe.
13. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil rovněž námitku, že nejde o trestný čin v důsledku absence znaku uvedení v omyl a nenaplnění subjektivní stránky trestného činu. Poškozený nemohl být uveden obviněným v omyl, neboť všechny skutečnosti o osobních vztazích i vlastnictví nemovitosti mu byly známy. Dovolatel zároveň nejednal s úmyslem obohatit se a způsobit jinému škodu, když jím podaná žádost o dotčené náhrady byla podána na výzvu poškozeného a při jejím zpracování byl veden zaměstnanci poškozeného a zásadní údaje nebyly vyplněny obviněným, nýbrž služebním funkcionářem. O zavinění dovolatele lze uvažovat maximálně v rovině nevědomé nedbalosti, která je však k naplnění přisouzeného trestného činu podvodu nedostačující. Úmysl spáchat předmětný skutek pak nebyl soudy vůbec prokazován. V reakci na argumentaci soudů podotkl, že jím podávaná vyúčtování neobsahovala žádné nepravdivé údaje a odpovídala skutečnosti.
14. Nakonec obviněný rozvedl i své úvahy stran uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nad rámec shora řečeného doplnil, že odvolací soud se řádně nevypořádal s jeho námitkami, vady rozsudku nalézacího soudu nebyly odstraněny a zpravidla se k nim odpovídajícím způsobem ani nevyjádřil. Uvedl pak konkrétní námitky, jimiž se odvolací soud nezabýval. Konstatoval, že předložil argumenty svědčící o skutečnosti, že se do místa svého služebního působiště nikdy nepřestěhoval, přičemž nebyl prokázán opak. Dále namítal zcela neadekvátní zavedenou služební praxi při rozhodování o přiznání náhrad a podávání žádostí o tyto náhrady, přičemž nalézací soud zcela pominul presumpci správnosti správního aktu, kterým je rozhodnutí o přiznání náhrad, i důvěru dovolatele v oprávněnost čerpání náhrad založenou na rozhodnutí služebního funkcionáře, které fakticky nikdy nebylo zpochybněno, a další nedostatky na straně zaměstnavatele (které již uvedl výše), pro něž nemohl být uveden v omyl, když nedbal svých práv a povinností dostatečným způsobem. Rovněž napadal nenaplnění všech znaků skutkové podstaty přisuzovaného trestného činu, kdy mohlo být shledáno zavinění toliko v mezích nevědomé nedbalosti a jeho zaměstnavatel disponoval pravdivými údaji o jeho majetku.
15. Závěrem doplnění dovolání tak opětovně navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a obviněného obžaloby zprostil. In eventum navrhl, aby Nejvyšší soud obě uvedená rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který reagoval toliko na dovolání obviněného datované dne 29. 9. 2022 a již nikoliv na jeho doplnění ze dne 25. 11. 2022, ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel žádné konkrétní skutkové ani právní vady nevytkl. Nepoukázal na žádné konkrétní důkazy, které by byly navrhovány a soud by je odmítl provést. Stejně tak neuvedl, které znaky přečinu podvodu nebyly jeho jednáním naplněny. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatněného proto, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), konstatoval, že nepřicházelo uplatnění této části tohoto dovolacího důvodu vůbec v úvahu, neboť odvolací soud zamítl odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí by bylo možno napadnout pouze podle části uvedeného dovolacího důvodu, podle níž nebylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). V takovém případě by však musel obviněný konkrétně uvést, jakými okolnostmi byly naplněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které měly existovat již v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu. Měl proto za to, že dovolání pro absenci konkrétní argumentace nesplnilo náležitosti obsahu dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř., neboť z obsahu dovolání nevyplývalo, že by jej mínil doplnit. Což se však následně stalo ke dni 25. 11. 2022, na což už nebylo státním zástupcem reagováno.
17. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru o naplnění formálních náležitostí dovolání, dále uvedl, že důvody neprovedení důkazů byly vyloženy nalézacím soudem. K důkazu písmoznaleckým posudkem se pak vyjádřil soud odvolací. Jejich argumentaci považoval za dostačující a přiléhavou. Skutkové okolnosti v podobě vymezené v soudních rozhodnutích vykazovaly všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kdy odkázal na odůvodnění kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo 404/2022, ve kterém dovolací soud uvedl, že skutkový stav zjištěný soudy evidentně vykazuje znaky stíhaného přečinu.
18. Státní zástupce z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl, protože nesplňuje náležitosti obsahu dovolání, a pro případ, že Nejvyšší soud neshledá podmínky pro tento postup navrhl, aby dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
20. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.
22. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný T. M. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby uplatněné již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s jeho námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.
23. Část dovolacích námitek obviněného spočívá v existenci tzv. opomenutých a procesně nepoužitelných důkazů, přičemž tyto námitky lze formálně podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky směřující k nenaplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku a námitku neuplatnění zásady subsidiarity trestní represe pak lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými.
24. Nejvyšší soud se tak ve světle nastíněných skutečností nejprve zabýval námitkami obviněného, jimiž poukázal na existenci vady tzv. opomenutých důkazů v podobě neprovedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, neprovedení originálu předmětné žádosti o přiznání náhrad, výslechu svědků V. M., D. N., M. W. a J. L., jakož i vadu procesně nepoužitelných důkazů, a to písmoznaleckého srovnání soudem a výpovědi obviněného v podaném vysvětlení v přípravném řízení.
25. Obviněný zejména rozporoval, že nemohl záměrně uvést nepravdivé údaje do podané žádosti o přiznání náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky, neboť nebylo vyvráceno, že žádost nejprve podepsal (ale nevyplnil) a až posléze tuto žádost vyplnila jiná osoba z úředního aparátu. K tomu je potřeba uvést, že předmětná žádost ze dne 1. 12. 2016 (na č. l. 63) byla vyplněna ručně osobními údaji obviněného, jenž je rovněž podepsán pod prohlášením o správnosti a pravdivosti údajů za současného vědomí důsledků v případě uvedení nesprávných údajů. Za způsob ubytování v místě pravidelného pracoviště je pak označen „podnájem“. Soudy uzavřely, že nebylo podstatné, kdo údaje do formuláře vypsal, ale to, že vyplněný formulář obviněný podepsal včetně prohlášením o správnosti a pravdivosti údajů v ni uvedených za současného vědomí důsledků v případě uvedení nesprávných údajů, přičemž pravost podpisu výslovně potvrdil. Obsah této žádosti současně koresponduje s dodatkem k přiznání náhrad ze dne 15. 1. 2019, ve kterém je rovněž – tentokrát již strojově – uvedeno, že obviněný pobývá v podnájmu v dosahu svého pravidelného pracoviště v Praze, a tento dodatek byl obviněným rovněž podepsán (je zde jeho podpis), přičemž u toho dokumentu obviněný nerozporuje, že by jej nenapsal nebo nepodepsal. Tedy musel si být vědom nepravdivých informací, které tímto dodatkem stvrzoval. Současně je obviněný usvědčován i jednotlivými pravidelnými výkazy náhrad cestovních výdajů, které podával opakovaně každý měsíc a tudíž musel vědět, že uplatňuje náhrady cestovních výdajů. Jen na okraj lze dále dodat, že si lze jen stěží představit, že by obviněný podepsal za současného vědomí o potřebě vyplnění údajů poloprázdný formulář. Rovněž je pak uvedený závěr v souladu s jeho setrvalou obhajobou v řízení, že v podnájmu skutečně pobýval, a to v bytě svého švagra. Nebylo tedy nutné zkoumat, kdo vyplnil žádost o přiznání náhrad souvisejících se vznikem a změnami služebního poměru příslušníka Policie České republiky zcela nebo z části, jelikož je stěžejní to, že obviněný tuto žádost podepsal včetně prohlášení o správnosti a pravdivosti údajů a tudíž aproboval skutečnosti v žádosti uvedené, ať je už do žádosti napsal kdokoliv. Předmětný listinný důkaz tak byl hodnocen odpovídajícím způsobem plně v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a Nejvyšší soud k takovému hodnocení nemá výhrad.
26. Dovolatel také namítal neprovedení navržených důkazů, v čemž spatřoval vadu opomenutých důkazů, a to konkrétně znaleckého posudku z oboru písmoznalectví pro posouzení shody rukopisu na konkrétních listinách, originálu žádosti o přiznání náhrad, neboť nebylo prokázáno, že se jednalo o autentickou kopii originálu, výslech svědka V. M., který by se mohl vyjádřit ke stěžejní otázce přestěhování obviněného do místa služebního působiště, a výslechy svědků D. N., M. W. a J. L., kteří se měli vyjádřit ke způsobu vyplňování dotčených žádostí a souvisejícím postupům poškozeného v souvislosti s podáváním žádostí. Nicméně je třeba konstatovat, že vadu tzv. opomenutých důkazů, jak ji definoval ve své judikaturní činnosti Ústavní soud (tj. situace, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily) a následně byla do jisté míry včleněna pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (tj. ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), nelze v daném případě shledat.
27. Nalézací soud podrobně v odstavci 6. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nevyhověl uvedeným důkazním návrhům obhajoby. Konkrétně stran znaleckého zkoumání z oboru písmoznalectví, vyžádání si originálu žádosti, výslechu svědků D. N., M. W., J. L. i V. M. uvedl, že jejich provedení zamítl jako nadbytečné, neboť bylo možno rozhodnout již na základě provedeného dokazování. Navržené důkazy nebyly s to vyvrátit ani potvrdit skutečnosti podstatné pro rozhodnutí. Své úvahy rozvinul v tom směru, že nebylo pro posouzení trestnosti jednání obviněného podstatné, kdo údaje do formuláře vypsal, ale že takto vyplněný formulář obviněný podepsal pod předtištěným prohlášením o správnosti a pravdivosti údajů, tyto pak odpovídaly i dodatku, který již byl strojově napsán a opětovně podepsán obviněným. Ani navržené výpovědi policejních funkcionářů by pak na objektivní nepravdivosti údajů, na jejichž základě obviněný uplatňoval a obdržel cestovní náhrady, nic nezměnily. Výslech V. M. byl pak zamítnut, neboť svědek se s obviněným nezdržoval na adrese v Praze, nemohl nad rámec již provedených výpovědí nic k této zásadní skutečnosti říci a z pohledu důkazního potenciálu byl uvážen i jeho nepříznivý zdravotní stav a blízký vztah k dovolateli. Odvolací soud v odstavci 5. odůvodnění svého usnesení deklaroval, že nalézací soud provedl všechny potřebné a reálně dostupné důkazy, které mohly k objasnění skutkového stavu věci přispět, a dále v odstavci 8. odůvodnění svého usnesení konstatoval nadbytečnost vypracování znaleckého posudku z oboru písmoznalectví z obdobných důvodů, neboť podstatné bylo, kdo žádost podepsal, čímž současně verifikoval správnost napsaných informací.
28. V tomto směru lze dále poukázat na již delší dobu ustálenou judikaturu (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, nebo ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, usnesení ze dne 25. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05), ze které vyplývá, že soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům účastníků řízení a naopak sám soud musí rozhodnout o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat okolnosti, které jsou důležité pro náležité zjištění skutečného stavu věci a pro správné posouzení viny či neviny obviněného. Pokud tedy soudy obou stupňů dospěly v projednávaném případě k závěru, že rozsah provedených důkazů je postačující pro spolehlivé rozhodnutí ve věci a s důkazy navrženými obviněným se řádně vypořádaly, pak postupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud se pak ztotožňuje s názorem, že by provedení předmětných důkazů bylo nadbytečné. Stran písmoznaleckého zkoumání lze uvést, že za situace, kdy byla žádost podepsána obviněným, který svým podpisem stvrdil tam uvedené údaje, přičemž svůj podpis na listině současně nerozporuje, a zároveň tvrzení, že měl bydlet v podnájmu, koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, je bezpředmětné provádění odborného zkoumání shody rukopisu na konkrétních listinách. Z totožného důvodu nebyl podstatný ani originál této žádosti, kdy nebylo rozporováno, že by údaje v nějakém konkrétním ohledu nekorespondovaly s kopií poskytnutou ze strany Policie České republiky. Stran výpovědi svědka V. M. není pravdou, že by byla odmítnuta výlučně pro její presumovanou nevěrohodnost, nýbrž pro její nadbytečnost z důvodu, že tento svědek nemohl nic zásadního k podstatě projednávané věci říci. Tvrdí-li obviněný v rámci svého dovolání, že se tento svědek měl vyjádřit ke stěžejní otázce přestěhování do místa služebního působiště, pomíjí svou obhajobu, v jejímž rámci prohlašoval, že skutečně v podnájmu bydlel, ač na jiném místě, než byl jím vlastněný byt. Konečně lze pak souhlasit, že by ani výslech uvedených policejních funkcionářů nepřinesl rozhodné skutečnosti k posouzení míry účasti obviněného či poškozeného na projednávané podvodné trestné činnosti, neboť jak bude dále rozvedeno, případný postup poškozeného nemohl obviněného, záměrně uvádějícího nepravdivé údaje o svém způsobu ubytování v místě svého pravidelného pracoviště, vyvinit. Nelze tedy ani v této části dovolací argumentace přisvědčit dovolateli a důkazní řízení vadou tzv. opomenutých důkazů netrpí. Zmiňovaným postupem soudů tak nemohlo dojít ani k porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivé řízení.
29. Obviněný rovněž v rámci zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně namítal, že skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena i na procesně nepoužitelných důkazech. Podle jeho přesvědčení odvolací soud vycházel z procesně nepoužitelného důkazu kvazi znaleckého hodnocení z oboru písmoznalectví, neboť sám uvedl, že po vizuálním srovnání písma dovolatele s jiným vzorkem se jedná o stejný rukopis. Tedy soud sám učinil odborný závěr, ke kterému nebyl oprávněn. Tímto způsobem obešel §105 odst. 1 tr. ř., dle kterého je nutné odbornou otázku řešit prostřednictvím znalce, přičemž právě touto otázkou je i otázka zjištění původce vlastnoručně psaného textu. Nejvyšší soud připomíná, že podle citovaného ustanovení věty první a druhé si orgán činný v trestním řízení vyžádá odborné vyjádření, je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí; jestliže by pro složitost posuzované otázky takový postup nebyl dostačující, přibere v trestním řízení znalce. Nicméně v tomto případě nebylo nutné provádět písmoznalecké zkoumání, jak již bylo vysvětleno výše, a dané ustanovení tak nebylo porušeno. Co se týče vlastního srovnání soudu, odvolací soud v odstavci 8. odůvodnění svého usnesení vyjádřil své přesvědčení, že stěžejní obsah žádosti je psán jednou rukou (včetně vyplnění bydliště a typu bydlení), a to právě obviněným, neboť lze i bez znaleckého posudku dovodit, že se jedná o shodný rukopis s jiným vzorkem psaným právě obviněným. Nicméně současně zopakoval, že podstatné je, kdo žádost podepsal. Takto rozvinuté úvahy soudu však nelze shledat neprocesními. Rovněž bylo namítáno, že odvolací soud vycházel z podání vysvětlení obviněného v rámci přípravného řízení, které před soudem provedeno nebylo. V tomto ohledu je nutno zopakovat, ve shodě s odvolacím soudem (odst. 7 odůvodnění jeho usnesení), že bydlení ve vlastním bytě nelze považovat za podnájem, i když byl byt pořízený na hypotéku, kterou obviněný splácel, takové vysvětlení ohledně pojmu podnájem pak od obviněného zaznělo během přípravného řízení, přičemž následně v rámci hlavního líčení přišel s tvrzením, že bydlel v nedalekém bytě svého švagra. V rámci předestřených úvah odvolacího soudu však lze jednoznačně dospět k závěru, že odvolací soud z podaného vysvětlení v žádném ohledu nevyšel a pouze komentoval obecnou záležitost, že splácení hypotéky nelze považovat za podnájem.
30. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 7, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Rovněž přesvědčivě zdůvodnil, proč neprovedl obhajobou navržené důkazy. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena rovněž namítaná (v souvislosti s nepořízením originálu žádosti) procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly.
31. Obviněný dále zpochybnil naplnění subjektivní a objektivní stránky projednávaného přečinu. Takové námitky obviněného lze v zásadě podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jimi dovolatel zpochybnil právní kvalifikaci skutku užitou nalézacím soudem. V rámci objektivní stránky rozporoval naplnění znaku „uvedení v omyl“, neboť poškozenému byly všechny skutečnosti o vlastnictví nemovitosti známy. Současně nemohl jednat s úmyslem obohatit se a způsobit jinému škodu, žádost byla podána na výzvu poškozeného, při jejím zpracování nebyl veden zaměstnanci poškozeného a zásadní údaje nebyly vyplněny obviněným, proto mohl jednat maximálně v rovině nevědomé nedbalosti.
32. Obecně lze uvést, že přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektem trestného činu podvodu je především zájem na ochraně majetkových práv. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v podvodném jednání pachatele, které může mít alternativně podobu uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu, anebo zamlčení podstatných skutečností, přičemž následkem takového podvodného jednání musí být jednak vznik určité škody na cizím majetku a dále obohacení pachatele nebo jiné osoby za předpokladu, že dotčená osoba provede určitou majetkovou dispozici. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl, který musí být dán v okamžiku, kdy na základě podvodného jednání pachatele dotčená osoba činí právní jednání spojené s majetkovou dispozicí (srov. např. Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. §205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1687 a 1698).
33. Z hlediska existence podvodného úmyslu, tedy naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, je podstatné zejména zjištění ve vztahu k vytýkanému skutku, že obviněný záměrně deklaroval za účelem neoprávněného přiznání a výplaty náhrad cestovních výdajů zaměstnavateli nepravdivé údaje o svém faktickém bydlišti, neboť uvedl jako způsob ubytování v místě pravidelného pracoviště „podnájem“, totéž následně uvedl i v dodatku k přiznání náhrad, a na jejich základě předkládal opakovaně zaměstnavateli ke schválení náhrady cestovních výdajů výkazy. Obviněnému pak byly náhrady proplaceny, ač ve skutečnosti po celou dobu bydlel v místě svého služebního působiště v jím vlastněném bytě, a tudíž na ně neměl nárok. Konkrétně tedy věděl, že tvrzení o bydlení v podnájmu je nepravdivé (jako vysokoškolsky vzdělanému policistovi mu musel být patrný rozdíl mezi vlastnictvím a podnájmem), a přesto cíleně tento nepravdivý údaj uvedl v žádosti i jejím doplnění. Nelze přistoupit na jeho argumentaci, že se nechtěl obohatit na úkor jiného, když na jejich základě pravidelně předkládal vyúčtování. Z trestněprávního hlediska je v tomto ohledu irelevantní, zda žádost skutečně byla podána na výzvu poškozeného, jaká byla zavedená praxe či (opakovaně řečeno) zda některé údaje nevypsal do žádosti sám obviněný. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítá argumentaci obviněného, že by v podvodném úmyslu nejednal (a jednal toliko v nevědomé nedbalosti), neboť v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku od svého zaměstnavatele vylákal finanční prostředky. Shledal proto zjevně neopodstatněnou námitku obviněného o absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu.
34. Stran nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu obviněný poukázal na nemožnost uvedení poškozeného v omyl pro jeho dostatečnou informovanost o jeho vlastnických poměrech a prvotní pobídky k podání žádosti. Nejvyšší soud k tomu uvádí následující. Bezesporu je pravdou, že dle stávající judikatury nelze na straně oklamaného odhlížet od sumy vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01). Nicméně současně nelze přisvědčit argumentaci dovolatele, že znak uvedení v omyl nebyl naplněn pro vědomost obviněného o jeho majetkových poměrech. Je vhodné zdůraznit, že vlastnictví bytové jednotky bez dalšího neznamená, že v ní taková osoba i bydlí, obzvláště za situace, ve které obviněný za plného vědomí možných nepříznivých důsledků deklaruje, že bydlí v podnájmu. Po zaměstnavateli rozhodně nelze v rámci posuzování trestnosti počínání obviněného požadovat, aby ke svému zaměstnanci přistupoval jako k potenciálnímu podvodníkovi a detailně zkoumal, zda jím uvedené informace se zakládají na pravdě. Obecně rovněž platí, že kladení vysokých či přehnaných požadavků na obezřetnost poškozených by ve výsledku mohlo vést k beztrestnosti řady pachatelů, neboť ti by se vždy mohli jednoduše dovolávat neobezřetnosti poškozených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016). K tomu lze zmínit i výpovědi Š. H. a M. B., kteří shodně konstatovali, že se nekontroluje, kde policista bydlí, ale primární je důvěra v pravdivost poskytnutých informací, které policista vyplňuje a podpisem stvrzuje. Správnost takových údajů tedy zaměstnavatel presumoval za současné existence povinnosti nahlásit jakoukoli změnu. Ohledně konkrétního způsobu ubytování v místě pravidelného pracoviště byl poškozený – zaměstnavatel obviněného bezesporu oklamán (uveden v omyl) uvedením této objektivně nepravdivé informace, neboť bez ní by mu náhrady přiznány nebyly. Zároveň jej v něm dlouhodobě utvrzoval předkládáním výkazů ke schválení náhrady cestovních výdajů, na jejichž základě mu byly jednotlivé částky proplaceny. Obviněný pak jednal sám z vlastního rozhodnutí, kdy úmyslně uvedl onen nepravdivý údaj, že v místě svého pracovního působení bydlí v „podnájmu“, přičemž poškozený se na uvedení takového údaje nijak nepodílel. Tudíž je irelevantní i fakt, kdyby byl případně prvotně vyzván svým nadřízeným k podání žádosti. Námitka směřující k nenaplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu tak byla shledána také zjevně neopodstatněnou.
35. Výše uvedené problematiky se rovněž týká související námitky obviněného, že v tzv. skutkové větě výroku nalézacího soudu není obsaženo to, co je podstatné pro právní posouzení objektivní (znak uvedení v omyl) ani subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nejvyšší soud shledal, že popis skutku v tzv. skutkové větě rozsudku je dostatečný z hlediska skutečností charakterizujících objektivní i subjektivní stránku přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. V kontextu celé skutkové věty je zřejmé jeho tvrzení nepravdivých údajů o způsobu ubytování v místě pravidelného pracoviště jako podnájem, a to za účelem neoprávněného přiznání a výplaty náhrad cestovních výdajů vůči svému zaměstnavateli. V tomto ohledu lze konstatovat implicitní vyjádření znaku objektivní stránky trestného činu uvedení v omyl, stejně jako stránky subjektivní, neboť je potřeba vzít v úvahu celý kontext jeho jednání, který by jinak než úmyslně (cíleně) ani spáchat nemohl. Skutková zjištění vztahující se ke znaku uvedení v omyl i vědomosti obviněného stran nepravdivosti daného údaje byla učiněna a jednoznačně uvedena i dále v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu i soudu odvolacího. Z odůvodnění je pak zřejmý celý kontext jednání obviněného, včetně jeho vědomosti o nepravdivosti jím stvrzených údajů i o jejich kontinuální výplatě náhrad na základě předkládaných vyúčtování, na které rovněž v podrobnostech plně odkazuje. V této souvislosti je vhodné poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, publikovaného pod č. 20/2003 Sb., podle něhož nesprávné hmotněprávní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, pokud by skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti rozsudku, když jinak je podle odůvodnění rozsudku evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá. Lze připustit, že by skutkovou větu bylo možné naformulovat precizněji, nejedná se však o vadu, která by měla za následek nesprávné posouzení skutku.
36. Obviněný dále v rámci důvodu dovolání §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkal, že jeho jednání nebylo možno posoudit jako trestný čin, neboť nedosahuje společenské škodlivosti požadované trestním zákoníkem, přičemž poukázal na potřebu aplikace zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť následek nelze považovat za jediný znak rozhodující o společenské škodlivosti skutku a je třeba na jednání nahlížet jako celek, přičemž v jeho případě by bylo uspokojivým způsobem sankcionování netrestními předpisy. V této souvislosti akcentoval jednání poškozeného založené na nefunkčním vnitřním kontrolním systému poškozeného, který žádosti nevyřizoval na základě přezkoumatelné úvahy o nároku, zaměstnance metodicky nevedl a ani v případě jednotlivých měsíčních výplat nebyl řádně proveden schvalovací proces. Údajné obohacení pak vrátil a poukázal na své mimopracovní aktivity.
37. V daných souvislostech Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné zdůraznit, že zásada subsidiarity trestní represe nachází své uplatnění jen a pouze tehdy, jsou-li naplněny tzv. formální znaky trestného činu. Jinak řečeno, pokud by nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, jak obviněný namítá, nemohlo by se vůbec přistoupit k posouzení uplatnění této hmotněprávní zásady, neboť současně platný český trestní zákoník je vystavěn na tzv. formálním pojetí trestného činu s materiálním korektivem v podobě zkoumané zásady. Dále připomíná, že otázkou možné aplikace zásady subsidiarity trestní represe se již zabýval ve svém předcházejícím usnesení ze dne 1. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo 404/2022, ve kterém po zhodnocení všech dovolatelem opětovně vyzdvihovaných skutečností dospěl k závěru, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů evidentně vykazuje znaky přečinu podvodu. S ohledem na argumentaci obsaženou v mimořádném opravném prostředku tentokráte podaném obviněným považuje za vhodné nosné body svých úvah zopakovat.
38. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
39. Subsidiarita trestní represe přitom neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti.
40. V konkrétní věci obviněného T. M. se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné. Nejvyšší soud opakovaně akcentuje, že je potřeba vzít v potaz délku páchání trestné činnosti, nejednalo se o jednorázový exces, nýbrž o záměrné utvrzování zaměstnavatele v omylu v rozmezí skoro čtyř let, přičemž byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, neboť byla způsobena škoda v celkové výši 179 709 Kč přesahující hranici větší škody [srov. §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Ačkoli aplikace zásady subsidiarity trestní represe není zcela vyloučena ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, uveřejněné pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.), po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií nelze dospět k závěru, že by společenská škodlivost tohoto případu nedosahovala ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty.
41. Bylo-li dovolatelem poukazováno na počínání poškozeného, který nedisponoval kontrolními mechanismy pro verifikaci údajů předložených obviněným, přičemž on pouze reagoval na pobídku ze strany zaměstnavatele, aby si žádost podal, nelze takovou skutečnost přeceňovat v jeho prospěch a už vůbec z ní nelze dovozovat výjimečnost daného případu, jelikož obviněný nejen svému zaměstnavateli poskytl nepravdivé údaje, čímž ho uvedl v omyl, ale zároveň jej v něm dlouhodobě utvrzoval předkládáním výkazů ke schválení náhrady cestovních výdajů, na jejichž základě mu byly jednotlivé částky proplaceny, čímž se protiprávně obohacoval. Stran náhrady škody lze zopakovat, že se nejedná o okolnost odůvodňující uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, neboť chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, nadto za situace, když ji obviněný uhradil na doporučení obhájce. Nicméně lze ji zohlednit mj. při úvaze o druhu a výši sankce, což také nalézací soud udělal, když ji hodnotil jako polehčující okolnost (viz odstavec 9. odůvodnění jeho rozsudku). Ani příznivé služební hodnocení obviněného nelze považovat za okolnost natolik výjimečnou, aby odůvodňovala neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe. Naopak lze poukázat na to, že se v rámci hodnocení osoby pachatele jednalo o příslušníka ozbrojeného bezpečnostního sboru, Policie České republiky, po němž bylo možné oprávněně požadovat příkladné vedení života. Navíc se jednalo o důstojníka v hodnosti podplukovníka. Na tyto osoby jsou pak kladeny relativně striktní požadavky na dodržování právních norem a služební kázně, kdy nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že se obviněný předmětného trestného činu dopustil v rámci svého služebního poměru, přičemž poškozeným byl právě jeho zaměstnavatel.
42. Nejvyšší soud tedy opětovně dospěl k závěru, že posuzovaný čin obviněného vykazuje již takový stupeň společenské škodlivosti, který vylučuje věc z dosahu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a je namístě uplatnění trestní odpovědnosti obviněného. Shledal, že vzhledem k intenzitě a době, po níž obviněný nepravdivě svého zaměstnavatele informoval, aby finanční prostředky vylákal, by již nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a bylo nutné použít trestní represi.
43. Obviněný rovněž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde ještě rozlišují dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
44. Obviněný jej výslovně uplatnil v jeho první alternativě, tedy bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení věcně přezkoumáno; tento dovolací důvod v jeho první alternativě tudíž nemohl být naplněn. Nicméně i pokud by byl uplatněn v jeho druhé alternativě (na tento záměr lze pak usuzovat z textu dovolací argumentace), tedy v návaznosti na existenci některého důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. v předchozím řízení, lze konstatovat, že jestliže bylo dovolání ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
45. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že nelze přijmout ani výhrady obviněného směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Je namístě připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění usnesení odvolacího soudu seznatelný. V souvislosti s námitkami a představou obviněného, že je porušením jeho práv, pokud není opětovně na každou jeho námitku reagováno, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit také rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Lze také dodat, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné i pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
46. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g), h) či m) tr. ř. tedy nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.
47. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného T. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
48. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.
předseda senátu