ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.1142.2022.1
sp. zn. 7 Tdo 1142/2022-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 o dovolání obviněného D. K. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 55 To 203/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 2 T 8/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 13. 4. 2022, č. j. 2 T 8/2022-215, byl obviněný D. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za toto jednání byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 23. 8. 2022, č. j. 55 To 203/2022-277, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného D. K. uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a odsoudil ho podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 12 měsíců a podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
3. Podle skutkových závěrů soudu druhého stupně se obviněný dopustil uvedeného přečinu jednáním spočívajícím v tom, že dne 27. 12. 2020 kolem 15:30 hodin na pozemku u zemědělského objektu č. p. XY v XY, v průběhu konfliktu mezi L. B. a A. K., kterému se snažil poškozený R. Š. zamezit, přistoupil zezadu k poškozenému R. Š., uchopil jej za hlavu, rukama přes obličej poškozeného, a povalil ho vzad na zem, sám přitom upadl také. Poškozenému byla pádem na zem způsobena zlomenina velkého hrbolu pažní kosti vlevo bez posunu úlomků, tedy zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření a pracovní neschopnost poškozeného v době od 31. 12. 2020 do 28. 2. 2021, v běžném způsobu života zranění poškozeného omezovalo po dobu čtyř až šesti týdnů, a to bolestivou a omezenou hybností končetiny v ramenním kloubu, s nutností fixace levého ramenního kloubu ortézou po dobu tří týdnů.
4. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konstatoval, že odvolací soud sice neshledal procesní pochybení v postupu okresního soudu, přesto doplnil dokazování výslechem znalce MUDr. Tomáše Adámka, nevyhověl však návrhu obhajoby na doplnění dokazování výslechem syna A. K. AAAAA (pseudonym). Dále, ze svého pohledu, podrobně popsal celý průběh skutkového děje a dodal, že soudy činné dříve ve věci se dostatečně nevypořádaly s otázkou zavinění a odsoudily ho pro úmyslný trestný čin, ačkoli k tomu nebyly splněny podmínky. Uvěřily verzi poškozeného R. Š. a svědkyně L. B., ačkoli oni sami mohli být při své výpovědi ovlivněni obavou z případného postihu, např. v rámci přestupkového řízení. Soudy vykládaly výpovědi svědků a rozpory ve výpovědích výlučně k jeho tíži a nikoli také v jeho prospěch, čímž porušily zásadu in dubio pro reo. Nezabývaly se otázkou, proč nezletilý syn A. K. AAAAA volal policii, zda to nebyla obava o zdraví jeho matky. Soudy návrh na doplnění dokazování jeho výslechem zamítly pro nadbytečnost, mohl přitom podpořit jeho výpověď, že zakročil v okamžiku, kdy měl obavu o zdraví své manželky. Soudy obou stupňů tak nedodržely zásady trestního řízení stanovené §2 odst. 5 tr. ř., neboť nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, což mělo vliv na posouzení subjektivní stránky činu. Nevypořádaly se dále s tím, že jím použitý chvat mohl být použit za účelem sebeobrany a zda způsob, jakým uchopil poškozeného, mohl směřovat ke zlomení horní končetiny. Svým jednáním nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví, když mu nebyl prokázán úmysl směřující ke způsobení následku poškozenému v podobě ublížení na zdraví, navíc vzniklé ublížení na zdraví by muselo být v příčinné souvislosti s jeho jednáním. Zdůraznil, že jeho jednání nesměřovalo ke způsobení újmy na zdraví druhé osobě, naopak bylo vedeno cílem zabránit újmě na zdraví svědkyně A. K., k čemuž poukázal na soudní praxi Nejvyššího soudu (rozhodnutí ve věcech vedených pod sp. zn. 8 Tdo 763/2015, 2 Tz 22/67, 9 Tz 46/62 a 10 Tz 21/63).
5. Jeho snaha o způsobení újmy na zdraví ani nevyplývá z žádného důkazu. Z výpovědi svědka F. S. je zřejmé, že žádný útok ve smyslu kopání nebo útoku na ruku, ze kterého by bylo možno dovodit jeho úmysl, nevedl, prostě s poškozeným spadli. Pokud by chtěl poškozenému oplatit jeho bezdůvodný útok na jeho ženu A. K., zvolil by razantnější způsob. Zásadní otázkou tedy zůstalo, zda je dáno jeho zavinění ve vztahu ke způsobenému následku. Soudy však této otázce nevěnovaly pozornost a své závěry odůvodnily pouze paušálním konstatováním, že si musel být vědom, že stržením na zem může způsobit újmu na zdraví. Pouhá vědomost pachatele o tom, že by mohl za použití násilí jakékoli intenzity způsobit zranění jiné osoby, však nepostačuje bez dalšího k závěru o existenci úmyslného zavinění (viz usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 521/2014). Dále se z teoretického hlediska zabýval otázkou naplnění subjektivní stránky. Intenzita útoku je skutečností, do níž se promítá úmysl útočníka. Soudy ve svých rozhodnutích, ani skutková věta, neuvádí žádné objektivní okolnosti, které by svědčily o tom, že jeho jednání bylo vedeno vůlí, byť ve formě srozumění, způsobit poškozenému ublížení na zdraví. Chybí nejen volní složka úmyslu, ale také složka vědění. Uchopení za hlavu rukama přes obličej není sám o sobě prostředek zraňující a bez dalšího způsobilý vyvolat poruchu zdraví dosahující intenzity ublížení na zdraví. Jednání bylo krátkodobé a omezilo se na chycení poškozeného, bez jakýchkoli úderů. O možnosti vzniku újmy na zdraví nevěděl, navíc k fyzickému kontaktu nedošlo žádným zákeřným způsobem.
6. Obviněný měl dále za to, že jeho jednání není trestným činem, neboť bylo provedeno v nutné obraně podle §29 odst. 1 tr. zákoníku. V daný okamžik měl důvodný strach z vážné újmy na zdraví A. K., která v konfliktu utrpěla zranění odpovídající 41 bodům (bodové hodnocení bolestného), zatímco poškozený R. Š. měl z konfliktu utrpět zranění odpovídající 30 bodům, tedy svědkyně utrpěla větší újmu než poškozený. Způsob, kterým se snažil zabránit poškozenému účastnit se konfliktní situace mezi ženami, nebyl zjevně nepřiměřený způsobu útoku na A. K. Nepoužil žádnou zbraň, celá věc se seběhla velice rychle a spočívala pouze v tom, že uchopil poškozeného za obličej, načež poškozený spolu s ním spadl. Sám poškozený ve svých výpovědích neuváděl, že by jej obviněný napadl. Pokud jde o uchopení poškozeného za hlavu přes obličej, šlo o čistě obranný mechanismus, který měl poškozeného přimět k tomu, aby ustal v zasahování do ženské šarvátky, kterou vnímal jako početní převahu proti jeho ženě A. K. Způsob, jakým se snažil poškozeného odvrátit od zadržení jmenované, neodpovídal úmyslnému jednání směřujícímu ke způsobení škody (v této souvislosti obviněný poukázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu k této otázce). I „stržení“ poškozeného je podle něj třeba vnímat jako prostředek sebeobrany, případně obrany osoby blízké. Souvislost mezi úmyslným uchopením hlavy a zlomeninou velkého hrbolu pažní kosti pak nebylo možné shledat, při pádu byl víc v kontaktu se zemí než poškozený, neboť spadl na něj. Důvodem pádu bylo zaškobrtnutí, které nevylučuje ani sám poškozený. Soudy obou stupňů se však způsobem pádu a pravděpodobností, že byl způsoben náhodou, nikoli úmyslem, nezabývaly. Obviněný byl přesvědčen, že poškozený chytil za ruce A. K., nikoli L. B. Pokud by chytil za ruce L. B., nevnímal by toto jednání jako útok na A. K., který se snažil odvrátit. Doplnil, že bezprostředně po pádu s poškozeným na zem již nehrozilo jeho manželce žádné nebezpečí, a proto již nedošlo k žádnému dalšímu fyzickému kontaktu mezi ním a poškozeným, neboť nebezpečí, které hrozilo jeho manželce, bylo odvráceno.
7. Dále se obviněný vyjadřoval k rozporům ve výpovědích svědků, ke kterým soudy podle jeho mínění nepřihlédly. Zejména šlo o rozpory ve výpovědích svědkyně L. B. a poškozeného ohledně stížností poškozeného na bolest ramene před policejní hlídkou dne 27. 12. 2020, přičemž poškozený si na bolest nestěžoval, ale uvedl, že ho ruka začala bolet až s několikahodinovým zpožděním. Dále se mělo jednat o rozpory ohledně způsobu, jak poškozený vyprovodil L. B. z místa incidentu či k přítomnosti poškozeného u L. B. v den incidentu ve večerních hodinách. Soudy se nezabývaly sdělením F. S., že byl otočen zády ve chvíli, kdy došlo k pádu poškozeného, přičemž nelze vyloučit, že byl otočen i ve chvíli, kdy poškozený uchopil za ruce A. K. Skutečnost, že byl tento svědek zády k celému incidentu, svědčí o tom, že v jeho jednání nevypozoroval žádný úmysl způsobit poškozenému újmu na zdraví. Soudy se také nevypořádaly s tím, že jeden z očitých svědků, nezletilý AAAAA, nebyl ve věci slyšen, ačkoli mohl do věci vnést další informace.
8. Obviněný také upozornil na pochybnosti ve vztahu k mechanismu vzniku zranění. Měl za to, že soudy nesprávně vyhodnotily závěry vyplývající ze znaleckého posudku. Znalec podle něj připustil teoretickou možnost vzniku zranění i jinými mechanismy (zakopnutím, ztrátou stability), což mělo být vykládáno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný citoval z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle kterého „ke vzniku zranění vedlo nečekané uchopení poškozeného zezadu za hlavu v obličejové části obžalovaným, který ́ ho p ři tom strhnul na zem. Tento mechanismus zranění uvedl poškozený, doznal ho i obžalovaný. Jako mechanismus, který mohl vést k zranění poškozeného, potvrdil i znalec z oboru soudní lékařství.“ Obviněný s těmito závěry nesouhlasil. V žádné výpovědi poškozeného nebylo uvedeno, že by na základě jeho uchopení uslyšel křupnutí, silnou bolest či cokoli jiného, s čím by bylo možné spojovat vznik zlomeniny. Při pádu nemohla vzniknout zlomenina, když poškozený bezprostředně po něm nejevil žádné známky bolesti. Soudy měly ve svých rozhodnutích vyhodnotit, proč vyloučily jinou stejně pravděpodobnou verzi a přiklonily se k verzi, že to byl on, kdo způsobil poškozenému zranění, a ještě úmyslně. Nakonec zopakoval, že v souladu s §102 tr. ř. navrhoval provedení důkazu výslechem nezletilého AAAAA, když právě on volal na tísňovou linku a bylo třeba zjistit okolnosti, proč tak učinil a co si o věci pamatuje, soudy však konstatovaly, že výslech jmenovaného není nezbytný, ačkoli existovaly dvě protichůdné verze průběhu skutkového děje.
9. Obviněný považoval rozhodnutí odvolacího soudu za nezákonné, neboť nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví, důkazy byly vyhodnoceny výlučně v jeho neprospěch, soudy odmítly provedení navrhovaného důkazu a nevypořádaly se s námitkami uplatněnými v odvolání. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci zrušil a aby ho zprostil obžaloby.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl, že obviněný v dovolání především nesouhlasil s tím, že soudy posoudily jeho jednání jako spáchané v úmyslu, byť jen nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zjištěné skutkové okolnosti případu však nepřímý úmysl prokazují. Dále do jisté míry souhlasil s tvrzením obviněného o nedokonalosti tzv. skutkové věty odsuzujícího rozsudku, pokud jde o vyjádření úmyslného zavinění, s přihlédnutím k odůvodněním dotčených rozhodnutí nicméně souhlasil se závěrem soudů, že úmyslné zavinění bylo na straně obviněného dáno. Skutková věta pojednává pouze o tom, že obviněný poškozeného zezadu uchopil za hlavu a povalil ho na zem, čímž mu způsobil zdravotní újmu vykazující znaky ublížení na zdraví, což by samo o sobě k závěru o úmyslu nestačilo, avšak současně závěry znalce MUDr. Tomáše Adámka identifikovaly intenzitu ataku ze strany obviněného jako střední až velkou. Pokud jde o povrch, na kterém k jednání došlo, byl tvrdý, zvyšující riziko plynoucí z případného pádu. Útok byl veden překvapivě a neočekávaně a byl cílený na hlavu. Sám obviněný popsal svůj zásah jako stržení na zem. Nešlo mu tedy o odtažení poškozeného pryč z dosahu zápolících žen, nýbrž o prudké stržení na zem. Také motiv svědčí úmyslu na straně obviněného, neboť poškozený neohrožoval ženu obviněného a z místa konfliktu se snažil odtáhnout svou vlastní partnerku. Obviněnému se zjevně nelíbila snaha poškozeného ukončit střet dvou žen, opakovaně vyzýval přítomné, ať do konfliktu mezi ženami nevstupují, a chtěl tak tímto způsobem poškozeného vytrestat, což v sobě vůli mířící k určité újmě zahrnuje. Okolnosti týkající se motivu, způsobu provedení a místa činu tedy nasvědčují existenci nepřímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Při jejich existenci musel být obviněný s možností zdravotní újmy dosahující intenzity ublížení na zdraví srozuměn, současně nebyly zjištěny žádné okolnosti, na které by mohl spoléhat, že zdravotní újmu vyloučí.
11. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou, že se jednalo o jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku, kterou totiž obviněný vybudoval na své vlastní představě o skutkovém ději. Podle učiněných skutkových zjištění poškozený nenapadal manželku obviněného, a tudíž nebylo lze jednání obviněného jako nutnou obranu právně kvalifikovat, neboť chyběla základní podmínka nutné obrany, a to přímo hrozící či trvající útok.
12. Z odůvodnění rozhodnutí soudů pak státní zástupce nedovodil existenci žádných, natož zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, soudy postupovaly souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. ř. Z hlediska námitky opomenutých důkazů odkázal státní zástupce na rozhodnutí krajského soudu, ze kterého je patrné, že nedošlo k přehlédnutí důkazního návrhu, bylo na něj naopak adekvátně reagováno a soud se s ním náležitě vypořádal.
13. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
14. V replice na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství obviněný zejména setrval na námitkách uplatněných ve svém dovolání. Citoval skutkovou větu a zabýval se jejími náležitostmi, přičemž poukázal na soudní praxi v daném směru. Trval na tom, že ve skutkové větě absentoval popis jeho úmyslného zavinění ve vztahu k újmě na zdraví poškozeného. V podrobnostech odkázal na obsah svého dovolání a zopakoval i v něm uvedený závěrečný návrh.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
16. Obviněný ve svém obsáhlém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž však již neuváděl, které námitky podřadil pod který z uplatněných dovolacích důvodů. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda lze konkrétní předloženou argumentaci podřadit pod uplatněné dovolací důvody, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
17. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů. S odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto ustanovení odráží dlouhodobě (do účinnosti novely, provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) ustálenou praxi Nejvyššího soudu (opírající se o judikaturu Ústavního soudu), podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů. Podle zmíněné soudní praxe mohly nastat v zásadě tři skupiny vad důkazního řízení, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Šlo jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
18. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku především namítal, že soudy nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a postupovaly tak v rozporu se zásadami trestního řízení zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména výpovědi svědků R. Š., L. B. a F. S., nesprávně vyhodnotily rovněž závěry znaleckého posudku ve vztahu k mechanismu vzniku zranění poškozeného a údajné rozpory ve výpovědích svědků posuzovaly výlučně v neprospěch obviněného. Na takto nesprávně vyhodnocených důkazech pak postavily výrok o jeho vině a především o úmyslu způsobit poškozenému újmu na zdraví. Porušily tak zásadu in dubio pro reo. V neposlední řadě namítal, že nebyl proveden navrhovaný důkaz výslechem nezletilého AAAAA.
19. Nejvyšší soud k naznačené části dovolací argumentace především uvádí, že ji obviněný postavil na obdobných námitkách jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek odvolání, shodnými námitkami se tedy zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci. Z podnětu jeho odvolání odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně po doplnění dokazování zrušil a ve věci sám rozhodl. Podstatou dovolání obviněného je pak opakované tvrzení své verze průběhu skutkového děje, na které po celou dobu řízení před soudy trval (průběh skutkového děje ze svého pohledu popsal také v dovolání), přičemž pomíjel skutkový stav zjištěný soudy na základě provedeného dokazování, resp. pomíjel skutečnost, že jeho obhajoba byla tímto dokazováním vyvrácena. Základní obhajobou obviněného po celé trestní řízení je, že sice k fyzickému kontaktu mezi ním a poškozeným došlo, avšak jednak poškozeného jen chytil za hlavu, což nemohlo způsobit zjištěný následek a k pádu mohlo dojít pouhým škobrtnutím (pouze s poškozeným spadli), a jednak jeho jednání vůči poškozenému R. Š. nebylo jednáním útočným, nýbrž naopak obranným ve snaze chránit svou ženu A. K., kterou měl poškozený zadržovat chycením za ruce při řešení a odvracení slovní a fyzické potyčky mezi A. K. a L. B. Výpovědi svědků R. Š. a L. B. přitom shledal nevěrohodnými a rozpornými, výpověď svědka F. S. rozebíral a sám hodnotil, jaké závěry z něj vyplývají. Měl za to, že dokazování také zůstalo neúplným, neboť soudy zamítly jím navrhovaný důkaz výslechem nezletilého syna A. K. Soudy tedy nesprávně hodnotily provedené důkazy, pochybily, když neaplikovaly zásadu in dubio pro reo a přes neprokázání subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ho tímto trestným činem uznaly vinným.
20. Nejvyšší soud však konstatuje, že pochybení ve smyslu citovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v tom smyslu, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a současně že by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) ve věci obviněného shledat nelze. Je zřejmé, že soudy si vytvořily dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. Mezi provedenými důkazy a na jejich podkladě dovozenými skutkovými zjištěními a poté právními závěry, pak není žádný, natož zjevný rozpor, resp. nelze mít za to, že by rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Soudy pro své závěry vycházely z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení, resp. při veřejném zasedání, zejména z výpovědí svědků R. Š., L. B., F. S., A. K. a znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Tomáše Adámka a z listinných důkazů, jako znaleckého posudku uvedeného znalce na osobu R. Š., znaleckého posudku uvedeného znalce na osobu A. K., protokolu o ohledání místa činu, pořízené fotodokumentace, jakož i přehráním audiozáznamu hovoru uskutečněného na tísňovou linku 158 a v neposlední řadě z výpovědi samotného obviněného. Je namístě doplnit, že zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů by mohl být shledán zejména tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Z výše uvedeného je ovšem zřejmé, že o takový případ se v posuzované věci nejedná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je pak v této souvislosti klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, neboť pečlivě odůvodnily, které skutečnosti vzaly za prokázané a na základě jakých ve věci provedených důkazů.
21. Je nepochybné, a soudy činné dříve ve věci si toho také byly vědomy, že se v případě obviněného, A. K. a L. B. jedná o vzájemný incident bývalých partnerů a aktuální partnerky. Proto obezřetně přistupovaly k otázce věrohodnosti svědků. Zcela oprávněně pak shledaly věrohodnými vzájemně souladné výpovědi svědků L. B. a R. Š., neboť byly i v souladu s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména s výpovědí do naznačených osobních vztahů nevtaženého svědka F. S. a se znaleckými závěry znalce MUDr. Tomáše Adámka jednak ke zraněním A. K. (které konstatoval jako lehká neomezující v obvyklém způsobu života), a jednak ke zranění poškozeného R. Š., u něhož konstatoval, že svým mechanismem vzniku odpovídá výpovědi poškozeného a je možné ho vysvětlit působením tupého násilí střední až velké intenzity o pevnou podložku, jež nastalo po pádu poškozeného (po stržení obviněným) na zem. Znalec také při svém výslechu u veřejného zasedání potvrdil, že se bolest u poškozeného mohla rozvinout později, nikoli ihned po pádu a rovněž končetina nebyla omezena ve své funkci okamžitě.
22. Z provedeného dokazování tak vyplynulo, že skutkový děj byl započat, po krátké neshodě mezi obviněným a L. B., konfliktem verbálním i fyzickým mezi L. B. a A. K. Poškozený R. Š. pak zasáhl do šarvátky mezi ženami ve snaze jejich vzájemné napadání ukončit, přitom vyloučil, že by se při tom jakkoli výrazněji dotýkal svědkyně A. K. Naopak byla to L. B., koho chytal a snažil se odvést. Tato výpověď byla podporována rovněž výpověďmi L. B. a F. S., které soudy shledaly věrohodnými a vzájemně souladnými. Další podstatná skutečnost, že obviněný zakročil nečekaně (zezadu) a razantně vůči tělu poškozeného vyplynula z výpovědí R. Š., L. B. a ostatně i z výpovědi samotného obviněného (který vypověděl, že na R. Š. skočil a strhl ho na zem), když tento přistoupil k poškozenému nečekaně zezadu v úmyslu zabránit jeho snaze o ukončení konfliktu mezi ženami, chytil ho za hlavu a povalil, resp. strhl ho s sebou na zem. Pádem na zem a úderem (střední až velké intenzity) ramena poškozeného o tvrdou podložku pak došlo jako k navazujícímu následku v podobě zranění. Tento mechanismus vzniku zranění poškozeného potvrdil rovněž znalec MUDr. Tomáš Adámek ve svém znaleckém posudku a rovněž výpovědi u hlavního líčení a veřejného zasedání.
23. K témuž dovolacímu důvodu je namístě doplnit, že ve věci není dán ani žádný opomenutý důkaz, resp. přesněji řečeno nelze mít za to, že by ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, určujícím pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Krajský soud se zaobíral (v této souvislosti obviněným v dovolání zmíněným) návrhem na výslech nezletilého syna AAAAA a neshledal ho důvodným, tedy jej především neopomněl (odstavec 7. odůvodnění jeho rozhodnutí). Odvolací soud se k dané problematice dostatečně vyjádřil a dokazování shledal úplným, tedy z jeho strany nebyla daná problematika pominuta. Současně je zřejmé, že obviněný v hlavním líčení vypovídal, byl konfrontován i s výpověďmi svědků a dalšími důkazy, jeho postoj k celé kauze je zřejmý z celé jeho obhajoby. Zejména provedeným dokazováním byla vyvrácena verze obviněného, že by poškozený R. Š. jakkoli zadržoval nebo útočil na jeho ženu A. K. Naznačené doplnění dokazování výslechem nezletilého proto bylo nadbytečné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
24. S ohledem na související námitku obviněného o porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud konstatuje, že jde o námitku procesní, přičemž je nutno zdůraznit, že v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. To byl i případ nyní projednávané věci. Nejvyšší soud, s ohledem na důkazní situaci ve věci, nemá důvod na uvedených závěrech cokoli měnit.
25. K naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nedošlo a námitky obviněného k němu se vztahující jsou zjevně neopodstatněné.
26. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
27. Obviněný v této souvislosti namítal, že jeho jednání nebylo možné posoudit jako trestný čin, když jednak nebyl prokázán jeho úmysl, byť nepřímý, k ublížení na zdraví poškozeného a zároveň namítal, že jeho jednání nebylo jednáním útočným, nýbrž bylo jednáním v nutné obraně ve smyslu §29 tr. ř. V této souvislosti obviněný namítal nedostatečné vyjádření subjektivní stránky v popisu skutku. Současně obviněný zpochybňoval i příčinnou souvislosti (což je obligatorním znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu) mezi svým jednáním a následkem, nicméně po skutkové stránce, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil již výše. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace obviněného je tedy možno konstatovat, že je pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. do jisté míry podřaditelná, nicméně ji Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou. Shodnými námitkami se navíc zabývaly a vypořádaly se s nimi oba soudy činné dříve ve věci, neboť byly součástí již dříve uplatněné obhajoby.
28. Nejvyšší soud se zřetelem na výslovné výhrady obviněného o nedostatečně vyjádřené subjektivní stránce v popisu skutku poznamenává, že §120 odst. 3 tr. ř., je procesním ustanovením, které upravuje náležitosti výroku o vině. Vzhledem k tomu, že učiněná skutková zjištění uvedená v odsuzujícím rozsudku jsou podkladem pro hmotněprávní posouzení, lze zmínit, že předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek. Od skutku je nutno odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, jaké jsou právně významné z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr., obdobně též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 5 Tdo 549/2016 nebo ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 954/2002).
29. Dále Nejvyšší soud shledal, že v popisu skutku uvedené skutečnosti dostatečně vystihují podstatu uvedeného trestného jednání (obviněný poškozeného evidentně úmyslně uchopil v obličejové části hlavy a povalil ho na zem), jakož i vnitřní vztah obviněného k následku (blíže rozvedený v odůvodněních rozhodnutí obou soudů). Byly zde tedy uvedeny potřebné závěry o zavinění obviněného, které jsou podloženy výsledky dokazování a logicky z nich vyplynuly. Posoudí-li se učiněná skutková zjištění vyplývající z provedeného dokazování, dávají potřebný základ pro závěr o subjektivních znacích přečinu, jímž byl obviněný uznán vinným.
30. Jinak řečeno, ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, odvolací soud uvedl všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. Existenci zavinění soudy obou stupňů v této věci dovozovaly z charakteru a způsobu počínání obviněného před činem a při jeho realizaci. Způsob, jakým zavinění vyjádřily (resp. v konečném důsledku krajský soud) v popisu skutku, ale i z ostatních rozhodných skutkových okolností, je dostačující a je bez významu, že by případně mohl být podrobnější nebo důkladnější (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008).
31. Jestliže Nejvyšší soud uzavřel, že popis skutku, jak je uveden ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně, je dostačující pro závěry o naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu, lze k námitkám obviněného uvést, že přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Objektem trestného činu je lidské zdraví. Způsobením ublížení na zdraví je jakékoli jednání, jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků bylo při něm použito. K naplnění subjektivní stránky daného přečinu nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku ublížení na zdraví. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví jiného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví byla poškozenému jednáním způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo. Jedná se o úmyslný přečin a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, dopustil-li se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
32. V obecném smyslu platí, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
33. Je namístě konstatovat, že soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce trestných činů opatřily dostatek důkazů. Na úmysl obviněného správně usuzovaly ze všech zjištěných okolností, za nichž byl skutek spáchán.
34. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný absenci zavinění vztahuje do jisté míry k jím modifikovaným skutkovým zjištěním, podle nichž nevěděl, že svým jednáním může poškozenému způsobit újmu na zdraví, jeho záměrem bylo chránit zdraví své manželky, a k pádu poškozeného došlo zaškobrtnutím a nikoli jeho zaviněním. Jak již bylo uvedeno v předchozích odstavcích, z provedeného dokazování bez pochybností vyplynulo, že poranění poškozeného vznikla v souvislosti s jeho pádem na zem (úderem ramene o tvrdou podložku), přičemž právě pád poškozeného byl zapříčiněn úmyslným atakem ze strany obviněného, bez jeho zásahu – tedy konkrétně nečekaného (tudíž je nerozhodné, že poškozený byl případně těžší) přistoupení zezadu k poškozenému, uchopení za hlavu a stržení s sebou na zem, by k pádu poškozeného nedošlo a nedošlo by ani k jeho zranění. Z dalších okolností případu je pak dále zřejmé, že obviněný měl v úmyslu poškozeného popsaným způsobem napadnout, neboť tím vyjádřil svůj nesouhlas se snahou poškozeného o ukončení konfliktu mezi A. K. a L. B. Jinak řečeno, ze subjektivního hlediska obviněného bylo zřetelně předvídatelné, že pokud poškozeného takto překvapí, chytne ho za hlavu a strhne na zem, může mu pádem přivodit zranění. Za tohoto stavu není nic nepřijatelného na závěru soudů o zavinění obviněného ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, resp. jejich závěry se ani neodvíjely od pouhé vědomosti obviněného o tom, že by mohl za použití násilí jakékoli intenzity způsobit zranění jiné osoby. Na uvedeném ničeho nemění skutečnost, že obviněný nepoužil žádnou zbraň, popřípadě že jeho útok mohl být razantnější, tedy třeba veden kopy či údery, a nestalo se tak (což by ovšem také mohlo zakládat i pro obviněného přísnější právní kvalifikaci).
35. S ohledem na shora uvedené shledal Nejvyšší soud hmotně právní námitky obviněného týkající se subjektivní stránky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku zjevně neopodstatněnými.
36. K naznačenému právnímu posouzení a v návaznosti na další dovolací argumentaci Nejvyšší soud doplňuje, že nelze ani uzavřít, že by obviněný jednal v nutné obraně ve smyslu §29 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Jeho výchozím znakem je tedy existence (či přímá hrozba, což ovšem obviněný nenamítal) útoku, jako úmyslného protiprávního jednání člověka, které je pro společnost škodlivé (nebezpečné) a má znaky trestného činu, přestupku či jiného deliktu.
37. Obviněný konkrétně argumentoval, že odvracel přímo hrozící a trvající útok proti osobě jeho ženy A. K. Provedeným dokazováním nicméně byla tato obhajoba obviněného vyvrácena, totiž bylo vyvráceno, že by R. Š. chytal za ruce svědkyni A. K., že by ji jakkoli držel, zadržoval či se jí dotýkal. Byla to naopak L. B., koho se poškozený snažil odklonit a odtáhnout od stávajícího konfliktu mezi ženami. Podstatné tudíž pro posouzení nyní projednávaného skutkového děje bylo zjištění, že obviněný ani jeho manželka nebyli vystaveni žádnému útoku, který by odvracel posuzovaným jednáním a který by mohl odůvodnit jeho jednání jako nutnou obranu. Byl to totiž právě obviněný, který chtěl poškozenému zabránit ve snaze ukončit šarvátku A. K. a L. B. a který nijak neohrožoval jeho ženu, naopak se snažil z místa odtáhnout L. B. Ze skutkových zjištění pak rovněž vyplynulo, že se obviněnému tato snaha poškozeného nelíbila, dokonce vyzýval (stejně jako dříve svědka F. S.), ať do potyčky žen nevstupuje. Opačně vyznívající skutkové tvrzení obviněného (který zjevně zprvu zdraví obou žen za významné nepovažoval, neboť nijak do jejich vzájemné strkanice nevstupoval, ani se nepokusil je od sebe oddělit či přesvědčit k zachování klidu, naopak vyzýval druhé, kteří chtěli konflikt omezit či ukončit, ať ho nechají trvat) v tom smyslu, že v daném momentu měl obavy o zdraví své manželky, neboť byla vystavena přesile násilí ze strany L. B. a poškozeného R. Š., neodpovídají průběhu konfliktu. Námitku obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jako provedené v nutné obraně, tudíž nutně shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
38. Ani naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy nebylo namístě dovodit.
39. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný opřel své dovolání o námitky v zásadě podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které nicméně byly shledány zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu