ECLI:CZ:NS:2023:7.TDO.585.2023.1
sp. zn. 7 Tdo 585/2023-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 7. 2023 o dovolání obviněného M. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 7 To 398/2022, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 90/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Stručné shrnutí dosavadního řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. 29 T 90/2021, byl obviněný shledán vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný tohoto trestného činu dopustil v podstatě tím, že dne 6. 2. 2021 kolem 23:50 hodin na ulici XY v Praze 5 řídil motorové vozidlo, ačkoliv před jízdou požil větší množství alkoholických nápojů, a byl si tak vědom toho, že v důsledku opilosti není schopen motorové vozidlo bezpečně ovládat. Na zmíněné ulici poblíž domu č. XY pak nezvládl řízení a vyjel mimo komunikaci, kde přední částí vozidla narazil do dvou svislých dopravních značení ve vlastnictví Technické správy komunikací hlavního města Prahy, a.s. Na vozidle způsobil škodu 117 600 Kč, na cihlové zdi škodu 1 200 Kč a konečně na svislém dopravním značení škodu 2 600 Kč. Následnými orientačními dechovými zkouškami dne 7. 2. 2021 v 1:31 hodin a 1:36 hodin bylo v dechu obviněného zjištěno 1,56 a 1,54 promile alkoholu. Ve vzorku krve odebrané v 3:00 hodin bylo dalším toxikologickým měřením zjištěno v krvi obviněného 1,27 g/kg alkoholu.
3. Za tento trestný čin soud prvního stupně obviněného odsoudil k peněžitému trestu ve výši 100 denních sazeb o výši jedné denní sazby 500 Kč, tedy v souhrnné výměře 50 000 Kč. Společně s tím soud prvního stupně obviněnému uložil trest zákazu činnosti, a to trest zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 3 let.
4. Obviněný a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 7 To 398/2022, byla jejich odvolání podle §256 tr. ř. zamítnuta.
II.
Obsah dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Podle obviněného soudy v důkazním řízení účelově deformovaly důkazy nebo neprováděly důkazní návrhy, aby skutek co nejlépe svázaly s obviněným, v přípravném řízení pak měl být vytvářen nátlak. To vše mělo vést především k chybnému zjištění identity řidiče vozidla, jímž ve skutečnosti byla jeho přítelkyně, svědkyně K. M. Tato tvrzení obviněný vtělil do následujících námitek.
7. Především měly soudy deformovat důkaz výslechem svědků R. S., P. M., A. K., J. Z. a dalších, kteří vypovídali o jednání obviněného, stejně jako důkaz výslechem svědkyně K. M., která měla potvrdit tvrzení obviněného ohledně toho, kdo vozidlo řídil.
8. Rovněž měly soudy deformovat důkaz znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky, který pro obhajobu vypracoval Ing. Marek Fiala, důkaz vyplývající z aktivace airbagů na místě spolujezdce, stran nichž jsou závěry týkající se okolností a původu jejich vystřelení založeny na neodborných a „technicky nepřijatelných“ úvahách soudu, a důkaz nastavením polohy sedadla řidiče, neboť toto nastavení odpovídalo jeho postavě jen proto, že po nehodě zkoušel funkce auta na pokyn udělený při hovoru s asistenční službou.
9. Podobně deformovaný měl být i důkaz nahrávkou hovoru svědka J. Z. s linkou pomoci, který nebyl hodnocen v kontextu dalších důkazů, a důkaz výpisem z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu telefonního čísla, které používala svědkyně K. M.
10. Dále podle obviněného soudy pochybily, pokud odmítly provést čtení úředního záznamu o výpovědi M. T., přičemž v dotčené problematice obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 1868/10, a důkaz záznamem hovoru svědkyně K. M. s asistenční službou.
11. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně ve výrocích o vině a trestu a aby přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
12. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že veškeré námitky, které obviněný v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat z hlediska skutkového děje, což není obsahem uplatněného dovolacího důvodu. Stejné platí pro výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené.
13. Jednání obviněného bylo prokázáno zejména výpověďmi svědků, včetně přítelkyně obviněného, stejně jako obsahem hlášení dopravní nehody na linku 112, které učinil svědek J. Z., jenž identifikoval obviněného jako řidiče vozidla. Soudy vycházely rovněž z protokolu o ohledání místa činu a fotodokumentace.
14. K tvrzení, že vozidlo řídila přítelkyně obviněného svědkyně K. M., státní zástupkyně uvedla, že podle výpisu z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu k telefonnímu číslu jmenované svědkyně vyplynulo, že v době, kdy k události došlo, nebyla na místě dopravní nehody, kam se dopravila až posléze, a až tehdy uskutečnila hovor na zákaznickou linku pojišťovny. Bylo vyvráceno, že by mobilní telefon se zkoumaným číslem tu noc používal někdo jiný. Provedené dokazování v této části koresponduje s dalšími důkazy, svědeckými výpověďmi i znaleckou výpovědí, na kterou se v dovolání odkazuje obviněný.
15. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
16. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Cílem zařazení tohoto dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 do §265b odst. 1 tr. ř. byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu.
20. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 tedy reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených a výše zmíněných nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat v zásadě shodně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).
21. Protože pak obviněný namítal především vadu důkazního řízení spočívající v tzv. deformaci důkazu, Nejvyšší soud ke shora uvedenému připojuje, že předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, uveřejněný pod č. 64/1998 Sb. n. a u.). Zásadou zákazu deformace důkazů se tak myslí zákaz vyvozování z důkazu takových skutkových zjištění, která při racionálním zhodnocení nevyplývají z provedeného důkazu, a lze dodat, že nejsou podporována ani obecnou zkušeností (nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, uveřejněný pod č. 7/2009 Sb. n. a u.). Pokud však důkaz lze vykládat nebo hodnotit dvojím či vícerým způsobem, pak není jeho deformací, pokud se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přikloní k verzi uvedené v obžalobě, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017).
22. Nejvyšší soud také připomíná, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou – v případě obviněného jako dovolatele – kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s §35 odst. 1 tr. ř.). S přihlédnutím k tomu pak není úlohou Nejvyššího soudu domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhého prohlášení obviněného a není možné se k nim kvalifikovaně vyjádřit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015). Ve stejném smyslu lze jinými slovy připojit, že každá dovolací námitka, má-li se k ní dovolací soud kvalifikovaně vyjádřit, musí nejen uvést vadu, ale právně fundovaně argumentovat, proč k vadě mělo v konkrétní věci dojít. Jen tak se může dovolací soud námitkou věcně zabývat a jen tak ji může podřadit pod některý z dovolacích důvodů.
23. V návaznosti na shora uvedené podmínky na kvalifikovanost dovolacích námitek ve spojení s vadami, na které míří uplatněný dovolací důvod, nelze pod tento dovolací důvod podřadit většinu z dovolacích námitek, tedy žádnou z námitek do deformace důkazu výslechem svědků R. S., P. M. a A. K., J. Z. „a dalších svědků“, deformace důkazu výslechem svědkyně K. M., deformace důkazu znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky vypracovaný Ing. Markem Fialou, deformace důkazu nastavením polohy sedadla řidiče, deformace důkazu nahrávkou hovoru svědka J. Z. s linkou pomoci, který nebyl hodnocen v kontextu dalších důkazů, deformace důkazu výpisem z údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu telefonního čísla, které používala jeho přítelkyně svědkyně K. M., a neprovedení čtení úředního záznamu o podání vysvětlení M. T. Naopak pod uplatněný dovolací důvod šlo podřadit námitku do neprovedení důkazu záznamem hovoru svědkyně K. M. s asistenční službou, a do deformace důkazu o okolnosti aktivace airbagů vozidla, avšak šlo o námitky zjevně neopodstatněné.
24. K námitkám do deformace důkazu výslechem svědků R. S., P. M. a A. K., J. Z. „a dalších svědků“ a důkazu znaleckým posudkem z oboru kriminalistiky vypracovaným Ing. Markem Fialou Nejvyšší soud vysvětluje, že text dovolání neobsahoval informaci o tom, jak měly být důkazy deformovány. Zcela nekonkrétní, a tedy nedostačující je odkaz na další neurčené svědky. Pouze ve vztahu k výpovědi svědka R. S. obviněný konkrétně tvrdil, že „jasně jako svědek uvedl, že měli policisté při zajišťování důkazů, tedy airbagů z vozidla soudní příkaz“, což se ukázalo jako nepravda, nicméně jak již obviněnému sdělil odvolací soud, tyto důkazy nebyly v trestním řízení použity (bod 9. in fine odvolacího rozhodnutí, resp. i bod 19. prvostupňového rozhodnutí), což potom odporuje zákonnému textu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který se ze své podstaty týká deformace nebo procesní přípustnosti jen provedených důkazů. To stejné platí i o výpovědi svědka J. Z., neboť soud prvního stupně ve své podstatě nevycházel z jeho výpovědi, nýbrž primárně z jeho spontánního hovoru na linku 112 bezprostředně po nehodě (bod 42. prvostupňového rozhodnutí, srov. i bod 33. poslední věta prvostupňového rozhodnutí); je přitom logicky vyloučeno, aby tento hovor byl učiněn pod nátlakem policejního orgánu (srov. bod 7. odvolacího rozhodnutí).
25. K námitce do deformace důkazu výslechem svědkyně K. M. Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, protože čeho se obviněný materiálně domáhá, je přezkum posouzení věrohodnosti svědkyně K. M., resp. přezkum skutkového závěru soudů v předchozím řízení, které se ve svých závěrech přiklonily k obsahu oponujících důkazů.
26. Nejvyšší soud v této problematice připomíná například své nedávné usnesení ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 251/2023, ve kterém vysvětluje, že těžiště dokazování je především u soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před odvolacím soudem, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může vyhodnotit konkrétní důkazní prostředek a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, protože soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a umožnit vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022). V dalším přezkumném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by skutková zjištění neměl přezkoumávat Nejvyšší soud, snad jen s výjimkou shora uvedených nejzávažnějších vad důkazního řízení (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 72/2014 Sb. n. a u., odstavec 23.).
27. Jen na okraj pak Nejvyšší soud uvádí, že soudy v předchozím řízení jasně a řádně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely při přijetí skutkového závěru o identitě řidiče, přičemž svědectví K. M. soudy neuvěřily kvůli řetězci dalších důkazů, ze kterých vyplývala jiná verze skutkového děje; jmenovitě šlo o důkazy výpisem z telekomunikačního provozu a nahrávkou hovoru svědka J. Z. na tísňovou linku (viz body 41. a 42. prvostupňového rozhodnutí).
28. K námitce do deformace důkazu o okolnosti aktivace airbagů vozidla, podle níž skutečnost, že se aktivoval i airbag na straně spolujezdce, znamenala, že ve vozidle byl v době události i spolujezdec, Nejvyšší soud uvádí, že závěr o vině obviněného nebyl postaven na tom, že by se neaktivoval airbag spolujezdce, ani dokonce zda ve vozidle byl, nebo nebyl spolujezdec, neboť jak plyne z již shora zmíněného bodu 42. prvostupňového rozhodnutí, soud prvního stupně považoval v otázce identity řidiče za rozhodné právě důkaz záznamem hovoru svědka J. Z. na linku 112 a důkaz výpisem údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu telefonního čísla, které používala jeho přítelkyně svědkyně K. M., čímž bylo vyvráceno tvrzení obviněného o tom, že vozidlo řídila tato svědkyně. Soud prvního stupně pak sice své závěry podpírá i o fotodokumentaci aktivovaných airbagů (bod 36. svého rozhodnutí), nicméně činí tak ve vztahu k rozmístění krve, nikoli ve vztahu k samotné skutečnosti, že byl nebo nebyl aktivován airbag na straně spolujezdce. Obviněný tak domýšlí obsah důkazu a v této části pak proti němu brojí. Protože však obviněný tvrdí, že v autě nebyl sám, což obecně může vytvářet pochybnost o identitě řidiče, lze tuto námitku s podstatnou mírou tolerance – navzdory její polemizující nátuře – podřadit pod uplatněný dovolací důvod, nicméně jde o námitku zjevně neopodstatněnou: O identitě řidiče svědčí shora uvedený řetězec důkazů, ve kterém se obviněný snaží u dovolacího soudu vytvořit pochybnost za prosazování vlastního skutkového děje, který však nijak nerozporuje obsah shora uvedených důkazů nebo nenarušuje jejich logický řetězec, dokonce ani sám o sobě neprokazuje, že by řidičem nebyl právě obviněný. Taková argumentace nemůže naplnit uplatněný dovolací důvod. Nejvyšší soud neshledal ani vadu podle doprovodných tvrzení obviněného o odbornosti soudu v otázce této okolnosti: Tvrzení soudů jsou logická a prostá znaků svévole, přímo se nedotýkají skutečně odborných oblastí, ale vysvětlují, jak do sebe jednotlivé okolnosti zjištěného skutkového děje logicky zapadají. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.
29. K námitkám do deformace důkazu nastavením polohy sedadla řidiče, důkazu nahrávkou hovoru svědka J. Z. s linkou pomoci a důkazu výpisem údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu Nejvyšší soud uvádí, že jde o prostou polemiku se skutkovými závěry v předchozím řízení, kterou nelze podřadit pod tento ani jiný dovolací důvod, jak Nejvyšší soud opakuje ve své konstantní judikatuře (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.). Obviněný kvalifikovaně netvrdí a neodůvodňuje žádnou ze shora zmíněných vad důkazního řízení, které by byly s to zasáhnout do jeho práva na spravedlivý proces, a pouze prosazuje svou verzi a scénář skutkového děje. K tomu Nejvyšší soud připojuje, že na věci nic nemění ani to, že obviněný ve svém dovolání výslovně odkázal na pojem tzv. deformace důkazu, neboť pouze formální uvedení těchto slov nepovinuje Nejvyšší soud, aby takové námitky považoval za prima facie podřaditelné pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který na zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů výslovně odkazuje. Aby takové námitky podřaditelné byly, musely by skutečně materiálně, nikoli pouze formálně, tento rozpor substancovaně (tj. s dostatečnou mírou konkrétnosti) tvrdit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 7 Tdo 351/2023).
30. Jen na okraj Nejvyšší soud uvádí, že se obviněný mýlí, pokud tvrdí, že soudy v předchozím řízení posuzovaly důkaz záznamu hovoru svědka J. Z. izolovaně, neboť jak jasně vyplývá z bodu 42. prvostupňového rozhodnutí, soud prvního stupně tento důkaz posuzoval v souhrnu minimálně s důkazem výpisem údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu telefonního čísla, které používala jeho přítelkyně svědkyně K. M. Soud prvního stupně dokonce použil slova: „Spolu s tímto důkazem proti [obviněnému] tedy pak svědčí výpisy údajů o telekomunikačním provozu…“. Co do zamítnutí návrhu na čtení úředních záznamů o podaném vysvětlení svědka J. Z. pak postupoval soud prvního soudu správně a svůj postup odůvodnil, přičemž se rovněž vyjádřil k nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 1868/10, na který obviněný v důkazním řízení odkazoval (viz zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 26. 5. 2022).
31. I k důkazu výpisem údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu telefonního čísla, které používala jeho přítelkyně svědkyně K. M., Nejvyšší soud jen na okraj uvádí, že soudy řádně a zcela přesvědčivě odůvodnily své závěry o poloze a identitě člověka, který v dotčeně době disponoval s telefonním zařízením s číslem 602 668 864 (viz bod 34. prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 11. odvolacího rozhodnutí).
32. K námitce, kterou obviněný směřoval proti tomu, že soud zamítl jeho návrh na přečtení úředního záznamu o podaném vysvětlení M. T. na č. l. 70, Nejvyšší soud uvádí, že z protokolů založených v trestním spisu se nejeví, že by obviněný kdy navrhl čtení tohoto úředního záznamu. Jediný návrh na čtení úředního záznamu obviněný učinil v hlavním líčení ze dne 26. 5. 2022 (č. l. 229), kdy však navrhl čtení úředního záznamu o podaném vysvětlení svědka J. Z. kvůli jeho slabé paměti o události. Už proto, že obviněný návrh neučinil (a ani to netvrdil odvolací soud), nejde tuto námitku podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
33. Konečně k námitce, ve které obviněný brojil proti zamítnutí návrhu na doplnění dokazování učiněný odvolacímu soudu, a to stran důkazu záznamem hovoru svědkyně K. M. s asistenční službou, Nejvyšší soud uvádí následující. Především lze zmínit, že obviněný tento návrh učinil až ve veřejném zasedání, což jej však nijak nelimituje, neboť rozsah odůvodnění odvolání zjišťuje odvolací soud ke dni svého rozhodnutí (nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 276/04, uveřejněný pod č. 38/2005 Sb. n. a u.). I ve veřejném zasedání, které rozhodnutí předchází, tak může obviněný svou argumentaci doplňovat a rozšiřovat, stejně jako může navrhovat důkazy na podporu této argumentace. V této věci tak obviněný učinil řádný návrh na dokazování, a tedy otázka jeho zamítnutí spadá pod materii uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když je kvalifikovaně namítána vada v tzv. opomenutí důkazu.
34. Dále je namístě připomenout, že soud není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Dokazování obecně není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
35. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně již provedl dokazování v rozsahu potřebném pro objasnění věci, kdy toto zjištění i řádně odůvodnil (bod 5. odvolacího rozhodnutí). Dále odvolací soud poukázal na důkazy, které obviněného usvědčují z řízení vozidla (body 7. a 11. až 13. odvolacího rozhodnutí). Z toho vyplývá, byť nepřímo, že pro odvolací soud byl navrhovaný důkaz nadbytečný, s čímž Nejvyšší soud souhlasí a poukazuje znovu i na bod 43. prvostupňového rozhodnutí, kde soud prvního stupně rovněž poukazuje na nerozhodnost důkazu, resp. nerozhodnost uskutečnění tohoto hovoru, když soudy na základě důkazu výpisem údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu dospěly k jasnému a logickému závěru, že svědkyně K. M. se na místo nehody dopravila až posléze (viz bod 11. odvolacího rozhodnutí), a teprve až na místo dorazila, tak zavolala asistenční službu. Na tomto základě lze skutečně s jistotou vyslovit, že by důkaz nahrávkou tohoto hovoru byl nadbytečný (skutečnost daného telefonického hovoru nebyla zpochybněna, ale není rozhodná). Tato námitka tak je zjevně neopodstatněná.
36. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nebyl naplněn.
V.
Závěr
37. S ohledem na všechny shora popsané závěry Nejvyšší soud shledává dovolací argumentaci obviněného M. B. za většinově nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod a ve zbytku za zjevně neopodstatněnou. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
38. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 7. 2023
JUDr. Radek Doležel
předseda senátu