ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1048.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1048/2022-1570
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 1. 2023 o dovolání obviněné J. F. , nar. XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 7 To 36/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 9/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné J. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 3. 2022, č. j. 5 T 9/2017-1455, byla obviněná J. F. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za to byla podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 17 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. l tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky se sídlem Plzeň, Sady 5. května 59, na náhradě škody částku 2 344 Kč.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání směřující proti všem jeho výrokům. Z jeho podnětu byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 7 To 36/2022, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná J. F. byla podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku tím, že
dne 23. 7. 2017 v přesně nezjištěné době od 02:44 hodin do 05:30 hodin ve svém tehdejším bydlišti v XY, XY, v koupelně bytu porodila bez asistence lékaře živé novorozené dítě mužského pohlaví, zralé, donošené, mimoděložního života plně schopné, kdy následně přesně nezjištěným způsobem působila vysloveně hrubým zevním násilím proti hlavičce novorozence v úmyslu jej usmrtit, avšak v koupelně ji vyrušila její matka D. F., a protože dítě stále brečelo, tedy jevilo známky života, řekla své matce, ať jej odveze do babyboxu umístěného v XY, XY, což její matka udělala a dne 23. 7. 2017 v 06:10 hodin novorozence do předmětného babyboxu vložila, tento byl následně hospitalizován na neonatologickém oddělení Fakultní nemocnice XY, kde dne 24. 7. 2017 v 16:56 hodin zemřel v důsledku poranění způsobených bezprostředně po porodu, když bylo zjištěno, že použitým hrubým zevním násilím utrpěl dlouhou lineární a široce rozestoupenou zlomeninu pravé temenní kosti začínající při jejím dolním okraji a zasahující až k vazivovému spojení mezi týlními kostmi, kdy došlo i k vylomení jejího spojení se šupinou kosti spánkové vpravo, lineární zlomeninu v přední části temenní kosti vpravo zasahující k velké fontanele, dlouhou lineární zlomeninu levé temenní kosti začínající při jejím dolním okraji a zasahující až k vazivovému spojení mezi temenními kostmi, zlomeninu přední jámy lebeční vlevo přecházející v podobě lineární pukliny i do oblasti přední jámy lebeční vpravo, roztržení vazivového spojení mezi čelní a temenní kostí vlevo, masivní krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou oboustranně, masivní úrazové prokrvácení měkkých plen mozkových, krev v komorovém systému mozku, otok mozku těžkého stupně, rozsáhlé prokrvácení měkkých pokrývek lebečních v krajině čelní, spánkové, temenní i týlní oboustranně, vícečetné krevní výrony v oblasti čela, krajiny temenní a spánkové vpravo s ložiskovým povrchním sedřením rohové vrstvy pokožky, krevní výron vpravo v krajině lícní, vícečetné krevní výrony vlevo v krajině spánkové a čelní a šok z krevní ztráty, když bezprostřední příčinou smrti novorozence byl otok mozku při těžkém mozkově-lebečním poranění.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněné J. F. poprvé. Předchozím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 4. 2018, č. j. 5 T 9/2021-1005, byla obviněná uznána vinnou zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 17 let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. l tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 2 344 Kč. Odvolání obviněné bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 7 To 43/2018, podle §256 tr. ř. zamítnuto. K dovolání obviněné byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1334/2018, podle §265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí soudů nižších instancí zrušena, podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. bylo Krajskému soudu v Plzni přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 7 To 36/2022, podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázala na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a m) ve druhé alternativě tr. ř.
6. Dovolatelka namítla extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními, které podle jejího názoru nevyplývají z provedených důkazů, a právními závěry soudů obou stupňů. Její právo na spravedlivý proces mělo být porušeno jak deformací důkazů, tak využitím procesně nepoužitelných důkazů. Zásadní nedostatky spatřovala taktéž v odůvodnění obou napadených rozhodnutí. Kategoricky nesouhlasila s postupem soudů, které měly její trestní odpovědnost opětovně dovodit na základě vylučovací metody a úvahy „kdo jiný“, přestože takto zaměřený hodnotící postup kritizoval Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 8 Tdo 1334/2018, jímž prvotní rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího vydané v této trestní věci zrušil. Obviněná v tomto směru vytkla porušení zásad vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Soudu druhého stupně dále vyčetla, že pominul hodnocení ostatních důkazů, když poukázal na její psychiku, jednání před porodem i po něm, její vůli mít dítě. Z vyjmenovaných důkazů, podle jejího názoru, neplyne žádná obsahová spojitost s přijatými skutkovými zjištěními. Ve vztahu ke shora uvedené problematice odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18. Vyjádřila přesvědčení, že žádný provedený důkaz neprokázal, že by jakýmkoliv způsobem manipulovala s poškozeným a způsobila mu zranění vedoucí k jeho následnému úmrtí. Nic takového nepotvrdila ani její matka, která byla u hlavního líčení opakovaně vyslýchána. Z žádného provedeného důkazu rovněž nevyplývá, že by poškozený měl být zraněn v koupelně v jejím tehdejším bydlišti. Ve věci tak absentují přímé i nepřímé důkazy tvořící uzavřený řetězec, které by ji spolehlivě usvědčovaly ze spáchání předmětného skutku.
7. Postup soudů v procesu dokazování kritizovala dovolatelka i v další části svého mimořádného opravného prostředku. Namítla, že soud prvního stupně ve výroku rozsudku nespecifikoval, jakým způsobem a kdy přesně měla jednat, pokud měla poškozenému způsobit tvrzená zranění. Uvedené okolnosti, stejně jako čas porodu, jsou zcela klíčové pro posouzení otázky, kdo a kdy poškozenému smrtelné zranění způsobil. Především určení doby jeho vzniku je důležité s ohledem na odhad následné viditelné manifestace zranění na těle poškozeného. Zásadní vadou dokazování bylo neprovedení chronologizace událostí, a to především chronologizace zdravotního stavu poškozeného a jemu odpovídajících vyšetření. Tato absentuje také ve výroku o vině, což lze považovat za zcela nedostatečný popis skutkových zjištění. Obviněná zdůraznila, že ani ona ani její matka si žádných zranění na poškozeném nevšimly, stejně tak jako osoby, které přišly s poškozeným do kontaktu po jeho vyjmutí z babyboxu. Přitom se jednalo o osoby se zdravotním vzděláním, a to S. Z. a K. K. Obě svědkyně provedly prohlídku poškozeného pouze zběžně, navzdory jejich povinnosti vyšetřit jeho zdravotní stav již při prvním kontaktu důkladně. Pokud tedy soudy na toto bezprecedentní zanedbání jejich povinností odkazovaly a omlouvaly, že si svědkyně nemusely všimnout případných hematomů na těle poškozeného, není takové hodnocení důkazů na místě a vykazuje znaky libovůle. Svědkyně K. K. navíc uvedla, že při transportu držela ona či praktikantka dítě v náručí bez dalšího zajištění. Výpovědi obou svědkyň soudy deformovaly, neboť ve skutečnosti neměly k dispozici žádný důkaz, zda byl poškozený v době mezi vyjmutím z babyboxu do jeho předání FN XY zdravý či nikoliv. Jejich závěr, že novorozenec byl již v tuto dobu zraněn, avšak známky zranění se dosud nemanifestovaly, není logický a nese znaky libovůle. K doplnění důkazní situace obhajoba navrhovala výslechy dalších svědků, jako např. policisty L. Ž. nebo vrchní sestry P. Š., které však soudy nedůvodně zamítly.
8. Dovolatelka považovala za důležité stanovit znaleckými posudky čas, kdy poranění začnou být viditelná nebo rozpoznatelná na těle poškozeného. V revizním znaleckém posudku byl pouze v obecné (teoretické) rovině uveden čas manifestace zranění „v průběhu minut, desítek minut či až několika hodin po zranění“. Znalcům ovšem nebyla položena konkrétní otázka ohledně rozboru času zviditelnění se hematomů a krevních výronů v případě poranění hlavy novorozence. Obviněná proto požadovala doplnit v této oblasti dokazování k dosažení účelu trestního řízení. Obecné závěry, které měly soudy k dispozici ze znaleckých posudků nebo svědeckých výpovědí (např. M. M.), vyhodnotily v její neprospěch, přičemž z chatrně zjištěného skutkového děje vyplývá, že od porodu do prvního zjištění poranění poškozeného uplynulo minimálně mnoho desítek minut, spíše hodin. Absence důsledného vyhodnocení časových souvislostí je důsledkem aplikace vylučovací metody, s níž souvisí mnoho procesních i hmotněprávních vad u obou soudů. Dovolatelka dále zdůraznila, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je velice široce uvedeno také rozmezí, ve kterém měla poškozeného porodit. Nalézací soud dané období zkrátil jen do času 5:30 hodin, což odůvodnil tím, že v tuto dobu matka obviněné „zhruba“ vstoupila do koupelny. Nelze však souhlasit, že tímto měl být splněn pokyn Nejvyššího soudu věnovat se otázce času, kdy měl být trestný čin spáchán. Dovolatelka shrnula, že skutkové závěry soudu prvního stupně tak nevyplývají z provedeného dokazování, což podpořila odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, a ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 137/05, pojednávající o principu presumpce neviny a z ní plynoucím pravidlu in dubio pro reo , jež měly být ve věci porušeny.
9. Obviněná dále namítla nesprávnou právní kvalifikaci skutku, když na základě nedostatečného provedení dokazování bylo nedostatečně zjištěno a vyhodnoceno také naplnění jednotlivých zákonných znaků zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Nedostatečně byl také posouzen motiv poškozeného zavraždit, byť právě tato okolnost byla podkladem pro rozhodnutí o její vině při aplikaci již zmiňované vylučovací metody. Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí upozornil, že soud prvého stupně opomenul hodnotit elektronickou komunikaci dovolatelky se svědkem V. B. ve večerních a nočních hodinách před porodem, podle které měla tři varianty, jak s poškozeným naloží po jeho porodu, přičemž dvě z nich byly v dané době stále aktuální a nikoliv nereálné. Na obsah tohoto důkazu reagoval nalézací soud zcela nepřiléhavým způsobem a nehodnotil jej z hlediska absence motivu obviněné poškozeného usmrtit. Pokud naopak dovodil její motivaci v tom, že věděla, že možnost dítě předat jiné osobě již neexistuje, vykazuje takové hodnocení znaky zřejmé libovůle. Dovolatelka též vytkla porušení zásad vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. tím, že soud komunikaci prostřednictvím aplikace WhatsApp jako důkaz neprovedl, jelikož tento úkon nelze nahradit provedením znaleckého posudku, jehož byl její přepis součástí. Soud rovněž nespecifikoval konkrétní zprávu, která má prokazovat existenci tvrzeného motivu poškozeného zavraždit. V uvedeném směru je odůvodnění jeho rozhodnutí vágní, nepřezkoumatelné a zatížené vadou extrémního nesouladu mezi obsahem předmětného důkazu a skutkovým zjištěním o motivu k činu. Toto pochybení pak nenapravil ani odvolací soud.
10. V následující části svého podání obviněná vytkla vady obsahu revizního znaleckého posudku, které mohou založit jeho procesní nepoužitelnost v trestním řízení. Absentují v něm totiž revize závěrů předchozích znaleckých posudků MUDr. Jaroslava Feyreisela, CSc., a MUDr. Mgr. Miroslava Nesyby. Splnění této obsahové náležitosti je přitom velmi žádoucí zejména za situace, kdy se názory různých odborníků zásadně rozcházejí. Cílem revizního znaleckého posudku je i podle názoru odvolacího soudu potvrdit, vyvrátit nebo doplnit závěry jiných znaleckých posudků, avšak v tomto případě není žádná revize v posudku znaleckého ústavu obsažena, tudíž pochybnosti v klíčových otázkách přetrvávají. Dovolatelka namítla i nedostatečný postup nalézacího soudu při zkoumání jejího psychického stavu v době porodu a těsně po něm. Ačkoliv se revizní znalecký posudek k uvedenému vyjadřuje, sám konstatuje, že žádný z jeho zpracovatelů s obviněnou osobní pohovor nevedl, neboť vycházel ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie. Takový postup lze pokládat za nedostatečný ohledně hodnocení znaku privilegované skutkové podstaty v ustanovení §142 tr. zákoníku spočívajícího v „rozrušení způsobeném porodem“.
11. Závěrem dovolatelka požádala, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody (k němuž nastoupila dne 9. 9. 2022). Zároveň připomenula, že u ní není dán žádný z vazebních důvodů zakotvených v §67 písm. a), b) a c) tr. ř. Vzhledem k výše popsané argumentaci pak navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 7 To 36/2022, i všechna rozhodnutí tomuto předcházející podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. věc vrátil zpět senátu odvolacího soudu v jiném složení nebo soudu prvého stupně v jiném složení senátu k novému projednání a rozhodnutí a aby podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že obviněná se nebere do vazby.
12. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Úvodem poznamenala, že obviněná správně označila dovolací důvody a jí uplatněná argumentace jim odpovídá. Připomenula pokyny, které soudům nižších instancí udělil Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí vydaným v této trestní věci. Zdůraznila, že soud prvního stupně se těmito pokyny řídil, když doplnil dokazování, které mu umožnilo zrekonstruovat skutkový děj. Provedl výslechy dalších svědků, zopakoval výslechy některých znalců a zadal též vypracování nových znaleckých posudků. Následně ve stručnosti připomenula závěry revizního ústavního znaleckého posudku, podle kterého ke smrti novorozence došlo ze zevních příčin v příčinné souvislosti s utrpěným závažným mozkově lebečním poraněním, které odpovídá intenzivnímu zmáčknutí hlavičky dítěte s maximem působení v příčném směru, neboť pro zlomení lební klenby a spodiny lebeční je nutné relativně velká zraňující síla. Vyloučili, že by k poranění hlavičky novorozence mohlo dojít v souvislosti s porodem.
13. K námitkám zpochybňujícím skutková zjištění soudů státní zástupkyně uvedla, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Na základě doplněného dokazování dospěl nalézací soud k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že to byla obviněná, která způsobila devastující zranění hlavy novorozence, a to bezprostředně poté, co jej porodila. Z provedeného dokazování vyplynul i motiv jejího jednání, kterým bylo zbavit se dítěte, na jehož příchod se žádným způsobem nepřipravovala a své těhotenství tajila. Dovolatelka měla připraveno několik verzí, jak s dítětem naloží, neboť chtěla rodit na cizí doklady a dítě předat cizí osobě, a když rozpoznala nerealizovatelnost daného plánu, chtěla se i tak dítěte zbavit. O jejím těhotenství přitom nevěděla ani její matka, se kterou žila ve společné domácnosti. Právě ta ji vyrušila při porodu v ranních hodinách. V době, kdy novorozence matka obviněné nalezla, byl celý přikryt textiliemi a v koupelně byl nachystaný igelitový pytel na odpadky. Matka obviněné poté dítě zavinula do županu a dovezla do babyboxu. Při převozu dítě žádné zranění podle výpovědi matky obviněné neutrpělo. Soudy vysvětlily, že při prvotních vyšetřeních lékaři nemuseli rozpoznat poranění novorozence, neboť nešlo o poranění zjevné a viditelné a lze jen těžko předpokládat, že někdo umístí do babyboxu dítě, na kterém se předtím dopustil násilí. Nicméně život ohrožující poranění bylo záhy lékaři diagnostikováno, a byť byla novorozenci poskytnuta odborná lékařská pomoc, dítě druhý den po porodu v důsledku utrpěných zranění hlavy zemřelo. To, že by dítě utrpělo zranění po umístění do babyboxu, bylo provedeným dokazováním vyloučeno.
14. Státní zástupkyně označila obhajobu obviněné za účelovou a vyzdvihla, že se s ní soudy náležitě vypořádaly. Dále se vyjádřila ke komunikaci přes aplikaci WhatsApp, ze které lze podle jejího názoru dovodit, že zhruba kolem jedné hodiny v noci již dovolatelka pochopila, že se blíží porod, čímž ztroskotal její plán s porodem pod cizí totožností, neboť její druh V. B. jí dal na srozuměnou, že kartu pojištěnce a rodný list přiveze až zítra. Právě v důsledku této situace se chtěla novorozence zbavit, neboť ten pro ni představoval komplikaci v jejím životě. Proto na něj nezjištěným způsobem zaútočila a způsobila mu devastující zranění, jehož rozsah byl v řízení zjištěn. Byť ona sama popírá, že by mu způsobila jakékoliv poranění v době porodu nebo bezprostředně po něm, faktem zůstává, že s ním byla v danou dobu sama, když její sedmiletý syn a matka spali v jiném pokoji. Z jejího postoje jednoznačně vyplynulo, že dítě nechtěla, své těhotenství po celou dobu tajila, a to i před svojí matkou. V průběhu těhotenství nevyhledala ani jednou lékařské vyšetření a na příchod dítěte se žádným způsobem nepřipravovala, nezajistila si žádné věci potřebné pro novorozence. Z provedených důkazů dokonce vyplynulo, že se obviněná spolu s V. B. zabývali myšlenkou, že dítě porodí na cizí doklady a pak jej přenechá jiné osobě. V okamžiku, kdy se u ní dostavily projevy blížícího se porodu, nepodnikla žádné kroky k tomu, aby dítě porodila v porodnici, a po jeho narození využila skutečnosti, že o něm nikdo neví, a proto se jej snažila zbavit. Tento přístup koresponduje s jejím osobnostním nastavením.
15. Doplněným dokazováním byla podle státní zástupkyně vyvrácena obhajoba obviněné, že by ke zranění novorozence mohlo dojít až ve Fakultní nemocnici v XY, neboť dítě bylo údajně do této nemocnice přijato zdravé bez patrných známek traumatu. O uvedených skutečnostech svědčí záznamy o novorozenci, které byly vedeny ve Fakultní nemocnici v XY, stejně tak jako skutečnost, že z důvodu velmi vážného zdravotního stavu byl novorozenec přijat na jednotku intenzivní a resuscitační péče. Navíc podle znaleckého posudku zranění vznikla nikoli náhodou nebo neopatrnou manipulací, ale hrubým násilím. Námitky dovolatelky vůči vypracovanému ústavnímu znaleckému posudku nejsou způsobilé, aby byl označen za vadný a procesně nepoužitelný. Státní zástupkyně připustila, že závěr znaleckého ústavu, že zjištěná poranění nemohla nastat v průběhu samotného porodu, nekoresponduje s jinými v rámci této trestní věci vyslovenými odbornými závěry. Vyzdvihla ovšem provázanost jednoho z těchto znalců na jednoho z obhájců obviněné a zároveň poukázala na souladné závěry s původně vypracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Na jejich základě tak bylo možné s jistotou uzavřít, že poranění poškozeného při porodu nevznikla, nevznikla při průchodu porodními cestami ale ani pádem novorozence na zem, neboť byla způsobena zjevně hrubým násilným působením proti jeho hlavě v době po porodu.
16. Státní zástupkyně dále konstatovala, že byl vyjasněn i stav obviněné v době porodu, čímž bylo vyloučeno, že by se nacházela v rozpoložení, které by mohlo být charakterizováno jako rozrušení matky způsobené porodem, což by implikovalo právní kvalifikaci skutku jako zločin vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku. Shrnula, že odborné otázky byly v řízení vyřešeny, neboť se podařilo s jistotou určit, že při porodu poškozený zranění utrpět nemohl a že poranění se na něm bezprostředně demonstrovat nemusela. U poškozeného byla již v rámci přijetí do nemocnice popsána napjatá velká fontanela, která bývá zjevným projevem otoku mozku, který se však může projevit v řádech minut až desítek minut po zranění, přičemž konkrétní typ poranění v dutině lební mohou spolehlivě určit až zobrazovací metody. Podle znalců z odvětví soudního lékařství není jisté, že by lékař byl schopen vyhmatat zlomeninu u novorozence, neboť spolehlivě není možné toto zranění zjistit. Podařilo se rovněž vyřešit otázku podvázaného pupečníku, neboť k jeho zauzlování výjimečně může dojít již v těle matky. Ani otázka omytí novorozence již nevzbuzuje žádné pochybnosti, neboť dítě bylo po porodu opakovaně zabaleno do textilií, v prvním případě přímo po porodu do ručníků v koupelně a ve druhém případě do županu matky obviněné, čímž mohlo dojít k jeho očištění. Vyloučeno bylo rovněž, že by obviněná jednala ve stavu rozrušení způsobeného porodem. Je tedy možné uzavřít, že provedené důkazy na sebe již spolehlivě navazují a tvoří ve svém souhrnu ucelený řetězec, který nenabízí jiné logické vysvětlení než to, že to byla právě dovolatelka, kdo způsobil smrt poškozeného. Skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o její vině, tedy nepředstavují porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivé řízení.
17. Ze shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
18. K vyjádření státní zástupkyně zaslala obviněná prostřednictvím obhájce repliku datovanou dnem 13. 1. 2023. Vyjádření je podle jejího názoru vágní a obecné, státní zástupkyně konkrétně nehodnotila ani nevyvracela v dovolání uplatněnou argumentaci, pouze formálním způsobem souhlasně memorovala postup soudů obou stupňů jako souladný s právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1334/2018. V podaném vyjádření byly vědomě pominuty jak neobjasněné skutečnosti rozhodné pro naplnění znaků skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tak namítané závažné vady důkazního řízení. Bez reakce zůstala zásadní námitka obviněné, že její trestní odpovědnost byla vyvozena na základě aplikace vylučovací metody neboli úvahy „a kdo jiný“. Naproti tomu státní zástupkyně opakovaně zdůrazňovala motiv dovolatelky k činu, aniž by sama odkázala na jakýkoliv důkaz, který by tento její vágní a nepřezkoumatelný závěr prokazoval. Státní zástupkyně pomíjela též časovou chronologizaci zdravotního stavu poškozeného, namísto toho užila ve svém vyjádření časově neurčité termíny. V této souvislosti dovolatelka opětovně zdůraznila významnost přesného zjištění této časové osy, stejně jako zkoumání konkrétní doby zviditelnění poranění, která poškozený utrpěl. Bez specifikace jediného důkazu státní zástupkyně vyloučila vznik zranění poškozeného po jeho umístění do babyboxu, a to navzdory skutečnosti, že obviněná namítala jeho nedostatečnou úvodní prohlídku i fakt, že osoby, jež tuto prohlídku provedly, si žádného poranění na jeho těle nevšimly. Státní zástupkyně nereflektovala ani námitky ohledně nedodržení pokynů Nejvyššího soudu a pouze nekriticky a bez zohlednění uplatněných dovolacích námitek přejala závěry soudů obou stupňů. Obviněná ještě připomenula, že státní zástupkyně již ve svém předchozím vyjádření k jejímu prvnímu dovolání navrhovala je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., ačkoliv nakonec byla z jeho podnětu napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena. I v tomto prvním vyjádření dovozovala vinu obviněné zejména na základě motivu jednat protiprávně. Je tedy zřejmé, že její stanovisko se v daném ohledu vůbec nezměnilo. Obviněná konstatovala, že na podaném dovolání trvá a zopakovala svůj závěrečný návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu v této trestní věci.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř.
21. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř.
22. Obviněná výslovně zvolila posledně uvedenou variantu, když citovaný dovolací důvod uplatnila (i ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně) ve spojení s dalším dovolacím důvodem, který je zakotven v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na jeho základě lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
23. Obviněná uplatnila druhý citovaný dovolací důvod ve všech třech jeho alternativách, když v různých ohledech zpochybňovala způsob hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry z nich vyvozené. Též vytýkala neprovedení některých, z jejího pohledu zásadních důkazů a v neposlední řadě poukázala na vady revizního ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, porodnictví a gynekologie, které by mohly vést až k jeho k procesní nepoužitelnosti jako důkazu v trestním řízení. V namítaných pochybeních spatřovala porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud dospěl po důkladném seznámení se s předloženým spisovým materiálem a zejména s nově provedenými důkazy k závěru, že v tomto případě již rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ani Vrchního soudu v Praze nejsou zatížena takovými vadami, pro které by bylo nutno je opětovně zrušit. Naopak lze konstatovat, že pochybnosti, které panovaly v době vydání předchozího rozhodnutí zdejšího soudu, byly v následujícím důkazním řízení odstraněny. Dovolací argumentaci obviněné tak je v tomto stadiu řízení možno označit za zjevně neopodstatněnou.
24. Ještě před vyjádřením se ke konkrétním námitkám je vhodné alespoň ve stručnosti připomenout významné a zároveň nesporné skutečnosti posuzované věci. Není žádných pochyb o tom, že dovolatelka dne 23. 7. 2017 v ranních hodinách v koupelně svého tehdejšího bydliště porodila sama bez jakékoliv asistence živé dítě mužského pohlaví. Krátce po porodu ji v koupelně vyrušila její matka D. F., která novorozence záhy objevila. Na to jí obviněná požádala, aby dítě odvezla do babyboxu a sdělila jí, kde se dané zařízení nachází. Matka obviněné tak učinila a v 6:10 hod. novorozence vložila do babyboxu na Poliklinice XY. Odsud bylo dítě převezeno rychlou záchrannou službou a v 6:50 hod. přijato do Fakultní nemocnice XY. Již v průběhu prvního dne hospitalizace bylo zjištěno velmi závažné poranění hlavy, kterému poškozený novorozenec následující den, tj. 24. 7. 2017 v 16:56 hod. podlehl. Lze ještě doplnit, že v řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností vyloučeno, že by v průběhu hospitalizace v XY fakultní nemocnici došlo k záměně poškozeného s druhým novorozencem mužského pohlaví, jenž byl do toho samého babyboxu vložen dne 23. 7. 2017 v 9:00 hod. (koneckonců ani dovolatelka danou skutečnost ve svém aktuálním podání nikterak nerozporovala).
25. Na tomto místě hodlá Nejvyšší soud vyzdvihnout ještě jednu skutečnost zásadního významu, která byla v opakovaném hlavním líčení bez důvodných pochybností vyjasněna. Již v původním řízení před soudy nižších instancí se jevil jako nejpravděpodobnější mechanismus vzniku zranění poškozeného násilné jednání ze strany druhé osoby. V novém hlavním líčení byli znovu (dokonce dvakrát) a mnohem detailněji vyslechnuti znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Hynek Řehulka a MUDr. Eva Čechová, kteří setrvali na závěrech vyslovených v písemném vyhotovení jejich posudku, že zjištěná poranění „svědčí pro působení vysloveně hrubého násilí proti hlavičce dítěte, porodem nevysvětlitelné“. Charakter zranění odpovídá „intenzivnímu smáčknutí hlavičky dítěte s maximem působení v příčném směru ke střední rovině těla“ (č. l. 679). U hlavního líčení dne 10. 7. 2019 MUDr. Eva Čechová uvedla, že neví „o žádném způsobu, jak by toto zranění mohlo vzniknout, aniž by se jednalo o úmyslné poranění“. Následně oba znalci v detailech vysvětlovali, proč ke zranění poškozeného nemohlo dojít ani jeho pádem na jakýkoliv předmět, na tvrdou podložku, hranu něčeho nebo pádem dospělé osoby s dítětem v náručí a jeho zalehnutím (č. l. 1250–1252).
26. K poněkud odlišným závěrům dospěl znalec z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví, specializace gynekologie, doc. MUDr. Jaroslav Feyreisel, CSc., jenž připustil kombinaci více mechanismů vzniku zranění, a to překotného porodu, pádu novorozence na hlavu až z výšky 70 cm a vzhledem k rozsahu traumatických změn i další použité zevní násilí (č. l. 1288). U hlavního líčení dne 28. 1. 2020 znalec, za přítomnosti obou shora jmenovaných znalců z oboru soudního lékařství, uvedl, že část poranění poškozeného mohla vzniknout i v průběhu porodu, průchodem porodními cestami, nikoliv však zlomenina spodiny lebeční. Konstatoval, že spontánním porodem může dojít ke vzniku určitých typů poranění, nikoliv ale takového charakteru, jaký je popsán v pitevním nálezu, takže podle jeho názoru musely přistoupit další dva jím zmiňované mechanismy. Přestože se znalec zdráhal vyslovit jakékoliv kategorické závěry, připustil, že bez násilí by zranění poškozeného nevzniklo (č. l. 1311-1313). Znalci MUDr. Hynek Řehulka a MUDr. Eva Čechová v reakci na výpověď doc. MUDr. Jaroslava Feyreisela, CSc., doplnili, že k poranění hlavy může výjimečně dojít i při spontánním vaginálním a častěji instrumentálním porodu, nicméně excesivní poranění hlavičky v daném případě „tím porodem vysvětlitelná nejsou a velmi obtížně by byla vysvětlitelná i instrumentálním porodem“. Opět se zabývali možností pádu dítěte z výšky až 90 cm, případně i 120 cm, která těžko vysvětlují takto komplexní poranění, neboť dítě je oproti dospělému člověku velmi málo hmotné a během letu z této stále ještě nízké výšky „nevzniká dostatečná úhlová rychlost, nevzniká dostatečná kinetická energie terminální, která by vedla k takovýmto devastujícím poraněním hlavy dítěte“. Znalci tedy setrvali na tom, že poranění svědčí pro drcení hlavy dítěte, které je schopné vysvětlit jak zlomeninu spodiny lebeční, tak všechna ostatní poranění, která byla u poškozeného zjištěna (č. l. 1314–1315).
27. Vzhledem k určitým rozporům soud prvního stupně přistoupil k zadání revizního ústavního znaleckého posudku, který byl vypracován odborníky působícími ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Znalci v tomto posudku mimo jiné uvedli, že lebeční kosti novorozence jsou mezi sebou spojeny vazivovými blanami (švy) a jsou částečně pohyblivé. Díky této pohyblivosti je hlavička snadno stlačitelná, což brání jejímu poranění při porodu. I při pádu z výšky toto stlačení a částečná pohyblivost lebečních kostí brání devastujícímu poranění (č. l. 1362). V souladu se znalci z odvětví soudního lékařství uvedli, že rozsah poranění popsaný v pitevním protokolu zcela vylučuje možnost jejich vzniku při spontánním porodu, když neexistuje žádný porodní mechanismus, který by tak rozsáhlé poranění mohl vyvolat (č. l. 1364). Za mechanismus vzniku zranění označili buď stranové stlačení hlavy mezi dvě nepoddajné podložky, anebo pád z výšky na pravou spánkově-temenní krajinu z výšky nejméně 60 cm, spíše však 80 cm a větší, a to na tvrdou podložku (č. l. 1359). Nicméně u hlavního líčení dne 21. 3. 2022 předseda znalecké komise prof. MUDr. Zdeněk Hájek, DrSc., možnost vzniku zranění pádem z výšky zcela nepotvrdil, když v reakci na znalecký posudek doc. MUDr. Jaroslava Feyreisela, CSc., uvedl, že takové poranění spodiny lebeční není možné ani při pádu z výšky 70 cm. Nadto vyprávěl příhodu, jíž byl svědkem, kdy došlo k pádu novorozence hlavou na dlažbu, což ale vedlo ke zlomenině jen jedné temenní kosti, dítě bylo do 3 až 4 týdnů propuštěno do domácího ošetřování a bylo v pořádku (č. l. 1427–1428). To je ostatně v souladu i se závěrem ústavního znaleckého posudku, v němž se všichni členové komise shodli, že „poranění bylo způsobeno hrubou zevní silou, která byla v přímé příčinné souvislosti se smrtí novorozence“ (č. l. 1365).
28. Ze všech výše shrnutých skutečností je zcela jisté, že zranění poškozeného novorozence AAAAA (pseudonym) nemohla vzniknout při jeho spontánním porodu, který navíc sama dovolatelka popisovala jako velmi lehký a bezproblémový. Vzhledem k velice rozsáhlým poraněním dítěte však bylo možno vyloučit i jeho nešťastný pád, případně jiné neopatrné a nedbalé nakládání s ním, které ostatně všichni svědci, kteří s poškozeným postupně manipulovali, jednoznačně popřeli. Lze se proto ztotožnit se závěry soudů obou nižších instancí, že k fatálnímu následku došlo v důsledku úmyslného násilného jednání jiné osoby zaměřeného proti hlavičce poškozeného novorozence. Nejvyšší soud bude tudíž z tohoto zcela klíčového závěru učiněného v posuzované trestní věci vycházet při hodnocení námitek obviněné uplatněných v podaném dovolání.
29. Dovolatelka kategoricky nesouhlasila s postupem soudů obou stupňů, které k závěru o její vině dospěly na základě vylučovací metody a úvahy „a kdo jiný“. V této otázce však nelze než se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že „mu není známo, že by takovýto způsob byl vyloučen, že by byl nezákonný apod.“ (bod 25.). Ostatně i Ústavní soud aplikaci této metody připouští, jak zmínila také dovolatelka, akcentuje však, že je-li při určování osoby pravděpodobného pachatele trestného činu využita tzv. vylučovací metoda, orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat obzvláště obezřetně, korektním, jednoznačným a vyčerpávajícím způsobem eliminovat všechny další racionální varianty skutkového děje a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnit (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18). K tomu lze doplnit, že v posuzované trestní věci byl důkladně a beze zbytku zmapován „pohyb“ poškozeného dítěte fakticky od jeho narození až do okamžiku úmrtí, včetně osob (nebo alespoň okruhu osob), které s ním byly postupně v kontaktu a nějakým způsobem s ním manipulovaly. Zjištěný okruh osob již nelze s ohledem na okolnosti případu dále rozšiřovat a uvažovat o nějakém dalším potenciálním neznámém pachateli, který by se jaksi „zvenčí“ dostal k poškozenému a úmyslně mu způsobil jeho smrtelná zranění. Jde tudíž o uzavřený okruh osob a v takovém případě se logicky nabízí též aplikace zmiňované vylučovací metody. Zcela zásadní a nepominutelné ovšem je, aby i za této situace byly důsledně respektovány požadavky §2 odst. 5, 6 tr. ř. Proto v době předchozího dovolacího řízení (a před ním), kdy ještě nebyly některé podstatné otázky důsledně vyřešeny a některé pochybnosti odstraněny, bylo užití oné vylučovací metody přinejmenším předčasné a současně s tím i nezákonné. Nicméně po následném obsáhlém doplnění dokazování byly dříve panující pochybnosti (např. ohledně momentu prvního zjištění zranění poškozeného) eliminovány, a proto mohl obstát i hodnotící postup spočívající v jednoznačném vyloučení dalších v úvahu připadajících osob, jakožto pachatelů projednávaného trestného činu. Je ovšem nutno zdůraznit, že opakovaně zmiňovaná vylučovací metoda, resp. úvaha „a kdo jiný“ nebyla jedinou cestou k přijetí konečného závěru o vině obviněné. Vedle toho bylo totiž provedeno několik dalších důkazů, které sice nepřímo, ale velmi zřetelně indikovaly, že to byla právě ona, kdo se dopustil násilného jednání proti poškozenému (zejména poznatky plynoucí z výpovědi její matky D. F., dále též závěry znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie k její osobnostní struktuře, zjištění ohledně jejího celkového přístupu k těhotenství a nenarozenému dítěti apod.). Právě tyto důkazy doplnily onu vylučovací metodu natolik významně, že již bylo možno přijmout závěr o vině dovolatelky nevzbuzující důvodné pochybnosti a naplňující tudíž kritéria §2 odst. 5, 6 tr. ř. Na tomto závěru ničeho nemění a nijak jej neoslabuje ani fakt, že o vině obviněné nebyl opatřen žádný přímý důkaz. Teorie i praxe připouští pro účely uznání viny důkazy přímé a nepřímé. Přímé jsou ty, které přímo směřují k hlavní skutečnosti, resp. k vině nebo nevině obviněného, zatímco nepřímými se dokazuje vedlejší skutečnost, ze které lze usuzovat na skutečnost hlavní nebo slouží na doplnění důkazů přímých. Jinak řečeno, nepřímý důkaz k tomu, aby byl použitelný pro závěr o vině obviněného, potřebuje další, zprostředkující skutečnost. Nepřímé důkazy nejsou ve vztahu k přímým a priori podřadné. Je jimi možno prokázat vinu stejně jako důkazy přímými, ovšem za podmínky, že vzájemně propojený, nepřerušený, resp. uzavřený řetězec těchto důkazů jinou alternativu než vinu nepřipouští. Za této podmínky soud může výrok o vině opřít jen o nepřímé důkazy (srov. např. FENYK, J., CÍSAŘOVÁ, D., GŘIVNA T.: Trestní právo procesní, Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 342–345). Právě o takovou situaci se jednalo v projednávaném případě.
30. Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku namítla, že soudy nespecifikovaly čas porodu, což je důležité pro odhad následné viditelné manifestace zranění na těle novorozence. Neprovedly ani chronologizaci událostí, především zdravotního stavu poškozeného a jemu odpovídajících vyšetření, podrobněji nezkoumaly otázku, kdy se zranění mohla manifestovat na jeho těle. Nejvyšší soud je naopak přesvědčen, že soudy se dostatečně zabývaly jak časovým sledem událostí, tak otázkou doby zviditelnění zranění na hlavě a těle poškozeného AAAAA hodnotícím úvahám i přijímání skutkových závěrů měly v daném ohledu odpovídající množství důkazního materiálu.
31. Dovolatelce by snad bylo možno přisvědčit pouze v její výhradě týkající se příliš širokého vymezení doby narození poškozeného, resp. doby samotného protiprávního jednání. Již odvolací soud správně poznamenal, že s ohledem na řadu provedených důkazů (které vyjmenoval), je evidentní, že poškozený musel utrpět zranění v nedlouhé době předtím, než jej v koupelně svého bytu objevila matka obviněné (bod 31. jeho rozsudku). Tento závěr je ostatně přiléhavý zejména s ohledem na výpověď dovolatelky i její matky. Lze připomenout, že popis průběhu porodu, včetně jeho časového zařazení, jak jej podala obviněná, nebyl v řízení nijak zpochybněn. Dokonce z něj vycházely všechny znalecké posudky, které na jeho základě mimo jiné hodnotily případnou existenci tzv. „rozrušení způsobeného porodem“. Dovolatelka ve svých výpovědích konstantně popisovala, že dne 23. 7. 2017 kolem páté hodiny ráno ji probudila bolest kolem ledvin, šla do kuchyně, kde si zapálila cigaretu, a poté, co ji dokouřila, si všimla, že začala krvácet z dělohy. Šla proto do koupelny a přisedla si k zemi se zády opřenými o vanu. Posléze již cítila, že jde ven hlavička, dala pod sebe měkký župan, dvakrát nebo třikrát zatlačila a dítě bylo venku. Vzala z pračky nůžky z manikúry, jimiž přestřihla pupeční šňůru, šla na WC a během chvilky (dvě až tři zatlačení) do záchodu porodila placentu. Ihned poté, co se zvedla, začala na dveře koupelny klepat její matka (č. l. 91–92). Svědkyně D. F. ve svých výpovědích opakovaně uváděla, že do koupelny vstoupila „kolem šesté hodiny“ (č. l. 1240), příp. „v šest nebo za pět minut šest“ (č. l. 206), dcera ji tam nejprve nechtěla vpustit, držela kliku, za malou chvíli (minutu nebo méně) jí ovšem vstup do koupelny umožnila. Zde svědkyně zaregistrovala krev, viděla též obviněnou, jak si utírala nohy od krve, posléze uslyšela pláč poškozeného. Lze ještě doplnit, že takřka identicky popisovala dovolatelka porod poškozeného i během vyšetření své osoby znalci PhDr. Karolínou Malou a MUDr. Václavem Faitem (č. l. 715–716). V neposlední řadě je možno poukázat i na zprávu z komunikace se svědkem V. B. přes aplikaci WhatsApp ze dne 23. 7. 2017, kde v reakci na zprávu svědka, že to (míněno porod) čekal tak za měsíc a že mu to měla napsat, obviněná v 6:33 hod. odpověděla: „já to netušila, přišlo to samo před 6 hod.“ (č. l. 580).
32. Lze tedy konstatovat, že vymezení doby, během níž mělo ke spáchání trestného činu dojít, tj. „od 02:44 hodin do 05:30 hodin“, není zcela přesvědčivé. Zejména není jisté, z čeho soud prvního stupně dovodil časový údaj 5:30 hod., když o tomto nesvědčí vůbec žádný provedený důkaz a nelze vyloučit, že k narození poškozeného (tj. jeho vypuzení z těla obviněné) mohlo dojít i o něco málo později. Jako mnohem přiléhavější by se jevilo časové rozmezí od 5:00 do 6:00 hod., nicméně tuto vadu již nelze v dovolacím řízení napravit, poněvadž modifikace předmětného časového vymezení by mohla vyznít spíše v neprospěch obviněné v tom smyslu, že by byla ještě více podpořena argumentace soudů o postupném a nikoliv okamžitém zviditelňování zranění na těle poškozeného novorozence. Navíc, a to především, daná nedůslednost neměla žádný vliv na správnost skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků zločinu vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ani neznamenala zásah do základních principů spravedlivého procesu. V tomto konkrétním případě ovšem nelze pomíjet ani výpověď dovolatelky o průběhu porodu (včetně jí uváděných časových souvislostí), která je v tomto směru podporována i věrohodnou výpovědí její matky, a to jednak proto, že nebyla v řízení vyvrácena, jednak z důvodu, že z ní bylo v jiných ohledech ze strany soudů (i všech znalců) bez dalšího vycházeno. Je tudíž možno uzavřít, že rozmezí od 2:44 do 5:30 lze brát jako přibližnou dobu, v jejímž průběhu se rozběhl porod poškozeného od první kontrakce, přičemž k jeho narození a následnému útoku proti jeho hlavičce muselo dojít až ke konci tohoto období, tj. po páté hodině ranní, nejpozději v 5:30 hod.
33. Další sled událostí byl již v řízení spolehlivě doložen (a významně konkretizován doplněným dokazováním nařízeným v prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci). Soud prvního stupně se zabýval chronologií skutkového děje v odůvodnění svého rozsudku spíše stručně, proto se (vzhledem k závažnosti posuzované věci) bude tímto tématem podrobněji zaobírat zdejší soud. Kolem šesté hodiny matka obviněné poškozeného v koupelně zabalila do svého županu, vynesla jej ven, naložila do auta (na sedadlo spolujezdce) a vezla jej do babyboxu na adrese XY. Tam jej vložila v rozmezí od 6:10:56 hod. (otevření dveří) do 6:11:41 hod. (zavření dveří). Po zavření dvířek babyboxu již nebylo možno jej z ulice znovu otevřít. V daný moment se také rozezněla signalizace na vrátnici polikliniky, kterou ihned zaznamenal svědek P. V., který záhy na to spatřil plačící dítě umístěné v babyboxu a běžel pro svědkyni S. Z. Nikdo jiný se kolem tohoto zařízení v danou dobu nepohyboval. Svědkyně jej otevřela, vyjmula poškozeného i s přepravkou a odnesla jej na chirurgickou ambulanci, zatímco svědek šel zpět na vrátnici, odkud v čase 6:16 hod. volal na linku 158 a v čase 6:17 hod. na linku 112 (č. l. 243). Mezitím svědkyně poškozeného velice zběžně prohlédla a po zjištění, že je prochladlý, se jej snažila zahřát. Odhadla, že s ním byla v kontaktu asi 15 až 20 minut (č. l. 249). V 6:27 hod. (č. l. 972) na polikliniku dorazila rychlá záchranná služba, posádku tvořila svědkyně K. K., řidič sanitky M. Č. a stážistka (č. l. 223). Obě shora jmenované svědkyně poškozeného na ambulanci znovu zběžně prohlédly, posléze jej záchranáři zabalili do fólie, naložili do sanitky (kde s ním seděly v zadní části vozu svědkyně a stážistka), v 6:38 hod. vyrazili do Fakultní nemocnice XY, kam přijeli v 6:45 hod. (č. l. 972), načež v čase 6:50 hod. bylo dítě přijato k hospitalizaci na tamním neonatologickém oddělení.
34. Další sled událostí bylo možno dovodit ze zdravotnické dokumentace, shrnující zprávy M. M., jeho výslechu u hlavního líčení, stejně jako svědkyň P. Ř. a E. D. Poškozeného přijímala v čase 8:50 hod. P. Ř., podle níž bylo dítě bledé, výrazně podchlazené, na zádech a končetinách mělo „několik drobných modřinek“, odřeninu a modřinku mělo též na pravé straně čela a spánku. Po přijetí mělo lehce plnější velkou fontanelu, nicméně během několika desítek minut, začala být postupně plnější, napjatá a už bylo zřejmé, že něco není v pořádku. K modřinám P. Ř. uvedla, že ze začátku nebyly tak výrazné, takže během několika desítek minut, hodin, ty modřiny progredovaly, byly výraznější. Na hlavě však nic nepozorovala. Zhruba za 15 až 20 minut po přijetí se u dítěte objevilo větší množství krve v dutině ústní, kterou začali postupně odsávat. V tuto dobu přebírala službu E. D. (č. l. 1246–1247). Obdobné skutečnosti shrnula prvně jmenovaná svědkyně i do lékařské zprávy vypracované v 8:43, v níž je zmínka mimo jiné o nedokonalých reflexech novorozence (č. l. 972). Svědkyně E. D. podle svých slov přišla do práce asi v 7:15 hod. a rovnou byla instruována, že přivezli dítě z babyboxu. Když miminko uviděla, bylo bledé, „uhekané“, bolestivě reagující, s napnutou velkou fontanelou, takže okamžitě organizovali překlad na úsek jednotky intenzivní a resuscitační péče (dále „JIRP“). Postupně a velmi rychle se začaly objevovat drobné křečové projevy, poruchy dýchání, objevila se krev v dýchacích cestách. Rovněž tato svědkyně zpočátku nepozorovala modřiny na hlavičce poškozeného (č. l. 1244–1246). Svědka M. M. volala kolem 11:00 hod. svědkyně E. D., informovala jej o pacientovi v kritickém stavu a žádala jej o provedení sonografického vyšetření. Pacient byl v těžkém stavu ve smyslu poruchy vědomí, měl na sobě četné hematomy. Vyšetření odhalilo edém na mozku, což je závažný neurologický stav (č. l. 1242–1244).
35. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že poškozený novorozenec byl do fakultní nemocnice již přijat v nedobrém zdravotním stavu, jeho závažnost se postupně projevovala v průběhu hospitalizace s tím, že docházelo ke dramatickému zhoršování. Lze v tomto směru vyzdvihnout, že již kolem 7:15 hod. rozhodla E. D. o přesunu pacienta z oddělení fyziologických novorozenců na JIRP. Tomu odpovídají i lékařské zprávy ze dne 23. a 24. 7. 2017 týkající se zdravotního stavu poškozeného. V první zprávě ze 7:58 hod. je konstatováno, že poškozený je podchlazený, bledý, „zavedena periferní kanyla, zahájena analgosedace a volumexpanze, reflexy nedokonalé, hypotonie svalová, z úst odsáto větší množství krve“. Zpráva z 9:00 hod. popisuje objevení se záškubů bránice a zahájení ventilační podpory. Ve zprávě z 9:45 hod. je uvedeno mimo jiné: rozvoj dyspnoe, zahájena distenční dechová podpora, postupně se zahřívá, objevily se záškuby bránice, opakovaně masivně odsávána krev z dutiny ústní, dítě bledé, rozvoj hemorhagického šoku, z plic odsátý světlý sekret a trocha krve. Shora zmíněným sonografickým vyšetřením v 11:17 hod. byl zjištěn edém na mozku. Ve zprávě z 12:00 hod. se píše o občasných záškubech bránice. Podle zprávy z 15:52 hod. byla ještě 1x odsáta krev z dutiny ústní, v žaludku jen trocha staré krve, VF napjatá, trvají klinické záškuby. Ve zprávě z 17:14 hod. jsou zmíněny trvající křeče, klinicky vpravo v oblasti hematomu dochází k výraznému otoku v podkoží, odstává pravý boltec, nadále tvrdá VF. Zpráva z 18:51 hod. konstatuje progredující otok měkkých tkání hlavičky, hlavně v oblasti vpravo temporálně, podle RTG (provedeného v 17:46 hod.) popsány mnohačetné fraktury lbi, VF tvrdá, záškuby končetin. Podle zprávy ze dne 24. 7. 2017, 0:20 hod. trvá otok hlavičky, krev v žaludku. O otoku se zmiňuje také zpráva z 6:40 hod., podle níž je pacient v komatu, VF tvrdá. Údaje o velmi závažném zdravotním stavu jsou uvedeny i ve zprávách z 8:55, 10:48 a 14:02 hod. Magnetickou rezonancí v 11:36 hod. byl diagnostikován mj. generalizovaný edém mozku. Ve zprávě z 17:21 hod. je konstatována smrt poškozeného, exitus letalis v 16:56.
36. Na základě právě citované dokumentace i výpovědí lékařů, které byly ve vzájemném souladu, dospěly soudy ke zcela logickému, odůvodněnému a správnému závěru, že k fatálnímu zranění novorozence muselo nutně dojít ještě před jeho hospitalizací na neonatologickém oddělení XY fakultní nemocnice. Úvahy o možném pachateli proto bylo možno vztáhnout toliko na osoby, které do kontaktu s poškozeným AAAAA přišly před tímto okamžikem. Plně v souladu s §2 odst. 5 a 6 tr. ř. byli jako pachatelé trestného činu vyloučeni zaměstnanci polikliniky na XY i záchranáři převážející poškozeného do nemocnice. Zcela racionální byla úvaha soudů o tom, že nikdo z dotčených osob neměl k činu sebemenší motiv, pro ně byl poškozený úplně cizí osobou, jedním z mnoha pacientů, kteří jim prošli pod rukama. Nadto byli všichni v situaci, kdy o přítomnosti poškozeného věděla ještě další osoba a byly uvědomeny příslušné orgány, včetně policie. Svědek P. V., prakticky ihned po nálezu dítěte v babyboxu informoval S. Z. a volal policii i záchrannou službu. Jejich brzký příjezd očekávala jmenovaná svědkyně s novorozencem v náručí. Představa, že by za této situace jakákoliv, byť jen trochu rozumná, osoba na miminko brutálně zaútočila a vystavila se tak téměř jisté hrozbě svého rychlého odhalení, zcela postrádá smysl. Totéž platí pro celou (tříčlennou) osádku vozu RZS, kteří přijeli takřka společně s policejní hlídkou, s dítětem nebyl nikdo z nich ani na malý okamžik sám a ještě k tomu jej vezli do zařízení plného lékařsky vzdělaných a v tomto oboru profesně činných osob, specializovaných na novorozence, které měly poškozeného převzít do své péče.
37. Na závěru o dřívějším útoku na poškozeného nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že nikdo z uvedených osob si žádných zranění na jeho těle nevšiml. Otázka doby zviditelňování zranění byla ostatně v řízení zevrubně probírána s tím, že jak znalci z odvětví soudního lékařství, komise znaleckého ústavu i svědci M. M., E. D. a P. Ř. se zcela shodli na tom, že krevní výrony nemusí být patrné hned, mohou se manifestovat (slovy znaleckého ústavu) v průběhu minut, desítek minut až několika hodin po zranění. Tomuto názoru odpovídají i okolnosti posuzovaného případu. Prvním, kdo zaregistroval hematomy na těle poškozeného, byla v čase 6:50 hod. P. Ř., která však hovořila pouze o drobných modřinkách na zádech, končetinách, čele a spánku, které se začaly postupně zvýrazňovat až v dalším průběhu dne. Hematomy v jiné části hlavy však v době krátce po přijetí dítěte k hospitalizaci nezaznamenala ani ona, ani svědkyně E. D., byť jinak již byly u poškozeného přítomny nepopiratelné znaky špatného zdravotního stavu (krev v ústech apod.). Není ani bez zajímavosti, že např. k progresi otoků měkkých tkání hlavičky docházelo až ve večerních hodinách a zmiňují se o nich lékařské zprávy z 17:14 hod. a zejména 18:51 hod. (srov. výše). Na základě právě uvedených skutečností lze s vysokou mírou jistoty konstatovat, že v době prvních a velmi zběžných kontrol novorozence přibližně mezi čtvrt a půl sedmou ráno na poliklinice na XY nebyla ještě jeho zranění pouhým okem viditelná. U hlavního líčení dne 10. 6. 2019 pak znalci MUDr. Hynek Řehulka a MUDr. Eva Čechová uvedli, že zlomeniny lebečních kostí, jaké byly v daném případě zjištěny, je obtížené zjistit pouhým pohmatem, a to i pro zkušeného lékaře (č. l. 1250–1252), totéž u hlavního líčení den předtím konstatoval i M. M. (č. l. 1243). Proto skutečnost, že záchranářka K. K., která na poliklinice jako jediná prováděla palpační vyšetření hlavičky poškozeného (č. l. 897-898), žádná zranění neodhalila, rozhodně neznamená, že by k nim ještě před tímto momentem nedošlo a dítě bylo v danou dobu zdravé. Koneckonců zlomeniny lebky pouhým pohmatem evidentně nezjistily ani lékařky neonatologického oddělení fakultní nemocnice P. Ř. a E. D., neboť tato poranění byla diagnostikována až na podkladě rentgenologického vyšetření, provedeného v 17:46 hod.
38. Pokud tedy soudy obou stupňů dospěly k závěru, že k útoku na poškozeného novorozence došlo ještě před jeho vložením do babyboxu, nicméně jeho závažná zranění ještě nemusely osoby, které s ním přišly v době jeho krátkého pobytu na poliklinice do styku, odhalit, nelze jim v tomto směru ničeho vytknout. Soudy přitom důvodně nevycházely ze stanoviska svědka F. Z. (autora odborného vyjádření na č. l. 894), neboť to zůstalo mezi názory několika dalších odborníků (lékařů) osamoceno a bylo fakticky i vyvráceno zjištěným průběhem skutkového děje v posuzovaném případě. Ale i přesto, že zranění poškozeného nebyla ještě v době krátce po jeho nalezení v babyboxu rozpoznána, nelze si nepovšimnout vyjádření svědkyně S. Z. (č. l. 897), obsahující již drobné náznaky toho, že s dítětem nemuselo být vše úplně v pořádku. Svědkyni sice nenapadlo, že by mu mohlo být ublíženo nebo mohlo být zraněné, nicméně poznamenala: „Zpětně mě zarazil takový ten monotónní pláč, nereagovalo ani na to, když jsem ho vazala do náručí, ani když jsem malíčkem zkoušela sací reflex. Na toto nereagovalo.“
39. Před vložením poškozeného do babyboxu jej měly v moci prokazatelně již jen dovolatelka a její matka. Důvodů, proč soudy vyloučily jako pachatelku trestného činu svědkyni D. F., bylo více, a to její konkrétní jednání, absence motivu a zároveň nepřítomnost jakýchkoliv dalších důkazů, které by byť jen zčásti a nepřímo svědčily o tom, že by se útoku na miminko dopustila ona. Naproti tomu v případě obviněné měly soudy k dispozici takových důkazů hned několik. Lze se s nimi tudíž plně ztotožnit v názoru, že by bylo krajně nepravděpodobné, aby svědkyně nejprve na poškozeného zaútočila a následně jej svým vlastním autem (resp. vozem náležícím její druhé dceři, který dlouhodobě užívala) odvezla do babyboxu a vložila jej tam zabaleného do svého vlastního županu. Každému, včetně svědkyně, musí být známo přinejmenším to, že ve větších městech je nainstalováno poměrně hodně průmyslových kamer, které by mohly snadno přispět k jejímu odhalení. Pokud by se činu opravdu dopustila ona, bylo by mnohem logičtější zbavit se novorozeného dítěte jiným způsobem tak, aby jeho přítomnost vůbec nikdo nezaznamenal, k čemuž měla o víkendu v časných ranních hodinách nepochybně dobrou příležitost. Nic takového ale neudělala. Dokonce ani dovolatelka nikdy netvrdila, že by poškozeného napadla její matka, přičemž s ohledem na všechny okolnosti případu, způsob výpovědi svědkyně i narušené osobní vztahy neměla žádný důvod cokoliv ve prospěch své matky zamlčovat.
40. Fakt, že soudy označily za pachatelku projednávaného skutku právě obviněnou, ovšem zdaleka nevycházel pouze z toho, že vyloučily všechny ostatní v úvahu připadající osoby, které se s poškozeným dostaly do kontaktu. O tom, že své čerstvě narozené dítě smrtelně zranila právě ona, svědčí v prvé řadě výpověď její matky, podle které ji dcera nejdříve nechtěla vpustit do koupelny, když z druhé strany držela dveře. Její další tvrzení, že našla dítě celé – včetně hlavičky – zabalené do povlečení (na kterém předtím ležel pes) a ještě jiného hadru, ležící na rozloženém igelitovém pytli na odpadky, v žádném případě nenapovídá tomu, že by dovolatelka měla v úmyslu naložit s poškozeným jakkoliv přijatelným (legálním) způsobem. Svědkyně navíc popsala zvuk, který vydávalo dítě jako slabý, „jako když zamňouká kočka“, „nebyl to takový pláč, jako když pláče dítě“. I tento zvláštní zvuk by mohl značit, že novorozenec předtím utrpěl vážné zranění, poněvadž podle ústavního revizního znaleckého posudku je „z porodnického a neonatologického hlediska možný i pláč dítěte, který je ale odlišný od pláče donošeného zdravého novorozence, jedná se o odlišný křik, spíše vrnění“ (č. l. 1359). Obviněná byla podle slov svědkyně vyvedená z míry proto, že ji v koupelně přistihla, projevovala se flegmaticky, cynicky, byla chladná, bez emocí a na otázku, co bude dělat, odpověděla: „odvez to do babyboxu“. Po návratu svědkyně jí měla dovolatelka mimo jiné říci, aby to nikomu neříkala (č. l. 1240–1242).
41. Dále bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněná dítě nechtěla, své těhotenství tajila, na příchod potomka se nijak nepřipravovala, nechodila k lékaři a během těhotenství pravidelně kouřila cigarety i marihuanu. Svěřila se toliko svému sexuálnímu partnerovi V. B., s nímž řešila, jak se dítěte zbavit. Měli sice připraveny různé (méně drastické) varianty řešení, nicméně velmi krátce před porodem dovolatelce došlo, že plán porodit na cizí doklady v zahraničí a předat dítě jiné ženě zřejmě nevyjde. To vyplývá z komunikace prostřednictvím aplikace WhatsApp mezi ní a jejím partnerem, kdy dne 23. 7. 2017 v 1:51 hod., z ničeho nic, aniž by reagovala na nějaké předchozí zprávy týkající se tohoto tématu, poslala zprávu ve znění: „Takže s tou to nevyšlo?? Nejde to, aby bylo její??“ Na to jí V. B. sice odvětil, že zítra má (ta žena) přivézt rodný list a kartu pojištěnce. To však obviněnou zjevně vůbec neuklidnilo, tázala se, co s tím dál, uváděla, že se v tom nijak nevyzná, a zdůraznila, že nechce a nebude zůstávat v nemocnici a hned chce domů. Na to její druh delší dobu neodpovídal a ona reagovala podrážděně (č. l. 579). Z takto laděné komunikace by mohlo vcelku dobře vyplynout, že dovolatelka již v tuto časnou ranní hodinu pociťovala první příznaky rozbíhajícího se porodu, čemuž by odpovídala slova její matky, že v noci vůbec neležela ve své posteli (č. l. 1242) i úvahy znalce prof. MUDr. Zdeňka Hájka, DrSc., o pravděpodobném průběhu porodu (č. l. 1428). Pak by ovšem bylo značně podezřelé, proč svému druhovi o ničem neřekla, ačkoliv mu ještě v 0:37 hod. sdělovala, že pokud to na ni přijde, míří rovnou k němu (tento záměr potvrdila i ve svých výpovědích), a on jí slíbil, že ji v tom samotnou nenechá (č. l. 577). Nicméně i kdyby se porod rozběhl až po páté hodině ranní, jak ona sama ve svých výpovědích popisovala, žila tou dobou v přesvědčení, že jedna z dříve plánovaných variant řešení nevyjde, navíc nebyla příliš ochotná zůstávat kvůli narození dítěte delší dobu v porodnici a lze usuzovat, že chtěla mít vše co nejrychleji za sebou. Bez jakýchkoliv důvodných pochybností je ovšem možno přijmout závěr, že obviněná měla ke spáchání trestného činu velmi silný motiv, a to zbavit se nechtěného dítěte, o jehož existenci navíc nikdo, kromě ní a jejího partnera V. B., nevěděl.
42. Pro zjištění, že posuzovaného skutku se dopustila právě dovolatelka, nepřímo vyznívají též vývody znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie. Soudy obou stupňů již ve svých rozhodnutích připomenuly závěr, že „osobnost obviněné je poruchově ustrojena, nese zvýrazněné rysy dissociální a histriónské, projevuje se jako výrazně egocentrická, tíhnoucí k nevyzrálým způsobům hodnocení situací a nezralým řešením, poměrně tvrdohlavá, svévolná, nepodléhající společenskému tlaku, zpochybňující platnost obecných pravidel a norem, hledající příčinu osobních potíží mimo svou osobu, sebelítostivá, nesentimentální až cynická. Vztahově se jeví jako člověk provizorní, bez přiměřené empatie a hloubky citu, sociálně poměrně netečná, tvrdá, s rysy anetickými. Charakterizuje ji také nevytrvalost a nízká míra zodpovědnosti.“ Znalci rovněž nezjistili žádnou citovou vazbu k poškozenému synovi, konstatovali, že „k jeho úmrtí se staví aneticky, jediným hmatatelným citem je sebelítost.“ Vedle toho ji označili za jedince s nedostatečnými zábranami proti agresi. Čin nebyl podle názoru znalců spáchán v afektu, rozpoznávací i ovládací schopnosti byly v období kolem porodu zachovány (č. l. 722–726). U hlavního líčení dne 2. 3. 2018 znalkyně PhDr. Karolína Malá doplnila, že dovolatelku psychologicky testovala a snížený práh pro uvolnění agrese z toho vyplynul naprosto jednoznačně (č. l. 892). K tomu postačuje jen ve stručnosti poznamenat, že s takto zjištěnou strukturou osobnosti a skladbou charakterových vlastností je posuzované jednání velmi dobře vysvětlitelné.
43. Je pravdou, že jak poznatky o osobnosti dovolatelky, tak její WhatsApp komunikace s V. B. nemohou přímo prokázat, zda se činu dopustila či nikoliv, nicméně jsou způsobilé vnést světlo do zásadních okolností daného případu a významně objasnit způsob jednání obviněné i její motivaci. Naproti tomu výpověď svědkyně D. F., kterou soudy důvodně hodnotily jako naprosto věrohodnou, již obsahuje zcela konkrétní údaje zřetelně svědčící o tom, že dovolatelka své čerstvě narozené dítě skutečně hrubým způsobem napadla a způsobila mu zranění neslučitelná se životem. Jde zejména o tvrzení, že dítě našla celé zabalené do povlečení umístěné na rozloženém pytli na odpadky, ovšem i další informace o chladném až cynickém chování její dcery byly poněkud zarážející. V kombinaci s tím přispělo k závěru o vině obviněné zcela jednoznačné a velmi dobře zdůvodněné vyloučení všech dalších v úvahu připadajících osob z pachatelství předmětného skutku. V daném hodnotícím postupu hrálo prvořadou roli zjištění většího množství znalců, že se jednalo o násilnou smrt novorozence, nikoliv nedbalostní jednání, které by bylo u osob, které neměly k činu žádný motiv, o poznání pravděpodobnější. Taktéž bylo vyloučeno, že by zranění poškozeného vznikla, byť jen částečně, při jeho spontánním porodu. Lze tedy shrnout, že konečný závěr soudů, že právě dovolatelka užila hrubé násilí proti poškozenému v úmyslu jej usmrtit nevzbuzuje žádné důvodné pochybnosti a je v plném souladu s požadavky zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř.
44. Soudy důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněné. Podle dovolacího soudu není žádných pochyb ani o důsledném respektování zásady presumpce neviny. Presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, aj.). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Souhrn zmiňovaných nepřímých důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněnou, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Postup a hodnotící úvahy soudů nebyly v kolizi s požadavky Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudky ve věci Lavents proti Litvě ze dne 28. 11. 2002, č. 58442/00, §125 až 126; ve věci Melich a Beck proti České republice ze dne 24. 7. 2008, č. 35450/04, §49), zmiňovanými rovněž v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18 (bod 23.), podle něhož zásada presumpce neviny a z ní plynoucí zásada in dubio pro reo vyžadují, aby soudci nevycházeli z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, který je mu kladen za vinu, aby důkazní břemeno spočívalo na obžalobě a aby případné pochybnosti byly využity ve prospěch obviněného" (obdobně také nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20).
45. Obviněná taktéž namítla, a to v kontextu s vyloučením privilegované skutkové podstaty vraždy novorozeného dítěte matkou podle §142 tr. zákoníku, že nebyl dostatečně zkoumán její psychický stav v době porodu a těsně po něm. Nesouhlasila s tím, že znalci Všeobecné fakultní nemocnice v XY ji osobně nevyšetřili. K tomu je potřeba uvést, že dovolatelka byla osobně vyšetřena dvakrát psychiatrem V. F. a psycholožkou K. M., kteří zkoumali její duševní stav velmi důkladně. Z jejich posudku pak vycházeli znalci z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, tj. MUDr. Mgr. Miloslav Nesyba i komise znaleckého ústavu. Ze stanovisek všech uvedených znalců vyplynulo, že při posouzení otázky, zda obviněná jednala v rozrušení způsobeném porodem, byl klíčový zejména popis průběhu porodu, který ona podala velmi detailně a vyčerpávajícím způsobem. Nadto byl tento její popis po celou dobu trestního řízení zcela konstantní, neměnný. Nevyvstala tudíž potřeba zjišťovat v daném ohledu nějaké další skutečnosti nebo cokoliv vyjasňovat a za tímto účelem ji znovu osobně vyšetřit. Je vhodné připomenout, že porodníci nejsou psychologové ani psychiatři, kteří by na základě osobního kontaktu mohli, resp. byli vůbec oprávněni, činit závěry o osobnostním nastavení posuzované ženy a na základě toho uvažovat o tom, jak se její charakterové vlastnosti projevily na jejím psychickém stavu v době porodu. Pro jejich zkoumání je podstatný právě průběh porodu, který může za určitých okolností ony psychické změny vyvolat.
46. Nejvyšší soud je přesvědčen, že i otázka existence, resp. v daném případě neexistence rozrušení způsobeného porodem byla v řízení po skutkové a v návaznosti na to i po právní stránce spolehlivě vyřešena. Není od věci připomenout, že rozrušení způsobené porodem je výjimečné rozpoložení matky, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem. Tento psychický stav oslabuje vůli matky a její odolnost vůči vnějším i vnitřním podnětům a brzdí plné rozvinutí mateřského pudu. Musí být způsoben porodem a nemůže tedy jít o nějaké jiné rozrušení vyvolané jinými příčinami. Stav rozrušení z hlediska jeho počátku spadá vjedno s počátkem porodu a trvá zpravidla několik hodin, výjimečně i dnů. Z toho vyplývá, že složitější je to s vymezením doby jeho končením, neboť jde o zcela individuální záležitost, přičemž zodpovězení této otázky je zásadně na znalcích. Rozrušení způsobené porodem je zvláštní znak trestného činu podle §142 tr. zákoníku a není možné ho zaměňovat s obecnými podmínkami trestní odpovědnosti, vyjádřenými v ustanoveních o nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti. Není podstatné, zda byly narušené schopnosti obviněné rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládnout ho (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1497).
47. Přestože je v hodnocení této otázky podle konstantní judikatury rozhodující posudek znalce porodníka, je Nejvyšší soud přesvědčen, že svou váhu má nepochybně i znalecký posudek z odvětví psychiatrie a klinické psychologie, neboť jej zpracovávají odborníci na duševní stav zkoumané osoby. Nelze proto pominout, že znalci činní v této trestní věci vyslovili přesvědčení, že znalecké vyšetření neprokázalo, že by obviněná čin spáchala v rozrušení, naopak reagovala po porodu relativně racionálně, v hodinách následujících po porodu se u ní nerozvinuly žádné psychické obtíže, mentálně se nezaobírala osudem novorozeněte, v relativním klidu navázala na svůj život předtím. Nebyla prokázána účast afektu na činu (č. l. 722–723). Znalci z odvětví gynekologie a porodnictví následně z popisu průběhu porodu hodnotili, zda u dovolatelky nastalo zmiňované „výjimečné rozpoložení, které má původ ve fyziologických procesech vyvolaných porodem“. MUDr. Mgr. Miloslav Nesyba ve svém posudku nejprve obecně uvedl, že „porod je složitý děj, ve kterém dochází nejen k organickým změnám ženy, ale i ke změnám v oblasti humorální, hormonální a psychické. Každý porodník ze své praxe dobře ví, že i sebevzdělanější a sebepřipravenější žena k porodu se může při porodu zachovat tak, že není schopna částečně či zcela ovládat své jednání.“ Nicméně ve vztahu k posuzovanému případu znalec kategoricky uzavřel, že „vzhledem k velmi dobře popsanému ději ve výpovědi paní F. a z přiložené SMS komunikace se svým přítelem, lze bezpečně konstatovat, že žádné tzv. rozrušení z porodu nenastalo, naopak sama si byla velmi dobře vědoma svého jednání a konala zcela vědomě“ (č. l. 739–740).
48. K totožnému závěru dospěla také znalecká komice Všeobecné fakultní nemocnice v XY (která byla mimochodem tvořena hned dvěma porodníky). Ta s odkazem na závěry znalců z odvětví psychiatrie a psychologie uvedla, že „podle popisu průběhu porodu paní F. (v polosedě s podpěrou o vanu v koupelně) nic nesvědčí pro její rozrušení. Rozrušení vídáme u nezletilých těhotných, které vůbec nevědí, co je porod a co obnáší. Většinou jde při porodních bolestech o křik, zmatenost, polohu na zemi a volání o pomoc ve svém okolí. Paní F. byla druhorodička, věděla, jak porod probíhá, a i když porod nastal dříve (předčasně) věděla, jak se zachovat a jak situaci řešit. Počínala si správně, možno říci až profesionálně v situaci, ve které se ocitla. Zvládla i porod placenty, kterou sice porodila do záchodu, ale posléze ji umístila do odpadků. Po porodu uklízela koupelnu, což opět svědčí o tom, že rozrušená nebyla.“ Znalecká komise taktéž konstatovala, že „na podkladě porodu tak, jak ho paní F. popisuje, nedošlo k výjimečnému psychickému rozrušení a rozpoložení. Žádný mateřský pud u ní nebyl přítomen, neboť dítě nechtěla, nechtěl ho ani její partner. Z celého příběhu nevyplývá snížení vůle a odolnosti po porodu. Dítě bylo nechtěné, zřejmě si byla vědoma i toho, že měla pohlavní styk s jiným mužem než se svým přítelem a že dítě není jeho. To ještě zvyšovalo negativní vztah paní F. k porozenému dítěti“ (č. l. 1363).
49. Ve věci tedy panuje naprostá shoda celkem pěti odborníků, kteří jakékoliv rozrušení způsobené porodem u obviněné vyloučili, a to navíc dosti kategoricky. Především znalci pražské fakultní nemocnice navíc své stanovisko velmi přesvědčivě a logicky odůvodnili (srov. výše). Soudy tak neměly sebemenší důvod uvedené závěry jakkoliv zpochybňovat, zvláště když neměly k dispozici jediný důkaz, jenž by mohl svědčit o opaku. Lze vyzdvihnout, že porod poškozeného byl velmi rychlý, lehký a na dovolatelce nezanechal žádné vážnější zdravotní následky, jelikož méně než dva dny poté (dne 25. 7. 2017 v 0:48 hod.) byla na základě gynekologického vyšetření shledána způsobilou k pobytu v cele předběžného zadržení (č. l. 338). Žádné poznatky o případném rozrušení nevyplynuly ani z výpovědi její matky o událostech v době, kdy svou dceru krátce po porodu přistihla v koupelně. Ta naopak hovořila o tom, že její chování bylo chladné a bez emocí. Pokud dříve uvedla, že jí dcera přišla chvíli v šoku, bylo to proto, že ji tam svědkyně přistihla. Šok se projevoval flegmaticky, cynicky, „i když ona tak poslední dobou vypadala běžně“ (č. l. 1241–1242). V řízení bylo taktéž vyvráceno, že by obviněná poškozeného jakkoliv omývala nebo mu udělala uzel na pupečníku (ve snaze nějak jej zabezpečit). To ostatně ona sama vyloučila, navíc byly v županu její matky, do něhož byl novorozenec při převozu do babyboxu zabalen, nalezeny stopy krve i mázku. K uzlu na pupeční šňůře se pak u hlavního líčení dne 28. 1. 2020 vyjádřil J. F., jenž po zhlédnutí fotodokumentace uvedl: „je to spontánně vzniklý pravý uzel na pupečníku, nikdo ho neuzlil. Kdyby ho někdo uzlil, byl by více utažený“ (č. l. 1314).
50. Je tedy možno uzavřít, že případ byl po skutkové stránce správně a v dostatečném rozsahu zjištěn a po hmotněprávní stránce správně posouzen. Nebylo proto již třeba činit jakékoliv další úkony, např. doplňovat dokazování o výslechy svědků L. Ž., P. Š. nebo o další znalecké zkoumání zaměřené na dobu manifestace zranění na těle novorozence. Všechny tyto důkazní návrhy se totiž vztahovaly k okolnostem, které byly v řízení již spolehlivě prokázány jinými provedenými důkazy. K tomu je vhodné připomenout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Jak již bylo vysvětleno, třetí z citovaných důvodů pro odmítnutí důkazního návrhu je zcela přiléhavý na požadavek obviněné k provedení shora uvedených výslechů i znaleckého zkoumání. Navíc je potřeba zdůraznit, že soudy se ve svých rozhodnutích s předmětnými návrhy obhajoby ústavně konformním způsobem vypořádaly (srov. např. body 51. a 52 rozsudku odvolacího soudu). Proto lze vyslovit závěr, že posuzovaná trestní věc nebyla zatížena vadou opomenutého důkazu.
51. S dovolatelkou se nelze ztotožnit ani v námitkách ohledně procesní použitelnosti některých důkazů. Je zřejmé, že WhatsApp komunikace byla postupem podle §211 odst. 5 tr. ř. řádně přečtena v rámci znaleckého posudku z oboru kybernetika, odvětví výpočetní technika. Podstatné je, že byla v opakovaném hlavním líčení i řádně vyhodnocena. Rovněž nelze konstatovat, že by byl procesně nepoužitelný ústavní revizní znalecký posudek z důvodu, že se nevyjádřil k tomu, jaká konkrétní pochybení spatřoval v dříve vypracovaných posudcích. Tak tomu ovšem bylo zejména proto, že znalecká komise dospěla k totožným závěrům jako znalci z odvětví soudního lékařství MUDr. Hynek Řehulka a MUDr. Eva Čechová i znalec z odvětví gynekologie a porodnictví doc. MUDr. Jaroslava Feyreisela, CSc. Ve vztahu ke znaleckému posudku J. F., sice znalecká komise opravdu žádná pochybení neoznačila, avšak vyjádřila ke všem zásadním otázkám svůj poněkud odlišný postoj a tyto závěry přesvědčivě odůvodnila, čímž zároveň deklarovala své stanovisko k vývodům předchozího znalce, byť toliko nepřímo. Rozhodně však nejde o takový nedostatek, který by vylučoval použití ústavního znaleckého posudku k důkazu v trestním řízení.
52. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněné J. F. jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
53. Nejvyšší soud nerozhodoval o návrhu obviněné na přerušení výkonu rozhodnutí, poněvadž dovolatelka není osobou oprávněnou k podání takového návrhu (což nevylučuje, aby k takovému postupu učinila podnět). Předseda senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem nepředložil a předsedkyně senátu Nejvyššího soudu – též s ohledem na výsledek řízení o dovolání – důvody pro případný postup podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledala.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu