ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1169.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1169/2022-844
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 o dovolání obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , nar. XY, Ukrajina, trvale bytem XY, XY, přechodně bytem XY, XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 67 Tmo 12/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 18/2021, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 67 Tmo 12/2022, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 3 Tm 18/2021, v odsuzující části. Zrušují se i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 3 Tm 18/2021 (dále „soud prvního stupně“ nebo „nalézací soud“), byl obviněný mladistvý AAAAA (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 25. 1. 2021 kolem 15:30 hodin ve společnosti nezletilého BBBBB (pseudonym), veřejně a na místě veřejnosti přístupném, v XY, XY, zapaloval oheň, házel hořící předměty na auta, trávu a stromy a vulgárně nadával kolemjdoucím, poté se snažil rozmlátit lavičku klackem, přičemž za jejich chování je napomenula poškozená M. P., nar. XY, kterou následně sám mladistvý AAAAA, v XY, ulici XY, poblíž XY, úmyslně fyzicky napadl tak, že ji silně udeřil klackem (o průměru 2,3 až 3,5 cm a délce 76 cm) do hlavy, čímž ho zlomil, následkem čehož poškozená bolestí upadla na kolena a přestala slyšet na jedno ucho, přičemž v dalším napadání mu zabránili až na místě přítomné další osoby, a tímto svým jednáním jí způsobil zranění, pro které musela vyhledat lékařské ošetření, konkrétně převodní poruchu sluchu s perforací levého ušního bubínku, s déle přetrvávající poruchou sluchových funkcí vlevo, krevní podlitiny na levé straně hlavy na tváři a na levém ušním boltci i vzadu, s oděrkami a pohmožděním zde přítomného podkoží, blokádu krční páteře s úrazovým postižením vazivových tkání mezi 5. a 6. obratlem a napřímením krční páteře a přetrvávající svalovou ztuhlostí svalů krku a svalů podél páteře doprovázené omezenou hybností krku, posttraumatickou stresovou poruchu a akutní zhoršení léčeného vysokého krevního tlaku, s dobou léčení a následnou pracovní neschopností od 26. 1. 2021 do 12. 4. 2021, a omezením v obvyklém způsobu života spočívajícím v nucení na zvracení, motání hlavy, silné bolestivosti zranění, omezení hybnosti krku s nutností fixace, omezení sluchových funkcí a pískání v levém uchu, psychických potížích se stavy úzkosti a strachu, nutnosti farmakologické léčby a obtížích se spaním.
2. Za toto provinění byl mladistvý podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 z. s. m. odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla mladistvému uložena povinnost uhradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra ČR, Praha 3, Vinohradská 2577/178, škodu ve výši 19.221 Kč a poškozené M. P., nar. XY, bytem XY, XY, škodu ve výši 114.667 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Mladistvý byl kromě uvedeného zproštěn části obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud pro mládež (dále „odvolací soud“) z podnětu odvolání mladistvého, jeho matky M. G. a orgánu sociálně právní ochrany dětí Úřadu městské části pro Prahu 11, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestním opatření a při nezměněném výroku o vině jej znovu odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 a §32 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Ve zbytku ponechal rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
II. Z dovolání mladistvého
4. Prostřednictvím obhájce mladistvý podal proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu s odkazem na §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nedostatečné objasnění a posouzení subjektivní stránky, protože soudy závěr, že jednal v přímém úmyslu učinily v rozporu se zjištěnými skutečnostmi, neboť nevysvětlily, na základě jakých konkrétních skutečností k němu došly. Nebraly do úvahy, že k spáchání provinění podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje toliko úmysl přímý, ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého, jímž se nezabývaly zejména u vniklých následků. V odůvodnění rozsudku pod bodem 30. jen povrchně a stručně uvedl obecný závěr, že mladistvý si byl vědom, jaký následek může způsobit a že tento následek chtěl, blíže však důvody pro existenci úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku neodůvodnil. Odvolací soud tuto argumentaci rozšířil pouze o úvahu, že mladistvý byl schopen rozpoznat protiprávnost činu, neboť útok klackem byl schopen pro jeho jednoduchou povahu pochopit.
5. Mladistvý se s těmito závěry neztotožnil, protože jsou pro naplnění zavinění u této skutkové podstaty nedostačující. Soudy nevzaly do úvahy, že musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví, k čemuž však nebyly provedeny žádné důkazy, které by svědčily o tom, že takové zranění chtěl poškozené způsobit. Nebylo prokázáno jeho úmyslné jednání, které směřovalo ke způsobení těžké újmy na zdraví, ohlední níž také vznesl pochybnosti, neboť se soud nevypořádal ani se závěrem znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vztahujícím se k Aspergerovu syndromu, jímž mladistvý trpí, projevujícím se zejména tím, že jeho sociální a emoční dovednosti výrazně zaostávají za kognitivním vývojem, má problém porozumět úmyslům, myšlenkám, pocitům a záměrům ostatních, nebo správně přečíst řeč těla, nedovede potlačit okamžité impulzy, není schopen sebereflexe a monitorování vlastní aktivity. Z tohoto závěru znalce z oboru psychiatrie vyplývá, že jednání mladistvého bylo projevem tohoto syndromu, nikoli úmyslným konáním. Příčinou činu byla interpersonální zátěž vycházející z hádky dospělých týkající se jeho osoby završená příjezdem městské policie. Vzniklou situaci mladistvý nebyl schopen racionálně vyhodnotit v důsledku vyšší impulzivity v interpersonální zátěži, o níž šlo, a jejímž důsledkem byla agrese vůči poškozené, která byla podmíněna pocitem ohrožení.
6. Soudy pro závěr o zavinění nebraly do úvahy obsah zprávy ze střediska N. ani zprávy o výsledcích pedopsychologického vyšetření, a nezabývaly se ani výpověďmi svědků I. B. a K. T., podle kterých šlo o nekontrolovatelnou reakci na stresovou situaci. Připomněl i rozpory v tvrzení znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které se nepodařilo odstranit ani jeho výslechem, kde uvedl, že mladistvý „Nedovede potlačit okamžité impulzy, není schopen sebereflexe a monitorování vlastní aktivity“ současně však tvrdil, že jeho rozumová a mravní vyspělost byla dostatečná. Pro závěr o zavinění však nebyl brán do úvahy podíl Aspergerova syndromu ani jeho nedovyvinutý emoční vývoj, či sociální inteligence v rozpětí dítěte ve věku 5 až 10 let. Nebylo vyloučeno, že ovládací schopnosti byly zásadním způsobem narušeny vlivem silné psychické zátěže, což potvrdila i znalkyně, která v reakci na výpověď svědkyně K. T. uvedla, že mladistvý nejednal plánovitě, ale šlo u něj o impulzivní chování pramenící z Aspergerova syndromu, pro který je typické, že když se lidé mající tuto nemoc dostanou do silné stresové zátěže vlivem okolí případně zvuků, jednají zkratkovitě s možnou agresí vůči svému okolí, tudíž v daný okamžik nejsou schopni ovládnout a rozpoznat závažnost svého jednání. Proto ani ovládací a rozpoznávací schopnosti nebyly u mladistvého dostatečně přesvědčivě posouzeny.
7. Závěrem dovolání mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadený rozsudek Městského soudu v Praze, ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 67 Tmo 12/2022 v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) námitky mladistvého shledala neopodstatněnými především s poukazem na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, v němž znalci shledali, že rozpoznávací i ovládací schopnosti u mladistvého nebyly naprosto vymizelé, a proto jsou úvahy soudů udržitelné přesto, že trpí Aspergerovým syndromem. Mladistvý si i v zátěžové situaci musel uvědomovat, že není správné jinou lidskou bytost udeřit na citlivé místo jejího těla (do hlavy) tupým předmětem, neboť jí tím může ublížit, a i když zaostává v sociálních a emočních otázkách, jsou jeho kognitivní schopnosti zachovány.
9. Pochybnosti státní zástupkyně neměla ani ohledně závěru o způsobení těžké újmy na zdraví, jejíž posouzení podle alternativ uvedených v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku je otázkou právní, a proto není rozhodné, jaký závěr znalec učiní. Soud však v souladu s názorem znalce shledal, že poškozená utrpěla těžkou újmu v podobě delší dobu trvající poruchy zdraví [§122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku]. S ohledem na charakter zranění by bylo možné uvažovat, byť to nalézací soud výslovně nezmínil, i o oslabení funkce smyslového ústrojí ve smyslu §122 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, není pochyb, že jí byla způsobena těžká újma na zdraví. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
10. Obhájce mladistvého na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagoval.
IV. Přípustnost dovolání a jeho další formální podmínky
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací pro mládež (dále „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval, zda mladistvým učiněné výhrady, uplatněné na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., odpovídají jeho zákonnému vymezení.
12. Důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin (v případě mladistvých „provinění“), ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení.
13. Obsah dovolání svědčí o dodržení uvedených podmínek, protože mladistvý jeho prostřednictvím poukazoval na vady v závěru o přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k následku v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, a že byl shledán plně příčetným, a to i přes jeho postižení Aspergerovým syndromem. Protože tyto výhrady poukazují na právní nedostatky a směřují k vadnosti v použití právní kvalifikace podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, pro jejichž nápravu je důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. určen, Nejvyšší soud, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal na podkladě §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
V. K dovolání mladistvého
14. Nejvyšší soud považuje za nutné konstatovat, že není pochyb o tom, že mladistvý klackem poškozenou M. P. udeřil do oblasti hlavy, a že porucha zdraví, jíž v důsledku tohoto jednání utrpěla, spočívala v popisovaném poranění ucha, prasklém bubínku a v poruše sluchu, která v souvislosti s tím bezprostředně nastala, a že uvedený následek spočíval i v podvrtnutí krční páteře, případně i v posttraumatické stresové reakci. Soudu je však třeba vytknout, že neuvedl, o jakou těžkou újmu šlo, a u kterého ze všech vzniklých zranění ji dovodil a z jakých důvodů, protože takový závěr soud prvního stupně neučinil a v odůvodnění rozsudku jen konstatoval (viz bod 28. jeho rozsudku), že tato poranění byla „…jednoznačně prokázána lékařskými zprávami a zejména znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a že z provedených důkazů byl jednoznačně prokázán následek v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku“.
15. Nedostatek v právním posouzení povahy těžké újmy na zdraví spočívá především v tom, že soud prvního stupně nezhodnotil utrpěná zranění poškozené z hlediska jednotlivých forem těžké újmy na zdraví, když se ani jednoznačně nevyjádřil, o jakou formu, příp. i více forem těžké újmy na zdraví ve smyslu písm. a) až i) §122 odst. 2 tr. zákoníku jde (neurčil žádnou z těchto alternativ), ač takový závěr je nezbytný pro náležité posouzení povahy a závažnosti konkrétní těžké újmy na zdraví u poškozené. Nedostatek tohoto právního posouzení nenapravil ani odvolací soud, který se konkrétní povahou způsobené těžké újmy na zdraví vůbec nezabýval, i když jde o znak určující správnost použité právní kvalifikace podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a také povahu a závažnost utrpěného zranění, jako jednoho z kritérií pro právní následky spáchaného provinění. V důsledku toho v odůvodnění jeho rozhodnutí rovněž potřebné úvahy v tomto směru absentují.
16. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že právní úvahy o povaze a závažnosti těžké újmy na zdraví u poškozené jsou neúplné, byť s ohledem na utrpěná zranění a její navazující zdravotní problémy, konkrétně převodní poruchu sluchu s perforací levého ušního bubínku, s déle přetrvávající poruchou sluchových funkcí vlevo, krevní podlitiny na levé straně hlavy na tváři a na levém ušním boltci i vzadu, s oděrkami a pohmožděním zde přítomného podkoží, blokádu krční páteře s úrazovým postižením vazivových tkání mezi 5. a 6. obratlem a napřímením krční páteře a přetrvávající svalovou ztuhlostí svalů krku a svalů podél páteře doprovázené omezenou hybností krku, posttraumatickou stresovou poruchu a akutní zhoršení léčeného vysokého krevního tlaku, s dobou léčení a následnou pracovní neschopností od 26. 1. 2021 do 12. 4. 2021, a omezením v obvyklém způsobu života spočívajícím v nucení na zvracení, motání hlavy, silné bolestivosti zranění, omezení hybnosti krku s nutností fixace, omezení sluchových funkcí a pískání v levém uchu, psychické potíže se stavy úzkosti a strachu, nutnost farmakologické léčby a obtíže se spaním, lze o těžké újmě na zdraví uvažovat. K tomu je nutno zdůraznit, že podle §122 odst. 2 tr. zákoníku je těžkou újmou na zdraví jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Těžkou újmou na zdraví může být jen některé z konkrétně stanovených forem zdravotních postižení uvedených v písmenech a) až i), a proto je soud povinen některou z nich určit, protože, aby šlo o těžkou újmu na zdraví, musí být splněny zároveň obě stanovená hlediska a to vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění a některá z alternativ uvedených v písmenech a) až i) odst. 2 §122 tr. zákoníku.
17. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené nedostatky v právním závěru o jakou formu těžké újmy z hledisek §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku se u poškozené M. P. jednalo, konstatuje, že tato otázka zůstala po právní stránce nedořešena, a bude proto na soudu, aby se jí dále zabýval, a to u každého jednotlivého následku (poranění ucha, podvrtnutí páteře, posttraumatická stresová reakce, chronické zhoršení krevního tlaku) samostatně a následně i ve vzájemné souvislosti. Vycházet bude muset zejména z toho, jakými příznaky se každá uvedená újma projevovala, v jaké intenzitě, zda a do jaké míry porucha na zdraví narušila obvyklý způsob života postižené a po jak dlouhou dobu, a to nejen s ohledem na subjektivní sdělení poškozené, ale zejména s ohledem na objektivní problémy, které je třeba rovněž objasnit a náležitě v novém rozhodnutí odůvodnit. V kontextu obsahu odůvodnění přezkoumávaného rozsudku, kde takové závěry soudu chybí, se nelze ztotožnit s názorem státní zástupkyně, že „pokud znalec dospěl k závěru, že se jednalo o těžkou újmu, jež měla povahu delší dobu trvající poruchy na zdraví [§122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku]“, tak se s tím nalézací soud mohl ztotožnil. Podklad pro uvedené stanovisko státní zástupkyně totiž z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale ani odvolacího soudu, neplyne.
18. Z těchto důvodů bude soud povinen podle §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku újmu poškozené vymezit tak, aby o konkrétní povaze a závažnosti těžké újmy na zdraví nevznikaly pochybnosti.
19. Další podstatnou vadou mladistvým vytknutou a zásadním nedostatkem v této věci je to, že soudy dostatečně neobjasnily význam a povahu jeho duševního onemocnění, a to jak k otázce zmenšené příčetnosti, tak především k subjektivní stránce provinění těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným.
20. Podle obsahu obou posuzovaných rozhodnutí je zjevné, že se soudy zaměřily se zřetelem na předchozí námitky mladistvého na to, zda s ohledem na jeho nízký věk (patnáct roků a tři měsíce) a Aspergerův syndrom a ADHD byl v době činu příčetný (§26 tr. zákoníku), a zda dosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat protiprávnost za vinu mu kladeného činu anebo ovládat své jednání (§5 odst. 1 z. s. m.). Za tímto účelem byly zpracovány znalecké posudky dvěma znalci a to jednak z odvětví psychiatrie MUDr. Alenou Gayovou., a jednak z odvětví psychologie PhDr. Štěpánem Vymětalem Ph.D. (srov. §58 odst. 1 z. s. m.), kteří shledali, že u Aspergerova syndromu jde o poruchu, která se vyznačuje snížením sociálního porozumění. Podle nich sociální a emoční dovednosti mladistvého zaostávají za jeho kognitivním vývojem. Z hlediska této diagnózy byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti sníženy střední měrou, rozumová a mravní vyspělost byla v době spáchání provinění dostatečná, aby mohl rozpoznat nebezpečnost svého jednání a byl schopen ho ovládat. Současně však znalci shledali, že úroveň mentálních schopností mladistvého odpovídá při celkovém posouzení normě v pásmu průměru. Rozvoj jednotlivých funkcí je nevyrovnaný, výrazněji opožděný se jeví sociální a emoční rozvoj. Osobnost mladistvého je nezralá, sociálně uzavřená se střídavými emocemi, vyšší úzkostností, subdepresivním potenciálem. Vyšší impulzivita se může projevit v interpersonální zátěži, má potíže se čtením emocí a sociálních situací, objevují se obavy z budoucnosti. Je zvýšeně impulzivní v kontextu psychosociální zátěže a potíží v sociálním a emočním rozvoji může ve stresu zareagovat impulzivně agresivně, zejména pokud se bude cítit ohrožen či zahnán do kouta. Pravděpodobná je u něj spíše reaktivní agresivita (srov. č. l. 311 až 326 spisu). Soud prvního stupně tyto závěry shrnul v bodě 28. odůvodnění svého rozsudku, kde shledal mladistvého plně příčetným ve smyslu §26 tr. zákoníku s odůvodněním, že „podle znaleckých posudků nebyl ani zmenšeně příčetný (§27 tr. zákoníku)“. Zmínil přitom, že smířlivější k němu byli terapeutičtí psychologové, kteří mladistvého měli v péči, a to K. T. a I. B., které byly v mírné opozici vůči zpracovatelům znaleckého posudku, a poukázaly na to, že schopnost mladistvého vyhodnocovat sociální situace je na úrovni 7 až 10 dítěte, což znamená, že v zátěžových situacích může reagovat výrazně nestandardně. I když „neshodu“ mezi znalci a těmito svědkyněmi neshledal jako „výraznou“ přiklonil se na stranu zpracovatelů znaleckého posudku, s odůvodněním, že svědkyně znaly mladistvého již z minulosti a je možné mít pochyby o jejich stoprocentní nezaujatosti. Ke znalcům se přiklonil pro jejich komplexní znalecké zkoumání.
21. Soud prvního stupně i přesto, že se duševním stavem mladistvého zabýval, nevěnoval mu takovou pozornost, aby odstranil nejasnosti ohledně závěru o tom, že je plně příčetný ve smyslu §26 tr. zákoníku, přestože ohledně zachování relativní příčetnosti podle §5 odst. 1 z. s. m., jež stanoví, že mladistvý, který v době spáchání činu nedovršil rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný, nevznikají pochybnosti. Znalci vyšli z rozumové a mravní vyspělosti, která u mladistvého nebyla ovlivněna projevem u něj zjištěné choroby, zabývali se stavem jeho vývojového procesu a stupněm jeho vyzrálosti, reflektovali, že jde o osobu kolem patnáctého roku věku. Soud na podkladě těchto posudků shledal, že u mladistvého AAAAA byla rozumová a mravní vyspělost v době spáchání provinění dostatečná, aby mohl rozpoznat protiprávnost činu a své jednání ovládat, a svá zjištění podložil jak výsledky plynoucími ze znaleckých posudků, tak i skutečnostmi podávajícími se z dalších provedených důkazů. Uvedené závěry mladistvý v dovolání nezpochybňoval, a proto Nejvyšší soud nemá důvod se jimi zabývat.
22. Nejvyšší soud přisvědčil soudům, že o nepříčetnost ve smyslu §26 tr. zákoníku u mladistvého nejde. Pochybnosti však vzbuzuje závěr soudu prvního stupně i odvolacího soudu o jeho úplné příčetnosti, když znalci u něj shledali (srov. č. l. 323 až 325 spisu), že jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti byly v době činu sníženy střední měrou, a to v důsledku Aspergerova syndromu - poruchy, která se vyznačuje snížením sociálního porozumění a zaostávání sociálních a emočních dovedností mladistvého za jeho kognitivním vývojem.
23. K uvedenému je třeba uvést, že o zmenšenou příčetnost podle §27 tr. zákoníku jde u toho pachatele, který pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Podstatné snížení schopnosti rozpoznávací spočívá v tom, že pachatel, který naplnil znaky trestného činu, má v době činu výrazným způsobem sníženu schopnost rozpoznat protiprávnost svého činu (srov. §13 odst. 1 tr. zákoníku). Obdobně je třeba charakterizovat podstatné snížení schopnosti určovací, jež spočívá v tom, že pachatel má v době činu výrazným způsobem sníženu způsobilost ovládat své jednání (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. Komentář §1 – 139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 381).
24. Soud prvního stupně se důvody pro to, zda u mladistvého šlo o zmenšenou příčetnost, nezabýval, protože jen stručně uvedl (viz bod 28. rozsudku), že o zmenšenou příčetnost s ohledem na závěry znalců nešlo. Důvody, proč takový závěr učinil, v odůvodnění svého rozsudku neuvedl.
25. Potřebné proto bude, aby soud prvního stupně znovu znalce vyslechl za účelem jejich podrobnějšího vyjádření se k jimi učiněnému závěru, že u mladistvého šlo o střední měrou snížené rozpoznávací a ovládací schopnosti, tak, aby vysvětlili, zda vzhledem k jednání mladistvého byly tyto jeho schopnosti sníženy měrou podstatnou či nepodstatnou. Ve smyslu podmínek §27 tr. zákoníku nepostačuje závěr, že se tak stalo střední měrou, ale je třeba v konkrétních souvislostech provést hlubší rozbor, aby soud měl dostatek poznatků pro určení toho, zda šlo při takovém „hraničním“ vyjádření znalců o podstatné snížení či nikoliv, a to u každé z nich jednotlivě.
26. Nejvyšší soud podotýká, že bude třeba dále uvedeným způsobem objasnit, jakým způsobem se onemocnění mladistvého zejména Aspergerovým syndromem a zaostávání jeho sociálních a emočních dovedností za jeho kognitivním vývojem podílelo na jeho jednání, tzn. na okolnostech a důvodech toho, proč poškozenou napadl, tedy jinými slovy, proč jednal tak, jak bylo soudy zjištěno, do čehož se promítá právě požadovaná nutnost řádně objasnit význam toho, zda na jednání mladistvého měla vliv uvedená choroba a zmíněné zaostávání, a to včetně jeho ovlivněného reakčního jednání zejména ve stresové situaci.
27. Nedostatečně soudy rovněž posoudily i zavinění mladistvého, když důsledně nerespektovaly základní východiska, podle nichž mohou usuzovat na subjektivní stránku. Obecně je třeba zdůraznit, že zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů ve smyslových orgánech člověk, a na složce vůle zahrnující chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, není tu žádný volní vztah. Intelektuální složka tedy zahrnuje především vnímání objektivního světa pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Volní složka představuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné, i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím (srov. např. SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 209). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem tu musí být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání. Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska trestního práva (srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1–139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 211).
28. Právě proto, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele (mladistvého) k trestnému činu (provinění), je třeba vycházet z takových skutečností, z nichž vyplývá průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu (provinění), vztahuje se k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin). Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele (mladistvého), který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele (mladistvého), neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
29. Soudy uvedené zásady nerespektovaly, když soud prvního stupně jen vyjádřil, že mladistvý jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože si byl dobře vědom, jaký následek může svým jednání způsobit a tento následek chtěl způsobit, a to i s přihlédnutím k jeho tehdejšímu věku a duševnímu onemocnění. Uvedené tvrzení soud doplnil jen tím, že mladistvý byl v době spáchání provinění plně trestně odpovědný, když dosáhl věku 15 let (srov. §25 tr. zákoníku), stejně tak u něho byla naplněna podmínka dosažení dostatečné rozumové a mravní vyspělosti (srov. §5 odst. 1 z. s. m.) a zároveň nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by měly za následek jeho trestní neodpovědnost (srov. §26 tr. zákoníku) nebo zapříčinily vyloučení protiprávnosti činu (viz bod 30. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil, „neboť nenalezl žádný důvod, který by vedl k opačnému názoru“, protože si „mladistvý musel být vědom i přes své zdravotní komplikace toho, že jeho jednání není správné, a to vzhledem k charakteru provinění, neboť šlo o prostý úder klackem směřující na hlavu poškozené, nikoliv o nějakou sofistikovanou trestnou činnost. Ani namítaná impulsivita, o které taktéž nebylo pochyb, nemohla mladistvého zprostit viny, když jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti byly v době provinění zachovány“. Výrok o vině mladistvého tudíž označil za správný (srov. body 19. a 20. rozsudku odvolacího soudu), a to přesto, že zmíněný názor neodpovídá tomu, že znalci shledali, že u mladistvého byly v době činu rozpoznávací i ovládací schopnosti sníženy střední měrou.
30. Z uvedeného je zjevné, že zdůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nedostačující, protože se soudy náležitě nezabývaly všemi rozhodnými skutkovými i právními okolnostmi, jimiž se měly ve věci mladistvého zabývat. Proto existují vážné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky u provinění těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kde je rozhodné, k jakému následku směřoval úmysl pachatele; zavinění je v takových případech určujícím kritériem pro použití právní kvalifikace, protože provinění těžkého ublížení na zdraví je proviněním úmyslným. To znamená, že je třeba prokázat, že mladistvý pachatel chtěl svým jednáním způsobit těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku. Postačí však, že věděl o možnosti jejího způsobení, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Úmysl způsobit uvedený následek je třeba zjišťovat, a usuzovat na něj lze z objektivních skutečností, zejména z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval, a z okolností subjektivních, např. pohnutky činu, ale i z osobních vlastností mladistvého, z jeho chování po útoku apod. (k tomu např. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
31. Úmysl u trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu skutečnou vůli určitý trestný čin (provinění) spáchat. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Úmysl pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví nelze dovozovat jen z povahy předmětu, kterým byl veden útok. Je třeba zvážit i další okolnosti případu, jako jsou způsob použití tohoto předmětu, intenzita vedeného úderu apod. (srov. rozhodnutí č. 35/1991 Sb. rozh. tr.).
32. V posuzované věci soudy závěr o přímém úmyslu učinily bez toho, aby jej vyložily z hlediska vnitřního vztahu mladistvého k vzniklým následkům (a to nejen úrazu ucha, ale i krku a následným psychickým problémům poškozené), a neposuzovaly jeho jednání se zřetelem na jeho intelektuální a volní stránku z hlediska jeho chtění či srozumění ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku, a to s ohledem i na jeho schopnosti a reakce ve stresové a zátěžové situaci, jak ve znaleckých posudcích z odvětví psychiatrie a psychologie naznačovali znalci.
33. Poukázat je třeba i na to, že dostatečně nebraly do úvahy povahu použitého nástroje – klacku (o průměru 2,3 až 3,5 cm a délce 76 cm), ani okolnost, za kterých k činu došlo, zejména jeho vnitřní rozpoložení, v němž v okamžiku útoku jednal. Rozhodný byl i mechanismu vedení úderu, tzn., jakým způsobem zaútočil, a jak se v tomto jeho jednání projevila jeho volní stránka, tzn., co chtěl poškozené způsobit či s čím byl srozuměn. Nutné je také posuzovat, jaký podíl na tomto jednání měla již shora popsaná duševní porucha mladistvého, jenž se nacházel ve značně vypjaté situaci, a to se zřetelem na to, že mladistvý podle znalců není agresivní osobou, ale jeho agrese se projeví až v reakci na určité ohrožení. Soudy onemocnění mladistvého v této souvislosti dostatečně nezvažovaly, ač tak měly učinit, když ze znaleckého posudku PhDr. Štěpána Vymětala Ph.D. vyplývá, že „agresivní potenciál mladistvého není nadměrně zvýšen, je však zvýšeně impulzivní a v kontextu psychosociální zátěže a potíží v sociálním a emočním rozvoji (viz primární diagnóza) pak může ve stresu zareagovat impulzivně agresivně, zejména pokud se bude cítit ohrožen či zahnán do kouta. Pravděpodobná je tedy spíše reaktivní agresivita“ (srov. č. l. 325 verte spisu). V podobném duchu se vyjadřovala o chování mladistvého též svědkyně K. T., která uvedla, že v zátěžových situacích může reagovat výrazně nestandardně (srov. č. l. 663 až 667 spisu).
34. Dospěly-li oba soudy k závěru o přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, absentují v obou přezkoumávaných rozhodnutích podrobnější úvahy o tom, jaká chtěl mladistvý poškozené způsobit zranění, a to se zřetelem nejen na povahu újmy, která u poškozené nastala, ale zejména na jeho jednání a psychický stav v době činu. S ohledem na již shora uvedené nedostatky v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí ve vztahu k zavinění mladistvého zůstalo zatím náležitě neobjasněné, zda mladistvý měl či mohl mít vzhledem ke svému duševnímu stavu a svému věku patnácti let představu a povědomí o tom, že úderem klackem může způsobit tak závažné následky na zdraví poškozené, které u ní objektivně vznikly. Stejně tak je nezodpovězeno, zda byly zaviněním mladistvého, a v jakém rozsahu, pokryty u poškozené vzniklé následky na jejím zdraví (převodní porucha sluchu s perforací levého ušního bubínku, krevní podlitiny na levé straně hlavy na tváři a na levém ušním boltci i vzadu, s oděrkami a pohmožděním zde přítomného podkoží, blokáda krční páteře s úrazovým postižením vazivových tkání mezi 5. a 6. obratlem a napřímením krční páteře a přetrvávající svalovou ztuhlostí svalů krku a svalů podél páteře doprovázené omezenou hybností krku, ale i posttraumatická stresová porucha a akutní zhoršení léčeného vysokého krevního tlaku, s dobou léčení a následnou pracovní neschopností od 26. 1. 2021 do 12. 4. 2021). Pro takové závěry zatím soudy neopatřily a neprovedly v dostatečném rozsahu potřebné důkazy. Soudy zatím vůbec nezvažovaly, zda mladistvý s ohledem na svůj věk a duševní stav měl či mohl mít vůbec představu a vědomost o tom, jaká zranění a následné zdravotní potíže mohou u poškozené úderem klacku na hlavu vzniknout a jaká může být jejich povaha a závažnost, přičemž náležitě nezvažovaly ani vztah jeho vědomostní a volní složky z hlediska jeho úmyslného zavinění. Na všechny tyto skutečnosti dosavadní dokazování nebylo zaměřeno, ač mají zásadní význam z hlediska zavinění. S ohledem na tyto okolnosti vznikají pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu v uvedených směrech a tím také o závěru soudu prvního stupně, který shledal správným ve svém rozhodnutí i odvolací soud, že mladistvý jednal v úmyslu přímém, podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to nejen k úderu klackem do hlavy poškozené, ale i ve vztahu k vzniklému zranění a následným zdravotním potížím poškozené, které kvalifikoval bez bližšího určení ve smyslu písm. a) až i) §122 odst. 2 tr. zákoníku jako těžkou újmu na zdraví.
35. K tomu je třeba zdůraznit, že přímý ani nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat a v odůvodnění rozhodnutí musí soud konkrétně uvést, z kterých důkazů a jimi prokázaných skutečností je dovozován právní závěr o formě zavinění, a to jak k jednání, tak i ke vzniklému následku. Závěry soudu o zavinění nesmějí nikdy nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo , podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, tak je nutné rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, uveřejněn pod č. 2 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
VI. Závěr
36. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání mladistvého důvodným, a proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 28. 7. 2022, sp. zn. 67 Tmo 12/2022, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, ze dne 16. 5. 2022, sp. zn. 3 Tm 18/2021, v odsuzující části a dále i další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
37. Věc se vrací soudu prvního stupně, jenž bude povinen při respektu ke všem výše uvedeným výtkám zjištěné nedostatky napravit, zejména doplnit dokazování se zaměřením na řádné objasnění skutečností shora popsaných a rozvedených, a to především k závěru o příčetnosti mladistvého, resp. zda u něho nešlo o zmenšenou příčetnost ve smyslu §27 tr. zákoníku. Objasnit bude třeba po skutkové a navazující právní stránce rovněž zavinění mladistvého, jímž se soud musí zabývat s ohledem na věk mladistvého a jeho duševní stav v době činu, jakož i výslednou reakci v podobě útoku klackem proti poškozené a jeho schopnosti a rozumové předpoklady ve vztahu k jeho představě, vědomosti a volní složce ohledně vzniklé újmy na zdraví u poškozené, kterou soud kvalifikoval bez bližšího určení ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku jako těžkou újmu na zdraví. Proto bude nezbytné se v odůvodnění nového rozhodnutí vypořádat nejen s formou zavinění u mladistvého, ale také s povahou a závažností těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.
38. Po doplnění dokazování v shora naznačeném směru bude muset soud prvního stupně nově zjištěné skutečnosti bedlivě posuzovat v souladu se všemi již dosud ve věci zajištěnými a provedenými důkazy ve smyslu, který Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí podrobně rozvedl, a to i s ohledem na další skutečnosti, které vyplývají z důkazů, k nimž soudy dosud z hlediska vymezených vad a pochybení nepřihlížely a jsou v důkazních prostředcích v obsahu spisu zahrnuty. Přitom bude nutné dodržet pravidla stanovená v §2 odst. 5, 6 tr. ř. i požadavky plynoucí z §120 odst. 1, 3 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 1, 2 tr. ř.
39. Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání mladistvého, podaného v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius ; srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu