ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.184.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 184/2023-600
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2023 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Milady Šámalové a JUDr. Jana Engelmanna dovolání obviněné K. M. , rozené K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 61 To 586/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 155/2020, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 61 To 586/2021, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 21 T 155/2020.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že obviněná K. M.
se podle §226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby ,
že dne 6. 5. 2019 v 19:55 hodin řídila osobní automobil Mazda 3, registrační značky XY, majitele společnosti B. s. C., v XY, po ulici XY směrem k ulici XY, na křižovatce s ulicí XY odbočovala vlevo do této ulice, přičemž dostatečně nesledovala situaci v silničním provozu na pozemních komunikacích, v důsledku čehož přehlédla protijedoucí motocykl tov. zn. BMW, registrační značky XY, který po ulici XY řídil jeho majitel J. K., nar. XY, rychlostí minimálně 89 km/h, a nedala mu tak přednost v jízdě, následkem čehož došlo ke střetu s motocyklem, při kterém poškozený J. K. utrpěl tříštivou nitrokloubní zlomeninu dolní části vřetenní kosti vlevo s posunem úlomků, víceúlomkovou zlomeninu trojhranné kosti levého zápěstí s posunem 5 mm, drobné odlomení kostěné části loketního okraje hráškové kosti levého zápěstí a vykloubení klíční kosti při spojení s lopatkou vlevo, čímž mu vzniklo zranění spojené s léčením výrazně ho omezující v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů, které je nutno ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako těžké ublížení na zdraví pro delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, kdy obviněná svým jednáním porušila povinnosti řidiče uložené jí zejména v §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění, tím, že se nevěnovala plně řízení vozidla, nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích a jako řidič odbočující vlevo nedala přednost v jízdě protijedoucím motorovým vozidlům,
že tedy jinému z nedbalosti způsobila těžkou újmu na zdraví,
čímž měla spáchat přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku,
neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. se poškození Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, Vinohradská 2577, 130 00 Praha 3, a J. K., nar. XY, trvale bytem XY, odkazují s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 21 T 155/2020, byla obviněná K. M. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb, když denní sazba činí 1 500 Kč, tedy celkem 45 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, Vinohradská 2577, Praha 3, částku 60 189,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená zdravotní pojišťovna se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. K., nar. XY, trvale bytem XY, odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná, která je zaměřila proti výrokům o vině a trestu, jakož i poškozený J. K., který napadl jeho se týkající výrok o náhradě škody. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 61 To 586/2021, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou po dílčí modifikaci popisu skutku shledal vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za což ji odsoudil podle §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb, když denní sazba činí 1 500 Kč, tedy celkem 45 000 Kč. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněné povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, Vinohradská 2577, Praha 3, částku 60 189,50 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená zdravotní pojišťovna se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. K., nar. XY, trvale bytem XY, odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání poškozeného J. K. zamítnuto.
3 . Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 6. 5. 2019 v 19:55 hodin řídila osobní automobil Mazda 3, registrační značky XY, majitele společnosti B. s. C., v XY, po ulici XY směrem k ulici XY, na křižovatce s ulicí XY odbočovala vlevo do této ulice, přičemž dostatečně nesledovala situaci v silničním provozu na pozemních komunikacích, v důsledku čehož přehlédla protijedoucí motocykl tov. zn. BMW, registrační značky XY, který po ulici XY řídil jeho majitel J. K., nar. XY, rychlostí 98,56 km/h, a nedala mu tak přednost v jízdě, následkem čehož došlo ke střetu s motocyklem, při kterém poškozený J. K. utrpěl tříštivou nitrokloubní zlomeninu dolní části vřetenní kosti vlevo s posunem úlomků, víceúlomkovou zlomeninu trojhranné kosti levého zápěstí s posunem 5 mm, drobné odlomení kostěné části loketního okraje hráškové kosti levého zápěstí a vykloubení klíční kosti při spojení s lopatkou vlevo, čímž mu vzniklo zranění spojené s léčením výrazně ho omezující v obvyklém způsobu života po dobu delší než 6 týdnů, které je nutno ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako těžké ublížení na zdraví pro delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, přičemž obviněná svým jednáním porušila povinnosti řidiče uložené jí zejména v §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění, tím, že se nevěnovala plně řízení vozidla, nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích a jako řidič odbočující vlevo nedala přednost v jízdě protijedoucím motorovým vozidlům.
4. Pro úplnost je třeba uvést, že soudy se věcí obviněné zabývaly opakovaně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 21 T 155/2020, byla obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 1 ZT 169/2020, pro zde popsané jednání kvalifikované jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Proti zprošťujícímu rozsudku podala státní zástupkyně označeného obvodního státního zastupitelství odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 61 To 38/2021, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 21 T 155/2020, obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. opět zprostil obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 1 ZT 169/2020, pro v ní popsané jednání právně kvalifikované jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. I proti tomuto zprošťujícímu rozsudku podala státní zástupkyně odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 61 To 346/2021, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. znovu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V řízení po přikázání věci soud prvního stupně rozhodl odsuzujícím rozsudkem, jak již bylo v úvodní části tohoto rozhodnutí rekapitulováno. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná, která je zaměřila proti výrokům o vině a trestu, jakož i poškozený J. K., který napadl jeho se týkající výrok o náhradě škody. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 61 To 586/2021, podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl. Proti tomuto usnesení podala obviněná dovolání, z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 61 To 586/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V řízení po přikázání věci odvolací soud rozhodl již dříve označeným odsuzujícím rozsudkem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 61 To 586/2021, podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání. Odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítla, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména ohledně odbočovacího manévru, rozhledu obviněné a jejího zorného pole, ze kterých je pak dovozována subjektivní stránka trestného činu. Vytkla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení subjektivní stránky, neboť nebylo prokázáno zavinění. Skutek, pro který byla stíhána, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, nedopustila se žádného porušení povinnosti stanovené jí zákonem, jež by bylo primárně v příčinné souvislosti se vzniklým následkem.
6. Dovolatelka se předně vyjádřila k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, které podle jejího názoru svým obsahem odpovídá jeho předchozímu usnesení, jímž bylo její odvolání zamítnuto, a to s výjimkou upravení rychlosti motocyklu řízeného poškozeným. Konstatovala, že odvolací soud se vypořádal s právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v jeho usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022, velmi stroze a nerespektoval jej.
7. Ve vztahu k tvrzené absenci zavinění obviněná stejně jako ve svém předcházejícím dovolání konstatovala, že z §2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění (dále „zákon o silničním provozu“), se podává, že „dát přednost v jízdě“ znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy, z čehož podle obviněné vyplývá, že řidič, jenž dává přednost, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavním silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.). Řidič přitom zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje odbočení vlevo na vedlejší komunikaci, přičemž vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují, nenasvědčuje-li konkrétní situace jinému závěru.
8. Z tohoto výkladu ve spojení se znaleckými posudky dovodila, že zákonem stanovenou povinnost neporušila, když oba znalci Ing. Pavel Winkler a Ing. Antonín Váchal shodně uvedli, že v případě, dodržel-li by poškozený pravidla silničního provozu a pohyboval se na daném úseku nejvyšší povolenou rychlostí, nebo dokonce porušoval pravidla a jel rychlostí až 65 km/h, k nehodě by nedošlo, jelikož by obviněná bez obtíží dokončila odbočovací manévr, než by poškozený k místu dojel a musel na jízdu obviněné jakkoliv reagovat. Připomněla také konstatování znalce Ing. Pavla Winklera o obtížnosti určit rychlost vozidla či motocyklu při pohledu proti jeho směru jízdy. Ing Pavlu Winklerovi bylo zadáno doplnění znaleckého posudku, v němž měl oproti svým předchozím výpočtům počítat s rychlostí poškozeného 98,56 km/h. Z předmětného doplňku i výslechu znalce se však podává, že rychlost motocyklu v inkriminované době neměla žádný podstatný vliv na učiněná skutková zjištění (bod 27. odůvodnění napadeného rozhodnutí).
9. Obviněná konstatovala, že poškozený překročil maximální rychlost o 97,2 %, přičemž 3 s před střetem bylo vozidlo řízené obviněnou v poloze najetí na odbočování vlevo, ve vzdálenosti cca 26,9 m od místa střetu, motocykl byl v tom čase ve vzdálenosti cca 82,2 m od místa střetu. V čase 1 s před střetem byl automobil ve vzdálenosti 7,7 m od místa střetu, motocykl mohl být v té době cca ve vzdálenosti 27,4 m od místa střetu. Znalec dále uvedl, že v době 2,55 s před střetem, kdy řidička mohla poprvé vidět přijíždějící motocykl, byl motocykl od místa střetu vzdálen cca 70 m. Při jízdě 50 km/h by ujel tuto vzdálenost za 5,0 s. V té době by již obviněná měla odbočovací manévr ukončen a automobil by byl mimo nebezpečný koridor střetu. Podotkla, že i v případě překročení maximální povolené rychlosti o 15 km/h by motocykl danou vzdálenost ujel za 3,88 s, tedy opět by již odbočovací manévr ukončila. Zdůraznila rovněž, že znalec v doplňku svého posudku pod body 11. a 12. zmínil, že na začátku odbočovacího manévru, při rychlosti motocyklu 98,56 km/h, kdy se motocykl nacházel cca 82,2 m od místa střetu, nemohl být zřejmě obviněnou viditelný. Tato skutečnost vyplývá shodně ze závěrů soudních znalců. Přehlédnutí motocyklu tak nebylo důsledkem údajné nepozornosti obviněné, nýbrž zejména extrémní rychlosti a způsobu jízdy poškozeného spolu s uspořádáním daného prostranství. Měla za to, že při zahájení odbočovacího manévru dodržela veškeré potřebné úkony včetně postupného přibrzďování vozidla, ale jednala též se zvýšenou opatrností. Znalci pak potvrdili, že situace by měla stejné následky za jakýchkoliv okolností s ohledem na to, jakou se poškozený řítil rychlostí, což obviněné prakticky znemožnilo na něj reagovat a dát mu přednost v jízdě. Obviněná měla v průběhu manévru možnost reakce, která by zabránila přímému střetu, pouze 0,2 s, a to v situaci, kdy již byla na tramvajových kolejích a věnovala se dalším úkonům odbočovacího manévru, je proto příhodnější hovořit o hypotetické možnosti reakce.
10. Obviněná tedy nebyla schopna nehodě zabránit, naopak to byl poškozený, kdo by nehodě při dodržování pravidel silničního provozu, či při jejich běžném porušení (očekávatelné rychlosti až 65 km/h), mohl zabránit. Uvedené je přitom nutno vykládat ve prospěch obviněné s ohledem na pravidlo in dubio pro reo. Z pohledu obviněné pak doplněk znaleckého posudku nepřinesl žádné nové rozhodné skutečnosti k posouzení jejího zavinění. Znalec si nebyl jist závěrem, že by obviněná mohla střetu zabránit intenzivním brzděním vozidla. Poukázala pak na nesprávný závěr znalce, že z dostupné dokumentace, včetně popisu děje řidičem motocyklu, nebyl motocykl před střetem brzděn. Upozornila, že v rámci výslechu poškozený sám uvedl, že zbrzdil o 10 až 20 km/h. Na tuto skutečnost upozornil i státní zástupce, který uvedl, že při dodržení pravidla in dubio pro reo je třeba vycházet z hodnoty vyšší, obviněné příznivější, kdy lze předpokládat, že poškozený se pohyboval rychlostí nejméně 118,56 km/h, což je rychlost o 137 % vyšší oproti rychlosti povolené. Dovolatelka zdůraznila, že judikaturou stanovená hranice procentuálního překročení nejvyšší povolené rychlosti pro vyloučení zavinění obviněné (70 %) je v tomto případě téměř dvojnásobně překročena.
11. Odvolací soud se však otázkou, zda obviněná mohla předpokládat jízdu poškozeného takovou rychlostí, v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu odmítl zabývat a za podstatné považoval, že se při vjíždění do protisměrné části vozovky nepodívala doprava, což podle dovolatelky ani nebylo spolehlivě prokázáno. Za zarážející pak považovala závěr soudů, že mohla a měla předvídat, že se v protisměrném jízdním pruhu vyskytne překážka, kterou by mohla pokračováním v odbočovacím manévru bez opětovné kontroly dopravní situace při současném zastavení svého vozidla na tramvajovém pásu ohrozit, neboť bylo prokázáno, že při zahájení odbočovacího manévru poškozeného spatřit nemohla, přičemž jednání poškozeného nemohla předvídat. Vyjádřila tak nesouhlas se způsobem řešení otázky nedbalostního zavinění soudy nižších stupňů, stejně jako učinil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022.
12. Dovolatelka vyjádřila dále přesvědčení, že odvolací soud chybně aplikoval princip omezené důvěry, když vůbec nezohlednil, jak extrémním způsobem porušil pravidla silničního provozu poškozený. Odmítla závěr odvolacího soudu, že překročení povolené rychlosti o více než 70 %, tedy spoluzavinění poškozeného na dopravní nehodě, v souladu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu zohlednil v právní kvalifikaci, když jednání obviněné posoudil pouze podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, nikoliv i podle odst. 2. Podle obviněné je tento závěr chybný a jedná se o špatnou interpretaci judikatury. Zdůraznila, že s odbočovacím manévrem začala dříve, než vjela na koleje, když v ten okamžik poškozeného neviděla a ani vidět nemohla, a to přesto, že měla rozhled do zcela dostatečné vzdálenosti, aby takové rozhodnutí v danou chvíli učinila.
13. Za důležité považovala i to, že podle znalce je z pohledu obviněné nesmírně těžké odhadnout, jakou rychlostí poškozený jede, v okamžiku, kdy jej mohla spatřit. Měla za to, že na danou situaci lze aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014, čemuž přisvědčil i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022, uvedl-li, že reflektuje, že řidič, který provádí odbočovací manévr vlevo, má podle §21 odst. 5 zákona o silničním provozu povinnost dát přednost protijedoucímu vozidlu, což je povinností kvalitativně vyšší, než je povinnost dodržet rychlostní limit, což ale samo o sobě automaticky neznamená, že vždy a za všech okolností bude viníkem dopravní nehody právě řidič, který odbočuje vlevo, přičemž v daném případě, právě v důsledku jednání poškozeného, nemohla obviněná dostát své povinnosti dát přednost v jízdě. Nejvyšší soud pak opakovaně zdůraznil, že považuje za výrazně překračující rychlost řidiče jedoucího po hlavní silnici, která znemožňuje dát řidiči jedoucímu z vedlejší ulice přednost, rychlost převyšující povolenou rychlost v obci o více než 70 % (např. usnesení pod sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, 15 Tdo 944/2015, 11 Tdo 1572/2011). Ve věci obviněné se pak jednalo o překročení rychlosti poškozeným až o 97 %.
14. Odvolací soud předmětnou judikaturu neaplikoval s tím, že se obviněná dostatečně nerozhlédla. Přitom účelově rozdělil odbočovací manévr na několik fází a v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu nezohlednil, že nelze po řidiči spravedlivě požadovat, aby se za situace, kdy při započetí odbočovacího manévru usoudí, že se mu křižovatkou podaří projet, aniž by omezil či ohrozil jiného účastníka provozu, majícího přednost v jízdě, opětovně rozhlížel a opakovaně analyzoval situaci (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 593/2007). Na projednávanou věc obviněné je podle jejího názoru přiléhavé také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1286/2018, jehož podstatu připomněla. Uzavřela, že ve světle citované judikatury a principu omezené důvěry měla a mohla mít za to, že může odbočovací manévr provést, nebyla povinna předvídat, že jiný účastník bude tak extrémním způsobem porušovat pravidla silničního provozu, navíc za situace, kdy podle znalců v případě, jel-li by poškozený povolenou rychlostí či tuto překročil až o 15 km/h, k srážce ani jeho omezení by nedošlo (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014). Ve vztahu k principu omezené důvěry v dopravě poukázala i na závěry vyjádřené v nálezech Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, a ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, podle nichž nelze klást řidiči za vinu, že nepředpokládal jízdu jiným řidiče porušujícího pravidla silničního provozu hrubým způsobem.
15. Nesprávně podle dovolatelky odvolací soud vyhodnotil také otázku příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti dát přednost v jízdě a porušením rychlostního limitu řidičem, který měl přednost v jízdě, a mezi způsobenou dopravní nehodou. Připomněla, že této otázce se věnoval již Nejvyšší soud v usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015. Dovolatelka dále zdůraznila, že v nyní projednávaném případě Nejvyšší soud v usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022, vyjádřil svou opodstatněnou pochybnost o relevantní příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti dát přednost v jízdě ze strany obviněné a způsobeným střetem a zdůraznil, že to byl naopak poškozený, kdo svým způsobem jízdy fakticky znemožnil splnění povinnosti dát přednost v jízdě, a že vše svědčí tomu, že za zásadní, ne-li výlučnou příčinu střetu, lze za daných okolností označit jednání poškozeného, který výrazně porušil svou povinnost. Podle dovolatelky ani k jinému závěru dospět nelze, když doplnění dokazování odvolacím soudem ničeho nového, čím by mohl být vyvrácen tento závěr, nepřineslo. Poznamenala, že odvolací soud nevzal tyto závěry v potaz, a to přesto, že míra porušení povinnosti poškozeného byla v tomto konkrétním případě extrémní, bylo na jeho straně dáno úmyslné zavinění, a pokud by rychlost takto výrazně nepřekročil, s obviněnou by se nikdy nestřetl, navíc by na její odbočovací manévr nemusel jakkoliv reagovat. Z pohledu obviněné jsou tak závěry odvolacího soudu nesprávné.
16. Samostatnou část dovolání obviněná věnovala otázce porušení §265s tr. ř. ze strany odvolacího soudu, který se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu. Připomněla závěry, které dovolací soud vyjádřil v bodě 34. odůvodnění usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022, zejména pokud jde o povinnost opětovného rozhlížení při odbočovacím manévru, povinnost očekávat téměř dvojnásobnou rychlost poškozeného, než je rychlost povolená, a možnost do křižovatky za daných okolností vjet. Odvolací soud k těmto závěrům pod bodem 31. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že se sice se závěrem Nejvyššího soudu ztotožnil, avšak v daném případě se o jím předestřenou situaci podle odvolacího soudu nejednalo, když obviněná se vůbec nerozhlédla, tudíž nelze hovořit o opakovaném rozhlédnutí. Rovněž nezpochybnil, že kdyby jel poškozený povolenou rychlostí, k dopravní nehodě by vůbec nedošlo, ale konstatoval, že by k ní také nedošlo, pokud by se obviněná před vjetím do protisměrné části vozovky řádně rozhlédla, než započala odbočovací manévr, což bylo její povinností. Uvedenou argumentaci považovala dovolatelka za ukázku ignorace závazného právního názoru, když odvolací soud si skutkové závěry i závěry judikatury interpretuje zcela podle vlastního uvážení, chybně a v neprospěch obviněné tak, aby ji mohl za každou cenu odsoudit. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že obviněná se při započetí odbočovacího manévru rozhlédla, zároveň bylo prokázáno, že v tento rozhodný okamžik nemohla poškozeného spatřit a rozhodně nemohla předpokládat jeho téměř dvojnásobnou rychlost.
17. Dále obviněná připomněla, že předmětná věc již byla odvolacím soudem, konkrétně senátem v čele s předsedkyní JUDr. Alenou Makovcovou, projednávána čtyřikrát, přičemž ani jednou odvolací soud nepřipustil nevinu obviněné. S ohledem na skutečnosti přednesené v dovolání, zejména též proto, že odvolací soud nerespektoval právní názory a závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho usnesení, jímž předchozí rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, měla dovolatelka důvodné pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti zmíněného senátu odvolacího soudu.
18. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí a aby podle §265 l odst. 3 tr. ř. nařídil věc projednat v jiném složení senátu.
19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné předně konstatoval, že dovolatelka opakuje svou obhajobu, kterou uplatnila již v předcházejícím řízení. Státní zástupce se k ní obsáhle vyjádřil již ve svém vyjádření k dovolání v předcházejícím dovolacím řízení a na svých názorech a argumentech nadále setrvává. Shodně s dovolatelkou měl za to, že odvolací soud nerespektoval právní názory, které Nejvyšší soud vyslovil v bodech 34.–37. odůvodnění usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022. S obsahem argumentace dovolatelky se ztotožnil a judikaturu, na niž poukázala, považoval za přiléhavou.
20. Zdůraznil, že Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 8 Tdo 293/2022 vyslovil jasný a jednoznačný právní názor, že podle konkrétní judikatury, jejíž podstatu objasnil, to byl poškozený, kdo svým způsobem jízdy obviněné fakticky znemožnil splnění povinnosti dát přednost v jízdě, přičemž odvolací soud zjevně učinil vše pro to, aby předmětnou trestní věc nějak od judikovaných věcí odlišil. Přitom se však dopustil zjevných vad patrných z bodů 27.–31. odůvodnění jeho rozsudku. Upozornil, že podle bodu 27. citovaného odůvodnění vyslechl odvolací soud znovu znalce Ing. Pavla Winklera, podle kterého nově zjištěná rychlost motocyklu (zvýšení o 10 %, tedy z původních 89 na 98,56 km/h) neměla vliv na rozhled řidičky, která motocykl viděla „v čase cca 2,55 sekundy před střetem“ na vzdálenost „cca 70 metrů“. Pozoruhodné podle státního zástupce je, že při rychlosti o 10 % nižší, tedy 89 km/h, měl znalec uvádět, že dovolatelka viděla motocykl v čase 2,5 s před střetem na vzdálenost 62,22 m (viz body 21. a 22. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu ze dne 14. 9. 2021). Zvýšením rychlosti motocyklu o 10 % se tak měla zvýšit doba jeho viditelnosti o 0,05 s. Konstatoval, že takový vztah mezi viditelností přibližujícího se vozidla a jeho rychlostí je zjevně nesprávný – měl by být opačný. Čím rychleji se vozidlo daným prostorem přibližuje, tím menší čas zbývá k jeho zpozorování. Pokud tedy byla rychlost jízdy poškozeného o 10 % vyšší, pak se měla jeho viditelnost za stále stejných prostorových podmínek zkrátit rovněž o 10 %, a to z 2,5 s na 2,25 s. Za ještě pozoruhodnější považoval změnu vzdálenosti, na kterou měl být motocykl v levém pruhu viditelný. Ta by při stále stejné konfiguraci terénu měla být stále stejná. Znalec ji však po zvýšení rychlosti o 10 % podle interpretace odvolacího soudu prodloužil z původních shora zmíněných 62,22 m na nových „cca 70 metrů“. Tato nevysvětlitelná skutková zjištění odvolacího soudu podle státního zástupce dokladují jeho snahu o uznání dovolatelky vinnou.
21. Podstatný vliv na právní posouzení skutku však podle státního zástupce měla úvaha odvolacího soudu uvedená v bodě 27. odůvodnění jeho rozsudku, v níž obviněné vytkl, že se „doprava podívala v prostoru tramvajového pásu, tedy v době, kdy ještě nenajížděla do protisměrné části vozovky“. Podle kamerového záznamu prý uplynulo od jejího vjetí na tramvajový pás do vjetí do levého protisměrného pruhu celkem 7 s, což je rozdíl mezi zde uvedeným časem 19:55:37 a 19:55:44. K tomu však poukázal na zjištění znalce pod bodem 12. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, že rychlost dovolatelky v žádné fázi odbočování neklesla pod 30 km/h. Rychlosti 30 km/h odpovídá rychlost nejméně 8,33 m/s. Během 7 s by tak dovolatelka ujela dráhu více než 58 m – téměř stejnou, jakou měl ujet poškozený do místa střetu rychlostí více než třikrát vyšší. Znalec Ing. Pavel Winkler na str. 10 svého původního znaleckého posudku popsal celý jízdní manévr dovolatelky od počátku odbočování, přes jízdu přes tramvajový pás až po vjetí do levého protisměrného pruhu jako plynulý pohyb v rozmezí nejvýše 3 sekund, což je podle státního zástupce údaj mnohem věrohodnější.
22. V situaci, kdy mohla dovolatelka zpozorovat motocykl teprve v době 2,25–2,55 s před střetem, pak státní zástupce označil požadavek na to, aby (při čelním pohybu) určila jeho vysokou rychlost, za zjevně přemrštěný. Po dovolatelce se tím totiž požaduje, aby trvale a současně pozorovala nejen koridor své jízdy, ale i pohyb vozidel zprava (jedoucí dovolenou i nelegální rychlostí) a patrně i zleva (jedoucí ve svém směru i nelegálně v protisměru). Ještě pozorněji by měla sledovat také prostor tramvajových kolejí (vzhledem k dlouhé brzdné dráze tramvají) a přilehlé chodníky (vzhledem ke zranitelnosti chodců). Poznamenal, že takového souběžného sledování dvou a více směrů není schopen žádný člověk, a tedy ani žádný řidič. Dovolatelka by střetu zabránila, pokud by při své jízdě trvale sledovala prostor, z něhož se ve vysoce překročené rychlosti jízdy vynořil poškozený, pokud by během cca 2 s vyhodnotila, že se k ní čelně blíží motocykl rychlostí dvakrát vyšší, než činí v místě platný limit, a pokud by prudce brzdila na tramvajových kolejích, ačkoliv podle zmíněného znalce by patrně i tak vyvolala pád motocyklisty, neboť by se k němu přiblížila na zcela minimální vzdálenost.
23. Takové požadavky však neklade na řidiče ani zákonodárce ani ustálená judikatura, navíc je státní zástupce považuje za nesmyslné a neproveditelné v silničním provozu. Konstatoval, že prudké brzdění automobilů v křižovatkách (a zvláště na tramvajových kolejích) jen z toho důvodu, že se na hlavní silnici někde v dálce objeví vozidlo, které možná jede (a možná nejede) velmi vysokou rychlostí, je způsob jízdy, který může dopravní nehody vyvolávat, nikoliv jim bránit. Z pohledu dosavadní judikatury se jedná o požadavek zcela nový, neobvyklý a stavějící tím dovolatelku do nerovného postavení s ostatními řidiči. Věc tak má podle státního zástupce rovněž ústavní rozměr.
24. Státní zástupce vyjádřil také pochybnost o tom, zda nebyla rychlost jízdy poškozeného ještě vyšší, když poškozený ve své výpovědi uvedl, že zpomalil až o 20 km/h. Za podstatné však považoval, že viníkem předmětné dopravní nehody byl zjevně poškozený, a to při jakékoliv z uvedených rychlostí, neboť při takto vysokých rychlostech (89, 98 nebo 118 km/h) nestačí ostatní účastníci silničního provozu reagovat, ani když takové vozidlo včas vidí, neboť rychlost takového vozidla v obci neočekávají a zpravidla (zejména čelně) nejsou ani schopni ji včas odhadnout.
25. S ohledem na uvedené považoval dovolání za důvodné. V souladu s ustálenou judikaturou nebylo jednání dovolatelky činem soudně trestným. Nesprávným právním posouzením skutku byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ze strany soudu prvního stupně a v návaznosti na to i podle písm. m) citovaného ustanovení ze strany soudu odvolacího. Posouzení věci z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval za nadbytečné, neboť při všech variantách skutkových zjištění je zřejmé, že skutek není trestným činem.
26. K návrhu dovolatelky na nařízení, aby odvolací soud tuto věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu, státní zástupce uvedl, že se jedná o otázku spornou; nauka i judikatura připouští takový zásah do práva na zákonného soudce zcela výjimečně, a to ze zcela zásadních důvodů (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12). Konstatoval, že ze strany odvolacího soudu se jedná o nerespektování závazných pokynů dovolacího soudu učiněné poprvé, nikoliv opakovaně. Na straně druhé je míra nerespektování závazného právního názoru v této věci neobvyklá úporností, s jakou se odvolací soud odmítá podřídit ustálené judikatuře, předání věci jinému senátu se tak může jevit jako postup procesně účelnější. Finálně se však státní zástupce přiklonil k názoru, že nařízení projednání věci v jiném senátu by bylo předčasné, neboť takový postup bude na místě až poté, pokud odvolací soud v odmítání právního názoru Nejvyššího soudu setrvá.
27 . Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Přípustnost dovolání
28 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
29. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná v dovolání odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
30. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
31. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. předpokládá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
32. Předně nelze než zdůraznit, že podstata dovolací argumentace obviněné, s výjimkou výtek proti nerespektování vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu, je prakticky totožná s argumentací, již obviněná užila ve svém dovolání v předcházejícím dovolacím řízení v této věci. Dovolací soud se tak s podstatnou částí jejích výhrad vypořádal již v usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022 (dále též „zrušující usnesení“). V tomto rozhodnutí se s argumentací dovolatelky v zásadě ztotožnil a své závěry založené na judikatorní praxi Nejvyššího a Ústavního soudu rozvedl. Odvolací soud v řízení po přikázání věci skutek modifikoval pouze tak, že ve skutkové větě upravil zjištění ohledně rychlosti, kterou poškozený řídil v předmětné době motocykl, a v souladu s pravidlem in dubio pro reo byla tato rychlost upřesněna na 98,56 km/h (z původně uváděné rychlosti 89 km/h), jinak však své závěry nezměnil ani s ohledem na změnu tohoto skutkového zjištění, ani s ohledem na závazný právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022, a aplikovatelnou judikaturu, na kterou Nejvyšší soud poukázal. Jinak řečeno, v nyní napadeném rozsudku odvolacího soudu nedošlo k žádným významným změnám v komparaci s jeho usnesením napadeným v předcházejícím dovolacím řízení. Z tohoto důvodu považuje Nejvyšší soud za nadbytečné opakovaně připomínat příslušná teoretická východiska a kritéria vztahující se k právní kvalifikaci jednání obviněné jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, vyplývající i z judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu, na něž zevrubně poukázal s důrazem na příhodnost jejich aplikace na nyní projednávaný případ obviněné. V podrobnostech tak lze odkázat na odůvodnění označeného usnesení Nejvyššího soudu, zejména body 20.–36., přičemž na zde uvedených závěrech Nejvyšší soud stále trvá.
33. I přes právě uvedené ale ve stručnosti znovu připomíná, že trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin ( nullum crimen sine culpa ). Podmínkou trestní odpovědnosti pachatele (tedy i obviněné) je naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Kritériem nedbalosti, o niž v posuzovaném případě jde, je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237].
34. Jde-li o posouzení trestní odpovědnosti řidiče za nehodu, k níž došlo v souvislosti s provozem na pozemních komunikacích, je nutné zohlednit jednak to, zda se tento řidič svým jednáním dopustil porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, jakož i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k této nehodě dojde. Jak vyplývá z odborné literatury, ale i ze soudní praxe, uplatní se v takovém případě tzv. princip omezené důvěry v dopravě. Jeho podstatou je skutečnost, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. Dovolací soud v této souvislosti znovu připomíná svůj opakovaně prezentovaný závěr, že „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu" (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 1981, sp. zn. 3 Tz 20/81, uveřejněné pod č. 43/1982, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501–1517, obdobně také nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, či ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15).
35. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zjevné, že tento závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v usnesení ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 8 Tdo 293/2022, důsledně nerespektoval, aplikaci dovolacím soudem předestřené judikatury vyloučil s odkazem na jím tvrzené odlišnosti mezi tam řešenými případy a nyní projednávaným případem obviněné. Argumentaci odvolacího soudu však Nejvyšší soud nemůže přisvědčit. Odvolací soud neučinil žádná nová a relevantní skutková zjištění, která by Nejvyššímu soudu nebyla v předcházejícím dovolacím řízení v zásadě známa a která by opodstatňovala odchýlení se od vysloveného závazného právního názoru dovolacího soudu.
36. V rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu se odvolací soud odmítl zabývat otázkou, zda obviněná jako řidička mohla předpokládat jízdu motocyklu rychlostí 98,56 km/h v místě, kde je rychlost omezena na maximální rychlost 50 km/h, neboť tuto otázku považoval za nepodstatnou s ohledem na zjištění, že obviněná se v inkriminované době, když vjížděla do levého jízdního pruhu protisměrné části vozovky a bylo její povinností dát přednost v jízdě, vůbec nepodívala doprava. Měl za to, že kdyby tak učinila, jak vyplynulo ze znaleckého posudku Ing. Pavla Winklera, musela by motocykl přijíždějící vysokou rychlostí vidět a bylo v jejich silách střetu s ním zabránit.
37. Právě skutečnost, že se obviněná podle své výpovědi podívala doprava v prostoru tramvajového pásu, tedy v době, kdy ještě nenajížděla do protisměrné části vozovky, považoval odvolací soud za zcela zásadní, a to i ve vztahu k možnosti aplikovat judikaturu předestřenou Nejvyšším soudem v jeho usnesení sp. zn. 8 Tdo 293/2022. Odvolací soud zdůraznil, že ve všech případech řešených judikaturou, na niž Nejvyšší soud ve svém zrušovacím usnesení poukázal, totiž bylo prokázáno, že řidiči, kteří měli dát přednost v jízdě, se vždy před najetím do protisměrné části vozovky řádně rozhlédli (body 27., 28., 29. napadeného rozsudku).
38. V dané souvislosti pak odvolací soud výslovně nesouhlasil se závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho zrušujícím usnesení pod bodem 35., že v nyní projednávaném případě soudy uvěřily tvrzení obviněné, že se před započetím odbočovacího manévru rozhlédla, přičemž poškozeného ani jiné vozidlo v protisměrném pruhu neviděla, neboť naopak soud prvního stupně učinil podle odvolacího soudu správná skutková zjištění, že v této době se obviněná nerozhlédla, a proto v protisměrném pruhu nemohla vidět motocykl poškozeného. K poznámce Nejvyššího soudu, že soudy nižších stupňů nezohlednily, že obecně nelze po řidičích vyjíždějících na hlavní pozemní komunikaci z vedlejší silnice požadovat, aby se vždy a za každých okolností opětovně rozhlíželi předtím, než do křižovatky vjedou v případě, kdy po prvotním rozhlédnutí situaci vyhodnotí tak, že vjetí do prostoru křižovatky se vzhledem ke značné vzdálenosti blížících vozidel jeví jako bezpečné, odvolací soud konstatoval, že v daném případě se o takovouto situaci nejednalo. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, že obviněná, než vjela do protisměrné části vozovky, kdy bylo její povinností dát přednost v jízdě, se vůbec nerozhlédla, tudíž nelze v jejím případě hovořit o opakovaném rozhlédnutí; doprava se totiž podívala pouze v době, kdy najížděla na tramvajové koleje, nikoliv v době najetí do protisměrné části vozovky (viz bod 31. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
39. Předmětné úvahy však nelze považovat za správné. Odvolací soud na jedné straně odkazuje na závěry soudu prvního stupně, na druhou stranu pomíjí, že i soud prvního stupně v této souvislosti pod bodem 32. odůvodnění svého rozhodnutí uzavřel, že obviněná v prostoru tramvajového pásu nezastavila, aby se bezprostředně před projetím přes protisměrné jízdní pruhy „opětovně“ přesvědčila o tom, že v protisměrném jízdním pruhu skutečně neexistuje překážka, která by jí v bezpečném dokončení odbočovacího manévru zabránila, a pod bodem 38. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že obviněná mohla a měla předvídat, že v protisměrném jízdním pruhu se vyskytne překážka, kterou by mohla „pokračováním“ v odbočovacím manévru bez „opětovné“ kontroly dopravní situace při současném zastavení svého vozidla na tramvajovém pásu ohrozit a vyvolat tak poruchu nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Je tak zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud údajně ztotožnil, dospěl k závěru, že obviněná se před počátkem odbočovacího manévru, tj. již před vjetím na koleje tramvaje, řádně rozhlédla, a kontrolu situace v protisměrné části vozovky již v prostoru tramvajových kolejí při současném zastavení na těchto kolejích považoval za opětovnou kontrolu, respektive opakované rozhlédnutí. I sám odvolací soud pak pod bodem 31. odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že obviněná se doprava podívala v době, kdy najížděla na tramvajové koleje. Též v odůvodnění svého usnesení ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 61 To 586/2021, které bylo Nejvyšším soudem v předcházejícím dovolacím řízení zrušeno, pod bodem 30. zmiňoval, že se v případě obviněné „…nejednalo o situaci, kdy obžalovaná při odbočování vlevo po přejetí tramvajového pásu by se znovu podívala doprava…“. I odvolací soud tak ve svém předcházejícím rozhodnutí hovořil o opětovném rozhlédnutí se, přesto v nyní napadeném rozhodnutí vyloučil možnost o opakovaném rozhlédnutí hovořit.
40. Z argumentace odvolacího soudu je evidentní, že tento nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že obviněná reálně započala odbočovací manévr již vjetím na tramvajový pás, před čímž se rozhlédla, a že rozhlédnutí se až po jeho přejezdu před vjezdem do protisměrné části vozovky by bylo již opětovným rozhlédnutím. Navazující a zde zásadní otázkou též je, zda lze po obviněné za daných okolností případu, zejména s ohledem na vzdálenost, na niž měla rozhled, požadovat zastavení na tramvajových kolejích a (opětovné) rozhlédnutí se.
41. Podle §21 odst. 3 věty druhé zákona o silničním provozu před odbočováním vlevo se řidič musí zařadit co nejdále vlevo v části vozovky určené pro jeho směr jízdy s ohledem na rozměry vozidla nebo nákladu a šířku vozovky. Podle §2 písm. aa) zákona o silničním provozu je tramvajový pás část pozemní komunikace určená především pro provoz tramvají. Ustanovení §13 odst. 2 zákona o silničním provozu stanoví, že na tramvajový pás v úrovni vozovky se smí v podélném směru vjet jen při objíždění, předjíždění, odbočování, otáčení, vjíždění na pozemní komunikaci, nebo vyžadují-li to zvláštní okolnosti, například není-li mezi tramvajovým pásem a okrajem vozovky dostatek místa; tramvajový pás zvýšený nad nebo snížený pod úroveň vozovky nebo od vozovky jinak oddělený například obrubníkem se smí přejíždět jen příčně, a to na místě k tomu přizpůsobeném. Při vjíždění na tramvajový pás nesmí řidič ohrozit ani omezit v jízdě tramvaj. Podle komentářové literatury je nutno ustanovení §13 odst. 2 věty druhé zákona o silničním provozu vykládat tak, že při každém užití tramvajového pásu jiným vozidlem nesmí dojít k ohrožení nebo omezení jízdy tramvaje (KOVALČÍKOVÁ, D., ŠTANDERA, J.: Zákon o provozu na pozemních komunikacích. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 63).
42. Z ustanovení §21 odst. 5 zákona o silničním provozu se podává, že řidič odbočující vlevo musí dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým i nemotorovým vozidlům, jezdcům na zvířeti, protijdoucím organizovaným útvarům chodců a průvodcům hnaných zvířat se zvířaty, tramvajím jedoucím v obou směrech a vozidlům jedoucím ve vyhrazeném jízdním pruhu, pro něž je tento jízdní pruh vyhrazen, a cyklistům jedoucím v jízdním pruhu pro cyklisty. Podle §2 písm. q) zákona o silničním provozu „dát přednost v jízdě“ znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy.
43. Jak správně poznamenala i dovolatelka, řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy (viz rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 8. 1997, sp. zn. 2 T 71/97, uveřejněný pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.). Přitom řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje vjezd na hlavní silnici, a které již nikoli, a při tomto svém odhadu samozřejmě vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr.), nenasvědčuje-li ovšem konkrétní situace jinému závěru.
44. Obviněná tedy měla povinnost se před odbočováním vlevo zařadit vlevo v části vozovky určené pro její směr jízdy (§21 odst. 3 zákona o silničním provozu), dále se rozhlédnout před započetím odbočovacího manévru a vyhodnotit, zda může odbočovací manévr s ohledem na situaci v protisměru zahájit tak, aby dala přednost protijedoucím vozidlům, a s ohledem na situaci na tramvajovém pásu tak, aby dala přednost tramvajím jedoucím v obou směrech (§21 odst. 5 zákona o silničním provozu) a aby při vjíždění na tramvajový pás nedošlo k omezení ani ohrožení tramvaje (§13 odst. 2 zákona o silničním provozu). Všechny tyto okolnosti musí řidič při dostatečných rozhledových možnostech vyhodnotit již před započetím tohoto odbočovacího manévru, v projednávaném případě tedy před vjetím na tramvajový pás. O jinou situaci by se jednalo v případě, neměl-li by řidič z levé části vozovky určené pro jeho směr jízdy dostatečný rozhled na dostatečnou vzdálenost např. v protisměrné části vozovky tak, aby mohl vyhodnotit, zda je možné odbočovací manévr provést při zachování povinnosti dát přednost v jízdě, a musel by se o této možnosti přesvědčit až z tramvajového pásu. O takovou situaci se však v nyní projednávané věci nejednalo, když z provedeného dokazování vyplynulo, že na dané komunikaci má řidič odbočující vlevo z části vozovky určené pro jeho směr jízdy dostatečný rozhled na vzdálenost, kterou vozidlo z protisměrné části vozovky při dodržení maximální povolené rychlosti, případně i při jejím běžném a očekávatelném porušení, před dokončením odbočovacího manévru odbočujícího vozidla urazí (popř. neurazí).
45. V tomto kontextu lze opětovně připomenout také princip omezené důvěry v dopravě, o němž již bylo pojednáno dříve. Jeho logickým důsledkem je, že řidič, který je povinen dát přednost v jízdě např. při odbočování, může spoléhat na to, že vozidlo s tímto právem přednosti v jízdě se pohybuje v souladu s pravidly silničního provozu, tedy povolenou rychlostí a nikoliv takovou, která ji překračuje téměř dvojnásobně, což znemožňuje při předvídatelných a pozorovatelných okolnostech provést odbočovací manévr. V opačném případě při nemožnosti odhadu rychlosti přijíždějícího vozidla a přitom jeho dostatečné pozorované vzdálenosti by nebylo možno takový manévr vůbec provést (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1286/2018).
46. Znalec Ing. Pavel Winkler vždy mimo jiné uváděl, že z technického hlediska bylo příčinou dopravní nehody najetí automobilu Mazda během odbočování do jízdního pruhu přijíždějícího motocyklisty. Současně ale také vždy dodával, že je otázkou právního hodnocení, zda řidička mohla předpokládat jízdu motocyklu uvedenou rychlostí (tj. 89,6 km/h ± 10 %) v místě, kde je rychlost omezena na max. 50 km/h, jakož i hodnocení toho, že řidička do střetu s největší pravděpodobností přijíždějícího motocyklistu nezaregistrovala (č. l. 99). Znalec rovněž v doplňku prvotně podaného znaleckého posudku a posléze v hlavním líčení dne 11. 5. 2021 (č. l. 344, 364) konkretizoval, že od času 2,5 s před střetem byl motocyklista z odpovídající polohy řidičky automobilu Mazda dobře identifikovatelný. V době 3 s před střetem, kdy obviněná započala odbočení, jel-li v levém pruhu (viz také výpověď svědka A. D.), nebyl motocykl pro obviněnou viditelný. V doplňku znaleckého posudku vyžádaném Městským soudem v Praze, v němž znalec uvažoval o rychlosti motocyklu BMW v místě střetu a v průběhu příjezdu do místa střetu 98,56 km/h, byl podle znalce při prvním možném spatření řidiče v čase 2,55 s před střetem motocykl vzdálen od místa střetu cca 70 m. Pokud by řidička za této situace reagovala na motocykl, mohla být rychlost automobilu cca 37 km/h a dráha do místa zastavení automobilu bezprostředně před najetím do levého protisměrného jízdního pruhu cca 21,5 m. Na této dráze by automobil mohla intenzivním brzděním zastavit. Opakoval ale, že otázka, zda mohla řidička posoudit rychlost jízdy motocyklu a na vznikající situaci reagovat, je otázkou právní. Znalec také uvedl, že na začátku odbočovacího manévru řidičky automobilu Mazda mohl být motocykl, při rychlosti jízdy 98,56 km/h, ve vzdálenosti cca 82,2 m od místa střetu a zřejmě nemohl být řidičkou viditelný. V hlavním líčení dne 11. 5. 2021 (č. l. 364) se k otázce možnosti obviněné motocykl spatřit a účinně na něj reagovat vyjádřil, že se nedá určit, zda by i při reakci obviněné v čase 2,5 s před střetem došlo k nehodě.
47. Za konkrétně zjištěných okolností se jeví jako nepřiléhavý odvolacím soudem akcentovaný požadavek [odpovídající technickému postupu při odbočování vlevo pro danou situaci popsanému znalcem Ing. Pavlem Winklerem v hlavním líčení dne 2. 12. 2020 (č. l. 287 a verte )], aby se obviněná opětovně rozhlédla v průběhu odbočovacího manévru před samotným vjetím do protisměrné části vozovky před opuštěním tramvajového pásu, když po rozhlédnutí se při najetí na tramvajový pás (kteréžto soudy nižších stupňů nijak nezpochybnily), tj. na počátku odbočovacího manévru, zjistila, že se na kolejích ani v protisměrné části vozovky na vzdálenost, na kterou měla obviněná rozhled, nevyskytuje žádné vozidlo, kterému by měla dávat přednost. Nelze rozumně vyvrátit tvrzení obviněné, že v souladu s principem omezené důvěry v dopravě po takto učiněném zjištění dospěla k podloženému závěru, že pokud by se ve vzdálenosti, na niž měla rozhled, objevilo až po jejím prvotním rozhlédnutí se vozidlo, které by jelo nejvyšší povolenou rychlostí, případně tuto překračovalo pouze běžným způsobem, který lze očekávat, pak by takové vozidlo nemohlo urazit vzdálenost mezi svým vozidlem a místem, v němž obviněná svým vozidlem křížila hlavní silnici, do doby, než by obviněná již zcela dokončila odbočovací manévr.
48. S ohledem na argumentaci dovolatelky i vyjádření státního zástupce lze v souladu s jejich výstižným konstatováním nad rámec již uvedeného poznamenat, že nelogickým se jeví závěr Ing. Pavla Winklera, znalce z oboru dopravy, odvětví doprava městská a silniční, specializace technické posudky o příčinách dopravních nehod, z něhož bez kritického zhodnocení vycházel i odvolací soud, že obviněná mohla poškozeného na motocyklu jedoucího rychlostí 98,56 km/h zahlédnout již 2,55 sekundy před střetem (viz doplněk znaleckého posudku ze dne 1. 7. 2022 na č. l. 519 –528, výpověď znalce ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 22. 9. 2022, č. l. 541), přestože znalec ve svém dřívějším posudku (č. l. 84–120, doplněk na č. l. 338–355), v němž vycházel z předpokladu, že se poškozený na motocyklu pohyboval rychlostí 89 km/h, dospěl k závěru, že obviněná jej mohla zahlédnout 2,5 sekundy před střetem. Pokud je počítáno s vyšší rychlostí poškozeného, zcela jednoznačně se musí zkrátit doba, kterou obviněná měla ke spatření poškozeného. Stejně nelogickým a blíže nevysvětleným byl závěr ohledně změny vzdálenosti, na kterou měl být motocykl v levém pruhu viditelný, neboť ta by při stejné konfiguraci terénu měla být stále stejná. Znalec ji však po zvýšení rychlosti o 10 % podle interpretace odvolacího soudu prodloužil z původních soudem prvního stupně zmíněných (bod 22. jeho rozsudku) 62,22 m na nových „cca 70 metrů“.
49. Jak již bylo zdůrazněno, po obviněné nelze bez dalšího a za každých okolností požadovat, aby po započetí odbočovacího manévru zastavila na tramvajovém pásu a opětovně kontrolovala dopravní situaci, pokud již oprávněně a při zohlednění principu omezené důvěry v dopravě před započetím odbočovacího manévru (tj. před opuštěním levé části vozovky určené pro její směr jízdy) usoudila, že se jí křižovatkou podaří projet, aniž by omezila či ohrozila jiného účastníka v provozu majícího přednost v jízdě, a tím mu nedala přednost v jízdě. Navíc, i kdyby obviněná mohla v daném okamžiku motocykl poškozeného spatřit, byla by v souladu s principem omezené důvěry v dopravě oprávněna vjet do protisměrné části komunikace při očekávání, že se poškozený na motocyklu pohybuje maximální povolenou rychlostí, případně že tuto překračuje pouze běžným způsobem, neboť za podmínky, že by se poškozený pohyboval předpokládanou a očekávatelnou rychlostí, by obviněná dokončila odbočovací manévr předtím, než by poškozený na svém motocyklu dorazil k místu, které obviněná svým vozidlem na hlavní silnici křížila, nijak by jej neohrozila ani neomezila, a dodržela by tak svou povinnost dát přednost v jízdě. Obviněná nemohla rozumně očekávat jízdu poškozeného téměř dvojnásobnou rychlostí, než je v daném úseku nejvyšší povolená rychlost (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014). Za daných okolností tedy vše nasvědčuje tomu, že to byl výlučně způsob jízdy poškozeného (jím překročená rychlost o více než 97 %), který znemožnil obviněné dát poškozenému přednost v jízdě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 593/2007).
50. Státní zástupce ve svém vyjádření přiléhavě zdůraznil, že dovolatelka by podle odvolacího soudu střetu zabránila, pokud by při své jízdě trvale sledovala prostor, z něhož se ve vysoce překročené rychlosti jízdy vynořil poškozený, pokud by během cca 2 s vyhodnotila, že se k ní čelně blíží motocykl rychlostí téměř dvojnásobně překračující povolený limit, a pokud by prudce brzdila na tramvajových kolejích, ačkoliv i podle znalce Ing. Pavla Winklera by patrně i tak mohla vyvolat pád motocyklisty, neboť by se k němu přiblížila na zcela minimální vzdálenost. Takové požadavky ale skutečně na řidiče neklade ani zákon a ani ustálená judikatura. Nejvyšší soud souhlasí s názorem státního zástupce, že splnění takových přemrštěných a ve svých důsledcích nesplnitelných povinností obviněnou staví do nerovného postavení s ostatními řidiči a že ve svých důsledcích odporuje ústavnímu požadavku vyjádřenému v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17).
51. Nejvyšší soud opakovaně připomíná, že příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou.
52. S ohledem na uvedené lze konstatovat, že argumentaci odvolacího soudu, jíž opodstatňoval odchýlení se od závazného právního názoru Nejvyššího soudu a nemožnost aplikovat jím citovanou judikaturu na případ obviněné, nelze mít za přesvědčivou a akceptovat ji. Nic nepodporuje závěr odvolacího soudu, že obviněná nedbala dostatečné, potřebné míry opatrnosti před započetím odbočovacího manévru, jakož i jeho průběhu. Ve světle uvedených východisek, jakož i východisek, které Nejvyšší soud podrobně rozebral ve svém zrušujícím usnesení v předcházejícím dovolacím řízení s odkazem na judikaturu, která je na nyní projednávaný případ aplikovatelná, a dosud zjištěných okolností, kdy poškozený extrémní měrou překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy (až o 97,2 %), a porušil tak důležitou povinnost řidiče uloženou mu zákonem o silničním provozu (§18 odst. 4), což obviněná nemohla s ohledem na princip omezené důvěry v dopravě očekávat a přepokládat, tak lze opodstatněně pochybovat o relevantní příčinné souvislosti mezi zaviněným porušením dát přednost v jízdě ze strany obviněné a způsobeným střetem.
53. Právě to jsou důvody, jež dovolací soud (ve shodě s přesvědčivě odůvodněnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 12. 2020 a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 21 T 155/2020, jež však byly odvolacím soudem zrušeny) vedly podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ke zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. 61 To 586/2021, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 21 T 155/2020, jakož i dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za splnění podmínek uvedených v §265m odst. 1 tr. ř., s akcentem na zásadu in dubio pro reo, Nejvyšší soud sám rozhodl tak, že obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro v ní popsaný skutek, jímž se měla dopustit přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Důsledkem rozhodnutí o zproštění obviněné obžaloby je také odkázání poškozených Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky a J. K. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 3 tr. ř.
54. O dovolání obviněné rozhodl Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání; s projednáním v neveřejném zasedání souhlasili obviněná a nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu