ECLI:CZ:NS:2022:8.TDO.293.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 293/2022-490
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2022 dovolání obviněné K. M. , rozené K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa označená pro účely doručování XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 61 To 586/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 155/2020, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 61 To 586/2021.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 21 T 155/2020, byla obviněná K. M. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) shledána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, za což byla podle §147 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzena k samostatnému peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb, když denní sazba činí 1 500 Kč, tedy celkem 45 000 Kč. V dalším bylo rozhodováno o nárocích poškozených Zdravotní pojišťovny ministerstva vnitra České republiky, IČ: 47114304, Vinohradská 2577, Praha 3, a J. K. na náhradu škody.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněná, která je zaměřila proti výrokům o vině a trestu, jakož i poškozený J. K., který napadl jeho se týkající výrok o náhradě škody. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 61 To 586/2021, podle §256 tr. ř. obě odvolání jako nedůvodná zamítl.
3 . Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná K. M. přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku dopustila tím, že dne 6. 5. 2019 v 19:55 hodin řídila osobní automobil Mazda 3, registrační značky XY, majitele společnosti B. s. C. v XY, po ulici XY směrem k ulici XY, na křižovatce s ulicí XY odbočovala vlevo do této ulice, přičemž dostatečně nesledovala situaci v silničním provozu na pozemních komunikacích, v důsledku čehož přehlédla protijedoucí motocykl tov. zn. BMW, registrační značky XY, který po ulici XY řídil jeho majitel J. K., nar. XY, rychlostí okolo 89 km/h, a nedala mu tak přednost v jízdě, následkem čehož došlo ke střetu s motocyklem, při kterém poškozený J. K. utrpěl tříštivou nitrokloubní zlomeninu dolní části vřetenní kosti vlevo s posunem úlomků, víceúlomkovou zlomeninu trojhranné kosti levého zápěstí s posunem 5 mm, drobné odlomení kostěné části loketního okraje hráškové kosti levého zápěstí a vykloubení klíční kosti při spojení s lopatkou vlevo, čímž mu vzniklo zranění spojené s léčením výrazně ho omezující v obvyklém způsobu života po dobu delší něž 6 týdnů, které je nutno ze soudně lékařského hlediska hodnotit jako těžké ublížení na zdraví pro delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, přičemž obviněná svým jednáním porušila povinnosti řidiče uložené jí zejména v §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění, tím, že se nevěnovala plně řízení vozidla, nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích a jako řidič odbočující vlevo nedala přednost v jízdě protijedoucím motorovým vozidlům.
4. Pro úplnost je třeba uvést, že soudy se věcí obviněné zabývaly opakovaně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 21 T 155/2020, byla obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 1 ZT 169/2020, pro zde popsané jednání kvalifikované jako přečin těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. Proti zprošťujícímu rozsudku podala státní zástupkyně označeného obvodního státního zastupitelství odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 61 To 38/2021, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 21 T 155/2020, obviněnou podle §226 písm. b) tr. ř. opět zprostil obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 ze dne 12. 10. 2020, sp. zn. 1 ZT 169/2020, pro v ní popsané jednání právně kvalifikované jako přečin těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku. I proti tomuto zprošťujícímu rozsudku podala státní zástupkyně odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 7. 2021, sp. zn. 61 To 346/2021, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. znovu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V řízení po přikázání věci soud prvního stupně rozhodl odsuzujícím rozsudkem, jak již bylo v úvodní části tohoto rozhodnutí rekapitulováno.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 61 To 586/2021, podala obviněná K. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., a to zjevně ve znění účinném do 31. 12. 2021, když namítla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že v něm existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a dále že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
6. K napadenému rozhodnutí předně uvedla, že je z jejího pohledu na hranici přezkoumatelnosti a rozhodně za hranicí ústavnosti, neboť odvolací soud se nikterak nevypořádal s odvolací argumentací. Pouze konstatoval, že soudu prvního stupně v rámci svých zrušujících rozhodnutí nepřikázal, jak má rozhodnout, a k předestřené judikatuře uvedl, že ji nelze na věc aplikovat, neboť nejde o situaci vyznačující se tím, že by obviněná v rámci probíhajícího odbočovacího manévru při opětovném rozhlédnutí nemohla poškozeného vidět, popřípadě že nešlo o situaci, že by neodhadla jeho rychlost. Odvolací soud podle názoru dovolatelky ale pominul, že při realizaci odbočovacího manévru měla dostatečný rozhled na to, aby manévr učinila, a jelikož v jejím rozhledovém poli nikoho neviděla, byla oprávněna manévr dokončit. Upozornila, že i kdyby se v tomto poli nacházelo vozidlo dodržující předpisy, toto by nikterak neohrozila, což potvrdily i znalecké posudky.
7 . Obviněná vyjádřila přesvědčení, že pro absenci zavinění svým jednáním nenaplnila znaky přečinu, který je jí kladen za vinu. Připomněla, že ve smyslu §2 písm. q) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), v platném znění (dále „zákon o silničním provozu“), „dát přednost v jízdě“ znamená povinnost řidiče nezahájit jízdu nebo jízdní úkon nebo v nich nepokračovat, jestliže by řidič, který má přednost v jízdě, musel náhle změnit směr nebo rychlost jízdy. Z toho a také z logického výkladu pravidel provozu na pozemních komunikacích vyplývá, že řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem vozidlům, ale pouze těm, která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny směru nebo rychlosti jízdy (srov. též rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/2000 Sb. rozh. tr.). Přitom řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje, které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje odbočení vlevo na vedlejší komunikaci, a které již nikoli. Při tomto svém odhadu vychází z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují, nenasvědčuje-li konkrétní situace jinému závěru. Z výkladu tohoto pravidla ve spojení se znaleckými posudky je podle dovolatelky zřejmé, že obviněná zákonem stanovenou povinnost neporušila, když oba znalci (Ing. Pavel Winkler a Ing. Antonín Váchal) shodně uvedli, že v případě, dodržel-li by poškozený pravidla silničního provozu a pohyboval se na daném úseku nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h, nebo dokonce porušoval pravidla silničního provozu a jel rychlostí 65 km/h (je však přinejmenším absurdní požadovat po účastnících provozu, jak to činí odvolací soud, aby předpokládali porušování pravidel silničního provozu), k nehodě by nedošlo, jelikož by obviněná bez obtíží dokončila odbočovací manévr, než by k místu střetu poškozený dojel (tento by navíc na jízdu obviněné nemusel jakkoli reagovat). V této souvislosti nelze ani opomenout konstatování znalce Ing. Pavla Winklera o obtížnosti určit rychlost vozidla či motocyklu při pohledu proti jeho směru jízdy. Odvolací soud se však vůči obviněné vymezoval na základě toho, že poškozeného před zahájením svého odbočovacího manévru neviděla, od čehož se odvíjí značně zavádějící popis skutku nevycházející z provedených důkazů. Obviněná poznamenala, že ze závěrů znalců shodně vyplývá, že v okamžiku zahájení manévru nemohla poškozeného spatřit, jelikož tento jel v levém jízdním pruhu, jak vyplynulo ze svědecké výpovědi poškozeného, ale i svědka A. D., ve kterém byl zakrytý a nerozeznatelný. Přehlédnutí poškozeného tak nebylo způsobeno její nepozorností, ale způsobem jízdy poškozeného spolu s uspořádáním daného prostranství. Obviněná při zahájení odbočovacího manévru dodržela veškeré potřebné úkony a jednala se zvýšenou opatrností, což nebylo soudy nikdy vyvráceno, přičemž z výpovědí znalců vyplynulo, že situace by měla pravděpodobně stejné následky za jakýchkoliv okolností s ohledem na jízdu poškozeného. Obviněná měla na reakci čas pouze 0,2 sekundy, a to v situaci, kdy již byla na tramvajových kolejích a věnovala se dalším úkonům odbočovacího manévru, je proto příhodnější hovořit o hypotetické možnosti reakce. Dále poznamenala, že při jízdě poškozeného v levém jízdním pruhu znalec uvedl, že se nedá určit, zda by šlo nehodě zabránit, i kdyby jej obviněná zahlédla a reagovala okamžitě. Podle obviněné mělo být za takové situace aplikováno pravidlo in dubio pro reo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12). Pro úplnost doplnila, že poškozený porušil své povinnosti, když v úseku s nejvyšší povolenou rychlostí 50 km/h jel rychlostí přibližně 90 km/h, ačkoliv se jednalo o úsek s vysokou hustotou dopravy i pěších.
8 . Dovolatelka dále vytýkala porušení jejího práva na spravedlivý proces, porušení základních zásad trestního řízení uvedených v §2 tr. ř. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů jednoznačně vyplývá, že odvolací soud pokaždé vracel věc k novému rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu jeho odlišného názoru na skutkové závěry vyplývající z provedených důkazů a jejich hodnocení, který se snažil pomocí závazného právního názoru prosadit. Takový postup je však v rozporu se zásadou přímosti a bezprostřednosti podle §2 odst. 12 tr. ř. (k tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, z něhož vyplývá, že skutkový stav má být hodnocen soudem, který důkazy provádí a který je o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován), jakož i zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Upozornila, že v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušit rozsudek jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem, jak tomu bylo v nyní projednávané věci (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). V citované judikatuře je dále ke skutkovým zjištěním konstatováno, že odvolací soud při neztotožnění se se skutkovými závěry není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat hlavní líčení, nýbrž může pouze v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou skutková zjištění vadná a v čem je třeba dokazování doplnit, případně k jakým důkazům je třeba přihlédnout; jestliže však rozsah dokazování považuje za úplný (což odvolací soud sám konstatoval), ale provedené důkazy hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a rozhodnout novým rozsudkem, aniž by nezbytné důkazy předtím zopakoval. Ke způsobu hodnocení odvolací soud nemůže udělovat závazné pokyny. Upozornila rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, podle kterého vytýká-li odvolací soud soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Odvolací soud hodnotil skutkový stav zcela nepatřičně, aniž by provedl jakýkoliv důkaz. Výsledkem předmětného excesu bylo pochybení soudu prvního stupně, který nehodnotil důkazy v souladu s popsanými zásadami trestního řízení, především nehodnotil důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu. Daná skutečnost podle obviněné vyplývá z několika míst odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které ve svém dovolání podrobně připomněla.
9 . Dovolatelka měla též za to, že odvolací soud chybně aplikoval tzv. zásadu omezené důvěry, a proto byla uznána vinnou. Poznamenala, že soud prvního stupně ve světle závazného právního názoru odvolacího soudu přehodnotil aplikaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014, v jehož věci bylo uzavřeno, že příčinu dopravní nehody zavdal obviněný překročením povolené rychlosti, ačkoliv poškozený byl tím, kdo měl dát obviněnému přednost. Odvolací soud totiž považoval předmětný judikát za nepřiléhavý, neboť vychází ze skutečnosti, že poškozený obviněného viděl, avšak v nyní projednávané věci bylo prokázáno, že obviněná poškozeného neviděla. Skutečnost, že poškozený obviněného viděl, však nebyla v dané věci podstatná. Podle dovolatelky je rovněž významné, že s odbočovacím manévrem začala dříve, než vjela na koleje, přičemž v ten okamžik poškozeného neviděla a ani vidět nemohla, a to přestože měla rozhled do zcela dostatečné vzdálenosti, aby takové rozhodnutí v danou chvíli učinila. Za důležitý považuje i závěr znalce, že v okamžiku, kdy mohla ze svého postavení poškozeného spatřit, bylo nesmírně těžké odhadnout, jakou rychlostí jede. Dále připomněla rozhodující skutkové okolnosti z citovaného judikátu, které jeho aplikovatelnost na případ obviněné podporují pro jejich podobnost. Citovaná věc je podle názoru dovolatelky mnohem přiléhavější než odvolacím soudem prosazená rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 38/2009, 7 Tdo 2014/2010 a 8 Tdo 885/2010, která se co do skutkových okolností značně liší. Naopak měla za to, že závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 885/2010, vyznívají v její prospěch; Nejvyšší soud zde uvedl, že řidiče najíždějícího z vedlejší ulice může vyvinit ona extrémní míra porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici, který překročil rychlost o 44 %. K extrémní míře porušení povinnosti řidiče co do rychlosti pak poukázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1173/2004 či 11 Tdo 1572/2011, v nichž Nejvyšší soud zdůraznil, že považuje za výrazně překračující rychlost řidiče jedoucího po hlavní silnici, která znemožňuje řidiči jedoucímu z vedlejší ulice dát přednost, rychlost převyšující nejvyšší povolenou rychlost v obci o více než 70 %, přičemž ve věci obviněné se jednalo o překročení rychlosti poškozeným v obci minimálně o 80 %. Z jakého důvodu odvolací soud nepovažoval citovaná rozhodnutí za přiléhavá, není obviněné známo a nevyplývá ani z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů. Dovolatelka uzavřela, že ve světle judikatury, na niž odkazovala, a zásady omezené důvěry měla a mohla mít za to, že může odbočovací manévr provést. Uvedené pak podporuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že je zcela zásadní, že pokud by jel obviněný povolenou rychlostí, podle skutkových zjištění soudů by poškozený bez ohledu na to, zda viděl přijíždějící vozidlo obviněného, mohl vjet na hlavní silnici, aniž by došlo k nehodě, a zcela by tedy postačilo, že poškozený způsobem svého najetí do křižovatky dal přednost jízdě vozidlům, která jela povolenou rychlostí. V tomto kontextu připomněla i závěry Ústavního soudu, že je-li trestně stíhána osoba za nedbalostní trestný čin a soudy současně dospějí k závěru, že podstatnější vliv na vzniku škodlivého následku mělo úmyslné protiprávní jednání poškozeného, a nedbalost je dovozena jen z toho, že obviněný si nepočínal dostatečně obezřetně, zejména protože nevzal v úvahu jednání poškozeného, není možné učinit závěr o vině obviněného. Nelze mu klást za vinu, že nepředpokládal jízdu řidiče porušujícího celou řadu pravidel silničního provozu hrubým způsobem. Opak by totiž vedl k absurdnímu závěru, že každý řidič musí vždy a za všech okolností počítat s tím, že ostatní účastníci silničního provozu jeho pravidla nedodržují.
10. Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.
11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněné předně k dovolacím důvodům uplatněným obviněnou poznamenal, že tyto byly uplatněny podle trestního řádu zjevně ve znění před 1. 1. 2022 a odpovídají dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. ve znění pozdějších předpisů. Konstatoval, že dovolatelka v dovolání opakuje svou obhajobu uplatněnou již před soudy nižších stupňů, proto se s ní soudy nižších stupňů již vypořádaly, avšak způsobem, s nímž se státní zástupce neztotožnil. Připomněl judikaturu, na niž odkazovala i dovolatelka, a to zejména nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, dále konstatoval, že odvolací soud opřel právní posouzení skutku o dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to o usnesení ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, a usnesení ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, avšak stejně jako soud prvního stupně pominul, že Nejvyšší soud posléze sjednotil judikaturu usnesením velkého senátu trestního kolegia ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, v němž výslovně odmítl striktní závěry shora citovaných judikátů, na nichž svou argumentaci stavěl odvolací soud, co do významu přednosti v jízdě vůči překročení povolené rychlosti. Státní zástupce v podrobnostech připomněl posuzované skutkové okolnosti, jakož i právní závěry velkého senátu vyjádřené v citovaném usnesení, zejména ve vztahu k zásadě gradace příčinné souvislosti. Za překážku aplikace předmětného judikátu nepovažoval skutečnost, že v nyní projednávané věci se řeší věc opačná, neboť v dovolatelčině věci to byl poškozený, kdo měl přednost v jízdě. Rozhodné je podle něj totiž to, že poškozený překročil jízdu o více než 97 %, což je dostatečně významnou okolností, z níž již lze dovodit jeho výlučné zavinění následné nehody, a to bez ohledu na to, že měl přednost v jízdě. Podle citovaného judikátu by k jeho trestní odpovědnosti (kdyby on sám někoho zranil) postačovalo již překročení rychlosti o 35 %. Jestliže by k zohlednění spoluzavinění poškozeného stačilo již překročení rychlosti o 35 %, pak překročení o 97 % se nutně musí odrazit mnohem výrazněji – plným zaviněním takového řidiče. Na použitelnosti závěrů velkého senátu na dovolatelčinu věc podle mínění státního zástupce nic nemění, že v judikované věci byla posuzována jízda řidiče jedoucího po hlavní silnici, jemuž nedal přednost poškozený vjíždějící sem ze silnice vedlejší. Princip zůstává stejný – již podstatné ztížení dání přednosti v jízdě zakládá zavinění řidiče, který by jinak přednost měl. Míra tohoto zavinění pak závisí na konkrétních okolnostech dané věci.
12 . Nad rámec dovolací argumentace obviněné státní zástupce uvedl, že rychlost poškozeného byla soudy nižších stupňů stanovena nesprávně a výrazně v neprospěch dovolatelky, neboť v souladu s pravidlem in dubio pro reo měly soudy v rámci úvah zakládajících se na znaleckých posudcích, v nichž znalci dospěli k závěru, že se motocykl v místě střetu nacházel v rychlosti 89,6 km/h s tolerancí ±10 %, vycházet v rámci uvedené tolerance z hodnoty vyšší, pro dovolatelku příznivější. Zdůraznil, že pravidlo in dubio pro reo neznamená, že se onen prospěch nějakým způsobem dělí mezi obviněného a poškozeného nebo že je jeho výsledkem nějaký kompromis. Rychlost jízdy v okamžiku nehody činila podle znalců 89,6 + 10 % = 98,56 km/h. Poznamenal, že poškozený navíc u hlavního líčení výslovně uvedl, že mohl jet tak 80 km/h a že po předjetí jiného automobilu zpomalil kvůli radaru, „… přesto jsem jel 60–70 km/h“. Svědek tedy vnímal své zpomalení tak, že snížil rychlost o 10–20 km/h. Opět podle pravidla in dubio pro reo je podle státního zástupce třeba vycházet z hodnoty vyšší, dovolatelce příznivější. Pokud tedy poškozený zpomalil o 20 km/h na rychlost nárazu 98,56 km/h, musel se v rozhodném okamžiku, kdy si jej měla dovolatelka všimnout, pohybovat rychlostí o 20 km/h vyšší, tedy nejméně 118,56 km/h. Což je rychlost o 137 % vyšší oproti rychlosti povolené. Takové překročení rychlosti je téměř dvojnásobné než překročení o 70 %, s nímž již rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr. spojuje možnost výlučné viny na dopravní nehodě. Poměr mezi rychlostí soudem zjištěnou a plynoucí z dokazování činí 118,56:89,6=1,323214285714286, tedy cca 1,323. Státní zástupce měl za to, že tímto koeficientem by měly být násobeny všechny vzdálenosti určované znalci při posuzování výhledových poměrů. Jel-li poškozený téměř o třetinu rychleji, pak se musel od dovolatelky nacházet ve vzdálenostech o třetinu větší. A doby od jeho možného spatření dovolatelkou měly být naopak o třetinu kratší. Na závěr o důvodnosti dovolání však tyto okolnosti nemají žádný vliv, neboť dovolání se jeví jako důvodné i při nižší rychlosti poškozeného, z níž nesprávně v neprospěch dovolatelky vycházely soudy.
13. Závěrem konstatoval, že odvolací soud pominul, že schopnost dát jinému řidiči přednost závisí mimo jiné i na správném odhadu rychlosti vozidla na hlavní silnici. K tomu připomněl výklad k povinnosti a možnosti předvídat porušení zájmu chráněného trestním zákonem v rozhodnutí uveřejněném pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr. Za daných okolností lze podle státního zástupce pochybovat o možnosti dovolatelky předvídat výrazně vyšší rychlost přijíždějícího motocyklu, ani kdyby jej snad na poslední chvíli zahlédla, zvláště když za současného důkazního stavu zdaleka nebyla vyloučena shora zmíněná varianta, že ke střetu v rychlosti 98,56 km/h došlo teprve po přibrzdění až o 20 km/h a že se tedy poškozený blížil ke křižovatce rychlostí 118,56 km/h, a to navíc z mírné zatáčky a čelně, kdy je rozpoznání rychlosti vozidla nejobtížnější. Úvahu odvolacího soudu o vině dovolatelky, pokud mohla poškozeného vidět, označil za nesprávnou, a to při jakékoliv z již dříve uvedených rychlostí poškozeného. Při takto vysokých rychlostech nestačí ostatní účastníci silničního provozu reagovat, ani když takové vozidlo vidí, neboť rychlost takového vozidla v obci neočekávají a zpravidla nejsou ani schopni ji odhadnout.
14 . Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
15 . Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Nejprve je nutno poznamenat, že ačkoliv obviněná podala dovolání dne 24. 1. 2022, výslovně odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, že v něm existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z uvedeného plyne, že obviněná uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na užitou formulaci dovolacích důvodů i dovolací argumentaci obviněné se lze opodstatněně domnívat, že dovolatelka by ve znění trestního řádu účinného v době podání dovolání mínila uplatnit dovolací důvody obsažené v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., v jejichž rozsahu také Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí.
17 . Podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněné nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, evidentně nevztahuje. Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná formulací vytýkaných vad odkázala na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
18 . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je dán třemi alternativami, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy je však třeba, aby v jejich důsledku byla napadána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Obviněná ve svém dovolání namítla existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, který však vyvozovala z toho, že „skutek, pro který byla stíhána, nenaplňuje znaky žádného trestného činu“. Tuto argumentaci ale pod označený důvod dovolání podřadit nelze, jasně je ale podřaditelná pod důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
19 . Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Pod tento dovolací důvod tak lze podřadit námitky dovolatelky, že svým jednáním nenaplnila všechny znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku, především jeho subjektivní stránku spočívající v nedbalostním zavinění.
20. Trestní odpovědnost v českém právu je založena na zásadě odpovědnosti za zavinění, z níž vyplývá, že bez zavinění není trestný čin ( nullum crimen sine culpa ). Podmínkou trestní odpovědnosti obviněného je tedy naplnění skutkové podstaty trestného činu, které musí být vždy zahrnuto zaviněním ve formě úmyslu či nedbalosti. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví. Jde o nedbalostní trestný čin, a proto se z hlediska subjektivní stránky vyžaduje nedbalost. Z nedbalosti je trestný čin podle §16 odst. 1 tr. zákoníku spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost).
21 . Vědomá nedbalost ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Nepřiměřené důvody, které vedly pachatele k tomu, že spoléhal, že k následku nedojde, není možno zaměňovat s omylem, při kterém pachatel jedná pod vlivem nesprávné znalosti skutečnosti. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. U nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a z objektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť trestní zákoník zakládá odpovědnost za trestné činy spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem.
22 . Kritériem nedbalosti je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu. Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti (objektivní kritérium) bylo vzato v úvahu i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen vynaložit pachatel v konkrétním případě. Proto o zavinění z nedbalosti podle §16 odst. 1 tr. zákoníku jde jen tehdy, jestliže povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem jsou dány současně (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Při posuzování subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti, znalosti a okamžitý stav pachatele (vzdělání, kvalifikace, obecné i speciální zkušenosti, inteligence, postavení v zaměstnání apod.), jednak okolnosti konkrétního případu, ať už existují nezávisle na pachateli, nebo jsou jím vyvolané (prostředí a okolnosti spáchaného činu – zejména místo a čas činu) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 237].
23. Pro oblast dopravy je třeba akcentovat, že hranice okolností, které řidič může či nemůže předvídat, nelze dovozovat pouze hypoteticky, ale je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní dopravní situace, která může být charakterizována celou řadou faktorů. Z hlediska zavinění z nedbalosti to pak znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu zde existuje i subjektivní vymezení, jež spočívá v míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. V judikatuře vztahující se k trestným činům, k nimž došlo v dopravě, je opakovaně vyjádřena zásada, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (tato zásada tzv. omezené důvěry v dopravě se uplatňuje nejen v dopravě silniční, ale i v ostatních druzích dopravy, řidič je však zároveň povinen zachovávat patřičnou opatrnost). Jak připomíná Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1711/20, Nejvyšší soud opakovaně poukazuje i na to, že „po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání; naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný účastník téhož provozu porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu" (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 43/1982, č. 45/2005-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, a také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až §421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1501–1517).
24. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele též zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. V této souvislosti je možné připomenout výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech právě tzv. nehod v dopravě. Příčinné souvislosti je třeba zkoumat vždy konkrétně na základě zjištěných okolností případu se zdůrazněním hlavních a rozhodujících příčin, což však na druhé straně neznamená, že jen hlavní příčiny jsou právně relevantní a že je možno zcela vyloučit příčiny vedlejší či podřadné. Vzhledem k tomu, že trestným činem je pouze čin, který má znaky některé skutkové podstaty jako typizovaného jednání společensky škodlivého, je třeba zkoumat příčinný vztah v jeho konkrétní podobě, tj. protiprávní jednání pachatele směřující ke konkrétnímu trestněprávně relevantnímu následku, přičemž je třeba si uvědomit, že jednání pachatele jako příčina následku není vždy stejné a stejnorodé. Zásada, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Míra způsobení následku přitom může klesnout až na tak nepatrný stupeň, že příčinná souvislost je prakticky bez významu, a tedy o trestný čin nejde (srov. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, s. 176). Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012).
25 . V přezkoumávané věci není sporu o tom, že poškozený těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku utrpěl (srov. popis jeho zranění ve výroku odsuzujícího rozsudku, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství na č. l. 60–66). Sporné ale již je, zda tento následek dopravní nehody vznikl v příčinné souvislosti se zaviněným (nedbalostním) jednáním obviněné.
26 . Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, že soudy spatřovaly nedbalostní zavinění obviněné v tom, že jednáním popsaným v tzv. skutkové větě porušila ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b) a §21 odst. 5 zákona o silničním provozu tím, že se nevěnovala plně řízení vozidla, nesledovala situaci v provozu na pozemních komunikacích a jako řidič odbočující vlevo nedala přednost v jízdě protijedoucím motorovým vozidlům. Soud prvního stupně pod bodem 38. odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, že obviněná nezachovala potřebnou míru opatrnosti, kterou jí ukládá zákon o silničním provozu a kterou byla podle svých subjektivních schopností v dané situaci schopna zachovat, když nezastavila na tramvajovém pásu, aby se opět přesvědčila o tom, že v protisměrném jízdním pruhu skutečně neexistuje překážka, která by jí v bezpečném dokončení odbočovacího manévru zabránila. Obviněná podle soudů nižších stupňů mohla a měla předvídat, že v protisměrném jízdním pruhu se vyskytne překážka, kterou by mohla pokračováním v odbočovacím manévru bez opětovné kontroly dopravní situace při současném zastavení svého vozidla na tramvajovém pásu ohrozit a vyvolat tak poruchu nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, proto u ní vyvodily zavinění ve formě nedbalé nevědomosti ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. body 32.–38. rozsudku soudu prvního stupně.
27. Úvahy o zavinění obviněné stavěl soud prvního stupně (vázán právním názorem vyjádřeným odvolacím soudem v jeho zrušujícím rozhodnutí) na nemožnosti aplikace tzv. zásady omezené důvěry, a to zejména s ohledem na skutečnost, že obviněná neučinila nezbytné kroky se zvýšenou opatrností před zahájením odbočovacího manévru, čímž aplikaci předmětné zásady podmiňuje Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15. Soud prvního stupně pak v rozsudku, jímž obviněnou shledal vinnou projednávaným přečinem, argumentoval usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, a ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010, v nichž bylo Nejvyšším soudem zdůrazněno, že samotná okolnost, že řidič, který má přednost v jízdě, jede rychlostí přesahující stanovený limit, nic nemění na povinnosti řidiče přijíždějícího z vedlejší silnice dát přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, přičemž přednost řidiče jedoucí po hlavní silnici tedy nezaniká jen v důsledku toho, že tento jede nedovolenou rychlostí. V tam projednávaných případech Nejvyšší soud shledal příčinou střetu skutečnost, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedal přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu, přičemž porušení povinnosti dodržet stanovený rychlostní limit samo o sobě nevede ke vzniku takového nebezpečí a zakládá ho teprve ve spojení s dalšími podmínkami a okolnostmi konkrétní situace v silničním provozu. Citovaná rozhodnutí doplnil argumentací založenou na názoru vyjádřeném Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 885/2010, v němž se soud věnoval možnostem odchýlení se od uvedených zásad, pokud je to odůvodněno jednak extrémní mírou porušení povinnosti řidiče jedoucího po hlavní silnici dodržet stanovený rychlostní limit a jednak tím, že rychlost jízdy řidiče jedoucího po hlavní silnici fakticky znemožní řidiči přijíždějícímu po vedlejší silnici splnění povinnosti dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zdůraznil, že nedání přednosti v jízdě protijedoucímu vozidlu však nesmí být důsledkem toho, že řidič přijíždějící po vedlejší silnici pominul nějakou významnou okolnost, kterou mohl běžně vnímat nebo kterou mohl snadno předvídat. Za daných východisek tak soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněná porušila významnou okolnost, když před učiněním odbočovacího manévru opětovně nezkontrolovala situaci v dopravě a nezahlédla blížícího se poškozeného, ačkoliv tak učinit měla a mohla, a tím se významně spolupodílela na vzniku nehody. Míru jejího spoluzavinění soud prvního stupně stanovil na 50 %, což promítl v mírnější právní kvalifikaci jednání obviněné, které tak nepřičítal k tíži, že trestněprávně relevantní následek způsobila porušením důležité povinnosti jí uložené zákonem (body 32.–37. rozsudku soudu prvního stupně). Takovému způsobu řešení otázky nedbalostního zavinění obviněné v konkrétním případě Nejvyšší soud nepřisvědčil a námitky obviněné shledal opodstatněnými.
28. Nelze nepoznamenat, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, které lze považovat za úplné. Závěr o tom, že obviněná dostatečně nesledovala situaci v silničním provozu, a přehlédla tak blížícího se poškozeného, dovodil zejména z výpovědi obviněné, která uvedla, že poškozeného neviděla a reagovala až na jeho střet se svým vozidlem, a dále především ze znaleckých posudků z oboru silniční dopravy znalců Ing. Pavla Winklera (č. l. 84–120, doplněk na č. l. 338–355) a Ing. Antonína Váchala (č. l. 273–277), včetně výslechů znalců, kteří stanovili rychlost, jakou jel na svém motocyklu poškozený, a okamžik, kdy mohla obviněná poškozeného na hlavní silnici poprvé vidět. Podle znalce Ing. Pavla Winklera, jehož závěry se obecně nikterak výrazně nelišily od závěrů Ing. Antonína Váchala, poškozený jel rychlostí 89,6 km/h, a to s tolerancí 10 %, poškozený se tedy podle jeho výpočtů na svém motocyklu pohyboval rychlostí od 80,6 km/h do 98,56 km/h. Jak správně poznamenal státní zástupce ve vyjádření k dovolání, soud prvního stupně měl při hodnocení tohoto důkazu a z něj vyplývajících závěrů správně přihlédnout k zásadě presumpce neviny a z ní vyplývajícímu pravidlu in dubio pro reo , které soudům ukládá rozhodnout v případě pochybností o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve prospěch obviněného, a při nejistotě a pochybnostech o skutečné rychlosti, kterou jel poškozený na svém motocyklu, měl vycházet ze závěru, který je pro obviněnou nejpříznivější. Pokud tedy měl znalec za to, že se poškozený na svém motocyklu pohyboval před střetem rychlostí v rozmezí od 80,6 km/h do 98,56 km/h, měl soud prvního stupně v souladu s pravidlem in dubio pro reo vycházet ze závěru, že se poškozený pohyboval rychlostí 98,56 km/h. Rychlost, jakou se poškozený na svém motocyklu pohyboval, má totiž přímý vliv na výpočet okamžiku, v němž se poškozený dostal do rozhledového pole obviněné, tedy na výpočet okamžiku, kdy mohla obviněná poškozeného skutečně na silnici poprvé zahlédnout. Pokud pak znalec při svém výpočtu vycházel z rychlosti poškozeného 89,6 km/h jako z průměru možné odchylky výpočtu rychlosti motocyklu poškozeného, dospěl i ve vztahu k určení okamžiku, v němž mohla obviněná poškozeného na silnici spatřit, k závěru v rozporu s pravidlem in dubio pro reo v neprospěch obviněné. Jelikož soudy nižších stupňů vycházely ze závěru, že poškozený jel před střetem rychlostí 89,6 km/h, namísto pro obviněnou příznivější rychlostí 98,56 km/h, dospěly pak rovněž k závěru, že obviněná mohla poškozeného za předpokladu, že jel v levém jízdním pruhu, spatřit 2,5 sekundy před střetem (jel-li by v pravém jízdním pruhu 3 sekundy před střetem), a měla tak ještě před samotným vjetím do protisměrného jízdního pruhu časový prostor k tomu, aby se znovu ohlédla a poškozeného spatřila a patřičně na jeho přítomnost reagovala. Pokud by však soudy správně vycházely z vyšší rychlosti poškozeného, změnil by se tím výpočet okamžiku, v němž byl poškozený pro obviněnou viditelným a zkrátila by se tím (případně zcela eliminovala) i doba, kterou obviněná měla na spatření poškozeného. Státní zástupce v této souvislosti správně poznamenal, že úvaha odvolacího soudu o vině obviněné, pokud mohla poškozeného za popisované situace vidět, je nepřesvědčivá. Při tak vysoké rychlosti poškozeného, která byla stanovena znaleckým posudkem znalce Ing. Pavla Winklera (a čemuž odpovídá i výpověď svědka A. D.), lze úspěšně pochybovat o schopnosti adekvátní reakce ostatních účastníků silničního provozu, i když takové vozidlo vidí, neboť rychlost takového vozidla v obci nejenže neočekávají, ale ani ji zpravidla nejsou schopni odhadnout.
29. Nejvyšší soud reflektuje, že řidič, který provádí odbočovací manévr vlevo, má podle §21 odst. 5 zákona o silničním provozu povinnost dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu. Tato povinnost je bezesporu jednou z nejdůležitějších povinností, kterou účastník silničního provozu má (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1116/2011). Jde o povinnost kvalitativně vyšší, než je povinnost dodržet rychlostní limit, jak již bylo konstatováno v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, což ale samo o sobě automaticky neznamená, že vždy a za všech okolností bude viníkem dopravní nehody právě řidič, který odbočuje vlevo. V daném případě, právě v důsledku jednání poškozeného, nemohla obviněná dostát své povinnosti dát přednost v jízdě protijedoucímu vozidlu. Tento závěr podporují i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněné pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014, ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1572/2011, zejména pak usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., v nichž bylo řečeno, že extrémní rychlost vozidla, které jede po hlavní silnici, může zbavovat odpovědnosti řidiče, který takovému vozidlu nedal přednost v jízdě. Takovou extrémní rychlostí byla ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu běžně považována rychlost překračující nejvyšší povolenou rychlost o více než 70 %, ale i rychlost nižší. V této souvislosti nutno opět připomenout tzv. princip omezené důvěry. Podstatou tohoto již dříve zmíněného principu je, že při provozu na pozemních komunikacích se řidič může spoléhat na to, že ostatní účastníci provozu dodržují pravidla silničního zákona (příslušná ustanovení zákona), pokud z okolností konkrétního případu nevyplývá opak (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014, ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011, nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15). To v praxi znamená, že řidič, který jede po hlavní silnici a má právo přednosti v jízdě, nemusí brát zvláštní ohledy na řidiče, kteří jedou např. po vedlejší silnici nebo na vedlejší silnici odbočují. Rovněž to ovšem znamená, že i řidič, který je povinen dát přednost v jízdě např. při odbočování, může spoléhat na to, že vozidlo s tímto právem přednosti v jízdě se pohybuje v souladu s pravidly silničního provozu, tedy povolenou rychlostí a nikoliv takovou, která ji překračuje téměř dvojnásobně, což znemožňuje při předvídatelných a pozorovatelných okolnostech provést odbočovací manévr. V opačném případě při nemožnosti odhadu rychlosti přijíždějícího vozidla a přitom jeho dostatečné pozorované vzdálenosti by nebylo možno takový manévr vůbec provést (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1286/2018).
30. Výše uvedená zásada tzv. omezené důvěry v dopravě byla aplikována v celé řadě dalších judikaturních rozhodnutí, které dopadají na přezkoumávanou věc daleko přiléhavěji než soudy nižších stupňů citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, a ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010. Jedná se například o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 8 Tdo 216/2006, v jehož odůvodnění se mimo jiné uvádí, že „… pro posouzení případného porušení uvedených povinností řidičem (jedoucím po vedlejší silnici) bylo rozhodné, zda v okamžiku, kdy se začal rozjíždět, mohl vidět … po hlavní pozemní komunikaci přijíždějící vozidlo obviněného… Nalézací soud v této souvislosti učinil závěr, že řidič (jedoucí po vedlejší silnici) nemohl střetu zabránit, neboť v době, kdy vjížděl na hlavní komunikaci, nemohl s ohledem na místní poměry vozidlo obviněného vidět a samotná rychlost vozidla obviněného byla vyšší než maximální povolená rychlost pro daný úsek komunikace a byla jedinou příčinou střetu obou vozidel. Z tohoto vyplývá, že se řidič (jedoucí po vedlejší silnici) rozjížděl v okamžiku, kdy byla hlavní silnice ještě volná a on nemohl ani vůz obviněného vidět ani o něm vědět“. Poukázat lze rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 593/2007, v jehož odůvodnění se mimo jiné uvádí, že „ ... v daném případě je třeba vzít v potaz především znalecký posudek vypracovaný znalcem z oboru silniční dopravy, kterým bylo prokázáno, že řidič (jedoucí po hlavní silnici) jel rychlostí 86 km/hod., která tak v daném místě byla zcela zjevně nepřiměřená, když o 72 % překračovala rychlost povolenou. Uvedené zjištění je nutné podle dovolacího soudu považovat z hlediska posouzení viny dovolatelky za klíčové, neboť ze závěrů daného znaleckého posudku vyplynulo, že pokud by řidič (jedoucí po hlavní silnici) jel v okamžiku, kdy na vůz dovolatelky (jedoucí po vedlejší silnici) reagoval, rychlostí 50 km/h, ke střetu vozidel by nedošlo, a to ani tehdy, kdyby své vozidlo vůbec nebrzdil“.
31 . Jak správně poukázal státní zástupce, soudy nižších stupňů při aplikaci jimi citované judikatury (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. 7 Tdo 38/2009, a ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 214/2010) pominuly, že Nejvyšší soud se předmětné otázce nedbalostního zavinění a s ní související otázce příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti dát přednost v jízdě a porušením rychlostního limitu řidičem, který měl přednost v jízdě, a mezi způsobenou dopravní nehodou, věnoval ve svém usnesení velkého senátu trestního kolegia ze dne 7. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněném pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., v němž korigoval závěry výše označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, na nichž soudy nižších stupňů v nyní projednávané věci stavěly svou argumentaci.
32. Nejvyšší soud v citovaném usnesení velkého senátu trestního kolegia konstatoval, že je třeba vždy hodnotit konkrétní okolnosti individualizující ten který konkrétní případ mimo jiné z pohledu již rozvedených teoretických základů příčinného vztahu (především zásady gradace příčinné souvislosti) a současně v mezích publikované judikatury, konkrétně rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr., která otázku viny řidiče jedoucího po hlavní silnici v případě střetu s řidičem přijíždějícím po silnici vedlejší v obecnosti vyřešila. Z těchto hledisek nelze na posuzování případů typově odpovídajících naznačené problematice klást takové požadavky, jaké činí shora uvedená rozhodnutí senátu č. 7. V návaznosti na již výše zmíněnou zásadu gradace příčinné souvislosti Nejvyšší soud též vyvodil, že extrémní míra překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla řidičem jedoucím po hlavní silnici (dále jen „řidič A“), jejímž důsledkem je znemožnění splnění povinnosti upravené ustanovením §22 odst. 1 zákona o silničním provozu řidičem přijíždějícím ke křižovatce po vedlejší silnici (dále jen „řidič B“), znamená, že zavinění dopravní nehody a tím ani následku z ní vzniklého nelze klást za vinu řidiči B, nýbrž řidiči A. Je-li způsob jízdy řidiče A takový, že (např. v důsledku výraznějšího překročení povolené rychlosti) vede ke vzniku následku (z hlediska příčinné souvislosti má jednání tohoto řidiče pro jeho vznik podstatný význam, neboť je dostatečně významnou příčinou), na jehož přivození se podílí i řidič B, pak je namístě, je-li dáno zavinění (příčinný vztah musí být zahrnut zaviněním), vyslovit (i) trestní odpovědnost řidiče A, byť míra porušení jeho povinnosti není extrémního charakteru, avšak v podobě odpovídající míře jeho spoluzavinění následku, tj. na úrovni základní skutkové podstaty daného trestného činu.
33. Nejvyšší soud v usnesení uveřejněném pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr., na něž odkazoval i velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v citovaném rozhodnutí, vyjádřil názor, že jestliže řidič přijíždějící po vedlejší silnici nedá přednost v jízdě řidiči přijíždějícímu po hlavní silnici, odpovědnost za jejich střet a případné další následky je zásadně na řidiči, jenž přijel do křižovatky po vedlejší silnici. Jestliže však řidič na hlavní silnici jede rychlostí výrazně překračující maximální povolenou rychlost, čímž řidiči přijíždějícímu do křižovatky po vedlejší silnici znemožní, popř. podstatně ztíží, aby mu dal přednost v jízdě, pak není vyloučena jeho odpovědnost nebo spoluodpovědnost za případnou kolizi. Výrazné překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy motorového vozidla v obci (např. o více než 70 %) je porušením důležité povinnosti uložené řidiči motorového vozidla právními předpisy (§18 odst. 4 zákona o silničním provozu), protože takové porušení má zpravidla za následek velmi reálné nebezpečí pro lidský život a zdraví.
34. Nejvyšší soud si je vědom, že uvedená východiska je vždy třeba zvažovat s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Jejich aplikace na případ obviněné se však jeví jako přiléhavá, když obviněná započala odbočovací manévr v situaci, kdy při rozhledu na dostatečnou vzdálenost shledala, že může křižovatkou bezpečně projet, neboť i v případě, objevilo-li by se až po jejím prvním rozhlédnutí vozidlo na hlavní silnici, do níž odbočovala, pak by za oprávněného předpokladu, že toto by se pohybovalo povolenou rychlostí, případně rychlostí, jakou účastníci provozu často a očekávaně rychlostní limit 50 km/h přesahují (tj. do 65 km/h), stihla křižovatkou bez omezení ostatních účastníků provozu bezpečně projet, což ostatně potvrdili i znalci, kteří uvedli, že v situaci, jel-li by poškozený nejvyšší povolenou rychlostí, případně i rychlostí limit převyšující obvyklým způsobem, a jel tak rychlostí 60–65 km/h, nebyl by odbočovacím manévrem obviněné nikterak omezen ani ohrožen, když by ani nebyl nucen brzdit pro zabránění střetu s vozidlem obviněné. Soudy nižších stupňů však ve svých úvahách nezohlednily zjištění, že poškozený při projíždění křižovatkou překročil povolenou rychlost jízdy až o 97,2 %, přičemž Nejvyšší soud již dříve za podobných skutkových okolností považoval za porušení důležité povinnosti překročení rychlosti řidičem jedoucím po hlavní silnici o „pouhých“ 70 %, což pak považoval jako výlučnou příčinu střetu s vozidlem řidiče přijíždějícím po vedlejší silnici a jako znemožnění dostát povinnosti dát přednost v jízdě řidičem přijíždějícím z vedlejší pozemní komunikace. Stejně tak nezohlednily skutečnost, že obecně nelze po řidičích vjíždějících na hlavní pozemní komunikaci z vedlejší silnice požadovat, aby se vždy a za každých okolností opětovně rozhlíželi předtím, než do křižovatky vjedou v případě, kdy po prvním rozhlédnutí situaci vyhodnotí tak, že vjetí do prostoru křižovatky se vzhledem ke značné vzdálenosti blížících se vozidel jeví jako bezpečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 3 Tdo 593/2007).
35. V nyní projednávaném případě soudy uvěřily tvrzení obviněné, že se před započetím odbočovacího manévru rozhlédla, přičemž poškozeného ani jiné vozidlo v protisměrném pruhu neviděla, neboť se tam žádné vozidlo ani jiný účastník provozu nenacházel. Započala tedy odbočovací manévr, když vyhodnotila situaci tak, že může křižovatkou projet, aniž by tak omezila či ohrozila jiné účastníky provozu. Podle zjištění soudů nižších stupňů se však měla zastavit na tramvajovém pásu a znovu dopravní situaci zkontrolovat, přičemž v daném okamžiku by již mohla poškozeného zahlédnout. Nehledě na to, že skutečnost, zda by obviněná v daném okamžiku při zastavení na tramvajovém pásu mohla již poškozeného vidět, nebyla bez důvodných pochybností prokázána, jak bylo řešeno výše, po obviněné nelze bez dalšího a za každých okolností požadovat, aby po započetí odbočovacího manévru zastavila na tramvajovém pásu a opětovně kontrolovala dopravní situaci, pokud již oprávněně a při zohlednění principu omezené důvěry v dopravě (v očekávání, že ostatní účastníci provozu dodržují předpisy a dodržují stanovený rychlostní limit, případně že jej překračují jen běžně, očekávatelně, přičemž v dané situaci nenasvědčovalo na prázdné silnici ničeho skutečnosti opačné) usoudila, že se jí křižovatkou podaří projet, aniž by omezila či ohrozila jiného účastníka v provozu majícího přednost v jízdě, a tím mu nedala přednost v jízdě. Za daných okolností bylo zcela zásadní, že pokud by jel poškozený povolenou rychlostí, podle skutkových zjištění soudů by obviněná bez ohledu na to, zda by přijíždějícího motocyklistu viděla, mohla vjet na hlavní silnici, aniž by došlo k nehodě, a zcela by tedy postačovalo, že obviněná způsobem svého najetí do křižovatky dala přednost jízdě vozidlům, která jela povolenou rychlostí, případně i rychlostí rychlostní limit mírně převyšující. Nelze totiž po ní požadovat očekávání jízdy poškozeného téměř dvojnásobnou rychlostí, než je v daném úseku nejvyšší povolená rychlost (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 953/2014).
36 . Ve světle uvedených východisek za dosud zjištěných okolností, kdy poškozený extrémní měrou překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy (až o 97,2 %), a porušil tak důležitou povinnost řidiče uloženou zákonem o silničním provozu, lze opodstatněně pochybovat o relevantní příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti dát přednost v jízdě ze strany obviněné a způsobeným střetem. Naopak to byl právě poškozený, kdo svým způsobem jízdy obviněné fakticky znemožnil splnění povinnosti dát přednost v jízdě. Vše svědčí ve prospěch závěru, že za zásadní, ne-li výlučnou příčinou střetu, lze za daných okolností označit jednání poškozeného, který výrazně porušil svou povinnost vyplývající z §18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., podle níž je řidič povinen v obci jet rychlostí nejvýše 50 km/h, není-li na dálnici nebo silnici pro motorová vozidla.
37. Na odvolacím soudu proto v řízení po zrušení jeho rozhodnutí bude, aby jednání obviněné posoudil na podkladě východisek a kritérií obsažených v tomto usnesení Nejvyššího soudu, aby se objektivně a konstruktivně vypořádal se závěry prezentovanými v daném kontextu v usnesení Nejvyššího soudu dne 7. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněném pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., jakož i usnesení tohoto soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004, uveřejněném pod č. 45/2005 Sb. rozh. tr. Teprve poté nechť učiní odpovídající právní závěry o zavinění obviněné a možnosti vyvozovat její trestní odpovědnost.
38. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že neshledal opodstatněnými námitky, jimiž obviněná argumentovala, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces tím, že odvolací soud ve zrušujících rozhodnutích vázal soud prvního stupně k jinému hodnocení důkazů. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevné, že odvolací soud nepřisvědčil závěrům soudu prvního stupně v řešení otázek souvisejících s výkladem principu omezené důvěry v dopravě a zaviněním obviněné. S akcentem na usnesení Nevyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 38/2009 a 7 Tdo 214/2010 zaujal odlišný právní názor na skutková zjištění, s jejichž správností nijak nepolemizoval (třebaže konstatoval, že nemají zcela oporu v provedeném dokazování). Rozsudek soudu prvního stupně tedy nezrušil z důvodu, aby prosadil své hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucí závěry ohledně skutkových zjištění (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1922/09, ze dne 5. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3564/12, či ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 794/16). Ostatně v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolací soud explicitně zmínil, že v žádném z předchozích svých usneseních, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen, neuvedl, jak má soud prvního stupně ten který důkaz hodnotit, tzv. považovat jej za věrohodný či nevěrohodný, vyjádřil svůj právní názor na aplikace zásady tzv. „omezené důvěry v souvislosti s použitou judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu, přičemž tento právní názor je pro soud prvního stupně závazný (bod 27. usnesení odvolacího soudu). Jen pro úplnost dovolací soud poznamenává, že vázanost soudu nižšího stupně právním názorem nadřízeného soudu v případě kasačních rozhodnutí v trestním řízení byla nejen potvrzena, ale zdůrazněna zejména plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/2014, v němž tento soud konstatoval, že ustanovení trestního řádu , které stanoví, že „soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil“, neohrožuje nezávislost soudců a není v rozporu s ústavním pořádkem. Jedná se o tradiční a i v zahraničí rozšířenou a uznávanou zásadu soudního řízení. Nejvyšší soud proto uzavírá, že „celková spravedlnost řízení“ nebyla procesním postupem odvolacího soudu relevantně zpochybněna (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tempel pro České republice ze dne 25. 6. 2020, č. 44151/12).
39 . Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 61 To 586/2021, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Je namístě připomenout, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněnou, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.). Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 4. 2022
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu