ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.204.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 204/2023-474
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2023 o dovolání obviněného M. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 11. 2022, č. j. 13 To 247/2022-442, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 35/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. B. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 7. 2022, č. j. 2 T 35/2022-404, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2020. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání mobilního telefonu včetně SIM karty, baterie a nabíjecího adapteru (blíže výrok rozsudku).
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Pardubicích podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 8. 11. 2022, č. j. 13 To 247/2022-442, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 11. 2022, č. j. 13 To 247/2022-442, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně (dále jen obhájce) dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s argumentací, že „obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí“. Následně v dovolání poukázal na to, že v předmětné trestní věci existuje extrémní rozpor – nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, aby v reakci na tuto argumentaci odkázal jednak na vymezení pojmu subjektivní stránky trestného činu, která podle jeho mínění nemohla být naplněna, neboť absentuje její volní složka, jednak na existenci extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, neboť v případě jeho jednání šlo o jednání v krajní nouzi, neboť nebezpečí nejen přímo hrozilo, „ale bylo dokonce dokonáno mnoha četnými fyzickými útoky na obviněného, který pod jejich vlivem jednal, což bylo potvrzeno výpověďmi řady svědků“. V reakci na posledně uvedené obviněný v dovolání odkázal na řadu svědků, kteří byli ve věci vyslechnuti, a kteří potvrdili jeho verzi obhajoby, avšak soudy nižších stupňů jejich výpovědi neakceptovaly. Rovněž zmínil odsouzení osob, které se měly na něm dopouštět vydírání a jejichž násilí vůči jeho osobě bylo skutečností, pro kterou používal ke komunikaci z věznice mobilní telefon. Poukázal rovněž na to, že nikomu ve věznici si nemohl stěžovat, neboť i když tak učinil, nemělo to žádný efekt. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud „shledal dovolání důvodným a obě napadená rozhodnutí zrušil a dovolatele zprostil obžaloby“.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření rekapituloval průběh trestního stíhání obviněného se závěrem, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací se řádně vypořádaly s námitkami obviněného, že měl jednat pod nátlakem spoluvězňů a že se celé jeho jednání mělo odehrávat výlučně za podmínek krajní nouze, když těmto námitkám nepřisvědčily. Pokud pak jde o argumentaci obviněného uplatněnou v dovolání, tato je podle mínění státního zástupce totožná již s dříve uplatňovanou obhajobou, a vzhledem k tomu, že se s ní soudy řádně a přesvědčivě vypořádaly, přičemž jde o uplatnění skutkových námitek, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K tomuto ustanovení (do trestního řádu bylo včleněno zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022) je vhodné uvést, že je reakcí na řadu dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutno k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Ve vztahu k uvedenému je nutno zmínit, že podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Ve vztahu k oběma shora uvedeným dovolacím důvodům lze rovněž uvést, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v těchto dovolacích důvodech zmíněných . Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9. Nejvyšší soud musí rovněž uvést, že vzhledem k tomu, že odvolání obviněného bylo odvolacím soudem zamítnuto, měly být uvedené dovolací důvody uplatněny prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Uvedené pochybení posoudil Nejvyšší soud pouze jako formální nedostatek, který nebránil v daném případě projednání dovolání. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl v řízení předcházejícím dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem musí Nejvyšší soud konstatovat, že v předmětné trestní věci odvolací soud po věcné stránce rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal.
10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
11. Předně je nutno uvést, že argumentace obviněného, že jeho „odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zamítnuto, aniž byly splněny zákonné procesní podmínky pro takové rozhodnuti“, je zcela mylná, neboť již shora [viz bod 9.] bylo vysvětleno, za jakých podmínek je možno uvedené dovolací důvody uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který měl být správně taktéž uplatněn. Je nutno podotknout, že odvolání obviněného nebylo zamítnuto z důvodu splnění procesních podmínek, ale bylo zamítnuto po řádném přezkumu podle §254 tr. ř. (viz bod 14. usnesení odvolacího soudu). Dále je nutno uvést, že obviněný svoji argumentaci vtělil v tvrzení, že existuje extrémní nesoulad – rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. Je třeba uvést, že pojem extrémního nesouladu byl uplatňován Ústavním soudem a Nejvyšším soudem před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. (viz podrobněji shora bod 7.). Argumentace dovolatele o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá však v tom, že obviněný se na základě vlastního hodnocení důkazů dožaduje zásadně odlišného skutkového zjištění oproti zjištění, které učinil soud prvního stupně a s jehož závěrem se ztotožnil odvolací soud, spočívající podle obviněného v tom, že během výkonu trestu odnětí svobody, pod hrozbami spoluvězňů a fyzickým nátlakem spoluvězňů, za podmínek krajní nouze, užíval telefon ke komunikaci s osobami mimo prostory věznice. Pokud však obviněný tímto způsobem modifikuje skutkový děj, pak je nutno souhlasit se závěry státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že jde o námitky nenaplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. Ve vazbě na zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a argumentaci dovolatele, že rozhodnutí spočívají na nesprávním právním posouzení skutku, aniž by v dovolání bylo rozlišováno, které námitky mají naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že námitky uplatněné v dovolání jsou identické a obsahově shodné s námitkami, které byly uplatněny obviněným v řízení před soudem prvního stupně i v rámci jeho obhajoby před soudem odvolacím, kdy opět ve shodě se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství je nutno konstatovat, že se s nimi soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V tomto směru lze odkázat např. na hodnotící úvahy nalézacího soudu vyjádřené zejména v bodech 32., 36. – 39. jeho rozsudku a na následné závěry odvolacího soudu vyjádřené v bodech 16. – 18. odůvodnění jeho usnesení, když je nutno podotknout, že odvolací soud sám doplnil dokazování.
13. S ohledem na skutečnost, že obviněný svoji argumentaci v převážné míře založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, když jejich závěry považuje za nesprávné, a to mj. v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů, příp. v důsledku nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, považuje Nejvyšší soud za nezbytné obecně v souvislosti s předmětnou trestní věcí uvést, že soudy nižších stupňů (zejména pak soud prvního stupně velmi podrobně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl výpovědi obviněného, poškozené, svědků a rovněž se velmi podrobně zabýval otázkou věrohodnosti jejich výpovědí či jejich částí, ve vazbě k ostatním důkazům - viz níže) provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [ viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
14. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
15. Obviněný v rámci svého dovolání mj. také odkázal na to, že podle jeho mínění nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Byť v tomto případě jde o institut hmotného práva, tj. otázku zavinění, je potřebné zmínit, že obviněný v této části dovolání hodnotí důkazy opět odlišně od nalézacího (odvolacího) soudu. Stejný závěr je nutno učinit také ve vazbě na jeho tvrzení, že jednal v krajní nouzi, tudíž jeho jednání nelze postihnout normami trestního práva. Obviněný však v této souvislosti přehlíží hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, pokud dospěly k závěru, že verze jím předložená, ve světle dalších, ve věci provedených důkazů nemůže obstát. Zcela správná je úvaha soudů nižších stupňů, že nelze akceptovat obhajobu obviněného, že celé jeho jednání se odehrálo za podmínek krajní nouze. Obviněný mj. poukazoval na to, že matce se nemohl svěřit, že je vydírán, neboť s ní do věznice chodila také jeho nezletilá dcera. V tomto směru je však nutno podotknout, že pokud by situace byla tak kritická, jak popisoval ve svém dovolání (své obhajobě), pak je zarážející, že tuto skutečnost, že je ve věznici bit a vydírán, nesdělil své matce, když jej navštívila sama. Další skutečnosti, které na věrohodnosti obhajoby obviněného rozhodně nepřidají, je zjištění, že ani osobám, kterým posílal různé zprávy, žádnou takovou skutečnost nesdělil [ze skutkového zjištění vyplývá, že mělo jít nejméně o tři hovory, nejméně 360 textových zpráv a 10 fotografií]. Jak vyplynulo z doplnění dokazování před odvolacím soudem – čtením protokolu obviněného, který vypovídal v jiné trestní věci jako svědek, kdy sám uvedl, že za peníze zasílané do věznice si prostřednictvím dalších vězňů opatřoval lepší potraviny z kantýny. Stěží lze přiznat relevanci, kterou ji přiznává obviněný, zjištění, že vydírání, kterého se vůči němu měl dopustit spoluvězeň P. Š., které mělo spočívat (stručně řečeno) v tom, že po obviněném požadoval zaslání peněz na bankovní účet, jinak poskytne Oddělení prevence a stížností fotografii a řekne, že obviněný má u sebe mobilní telefon, který používá, je skutečností, která prokazuje, že jednal v krajní nouzi za situace, kdy jak shora uvedeno, obviněný telefon používal mj. také k vlastnímu prospěchu. Přehlédnuta nebyla ani skutečnost, že obviněný ani ve věznici neučinil žádné oznámení o závadovém chování spoluvězňů k jeho osobě, což zdůvodnil, že by to nemělo žádný efekt vzhledem k chování vychovatele p. T. k jeho osobě. Obviněný však již cudně ve svém dovolání nezmiňuje, že to byl on, kdo si k osobě M. T. nechal zjistit údaje o jeho finanční solventnosti, které mu pak byly zaslány v balíku do věznice, když uvedená zásilka byla zadržena. Toto jsou nej některé ze skutečností zmíněných v rozhodnutích soudů nižších stupňů, které potvrzují správnost úvah soudů nižších stupňů. Vedle těchto závěrů je však podstatné zjištění, které je přímo vyjádřeno v popisu skutku a ze kterého vyplývá, že ani jeden ze svědků, se kterými obviněný komunikoval prostřednictvím mobilů z věznice, neuvedl [až na D. T., který uvedl, že toto nejméně v jednom případě učinil; (z celkového počtu nejméně jednoho telefonického hovoru a 160 tex. zpráv)], že by po nich obviněný požadoval dobití kreditu, či si stěžoval na chování spoluvězňů. Vždy, jak uvedli svědci, se jednalo pouze o řešení problémů s vozidly (příp. skládání peněz na kryt bazénu u jeho domu v XY – viz svědek D. T.).
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 3. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu