ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.25.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 25/2023-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 o dovolání obviněného E. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 To 297/2022-281, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 19 T 146/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný E. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, popř. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 10. 8. 2022, č. j. 19 T 146/2021-249, uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin [jednání popsaná v bodech I) až III) citovaného rozsudku] byl podle §206 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 60 (šedesát) denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činila 200 (dvě stě) Kč, celkem tedy 12 000 (dvanáct tisíc) Kč. O nároku poškozené společnosti na náhradu způsobené škody rozhodl Okresní soud v Hodoníně podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Hodoníně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 To 297/2022-281, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel své námitky zaměřil proti útoku vymezenému ve výroku I) rozsudku soudu prvního stupně. V této souvislosti uvedl, že soudy nevzaly v úvahu jeho důkazní návrh spočívající v provedení „fyzického vyšetřovacího pokusu“ ke způsobu tankování do předmětného vozidla a odvolací soud nevzal do úvahy jeho návrh ze dne 31. 5. 2021, ve kterém navrhoval znalecký posudek včetně způsobu tankování do předmětného vozidla, a tím, že soudy jím navržené důkazy neprovedly, porušily jeho právo na obhajobu. Podle mínění dovolatele byly proti němu použity pouze výpovědi a důkazy svědčící v jeho neprospěch, aniž by byla brána v úvahu výpověď svědka J., která vyznívala v jeho prospěch. Dále zdůraznil, že jediný svědek, který ho měl údajně vidět tankovat do kanystrů se k soudu nedostavil. Ve vztahu k jednání popsanému pod body II) a III) výroku rozsudku uvedl, že „pokud se týká nákupu materiálu a nářadí, tak z tohoto vyplývá, že pokud jsem byl poslušný, tak jsem měl u svého zaměstnavatele důvěru“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 10. 2022, č. j. 8 To 297/2022-281, jakož i další rozhodnutí na toto usnesení navazující, zrušil.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že podle její názoru z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývají naprosto přesvědčivé důvody, pro které byl důkazní návrh obviněného zamítnut jako nadbytečný. Námitku obviněného týkající se porušení práva na spravedlivý proces, vzhledem k tomu, že se jí soudy zabývaly, nelze tudíž shledat důvodnou. Rovněž uvedla, že z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by předmětný proces byl zatížen vadou tzv. opomenutých důkazů, která by vnášela pochybnosti do skutkového stavu věci, jenž se stal podkladem pro vyvození trestní odpovědnosti dovolatele. Rozhodný skutkový stav věci k útoku uvedenému v bodě I) rozsudku soudu prvního stupně vyplývá podle jejího mínění z listinných důkazů, které jsou specifikovány v bodě 31. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž tento byl dovozen zejména z výpovědí slyšených svědků. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě] je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci a argumentaci obviněného, že byly „použity pouze důkazy proti dovolateli“, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
10. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí a listin. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Hodoníně, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Brně na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 8.). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud k provedenému dokazování uvedl, že „ z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrno, které skutečnosti vzal soud prvého stupně za prokázané a i jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, přičemž jednotlivé důkazy podrobil hodnocení, jemuž nelze porušení kritérií stanovených v §2 odst. 6 tr. ř. vytknout “ (bod 5. usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud konstatuje, že otázce dokazování soud prvního stupně věnoval značnou pozornost.
11. Pokud jde o námitku dovolatele, že soudy nevzaly v úvahu jeho důkazní návrh spočívající v provedení vyšetřovacího pokusu ke způsobu tankování do předmětného vozidla, pak Nejvyšší soud obviněného upozorňuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (viz. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). K této otázce soud prvního stupně uvedl, že „ zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování o provedení vyšetřovacího pokusu – tankování pohonných hmot do předmětného vozidla, neboť tento důkaz je ve světle provedených důkazů zcela nadbytečným “ (bod 28. rozsudku soudu prvního stupně). Podobně se vyjádřil i odvolací soud, který blíže specifikoval, že tato nadbytečnost je dána ve vztahu k listinným důkazům (kniha jízd, dodací listy a faktury) a výpovědím svědků T., T., M. či D., které byly vzaty v úvahu při vyslovení viny dovolatele (bod 4. usnesení odvolacího soudu). Pozornost věnoval odvolací soud i námitce obviněného, že soud prvního stupně nevzal v úvahu výpověď svědka J., který měl tankovat stejným způsobem jako dovolatel, k níž uvedl, že „ tento svědek neměl nikdy problém s evidencí paliva v nádrži “ (bod 5. usnesení odvolacího soudu). Nad rámec již uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit obviněného na skutečnosti, které ve svém dovolání taktně pomíjí, neboť pokud by je zmínil, mohl by stěží soudům vytýkat nesprávnost hodnocených důkazů. Pokud by se objektivně seznámil s rozsudkem soudu prvního stupně, pak by nemohl argumentovat tím, že „jediný svědek, který ho měl údajně vidět tankovat do kanystrů, se i přes opakované výzvy soudu ke svědecké výpovědi k soudu nedostavil“ (nutno upozornit, že na výslechu uvedeného svědka trval zejména zmocněnec poškozené), když soudy odsuzující výrok na takovém důkazu vůbec nevybudovaly a také jej jako usvědčující důkaz nezmiňují. Obviněný však již taktně nezmiňuje např. skutečnost vyplývající z výpovědí svědků D. a M. B., před kterými měl obviněný mj. pronést „bral jsem naftu, ale teď už neberu“. Pokud se dovolává výpovědi svědka J., pak je vhodné zmínit, že uvedený svědek mj. uvedl, že o tom, že na vozidle obviněného měla být porucha diagnostiky, se obviněný nezmiňoval. Je pak s podivem, že pouze u obviněného měl uvedený problém s GPS existovat, a to pouze v době, kdy vozidlo řídil obviněný, neboť jak bylo zjištěno z výpovědi svědka M., tento pokud byl požádán, aby s vozidlem obviněného vykonal jízdy, tyto proběhly bez problémů, pro které stanul obviněný před soudem. Problémy s GPS, na které poukazoval obviněný, nebyly však na uvedeném vozidle zaznamenány ani po jeho odchodu od poškozené organizace (všechny uvedené skutečnosti vyplývají z důkazů soudem prvního stupně řádně provedených). Shora uvedená zjištění ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům bylo nutno posoudit, což učinil soud prvního stupně např. v bodě 35. svého rozsudku, a to také ve vztahu ke zprávě – vyjádření společnosti N. S. Při zjištění uvedených skutečností nebyl požadavek obviněného na vypracování znaleckého posudku ohledně způsobu tankování a problematiky GPS pro nadbytečnost důvodný, a to vzhledem k provedeným důkazům. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí tedy Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mimo jiné na neprovedení výše zmíněného vyšetřovacího pokusu, že soud prvního stupně nevzal v potaz důkazy svědčící v jeho prospěch, např. výpověď řidiče, který tankoval stejným způsobem aj.) . S námitkami, které dovolatel uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat, upřesňovat či měnit.
13. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
14. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 31. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl navíc podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že „ v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvého stupně přesvědčivě vyložil, kterými důkazy pak považoval obhajobu obžalovaného za vyvrácenou “ (bod 5. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
15. Nejvyšší soud považuje za potřebné současně uvést, že výhrady obviněného se soustředily v dovolání toliko k útoku pod bodem I) rozsudku nalézacího soudu, přičemž však obviněný byl současně uznán vinným také útoky uvedenými pod body II) a III) výroku rozsudku, avšak k těmto uvedl pouze tolik, že „pokud se týká nákupu materiálu a nářadí, tak z toho vyplývá, že pokud byl poslušný, tak jsem měl u svého zaměstnavatele důvěru, až jsem odešel, tak se, jak jsem již uvedl výše hledaly jakékoliv maličkosti, aby mi mohlo být ublíženo a aby byla dokonána odvetná akce za moji neposlušnost“. Z výše uvedené argumentace lze stěží dovodit jakoukoli námitku, která by měla naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a v této souvislosti je nutno tedy pouze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, ze kterého mj. vyplývá, že Nejvyšší soud není povinen za obviněného domýšlet směr jeho úvah, pokud tyto nejsou dostatečně vyjádřeny v dovolání.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu