ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.830.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 830/2023-396
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 10. 2023 o dovolání obviněné A. Č. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 67 To 133/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 1 T 76/2022, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 67 To 133/2023.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20. 2. 2023, sp. zn. 1 T 76/2022, byla obviněná A. Č. (dále též jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byla podle §73 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k samostatnému trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu práce ve služebním či pracovním poměru u některého z bezpečnostních sborů a u obecní policie v trvání 4 let. Podle §228 odst. l tr. ř. jí byla uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozené L. C., nar. XY, bytem XY, částku 8 445,10 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem uplatněného nároku na majetkovou újmu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená s uplatněným nárokem na nemajetkovou újmu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 67 To 133/2023, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tím, že
dne 3. 7. 2021 v době mezi 11:18 a 11:43 hod., v Praze 6, v prostorách XY XY, jako příslušnice Policie ČR, služebně zařazená na Inspektorátu cizinecké policie, oddělení ochrany letiště, poté, co byla vyslána na místo nálezu volně odložené látkové tašky na jedné z laviček před XY, kde nejprve byla přítomna úkonům přivolaných policejních příslušníků – pyrotechnika a kynologa, provedených za účelem zjištění, zda se nejedná o nástražný výbušný systém, s negativním výsledkem, přičemž v rámci kontroly byly za přítomnosti obviněné z tašky vyjmuty a položeny na lavičku přinejmenším kabelka obdélníkového tvaru o rozměrech 20 x 30 cm jasně červené barvy zn. Guess v hodnotě 3 733,60 Kč, dioptrické sluneční brýle značky Hannah v hodnotě 7 020 Kč, flakon s polovičním obsahem parfému značky Versage Bright Crystal 50 ml v hodnotě 424,50 Kč, jedno balení vysokoprocentního kakaa a vakuově zabalená uzenina chorizo v blíže nezjištěné hodnotě, po ukončení opatření věci vyjmuté z látkové tašky přemístila do bílé igelitové tašky, se kterou následně odešla směrem do vnitřního prostoru XY, kde po návštěvě toalet umístěných ve spojovacím objektu mezi XY a XY XY a služebních prostor Policie ČR vyhrazených pro dozorčí službu, nacházejících se v hale XY, ačkoli si musela být vědoma, že zmíněné věci nezanedbatelné hodnoty náleží osobě, která je na lavičce před XY zanechala, aniž by učinila jakékoli opatření k zaevidování nalezených věcí a jejich vrácení vlastníku, igelitovou tašku s blíže nezjištěným obsahem, avšak přinejmenším bez červené kabelky zn. Guess, kterou si ponechala pro svou potřebu, vyhodila do odpadkového koše,
a takto jednala v rozporu s §45 odst. 1 písm. a), b) a §46 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, podle nichž je policista povinen dodržovat služební kázeň spočívající v nestranném, řádném a svědomitém plnění služebních povinností příslušníka, které pro něj vyplývají z právních předpisů, služebních předpisů a rozkazů, a zdržet se jednání, které může vést ke střetu zájmu služby se zájmy osobními a ohrozit důvěru v nestranný výkon služby, zejména nezneužívat ve prospěch vlastní nebo ve prospěch jiných osob informace nabyté v souvislosti s výkonem služby a v souvislosti s výkonem služby, nepřijímat dary nebo jiné výhody, přičemž tímto sobě opatřila neoprávněný prospěch a poškozené C. současně způsobila škodu ve výši 11 178,10 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 67 To 133/2023, podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázala na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. Dovolatelka v úvodu svého podání předeslala, že prvoinstanční rozhodnutí je zjevně věcně i právně nesprávné. Pochybení spařovala zejména v tom, že soudem přijaté skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Odvolací rozhodnutí pak označila za zcela nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. V podaném mimořádném opravném prostředku nastínila svou verzi skutkového děje. Potvrdila, že na XY došlo k nálezu odložených věcí, a to plátěné tašky s potiskem, ve které se nacházela igelitová taška obsahující zbytky potravin a pečiva. Mezi nimi byla zašpiněná červená kabelka. Z tohoto důvodu obviněná považovala celý obsah igelitové tašky za odpad. Žádný flakon s parfémem ani brýle v pouzdře v tašce neviděla a jejich existenci, resp. nález, nepotvrdil ani žádný jiný svědek. V této souvislosti zdůraznila, že její výpověď potvrzují všichni ostatní účastnící služebního zákroku i kamerový záznam. Jediný, kdo tvrdil, že v předmětné igelitové tašce se měly nacházet i brýle a parfém, byla poškozená, nicméně její výpověď je třeba hodnotit jako rozporuplnou a nevěrohodnou. Následně dovolatelka v podrobnostech rozebírala jednotlivé nelogičnosti ve výpovědi poškozené (vyjádřila např. podiv, proč byla plátěná taška jejím jediným příručním zavazadlem, které si vzala na palubu letadla, proč byla za této situace její červená kabelka zcela prázdná, tedy i bez jakýchkoli osobních věcí). Podle názoru obviněné tyto nesrovnalosti jen potvrzují její vlastní výpověď, že kabelka byla ve špatném stavu, zašpiněná od zbytků potravin, a poškozenou byla určena k vyhození. Následný skutkový děj se odvíjel tak, že dovolatelka odnesla odložené věci na služebnu, kde dozorčí vyhodila většinu z nich do odpadkového koše. Obviněná si ale všimla, že některé potraviny jsou plesnivé, proto se (ve snaze eliminovat případný zápach a neobtěžovat tím kolegy na služebně) rozhodla vyjít ven a vyhodit zbytek odpadků včetně kabelky do koše mimo služebnu.
6. Prvoinstanční soud ovšem vyhodnotil provedené důkazy zcela nesprávně. Opominul např. záběr plynoucí z kamerových záznamů, zachycující dovolatelku při vyhazování igelitové tašky evidentně obsahující červenou kabelku. Především ale popletl časovou souslednost jednotlivých videozáznamů a na základě toho dospěl ke zmatečným a nesprávným závěrům o průběhu skutkového děje. Mylně časoval děj, který nastal před okamžikem vyhození odpadků, až po tomto okamžiku a z toho nesprávně dovodil, že část věcí (tj. předmětná kabelka zn. Guess) vyhozena nebyla. V této souvislosti obviněná detailně rozebírala jednotlivé záběry kamer, poukazovala na pochybení soudu prvního stupně při chronologickém řazení snímků a postupně odhalovala jeho zjevně nesprávné vývody. Zdůraznila např. skutečnost, k níž implicitně dospěl i soud, a to že k manipulaci s obsahem tašky muselo dojít jedině v době, kdy se nacházela na služebně plné policistů, prakticky celou dobu v doprovodu svého kolegy, a nemohla tedy mít sebemenší příležitost udělat něco takového nepozorovaně. Znovu poukázala na záběr, na němž vyhazuje igelitovou tašku do koše s tím, že detailně vysvětlila, že v dané tašce se vzhledem ke tvaru a prosvítající barvě nemohlo nacházet nic jiného než předmětná kabelka. Soud ovšem z důvodu přehození pořadí jednotlivých kamerových záznamů dovodil nesmyslný a nesprávný závěr, že i po vyhození věcí existovala ještě jedna igelitová taška, do které měla obviněná mimo záběry kamer přesunout část obsahu nalezené igelitové tašky. Druhá taška ovšem nikdy neexistovala a na žádném záběru se nevyskytuje. Dovolatelka navíc není na žádném záběru zobrazena při manipulaci s igelitovou taškou ani se samotnou červenou kabelkou, kterou si údajně měla přisvojit. Neexistuje tudíž jediný důkaz svědčící o tom, že by si kabelku zn. Guess ponechala, a spáchala tak projednávaný skutek. V návaznosti na právě uvedené skutečnosti obviněná zpochybnila také právní posouzení skutku. Nijak nepopřela, že pochybila, když igelitovou tašku obsahující odpadky vyhodila, aniž by věc řádně evidenčně zaznamenala. Stalo se tak ale z nedbalosti a neznalosti správných postupů v důsledku velmi krátké (několikaměsíční) služby.
7. V posuzované trestní věci hrubě pochybil také druhoinstanční soud, který se nijak nevyjádřil k zásadním věcným námitkám vyjádřeným v podaném odvolání. Zcela ignoroval výhrady proti záměnám a omylům v časové souslednosti jednotlivých důkazů, opominul se zabývat výtkami, které se vztahovaly ke jmenovitě a výslovně specifikovaným důkazům. Naprosto mechanicky zopakoval věcné chyby prvoinstančního soudu, načež zcela formalisticky a za použití obecných formulací napadené rozhodnutí potvrdil, aniž by se námitkami jakkoli věcně zabýval. Z odůvodnění jeho usnesení je zcela zřejmé, že rozsudek nalézacího soudu vůbec nepřezkoumával, což považovala obviněná za skandální.
8. S ohledem na shora uvedené dovolatelka navrhla, aby ji Nejvyšší soud zprostil obžaloby podle §265m tr. ř. V případě, že soud dospěje k závěru, že sám nemůže rozhodnout, obviněná požadovala, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí podle §265k tr. ř. zrušil.
9. Dovolání obviněné bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. v opise zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Žádný ze státních zástupců zde činných se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu k věci nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání nebylo možné odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., načež podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Na tomto základě dospěl k závěru, že dovolání je (alespoň zčásti) důvodné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
12. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 pod písmeny a) až l ) tr. ř. Tento dovolací důvod tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174–3175.): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (tzv. první alternativa), nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. (tzv. druhá alternativa).
13. Dovolatelka výslovně neuvedla, kterou ze shora citovaných možností předmětného důvodu dovolání zvolila. Nicméně s ohledem na průběh řízení před odvolacím soudem i jeho meritorní rozhodnutí je zřejmé, že první varianta ustanovení §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemohla být v daném případě uplatněna. Soud druhého stupně totiž nezamítl ani neodmítl odvolání z některého z formálních důvodů ve smyslu §253 tr. ř., což je jediná situace, na kterou se první alternativa daného dovolacího důvodu vztahuje. Naproti tomu v případě, kdy odvolací soud neshledá podmínky pro postup podle §253 tr. ř. a sezná, že na základě podaného odvolání bude potřeba přezkoumat napadené prvoinstanční rozhodnutí i řízení mu předcházející podle §254 tr. ř., nebude posléze možno napadnout jeho rozhodnutí dovoláním prostřednictvím první varianty §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to ani pokud odvolací soud nedodrží kritéria §254 tr. ř. a jeho přezkumná činnost nebude dostatečná, zákonná a řádná. Lze proto shrnout, že v posuzované trestní věci mohl být shora citovaný důvod dovolání uplatněn jen v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. V tomto rámci obviněná vznesla výhrady proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a to s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
14. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
15. Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
16. Obviněná vznesla většinu svých výhrad v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítla zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Ten spatřovala zejména v tom, že soud prvního stupně vyhodnotil pořízené kamerové záznamy v nesprávném chronologickém pořadí a z tohoto důvodu dospěl ke zcela jiným skutkovým závěrům, než ke kterým by se musel dopracovat, pokud by seřadil jednotlivé kamerové záznamy z časového hlediska správně. Na své skutkové námitky plynule navázala argumentem nesprávného hmotněprávního posouzení v kontextu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V daném směru vyjádřila přesvědčení, že její jednání bylo toliko nedbalostní, nikoliv úmyslné, a proto nemohlo naplnit skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Předmětné námitky jistě mohou dovolací důvod naplnit, byť podle názoru Nejvyššího soudu jde pouze o důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., poněvadž obviněná podepřela i své hmotněprávní výtky svou vlastní verzí skutkového děje a nikoliv skutkovými zjištěními soudů obou stupňů.
17. Vedle zmiňovaných skutkových námitek dovolatelka brojila i proti postupu odvolacího soudu, který se podle jejího mínění nedostatečně zabýval argumentací v podaném odvolání, nevypořádal se s uplatněnými (převážně skutkovými) námitkami a vynesl velice obecné a fakticky nepřezkoumatelné rozhodnutí. Je otázkou, zda uvedená výhrada může naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož na jednu stranu se sice také dotýká skutkových zjištění učiněných soudem prvého stupně, na druhou stranu je ovšem zřejmé, že její pravou podstatou je problematika dodržení zákonných kritérií ustanovení §254 tr. ř., tedy splnění přezkumné povinnosti soudu druhé instance, případně §134 odst. 2 tr. ř., v němž jsou zakotveny zákonné požadavky obsahu usnesení. Přitom ani jedna z posledně uvedených záležitostí nespadá do rámce některého z dovolacích důvodů, taxativně vymezených v §265b tr. ř. V každém případě ale platí, že Nejvyšší soud je vždy povinen zkoumat soulad napadených rozhodnutí se základními ústavně garantovanými právy a svobodami. V této souvislosti lze odkázat např. na stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval: „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“ (bod 26 tohoto stanoviska).
18. Nejvyšší soud považoval za vhodné zabývat se v prvé řadě právě postupem soudu druhého stupně v řízení o odvolání a jím vydaným meritorním rozhodnutím. To totiž trpí vadami, které s ohledem na dodržení zákona i pravidel spravedlivého procesu nebylo možno ignorovat. Nejprve není od věci připomenout základní zákonnou úpravu i teoretická východiska. Podle §254 odst. 1 tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle §134 odst. 2 tr. ř. je v odůvodnění usnesení, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, třeba zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona. Nelze pominout, že usnesení o zamítnutí odvolání podaného proti rozsudku se svým významem a účinky blíží nebo prakticky rovná rozsudku, proto je možno podpůrně odkázat také na §125 odst. 1 tr. ř., podle něhož platí, že pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
19. Požadavků na odůvodnění rozhodnutí soudů o řádném opravném prostředku se dále týká i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje i judikatura Ústavního soudu. Ta připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj.). Na zmiňovanou judikaturu navazuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021-III Sb. rozh. tr. s právní větou: „Odvolací soud sice může pojmout odůvodnění vlastního rozhodnutí o odvolání stručně, může též přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, ale z jeho rozhodnutí musí být zároveň patrné, že se skutečně zabýval argumentací obsaženou v odvolání a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně. Prostý odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí by byl přípustný pouze tehdy, pokud by se soud prvního stupně dostatečně a beze zbytku vypořádal s veškerou argumentací (zejména pokud by strana v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal), naopak jako nedostatečný by se jevil, pokud strana předložila v opravném prostředku novou argumentaci či dokonce nové skutečnosti nebo nové důkazy“.
20. V projednávaném případě Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že se zcela ztotožnil s hodnocením důkazů učiněným soudem prvního stupně, a proto na vybranou pasáž jeho rozhodnutí v podrobnostech odkázal. Konkrétněji se vypořádal toliko s odvolací námitkou týkající se věrohodnosti poškozené L. C. a správně také poukázal na SMS komunikaci mezi obviněnou a jejím přítelem (č. l. 136). Takový postup by vzhledem ke shora popsané rozhodovací praxi ESLP i Ústavního soudu nemusel být na závadu, ovšem pouze za situace, pokud by bylo z jeho rozhodnutí patrné, jak se vypořádal se všemi námitkami, které obviněná ve svém odvolání uplatnila. V daném směru si ovšem nelze nepovšimnout, že dovolatelka ve svém řádném opravném prostředku vznesla poměrně obsáhlé výhrady k hodnocení klíčového důkazu v předmětné trestní věci – pořízeným kamerovým záznamům. Její argumentace (zejména ohledně přehození pořadí jednotlivých záznamů) přitom nepostrádala určitý logický základ a naznačovala, že skutkový děj se mohl odehrát poněkud jinak, než jak ustálil soud prvního stupně. Uvedeným výhradám však nevěnoval soud druhého stupně vůbec žádnou pozornost, a to přesto, že obviněná je uplatnila v řízení poprvé, když jejich prostřednictvím zareagovala na písemné odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (k tomu srov. např. obsah její závěrečné řeči v hlavním líčení, č. l. 330–331). Lze tedy uzavřít, že s touto částí obhajoby obviněné se dosud žádný ze soudů nevypořádal, byť k tomu byl dán prostor v rámci řízení o opravném prostředku.
21. Nejvyšší soud nepovažuje za správné, aby v rámci řízení o dovolání suploval přezkumnou povinnost odvolacího soudu, který měl na základě §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat napadené prvoinstanční rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, „z hlediska vytýkaných vad“. Stejně tak dovolací soud nepovažuje za správné, aby ve svém usnesení doplňoval hodnotící pasáž, kterou měl do odůvodnění svého rozhodnutí zakomponovat již odvolací soud v souladu s §134 odst. 2 tr. ř. (kdy měl popsat své úvahy, na jejichž základě shledal skutková zjištění soudu prvního stupně – i ve světle námitek obhajoby – jako správná), eventuálně též v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. (v jehož intencích měl ozřejmit, jak se „vypořádal s obhajobou“). Pokud by tak zdejší soud namísto soudu druhého stupně učinil, definitivně by obviněnou připravil o „jednu soudní instanci“, potažmo o právo na řádné přezkoumání svého odvolání, čímž by ještě prohloubil zásah do jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, a ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 563/03, které jsou na danou věc aplikovatelné, ač se týkají civilního řízení).
22. Lze tedy konstatovat, že bylo povinností druhoinstančního soudu důsledně se vypořádat s námitkami, které obviněná v podaném odvolání vznesla. Tak by tomu bylo i za situace, kdyby její argumentace nebyla z hlediska konečného rozhodnutí relevantní, případně byla dokonce kontraproduktivní, a nenesla v sobě potenciál dovolatelku z posuzovaného jednání vyvinit. Lze totiž usuzovat, že odvolací soud mohl na určitou (blíže nespecifikovanou) část její obhajoby takto nahlížet, když na str. 4 svého usnesení poznamenal, že „určité tzv. nesrovnalosti, jimž obhajoba přikládá marginální (pozn.: je otázkou, zda soud opravdu mínil použít toto slovo) význam, takovými nesrovnalostmi nejsou a nemohou obžalovanou z trestněprávní odpovědnosti vyvinit“. I za této situace vázala soud druhého stupně povinnost vypořádat se s uplatněnou obhajobou. Daný požadavek vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2445/09, podle kterého je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zejména stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost. Obdobně v nálezu ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 429/07, Ústavní soud konstatoval, že zejména u rozhodnutí, jež mají zásadní dopad na základní práva obviněného, se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy soud v odůvodnění rozhodnutí pouze zopakuje námitky uvedené v podání obviněného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost.
23. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 67 To 133/2023, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc obviněné v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
24. Věc se vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, jehož úkolem bude důsledně přezkoumat odvoláním napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 i řízení mu předcházející. V tomto ohledu by se měl odvolací soud zaměřit především na výhrady proti hodnocení pořízených kamerových záznamů, a teprve na základě toho posoudit závěry soudu prvního stupně o průběhu rozhodného skutkového děje. Přijaté závěry pak bude zapotřebí v rámci jeho druhého rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnit.
25. Je namístě připomenout, že soud, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněnou, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 10. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu