ECLI:CZ:NS:2024:11.TDO.725.2023.1
sp. zn. 11 Tdo 725/2023-4605
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 1. 2024 o dovoláních obviněných 1. P. K. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, a 2. M. H. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2023, č. j. 15 To 16/2023-4414, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 4/2022, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2023, č. j. 15 To 16/2023-4414, v části, v níž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného P. K. zaměřené proti výroku, jímž mu byl uložen peněžitý trest, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2022, č. j. 16 T 4/2022-4289, a to pouze v části, v níž mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 80 (osmdesát) denních sazeb po 1 000 (jednom tisíci) Kč, celkem tedy 80 000 (osmdesát tisíc) Kč.
II. Současně podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části výše citovaných rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. H. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2022, č. j. 16 T 4/2022-4289, pod body 3), 6) a 8) uznal obviněného P. K. [pod bodem 3) společně s obviněným R. D., narozeným XY v XY, a již odsouzenou K. K., a pod bodem 6) společně s obviněnými R. D. a K. R., narozeným XY v XY] vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, který spáchal dílem jako samostatný pachatel podle §22 odst. 1 tr. zákoníku a dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Současně soud prvního stupně citovaným rozsudkem pod bodem 5) uznal obviněného M. H. (společně s obviněným R. D.) vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se přitom obvinění – společně s výše uvedenými spoluobviněnými – podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili tím, že:
obviněný R. D. společně s obviněným P. K. (a již odsouzenou K. K.)
3) dne 10. 1. 2021 koupil R. D. po předchozí domluvě od K. K. v Praze v XY ulici nejméně 100 g pervitinu, který si jmenovaná opatřila od neznámého muže v ulici XY v Praze, a nezjištěnou část z něj předal P. K., poté pervitin převezli do Jihočeského kraje, kde ho přechovávali v místě svého bydliště v Českých Budějovicích, v XY, ve XY, ale i jinde do doby, než se jim ho podařilo prodat, když každý z nich jej prodával svým odběratelům, peníze z prodeje si mezi sebe rozdělili podle výše do nákupu vložených prostředků,
obviněný R. D. společně s obviněným M. H.
5) dne 27. 2. 2021 v době od 12.30 hod. do 15.45 hod. v XY, nejspíše na XY, po předchozí domluvě, zakoupili od blíže nezjištěné osoby 401 gramů pervitinu za částku 300 000 Kč, přičemž výše uvedený obchod dojednal M. H., který měl za jeho zprostředkování přislíbenu od obviněného R. D. odměnu v podobě části zakoupené drogy a tento pervitin, který byl určen k další distribuci následně převáželi vozidlem tovární značky Mercedes Benz ML 320, registrační značky XY, do Českých Budějovic, téhož dne v 17.21 hodin byli na dálnici XY na XY km ve směru jízdy z XY na XY zadrženi, pervitin byl zajištěn v batohu M. H. a chemickou expertízou bylo zjištěno, že jde o 391,260 gramu krystalické látky obsahující 66,7 % metamfetaminové báze s celkovým obsahem účinné látky 260,970 gramu metamfetaminu,
obvinění R. D., P. K. a K. R.
6) K. R. v období nejméně od října 2020 do ledna 2021 po předchozích domluvách a objednávkách v níže uvedených případech prodal v Praze, v XY R. D. a P. K. níže uvedené množství pervitinu k další distribuci, jmenovaní si finanční prospěch z prodeje mezi sebe rozdělili podle poměru vložených financí, pervitin do doby prodeje přechovávali v místě svého bydliště, ale i jinde, pervitin nakupovali za cenu 800 Kč za 1 gram a následně jej prodávali každý svým odběratelům, když takto jednali za účelem dosažení zisků z realizovaných drogových obchodů; K. R. si pervitin opatřoval z různých zdrojů, zejména od osob, jejichž totožnost se nepodařilo zjistit a které vystupovaly pod jmény R. J., A., podařilo se zadokumentovat nejméně tyto nákupy R. D. a P. K.:
dne 19. 10. 2020 zakoupili minimálně 520 gramů pervitinu za částku 416 000 Kč,
dne 26. 10. 2020 zakoupili nejméně 300 gramů pervitinu za částku 240 000 Kč,
dne 05. 11. 2020 zakoupili nejméně 300 gramů pervitinu za částku 240 000 Kč,
dne 17. 12. 2020 zakoupili minimálně 300 gramů pervitinu za částku 240 000 Kč,
dne 24. 12. 2020 zakoupili minimálně 300 gramů pervitinu za částku 240 000 Kč,
dne 31. 12. 2020 zakoupili nejméně 130 gramů pervitinu za částku 104 000 Kč,
když z každého z výše uvedených nákupů obdržel obviněný K. minimálně 50 gramů pervitinu, zbytek si k distribuci ponechal R. D.,
a dále nákupy, které realizoval výlučně obviněný R. D., konkrétně:
dne 04. 11. 2020 zakoupil minimálně 100 gramů pervitinu za částku 80 000 Kč,
dne 20. 10. 2020 zakoupil nejméně 300 gramů pervitinu za částku 240 000 Kč,
obviněný P. K.
8) v období nejméně od července 2020 do ledna 2021 na území Jihočeského kraje prodával pervitin:
B. S., nar. XY, nejméně v 15 případech v nezjištěném množství,
P. Č., nar. XY, nejméně v 15 - 20 případech v nezjištěném množství,
P. B., nar. XY, nejméně v 7 případech v nezjištěném množství,
M. O., nar. XY, nejméně v 5 případech celkem 5 gramů,
A. H. prodal nejméně v 5 případech po 0,7 gramu, celkem tedy 3,5 gramu,
dne 24. 7. 2020 v XY zakoupil od M. V., nar. XY, nejméně 5 gramů pervitinu za 6 000 Kč k dalšímu prodeji,
v období od dubna do září 2020 zakoupil v XY od neznámé osoby oslovované jako K. nejméně 15 gramů pervitinu, když za jeden gram zaplatil částku 800 Kč,
přičemž zakoupený pervitin obviněný následně zobchodoval, tedy jej prodával dalším odběratelům, když takto jednal za účelem dosažení zisku z realizovaných obchodů s drogovými látkami,
způsobem uvedeným v konkretizovaných bodech obvinění jednali, přestože věděli, že metamfetamin náleží mezi psychotropní látky zařazené do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a je veden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a věděli, že k manipulaci s takovými látkami je potřeba zvláštního povolení, které neměli,
a obviněný P. K. se jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Písku sp. zn. 8 T 80/2015 odsouzen pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který vykonal dne 23. 12. 2017.
2. Soud prvního stupně obviněnému P. K. za shora uvedený zločin uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 80 (osmdesát) denních sazeb po 1 000 (jednom tisíci) Kč, celkem tedy 80 000 (osmdesát tisíc) Kč. Obviněnému M. H. za shora uvedený zločin pak soud prvního stupně uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 26 (dvacet šest) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně soud prvního stupně podle §226 písm. a) tr. řádu obviněného P. K. zprostil obžaloby podané státní zástupkyní Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích pod sp. zn. KZV 8/2021, pro skutek specifikovaný v rozsudku soudu prvního stupně, v němž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b), písm. c) tr. zákoníku, spáchaného obviněným dílem jako samostatným pachatelem podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný stíhán.
3. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byli uznáni vinnými také obvinění R. D. a K. R. a byly jim uloženy tresty, jak je v tomto rozsudku blíže specifikováno.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění P. K. a M. H. a rovněž státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl rozsudkem ze dne 10. 3. 2023, č. j. 15 To 16/2023-4414, tak, že
I. z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích se napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušuje ohledně obviněného R. D., nar. XY, ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu,
II. z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích se napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušuje ve výroku, jímž byl obviněný P. K., nar. XY, podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně KSZ v Českých Budějovicích sp. zn. KZV 8/2021 pro skutek spočívající v tom, že
„v období od května 2020 do července 2020 v několika případech vyvezl přesně nezjištěné množství pervitinu z České republiky do Spolkové republiky Německo, pervitin užil jednak k vlastní konzumaci, jednak ho dále distribuoval, konkrétně dne 25. 5. 2020 vyvezl 12 gramů pervitinu a dne 1. 6. 2020 vyvezl 1,2 gramu pervitinu, pervitin předal i J. Č. a D. Č., nar. XY,
v období nejméně od července 2020 do ledna 2021 na území Jihočeského kraje nabízel a prodával pervitin:
J. K., nar. XY, v množství 80 až 100 gramů,
V. K., nar. XY, v množství nejméně 15 gramů,
L. B., nar. XY, kterému pervitin či jiné drogy jen nabízel,
v období nejméně od září 2020 do listopadu 2020 v XY, v Praze, v XY a na dalších místech, opakovaně, po předchozí domluvě a objednávce, společně s R. D. nakoupil pervitin za účelem jeho dalšího prodeje, celkem přesně nezjištěné množství drogy, nejméně 1 700 gramů pervitinu, nákupy prováděl jednoznačně za účelem prodeje pervitinu dalším osobám, přičemž peníze z prodeje si následně s R. D. podle poměru složených financí mezi sebe rozdělili, do doby prodeje pervitinu ho přechovával v místě svého bydliště, ale i na dalších místech, pervitin nakupoval nejčastěji za cenu od 750 do 900 Kč za 1 gram a prodával za cenu 1 300 Kč za 1 gram; když konkrétně se mělo jednat minimálně o následující nákupy, jichž se měl obviněný K. účastnit osobně, případně obchody zprostředkovat, event. se měly odehrát s jeho vědomím:
dne 7. 10. 2020 v XY nákup od T. J., nar. XY a M. G., nar. XY, přesně nezjištěné množství pervitinu, nejméně však 100 gramů, jednotlivé obchody se týkaly množství od 100 do 600 gramů,
dne 15. 10. 2020 v Praze nákup nejméně 100 gramů pervitinu od D. A., nar. XY a O. S., nar. XY, kdy tento obchod předem dohodl P. K.,
dne 18. 11. 2020 v obci XY nákup celkem 600 gramů pervitinu za 450 000 Kč od T. J., nar. XY a M. G., nar. XY,
dne 25. 11. 2020 v XY nákup přesně nezjištěného množství pervitinu od T. J., nar. XY a M. G., nar. XY,
dne 04. 11. 2020 v Praze v XY zakoupil společně s R. D. od K. R. minimálně 100 gramů pervitinu za částku 80 000 Kč, určeného k další distribuci,
dne 20. 10. 2020 zakoupil v Praze v XY společně s R. D. nejméně 300 gramů pervitinu za částku 240 000 Kč, určeného k další distribuci,
v němž byly obžalobou spatřovány dílčí útoky zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b), písm. c) tr. zákoníku, dílem jako samostatný pachatel podle §22 odst. 1 tr. zákoníku, dílem ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán“,
podle §259 odst. 3 tr. řádu se nově rozhoduje tak, že
obviněný R. D., nar. XY v XY, se odsuzuje při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, peněžitém trestu dle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a trestu propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a §70 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle §283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi (8) roků. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou,
odvolání obviněného P. K., nar. XY a obviněného M. H., nar. XY se jako nedůvodná podle §256 tr. řádu zamítají.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podávají nyní obvinění P. K. a M. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž obviněný P. K. tak činí prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Mrázka, advokáta, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojení s důvody uvedenými v §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. řádu a obviněný M. H. prostřednictvím obhájkyně Mgr. Květy Pechouškové, advokátky, z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
6. Obviněný P. K. (dále také jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) se úvodem dovolání zaměřuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu s tím, že jeho naplnění spatřuje v tom, že ačkoli soudy obou stupňů blíže nezkoumaly jeho majetkové poměry, uložily mu peněžitý trest ve výši 80 000 Kč, což považuje za nezákonné rozhodnutí. V této souvislosti poukazuje na to, že z důvodu výkonu vazby neměl žádné příjmy a čelí exekucím v řádu milionů korun, přičemž drtivou většinu dluhů má vůči veřejným institucím a současně z celkového dluhu činí většina výhradně příslušenství pohledávek. Zdůrazňuje, že tento stav sám o sobě znamená faktickou nedobytnost uloženého peněžitého trestu. Dále upozorňuje na skutečnost, že mu bude šedesát let a z uloženého trestu odnětí svobody mu zbývá vykonat přibližně dva a půl roku, přičemž při nezměněné situaci lze očekávat přeměnu podmíněného trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích sp. zn. 5 T 91/2020 v trvání dvanáct měsíců. Uvádí, že výstup z výkonu trestu v jeho případě lze tedy očekávat ve věku 63 let, tj. prakticky v důchodovém věku, kdy bude těžko hledat další pracovní uplatnění, kdy navíc prozatím nemá splněny podmínky pro nárok na starobní důchod a jejich splnění bude velmi obtížné. Uzavírá, že úhrada tato vysokého peněžitého trestu je tudíž objektivně nereálná, a proto vyslovuje názor, že vzhledem k zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu mu byl ve smyslu dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu v jeho první alternativě uložen takový druh, který zákon nepřipouští. Je rovněž toho názoru, že s ohledem na nepochybnou skutečnost, že část drog (a v některých případech i celý nákup) byla určena pro jeho osobní potřebu, šlo o souběh s trestným činem neoprávněného přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 tr. zákoníku, takže s ohledem na časový a skutkový kontext bylo namístě ukládat úhrnný společný trest k trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ve věci sp. zn. 5 T 91/2020. Konečně namítá, že totožná výše peněžitého trestu jako u obviněných D. a R. se jeví jako nepřiměřeně vysoká v porovnání s potenciálními výnosy z trestné činnosti u jeho osoby, které byly minimální.
7. Z hlediska dalšího z uplatněných dovolacích důvodů, a to důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že rozhodná skutková zjištění provedly v rozporu s provedeným dokazováním. S poukazem na podstatu svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně konstatuje, že argumentace odvolacího soudu se s jeho námitkami zjevně míjí. V tomto směru zdůrazňuje ke skutku popsanému pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, že poukazoval na to, že se předmětného nákupu od obviněné K., která jej obstarala, vůbec nezúčastnil a jako jediná osoba zůstal v bytě jmenované obviněné; od obviněného D. sice pervitin zakoupil, ale pouze v minimálním množství pro svou osobní potřebu s tím, že větší nákup nedával smysl, když plánoval odcestovat kvůli zaměstnání do Spolkové republiky Německo, což také o pár dní později učinil. Z tohoto důvodu a též vzhledem k tomu, že žádná skutková zjištění, žádné důkazy neprokázaly a ani nemohly prokázat, že pervitin byl zakoupen k jeho další distribuci, namítá, že dané jednání vůbec nemohlo být kvalifikováno podle §283 tr. zákoníku, nýbrž mělo být kvalifikováno podle §284 tr. zákoníku. Trvá na tom, že nedošlo k tomu a ani nebylo prokázáno, že každý prodával pervitin svým odběratelům a peníze si rozdělili podle výše vložených prostředků. Má za to, že předmětný skutek měl být v případě jeho osoby vypuštěn, případně měl být kvalifikován podle §284 tr. zákoníku a ukládán úhrnný společný trest, jak bylo výše uvedeno. Uzavírá, že nejde o běžnou nesrovnalost v hodnocení důkazů, ale o dosti závažný rozpor, který má ve výsledku vliv na celkovou právní kvalifikaci. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, poukazuje na to, že obviněný D. v přípravném řízení výslovně uvedl, že průměrné množství odhaduje na 50 g za jeden nákup, ale že přesně neví a nechce jej poškodit; u soudu pak přesné množství neuvedl, odhadl však celkové množství na 180 až 200 g. Obviněný zdůrazňuje, že od počátku trestního řízení uváděl přesné množství pro sebe obstaraného pervitinu podle jednotlivých nákupů (20 g, 30 g, 70 g, 30 g, 20 g a 10 g), tj. celkem 180 g a nikoli 300 g kladených mu za vinu, pro což nejsou žádné věrohodné důkazy. Má za to, že při určování konečného množství soud nepostupoval správně a toto posoudil v jeho neprospěch, přičemž ani v tomto bodu nejde o běžnou nesrovnalost v hodnocení důkazů, ale o dosti závažný rozpor (rozdíl v zakoupeném množství pervitinu je 120 g), který má ve výsledku vliv i na právní kvalifikaci.
8. S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný namítá nesprávnou kvalifikaci svého jednání podle §283 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Konstatuje, že celkové množství zakoupeného pervitinu odpovídá cca 200 g, přičemž s ohledem na fakt, že je sám jeho konzumentem, nemohlo dojít k zobchodování pervitinu ve značném rozsahu. Poukazuje na to, že sám soud připouští, že cca 70 g mohl spotřebovat pro sebe, nicméně s přihlédnutím k deklarované kvalitě pervitinu od obviněného R. a rovněž ke skutečnosti, že pervitin neužívá nitrožilně, a tudíž jeho spotřeba je vyšší než obvyklá, je toto množství silně podhodnocené. Tvrdí tak, že došlo k prodeji maximálně cca 45 g pervitinu (kdy navíc toto množství lze dovodit pouze díky jeho doznání), a to 10 g B. S., 10 g P. Č., 15 až 20 g P. B. a 5 g M. O., jak je uvedeno v bodu 8) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho názoru tak není možné obhájit výše citovanou kvalifikaci, neboť nebylo prokázáno, že měl pervitin prodávat či jinak nabízet ve značném rozsahu; nelze přitom přijmout ani zástupné zdůvodnění této kvalifikace týkající se ostatních okolností, například počtu osob, jimž byl pervitin distribuován apod., neboť distribuce pěti osobám ani zdaleka nedosahuje značného rozsahu. Současně opakovaně namítá, že jednání popsané pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pak vůbec nemohlo být kvalifikováno podle §283 tr. zákoníku, nýbrž mělo být kvalifikováno podle §284 tr. zákoníku.
9. V závěru dovolání obviněný zdůrazňuje, že k spáchání trestného činu se od samého počátku doznával, byť v rozdílném rozsahu, přičemž upozorňoval na to, že kvalifikace podle §283 odst. 2 tr. zákoníku není namístě a není ničím podložena, což stále cítí jako velkou újmu. Uvádí, že v případě odlišné kvalifikace by přistoupil na prohlášení viny nebo uzavření dohody o vině a trestu. Tvrdí, že v konečném důsledku byl silně znevýhodněn oproti spoluobviněným D. a R., pro které nemělo význam rozporovat některé skutečnosti, když bylo ve výsledku jedno, zda jim bude prokázán prodej pervitinu v rozsahu vyšším, neboť při prohlášení viny silně spoléhali na zmírnění trestu, což se i stalo. Konečně poukazuje na skutečnost, že na rozdíl od výše jmenovaných spoluobviněných sám dobrovolně přestal trestnou činnost páchat a věnoval se zaměstnání, když za tímto účelem odcestoval v lednu roku 2021 do Německa.
10. Z výše uvedených důvodů tento dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k a §265l tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozhodnutí a věc vrátil k rozhodnutí soudu prvního stupně.
11. Obviněný M. H. (dále také jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Má za to, že odvolací soud se nesprávně právně (včetně hmotněprávního posouzení) vypořádal s námitkami, které uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Namítal přitom mimo jiné to, že podanou obžalobou státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 26. 1. 2022, č. j. KZV 8/2021-707, mu byly společně se spoluobviněným D. kladeny za vinu celkem dva skutky. Byť z čistě formálního hlediska jde o popis dvou skutků, zcela evidentně jde materiálně o skutek jediný, který byl v rámci obžaloby popsán dvakrát, v druhém případě pouze precizněji; to je patrno i ze samotného odůvodnění obžaloby, kde je uvedeno zajištěné množství pervitinu 401 g, nikoliv 800 g, a rovněž z faktu zadržení obviněných na dálnici D1, neboť podle provedených důkazů k tomuto došlo dne 27. 1. 2021 pouze jednou, nikoli dvakrát, jak by z obžaloby vyplývalo. Poukazuje na to, že rozsudkem soudu prvního stupně byl uznán vinným „druhým“, precizněji popsaným skutkem, když skutek „první“ nalézací soud vypustil. Tvrdí, že podle ustálené trestní nauky má vypuštění skutku obdobné důsledky jako zprošťující rozsudek. Má tak za to, že rozsudkem soudu prvního stupně byl současně uznán vinným a zproštěn z téhož skutku, jinými slovy soud prvního stupně z výroku o vině vypustil stejné jednání, za které jej současně uznal vinným. Vyslovuje názor, že vzhledem k absenci odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně za současné existence jeho odvolání tak měl odvolací soud zrušit rozsudek soudu prvního stupně a zprostit jej obžaloby.
12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tento dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2023, č. j. 15 To 16/2023-4414, ve výroku, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, a podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
13. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumír Crha, Ph.D. (dále jen „státní zástupce“). Pokud jde o dovolání obviněného P. K., státní zástupce konstatuje, že tento v něm opakuje obhajobu, kterou uplatnil již před soudem prvního stupně a následně v odvolání, když opět namítá, že mu byl uložen peněžitý trest, který je nedobytný, že nakoupené množství pervitinu mu nebylo prokázáno a stejně tak mu nebylo prokázáno, že by pervitin dále distribuoval a činil tak ve značném rozsahu. Uvádí, že s těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí – soud prvního stupně tak učinil v bodech 71. (peněžitý trest), 35. a 44. - 51. (distribuce pervitinu a jeho množství) a 49. (rozsah dovozený z množství pervitinu a okruhu odběratelů) odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odůvodnění na str. 11 a 12 svého rozsudku – přičemž se s jejich argumentací ztotožňuje. Z hlediska dovolání označuje za podstatné, že dovolatel brojí jednak proti zákonnosti uloženého peněžitého trestu a jednak proti správnosti učiněných skutkových zjištění; pokud brojí také proti právnímu posouzení svého skutku, činí tak výlučně na základě svého alternativního skutkového zjištění. Státní zástupce připomíná, že pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jednat o rozhodná skutková zjištění (pro naplnění znaků trestného činu určující), která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo by byla založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž by nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vyslovuje názor, že taková vadná zjištění však ve věci nejsou. Soudy řádně odůvodnily, na základě kterých konkrétních důkazů dovodily, s jakým nejméně prokázaným množstvím pervitinu dovolatel obchodoval a v jakém rozsahu tak činil. Upozorňuje, že dovolatel se nadto ani nepokusil vymezit, v čem konkrétně spatřuje „zjevný rozpor“ nebo jinou vadu ve smyslu výše citovaného dovolacího důvodu. Má za to, že celkový obsah námitek obviněného směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo , což je zásada procesní, přičemž Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení; námitky argumentující porušením předmětné zásady nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uvádí, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení této zásady nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Státní zástupce uzavírá, že pokud dovolatel zpochybňuje učiněná skutková zjištění o množství pervitinu a rozsahu obchodování, v této části jeho dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů, a tudíž ani jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a jestliže dovolatel na tvrzená alternativní skutková zjištění váže jiné právní posouzení skutku, pak ani taková námitka žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá, tedy ani jím deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
14. Státní zástupce naopak konstatuje, že pokud obviněný brojí proti uloženému peněžitému trestu s tím, že jde o trest nevymahatelný, resp. zjevně nedobytný vzhledem k tomu, že soudy nezkoumaly jeho majetkové poměry, čelí exekucím „v řádu milionů korun“, bude mu 60 let a po výkonu trestu bude těžko hledat další pracovní uplatnění, takže „úhrada takto vysokého peněžitého trestu je tedy objektivně nereálná“, taková jeho námitka odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu. Ve vztahu k této pak uvádí, že dovolateli lze přisvědčit, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku nerozvedl, jaké konkrétní osobní a majetkové poměry na straně dovolatele zjistil, a v bodu 71. odůvodnění tohoto rozhodnutí pouze konstatoval, že obviněný se sice nachází ve vazbě, avšak že „při zohlednění věku obžalovaného, délky trestu i toho, že vazbou má vykonánu jeho významnou část, lze dojít k závěru, že úhrada peněžitého trestu v této výši je reálně možná“. Odvolací soud pak na výslovné tvrzení dovolatele o nedobytnosti předmětného trestu konkrétně nereagoval, pouze z poslední věty odůvodnění jeho rozsudku je patrno, že se ztotožnil se všemi nezrušenými částmi odvoláním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, tedy i s výrokem o peněžitém trestu; ani odvolací soud tedy neuvedl, jaké konkrétní majetkové poměry dovolatele byly zjištěny. Státní zástupce proto dospívá k závěru, že odůvodnění uložení peněžitého trestu se tak skutečně jeví jako nepříliš pečlivé, a to ze strany obou soudů.
15. V dalším textu vyjádření se státní zástupce zabývá tím, zda tato nesporná vada odůvodnění napadeného rozhodnutí dostačuje k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, a vyslovuje názor, že tento s ohledem na závěry plynoucí z níže uvedené obsáhlé judikatury naplněn nebyl. Předně připomíná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011, z něhož vyplývá, že důvodem nedobytnosti byla především dlouhodobá nezaměstnanost obviněných ve spojení s vysokým peněžitým trestem. Dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014, v němž tento považoval za podstatné, že obviněný se v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku nacházel v insolvenčním řízení a že v důsledku spáchaného trestného činu pozbyl zaměstnání, takže insolvenční řízení obviněného zde bylo hlavním důvodem nedobytnosti peněžitého trestu. Jiný senát Nejvyššího soudu zaujal k dobytnosti peněžitého trestu poněkud méně striktní stanovisko ve svém usnesení ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011, v němž uvedl, že „nedobytný bude trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle §68 odst. 5 tr. zákoníku“, přičemž pro nedobytnost nepostačuje pouhá pravděpodobnost neplacení ani neochota obviněného platit, a dále, že soud sice plně neobjasnil majetkovou situaci obviněného, avšak měl podklady pro závěr, „že obviněný má prostředky k tomu, aby uvedený peněžitý trest zaplatil, čímž vyloučil, že by tento trest byl nedobytný“; v této věci tedy Nejvyšší soud připustil uložení peněžitého trestu i bez přesné znalosti osobních a majetkových poměrů obviněného. V právě uvedené věci poukazuje státní zástupce současně na zamítnutí ústavní stížnosti usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1084/12, s tím, že tento soud považoval za přijatelné, že soudu prvního stupně „není známa úplná objektivní majetková situace stěžovatele“, pokud stěžovatel před tím nabízel vysokou sumu svědkovi (stěžovatel se hájil, že by si ji půjčil) a vysoce škodlivým jednáním způsobil vysokou škodu a výrazně se obohatil. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo jiné i s poukazem na možnost upuštění od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku podle §344 odst. 1 tr. řádu nebo na možnost odložení výkonu či splátek tohoto trestu podle §342 odst. 1 tr. řádu, a tedy v této věci považoval za podstatné i to, že na nedobytnost tohoto trestu je možno reagovat kdykoliv v průběhu jeho výkonu. Dobytností peněžitého trestu se Ústavní soud zabýval rovněž ve svém usnesení ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 733/11. Uvedl, že „obecné soudy i s ohledem na charakter trestné činnosti a výši způsobené škody nedospěly k jednoznačnému závěru o nemajetnosti stěžovatele, a tedy nedobytnosti peněžitého trestu, která musí být zřejmá, a proto zcela v souladu se zákonem peněžitý trest uložily“. Státní zástupce shrnuje, že Ústavní soud tedy vychází spíše z presumpce dobytnosti než nedobytnosti tohoto trestu. Presumpci dobytnosti peněžitého trestu nasvědčuje také obsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 821/2016, jímž bylo odmítnuto dovolání obviněného, který označil za nedobytný peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že „soudy sice učinily závěr o majetnosti obviněného, avšak neuvedly k ní nic bližšího a není tedy zřejmé, v čem tato majetnost spočívá – jaký majetek obviněný podle zjištění soudů má“, avšak považoval za podstatné, že peněžitý trest je „nedobytný ve smyslu §54 odst. 1 tr. zákoníku jen tehdy, jsou-li již v době rozhodnutí zřejmé okolnosti uvedené v §344 odst. 1 tr. řádu a současně je zřejmé, že obviněný nebude schopen splatit tento trest ani v případě odložení jeho výkonu či povolení splátek podle §342 tr. řádu“; pokud soudy takové zjištění neučinily, trest nelze považovat za nedobytný. Nejvyšší soud souhlasil i s názorem soudu odvolacího, že „pouze ze skutečnosti, že obviněný ukončil podnikání a nechal se zaevidovat na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, nelze dovodit jeho objektivní neschopnost peněžitý trest 100 000 Kč zaplatit. V daném případě bylo uložení peněžitého trestu dovolateli přípustné, neboť tvrzená neschopnost dovolatele splácet peněžitý trest nebyla dlouhodobá, tuto neschopnost uplatnil obviněný až v opravných prostředcích proti rozhodnutí soudu prvního stupně.“ Státní zástupce na podkladě tohoto rozhodnutí zdůrazňuje, že překážkou dobytnosti trestu tedy není jen krátkodobá nezaměstnanost. Dále poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1286/2017, v němž se zabýval dobytností peněžitého trestu uloženého ve výši 25 000 Kč obviněnému, o němž bylo zjištěno, že je „bez práce, zadlužený a že má vyživovací povinnosti“, avšak současně, že v žádosti o spotřebitelský úvěr „uvedl použitelný příjem ve výši 15 000 Kč měsíčně“; Nejvyšší soud považoval závěr o dostatku prostředků obviněného za správný, a navíc poukázal na to, že peněžitý trest byl spíše symbolický, z čehož vyplývá závěr, že dobytnost peněžitého trestu uloženého v nízké výměře tedy nevylučuje ani zadlužení obviněného. Konečně státní zástupce cituje i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 Tdo 12/2022, z něhož plyne, že postačující pro zjištění majetkových poměrů je i vlastní vyjádření obviněného, a dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 6 Tdo 425/2022, podle něhož na nedobytnost peněžitého trestu lze usoudit například z povolení neobvykle nízkých splátek nákladů trestního řízení.
16. Státní zástupce tak má za to, že dobytnost či nedobytnost peněžitého trestu je vždy věcí dílem nejistou, neboť při ukládání peněžitého trestu nemůže být s jistotou známo, jak se bude vyvíjet další život a příjem obviněného. Dobytnost peněžitého trestu je tak do té
či oné míry jen více či méně podloženým odhadem soudu. Domnívá se, že také tato nejistota vedla zákonodárce k tomu, aby v §54 odst. 1 trestního zákona z roku 1961, i ve shodně znějícím §68 odst. 6 nyní platného trestního zákoníku, vycházel spíše z presumpce dobytnosti než nedobytnosti tohoto trestu – slovy „je-li zřejmé, že“. Taková presumpce podle jeho názoru plyne i ze shora citované judikatury Nejvyššího soudu, přičemž ani Ústavní soud nevnímá podmínky pro uložení peněžitého trestu nijak zvlášť rigidně, jak je patrno například z jeho usnesení ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 3387/22, a ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 2946/22. Na podkladě shora uvedené judikatury tudíž činí závěr, že pro uložení peněžitého trestu není zapotřebí úplné znalosti majetkových poměrů obviněného, že v pochybnostech o těchto poměrech se daný trest uloží a jeho případná nedobytnost se posléze řeší upuštěním od jeho výkonu podle §342a tr. řádu. Nedobytnost peněžitého trestu – v případě vysoké výměry takového trestu – může vzejít například z insolvenčního řízení, z množství exekucí nebo z dlouhodobé neschopnosti pracovat; v případě nízké výměry peněžitého trestu pak nelze jeho nedobytnost dovozovat ani ze zadlužení obviněného. A to je podle jeho názoru právě případ dovolatele, neboť peněžitý trest ve výši 80 000 Kč v době svého uložení odpovídal přibližně dvojnásobku průměrné české mzdy, a tedy soud prvního stupně zjevně předpokládal, že dovolatel si na jeho splacení vydělá po propuštění z výkonu trestu. K tomu připomíná, že na str. 29 protokolu o hlavním líčení konaném dne 9. 5. 2022 je zaznamenáno, že dovolatel je sice zadlužený („jsem mínus 5,5 mil. Kč“), avšak že před tím „10 let chodil do práce každej den a každej den splácel“. Dovolatel zde sdělil i to, že má jednu polovinu zemědělské usedlosti, s nejasným dovětkem, že tato má hodnotu „tak mínus 500 tisíc“. Státní zástupce považuje za podstatné, že zatím není známa konkrétní okolnost bránící dovolateli opatřit si po výkonu trestu dostatečný příjem ke splacení nevysokého peněžitého trestu dosahujícího dvou průměrných českých mezd. Byť tedy konstatuje, že soudy dobytnost uloženého peněžitého trestu řádně neodůvodnily, poukazuje na benevolentní přístup k takovým vadám ve shora uvedené judikatuře, tak i na presumpci dobytnosti z této judikatury plynoucí. Dodává přitom, že není vyloučeno, že uložený peněžitý trest se skutečně stane nedobytným, ovšem v takovém případě bude namístě upuštění od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku podle již zmíněného §342a tr. řádu. Z těchto důvodů považuje dovolání ohledně uložení peněžitého trestu za zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítl s tím, že z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
17. Co se týče dovolání obviněného M. H., státní zástupce předně uvádí, že toto neobsahuje žádnou argumentaci, která by mohla souviset s právním posouzením skutku nebo jiným nesprávným právním hodnocením, nýbrž směřuje výhradně směrem procesním, a tedy obsah jeho dovolání se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jestliže dovolatel vychází z toho, že v obžalobě byly formálně popsány skutky dva, ačkoliv se jednalo o skutek jediný – když druhý popis je preciznějším opakováním popisu prvního – s dovolatelem souhlasí, neboť i on má za to, že jeden útok je zjevným omylem uveden v obžalobě duplicitně. Za zarážející však považuje jeho další myšlenku, jejímž prostřednictvím poukazuje na to, že soud prvního stupně onu duplicitní část žalovaného skutku vypustil, z čehož činí značně podivný závěr, že „ve smyslu ustálené trestní nauky má vypuštění skutku obdobné důsledky jako zprošťující rozsudek, takže má za to, že prvoinstančním rozhodnutím byl současně uznán vinným a zproštěn z téhož skutku“. Státní zástupce označuje zmíněný názor obviněného za nesprávný. Zdůrazňuje, že po desítky let je vypuštění části skutku užíváno právě proto, že má jiné důsledky než zproštění – nevytvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté ( res iudicata , překážka rei iudicatae ), která navazuje na zásadu ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž). V tomto směru odkazuje z judikatury například na závěr vyslovený v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 4 Tz 2/2003, z něhož se podává, že „pouhé vypuštění útoku i pokud je součástí pokračování v trestném činu, netvoří překážku věci rozsouzené ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu“; dovolatel si tudíž vypuštění skutku vykládá opačně a zcela nelogicky. Současně poukazuje na skutečnost, že pokud by nebylo možno neprokázanou část skutku popsaného v obžalobě ani zprostit ani vypustit, neměl by soud žádnou možnost, jak se takové části skutku zbavit (s tím, že – jak tvrdí dovolatel – by měl v každém takovém případě obviněného zprostit obžaloby). Pokud by tedy pouhá nutnost vypustit část popisu skutku zakládala překážku rei iudicatae , každé odchýlení se od popisu skutku v obžalobě by vedlo ke zprošťujícímu rozsudku. Státní zástupce dále uvádí, že ze strany dovolatele se jedná o argumentaci, která by mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu; s jistou rezervou by totiž bylo možno shledat, že dovolatel se snaží dovodit nepřípustnost svého trestního stíhání. Uvádí však, že taková námitka by byla zjevně neopodstatněná, neboť pouhé vypuštění skutku nevytváří překážku rei iudicatae ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu. Dodává, že navíc má za to, že odstraněním duplicitních tvrzení byl soudem prvního stupně spíše jen formulačně upraven popis skutku, než že by byl nějaký skutek vypouštěn. V této souvislosti současně zdůrazňuje, že řízení je vedeno o skutku, a nikoliv o jeho popisu, a tedy ani úprava popisu skutku nemůže založit žádnou procesní překážku naznačovanou dovolatelem.
18. Státní zástupce s ohledem na výše uvedené skutečnosti shrnuje, že byť by konkrétní námitky obviněného mohly odpovídat jinému než uplatněnému dovolacímu důvodu, jedná se o námitky zjevně neopodstatněné, neboť změna popisu skutku neměla žádný vliv na jeho právní posouzení a nemohla ani založit překážku rei iudicatae ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
19. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k jejich případným replikám, od žádného z nich ale repliku do dne vydání tohoto usnesení neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných P. K. a M. H. přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněných splňují shora uvedené zákonné náležitosti.
21. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
22. Jak již bylo uvedeno, obviněný P. K. dovolání výslovně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu ve spojení s dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. řádu. Obviněný M. H. v dovolání uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. V dovolání tohoto obviněného lze nadto vysledovat rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí tento obviněný vztahuje jednak k rozsudku odvolacího soudu, a dále i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
23. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa) .
24. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obou obviněných jako nedůvodná podle §256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
25. Těmito dovolacími důvody jsou pak obviněným P. K. uplatněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. řádu a obviněným M. H. deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
26. Obviněným P. K. uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( první varianta ) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ( druhá varianta ) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ( třetí varianta ).
27. Smyslem tohoto dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
28. Dalším dovolacím důvodem, jenž přitom deklarují oba obvinění, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ( první alternativa ) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ( druhá alternativa ). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
29. Konečně obviněný P. K. opírá dovolání též o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu , jenž je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští ( první alternativa ), nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným ( druhá alternativa ). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
30. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
31. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že ty dovolací námitky obviněného P. K., jež uplatňuje jednak s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jejichž prostřednictvím brojí proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy a namítá nesprávnost jimi učiněných rozhodných skutkových zjištění, a dále vznáší s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s tím, že vytýká nesprávnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, citovaným dovolacím důvodům neodpovídají. Pokud jde o námitky tohoto obviněného podřazené pod jím deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, ohledně těchto Nejvyšší soud shledal, že nejenže odpovídají uvedenému dovolacímu důvodu, ale jsou i důvodné, přičemž v návaznosti na to je pak dán i tímto obviněným tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě. Co se týče dovolání obviněného M. H., Nejvyšší soud konstatuje, že jeho dovolací argumentace stojí mimo rámec jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu; s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek (a s určitou mírou tolerance) ji však lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Současně ovšem Nejvyšší soud shledal, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné. K dovoláním obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – zmínit následující.
IV. A
K dovolání obviněného P. K.
32. Obviněný P. K. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě rozporuje soudy učiněná skutková zjištění týkající se jeho trestné činnosti popsané pod body 3) a 6) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, přičemž konkrétně zpochybňuje jednak skutečnost, že pervitin zakoupil pro další distribuci [v případě skutku pod bodem 3)], a jednak množství nakoupeného pervitinu [v případě skutku pod bodem 6)]. Pokud jde o prvně uvedený skutek, tvrdí, že daného nákupu se vůbec neúčastnil a pervitin zakoupil od spoluobviněného R. D. pouze v minimálním množství pro svou potřebu, a současně namítá, že žádné důkazy neprokázaly, že pervitin byl zakoupen k jeho další distribuci, a tudíž rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s provedeným dokazováním. Ve vztahu k druhému skutku poukazuje na výpověď spoluobviněného R. D. a rozporuje skutkové zjištění soudů o jím uskutečněném nákupu pervitinu v celkovém množství 300 g, pro které podle jeho názoru nejsou žádné věrohodné důkazy, a trvá na tom, že celkově této drogy nakoupil jen 180 g.
33. K takovým námitkám obviněného Nejvyšší soud (ve shodě s přiléhavým vyjádřením státního zástupce) předně uvádí, že tyto jsou primárně, resp. fakticky projevem pouhé nespokojenosti obviněného se způsobem hodnocení provedených důkazů (zejména výpovědi spoluobviněného R. D.) soudem prvního stupně a jím učiněnými skutkovými zjištěními (s nimiž se ztotožnil i soud odvolací) s tím, že obviněný nabízí jejich vlastní (odlišné) hodnocení a opírá se též o své vlastní tvrzení; teprve na základě takto formulované vlastní verze skutkového děje má obviněný skutková zjištění soudu prvního stupně za nesprávná. Na jejich podkladě nelze dospět k závěru, že by (jak obviněný též tvrdí) mezi provedeným dokazováním a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků daného trestného činu byl dán „závažný“ rozpor, resp. z nich nelze usoudit na to, v čem má tvrzený rozpor obsahu provedených důkazů a skutkových zjištění učiněných na jejich podkladě spočívat, tedy která skutková zjištění jsou v rozporu s kterými důkazy. Jestliže obviněný v tomto směru namítá, že pro předmětná skutková zjištění stran distribuce pervitinu a nakoupeného množství této drogy nejsou žádné důkazy, Nejvyšší soud (nad rámec shora uvedeného konstatování o irelevantnosti daných námitek) uvádí, že v dané věci neshledává žádné vady, jež by založily existenci nesouladu, natož pak zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, resp. že by daná skutková zjištění byla důkazně nepodložena. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozsudku věnoval náležitou pozornost hodnocení provedených důkazů a řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, přičemž ve vztahu ke skutku pod bodem 3) lze odkázat na body 35. a 43. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a ke skutku pod bodem 6) na body 38. až 41. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; konkrétně otázce distribuce se pak soud prvního stupně dostatečně věnoval v bodech 44. až 46. odůvodnění svého rozsudku a svůj závěr o množství pervitinu nakoupeného obviněným přesvědčivě odůvodnil v již zmíněných bodech 38. až 41. odůvodnění svého rozsudku. S hodnotícími úvahami a skutkovými závěry soudu prvního stupně v tomto směru se plně ztotožnil i soud odvolací, jenž se v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně řádně zabýval obhajobou obviněného a jeho setrvalými námitkami k předmětným skutkům a uvedl, proč těmto nepřisvědčil (srov. strany 11 a 12 odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud tak nemá, co by v tomto ohledu mohl soudům obou stupňů vytknout.
34. Nezbývá proto než uzavřít, že (v rozporu s odlišným náhledem obviněného) podle Nejvyššího soudu soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu a §89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z §125 odst. 1 tr. řádu.
35. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu ) při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
36. Za relevantní nelze považovat ani argumentaci tohoto dovolatele, jejímž prostřednictvím namítá užití nesprávné právní kvalifikace skutku soudy obou stupňů ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Vytýká totiž v tomto směru, že jeho jednání nemohlo být právně posouzeno podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že pervitin měl prodávat či jinak nabízet ve značném rozsahu [v případě skutku popsaného pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nadto uvádí, že tento s ohledem na neprokázaný závěr o distribuci jím zakoupeného pervitinu vůbec nemohl být právně kvalifikován podle §283 tr. zákoníku, nýbrž měl být právně kvalifikován podle §284 tr. zákoníku]. Současně tvrdí, že nakoupil celkově jen přibližně 200 g pervitinu, většinu z tohoto množství sám spotřeboval a maximálně toliko 45 g prodal.
37. Výše zmíněné námitky obviněného nemohou obstát, neboť představují námitky skutkového, resp. procesního charakteru, jejichž prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků a na podkladě vlastní skutkové verze spočívající na tvrzení o nižším množství zakoupeného pervitinu (celkem cca 200 g) a o nižším množství prodaného pervitinu (maximálně 45 g) a rovněž na popření jakékoliv jeho distribuce v případě skutku pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy na podkladě skutkových zjištění odlišných od skutkových zjištění soudů [tudíž až sekundárně] dovozuje údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným a (tedy jen) formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě . Nejvyšší soud považuje za potřebné dodat, že skutkové, resp. procesní námitky obviněného nemohou obstát ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť, jak bylo uvedeno výše, Nejvyšší soud v dané trestní věci neshledal žádný, natož zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
38. Co se týče zbývajících námitek obviněného uplatněných s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, jimiž tento brojí proti uloženému peněžitému trestu s tím, že je nezákonný pro jeho faktickou nedobytnost, je třeba konstatovat, že tyto odpovídají citovanému dovolacímu důvodu v jeho první alternativě (spočívajícímu v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští) a současně jsou důvodné. Ještě předtím, než bude rozvedeno, proč je v dané věci peněžitý trest trestem, pro jehož uložení nebyly splněny zákonné podmínky, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že namítal-li obviněný rovněž nepřiměřenou výši tohoto trestu s ohledem na jeho totožnou výměru jako u spoluobviněného R. D., přestože v porovnání s jmenovaným jeho potencionální výnosy z trestné činnosti byly minimální, jedná se o námitky, jež nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. řádu a ani žádný jiný z dovolacích důvodů.
39. Nejvyšší soud předně připomíná, že podle §67 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch. Podle §68 odst. 1 tr. zákoníku se peněžitý trest ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb. Podle §68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč. Podle §68 odst. 6 tr. zákoníku peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný.
40. Předpokladem závěru o dobytnosti či nedobytnosti peněžitého trestu a nutnou podmínkou i pro řešení otázky, zda jsou vůbec důvody pro jeho uložení, je zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele. Peněžitý trest se totiž neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný . Při zkoumání této podmínky uložení peněžitého trestu je nutné zjišťovat i závazky pachatele. Závěr o dobytnosti peněžitého trestu se musí opírat o spolehlivé zjištění osobních a majetkových poměrů pachatele, zejména pak jeho čistého příjmu, jehož výši lze případně stanovit odhadem soudu. Přitom je třeba zvážit nejen druh a hodnotu majetku pachatele, nýbrž i výši jeho odměny za práci, podnikatelské odměny, příjmů z kapitálového majetku, ze sociálních dávek a jiných příjmů, jakož i množství, druh a výši závazků pachatele. Neúplné zjištění těchto okolností a nesprávný odhad pachatelova příjmu a majetku by mohly vést k uložení nedobytného peněžitého trestu. Od výkonu takového trestu by pak muselo být upuštěno ve smyslu §342a odst. 1 tr. řádu. Peněžitý trest nelze uložit, jeli zřejmá jeho nedobytnost. Bude tomu tak tehdy, když už při rozhodování o trestu je s ohledem na majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle §68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku. Pro neuložení peněžitého trestu by nestačila jen určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo dokonce neochota pachatele tak učinit (srov. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I, §1 až 139. Komentář . 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1201 a 1202).
41. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na případ obviněného Nejvyšší soud shledal, že pro uložení peněžitého trestu obviněnému nebyly splněny zákonné podmínky. Soud prvního stupně totiž obviněnému peněžitý trest uložil, aniž měl pro závěr o jeho dobytnosti či nedobytnosti, resp. pro řešení otázky, zda jsou vůbec důvody pro jeho uložení, spolehlivě zjištěny osobní a majetkové poměry obviněného. V bodu 71. odůvodnění svého rozsudku z hlediska splnění zákonných podmínek pro jeho uložení toliko uvádí, že „ obviněný se sice nyní nachází ve vazbě. Při zohlednění věku obviněného, délky trestu i toho, že vazbou má vykonánu jeho významnou část, lze dojít k závěru, že úhrada peněžitého trestu v této výši je reálně možná “. Takové odůvodnění uložení peněžitého trestu obviněnému nelze považovat za řádné, neboť v jeho rámci zcela absentuje konkretizace osobních a majetkových poměrů obviněného. Pokud jde o soud odvolací, Nejvyšší soud konstatuje, že tento se v odůvodnění svého rozsudku námitkami obviněného stran peněžitého trestu nezabýval vůbec a s veškerými skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně týkajícími se viny i trestu ve vztahu k tomuto obviněnému se ztotožnil. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v části, v níž bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání tohoto obviněného proti výroku, jímž mu byl uložen peněžitý trest, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž mu byl daný peněžitý trest uložen.
42. Konečně k námitce obviněného, jíž se domáhá uložení úhrnného společného trestu k trestu z rozsudku (pozn. správně trestního příkazu) Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 5 T 91/2020, Nejvyšší soud uvádí, že tuto nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, neboť obviněný ji vznáší na podkladě vlastní skutkové verze založené na tvrzení, že v případě skutku popsaného pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se nejednalo o distribuci pervitinu, když tento nakoupil jen pro svou osobní potřebu; na podkladě takové verze pak dovozuje, že předmětný skutek měl být právně posouzen jako přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 tr. zákoníku, a tudíž šlo o souběh s přečinem, jímž byl uznán vinným předchozím výše uvedeným rozhodnutím. V nyní posuzované věci však byl obviněný uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, jak již správně vysvětlil soud prvního stupně v bodu 72. odůvodnění svého rozsudku.
IV. B
K dovolání obviněného M. H.
43. Pokud jde o dovolací argumentaci obviněného M. H., kterou tento podřazuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s tím, že poukazuje na duplicitní uvedení jednoho skutku v obžalobě a následně vyslovuje názor, že vypuštění „prvního skutku“ má obdobné důsledky jako zprošťující rozsudek, z čehož zároveň dovozuje, že rozsudkem soudu prvního stupně pak byl pro jeden skutek současně uznán vinným a zproštěn obžaloby, Nejvyšší soud (ve shodě s výstižným vyjádřením státního zástupce) konstatuje, že taková argumentace je výlučně procesního charakteru a stojí mimo rámec jím uplatněného (výše citovaného) dovolacího důvodu. S přihlédnutím ke konkrétním námitkám obviněného lze mít za to, že obviněný těmito míří k námitce nepřípustnosti svého trestního stíhání z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté (překážky rei iudicatae ), tj. z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu, a tedy k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.
44. Nejvyšší soud však shledal, že ani z hlediska tohoto dovolacího důvodu námitky obviněného neobstojí a jsou zjevně neopodstatněné. Nelze totiž přisvědčit názoru obviněného, že vypuštění jednoho z duplicitně uvedených skutků v obžalobě má obdobné právní důsledky jako zprošťující rozsudek pro druhý z těchto skutků, a tvoří překážku rei iudicatae ve smyslu §11 odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že je třeba rozlišovat odlišné pojmy skutek a popis skutku. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku. V dané věci to znamená, že pouhé vypuštění duplicitně uvedených okolností charakterizujících tentýž (jediný) skutek z popisu skutku nemá za následek zproštění obžaloby pro tento skutek. V posuzovaném případě tak ani nelze hovořit o vypuštění části skutku (z důvodu, že by tato nebyla prokázána), nýbrž o úpravě popisu skutku, jíž soud prvního stupně reagoval na zjevnou nesprávnost obžaloby, v níž jeden a tentýž skutek byl omylem uveden duplicitně.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
45. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného M. H. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
46. Dále Nejvyšší soud shrnuje, že z podnětu dovolání obviněného P. K. na základě shora uvedených skutečností shledal, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2023, č. j. 15 To 16/2023-4414, v části uvedené ve výroku tohoto usnesení nemůže obstát, a proto v této části citovaný rozsudek odvolacího soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil, a současně podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2022, č. j. 16 T 4/2022-4289, a to pouze v části, v níž byl obviněnému podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 80 (osmdesát) denních sazeb po 1 000 (jednom tisíci) Kč, celkem tedy 80 000 (osmdesát tisíc) Kč. Dále Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené části výše citovaných rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O zrušení částí shora uvedených rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu